Když vám řeknu, že mám na zahradě zase zedníky, tak si nejspíš řeknete – proboha, co tam od jara dělá? Staví novej Karlštejn??? Odpověď je velice prostá. Naplánovaná přestavba opravdu není zásadní, ale prostě nejsou lidi, kteří by ji udělali.
Pořád kolem sebe slyším, jak je špatnej čas, že není práce a co by lidi všechno udělali, aby tu práci měli. Sama jsem zatím došla k závěru, že v tomto případě je třeba přesně specifikovat, o jakou práci jde. Protože když sháníte řemeslníky, aby udělali konkrétní práci, je to značně frustrující zkušenost. Kupodivu pro vás, nikoliv pro řemeslníky.
Věc se má tak, že vy si naplánujete činnosti – v tomto případě stavbu malého přístavku, přestavění garáže na obytnou místnost a vybudování terasy v rohu za Domem, který takto vznikne. Připravíte si peníze, naolejujete si nervy a začnete shánět lidi. Práce je to příliš malá na to, aby zaujala větší stavební firmu, takže hledáte po jednotlivcích.
Obvyklý scénář – aspoň v našem kraji – je následující. Poptáte se, získáte kontakt, zavoláte, řeknete, o co se vám jedná, a nabídnete práci. Většina oslovených uzná, že je to zajímavé. Pak už se scénáře liší. Někteří se už vůbec neozvou. Další se ozvou, přijdou se podívat, prohlásí, že to není problém a vy je tedy požádáte o rozpočet. Tím to pro řadu z nich skončí, už je neuvidíte ani neuslyšíte. Někteří dojdou až k rozpočtu a jednání o termínu práce. Následují další záhadná zmizení.
Když vám někdo vydrží až do fáze, že nakupuje materiál a začne pracovat, slzíte štěstím, kontakt pro jistotu přepíšete na tři na sobě nezávislá místa a modlíte se, aby si ten člověk třeba nezlomil nohu, protože jinak můžete začít všechno znovu.
Pokud vaše zakázka potřebuje několik různých profesí a vy je musíte sehnat na jedno místo v předem domluvených časech, začnete brzy uvažovat o vhodných zaklínadlech, protože s telefonem v ruce to někdy vypadá, že co do efektivnosti snažení byl Sysifos váš starší brácha. Ve chvíli, kdy máte hotovou jednu část, oddechnete si jen maličko, protože co je jeden schůdek, když máte před sebou celé schodiště?
Když potom taková práce skončí – obvykle s aspoň trochu vyšším rozpočtem a posunutým termínem, to je patrně jeden ze zákonů vesmíru – zapřísaháte se, že už nikdy, NIKDY nechcete a nebudete dělat nic podobného. Ale protože víte, že pravděpodobně budete, schraňujete si čísla na dobré a důvěryhodné řemeslníky coby vzácnou cennost, kterou občas směňujete s jinými nešťastníky, kteří také potřebují něco postavit.
Ani takto pečlivě budovaný TSM (Telefonní seznam Mistrů) vždycky nefunguje, protože když je někdy později sháníte, zjistíte, že vámi vybraný Mistr je vytížený na rok kupředu a co včil, když vy nemůžete ten rok počkat. Když jsem tuhle někomu říkala, že u nás dělali truhláři z Dobrušky, zavrtěl hlavou a pravil: vždyť tady je truhlářů jak naseto! No jo, ale nikdo z nich ty schody nechtěl a neuměl udělat. A nejde jen o schody, že.
A tak se dneska ptám: je tato moje zkušenost obecnějšího rázu, nebo je to naše lokální specifikum? Jak si sháníte (a udržujete) kvalitní řemeslníky vy?
Vím, že tyhle problémy jsou vcelku běžné. Ale často se setkávám s tím, že je i příčina na straně zákazníka. My jsme začali s rekonstrukcí bytu (vybourání a zdění jádra, nová kuchyň) rok předem. Napřed zpracovat dokumentaci (nejsem profesionál, stačil čtverečkový papír a nákresy v měřítku, hlavně zasíťování), pak vyhlásit „výběrové řízení“ (z pěti firem jsme nakonec vybrali tu s nejlepšími referencemi) a při výkonu práce každodenní dozor (bydleli jsme jinde, odpoledne byla kontrola a focení odvedených prací). Výsledek velmi uspokojivý – celá rekonstrukce měla trvat 14 dní, stihli to za 10 dní, a to si jim malíř zlámal nohu, takže posun o jeden den kvůli malování.
