U nás je škola žhavé téma, vnučka Anička nastoupila do první třídy. Na první školní den jsem se byla podívat, to jsem si nemohla nechat ujít! Je to tak dojemné vidět děti, jak většinou nesměle, ale s důvěrou a očekáváním, vstupují do třídy a usedají poprvé do lavic, jak pak občas zalétnou očima k rodičům, ujistí se, že je všecho v pořádku a usmějí se…. Mně se moc líbilo, že děti nejsou rozdělené do tříd direktivně (podle abecedy), ale že si na přihlášku do školy mohli rodiče napsat, s kým chtějí být jejich děti ve třídě. Anička tak věděla, že s ní budou dvě „spolužačky“ za školky. To za nás ani za našich dětí nebylo! Paní učitelka vyhlížela sympaticky, tak uvidíme, jak to půjde dál.
Právě při té příležitosti jsem zjistila, že já si na svůj první školní den vůbec nevzpomínám. Paní učitelku si dokážu vybavit, i nejoblíbenější kamarádku, i to, jak jsme nacvičovali na spartakiádu (líbilo se mi to 🙂 ). Ale první školní den mi zmizel z paměti do propadliště dějin.

Ještě bych to chtěla pojmout jako poděkování svým kantorům, kteří ve mě zanechali svůj otlak. Kupodivu bylo jich dost, zejména na veterině v mé době učili skoro samí praktici, výjimečné veterinářky, fantastický anatom, který ve mě zasel lásku k pitvě a i náš třídní, který v té době stavěl barák a kluci mu chodili pomáhat. Na vejšce jsem poznala lidi, kteří učili, protože je to bavilo a také ty, kteří učili, aby byli v klídku. A tak symbolicky děkuji všem, kteří mne naučili zvídavosti a touze po poznání

Na školu nemám zlé spomienky, ani na to, že by na mne skutočne niekto z učiteľov sedel alebo mi robil zle. To skôr v kolektíve som bola trochu outsider. Ale základku aj gympel som v podstate preplávala s tým, čo som odchytila z výkladu učiteľov, a to mi stačilo. Domáce úlohy som často robila ešte v ten istý deň cez prestávku po hodine, kým som si to čerstvo pamätala a doma hodila tašku a šla von alebo zaliezla do milovaných knižiek. Učiť sa, akože fakticky niečo nadrieť, som sa naučila až na vysokej. Tam som najprv chytila paniku, že nestíham a po dosť hroznom prvom semestri som si pekne zamakala. Ale zúročilo sa to. POznámky som sa naučila zapisovať tak rýchlo a čitateľne, že si moje zošity požičiaval celý ročník (kde je tomu koniec, teraz škrabem veľkým tlačeným). A v druhom ročníku sme mali ťažkú skúšku zo systému rastlín a s babami na intráku sme kreslili rodostromy s obrázkami na veľké plachty baliaceho papiera. Keď som končila, tie naše ilustrované plagáty sa na intráku ešte furt používali :). Skrátka keď o niečo išlo a zaujímalo ma to, dokázala som toho natlačiť do hlavy hodne. Mám pocit, že teraz už zase len tak preplávavam, niečo si aj načítam ale keď už to naliehavo nepotrebujem, zas to okamžite pustím z hlavy.

Na první školní den si nepamatuji, jen vím, že jsem stejně jako sharka měla červenou aktovku s odrazkami. Jinak mě ale škola bavila, více či méně, vlastně až do dospělosti. V prvních letech jsme měli moc hodnou paní učitelku Brabcovou, měla jsem ji ráda. V první třídě jsem se sice občas trochu nudila, protože jsem už uměla plynule číst a taky trochu psát a počítat, ale to nijak špatně neovlivnilo můj kladný vztah ke škole. Jediná doba, kdy jsem do školy chodila celkem nerada, byla osmá třída základky. Cítila jsem se už skoro dospělá 🙂 a přitom s námi pořád jednali jako s malými dětmi. Taky jsem využila tehdejší možnosti vynechat devátou třídu a odejít na gympl už z osmé a ze základky jsem zmizela. Na gymplu jsem pak byla zase spokojená. Tam jsem poznala dalšího ze skvělých učitelů, našeho matikáře a zároveň třídního. Jemu vděčím za to, že byť jsem vždycky tíhla k humanitním předmětům (a nakonec je i vystudovala), moc mě bavila matika a taky jsem z ní naprosto bez problémů odmaturovala (byl to přírodovědný gympl). Díky. Dodnes považuji matiku za základ celého vědění.

Čítať som vedela, matika mi šla, len ten pravopis škrabopis bol boj. Ale prežila som, potom na od piateho už na tu úpravu zošitov tak nedbali, len niektorý príliš esteticky založený učitelia. Škrabopis mi zostal do dnešných dní a žijem s ním v celku v pohode. Prečo musíme vedieť písať pekne mne stačí, že je to čitateľné. Obe deti takisto majú škrabopis, najmä syn. Oboch ich desne nebavili pracovné zošity v prvých ročníkoch. Všetko bolo ako omaľovánky a bolo potrebné to vymaľovávať, neznášali to obaja. Deti sa nevedia učiť, nevedia, čo je v texte dôležité a čo doplňujúca informácia. Chcú aby im učiteľ všetko dal „natreté s maslom na chleba“ a to je dcéra tretiačka na gympli a syn tretiak na osemročnom gympli.