Když jsem se tento víkend toulala Vysočinou, nemohlo mi ujít, že tam mají zrovna svůj „čas brambor“. Lidé pilně pracovali na záhumencích a tam, kde to bylo blízko obytných domů, nemohly na scéně chybět káry a kárky, na kterých se brambory vozily do stodol.
A tak jsem si hned vzpomněla, jak asi před dvěma týdny vykopával brambory soused a ani v tomto případě kára nechyběla. A co bylo lepší, na káře nechyběl jezdec – malý synek od druhých sousedů. Když se vezly brambory do stodoly, běžel po svých, aby při návratu na pole důležitě seděl mezi vědry a „řídil“:))
A hned na to se mi vybavil jiný obrázek. Je to asi měsíc, když jsem projížděla Dvorem Králové a na přechodu u pošty jsem stavěla chodcům. A mezi nimi šel starší pán, tlačil kárku, na které seděla dívenka… tak pětiletá? Byla to malá kárka, takže děvčátko mělo kolena natlačená někde pod bradou, ale zjevně si jízdu užívalo.
A já jsem si prostě musela vzpomenout, jak nás takhle vozil děda. Děda měl velkou káru, se kterou se jezdívalo do lesa na větve a tak bylo logické, že cestou tam jsme se vezli my (děti:)) a nářadí. V lese jsme pak pomáhali řezat spadané větve, ukládat je na káru a pak jsme chtě nechtě pěkně po svých šlapali zpátky na chatu.
Babička měla malou kárku a v podstatě si nevzpomínám, že by nás vozila. Ani jsme to po ní nechtěli, mám dojem, že tohle byla výrazně dědečkovsko – vnukovská zábava. No, a když tak koukám kolem sebe, musela jsem si všimnout, že minimálně na vesnicích je kára pořád ještě mezi dětmi populární vozidlo:))
A hned vzápětí mě napadla jiná věc. Malé děti kočárkového věku, jakmile se definitivně umějí postavit na vlastní nožky, obvykle proti jízdě v kočárku vehementně protestují. Chtějí chodit SAMI, tam, kam chtějí a s tolika zastávkami, kolik jich jen je potřeba pro prozkoumání okolního světa.
Zato nechat se vozit na káře, dvoukoláku, malém žebřiňáčku, nechat se tahat na sáňkách nebo na bobech, to je zábava! Sama si dobře pamatuju, jak ráda jsem na káře jezdila a poslušně si hlídala ruce, abych je nestrčila do drátů otáčejících se kol – na to děda dohlížel. Je to takové relativně krátké období u mladších předškoláků, protože jak děti rostou, přichází na scénu jiná zábava ze stejné stáje – tedy vyrábění vlastních samohybů (tady se hodí podvozky pozapomenutých kočárků:)) a více či méně riskantní sjezdy přilehlých kopečků.
Hm, když nad tím tak přemýšlím…, v čem jednou budeme vozit našeho vnuka, když žádnou káru nemáme? V kolečku to není úplně ono:))
A já se vás dneska jednoduše ptám: taky jste se v jistém věku nechali rádi vozit na kárkách, trakařích, kolečkách či jiných vozících? Kdo byl nejčastěji tím vozitelem?:)) A stavěli jste si vlastní samohyby, když jste byli o něco starší? Jsou to dost specifické vzpomínky, ale přesto doufám, že se nám jich tady pár podaří nashromáždit:))
(Dnes se bavíme o ježdění v či na věcech, které primárně nejsou určené k převážení osob – zážitky s odrážedly, trojkolkami, koly či koloběžkami si necháme na jindy.))
Mě vozili na kolečku, stavebním. Potom jsme jezdili na valníku s chmelovými štoky, to se nesmělo, ale bylo to fajn 🙂
…
V pátek nám povětří shodilo za barák kus vrby (asi čtvrtinu). Tak jsem povolala firmu a nechala ty obrovské stromy sadisticky zmenšit. Všechno popadalo sousedovi na pole a museli jsme to uklidit. Odvozila jsem na modré drátěné kárce několik metráků dřeva. Ještě že jí máme 🙂
Jo, zebrinak nalozeny senem – to byla vec!
