„Adame, máš všechno?“ Hlas matky zatím zvoní trpělivostí. Je to prvňák a září teprve začalo. „Jasně!“ Chlapcův hlas pro změnu zvoní jistotou mladého muže, který právě vstoupil do světa dospělých… dobrá, aspoň dospělejších. Matka se nevzdává. „Fakt všechno?“ „No jasně…“ „A poslouchej, nemáš mít takhle náhodou něco na zádech?“ „A jo!! Když já si ale na záda nevidím!“
Je září a do škol kráčí, peláší nebo se vleče nová generace školáků. Prvňáčci! Jak snadno se v dospělosti zapomene na ten skok, kdy se život malého dítěte vlastně navždy změní. Většina z nich už má ze školek první zkušenosti s dravým dětským kolektivem, ale opravdová soutěž, boj o to, co z dítěte jednou vyroste, ten začíná teprve teď.
Děti jdou do škol většinou aspoň zvědavé, často s nadšeným očekáváním. Mají v sobě obrovský potenciál, jsou ztělesněním tvořivosti a příležitostí, které budou nebo nebudou využity. Přemýšlím o tom, kolik z toho nadšení, potenciálu a tvořivosti v dětech zůstává v době, kdy základní školu opouštějí. Proč mám neodbytný pocit, že to skóre je proti začátku o mnoho, mnoho menší?
Navzdory tomu, že se dávno ví, že učit děti pasivním nasloucháním je ta nejméně efektivní metoda, jak jim cokoliv dostat do hlavy, stále tento způsob výuky převažuje. Učitel je pořád až příliš často vnímán – řekla bych bohužel i samotnými učiteli – jako někdo, kdo s dětmi bojuje, kdo je ukázňuje, kdo téměř silou nalévá vědomosti do hlav otupělých nezájmem.
A teď se podívejte na ty prvňáky… Kdy a kde nastala ta změna? Kam se poděla dychtivost, hravost, přirozená soutěživost, tvořivost a snaha vyniknout? Všechno se nedá svést na pubertu a líné rodiče!
A tak přeju nám všem, aby se nejen v letošních prvňáčcích podařilo vzbudit touhu… když ne úplně po vzdělání, tak aspoň v něčem vyniknout, aby na sebe mohli být hrdí. Protože právě tak se rodí úspěch, který jako společnost i jednotlivci tak moc potřebujeme.
Napsáno pro Český rozhlas Hradec Králové, 2015
A já se proto dnes ptám: vzpomínáte si na to, jak jste šli do školy poprvé vy? Jak jste vnímali první třídu svých dětí ve srovnání s vašimi vlastními zkušenostmi a vzpomínkami? Domníváte se, že škola skutečně umí rozvíjet to, co je v dětech dobré a rozvíjení schopné?
Pojďme se zkusit zamyslet nad tím, kdy a jak se v průběhu školních let z mnohých dětí ztrácí přirozená zvídavost a tvořivost, s jakou do školy obvykle vstupují.
Omlouvám se za mentální nepřítomnost a předem děkuju Matyldě za pomoc (h)
Taťkovi se totiž dnes udělalo nedobře se srdcem, je v nemocnici v Motole, zítra jde na drobný zákrok, uvidí se, jestli to bude všechno. Já musím jet do Prahy, sice s sebou počítač beru, ale moc přítomná nebudu. Díky Matyldě budete mít zítra co číst a Dubrovník nejspíš připravím někdy na příští týden (těch fotek je prostě na rychlé zpracování moc:))
Když budete mít zítra volnej palec na přidržení, tak budu vděčná (inlove)
DRZIM!!!
Držím už teď – Jossi, držte se!
Držím, Dede! (y)
držím usilovně (y) a myslím na vás všechny, aby zase bylo dobře (h)
Držím všechny palce i tlapky.