Sousedka začala s tímtéž ve stejnou dobu. Bez konkrétních podkladů, některé věci chtěla pak v průběhu měnit, ne všechno šlo. Vystřídalo se několik firem, většinou psychicky nevydrželi. Trvalo jí to tři měsíce, nadávala na všechno a všechny. Tož tak.
Považte, že dnes berou řemeslníci cca 200 Kč/hod. (u nás). Při drobných pracích je únik peněz obrovský (přesuny, režie). takže se nelze divit jejich zájmu o velké zakázky a i těch mívají několik současně, na každé pracují chvilku.
Můj chlap má malou dílnu (kovo). Tráví tam hodně času (co dělat v paneláku, že). Rozkřiklo se, že umí, je velký zájem o drobné práce (opravit branku u plotu – dostal sklenici medu). Dělá to ale jen proto, že ho to baví, na uživení by tyhle drobnosti rozhodně nebyly (naštěstí má zaměstnání).
O.T. Teď mi volal manžel, že vykradli uzamykatelnou komoru u nás na patře. Synovo kolo neukradli, ale ukradli vnoučkovi koloběžku. Ať jim ruce upadnou hovadům.
Musím říct, že toho se docela bojím, jako jediné věci, kdybychom se přestěhovali do Čech, protože máme celkem dost věcí, které teď máme v garáži (kola, nosič na kola na auto, střešní box na auto), které bych musel někde skladovat a ty uzamykatelné komory jsou hrozně zranitelné, pokud jde o tyhle šmejdy. Jak to lidé řeší, když mají třeba ten střešní box? To je tak velká věc, že se nedá jen tak mít v bytě a viděl jsem, že to má docela dost lidí.
Většinou asi v garážích.
Andy, Shangri La neexistuje. Vsude mas neco. A ja ti nevim, ale nemuzes si udelat matrix a zaskrtavat policka pro a proti a dle toho se rozhodnout, kde budes zit a vychovas rodinu. V jiste fazi tam musi prijit srdce.
panelákový lid ho dá do komory nebo na lodžii a někdo si dá v předsíni pod strop háky a zavěsí ho tam….
Chi, chi, Dede, opět přesná trefa hřebíku na hlavičku. Já to mám tento rok nějak takhle podobně s instalatérem. Asi čtyři roky nový záchod – přestalo fungovat splachovadlo! Tak to je trága, protože, když se mi odařilo oddělat keramický deklík na keramické nádrži, tak uvnitř je zařízení jistě velmi podobné motoru vesmírné lodě. Přisla jsem na to, že lze nadzvednou něco, co se podobá koši a tím spláchnout. Jenomže rozespalá v noci a ve tmě, šmátrám po všem možném, ale ten pitomý koš ne a ne najít.
Jeden instalatér, prý bezva dokonce konečně přijel, obhlédl, prohlásil že se podívá po nějakých náhradních dílech a že se ozve. Neozval. Mám svou hrdost, budu shánět jiného ;( .
Tak ten aňonim jsem já.