Jo! 🙂 I bez sena byl dobrej – měl koně, to bylo hlavní:)) Jezdila jsem na něm u strejdy v krkonoších 🙂
Ach ano, chata v Křivoklátských lesích. Na dříví se jezdilo buď s „vozejkem“ – to byl takový ten malý drátěný dvoukolák, nebo s kočárkem (po mně, ten byl větší, na dnešní poměry přímo monstrózní).
Dovnitř se dalo dříví, na něj pytle s chrastím – a navrch se vyšplhal jedinec užívající si královského svezení :-))
Tak ani nám ještě nejde Skype.
Dede, Ari má dvě omluvy z čmuchacího „neúspěchu“ – jednak je stále mladá a za druhý není bloodhound 🙂 Koneckonců ona dobře chytla lidskou stopu, jen holt tu, kterou neměla. No neposlušné mládí !!!
Jinak krásné připomenutí dětských vzpomínek. Bratr tenkrát na chatě vyrobil (z podvozku starého pérovacího kočárku) vozítko „dragáču“ (připevnil na něj prkno, do kterého v předních rozích vyvrtal díry na provz k držení. Myslím, že se kola nedala ovládat, takže se rejdovalo a brzdilo pouze patami. Chodily jsme s dragáčou do lesa, kde u tamních chat byla docela dlouhá cesta z kopce ke studánce. A tam se to tedy jezdilo !!! Jó, tenkrát nám nevadilo, že vyšlápnout kopec nahoru trvalo nejméně 3x tak dlouho, než sešup dolů – hlavně, že to pak frčelo (někdy i ve dvou) ! Nepamatuji si, že by se z dragáči někdo z nás vyklopil a namlátil si. V trakaři jsme se také jako děti vozily. O prázdninovém pobytu u příbuzenstva na venkove. Vzájemně jsme se na trakaři vozily po velkém dvoru a vůbec nám nevadilo, že mírně zaváněl, protože se používal na vyvážení hnoje ze stáje. Pořádně to v něm drncalo, úplně se vidím, jak v trakaři sedím na bobku a rukama se držím jeho okrajů. A jak dole píše Míša, také jsme ve vozily na žebřiňáku. Strejda odjížděl v povozem brzy ráno a my pak za ním odpoledne běhaly na pole. Protože nemám nejmenší vzpomínku, že bych „hrabala“ tak jsme asi nepomáhaly. Ale pak jsme na tu fůru vylezly, zabořily se do kupy a koně nás odvezly až před stodolu (někdy jsem poprosila strejdu a on mě ke konci cesty na jednoho koně vysadil). Možná proto i dospělí milují sáňkování (a nemusí mít před sebou dítě či vnouče). Ten krásný pocit, že svištím z kopce a sama ovládám to, na čem sedím. Však jsme s manželem při našich evropských zimních tůrách měli vždy v batohu velké kusy plastiku – v létě posloužily jako ochrana před deštěm či k posezení na zemi, v zimě se pak na ně dalo sednout a sklouznout z kopce 🙂 Bývalo to nejen rychlejší, ale často i jistější, než riskovat vykloubený kotník.
Maričko, to je zase tak pěkné povídání! 🙂 Káry jsme na chalupě zkoušeli vyrábet taky, jen jsme tam měli krutý nedostatek sjídných cest 😛
A máš pravdu s tím sáňkováním… my jsme se na horách ještě dlouho do dospělosti s dětmi (i bez nich:)) bobovali… 🙂
Já jsem nejen do pozdního věku ,,bobovala“ po zadku v tzv. šusťákovkách ale na klíně vozila Doníka. S Janou a psem jsme se hodně vyblbli. Teď není v zimě sníh tak to nejde.
No my děcka nezbedný jsme se po zadku vozily z kopce po blátě! Nohy pěkně do vzduchu, odrazit a jak to krásně klouzalo 🙂 Navíc zadek nedělal v blátě rýhy naopak povrch ještě víc uhlazoval 🙂 A když červeně mokrý zadek tepláků uschl, ztvrdlý jíl se vykartáčoval a netřeba tepláky práci 🙂
Skype nám stále nefunguje !!!! Občas blikne, jako že už jo, pak to zase padá a nic !!!
to jsme dělaly také jako děcka, měli jsme uprostřed vesnice vodojem, který byl sice zděný ale byl obsypaný zeminou a tvořil takový pěkný kopec. Tam byly vyježděné dráhy a bylo tam bláto ať pršelo nebo ne. Když nepršelo tak jsme si nanosili vodu a bláto na klouzačku bylo. A ani se neptejte co na to naše maminky.
