NENÍ PIVO JAKO PIVO (1): Jak být pivním sommeliérem

pivo_logoBěhem posledních dvaceti let přišla do světa gastronomie revoluce – touha po něčem lokálním, ekologickém a speciálním přinesla oblibu mikropivovarů a různých zvláštních odrůd piv v míře do té doby nevídané.

 

Zvláštní na celém fenoménu je, že se nejvíce a nejrychleji rozšířil v zemích, kde „standardní“ pivo pro masy bylo odjakživa nevalné kvality a do zemí, kde „standardní“ pivo bylo odjakživa velmi kvalitní, jako například do Česka či do Německa, přišel mnohem později a pomaleji. Je tak ironií osudu, že pokud jde o různé pivní speciály, ani Česko, ani Německo, jinak pivní velmoci, nejsou ani zdaleka na špici. Přesto se i tam urodila spousta zajímavých mikropivovarů a dá se tak chuťovým pohárkům dopřát gastronomické rozkoše.

 

Jedním z důvodů, proč nástup popularity pivních speciálů trval déle, jsou předsudky. Já sám jsem s tím začal už velmi dávno – spolu s dvěma kamarády jsme už od roku 2004 sháněli různá regionální piva (mikropivovary tehdy nebyly) všude možně po republice a pak jsme je pili tak, že jsme se dělili o každou lahev, nalévali pivo do malých sklenic, abychom mohli ochutnávat. Musím říct, že to lidé tehdy považovali svým způsobem za podivínství. Co víc – přiznat, že se člověk zajímá o pivo, coby nápoj, hraničilo div ne s přiznáním alkoholismu. Pivo se tehdy společensky ještě velmi často asociovalo zejména s „čtvrtou cenovou“ a spousta lidí měla tendenci se tvářit, že pivař je neokřesaný, trochu vulgární člověk s pupkem, co komentuje svět skrze dno pivní sklenice. Jenže časy se změnily.

 

Ještě relativně nedávno bylo nápojem, kolem kterého existovala až snobská atmosféra ochutnávání, posuzování a pěstování znalectví, především víno. Jenže rozsah chutí vína není pro někoho, kdo není expert, tak velký, takže spousta lidí riskovala, že bude-li si hrát na znalce, akorát se ztrapní, když něco určí špatně, a hlavně – kultura vinného sommeliérství tu už byla tak dlouho, že nováček neměl moc šancí se se do ní zapojit a objevit něco nového. A potom se ve velkých amerických městech, a zejména v New Yorku, zrodil fenomén mikropivovarů, kdy najednou si člověk mohl koupit místo ohavného Bud Lightu s mnohamiliardovým marketingem něco opravdu autentického – a nový fenomén se chytil.

 

Do Evropy dorazily mikropivovary, jak je známe dnes, skrze Londýn a jeho železniční viadukty, pod kterými začaly mikropivovary rašit jako houby po dešti. Třebaže tou dobou existovaly různé regionální pivovary s vynikající kvalitou jak v Británii, Irsku, Belgii, Nizozemí, Německu, Dánsku či Česku, nebylo úplně běžné brát pivo jako součást „vyšší gastronomické kultury“, ani nebylo běžné, že člověk ochutnával různé kombinace těchto regionálních piv s tapas všeho druhu, jako se to dělá dnes. To všechno potřebovalo až impuls přišedší zpoza oceánu. Dnes je ovšem například v Londýně společensky naprosto akceptovatelné, že pozve-li vás někdo domů na večeři, místo vína přinesete dvě-tři lahve nějakého velmi dobrého, speciálního lokálního piva z míst, kde bydlíte, což bylo ještě před deseti lety celkem nemyslitelné, a obávám se, že na kontinentě je pořád ještě hodně lidí, kterým by to přišlo divné i dnes.

