V sobotu jsem šla venčit psy už skoro potmě, tudíž jsme šly na kopeček k trati, kde je aspoň kapku vidět. Maceška šla s námi. Jenže po cyklostezce jelo policejní auto a přejelo most, tudíž jsem si vzala psy na vodítko a Maceška dle dopravních předpisů ustoupila za svodidlo.
Naznala jsem, že je fakt tma, volala kočku, která se na mě dívala, že zrovna unikla přejetí od policajtů a já to hrnu domů, a nikam nešla. Už přece byla na tom kopečku několikrát a sice jsem si ji musela pak vyzvednout, ale už tudy přece šla, ne? Doma se mě Kája prorocky zeptal, jestli si tam pro Mácu dojdu. Odpověděla jsem, že to už přece musí znát!
Jenže večer nepřišla. A nepřišla ani ráno. A my jsme museli jet do Ostravy. Jenže Kuba byl na hodech a spal u kdovíkoho (nějaké holky) v Rajhradě. Když jsem mu volala, že jsem zase ztratila kočku, nebyl ještě úplně při vědomí.
Tak mě Kája hodil autem pod kopeček. Došla jsem nahoru, zavolala a nechala se od nalezené kočky seřvat. Chtěla jsem vzít koč do náručí, abych to uspíšila, ale to bylo příliš potupné, navíc na veřejnosti naše Máca cicmání nepřipouští! Takže klusala vedle mě a spílala mi.
Kája čekal na odbočce k vedlejší ulici. Pojala jsem geniální nápad – obě se svezeme! Uchopila jsme kočku do náruče a otevřela dveře od auta. To se už Máca mohutně odrážela od mého hrudníku, ale držela jsem fest. Když jsme se sehnula, že si sedneme, zabrala víc a skočila. Mám jeden šrám na hřbetu ruky a dva na zápěstí.
Tou dobou šel po silnici pán venčící psa. Když viděl Maceščin start, začal se culit.
Vzdala jsem to. Šla jsem po silnici a spílala kočce, že taky mohla jít sakra domů s těma psima, abych pro ni nemusela chodit extra. Kočka klusala vedle mě a viditelně si myslela něco o blbech. Za zády mi jelo krokem nevyužité auto.
Před barákem jsem vyrvala autu klíče ze zapalování, zatímco kočka vzorně po chodníku došla ke dveřím – já jsme ten poslední kousek šla tupě po silnici, což Maceška neuznává. Doma jsem jí dala kapsičku a skočila do auta.
Cestou jsme dohnali pána se psem. Smál se až domů.
Líbí se mi představa racionální a rozhodné Matyldy, jak se opakovaně vrací na kopeček pro kočku:)) Líbí se mi, když se člověk dokáže v takových situacích opanovat a prostě ji řeší, ač by provinilci nejradši jednu plesknul a nechal ho osudu.
A tak se ptám – taky se vám stává, že z lásky, přátelství či oddanosti děláte se skřípáním zubů věci, které se vám určitě dělat nechtějí… a přitom toho vlastně nelitujete?:))
OT – tak jsem dneska zase stopovala s dvojpsem 😛 To bylo tak. Už před drahnou dobou mi náš mladý soused, jinak policista, slíbil našlápnout pro holky stopy. Konečně jsme se domluvili – na dnešek. pro mě je to strašně důležité, tak málokdy mám příležitost hledat člověka, kterého holky „nemají v nose“! Většinou se pořád hledáme nevzájem a to není dobré.
Tak jsem vymyslela dvě stopy tak, aby splňovaly všechny nároky (a že jich není málo – na terén, křížení, cizí stopy… a ještě se mi nesmí k sobě přiblížit), připravila odměny, vzala další propriety, auto, souseda a odjeli jsme k lesu. Dala jsem mu vlastnoručně vyrobené mapky s pokyny, fáborky a odjela na místo, kde měla stopa končit. Čekám, čekám… pak mě napadlo, aby se nztratil . oni tu jsou noví a do lesa vlastně nechodí. Ale mládenec je šikonej, našel se, podal hlášení, sedli jsme do auta a… nic. Baterie zdechla a auto s ní.