U nás je škola žhavé téma, vnučka Anička nastoupila do první třídy. Na první školní den jsem se byla podívat, to jsem si nemohla nechat ujít! Je to tak dojemné vidět děti, jak většinou nesměle, ale s důvěrou a očekáváním, vstupují do třídy a usedají poprvé do lavic, jak pak občas zalétnou očima k rodičům, ujistí se, že je všecho v pořádku a usmějí se…. Mně se moc líbilo, že děti nejsou rozdělené do tříd direktivně (podle abecedy), ale že si na přihlášku do školy mohli rodiče napsat, s kým chtějí být jejich děti ve třídě. Anička tak věděla, že s ní budou dvě „spolužačky“ za školky. To za nás ani za našich dětí nebylo! Paní učitelka vyhlížela sympaticky, tak uvidíme, jak to půjde dál.
Právě při té příležitosti jsem zjistila, že já si na svůj první školní den vůbec nevzpomínám. Paní učitelku si dokážu vybavit, i nejoblíbenější kamarádku, i to, jak jsme nacvičovali na spartakiádu (líbilo se mi to 🙂 ). Ale první školní den mi zmizel z paměti do propadliště dějin.
Zrovna dnes ráno jsem na toto téma kecala se ségrou. Můj starší Sebík má odklad, ale nastoupil do nultého ročníku. Za celých 14 dní, co tam chodí, vůbec netuším, co dělají. Sice dostali notýsky, prostřednictvím kterých komunikujeme s paní učítelkou, ale to je naprosto k ničemu. V nulťáku nemají rozvrh, nevím kolikrát a kdy vůbec chodí do tělocvičny, jestli zpívají nebo se učí nové básničky. Nic. Ráno dítě tam, hlavně ne dovnitř do šaten, odpoledne si ho přebírám ve dveřích v družině a paní družinářka o práci ve třídě nic neví. Mám pocit, jako by se škola před rodiči snažila co nejvíc uzavřít. Budu to muset řešit, protože tenhle přístup se mi nelíbí. Sebíkova paní učitelka je moc milá, ale v těch chvilkách, kdy jsem měla možnost s ní mluvit, tam bylo dalších 5 rodičů, kteří chtěli totéž….
No ne, vůbec jsem netušila, že i základky mohou mít nultý ročník! To mi přijde jako docela dobrý nápad!
Školu jsem měla ráda, všechno mi šlo dobře , akorát kreslení a zpěv ne a ne, na to musí být aspoň trochu nadání. Pančelka mi v kreslení hladila makovici a vzdychala, ach ty můj smolíčku pacholíčku. Máti už se na to nemohla dívat a tak když jsme za domácí úkol vybarvovali nakreslené kapesníky, pomohla mi a ejhle dali mi výkres na nástěnku ale neměla jsem z toho žádnou radost neb to byl podvod, sice dobře míněný ale vidíte to, do dnes si to pamatuji a cítím vinu.
Ne a ne! 7 let jsem si žila volně jak ten ptáček na horách, oděna do rozdrbaných teplákú, holinek nebo odřených kecek, dělala jsem si co jsem chtěla a najednou šok.
Bílé punčocháčky, sukýnka, blúzička, nové botky….. přísný příkaz máti nezničit hned první den botky, nezamazat se, poslouchat, sedět s rukama za zády…… bože jak já byla nešťastná.
Pro mně skončila volnost a svoboda. Nebyl důvod mít školu ráda.