MAričko, tvoje povídání o PLASTOVÝCH pytlích mi připomnělo moje kantorské začátky. Ačkoli jsem tehdy učila prvňáky,, vyslal mne ředitel školy na týdenní lyžařský výcvik na Mariánskou u Jáchymova v Krušných horách. Kdo nezná, přiblížím prostředí. Všude okolo haldy hlušiny (prý již neradioaktivní). Když byla středa-odpočinkový den- a nešlo se lyžovat, ymyslila jsem svým tehdy sedmákům skvělou zábavu. Tehdy mi nějaki nedošla riskantnost toho nápadu, takže jsem vše hned i s žáčky uskutečnikla .Vydyndala jsem ještě v úterý navečer v kuchyni střediska asi 10 silných igelitových pytlů a taky dost sena ze zásob pro krmení divikých zvířat, které měli místní myslivcin uložené ve stodole v areálu střediska. A hned po snmídani jsem úpro děti uspořádala skvělé závody v jízdě na pytlích.Věřte nebo ne, mne tehdy vůbec nenapadlo, že by se mohlo cokoliv zlého dětem stát. Byla to paráda a moc jsme se všichni(včetně mne) bavili.Tehdy museli být naši strážní andělíčci opravdu neustále ve střehu a jistě byli po tom našem řádění neskutečně uondaní a vyčerpaní. No, mladická nerozvážnost, ale i obrovskíé štěstí, že se nikomu z nás nic zlého nestalo, i když ty naše jízdy byla velice rychlé a hodně nebezpečné . Dnes bych tyhle závody už nezopakovala. Až nyní s věkem a zkušenostmi teprve vidím přesně ta všechna číhající nebezpečí, ale tehdy to byla jen obrovská legrace. Dneska už dospělé děti s vlastními ratolestmi na pytlovou bžundu vesele vzpomínají.
O jízdy na káře jsem celoživotně ochuzená, byla jsem městské dítě, obě babičky bydlely v tomtéž městě, venkovské sídlo jsme neměli. Občas jsme se sestrou bývaly o prázdninách na vesnici u tety, ale to už jsme byly asi na kárku velké.
Až naše kluky jsme vozívali v kolečku, když jsme jezdívali tchánovým pomáhat s rekonstrukcí chalupy. Měli i svoje dětské kolečko, aby mohli pracovat spolu s dospělými (v určitém věku je ta píle přešla). Myslím, že i nějaký dřevěný vozík se tam našel po původních majitelích, na kterém se děti vozily tak dlouho, až se rozpadl.
Na jednom psím táboře jsem vozila v kolečku Denise. 🙂 Pes tím měl dokázat, jak velmi důvěřuje svému pánu. No, Denis z toho zrovna radostí nešílel, naopak byl šťasten, že může vyskočit a běžet po svých.
Vzpomínanou Tatru máme taky, sama jsem ji koupila, pro vnučku. (chuckle) Ovšem jako první ji vyzkoušel kocour!
http://hanca1.rajce.idnes.cz/Kocky_HK_rajce#Kocky_115.JPG
Hančo, to je parádní fotka 🙂 Jo a vy máte tatrovku „nosatou“, to naši kluci měli a Patrik má tu bez čumáku (tatra 815?:))
OT – jde vám někomu skype? Mě fungoval ráno a někdy kolem desáté dopoledne chcípnul – tedy tváří se, že se pořád načítá a tedy není on-line. nejdřív jsem si myslela, že je to vinou mého nestabilního připojení, ale není…
Jak je to u vás?
Nejde (nebo nešel) nikomu
http://www.novinky.cz/internet-a-pc/software/381211-skype-ma-celosvetovy-vypadek.html
A tady je taky něco špatně, když mi to u prvního komentáře po několika dnech napíše, že odesílám příspěvky moc rychle po sobě.