Alex, to je právě trága s opravami takovýchto maličkostí – samotná součástka se už neopravuje (a třebas je tam jen špatné těsnění, prostě nejde sehnat), takže je třeba koupit celý kus a to už něco koštuje. Navíc si opravář musí nechat zaplatit cestu, montáž té blbiny a ztracený čas – takže nakonec je oprava drahá jak půlka nového záchodu. „A za co že si účtujete tisíc korun, když to máte za rohem a měl jste to hotové v cuku letu a dal jste tam jenom takovou čurapindu?“ … „No protože tu čurapindu musím sehnat, do auta musím dát potřebné věci, zajet s ním na místo, najít parkování, zaparkovat (a zaplatit), musí se mi zaplatit i čas, který celkové ztratím celou opravou (tudíž včetně té cesty) a to, že jsem vyměnil baterky v termostatu je už finanční prkotina.“ … „Kdybych to věděl, tak si to udělám sám!“
Takže se nediv, že se nikdo do oprav nehrne ;(
Alex, tak zrovna tieto splachovadlá sú typické kazítka (keď nemám použiť populárnejší a zaužívanejší výraz na to), sú snáď už skonštruované tak a vyrobené z takého materiálu, aby so železnou pravidelnosťou každé 2 – 3 roky vplyvom vodného kameňa a čojaviemčoho ešte odišli do bažín. A presne ako Yga píše, to splachovadlo je plastová prkotinka za pár šupov, ale treba to ísť kúpiť, doviezť, osadiť … A zatiaľ im ujdú nejaké veľké kšefty snov, to si oni asi všetci myslia … (punch)
Ono ani nejde o to, že uteče zakázka snů, ale spíš o to, když si řemeslník započítá všechny režijní náklady + cenu za tu prkotinu (a nedej se mýlit, ono to až tak laciné taky není), tak si zákazník myslí, že se na něm firma napakovala, že je to pěkný zloděj a vůbec – takový majlant za takovou hovadinu. A právě proto firmy o takové zakázky nestojí – ona na ní nevydělá, zákazník se při platbě prohne a nikdo není spokojený.
Hm, Ygo – tohle by se dalo tesat, bohužel
Napadlo mě ostatně, že je to stejné, jako s těmi botami, vzpomínáš Dede na diskusi o botách? Takového machra který, dělal ty moje na zimu už také nenajdu i kdybych hledal doživotně.
Alasdaire, přečetla jsem si konečně všechny diskusní příspěvky. My jsme kdysi, skoro před čtyřiceti lety stavěli dům úplně sami. Já a můj muž. Tenkrát se tomu říkalo svépomocí. MLP má zlaté ručičky, ale bohužel už mu táhne na osmý křížek, takže ztrácí i zájem. Já se v zedničině dost vyznám, po těch několika letech zednických prací, no, spíš jako helfr. Ale nakoukáno, to mám. Dokonce jsem sama nahazovala hrubou omítkou příčky. Dnes už kvůli zádům (to byla ta stavební dřina) také moc nezmůžu. Ale tohle zařízení, co máme v novém splachovadle, to by spíš chtělo leteckého mechanika. Proto také začínám shánět dobré řemeslníky a ti se krutě nedostávají.
Milá Alex, ta zařízení uvnitř splachovací nádržky se opravovat ani nepokoušejte, je jednodušší je vyměnit. To není obtížné a nestojí tak mnoho. Pro člověka „v letech“ to ale může být fyzicky náročnější, nevím jak na tom jste…je potřeba se minimálně sehnout pod nádržku a v poměrně nepohodlné poloze povolovat/utahovat šrouby které ji drží, samotnou nádržku sundat/nasadit, apod. Navíc v oněch místnůstkách nebývá mnoho místo, atd.
Ale to že jste postavili sami dům, to hluboce smekám, to bych si já netroufl.
Alasdaire, no právě, tys to trefil, oddělat tu nádržku to je zlý sen 😀 ! Kdybych se tam vlezla, tak už je dávno oddělaná, ale je to prostor opravdu malý a já už jsem poněkud větší – no jaksi jsem za poslední roky narostla. Ale nezbude než hubnout, odmontovat nádržku a odvézt celou tu nádheru do instalatérského obchodu. To bude legrace!
U nás na dědině jsou řemeslníci šikovní avšak nepoužitelní. Hned jak se zavedli a měli úspěch u místních, jejich pověst se rozšířila a nyní mají zakázky velké z Prahy, Brnaa, Ostravy a tak pro malé už nedělají.Takoví ti, co překupuji okna a dveře a pak je jako ve slevě montují, těch je dost ale k ničemu. Urob si sám , to doma nemám, akorát tak polež si sám. 🙂 Takže pro mně je to nebetyčný problém někoho na truhlařinu sehnat. Teď mám v pácu lepší stínící techniku, to mám, myslím, že dobrého chlapíka, už u nas dělal. Ale s těmi vedry bude nedejbóže přetížen, no a pak bude kalvárie s klímou,už se potím teď.