KAROLÍNO, ASI JSME MĚLI PODOBNÉ PRVŇÁČKOVSKÉ ZÁŽITKY JÁ MĚLA VŠAK VELIKÉ ŠTĚSTÍ, JELIKOŽ JSEM DÍKY SVÉ ZLATÉ BABIČCE,KTERÁ MAMINKU PŘEMLUVILA, Z MILOVANÉHO PEKLA NAD ZDOBNICÍ NEMUSELA PŘESÍDLIT KVŮLI PRVNÍ TŘÍDĚ DO MOSTU HNED PRVNÍ ŠKOLNÍ RODOCHÁZKY .ZCELA PRVNÍ ŠKOLNÍ DEN SI UŽ PŘESNĚ NEVYBAVUJU, ALE MÁM STÁLE V PAMĚTI VELICE PŘÍVĚTIVOU, NESKUTEČNĚ MOUDROU A VŮČI MÝM LUMPÁRNÁM NESMÍRNĚ TOLERANTNÍ PANÍ ŘÍDÍCÍ ŠUPOVOU. CHODILA JSEM DO PEKELSKÉ JEDNOTŘÍDKY S CHUTÍ , I KDYŽ JAK JSEM SE DALEKO POZDĚJI OD OPANÍ ŘÍDÍCÍ DOZVĚDĚLA, BYLA JSEM TEN NEJDIVOČEJŠÍ A NEJNEZKROTITELNĚJŠÍ ZA CELÁ DLOUHÁ LÉTA JEJÍHO KANTOŘENÍ NA JEDNOTŘÍDCE. ALE TAHLE PANÍ ŘÍDÍCÍ BYLA MÝM VELIKÝM VZOREM PO CELOU DOBU MÉHO KANTORSKÉHO SNAŽENÍ. NIKDY A NIKDO Z DOSPĚLÝCH SE O MÝCH LUMPÁRNÁCH VE ŠKOLE NEDOZVĚDĚL.ZDE SE ZKRÁTKA ŽALOVÁNÍ A NESMYSLNÉ A HLOUPÉ POZNÁMKOVÁNÍ NEJENŽE NENOSILIO, ALE ANI SE NETRPĚLO. CO SE VE ŠKOLE STALO, TO TAKY VE ŠKOLE HNED NA MÍSTĚ VYŘÍDILO A VYŘEŠILO A UZAMČENO ZŮSTALO .PANÍ ŘÍDÍCÍ BYLA SICE PŘÍSNÁ, ALE LASKAVÁ.TEPRVE O PRÁZDNINÁCH MEZI 2.A 3. ROČNÍKEM GYMNÁZIA JSEM PANÍ ŘÍDÍCÍ NAVŠTÍVILA. POZNALA A SPRÁVNĚ MNE OPOJMENOVALA UŽ HNED VE DVEŘÍCH JEJÍHO MALÉHO BYTEČKU VE ŠKOLNÍ BUDOVĚ.SRDEČNĚ MNE POZVALA DÁL, A PAK UŽ JSME JEN VZPOMÍNALI A STRAŠNĚ SE NASMÁLY MÝM ŠKOLÁCKÝM LOTROVINÁM. KDYŽ SE MNE PAK PANÍ ŘÍDÍCÍ ZEPTALA, KAM PO METURITĚ CHCI JÍT DÁL, POBAVENĚ A DOCELA VÁŽNĚ MI POPŘÁLA, ABYCH VE SVÉ KANTORSKÉ ÉŘE NIKDY NEMUSELA POZNAT VÍC TAKOVÝCH ŽÁČKŮ, JAKÝM JSEM BYLA JÁ SAMA. KRÁSNÁ A BEZSTAROSTNÁ ŠKOLNÍ LÉTA SKONČILA ZÁROVEŇ S PŘESUNEM DO 2. TŘÍDY, DO MOSTU. ANO, NENÁVIDĚNÉ BÍLÉ PUNČOCHÁČE A NEKONEČNĚ DLOPUHÁ NEDĚLNÍ KORZA V ŠATIČKÁCH NA LEPŠÍ, VÝPRASKY Y ZA JAKÉKOLIV UMAZÁNÍ TĚCHTO ŠATŮ A UKONČENÍ BEZSTAROSTNÉHO LÍTÁNÍ VENKU OD RÁNA DO VEČERA.UBYLO KAMARÁDŮ, ELE NEUBYLO MÝCH ŠKOLNÍCH LUMPÁREN. BNEZKROTNOU A DIVOKOU POVAHA NEBYLO MOŽNÉ ZLOMIT JEN TĚMI TRESTY. A KDYŽ RODIČE ZMĚNILI ZPŮSOB TRESTÁNÍ Z VÝPRASKU NA DOMÁCÍ VĚZENÍ, POTRESTALI JEN SAMI SEBE. JEŠTĚŽE BYLA BABIČKA, KTERÁ MNE I PŘES ZÁKAZ RODIČŮ VEN PUSTILA, ABY SE M,NOU VŮBEC DOMA VYDRŽELI. UČILA JSEM SE SNADNO, ALE NERADA. TAKOVÝCH DOBRÝCH UČITELŮ, JAKO