Koukám a nevěřím svým vlastním očím – tady měl být jen jeden pes, jak to, že tu jsou dva? Ta bestie! Zase jsem jí to sežrala i s navijákem!

Kdykoliv jsem za poslední roky koukala na důsledky nějaké psí neplechy, byl směr mých myšlenek (a obvinění:)) naprosto jasný – Ari! A taky jsem se většinou nepletla, protože množství neplech a škod, které má náš bílý prevít na svědomí, je úctyhodné.

Ano, už z toho skoro vyrostla, ale ten zvyk a to ztotožnění v mé hlavě nějak zůstalo. Možná i proto že Ari je velmi upřímný a čitelný pes a když páchá či spáchala neplechu, snadno to na ní poznáte.

Jenže ona je v těch neplechách jen málokdy sama, Berry se velmi ráda přidá. Ale jak se na psy kouknete, tak zatímco Ari se obvykle upřímně kaje, nebo se tak aspoň tváří (nebo raduje z provedené práce a vůbec nechápe, co se vám na těch dokonale vyhrabaných kytkách nelíbí:)), o Berryinu chlupatou svatozář byste si mohli opřít kolo. Ten pohled! Ty neodolatelné srpečky pod výmluvnýma očima vás nenechají na pochybách: tady je anděl v černém kožichu.

Mám velkého černého psa a lidé se obvykle velkých černých psů bojí. Přesto naši velkou černou Berušku si rádi hladí dospělí i děti. Vždyť kdo by se bál tvora s tak milým pohledem? Jenže fakta jsou fakta – nenápadná Berry s andělským úsměvem umí klamat tělem. Její neplechy jsou prostě rafinovanější. Potíž je v tom, že jí na to stále ještě často skočím.

Jako třeba tuhle na tréninku. Měli jsme za sebou práce na loukách, kde jsme cvičili pachové rozlišení, a přesunuli jsme se na velké pole, kde byly na strništi balíky slámy. Bylo už po sedmé večer, když jsme našlápli pro každého ze čtyř zúčastněných psů tréninkovou stopu,

Berry byla na řadě jako třetí. Stopu šla krásně, ale než jsme skončili, už se začalo dost významně šeřit. Navíc k autům to už bylo dost daleko, takže když jsem nechala Berry skočit do kufru auta, abych vzala do práce Ari, už jsem doopravdy spěchala. „Ne, nebudu ji vázat, vždyť je to hodná Berry…“ řekla jsem si. „Ušetřím spoustu času!“

(Když musím nechat v autě jen jednu z fen, používám kšíry a úvazky, abych jim znemožnila cestovat po autě, sedat na místo řidiče a troubit – rozhořčené vytí jim bohužel zakázat nedokážu:))

Jen na začátek stopy to bylo asi 300 metrů a cestou mě doprovázely Berryiny hlasité protesty. Nedbala jsem, uvedla Ari na stopu a začaly jsme pracovat. Za chvíli za sebou slyším dupot a funění a ejhle, kdo se nám tu objevil? Berry šťastně vtrhla na scénu odhodlaná ukázat té mladé, jak se pracuje – a pokud možno urvat další chutnou odměnu.

Stálo mě to dost povelů, než jsem si dala rozhořčenou Berry k levé noze a se stopovačkou jen v pravé ruce donutila totálně rozhozenou Ari pokračovat v práci, přičemž jsem v duchu řešila otázku: jak moc asi Berry poškrabala lak na autě, když tím oknem vyskakovala ven?

Když nakonec holky uviděly hledanou osobu, pustila jsem je obě, protože ten záběr bych neustála. Dana se smála, že ji našel dvojpes a komu že to má dát odměnu? No, dostala ji Ari a Berry si směla vylízat misku 😛

Přemýšlela jsem nad tím, jak nepřemýšlím. Vím přece, že holky na sebe žárlí, když pracují. Vím, že vždycky musím brát první Berry, nebo se tato naštve a nepracuje vůbec. Vím, že Berry je pes s velmi silnou vůlí. Jak jsem se mohla zase nechat ošálit tím pohledem plným nevinnosti? Já vím, spěchala jsem a věřit jsem chtěla.

No, měla jsem štěstí, Berry skočila z auta velice kultivovaným způsobem a lak nepoškodily žádné stopy po drápech. Dávala jsem si pár dní poté pozor a sledovala, jak se v těch oříškově hnědých očích v černé tváři čas od času mihnou čertovské jiskřičky a jak vynalézavá umí Berry být, když jí o něco jde.

Ano, teď se mám na pozoru. Ale nepochybuju o tom, že mi to dlouho nevydrží a Berry mě zase na něco nachytá:))

A tak se dnes ptám: znáte také někoho, člověka či zvíře, kdo ovládá toto účinné zdání nevinnosti? Umíte se vůči tomu zatvrdit?

U zvířat to bývá jen k smíchu, protože nám nechtějí ublížit, jen si hledají cestu, jak si užít i v zakázaných vodách – nebo netuší, proč by cosi vůbec zakázáno být mělo a ta nevinnost je tam pravá. Ostatně, velmi podobné je to s dětmi.

U dospělých to bývá horší… přesto často důvěřujeme i tam, kde bychom neměli. Většinou proto, že důvěřovat z nějakého důvodu chceme.  

Pojďme si povídat vesele i vážně o důvěře a nevinnosti:))