Naštěstí dojela svým autem Dana, která měla stopu přešlápnout (jako falešný kladeč), ujala se Michala a spolu stopy dodělali s tím, že ho potom hodí domů. Já začala telefonovat.
No, bydlíme na vsi a máme tu skvělého a navíc ochotného mechanika, takže ten přijel, nastartovali jsme pomocí kabelů a pravil, ať si to dám doma na nabíječku. Ouvej! Na tohle jsem měla vždycky Marka! Vždyť já ani nevím, jak ta věc vypadá! No pomohl další soused, Sama jsem zaparkovala před garáž a nechala ho nabíjet.
No jo, ale já měla v lese dost daleko za vesnicí našlápnuté dvě fantastické stopy! A tak se obětavá Dana nabídla, že mě tam do lesa i se psima hodí. Počkali jsme, až uplynul nějaký čas, já si zapakovala stopovací potřeby do baťohu a protože nepřicházelo v úvahu tam dojít s jednou fenou a pak se vracet pro druhou, vzala jsem je s sebou obě.
První šla Berry, Ari jsem měla uvázanou u levého boku. Pokud si myslíte, že fungoval povel k noze, tak ani náhodou. Stopování si holky závidí, takže bylo jasné, že ta, kterou mám u pasu, se mě bude snažit vláčet za tou, kterou jsem měla vepředu na stopovačce.
No, řeknu vám – jde to. Ale ztuha. Nakonec obě holky svoje stopy udělaly, ale já byla strhaná jak kůň po Velké Pardubické. Dokud jsme šly tak nějak rovně, tak to fungovalo, ale nepřejte si vidět ten chaos, když ta, co vyhledávala, začala kroužit, aby si ověřila stopu… (whew) Berry byla skvělá celou dobu (ale její stopa byla jen hodinu stará, Ari šla víc než dvouhodinovou), Ari špatně začala – řekla bych, že letěla za nějakým zajícem. S jedním psem na stopovačce lítajícím jak idiot a s druhým u pasu, který se o to snaží, přičemž mě oba zamotávají do metrů koženého řemenu, jsem ztratila nervy rychle. Zařvala jsem nepublikovatelná slova a byla jsem připravená celou stopu zrušit. Ari pochopila, že tady už jí hoří pod zadkem koudel, a jak rychle najednou našla správný směr! Tedy, když jsem vymotala sebe, ji, i pár set přilehlých smrčků.
Pak už to byla paráda. Jakmile se situace uklidnila, zjistila jsem, že si tu stopu čte i Berry – to bylo zajímavé, byť to znamenala, že se mi strašně pletla pod nohy. Dokonce bych řekla, že jeden lom (místo, kde kladeč opustil cestu a vešel do lesa) vypracovala právě Berry, protože Ari ho nejdřív přešla, pak hodila oko na kolegyni a už byla zpátky na stopě:))
Řeknu vám, když jsme našly druhou mističku, byla jsem splavená tak, že by se na mě dalo to tričko ždímat. 😛 Ale legrace to zase byla, to jo:))
holky i ty jste fantastické. Já si představuji našeho dvojpsa… to bych se vymotávala týden To se podívá jeden na druhého, co dělá a hned se musí přizpůsobit, aby o něco nepřišel. Jen když řve Lux na dvoře tak Legýs vyskočí na gauč, podívá se z okna a vyhodnotí zda to stojí zato vyletět taky na dvůr a seřvat toho narušitele s Luxem. Většinou, tedy pokud zrovna nejdou sousedi s ridžbekem, to za to nestojí.
Na poslední otázku: Ó ano, spoustu, ale zejména myju okna 😀
A protože léto bylo milosrdné a bahna mě ušetřilo, sklízím z rohožek a parapetů mrtvé myši 😀
Na procházku s námi chodí Punťa i Lukrécie. Ale každá zvlášť. Každá po jedné straně cesty a jako náhodou se vůbec nevidí. Punťa se nosit nenechá, Lukrécie vždycky pár metrů, pak se začne zmítat „já sama“ a musím ji postavit na zem. Ona totiž musí ze zálohy přepadat psy 😀
Punťa nastupuje do aut. Do všech, teď si zrovna oblíbila dodávku pana Eismanna 😀 , ale myslím, že nikam neodjede. Když auto začne vrčet, dost ji to rozzuří a důrazně se dobývá ven, to by snad nikdo nepřehlédl 😀
O mytí oken mi nemluv! Blato nebylo, ale much neubylo….