Ale až instaluješ klímu, tak se osvěžíš, ale zase pozor, aby tě neofouklo 😉 .
naštěstí mám ve tvé blízkosti dobrou firmu na klimy a spolehlivou…
U nás v rodine by jeden Ferdo Mravec aj bol, a to môj brácho, lenže. Stále má rozbehnuté niečo okolo svojho domu a k tomu ešte robí na zmeny, takže mi je blbé ho naháňať, keď občas čosi potrebujem. A tak tiež zháňam remeselníkov, ako každý iný smrteľník. Posledne pri prerábke kuchyne, spálne a chodby (2008) som natrafila na pána, ktorý normálne robí prerábky bytových jadier. Najprv sa vzpieral, že to je malá zákazka a nemá záujem, ale nakoniec to vzal a ukázalo sa, že je pedant, má kontakty na všetky k tomu potrebné remeslá, funguje ako stavebný dozor a vďaka nemu to aj odsýpalo. Myslíte, že ešte robí? Ani náhodou 🙁 … Kuchyňu som mala od veľkej domácej firmy (kľudne ich tu aj prásknem, ak sa to môže, je to dekodom). Od vymerania a návrhu až po nákup išlo všetko dobre. Na samotnú montáž ale poslali takých dvoch drzých a lenivých spratkov, že som ich len so škrípaním zubov nevyhodila z domu. Nedostatky fikane poschovávali tak, že som ich objavovala ešte mesiace. No čo už, asi mi nie je súdené mať niečo urobené aspoň poriadne (dokonalé to nemusí byť, taká náročná zas nie som). Na budúci rok musím maľovať po treťom vytopení, ktoré sa udialo počas maminej choroby, takže doteraz nebola chuť ani kapacita ho riešiť. A do mojej pidikúpeľničky by som chcela miesto pidivaničky sprchový kút. Začnem to naháňať až na jar, ale už teraz sa osypávam, keď si na to zmyslím…
Otéčko – tak tady jsem s další várkou mořských fotek – tentokrát jdeme do těžkého kýče, neb album je západní.
http://yga.rajce.net/2015_Chorvatsko_zapady
Dede, přesně, jak píšeš. Snažím se využívat předně osvědčené a již vyzkoušené kontakty a kontakty doporučené od známých, kteří je už mají vyzkoušené. Jen když není zbytí, tak zkusím něco, jak se říká „na blind“, což se někdy zadaří a někdy taky ne. Bohatě jsem to vyzkoušela letos při rekonstrukci bytu a stěhování. Stavební firmu jsem měla na doporučení kamarádky z realitky, která už ji má vyzkoušenou jednak na práce pro realitku a jednak jí osobně staví dům. Stěhovací a vyklízecí firma na doporučení téže kamarádky. Elektrikář už léty prověřený, který mi dělal řadu věcí ještě ve starém domě. Vestavěné skříně jsem objednala u firmy, která mi k plné spokojenosti dělala totéž před lety ve starém domě. Na natření topení mi jiná kamarádka dohodila spolehlivého lakýrníka za slušnou cenu a tatáž kamarádka mi doporučila tzv. „hodinového manžela“ na všemožné drobnější práce – je sice trochu dražší, ale velmi precizní a spolehlivý. Tzv. na blind jsem objednávala jen dvě věci s padesátiprocentní úspěšností. Žaluzie vyšly výborně, firma se ukázala jako spolehlivá a bezproblémová. Jiná kapitola byla ovšem kuchyně. Objednala jsem u známé velké firmy a výsledkem je krásná a funkční kuchyně, to nepopírám. Ale s firmou byly v průběhu realizace takové problémy, že bych se na ni už neobrátila a nikomu ji nedoporučila. A vlastně ještě opravu bezpečnostních dveří a výměnu zámků jsem objednávala namátkou v nejbližším zámečnictví a všechno klaplo na výbornou. Takže žaluzie a zámky jsem si také přidala na seznam spolehlivých kontaktů. Tož tak.
