Cestuji ráda. Po celé republice. Jen k Praze mám takový značně neutrální vztah, protože když tam přijedu, začínám se ztrácet, mám tendenci pořád chodit s mapou v ruce, na metro nasedám na opačný směr a všeobecně si připadám jako lonťák (to je brněnsky vesničan). Bubu ví, při návštěvě patchworkové výstavy mě málem vodila za ruku 🙂

Navíc jsem z Prahy dlouho znala jen Václavské náměstí, chrám svatého Víta, Staroměstské náměstí a nákupní centrum Chodov. Není to bůhvíjaký výběr, že.

Dede se nade mnou slitovala, a nabídla mi výlet do Prahy. Abych viděla i ty hezké kousky Prahy – skepticky jsem si říkala, že se tam snad něco najde.

Původně jsme chtěly jet v květnu, kdy kvetou parky, jenže to nevyšlo kvůli vytížení nás obou. Vyšlo to v červenci, v první vlně letošních veder. Myslím, že ani jedna z nás netušila, co nás čeká v Praze v 37 stupních.

Daly jsme si sraz v rychlíku. Prozíravě jsme vybraly EC, aby byla jistota, že nebudeme sedět na kožence – no, spletly jsme se. Vzhledem k letošním výlukám se jim ten správný vlak někde zdržel, a tak radši vypravili včas něco, z čeho jsem vstala s mokrým zadkem, uvařená jako hrom.

Galerie panenek a medvědů:))

Dede: Kdybychom to neplánovaly málem tři čtvrtě roku, tak jsem to po spatření předpovědi vzdala. Znám Prahu a těch avizovaných (a posléze dosažených) 37 stupňů mě upřímně děsilo. Pak tu byla druhá věc – jako každý Pražák (konec konců, žila jsem tam 38 let) vidím turisty a mizím. Do turisticky exponovaných míst s oblibou vyrážím někdy mezi koncem listopadu a začátkem března – to se ještě dá Prahou projít. Ovšem těžko jsem mohla přesvědčovat Matyldu o krásách Prahy v plískanicích, že.

Ještě k tomu vlaku. Když mi Matylda poslala sms, kde mi kromě čísla vagónu, kde sedí, sdělovala i to, že vlak je prastará koženka, poklesla jsem na duchu. Pokud už koženky jezdí i na Vindoboně… Samozřejmě mi to nedalo a ve vlaku jsem se zeptala. Vysvětlení bylo prosté – při příjezdu z Hamburku do Prahy den předtím měl vlak už tak strašné zpoždění (prý 90 minut), že chmatli první soupravu, kterou měli volnou a vypravili ji co do Willachu, aby prý lidi nemuseli čekat. A tak se tatáž souprava teď vrací a v Praze si lidi přesednou do slušného écéčka. No, dobrá… jen mě zajímalo, co udělali s lidmi, kteří tou Vindobonou chtěli jet dál a oni je vysadili v Praze. Nezeptala jsem se…:))

Vylezly jsme z Hlavního nádraží ven a Dede mi poeticky představila místní Sherwood. Parkům už vysychala tráva do hněda, což Sherwoodu na kráse nepřidalo.

Na nejbližší ulici jsem zahlédla uměleckou galerii. Ale žádný Karlův most v duhových barvách, prosím. Umělecké panenky a medvídci. Ach! Nádherní! Chvilku jsem opět propadla své staré touze se je naučit vyrábět (tak, jako to umí Dalmi), ale bohužel je můj volný čas silně omezený. Tak snad později.

Plechová jabloň před Klementinem

Dede: tady jsem si vyzkoušela cestování s Matyldou. Přísahám, že jsem tudy prošla x krát, a nikdy jsem si té mini galerie s panenkami a medvídky nevšimla! Tentokrát jsem tam i vlezly, Matylda fotila a zapovídaly jsme se s… průvodkyní? Prodavačkou? Zajímavě. Ale jak říkám – sama bych tu galerii zase přešla:))

Pak jsme se rozhodly jít pěšky do centra a později si koupit čtyřiadvacetihodinovou jízdenku a poznat vzdálenější části, což se ukázalo být jako výborný nápad.

Prolézaly jsme ulice a uličky a v Ungeltu jsme si daly kafe. Poněkud mě zarazilo, že servírka odešla s dvoustovkou a měla dojem, že šedesát korun je spropitné akorát. Ale nechala si to vymluvit, ač se tedy nadšení nekonalo (no dobře, většina lidí u okolních stolků byli cizinci, kteří jsou možná štědřejší, ale i tak).

Velká studovna v Klementinu

Šly jsme navštívit Klementinum, kam Dede chodila studovat a kde potkala – hádejte koho? Před Klementinem stojí plechový strom s jablky, nějaký pán silně uměleckého vzhledu nám mumlavě vysvětloval jeho vznik, když viděl, že nás kovové rostlinstvo zajímá. Za pár korun jsme mohli kouknout i do studovny. Živě jsem si dokázala představit, jak tu studovali mladí mniši.