A toho prachu … Mám hlavnú cestu z každej strany, na parapetoch môžem sadiť.
Maceška je báječná koč. My chodíme na procházky s Kubíkem. Macešce je dost podobný. Osudem, vizáží i chováním (přišel k nám jako odrostlé toulavé kotě a zůstal; je černobílý, jen má větší černou kapucku a bílou pěšinku; a je též velmi nezávislý, ale přitom muchla).
Sousedi už nás znají, a když náhodou jdeme bez Kubíka, ptají se na něho. Kubík nás sleduje z křoví podél cesty. A vrací se sám i z delších procházek. Někdy se taky zasekne a čeká na nás.
Jo, Kubík je taky klasa… vždycky si vzpomenu, jak ho ředitelka zeměkoule Borůvka vyhnala na strom, páč co se kolem ní má motat kočka, co není její a bylo jí šumák, že je na úplně jiné zahradě. A Kubík se tvářil akorát uraženě 🙂
Ještě jednou k věci, Matyldo. Na té fotce Maceška tak divně sedí, nebo je v tak dobré výživové kondici??
Mám prosím dotaz. Kdo má zkušenosti s krmivem Lucullus? Přešla jsem z Taste of Wild na dotyčnou značku a mám dojem (i když jsem snížila předepsanou dávku a snižuji dále) že Ajvi začíná nabírat. Může mi někdo poradit jaké má zkušenosti? Musím si zkontrolovat u obou značek procenta podílu tuku.
Alex, než začneš přemýšlet o procentech tuku, zvaž charakter letošního léta – dlouhé hodiny nepohybu, protože hýbat se nedalo. I Berry si nabrala 70 deka nad mnou stanovené optimum 🙂 I když ona si to navíc „vypracovala“ – intenzivní trénink s sebou nesl chutné odměny (chuckle)
No to víš, že počkám, když už snad bude pohybová aktivita v normálu. Jenom já mám takovou pitomou povahu, že kasám nohavice daleko před brodem 😉 .
Také zvažuji, že začíná obrůstat i podsadou a to se pěkně zakulatí. Jak byla vyletněná, tak měla postavičku (na rozdíl ode mne) ňam, ňam. Já, když jsem vyletněná v tričkách, tak je to spíš hrůza.
Alex, proč Lukullus? Jinak tuku příliš nemají, tím by to asi ani nebylo
Dávám granule i kapsičky Lukullus, ale jen asi 2x za měsíc, když nemám maso se zeleninou připravené doma. Takže vliv na váhu nemohu posoudit. Líbí se mi jen kvalita – zpracování, jiné granule a konzervy bych nedávala.
No, tady spíš divně sedí a navíc je to fotka z loňska, letos je hubená jak koza, protože se rozhodla, že v horku teda granule žrát nebude (její problém) a já jím paličatě dávám půl kaspičky ráno a půl večer. V případě hrozby úmrtí hladem si trochu granulí vezme, ale máš vidět ty ksichty…
Psice krmím Taste of the Wild, protože mají i nedrůbeží granule, což je teda problém koupit. Občas mívají Acanu bez obilovin (nejlépe rybí, že), ale ta vyjde dráž. Kvůli Světlušce nemůžu koupit nic s kuřetem a dvoje granule kupovat teda nebudu, tak pro obě sháním něco v rozumné kvalitě bez kuřat a za jakžtakž cenu.
Maceška se v granulích rýpe, ale docela jí chutná Chicopee.