 

Přijdeme-li do mikropivovaru či do speciálního obchodu s pivem, nezajímají nás ani tak značky, jako spíš druhy piva a jejich vlastnosti či výrobní proces. Výrobců je totiž tolik, že není v silách normálního člověka si vybrat podle jména – je to asi jako když člověk kupuje víno, také jde po odrůdě, původu a vlastnostech víc, než po tom, který konkrétní vinař to vyrobil. Do začátku, než člověk bude vědět, co mu chutná, to chce zkusit ochutnat dvě-tři konkrétní piva od každého druhu (samozřejmě ne najednou), aby přišel na to, co mu chutná nejvíc a pak třeba jít za různými speciálními várkami v rámci daného druhu. Jednotlivé druhy piv i jejich další subkategorie se od sebe liší natolik, že každý si může najít postupem času něco, co je přesně na míru jeho chuti. Což je ostatně další důvod, proč je pivní sommeliérství dnes tak populární – lidé se neradi přizpůsobují už hotovým řešením, ale hledají něco, co odpovídá přesně jejich individuálním požadavkům.

 

Pokračování příště: v dalším díle si řekneme o tom, jaké druhy piva jsou k mání:))

 

Hm, tohle bude extra pivní seriál, tak se pro začátek jen zeptám: pijete pivo? Zkoušeli jste někdy ochutnávat piva – jako víno? A jaké máte rádi? Které naopak fakt nemusíte?

A jedna maličká na závěr: zkoušeli jste pít ovocná piva?:))

Aktualizováno: 14.12.2019 — 11:06

31 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Pivo miluju. Biftek zapijet mlékem nebo po guláši cola je barbarství.
    Pivo kvalitní, miluju tmavé, polotmavé, řezané, světlé… hlavně hořké a silné.
    Ale nepohrdnu ani nealko pivem. Tady si ovšem velmi pečlivě vybírám. Polotmavý
    Bernard vede.
    Hezké téma.

  2. Pivo, má být pivo ! Žádná náhražka a to ani ovocná , není pivo.
    Každý má to své ,má za jediné. Já mám ráda Amstel,pak z patriotství Zubra a taková kvasnicová Litovel, tu jsem si sama uvařila v Litovli, nemá chybu.
    Pivo piji, max. 2 půllitry v horkém létě a doma , po kačeně. :-))

    1. Belgické ovocné pivo kriek není náhražka. To není směs limonády a piva. Je to sladové chmelené pivo lambic (zvláštní typ kvašení) kvašené společně s višněmi, třešněmi, brusinkami nebo malinami. Proto je výrazně červené. Není ani trochu sladké, je hořko-kyselé, trpké po tom ovoci, jako suché víno. Vyrábí se odedávna. Ovšem je pravda, že chuť je to pro našince dost nezvyklá, nemusí sedět každému.

  3. Nemám ráda směs piva a limonády Když už musím pít nějakou sladkou potvoru, ředím ji vodou, ne pivem. Nemám ráda taková ta těžká, hutná piva a obecně ani tmavá.
    Na kolo se „vysokooktanová“ piva nehodí, tu devatenáctku jsem nikdy neochutnávala a nemám to do budoucna v úmyslu.
    Trochu mě mrzí, že si člověk jedoucí na kole nemůže cestou tu jednu, dvě desítky dát. Je to dobrý ionťák … no dobrá, zbývá ještě birell. Ale je to proti přírodě 😀

  4. Dnes se nechytám, pivo mi nechutná a nepiju ho. Maximálně tak jednou za uherský rok, když je na vánoce tučnější kachýnka, požádám MLP o jeden loček, zjistím, že je pivo pořád stejně hořké a nepříjemně bublinkovaté a stačí mi to do přespříštích vánoc. Nějak jsem se odrodila, děda měl v Olomouci restauraci, točil litovelské kvasnicové. Když už bych si musela dát na osvěžení něco alkoholického (ale v podstatě mi stačí voda, voda s citronem, případně s mátou nebo mošt), pak si dám nedávno objevený cider anebo vinný střik.
    Možná se někdy rozhoupu a ochutnám nějaké to ovocné pivo, když říkáte, že je dobrý – ale budu si muset domluvit s MLP, že ho dopije, kdyby bylo brrrrr! (chuckle)
    Moje (ne)obliba piva ale nic nemění na tom, že je mi současný trend vzniku minipivovarů sympatický – mám ráda, když jsou lidé podnikaví a vracejí k místní tradici. (y)

    1. Abys nedopadla jako já – zkoušela jsem několikrát ovocná piva a zjistila jsem, že čím víc ovocnje ovocné a míň pivové, tím víc mi chutná… a došla jsem tedy k závěru, že nemá cenu zůstávat na půli cesty a volím podíl piva nulový 🙂
      Ale existence minipivovarů se mi taky líbí.