BYLA PANÍ ŘÍDÍCÍ NA JEDNOTŘÍDCE V PEKLE, UŽ JSEM TOLIK NEPOTKALA. ZÁŘNÝMI VÝJIMKAMI BYLA SKVĚLÁ UČITELKA DĚJEPISU,KTERÁ UŽ V ROCE1965 ZUČILYA DNES MODERNÍ METODOU, KDY NÁM ŽÁKŮM ZADALA JEN TÉMA HODINY A POTÉ JEN TU HODINU MODEROVALA A DOPLŇOVALA NAŠE POZNATKY. TAKOVÝ DĚJEPIS BYL PRO MNE NEJPŘÍNOSNĚJŠÍ. TEHDY JSME SS SPOLUŽÁKY PROLÉZALI MUZEJNÍ ARCHIVY,ČETLI KNÍŽKY A SHÁNĚLI PODKLADY K DANÉMU TÉMATU, ABY BYLA HODINA I PRO OSTATNÍ ZAJÍMAVÁ.UČITEL HUDEBNÍ VÝCHOVY NA VYŠŠÍM STUPNI ZŠ NÁS ZAS DOVEDL K LÁSCE K DOBRÉ MUZICE A NAUČIL NÁS VŠECHNY, I OTRAVNÉ DVANÁCTILETÉ LETÉ PUBERŤÁKY MUZIKU POSLOUCHAT, VNÍMAT A PŘEMÝŠLET O NÍ A JEJÍ KVALITĚ.BYLO S PODIVEM, ŽE I MUTUJÍCÍ KLUCI BYLI OCHOTNI ZPÍVAT A DKONCE I DVOJHLASNĚ. OBA TITO UČITELÉ VŠAK NESLAVNĚ SKONČILI,PROTOŽE SEJEJICH ŠKOLNÍ METODY A TAKY VYSLOVENÉ HISTORICKÉ PRAVDY NEHODILY KOMUNISTICKÝM POHLAVÁRŮM,TAKŽE OBA SKVĚLÍ KANTOŘI SKONČILI ZA TREST U LOPATY .PAK VZPOMENU JEŠTĚ NAŠI SKVĚLOU NĚMČINÁŘKU, CO JAKO INOVACI VÝUKY ZAVEDLA TO, ŽE NA NÁS OD PRVNÍ HODINY MLUVILA JEN NĚMECKY. BYL TO PRO NÁS ŽÁKY ŠOK, ALE DNES VÍM,ŽE JEDINĚ TAKTO SE JAZYK NAUČÍ NEJLÉPE A RYCHLE.DOBŘÍ KSNTOŘI BYLI JEN NA ZÁKLADCE, NA GYMNÁZIU UŽ TO ZA MOC NESTÁLO.
Ještě bych to chtěla pojmout jako poděkování svým kantorům, kteří ve mě zanechali svůj otlak. Kupodivu bylo jich dost, zejména na veterině v mé době učili skoro samí praktici, výjimečné veterinářky, fantastický anatom, který ve mě zasel lásku k pitvě a i náš třídní, který v té době stavěl barák a kluci mu chodili pomáhat. Na vejšce jsem poznala lidi, kteří učili, protože je to bavilo a také ty, kteří učili, aby byli v klídku. A tak symbolicky děkuji všem, kteří mne naučili zvídavosti a touze po poznání
K tomuhle tématu to nejlépe řekl pan Robinson zde:
http://www.ted.com/talks/ken_robinson_says_schools_kill_creativity
Osobně jsem velkým zastáncem škol typu Montessori, které jsou založené na tom, že se spolu ve skupinách vždy učí děti různého věku – a zároveň individuálně podle svých potřeb, protože tak pokračuje přirozený způsob učení, kdy dětí experimentují, ptají se, učí se od starších vrstevníků a učitel je spíš jejich průvodcem.