Dede: Rozhodně jsme nemohly vynechat Klementinum! Kromě toho, že jsme se tu seznámili s Martinem, jsem tu strávila mnoho a mnoho hodin učením na zkoušky, když jsem byla na vysoké.

Koupily jsme si lístek na prohlídku knihovny (10 Kč – méně než jinde záchody:)), a kromě velké studovny s obrovskými kamny a stolky, za kterými jsme opravdu mohli ještě sedávat my s Martinem, jsme okoukly ještě i révové nádvoří. Tak tam jsem skutečně nebyla těch cca třicet let… Tak jsem koukala na kašnu a vzpomněla si, co jsem se kolem ní nachodila. Vždycky se mi dobře učilo za pohybu:))

Setkání s pravděpodobným autorem kovového stromu tak nějak zapadlo do té neurčitě sentimentální linky, podle které jsem Matyldě ukazovala Prahu. U velkého města musíte vždy vybírat a jde o to, jaký zvolíte klíč. Můj byl jednoduchý – tudy kráčely dějiny a tudy jsem kráčela já:))

Révové nádvoří v Klementinu

Cestou jsme navštívili i několik kostelů – Dede udivilo, že byly všechny otevřené, ale na tom měl zřejmě zásluhu nedávno oslavovaný Jan Hus. Kostel sv. Jiljí, kde se vdávala naše Baty, kostel na Staroměstském náměstí (Dede: kostel sv. Mikuláše) – a myslím, že zrovna tam mě vyděsil moderní obraz s mnichy na oranžovožlutém pozadí, kolem kterých létají pekelní ptáci, jinak bych to asi nepopsala. (Dede: mám dojem, že ten byl až v Panně Marii Sněžné, ale nepřísahala bych na to… Určitě nebyl u Jakuba) Kostely obvykle mají vystavena různá náboženská díla, ale už dlouho na mě žádné nezapůsobilo tak strašlivě.

Po poledni jsme se proploužily rozžhaveným Karlovým mostem a seběhly na Kampu. Bylo strašlivě vedro, horko bylo asi i kamennému Turkovi, co si mlsně prohlížel Hradčany, a my jsme začaly mít hrozný hlad.

Vltava

Na Kampě byla restaurace s venku vystrčenou nabídkou poledního menu. Varovalo nás prázdno uvnitř – už opravdu nic neměli. Takže jsme přešly parkoviště a zapadly do sklepní hospody U tlusté myši, kde nám dali nejen kofolu, ale i vodu, smažený sýr ne s hranolky, ale s brambory a když viděli, jak jsme uřícené, ještě žertovali, že by to chtělo škopek vody na nohy 🙂

Dede: U tlusté myši byl evidentně zapadák pro místní, nebylo to cílené hlavně na turisty, takže se tam dalo existovat. Přiznám se, že v turistických hordách jsem se v Praze nepohybovala už roky, takže mě maličko zaskočilo, kolik nápisů je JEN v angličtině. Když mě na Kampě odchytil mladý černoch a zval mě anglicky k projížďce po Čertovce, coby českých Benátkách, ovládla jsem se a ještě celkem zdvořile jsem česky odmítla s tím, že tam jsem chodívala už takhle malá a dnes nemám zájem.

Což vyvolalo skutečné vzpomínky na Prahu mého dětství. Ne, nechtěla bych, aby byla zase plná lešení a zoufale zchátralých domů, ale tohle mě taky nenadchlo. Já vím, člověk nemůže mít všechno a oprava desítek domů stála nemalé peníze, které nyní chtějí investoři dostat zpátky. Jenže teď mi střed Prahy na mnoha místech připadá čistý, barevný… a mrtvý. Navzdory tisícům turistů.

Tudy na Čertovku…

Po obědě jsme navštívily kostel Panny Marie Sněžné, kam se prý Dede povedlo dostat se dovnitř až na poněkolikáté, ale opět měli otevřeno 🙂 Náš výlet vypadá jako cesta po kostelích, jenže já mám tyhle prostory moc ráda jako doklad své doby a navíc – bylo tam chladno 🙂

Proběhly jsme parčíkem (Dede: Františkánská zahrada), kde mě vyděsily Polednice na fontáně, a zapadly do pasáže Světozor s vyhlášenou jahodovobanánovou zmrzlinou – byla úžasná. A mně se navíc moc líbila vitráž nad naší hlavou.

Chrám Panny Marie Sněžné

Matyldiny fotky najdete zde: http://malcka.rajce.idnes.cz/2015_Praha/ 

Pokračování zítra:))

Ptejte se, komentujte, a vzpomínejte na to, jak jste sami objevovali neznámá města – a jak vás mile či nemile překvapila:))

Bosorky ve Františkánské zahradě