  5. U domácích v Anglii jsem zažila skutečně hnusné pivo, a to z prášku. Pán měl ve špajzu velký skleněný demižon s kohoutkem, naplnil ho vodou, v supermarketu koupil práškové pivo, nasypal ho do toho, zamíchal a mnul si ruce, jak je to dobré a ještě navíc levné. Děs běs.

  6. Obávám se, že jsem pivní ignorant. Chuti moc nerozlišuju, navíc v 90 % případů piju pivo nealkoholické, což v mém případě znamená Birrel, včetně jeho ovocných variant (jako Sharka mám ráda hlavně grepové příchutě), tady v okolí mívají ještě Svijanského vozku a Bernarda.
    Obecně pivo piju hlavně v hospodách, kde nenarazím na jiné rozumné pití podávané po půllitrech, protože menší množství jsou pro mě prostě málo 😛 Pocit, že ho opravdu potřebuju, mívám po dlouhých a únavných cestách autem – když jsem unavená z řízení, tak mi pivo (alkoholické:)) pomůže relaxovat.
    Abych měla opravdu zážitek s pivem, tak si vzpomínám jen na jeden. To jsem byla za Andym, když ještě studoval v Maastrichtu, a on mě tam vzal do strašně příjemné hospody a objednal mi Edelweiss, což je tuším pšeničné pivo s alpskými bylinami. Nevím, jestli to bylo náladou, žízní nebo něčím jiným, ale chutnalo mi moc a vlastně to pro mě byl nezapomenutelný zážitek – asi jediný, který mám s pivem 🙂

            1. Erdinger je takový slušný standard, neurazí, neublíží 😉 pokud jde o skutečně dobrý Hefe-Weißbier, tak tam jednoznačně kraluje bavorský Weihenstephaner z benediktýnského kláštera sv. Štěpána, který kromě vynikajícího piva (mimochodem nepřetržitě v té budově od roku 1040 až dodnes, samotný řád to dělal ještě na jiném místě od roku 811) dělá i vynikající máslo, které fakt doporučuji dávat na chleba k tapas. V Německu je běžně k sehnání, a ani není moc drahé.

              Jinak pak Schneiderweisse je skvělé a Edelweiss je trochu hodně speciální, to se nedá úplně srovnávat s těmi bavorskými, protože tam je jiná voda a jiné suroviny. Že je ale vynikající, o tom není sporu. 🙂

              1. Když vybírám, nikdy si nevyberu tmavé, vždycky volím kvasnicové a německé pšeničné kvasnicové je top. Já si prosím značky nepíšu.
                😀
                To je ten hefe weissbier.

  7. Tak s pivem u mě neuspěješ- prostě mi nechutná. V horku si dám Birrel, nejlépe polotmavý, švestkového Bernarda nebo tak něco. Přitom kousek od nás je malý pivovar Bratčice, ale návštěva mě vůbec neláká.
    Víno piju způsobem chutná- nechutná, rozeznávání odrůd moc nedávám, ale hodně mi jde o to, kdo víno vyrobil. Protože piju vína z místních malých vinařství. A je velký rozdíl, jestli se víno vyrábí tradičním způsobem, nebo se přidávají kvasinky na řízené kvašení, už existují i záležitosti, které se do vína přidají a podtrhnou tak chuť typickou pro určitou odrůdu. Proto si velice vybírám, od koho to víno mám, protože tyhle věci se o místních vinařstvích ví :)A když je nevím já, někdo ze známých vinařů to vědět bude 🙂