Kvůli potravní alergii našeho hafa jsem stál před stejným problémem. Našel jsem řadu BRIT Premium Lamb & Rice . Na netu vyjde 15 kg na cca 850 peněz bez dopravy. Mají ho také na své superprémiové řadě BRIT CARE. Diferuje to přídavkem lososového oleje přímo zapracovaného do granulí a pochopitelně cenou (cca 1200 za 12 kg). To už si ho raději koupím extra a dávkuji do krmení sám.
Koukla jsem na to a je v tom kuřecí tuk a drůbeží játra. To bych musela vyzkoušet, jestli to Světluch nebude něco dělat.
Matyldo, na tebe a na Macešku si vzpomenu vždycky, když tu u nás potkám na špacíru jednohou souseda – chodí se dvěma jezevčíky a rezatým kocourem:)) Když je na cestě vidím, tak většinou čekám: přitáhne si na flexině notorického útěkáře Chipa, odchytí divošku Nessie a já bedlivě sleduju, kam se zašije rezatý kocouří stín. Teprve, když má smečku stabilizovanou, tak projíždím 🙂
Jinak jako Inka jsem vděčná za psy a jejich přece jen ovladatelnost. Ale ano, taky zdrhnou, ale obvykle se vrací – a předvším, aspoň ti moji, se nikdy neschovávali. 😛
Jinak i já občas láteřím a vím, že je mi to houby platé – naštěstí jde většinou o blbosti. „Nech ty ovce!“ je to nejčastější. Je to k ničemu, když u toho nejsem, stejně si na ně přes plot štěknou – holt sousedské vztahy:)) Nebo moje snaha držet pořádek ve vnějších a vnitřních hračkách 😛 Taky blbina, ale když je bláto, tak se plyšáci a pískací kachna fakt blbě perou a to nepočítám situaci, když ten špinavej umáčenej hnus donesou zpátky do Domu a láskyplně ho položí pánečkovi na křeslo… (wasntme)
Čo na kreslo, mne nosí Jackie ožužlané, uváľané hnusy (ehm, totiž darčeky) rovno do lona. V nejakom záchvate „inšpirácie“ som ju kedysi naučila vyskočiť mi na kolená, keď sedím. Chyba, no … 😉
Umáčena plyšová kachna láskyplně odložená na pohovku, kde zrovna hnípu, patří mezi radosti i mého dne…
Matyldo, tohle přesně dělá Dareček, když se zasekne nahoře v hájku v loukách. A já jdu bez lákání a prošení bez něj domů. Nepřijde. Jindy zase kluše celou cestu s námi a zaseknutí se nekoná. Jo, nevidíme těm našem zlatíčkům do jejich hlav, co se kmitá v prostůrku mezi ušiskama.
A před chvílí jak jsem psala na Zvířetník, tak se mi napřed prošel po připojené klávesnici, když jsem ho zahnala, tak si přešel na otevřenou klávesnici notebooku (prý moje chyba, volal na mě páneček, když jsem kocourovi lála). To už bolavý systém mého tak tak oživeného noťasu nevydržel a havaroval. Ale naštěstí se z té změti příkazů, které mu tlapky zadaly vzpamatoval a jede dál. Dyť říkám, (cat) zlatíčka! (cat) .
Já prostě netuším, proč se odtud sama vrátit nechce, když po tom poli, nad kterým je ta cesta, šmejdí úplně běžně. Fakt nechápu.
asi něco nepříjemnýho….
Milá Matyldo teda Maceška je opravdu veliká kočičí osobnost. Oni ti kočičáci z útulku jsou už takoví.
A co já dělám, se skřípěním zubů. Uklízím po Hepině extrementy. Hepina nějak pořád nemůže úplně vydýchat Fousáče. Navíc jí Fousek vyhání z jejího záchodu. Protože dle Fousína všechny záchody jsou jeho. A tak se Hepinka mstí a já uklízím a skřípu zubama.
Míšo, za to Hepinka nemůže…jestli někdy vidíš, co jí Fousín dělá a jsi u toho, tak zažeň jeho, klidně na něj stříkni vodu z rozprašovače…takhle strašila Kačenka Norisku, jak jsem na to přišla, tak dostala spršku z rozprašovače, když to zkusila znova tak dostala novinama na kejtu..když si na ni začla dovolovat a zkoušet tohle Majolenka, dostala taky a je klid.
