Když jsem se tento víkend toulala Vysočinou, nemohlo mi ujít, že tam mají zrovna svůj „čas brambor“. Lidé pilně pracovali na záhumencích a tam, kde to bylo blízko obytných domů, nemohly na scéně chybět káry a kárky, na kterých se brambory vozily do stodol.

A tak jsem si hned vzpomněla, jak asi před dvěma týdny vykopával brambory soused a ani v tomto případě kára nechyběla. A co bylo lepší, na káře nechyběl jezdec – malý synek od druhých sousedů. Když se vezly brambory do stodoly, běžel po svých, aby při návratu na pole důležitě seděl mezi vědry a „řídil“:))

A hned na to se mi vybavil jiný obrázek. Je to asi měsíc, když jsem projížděla Dvorem Králové a na přechodu u pošty jsem stavěla chodcům. A mezi nimi šel starší pán, tlačil kárku, na které seděla dívenka… tak pětiletá? Byla to malá kárka, takže děvčátko mělo kolena natlačená někde pod bradou, ale zjevně si jízdu užívalo.

A já jsem si prostě musela vzpomenout, jak nás takhle vozil děda. Děda měl velkou káru, se kterou se jezdívalo do lesa na větve a tak bylo logické, že cestou tam jsme se vezli my (děti:)) a nářadí. V lese jsme pak pomáhali řezat spadané větve, ukládat je na káru a pak jsme chtě nechtě pěkně po svých šlapali zpátky na chatu.

Babička měla malou kárku a v podstatě si nevzpomínám, že by nás vozila. Ani jsme to po ní nechtěli, mám dojem, že tohle byla výrazně dědečkovsko – vnukovská zábava. No, a když tak koukám kolem sebe, musela jsem si všimnout, že minimálně na vesnicích je kára pořád ještě mezi dětmi populární vozidlo:))

A hned vzápětí mě napadla jiná věc. Malé děti kočárkového věku, jakmile se definitivně umějí postavit na vlastní nožky, obvykle proti jízdě v kočárku vehementně protestují. Chtějí chodit SAMI, tam, kam chtějí a s tolika zastávkami, kolik jich jen je potřeba pro prozkoumání okolního světa.

Zato nechat se vozit na káře, dvoukoláku, malém žebřiňáčku, nechat se tahat na sáňkách nebo na bobech, to je zábava! Sama si dobře pamatuju, jak ráda jsem na káře jezdila a poslušně si hlídala ruce, abych je nestrčila do drátů otáčejících se kol – na to děda dohlížel. Je to takové relativně krátké období u mladších předškoláků, protože jak děti rostou, přichází na scénu jiná zábava ze stejné stáje – tedy vyrábění vlastních samohybů (tady se hodí podvozky pozapomenutých kočárků:)) a více či méně riskantní sjezdy přilehlých kopečků.

Hm, když nad tím tak přemýšlím…, v čem jednou budeme vozit našeho vnuka, když žádnou káru nemáme? V kolečku to není úplně ono:))

A já se vás dneska jednoduše ptám: taky jste se v jistém věku nechali rádi vozit na kárkách, trakařích, kolečkách či jiných vozících? Kdo byl nejčastěji tím vozitelem?:)) A stavěli jste si vlastní samohyby, když jste byli o něco starší? Jsou to dost specifické vzpomínky, ale přesto doufám, že se nám jich tady pár podaří nashromáždit:))

(Dnes se bavíme o ježdění v či na věcech, které primárně nejsou určené k převážení osob – zážitky s odrážedly, trojkolkami, koly či koloběžkami si necháme na jindy.))