Som rada, že problém „miznutia robotníkov“ nie je len slovenský, ale sme v tom všetci bez rozdielu. Keď sme s manželom prerábali byt, tak sa nám dokonca pri dvoch partiách stalo, že sme boli dohodnutí na konkrétny deň nástupu. A čakáme doma, čerpáme dovolenku… A po robotníkoch ani chýru ani slychu. A keď sme sa dovolali, tak sme sa dozvedeli, že „my sme dostali na poslednú chvíľu väčšiu zakázku, prerábame dom, bude to hotové tak za 3 mesiace, potom môžeme nastúpiť ku vám“. Takže okrem záhady miznutia robotníkov je na Slovensku ešte bežný aj úplný nedostatok akejkoľvek slušnosti – keď sa raz na niečom dohodneme, tak by sa slovo malo dodržať, a keď už ani to nie, tak slušnosť káže aspoň zavolať, aby si postihnutý jedinec nečerpal zbytočne dovolenku a nečakal doma robotníkov, ktorí napriek dohode vlastne nikdy neplánovali nastúpiť…
Dede, myslím, že je to mezinárodní nemoc z povolání. Tady v Oslo je problém stejný, ale nakonec se řemeslník vždycky dostaví, nebo alespoň zavolá. Naposled to byl arborista, který se měl v pondělí ráno podívat na jednu lípu, která nám shodila osmikilovou větev před garáž. No, zavolal v pondělí odpoledne, že několik dní nebude k mání.
Jediní, kteří dodrželi termín a cenu, byli Poláci. Ti nás zase překvapovali rozvrhem práce. Vyměňovali, já nevím jak se to řekne česky, střešní podhled?, kolem celého baráku. To znamenalo natřít prkna a pobít. Začali buch buch na jedné straně, nedokončili a přesunuli se na jinou stranu. Buch buch a zase jinam. Buch buch, tři prkna nad balkonem a jinam. Práci ale i tímto zvláštním postupem dokončili a dobře.
Možná si práci u nás šetřili. Alespoň šéf, když přišel obhlídnout jejich dílo poznamenal, že se u nás cítili jako v rodině. Aby ne! Sem si je hýčkala. Odpočinková zona v prosluněné garáži, připravená termoska s kafem, porcelán, skleničky, někdy vafle, někdy bramborový guláš, odpoledne láhev piva.
Tady to není zvykem – já dělám svou práci a dostanu zaplaceno. Ty děláš svou práci, dostaneš své peníze, vlídné slovo a jsme si kvit.
Je to pohodlné a správné, ale tohle jsme byli my slované a oni daleko od domova. Hehe, vlastně i já! Prostě jsem se snažila nad normál. Oni mi nakonec přinesli pytlík s vlastnoručně nalovenými malými treskami.
My slované!
Jůůů, tohle se mi ještě nestalo, abych dostala všimné od řemeslníka. Jano, díky zasmála jsem se.
Taky se cítím priviligovaná 🙂 !
Jano, je to mezinarodni vec. Zrovna tak v Americe. Napsala bych o tom vic, ale nemuzu. Nasa mama mela asi zadrzenou rec, tak soustavne mluvi, resp. spita, obcas I spita pred dverma do koupelny a ja nejsem schopna napsat ani poradny email. Vsak ale fajn, je to nasa mamulka.
Hani, ty jsi v Olomouci?
Jo, jsem. Byla jsem teda v Jesenikach, ale ted jsem tady.
Mě na tom zaujalo, kolik lidí tu práci prostě rovnou odmítne. Když jsme tuhle potřebovali udělat střešní okno, tak mi jeden expert váhavě řekl: ale to bych si to musel jít změřit, že jo? (fubar) Ale pak jsem našla bezvadného tesaře, který odvedl dobrou práci. Co myslíte, jsem schopná ho rok poté uhnat na jinou práci? Nejsem – potřebuje ho příliš mnoho střech… 😛
Pokud jde o to udělat si to sám – Martin není přes týden doma a o víkendu aspoň půl dne pracuje do práce. kdy by to asi měl dělat? A za důležité druhé – proč nedat práci odborníkovi, který ví věci, které my nevíme a neumíme? Je to logické. Jen těch dobrých a šikovných je málo, takže jsou strašně vytížení. A je pravda, že málokdy mají s sebou nějakého mladého kluka coby fámula. Jen náš instalatér ho má (kluk se dostal do problémů a tu práci potřeboval) a je úžasné vidět, jak je s časem pořád šikovnější, samostatnější a řekla bych, že ho nakonec i ta práce baví.