Na školu nemám zlé spomienky, ani na to, že by na mne skutočne niekto z učiteľov sedel alebo mi robil zle. To skôr v kolektíve som bola trochu outsider. Ale základku aj gympel som v podstate preplávala s tým, čo som odchytila z výkladu učiteľov, a to mi stačilo. Domáce úlohy som často robila ešte v ten istý deň cez prestávku po hodine, kým som si to čerstvo pamätala a doma hodila tašku a šla von alebo zaliezla do milovaných knižiek. Učiť sa, akože fakticky niečo nadrieť, som sa naučila až na vysokej. Tam som najprv chytila paniku, že nestíham a po dosť hroznom prvom semestri som si pekne zamakala. Ale zúročilo sa to. POznámky som sa naučila zapisovať tak rýchlo a čitateľne, že si moje zošity požičiaval celý ročník (kde je tomu koniec, teraz škrabem veľkým tlačeným). A v druhom ročníku sme mali ťažkú skúšku zo systému rastlín a s babami na intráku sme kreslili rodostromy s obrázkami na veľké plachty baliaceho papiera. Keď som končila, tie naše ilustrované plagáty sa na intráku ešte furt používali :). Skrátka keď o niečo išlo a zaujímalo ma to, dokázala som toho natlačiť do hlavy hodne. Mám pocit, že teraz už zase len tak preplávavam, niečo si aj načítam ale keď už to naliehavo nepotrebujem, zas to okamžite pustím z hlavy.
První třída – pamatuji, že první den školy jsem vůbec nemohla dospat. Měla jsem krásné slavnostní šaty, které máma přivezla z Ameriky. Takové se u nás vůbec nedaly koupit a mně se strašně libily. Nesla jsem paní učitelce kytku a měla to životní štěstí, že jsem narazila na hodnou paní učitelku, která měla děti ráda. Byla malinká, ale v první třídě mi to vůbec nepřišlo. Později mě na gymplu občanskou nauku učil i její manžel a s jejich rodinou jsme se i občas stýkali. Dokonce si pamatuji, že jsem paní učitelku měla tak ráda, že někdy ve třetí třídě, kdy jsme mezi vyučováním měli volnou hodinu, jsem občas chodívala do její první třídy jen tak na koukání, protože jsem ji prostě a jednoduše měla ráda. Tato paní učitelka totiž učila pouze první třídy – ředitelka mé základky dobře věděla, že první třída je pro děti velmi důležitá i ve vztahu k jejich budoucímu učení a osudům. Škoda jen, že její úsilí pak jiní kantoři dokázali dost poničit. Ale v tom vedla má třídní na gymplu – ničitelka mladých životů, ale o tom už jsem psala a není třeba si kazit vzpomínku na báječnou paní učitelku Slámovou v mé první třídě.
Na první školní den si nepamatuji, jen vím, že jsem stejně jako sharka měla červenou aktovku s odrazkami. Jinak mě ale škola bavila, více či méně, vlastně až do dospělosti. V prvních letech jsme měli moc hodnou paní učitelku Brabcovou, měla jsem ji ráda. V první třídě jsem se sice občas trochu nudila, protože jsem už uměla plynule číst a taky trochu psát a počítat, ale to nijak špatně neovlivnilo můj kladný vztah ke škole. Jediná doba, kdy jsem do školy chodila celkem nerada, byla osmá třída základky. Cítila jsem se už skoro dospělá 🙂 a přitom s námi pořád jednali jako s malými dětmi. Taky jsem využila tehdejší možnosti vynechat devátou třídu a odejít na gympl už z osmé a ze základky jsem zmizela. Na gymplu jsem pak byla zase spokojená. Tam jsem poznala dalšího ze skvělých učitelů, našeho matikáře a zároveň třídního. Jemu vděčím za to, že byť jsem vždycky tíhla k humanitním předmětům (a nakonec je i vystudovala), moc mě bavila matika a taky jsem z ní naprosto bez problémů odmaturovala (byl to přírodovědný gympl). Díky. Dodnes považuji matiku za základ celého vědění.
