„Martin!“ oznámím Samovi (svému autu:)) a na autorádiu se objeví telefonní číslo. Pokud ho chci volat, stačí stisknout klapku na volantu. Telefon vyzvání, já sleduju silničku vinoucí se mezi poli, aby se vzápětí místo mého muže ozval hlas mého otce, se kterým jsem mluvila, než jsem sedla do auta: „Ahoj, něco jsi zapomněla, že voláš?“

Ten Sam! Zase si ze mě dělá srandu! A to mají jako být ty technologie jednadvacátého století:)) Minule jsem řekla autu zřetelně, že chci mluvit s Danou, a ejhle, ozvala se mi Alex. Máte dojem, že by si ta dvě jména byla podobná? Já tedy ne. Takže zatímco jsem vysvětlovala Alex, že jí vlastně volalo moje auto, Sam se do zvuku motoru tlumeně pochechtával.

To je tak. Strašně nerada nastavuju cokoliv jiného než počítač (a ani z toho nejsem nijak nadšená:)), takže po více než tři roky mi stačilo, že se můj telefon automaticky spáruje přes bluetooth s handsfree v autě. Když mi někdo volal, tak jsem hovor snadno přijala, pokud jsem chtěla volat, buď jsem využila lehce dostupnou nabídku posledních přijatých hovorů, nebo jsem jednoduše zastavila a číslo si na mobilu našla. Vzhledem k tomu, že naprostá většina mých cest vede po venkovských silnicích, nebyl s takovým fungováním většinou žádný velký problém.

Jenže tuhle jsem na nádraží čekala na dost zpožděný vlak, tak jsem si konečně začala trochu víc všímat, co ten telefon v autě vlastně umí. Pokus nahrát do něj můj telefonní seznam selhal. Ten soubor je prostě moc velký na to, aby se tahal přes bluetooth, navíc moje trpělivost je naopak velmi omezená. Potom jsem si myslela, že si tedy zadám telefonní čísla do auto-mobilu ručně – ale nepřišla jsem na to, jak by se to dalo udělat, chyběla mi čísla:)). (Návod je samozřejmě bezpečně uložen mimo můj dosah, doma v pracovně 😛 )

Ale konečně jsem si všimla, že auto umí telefonovat na hlasový povel. „Aha! Tak k tomu je ta poslední klapka na volantu!“ došlo mi po těch více než třech letech užívání auta. Jsem bystrá, že? Takže jsem si vzala seznam posledních hovorů, podle mobilu je identifikovala a uložila je pod „hlasovým“ pojmenováním. Musím uznat, že mi nikdy neuteklo čekání na zpožděný vlak tak rychle.

A pak jsem to začala používat. Mluvila jsem zřetelně a ono to vážně skvěle fungovalo! Do minulé soboty, kdy Sam nejspíš objevil novou podobu svého smyslu pro autohumor a začal jména a čísla prohazovat, lhostejno, jak moc se vyslovovaná jména liší. Kdybych opravdu potřebovala z auta často volat, bylo by to nesmírně popuzující. Navíc to člověka přivádí do trapných situací – to si umíte snadno představit.

Já se zatím bavím. Netelefonuju často, a pokud volám, tak stálému okruhu blízkých lidí. Znovu jsem zkontrolovala spárovaná čísla a jména a nechávám to osudu. Konec konců, třeba to Sam myslí dobře a je toho názoru, že za jízdy bych si měla povídat maximálně s ním:))

Vím, že pokud se technologie chovají divně, je obvykle problém mezi židlí a klávesnicí, ale stejně – taky jste se někdy setkali s nepochopitelnými jevy v oblasti mezi nebem a technologiemi? Pojďme si povídat o technologických záhadách, kdy byste přísahali, že vám to ta věc určitě dělá naschvál! Nic sice nevyřešíme, ale můžeme se aspoň pobavit:))