Inko, máš pravdu se školstvím a s nastavením společnosti posedlé po titulech, které dnes už většinou houby znamenají. Zavedla bych pro řemeslníky opět titul Mistr – po složení mistrovských zkoušek. U umožnila bych jim výhodně zaměstnávat učně nebo tovaryše. Aby ti chytří, šikovní a (většinou v tomto případě i poctiví) řemeslíci měli svůj díl viditelného společenského uznání. Protože to potřebujeme všichni.
Přesně tak. Páník by taky ledaco sám udělal, umí to a nářadí na to má, ale pracovní vytížení má skoro stejné jako Martin. A sama … no beton umíchám, dřevo pořežu, trávu posekám, keře ostříhám, zahradu si zryju, ale fasádu na dům fakt sama nehodím.
Když jsme dělali střechu, byla tu firma, paráda. Majitel tu strávil každý den dvě až tři hodiny, stál na dvorku, pozoroval chlapy a měl mobil u ucha. Zdil se štít, truhláři přiváželi okna, betonoval se věnec, jeřáb skládal trámy na krov. Truhláři stavěli krovy, náklaďák přivážel tašky. Jak podle harmonogramu…
A kde je ta firma teď? Tam co všechny. Další rok vzali zakázky v Praze a definitivně zmizeli z povrchu zemského.
A firmy, které slíbí, že se přijdou podívat … už se ani nerozčiluju :/
Mušketýr taky umí a nářadí má, ale nemá ten čas. Když se vrátí domů z práce večer, tak toho má dost a fakt by chtěl, aby to udělal někdo jiný. Ovšem někdo, kdo to umí, že. A potřebujeme většinou menší věci, ne postavit dům.
Zahradu zvládnu sama bez cizí pomoci, ale stavební práce neumím a upřímně řečeno, po dětství stráveném při opravách chalupy(přesij písek, nanos vodu) nesnáším.
Bezevšeho, já jsem přece netvrdil, že když to neumíte nebo na to nemáte čas, popřípadě obojí, že se máte pokoušet dělat si to sami(y). 😀 Já prostě jen říkám, že mně se tento přístup (čas jsem si udělal, postupy někde nastudoval, někde improvizoval, někde pomohli přátelé, nářadí dílem mám, dílem jsem si je půjčil) osvědčil. Pravdou nicméně je, a to jsem už ve svém příspěvku zdůraznil, že doposud nikdy nešlo o stavební práce o rozsahu novostavby, ale o věci, které se tímto přístupem zvládnout dají.
Dede, tyhle tvé, starosti jako obyvatel městského paneláku nemám, ale dokážu si to docela živě představit. Moje poudedka na patře před dvěma roky přestavovala staré panelákové jádro. Potřebovala toétiž sprchový kout, jelikož její těžce postižený syn není schopen vlézt do normální vany ani z ní vylézt. Narazila ale na řemeslníka, co byl jen veliký neumětel a lem noch. všechno slíbil, vše rozkopal a tvz rozpracoval, aby se pak chtěl od té rozdělané práce ztratit bez dokončení.Vím opřesně, jak dlouho ti chudáci chodili na wc k nám. na malou to ještě šlo do kýblu zahradu, ale na velkou?Sousedka to nakonec řešila šalamounsky. Než řemeslníka z be zamčeného bytu vypustila, musel jí io odevzdat veškeré drahé nářadí, které si tam musel ponechat v b jejím bytě. To nářadí nešlo snadno vypůjčit, takže vlastně tímto zabavení deo úschovy si zajistila, že ten řemeslník ve vlastním zájmu musel ojít i další den,nikoli zmizet za horama bez práe. Myslím si, že tohle bylo opravdu geniálně jednoduché řešení fluktuace řemeslníka. I když se u nich doma stavba táhla strašně dlouho. bylo nářadí vydáno až po úplném dokončení a předání stavby. No, musím podotknout, že sousedka nežije sama, ale její tři synové jsou velmi robustního a podsaditého vzrůstu, takže ten řemeslník si neodvážil odporovat. Jeden ze synů(nikoli jen ten postižený) byl vždy a po celou stavbu přítomen, aby byl řemslníkovi k ruce.Ale napadlo mne, že by bylo možná dobré obrátit se na ukrajinské stavbaře. To jsou lidi, kteří dělají opravdu dobře a snad i levněji nežli firmy domácí. Vím, že dneska Ukrajinci zakládají svoje řemeslnické oddíly(netuším, jak se to nazýv odbotně á), které pracujou pod zastřešením nějaké větší české firmy. Možná, že se ale už hodně změnilo i v této profesi. Zedníci to jsou šikovní a oni jsou i , že tu dělat mohou, i když za dost méně peněz nežli Češi.Možná, že to ale už taky víš.