První školní den si nijak zvlášť nepamatuji, ani očekávání, ale pamatuji si třídu do které mne zavedli, penál a malou kulaťoučkou paní učitelku, která mě pohladila a řekla, že budu Janinka. Byla jsem malá, hubená, rovné vlásky a kohouta s mašlí, která pořád klouzala. Janinka… paní učitelku jsem za to milovala a mohla jsem se přetrhnout, abych uměla všechna písmenka hned. Tak mi nikdo neříkal, jenom maminka Janičko, ale to bylo před různými fázemi domluv a exekucí. Paní učitelku jsem měla jen v první třídě, vždycky měla první třídu. A myslím, že téhle laskavé kuličce děkuji za celkem pozitivní vztah ke školním létům. A v jejím černém klotovém plášti ji mám před očima dodnes. Zvláštní?
Čítať som vedela, matika mi šla, len ten pravopis škrabopis bol boj. Ale prežila som, potom na od piateho už na tu úpravu zošitov tak nedbali, len niektorý príliš esteticky založený učitelia. Škrabopis mi zostal do dnešných dní a žijem s ním v celku v pohode. Prečo musíme vedieť písať pekne mne stačí, že je to čitateľné. Obe deti takisto majú škrabopis, najmä syn. Oboch ich desne nebavili pracovné zošity v prvých ročníkoch. Všetko bolo ako omaľovánky a bolo potrebné to vymaľovávať, neznášali to obaja. Deti sa nevedia učiť, nevedia, čo je v texte dôležité a čo doplňujúca informácia. Chcú aby im učiteľ všetko dal „natreté s maslom na chleba“ a to je dcéra tretiačka na gympli a syn tretiak na osemročnom gympli.
do školy jsem šla radostně,s červenou aktovkou s odrazkama, ze školy s brekem, že nemáme mladou a krásnou soušku učitelku, jako ostatní kašičkáři,ale starou ježibabu… jak já se jí za to,když jsem dospěla omlouvala a za svůj dětský soud jsme se styděla, naučila nás plynně číst, počítat a psát, vysvětlila všechno možné a měla narozdíl od těch učitelskejch krasavic,spoustu trpělivosti a času..byť její hlas zněl jako struhadlo,byl důrazný a uměl být i chraplavě konejšivý… tak ještě jednou a ještě tisíckrát,soudružko-paní učitelko Heřmanová-Kaňková Děkuji za všechno a odpusťte mi. (h)
Trochu odbočím ze základky na gympl. Měli jsme ruštinářku, kterou jsme celé čtyři roky považovali za ježibabu. Byla hrozně přísná, drezírovala nás, tvrdě zkoušela, nutila nás dokonce i memorovat zpaměti. Navíc to byla skutečná baba-metr od rány, nikdo si na ni nic nedovolil, i toho největšího frajera zkrotila na tři doby. Celé čtyři roky jsme ji nenáviděli. Až do maturity. Tam přišlo velké překvapení. Sedala si těsně ke každému zkoušenému studentovi a v případě, že se tento nešťastník dostal do úzkých, tak polohlasem napovídala (y)! Nevěřili jsme svým očím a uším. A díky její náročnosti a nekompromisnosti jsem se naučila relativně dobře rusky, a to dokonce i gramatiku a pravopis. Ti, kteří se na první pohled jeví drsně, jsou často ti nejlepší.
Na gymplu jsme měli opravdu přísného učitele matematiky. Názory na něj se celou třídou lišili, byl náročný, ale celkem spravedlivý. Jaké bylo překvapení, když na VŠ i ti čtyřkaři najednou byli mezi nejlepšími v prvním ročníku matematiky-
Něco podobného se mi stalo také. Na gymplu jsem byla docela zoufalec – trojky z milosti. Některé věci jako siny a kosiny jsem nikdy pořádně nepochopila, ale z nějakého důvodu i docela šly derivace a integrály. A přesně toto jsme měli na VŠ (tedy matfyz to opravdu nebyl 🙂 ). A já jsem z nějakého mně nepochopitelného důvodu excelovala, počítala diferenciální rovnice, matice a všechny tyto věci úplně bez problémů. Byla jsem dokonce tak úspěšná, že mě dotyčný vyrazil od zkoušky, protože si všiml, že jsem během zkouškové písemky spočítala ostatním jejich příklady (vždy po 8 za jednu písemku), ale ve své písemce jsem pak v nedostatku času udělala chybu, za kterou by každému jinému dal bez problémů za 3. Tak mě pro jistotu osolil pořádně a musela jsem jít ještě jednou.