Jo, díky, já jsem zatím nepátrala dál – tak celosvětový, jo? To se člověk hned cítí potěšen, že v tom není sám:))
Petro, „rychlé odesílání“ není přímo vada, to se jen tvůj komentář „srazil“ s komentářem někoho jiného, odesílaném ve stejný moment 🙂 Na to si zvykneš, mě se to take stává. Pak klikni buď „zpět“, chvilku počkej a zkus znovu, nebo si to před odesláním zkopíruj a pošli o něco později.
Hurá! Už jde skype 🙂 Tedy doufám, že mu to vydrží:))
Dede, mne skype zlobí už skoro týden. myslila jsem, že je to změnou “ windousů“, ale jak vidno, t je to systémová chyba.Jsem už patrně patologicky podezřívavá, takže mne napadla souvislost s islamisty. Můžete se mi smát jak chcete…Do hlavy prosím nee
Mne vozili na kolečkách, já svoje děti na kolečkách nebo u tzchýně na chalupě na kárce- maličké. Chodilo se s ní pro minerálku, vždycky do kanystru (Ondrášovku). Kárka měla jednu nevýhodu- neměla klasické držadlo, ale jakoby oj. Moc blbě se s ní manévrovalo, ale dětem to bylo jedno 🙂
Maličkou dřevenou kárku s ojí jsme měli na chalupě a přesně – děti ji milovaly. Však jsem se je v ní něco navozila… Andy, pamatuješ na ni?
Já si myslím, že to děti mají tak rády, protože je to nářadí/náčiní pro dospělé (na rozdíl od kočárku). I na Patrickovi vidím, jak cokoliv, co je „opravdové“ ho strašně přitahuje..
Jo jo, taky jsme jezdívaly na káře. My měli takovou tu velkou (aby se na ni hodně vlezlo) a já záviděla všem, kdož měli menší modrou drátěnou – ta vypadala na vožení děcek pohodlněji.
A včil o stařečkovi (už jsem asi jednou říkala). Naši stařeček byli tvrdej slovák (teda ne Slovák ze Slovenska, ale ze Slovácka) a dost toho vydrželi. Až na starý kolena jich sem tam zradila právě ta jejich kolena (říkali jim brnkavý) a když se někdy někde zapomněli ve sklepě (nebo v hodspodě), tož jich už neudržela. Takže jedno hezké slunečné odpoledne došla depeše, že starej Pápež sedijú u Jabloňky a není možné by je nožky vynesly k domovu. Jejich dcera se zetěm (takto moje mamka a taťka) popadli káru a hore háj dole háj jachali pro stařešinu rodu. Jak jich na tu káru dostali, nevím (oni totiž, stařeček, v jistém duševním rozpoložení byli tuhej jak prkno a těžkej jak tři pytle cimentu), ale když jich slavně vezli hore kopcem, potkali súseda. „Ná Francku, dyť ty se vezeš jak král!“ František slavnostně pokynul pravicí a hlahosklonně promluvil: „Ná, šak su taky Papež!“
YGA-to nemá chybu.!!!!!
Ygo! (rofl) „Šak su taky Papež!“ mě dostalo do kolen – To znělo prostě neodolatelně, když uvážím, za jakých okolností byl na káře vezen (rofl)
Ygo piš všechny tyhle historky, strkej je do jednoho adresáře a jednou budeš slavná spisovatelka – tomu věř (inlove)
Ygo,
musím tedy říci, že jsem se díky tobě v pondělí zasmála. Díky moc! (h)
Modrá drátěná byla pohodlná. To se na ni naložily dvě tři čtyři soušky, přivázaly se pořádně, aby neupadly, a mazalo se z lesa. Po rovince jsem pomáhala táhnout a z kopce jsem jezdila – jako brzdič, vzadu na těch kládách 😀 . Pomáhalo to, když jsem už trochu měla váhu – klády se zaryly do země a tatínek nemusel běžet jak splašený šiml.
Jó jo, už taky prošla recyklací – zbyly z ní jen kolečka v závěsech, ale zato z nich mají kluci kolečka, vlastní, s držadly a plastovou korbičkou formátu A4. Jeden by řekl, že je to hračka jen na parádu, ale když jsem posledně posekla louku, jen jsem shrabala a trávu odvozily do kompostu děti. Moc jsem to ocenila, už asi nejsem nejmladší 8) .
