Koukám se na smrkové větve zmítající se v divokém větru a mám z toho špatný pocit. Nevím proč. Vichr je silný, ale není to nic ničivého, a veliký smrk stojící v zahradě opuštěného domu v sousedství je mou pomůckou pro odhad rychlosti větru od doby, kdy tu bydlíme. Proč se mi ten strom nějak nezdá?

Tohle mě napadlo už v květnu, ale odpověď přišla až po několika měsících, tedy při posledním vichru z před několika dní. Přestože jsem se už po prvních poryvech snažila pozavírat okna, zjistila jsem, že i tak mi vítr stačil „pocukrovat“ vnitřek Domu jehličím. A větší část toho jehličí byla suchá.

To mě zaujalo. Obvykle mám při těchto příležitostech v Domě listí z ovocných stromů, tak proč najednou tolik jehličí? Jediný smrk v blízkém okolí je ten veliký, co na něj koukám z kuchyňského okna. Podívala jsem tedy pořádně… A sakra. Vždyť ten chudák strom má uschlý celý vršek!

Napadlo mě hned několik myšlenek. Ta první byla praktická. Smrk stojí na pozemku nezvěstné majitelky, což znamená, že se stromem se vlastně nesmí nic udělat, dokud se nestane nějaká nehoda. Protože teprve potom bude řešení v kompetenci hasičů. Už jsem se na to na jaře ptala, to bylo tehdy, když se mi ten strom zatím jen nějak nezdál. To nebyla úplně povzbudivá myšlenka.

Ta druhá byla zajímavější. Co jsem vlastně viděla, když se mi ten strom na jaře, po patnáctiletém bezproblémovém soužití, přestal zdát v pořádku? Hm, já fakt nevím! Mával při větru větvemi nezvyklým způsobem? Jinak se ohýbal – nebo třeba neohýbal? Nebo se neohýbal a nemával větvemi v akordu s vedlejší lípou nebo mými ovocnými stromy?

Hned jsem si vzpomněla na knížku nazvanou „Mžik, jak myslet bez přemýšlení“, kterou napsal Malcolm Gladwell (mimochodem ten chlapík píše skvělé populárně naučné knížky, vřele doporučuju:)).

(https://www.kosmas.cz/knihy/131000/mzik.-jak-myslet-bez-premysleni/)

V té knížce jde v zásadě o to, že v mnoha případech za nás nejrychleji myslí naše podvědomí – někdy správně, jindy nesprávně, záleží na situaci. Pro tu moji, stromovou, se hodí hned ta první, co autor popisuje.

Stručně řečeno: mám-li něco velmi dobře „nakoukané“, zažité, promyšlené, tak je pravděpodobné, že při pohledu na problém známého typu mi správnou odpověď nejprve bleskově doručí moje podvědomí, zatímco ta vědomá část mého mozku se ještě dlouho diví, jak k tomu názoru vlastně došla.

Takže dívala jsem se po dlouhé roky na krásný, vysoký, zdravý smrk. Vídala jsem ho od rána do večera, v klidu, ve větru, v dešti. Jen málokdy jsem ho výslovně pozorovala (jen, když jsem podle něj odhadovala rychlost větru:)), ale i tak to nejspíš stačilo na tvorbu jakéhosi základního vzorce, který se uložil v mém mozku.

No a jak to tak vypadá, ten vzorec se nejspíš na jaře změnil. Moje podvědomí to zaregistrovalo, ale změna byla tak malá, že mi z toho nevylezla jiná informace, než že „ten strom je nějakej divnej“. Nebyl divnej, byl nemocnej. Ale poznala jsem to až poté, co začal zjevně schnout – resp. mi jeho suché jehličí napadalo do koupelny a na schody a donutilo mě se na ten smrk zase jednou pořádně podívat.

Když se zamyslím, tak zjišťuju, že tuhle zkratku mi podvědomí umí nabídnout v mnoha různých případech – a vám určitě taky. Např. naprostá většina matek pozná na první pohled, když se s dětmi něco děje: například začínající nemoc nebo nějaké trápení. Možná jste se samy přistihly, že dáváte ruku dítěti na čelo ještě v době, kdy vypadá, že je úplně v pořádku – tu teplotu obvykle dostane až za pár hodin:))

Nebo třeba řídíte auto a vnímáte, že něco není v pořádku, i když váš spolujezdec by se vsadil, že auto jeden naprosto bez problémů. Je za tím to v první chvíli jen nepatrné porušení navyklého vzorce, které varuje podvědomí, zatímco vaše vědomá mysl bude muset ještě chvíli počkat, než se objeví zjevnější důkazy.

Čím je člověk v nějaké oblasti lepší, větší odborník, tím spíš mu bude podvědomí podsouvat rychlé – a správné – odpovědi. Či spíš nápovědu:))

PS: Viděli jste někdy schnout smrk od vršku? Já ne…

A tak se dnes zvědavě ptám: co vy a myšlení bez přemýšlení? Stává se vám to? V které oblasti nejčastěji? Já musím říct, že nejlepší jsem asi v odhadování zdravotního stavu členů naší smečky – bez ohledu na rod a počet nohou:))