To mi připomíná, že jedna z příčin demotivace dětí je ta, že ty talentovanější dostávají těžší úkoly, jsou častěji zkoušeni, hlášeni na olympiády i bez jejich vědomí, prostě aby učitelé měli míň práce. Nejhorší je pak, když jsou dáváni za vzor jiným spolužákům, to pak se na to můžou rovnou vybodnout.
Já vidím naopak jako příčinu demotivace postup podle nejslabších žáků, kdy se pořád dokola opakuje jedno a totéž kvůli tomu, že ti nejslabší to pořád neumí, a ti zdatnější se logicky nudí. A laťka se klade tak nízko, aby ji ti slabí bez problémů zdolali (i když jim to dá dost práce), takže ti zdatní to mají úplně bez práce a nic je netáhne dopředu. Zažila jsem to sama na sobě, základka pro mě byla skutečně hodně lehká záležitost. Motivaci jsem naštěstí neztratila, byla jsem zvědavá na kdeco, takže jsem si zjišťovala a učila se řadu věcí, navíc máma mě prozíravě přidržela u učení jazyků už na základce, a mně to bavilo. Ale obávám se, že řada dětí tu motivaci takhle ztratí, to, co je povinné, zvládají „levou zadní“ a jinak se na to vybodnou. Časem se to samozřejmě zlepšuje, protože na základku člověk musí, výběr střední už může ovlivnit a nejvyšší stupeň si vybírá sám.
Máš pravdu. Když spolužáci při společném čtení pomalu slabikovali druhou kapitolu, zatímco já už četla konec, samozřejmě že jsem nevěděla kde jsme. Když jsem vytrvale odmítala vypisovat v příkladech zdlouhavě všechny ty postupy, protože v hlavě se mi to převádělo samo…
V tom byl skvělý profesor matiky na střední – pochopil a využil. Vysvětlil látku, já ji pochopila a pak jsme to oba vysvětlili ostatním. Naše třída ve čtvrťáku brala učivo z VŠ, protože předepsané učivo už jsme uměli. VŠICHNI.
Nebylo to náhodou na kroměřížském ústavu? paní profesorka Malcherová.
Jejda, Vy jste chodila na kroměřížský gympl a učila Vás Malcherová? Já jsem ji měla na češtinu…
Nevím, jestli dotaz směřuje ke mně, ale bylo to na gymplu v Praze na Proseku a byla to paní profesorka Jelínková. Ale jak vidno, bylo a je takových víc.
Myslím, že zájem se vytratí, když se vytratí cíl.
Škola může dát prostředky, ale cíl ne.
A kampak ten se poděje, když pro dětičky přestanou být prvotní autoritou rodiče a rozhlédnou se kolem sebe po jiném vzoru?
Přemýšlela jsem o tom, cos napsala, milá Ri, protože to odkazuje k něčemu straně základnímu – k motivaci. Popravdě bych řekla, že motivace je alfou a omegou v jakémkoliv snažení. Že by tedy škola a rodiče selhávali ve snaze děti motivovat? je fakt, že ne každé dítě má tak hluboký zájem či zájmy, aby se k učení a obecně zlepšování motivovalo samo. Ono to kolikrát nejde ani dospělým, že.
Protože vzdělávání se je práce, a dost tvrdá práce, bez motivace se jí málokdy udělá dost.