Ygooooo!
YGO, prve jsem zapomněla napsat, že já tééééž milujůůů tvoje vzpomínky na stařečka !!!!!
A já též !!!
Já jsem se u babičky vozila na trakaři. Tak se říkalo dřevěnému kolečku, poměrně těžkému, se kterým se muselo umět dobře manévrovat. A to děda uměl. Zato bratranci! Já důvěřivka jim na to vozidlo vždycky vlezla a oni mě s velkou radostí po pár krocích vyklopili. Bývali jsme tam čtyři, tři kluci a já, nejmladší, nejmenší.
Dneska si říkám, jak to babička zvládala, ale mám dojem, že to moc neřešila. No, taky jsme pořád někde lítali a vraceli jsme se jen pro chleba se sádlem. Myslím, že kluci mě moc nemuseli, ale já jsem za nimi neúprosně vlála ať chtěli nebo nechtěli. Taky to měli příkazem! Tím hůř pro mne, že ano.
Pardon, sem se trochu odchýlila od tématu, ale když se vzpomínky začnou hrnout… Přivolají tu bestarostnost, důvěřivost, že přesně takhle to má být – hmmm, to už je jaksi pryč.
No jo, trakař! Z toho se jeden vyklopí jako nic (rofl)
Jinak v roli těch, kdo mají hlídat a „trpět“ mladšího jsme byli já s bráchou a bratrancem, když nám strkali naši o šest let mladší sestřenku. Zpětně nazíráno, chudák holka! (wasntme) Ale ona je silná povaha, našla si svoje kamarády a na nás udělala dlouhej nos. A tak nakonec vlastně vzájemné vztahy neutrpěly 🙂
Ne, nikdo mě na kárce nevozil a tudíž se cítím ochuzena 🙂
Babička mě vozila na nosiči na kole, to bylo taky prima.
Taky hezká vzpomínka! (inlove)
Na nosiči jsem nejezdila, ale na tyči ano – a pamatuju si, že strašně tlačila (chuckle)
Tlačila,tlačila no a čo-veď to bolo vyznamenanie,keď si pubescent vybral nejakú a viezol ju na tyči a pritískal sa-vlastne také harašenie.A ako sme sa tešili a pyšnerozprávali kto a koľkokrát nas zviezol!
No, já dědovi strčila palec do drátů, to byla mela
tak to jsme na tom stejně….jen mě na nosiči vozila mamka do školky
Ako mestské deti sme nemali možnosť voziť sa na vozíčku, pretože sme aj babičky mali v meste a záhrada tým pádom nebola k dispozícii. Nedostatok vozíkov sme riešili po svojom – mama mala starú socialistickú mechanickú metlu, vyrobenú celú z kovu, takže keď tou metlou čistila koberce, mohla sa spoľahnúť, že niektoré z detí sa na tej metle bude voziť. Chudák mama, teraz vidím, že to pre ňu mohol byť dosť namáhavý spôsob, akým zabaviť neposedné deti 🙂
Jé Katko, to asi myslíš Šotka, co? tak se tomu říkalo u nás. Nevozili jsme se na něm, ale dělat z něj závoďák a místo čištění koberce s ním bláznivě jezdit a honit sourozence… to taky nebylo špatné (rofl)
Je vidět, že děti si svoje vožení vždycky najdou – a vaše maminka musela být silná (a trpělivá) žena! (inlove)
Sousedka z chalupy své vnuky vozila v takové té modré kárce. Dá se koupit i dneska a kluci si to moc užívali.
My jsme s maminkou chodily nakoupit do městečka 1x za týden. Hlavně chleba, máslo, pečivo…… 6 km z kopce a 6 km zase zpátky do kopce.
Kárka nebyla, šlapaly jsme pěkně pěšky a když holčička nemohla, maminka poponesla.
Ale byl to výlet, na který jsem se vždycky těšila, protože cestou tam jsme dostaly hrnek kafe a buchtu v klášteře, jeptišky nás už vyhlížely. A maminka si splkla se spoustou lidiček. V městečku jsem vždy dostala lízátko nebo jinou drobnost od místního vedoucího konzumu ovšem přednost jsem dávala plátku salámu či šunky od řezníka.