hm Lenko, u nás taky dělali ukrajinci, když jsem se jednoho,co zlomil v dutý cihle už druhej dvanáctkovej vrták zeptala, čím je ve skutečnosti, řekl,že učitel…
Nám barák opravovali (a vlastně podle potřeby i opravují) kluci z Moldávie. Jsou celkem šikovní, jenom se na ně musí sem tam dohlédnout, po čase mívají hodně dlouhé přestávky (chuckle) .
Obědy teda nevařím, ale kafe s mlíkem a hóóódně cukru + buchtu, co zbyla, jim podstrčím (nod) .
To mi povídej, já jsem normálně na bednu. Od jara nám dělají fasádu a ještě k tomu natíráme okna. Zedníci kus udělají pak zase na měsíc odejdou za jinou prací, zase se vrátí, něco odbourají … a pořád mám prach všude, uklidit pořádně nemá cenu. Jenže když na jaře tu fasádu začali tak už si na to nemůžu vzít někoho jiného. Barák je veliký, vypadal hrozně. Stará omítka musela jít dolů z gruntu.
S touto partou zedníků neděláme poprvé. Rekontruovali u nás všechno, ale teď asi cítí, že je to poslední větší zakázka taksi to šetří. Moc dobré jsme měli řemeslníky na opravu střechy.
to mi povídej – letos jsme se konečně rozhoupali k vestavěnému nábytku. Akorát že tu hrůzu po prvním „umělci“ pak druhý mistr opravoval celý den. Ten první se samozřejmě vypařil a nekomunikuje. Ale s tím druhým jsme zařídili celý byt tak, jak jsme si navymýšleli. Není nejlevnější, ale umí a u práce přemýšlí.
MLP je šikovný a taky umí, akorát jaksi nemá truhlářskou dílnu a v paneláku tohle nevyrobíš…
Na chalupě jsem měla na veškerou práci, ať už truhlařinu, nátěr střechy, dřeva, nebo obklady vseho druhu 2 osvědčené pány.
Říkám jim Ferda Mravenec práce všeho druhu a stačilo zavolat, termín se vždycky našel a práce za slušné peníze a v reálném čase byla perfektně provedena.
Teď mi bude jeden z nich dělat druhou polici na knihy. V bytě. Knihy přibývají a už jaksi není kam je dát. Je to netypický rozměr a cena bude jako za něco podobného z obchodů s nábytkem, ale tohle bude opravdu dřevo a ruční práce na míru.
Kdyby tihle šikovní pánové žili v Praze a pracovali takhle, budou z nich docela bohatí a vážení lidé
Pche – DVA ROKY děláme terasu na dvoře – a vypadá to, že letos zase nic. Když jsme mohli my, nemohli zedníci a naopak. Tak doufám, že na rok na jaře bude konečně hotovo a já si v létě budu vychutnávat kafíčko na dvorku. Ještě že tu fasádu jsme letos zvládli (a oplechování atiky – klempíř je taky nedostatkovým zbožím).
Ještě že vodo-topo-plyn a jiné práce s železem jsou téměř bez problému … i když i kovářova kobyla chodí bosa (rofl)
Milá DEDE to bude všude stejné.
Před cca 2 lety jsme pojali úmysl vyměnit plovoucí podlahu v předsíni za dlažbu. Už dosloužila. Bláhově jsem si myslela, že to nebude problém a šikovní obkladači nám ruce utrhají. Opak byl pravdou. Na internetu jsem si vygooglovala obkladače. No byla to hrůza a vrchol všeho byl, když nám jeden tzv. obkladač nabízel, že nám tu dlažbu hodí na tu plovoučku. Aniž by jí předtím sundal.