Navíc rovnostářské požadavky vedou k tomu, že dítě selhávájící v jedné oblasti, je často odepsáno i ve všech ostatních. Už jen třeba nálepkou a pohrdavým chováním, které od učitelů rády převezmou i ostatní děti. Motivace poníženého dítěte je ztracená, pokud nejde o motivaci stylu „já vám ukážu – když v ničem jiném, tak v tom, jak vám znepříjemním život“. A to jsou ti šťastnější. Citlivější děti se prostě odepíšou.
Když o tom přemýšlím, tak mám dojem, že na značnou část „grázlů“ si na tom prvním stupni zadělají sami učitelé. Pak stačí lhostejnost rodičů k výkonu a chování jejich potomka a ejhle, další nevychovatelný a nepoučitelný jedinec je na světě… 😛
No nevím. Učitel je na chvíli. Fakt že rodiče považují násobilku a pravopis za přežitek, na celý život.
A konec konců, nejlíp se má kdo? Komu nic nechybí a navenek to ukazuje?
Z hlediska desetiletého dítěte.
Můj vstup do první třídy nebyl zrovna šťastný. Ráno mě maminka vedla nastrojenou do školy a kladla mi na srdce, abych přezula do bačkor. A boty si uklidila, tak abych je našla . Paní učitelka nás zavedla do šatny. Nevím proč, ale já si do sáčku na přezůvky snažila narvat svoje boty. Moc mi nešlo. Když se mi konečně podařilo. Paní učitelka i děti byli pryč. A já sama ve škole, kde jsem to neznala.
Dodnes si pamatuju ten beznadějný pocit, jak kráčím chodbami školy a brečím. Naštěstí vyšla jedna paní učitelka ze své třídy a obešla se mnou všechny první třídy. Až jsme našly tu pravou. A od té doby mě moje paní učitelka neměla ráda a dávala mi to celou první třídu doslova “ vyžrat „.
Naštěstí jsme se v druhé třídě s maminkou přestěhovaly.
A další moje školní docházka byla v pohodě.
Školu jsem měla ráda a bavila mě.
Já si na svůj první školní den vůbec nevzpomínám, je to divné. Ale první čtyři roky jsme měli báječnou paní učitelku Wagenknechtovou, takže škola pro mne byla něco báječného. Tím horší byl přestup na novou školu v páté třídě, dali nás dohromady všechny přistěhovalce, moc jsme se neznali, asi jsme si utvářeli jakési stádní pořadí, ale už jsme byli dost velcí a odnesla to paní učitelka, kterou nakonec odvezli do Bohnic. Doslova. Dostal nás na starost učitel tělocviku, tvrďák, ale fajn chlap, kluky srovnal do latě a najednou se z nás stala třída.
Nevím, jak dalece funguje škola hrou, všimla jsem si, že se mladým moc nechce se dál vzdělávat. Pokud nemají nějaké zájmy, je jejich znalostní okruh dost omezený, tak nevím
Do školy jsem vstupovala jako dítko,které chtělo být moc šikovné a dokonce jsme byla docela soutěživá! Časem se to přetavilo na „je mi jedno, kolikátá budu, stačí, když mě to bude aspoň trochu bavit, a hlavně přežít.“ Myslím, že minimálně začátek byl tam, kde paní učitelka ve druhé třídě všem holčičkám malovala do památníčku květinové víly, jen mně namalovala slepici s učebnicí matematiky a velkým otazníkem nad hlavou 🙂
Na druhou stranu dneska je trendem všechno podávat dětem hrou, jen aby se nemusely moc učit. Jenže všechno tak naučit nejde. Ani slovíčka do cizích jazyků, ani vyjmenovaná slova nebo blanokřídlí. Podle mne je důležité naučit děti se učit. S touto schopností dnes vychází ze základky málokdo.
Matyldo, ta učitelka by zasloužila pohlavek a slepici ve znaku do konce profesionálních dní. Ostatně i ta od Míši, která zapomněla prvňáčka a pak se mu za svoji vlastní chybu mstila…
Chjo, když tyhle křivdy si člověk tak dlouho pamatuje! (h) A nemám dojem, že by ses pak matiku učila radši, co?
Jj,k tomuto se připojím, takové baby by měly jít do kopru, takto zanechaly jizvy na duši, nesmazatelné.