„Dobrá, pacient vám dýchá, přijela záchranka a vy ho předáváte. Kam ho mají odvézt? Do nemocnice? Fajn, ale do jaké! A co všechno ještě musíte posádce záchranky říct? Uvědomte si, že oni tu nebyli a pacient není schopen nic vysvětlovat!“

Stojím opřená v koutě chodby a sleduju, jak se další skupinka zaměstnanců Léčebny dlouhodobě nemocných v Rybitví prodírá úkoly, jaké na ně klade správně provedená resuscitace člověka postiženého náhlou srdeční příhodou. Jak svým způsobem cítím se zkoušenými, musím obdivovat doktora z pražské záchranky, který je školí.

Jak na ně tlačí, jak uměle vytváří iluzi stresu, který je v případě reálné resuscitace obrovský, jak je nutí přestat se cítit jako zkoušení školáci a místo toho pracovat jako tým. Je vidět, jak je zkušený, jak zatraceně dobře ví, co říká, co po nich chce, co považuje za nezbytné.

Psi ve svých cestovních „boudách“:))

Skupinky zkoušených zaměstnanců vždy obsahují jednoho zdravotníka, obvykle sestru, zbytek bývají asistenti, ošetřovatelky, sanitáři. Chodbami proudí neustále skupinky lidí, záchranáři s nosítky, hasiči, lokalizační záchranná služba a my se psy – stopaři i „plochaři“ z Kynologické jednotky SDH Pardubice. Prostě cvičení IZS v plném proudu.

Ředitelka LDN je vidět snad všude. Pozoruje, kontroluje, povzbuzuje, hodnotí. Vidí svoje lidi trénovat zátěžové situace a získává obraz o tom, jak to komu jde. A já si říkám, jak je takové cvičení dobrý nápad, byť je jasné, že realizace byla organizačně náročná – pacienti museli mít svoji péči navzdory tomu, že všechny skupinky musely projít všechna stanoviště.

Lokalizační záchranná služba

A co se trénovalo? Kromě resuscitace to byla první pomoc (zdravotnická) v případě popálenin, epileptického záchvatu a diabetického kómatu, a všichni si nakonec povinně uhasili svůj oheň s pomocí hasicího přístroje:))

Teď si říkáte – co jsme tam dělali my se psy? Součástí cvičení bylo i vyhledávání osob. V LDN se pečuje i o pacienty s demencí či Alzheimerovou chorobou, kteří se prostě kvůli svému handicapu ztrácejí. A je velmi důležité je včas najít. Popravdě, po tom, co jsem viděla, mi jako nejlepší pes připadalo elektronické zařízení, s kterým tam byla Lokalizační záchranná služba:)) Tedy aspoň ve městě určitě.

Briefing před začátkem akce

Nedokážu vám momentálně k tomu říct detaily, protože vidět to fungovat je jedna věc a vysvětlit princip je věc úplně jiná. Ale mám slíbené vysvětlení, a jak dostanu žádané informace, tak vás s nimi seznámím.

My jsme nicméně předvedli hledání člověka se psem – stopařem. Jako obvykle prezentovala Dana s Cecilkou (bloodhound), Vítek to nahrával a já jsem bavila davy:)) Tedy šla jsem za stopařským týmem a vysvětlovala přihlížejícím, co vidí, proč a jak se co dělá, co funguje a co ne. Však mě znáte, mluvím ráda:))

Když pak přišli na řadu záchranáři z kynologické jednotky SDH Pardubice, kde trénují psy pro práci na plochách a v sutinách, takže jsem měla volno, které jsem hodlala využít po svém. Poprosila jsem paní ředitelku o dovolení vzít psy do budovy, a pak jsem skutečně vzala nejdřív Berry a pak Ari na špacír po chodbách s tím, že směly nahlédnout všude, kde to přímo nevadilo.

Tady se, tuším, trénovalo diabetické kóma

Nebylo to bez důvodu. Jednak pro psy má nemocnice či podobné zařízení plno pachů, které jsou pro ně nové, rušivé, a přesto by se v nich měli orientovat. Za druhé je to prostě velká budova, tedy místo, kde se pachy chovají po svém, a třeba Ari ještě nikdy nesledovala stopu takříkajíc v interiéru. A protože učení z nebe nepadají, bylo třeba využít mimořádné příležitosti a trénovat.