Jo, to je obvyklá kočičí šikana, nepustit druhou kočku na WC. Bacha na to, jak se to nechá, může být hůř. Doporučuji taky srovnat Fouska, a asi bych přidala WC tak, aby měla možnost jít jinam.
Díky Toro a Sharko, já si to také myslím. Budu to hlídat a Fousína postavím do latě.
Ve dvoukočičí domácnosti často musí být tři záchůdky
a každej jinde…
Ano, kočičí osobnost. Když ji vidím, jak mydlí psy a přepadá je, tak si říká, že ještě že ji psice mají rády 🙂
Silná to osobnosť, máš to s ňou ťažké Matyldo! U nás chodí jedna pani v uličkách za naším sídliskom na prechádzku s jazvečíkom, jorkšírom a bielo mourovatou, vypasenou mačkou. Psíci sú na vodítkach a mačka si za nimi dôstojne vykračuje.
Naša psica autá miluje, skôr máme problém, aby nám ju niekto neodviezol, lebo nastupuje bez vyzvania do akýchkoľvek otvorených dverí na aute (prísľub, že sa niekam ide a bude sa niečo podnikať). A sesternicin nebožtík Argo, kríženec vlčiaka a labradora, bol nastúpený v kufri auta, keď sa ešte len začínali niekam baliť a poštekával na ľudskú posádku, že kde to viazne. Vždy vedel, kedy sa kufor otvára preto, že sa niekam ide a kedy preto, že sa z neho ide len niečo vybrať. Vtedy nenastupoval 🙂 .
U nás milují auta oba.Ajvi proto, že auto je přibližovadlo za zábavou a Darek proto, že chodí domů přes garáž a tu a tam vleze dovnitř auta otevřeným okýnkem a přespí v něm. Poznám to, když vystoupím v černé sukni s bílým vzorem chlupů na zadeli. Rád spává za volantem. A navíc u cizích aut je strašně zvědavý a není lakomý, chce jim tam také zanechat notnou dávku chlupů. Ten strach, aby někam neodjel mám o Darečka
Nejhorší je, že ty potvory co si umanou, to udělají. Pes je mnohem přemluvitelnější, nakonec se dá odtáhnout na vodítku
Matyldo, živě si Tě tu představuju i s mluvící Maceškou…teda nevrátit se pro ni v noci a nechat ji chudáka tak daleko, že se nestydíš… 😉
Ale nechuť k autu chápu, u nás se aut nebojí jen Miňák, ten si to užíváí..zbytek je nemá rád…a Pitina, ta chce řídit, což zas teda nechci já..tak mi do řízení zpívá, asi má nějaký geny po husitech,co já vím… (chuckle)
Dotaz pro Moravaky. Jak to vypada s burcakem? Uz je? ten ja moc rada. 🙂
u nás Valtické sklepy prodávají něco,čemu říkají Bobulák- nejsou to naše lisované hrozny, ale dovozové,litr za 75 korun, nenašla jsem odvahu..ale Burčák ještě nemají…
U nás už je 🙂
V TV Jm kraje jsem viděla, že už je pravý burčák z ranných odrůd, konkrétně říkali z voňavého Iršaje. Už je kontrolují i potravinoví kontroloři. Tak už je!
jupííí,tak si počkám….mám ráda čevenej…
Červený bude později, teď se zatím sbírají jen rané bílé odrůdy (milerka, iršaj). Pokud je to z českých resp. moravských hroznů, jmenuje se to burčák, pokud z dovezených (teď povětšinou z Maďarska), je to „částečně zkvašený hroznový mošt“. Ještě jsem letos nějak nestihla nějaký kontrolní vzorek koupit a do zítřka to už asi nenapravím, tak snad později.
U nás už možno tiež je, ale naisto sa to zistí až na jarmoku (chuckle)
Stejne mne Maceska chodici sporadane na spacir fascinuje. Jo, a nenecha se potupne nosit na verejnosti. Free spirit. 🙂
Free spirit, to zas madam je 🙂