A cestou zpátky jsme odebíraly objednaná vajíčka, kozí mléko, jednou za měsíc králíka nebo kuře……..
Pak v klášteře pozdní oběd od jeptišek a na pár dní buchty nebo koláče.
Výlet na celý den. Ale vždy jsem si to moc užila.
Karolíno, to je ale krásné povídání… (inlove) I když šest kilometrů tam a zase zpátky v horských kopcích, to sis opravdu jako malá protáhla nožky! 🙂
Zajímalo by mě, o jaká klášter šlo? (wave)
Když odešli němečtí obyvatelé (ovšem spousta jich tam zůstala), tak se jejich domovy staly rekreačními objekty pro spisovatele. Tehdy můj otev s panem Achille Gregorem zablokovali celé údolí pro tehdejší Syndikát Československých spisovatelů a ten chalupy odkoupil a prodal pak jednotlivým zájemcům. Dodnes jsou zde potomci Marka, Nora, Úlehlové_Tyršové, Andrejse apod.
Spousta spisovatelů pak objekty prodala, někteří je nechali spadnout, e i tak údolíčko zůstalo. Vedlejší Sklenařovice to štěstí neměly a chalupy byly zničeny buldozery.
Dole v Maršově bylo plicní sanatorium Jana Masaryka. A tam pracovaly řádové sestry. Jenže bolševik je vyštval do ilegality a tak se odstěhovaly do bývalé školy v údolí. Tam pak v těch hábitech dřely na loukách, sklízely seno, dřely na políčkách a kultivovaly okolí domu, kde byly nuceny žít. V klášteře byla nádherná kaple, sestry měly hospodářství s králíky, slepicemi, prasaty, dobytkem, vlastního koně, husy…… pěstovaly zeleninu, ovoce…..
Byly to úžasné ženy. S neuvěřitelnými osudy. Měla jsem je moc ráda a ony mne milovaly a rozmazlovaly jako jediné dítě v širém okolí.
Po změnách v ČR je odstěhovali někam k Českým Budějovicům.
Řada ze sester tam zemřela, jsou pohřbeny na místním hřbitově. Chodila jsem tam na půlnoční, o velikonocích, kaple byla překrásná.
Dnes to vlastní YMCA a už tam nejdu, jezdí se tam na rekreace a popravdě divní lidé.
Ahoj Míšo – máš pravdu, tatrovky:)) Naši kluci je taky měli, ale myslím, že ty už měly takovou tmavěji oranžovou kabinu a modrou výklopku, určitě byly dvojbarevné 🙂
Dělalo to děsnej kravál a děti to milovaly. Andy byl tak nadšenej, že se pořád vyrábějí, že jednu už má i Patrik – který je nadšený též (wave)
Tady jsem našla obrázky pro ty, kdo by si nemohli vzpomenout:))
https://www.google.cz/search?q=plastov%C3%A9+tatrovky+pro+d%C4%9Bti&espv=2&biw=1351&bih=617&tbm=isch&tbo=u&source=univ&sa=X&ved=0CDcQsARqFQoTCIL4vp7Eh8gCFUtvFAodOFEPxA
Hm, to mělo být pod Míšou… tak jaky by bylo! (blush)
My měli celou oranžovou. A měli jsme jen jednu a kluci se o ní přetahovali.
A vnouček Samík má taky takovou .
Synek měl taky celooranžovou. U nás v baráku se nějak přihodilo, že se narodili skoro současně tři kluci, dost si to užívali. A ten rachot, když z kopečka jely tři tatry 🙂
Já si DEDE pamatuju na to, že když jsem v létě jezdila za příbuznými na venkov, chodili jsme obracet seno na louku. A když se seno odváželo z louky do stodoly, tak jsme my děti na louku jezdily na žebřiňáku. To byla jízda. Zpátky jsme žebřiňák pomáhaly tlačit dospělým.
Svoje syny jsme zase vozili na plastové oranžové Tatře. Posadili jsme jednoho nebo druhého do korby a už se jelo. Oranžovou plastovou Tatru musel mít tehdy každý kluk.