Nakonec díky kamarádce jsme získali kontakt na 2 šikovné bratry obkladače. Plovoučku vytrhali a v předsíni bezvadně položili dlažbu. Navíc byli moc příjemní a byla s nimi legrace.
Ale pravdou je, že syn jednoho raději pracoval na PC, než by pokračoval v tátově fimě rukama.
Ahoj Dede. Ani ti nevím, podobné příběhy samozřejmě slýchám. Napsala jsi to mimochodem tak, že jsem se nechtěně chechtal i když se v podstatě jedná o tragédii. Ale sám nevím, když jsem rekonstruoval tenhle dům, tak jsem si dělal věci buďto sám (většinu), nebo s pomocí přátel a s výsledkem jsem spokojen. Nutno ovšem dodat, že se naštěstí nejednalo o rekonstrukci typu „skoro celé zbourat a postavit znovu“. Teď si zrovna buduji vzadu za domem nádrž na dešťovou vodu pro případ dalších vln sucha, které dozajista přijdou. Ty čtyři dešťovkové sudy, které mám a studna stačit nebudou. Dělám to opět sám, protože skořepinové nádrže na vodu, co se nemusí obetonovovávat, jsou v objemu který plánuji, příliš drahé a já jsem teď po nedávné obnově vozu finančně trochu na suchu.
No, nediv se, když naše osvícené školství udělalo z učebních oborů a učňů póvl, naše zákony a zákonodárci znemožnily podnikům mít učně a tak dále. Každý mlaďoch dneska umí s počítačem a tím je dáno, že RUKAMA se teda živit nebude. A aspoň aby měl tu madurídu…. Vždyť vyučený člověk si svého času nemohl – nevím, jak je to teď – pořídit živnostenský list, pokud neměl x letou praxi.
U nás je to jednoduché, protože nejsem takový ten hnízdní typ, jest mi jedno, zda dlažky lícujou či nikoli a podobně. Takže jsme prakticky všechno na baráčku dělali sami, včetně toho schodiště. Když jsem zjistila, kolik chce truhlář jen za práci, kvalitní dřevo jsme měli i opracované, jenom jsem tiše úpěla. Takže si Bimbo pořídil nářadí a schody prostě udělal. Sice na první dobrou blbě vyměřil, ale když si na simulátoru vyzkoušel, že 25 cm rozchod je vhodný k vyražení mozku z hlavy, přepočítal a schody slouží. Sice po nich návštěvy napoprvé nerady chodí, ale je to jen o zvyk.
Kubův spolužák je vyučený zedník, ale dělat to teda nebude ani na maličké fušky nechodí a hledá si práci na počítači. Teda hledal, asi tak 6 let a konečně přišel na to, že i jiná práce může naplňovat. Takže na počítači sice ne, ale zedničinu taky ne
Nemluv o provaze v domě oběšencově!
Před pěti lety jsme sháněli řemeslníky a leccos se udělalo, byť v různé kvalitě (při zaslechnutí slova vodař mi třeba dodnes teče voda ze zubů). Zedník udělal, ale časem se ukázalo, že ne úplně dobře. Sháněli jsme ho, aby se dotyčná věc mohla dát do pořádku, ale k sehnání není, telefony nebere. Přitom soused je zedník! Jenže má moc práce a dojíždí do ní cca 40 km. Náš zedník dojížděl cca 35 km. Je dojíždění na místo zakázky nějaký zvyk? Nutnost? Momentálně potřebuju pověsit markýzu. Což by ten bau- něco, kde jsme ji koupili, i provedl, jenže my potřebujeme předtím zkrátit žebřík na střechu a natřít fasádu. Tak to v podstatě není možné. Ale mám naději, že na podzim, až už tu markýzu vůbec nebudu potřebovat, ten šikovný zedník přijde…
Zvyk to asi není, ale nutnost ano. Domnívám se, že už z principu nelze očekávat, že všechny zednické zakázky se nalézají na jednom místě a to konkrétně na tom, kde zedník bydlí. 🙂