Berry byla klidná a zvědavá, Ari byla vykulená a zvědavá. Ani jedné nevadila spousta lidí kolem, panující ruch braly na vědomí, ale nenechaly se jím rušit. Při této příležitosti jsem okoukla půdorys budov a našla dvě trasy, kde se dala položit stopa po chodbách tak, aby ten člověk vyšel ven. Jenže pak jsem musela najít lidi, kteří mým určeným směrem ještě nešli:))

Resuscitace

Měla jsem štěstí. Pro Berry mi stopu našlápl přívětivý mladý policista – jeden z eskorty, která nás doprovázela z Pardubic. Berry mě mile překvapila. Ověřila si místo, kde muži z hlídky stáli, a pak se sice zvolna, ale jistě, propracovala po stopě z budovy ven. Pravda, dřív, než si pro svého policistu došla, nakoukla s nadějí v očích do kantýny, ale po mém varovném „stopa, hledej“ se s povzdechem odvrátila a poslušně pokračovala, kam měla:))

Mladý sanitář se mi zase schoval pro Ari. Tam jsem vůbec nevěděla, jak to dopadne – Ari byla v podobné budově poprvé a poprvé jsem po ní chtěla, aby v takovém prostředí někoho hledala. Taky byla zmatená, kroužila kolem pachovky a vrhala po mě tázavé pohledy.

Elektronická lokalizace – předvedení v praxi

Když zjistila, že trvám na tom, že má hledat, šla to tedy zkusit. Spíš to bylo takové „pokus – omyl“, ale dala jsem jí dostatek času, takže nakonec pochopila, jak to funguje, a poslední odbočení za roh už zvládla s jistotou. Jak ta se vytahovala, když mládence našla!:))

Bylo to celkově velmi poučné odpoledne. Dívala jsem se, jak si lidé (včetně mě) vytvářejí v hlavě krizové scénáře a jak se je snaží cvičením upevnit. Jedna žena tam namítala, že celý tento cirkus je zbytečný, že zaměstnanci by v krizi určitě reagovali lépe, než jak se jim dařilo na cvičišti, ale o tom jsem silně pochybovala.

Viděla jsem, že každý má nějaké povědomí o tom, co by se tak nějak mělo dělat, každý tušil, že u resuscitovaného je třeba zaklonit hlavu, stlačovat hrudník a dýchat, ale když přišlo na realizaci, pletli se jeden druhému, zapomínali na pořadí úkonů, zapomínali na to, že mají pomůcky (např. defibrilátory), které mohou a mají použít.

Teď nás vede ke ztracenému technika a psi jen následují:))

Výcvik pod dohledem zkušeného lékaře jim najednou udělal v hlavě vzorec, kde ty jednotlivosti do sebe zapadly tak, jak bylo třeba. Teď jde o to, aby nezapomněli… však jsem také slyšela, že za rok by se podobné cvičení mělo opakovat.

A tak se dneska ptám: většina z nás má v hlavě celou řadu krizových scénářů, některé podložené reálnými zkušenostmi, jiné pouze teoretické, tedy promyšlené, ale nevyzkoušené. Jen pro představu: taková krize nemusí být zrovna zástava srdce, ale třeba i pořezané prsty, popáleniny při vaření, zabouchnuté dveře od bytu s klíči uvnitř, nestartující auto, ztracený pes…

A já bych ráda věděla, jak a kdy se vám takové scénáře vyplatily… případně, kdy vám takový scénář zatraceně chyběl a vy jste museli improvizovat z jedné vody na čisto. Pojďme si dnes povídat o řešení krizí – i to se v životě hodí. Kdo ví, třeba tady budeme sdílet něco, co se vám jednou vyplatí:))

PS: Fotky z akce jsou tady: http://sandvika.rajce.idnes.cz/Dede_-_LDN_Rybitvi_-_trenink_s_IZS

PPS: Musím se přiznat, že jsem si ohromně užila tu cestu z Pardubic s modrými majáky – jsem jak děcko, uznávám. Ale ověřila jsem si další zkušenost, ke které se taky jinak špatně dostává: psům ten déletrvající kravál a vizuální efekty vůbec nevadily… naopak. Holky seděly v kufru auta a sledovaly to jako představení v Royal Albert Hall:))

A na závěr psí modelky… eh, stopařky:))