  8. S těmi pivovary je to u nás složité.
    ZVÚ v Hradci Králové vyráběla technologie pro malé pivovary už před listopadem, ale pouze na vývoz. Když se potom začalo podnikat v čemkoli, vyrostlo jako houby po dešti, celé mračno nových malých pivovarů. Pomalu každá hospoda, hlavně ty výletní, vařila svoje pivo. Hlavně se ale rozmáchly takové ty regionální menší a střední pivovary. Docela se jim dařilo a byl výběr.
    Pak stačilo zlehka zamíchat pravidly a dát lehkou pobídku …
    Asi rok 2000 . Nadnárodní majitelé velkých pivovarů vytáhly do boje. Co by venkovský hospodský neudělal pro pár slunečníků zadarmo … Mě se to jeví jako válka Staropramenu s Krušovicemi. (Kdo je vlastní?) V té válce padlo mnoho malých samostatných pivovarů. Nejen těch hospodských, ty nakonec můžou vařit aspoň sezónně, ale těch měšťanských a regionálních. Těch, které měly tak velký výstav, že už musely dodávat i do obchodní sítě. Některé se prodaly, některé jsou dnes krajským hejtmanstvím … A tak se slzou v oku vzpomenu na hradeckého Votroka, hradecký kvasničák, rakovnického Bakaláře i zajímavé a dobré pivo od Zezuláků. Čest jejich památce.
    Tuhle historii mám od člověka, který malým a středním pivovarům v těch dobách správcoval software. Viděl ten vzestup i pád.
    A ano, vím, že jména těch piv žijí dál, ale není to spíš divné, když místo váren jsou v těch pivovarských prostorách garáže?

    1. Je to přesně tak. Některé ty značky existují dál, ale jen jako značka jiného pivovaru. Je to jen marketingový tak, produkt je odlišný.
      Ten Bakalář začíná opět fungovat. Tam od r. 1995 do 20010 se vystřídalo asi 7 majitelů a pivovar upadal. Nyní je po rekonstrukci a zase začíná vařit.
      Jinak si myslím, že kromě cenové války nadnárodních společností prudký úpadek kolem roku 2000 první vlny minipivovarů byl způsoben taky změnou zákonů, hlavně úpravou limitů výroby pro odvod daně, které byly v neprospěch malých pivovarů vůči obřím společnostem.

  9. Přestože mám pivo vlastně ráda, skoro vůbec ho nepiju. I pečenou kachnu jsem schopná zapíjet vodou a v naší rodině, která má ze všech stran kořeny v Plzni, jsem vždycky byla za politováníhodného exota.
    Jsem ráda, že tady zazněla otázka na ovocná piva a že jsou pryč doby, kdy se u nás na člověka, kterému tento nápoj chutná, pohlíželo jako na potenciálního klienta léčebny choromyslných. Jako mladé děvče jsem často pracovně jezdila do Belgie a tam objevila svět, o jakém jsem do té doby neměla potuchy. A získala jsem tam fajn kamaráda, který mi ochotně dělal průvodce po tom rozlehlém a mnohotvárném belgickém pivním světě. A tak jsem samozřejmě narazila i na belgická ovocná piva (což ale nejsou radlery) a rázem jsem si je zamilovala. Hořkokyselá chuť višňového nebo malinového piva mi doslova vyrazila dech (a nejen chuť, i ta skvělá barva) a už jen kvůli ní jsem se vždycky těšila na další cestu do Belgie (tady byla tahle piva tenkrát nedostupná). A dalším fantastickým objevem bylo pšeničné světlé pivo s citronem, mňam. Moc jsem o tom radši nemluvila, lidi tady si ťukali na čelo :-). Pak jsem v Německu zkusila pivo míchané s limonádou, tedy radler, a moc mi to chutnalo. A tak mě moc potěšilo, že se před časem začaly objevovat i u nás. Nejradši mám variantu citronovou, na výrobci mi nezáleží, špatné jsem ještě nepila. A v letošních vedrech jsem je skutečně ocenila.
    Což mi připomnělo, že se musím poohlédnout po tom belgickém višňovém, abych měla doma pár lahviček v záloze. Dokonce i dnes se tady špatně shání.

  10. Guiness je trochu jinej..Finrode,ale fakt jen trošku, ale to ten Porter je lepší 😀 … Kelta jsem oplakala, byť se na Slovensku dal sehnat světlej,ale nebylo to ono…ani vzdáleně ne…a vynechala bych pivo,co mi chutná na Slovensku – kupodivu CORGOŇ.

  11. Je pravda, že já miluju víno – dobré červené – takový dobrý blauberger nemá chybu.

    Ale pivo taky můžu, i když u nás je pití piva spíš sezónní záležitostí – hlavně ho pijeme, když je horko (na rozdíl od vína, které pijeme furt (chuckle) ). Nemám žádnou značku oblíbenou, ale v hospodě si dávám řezák (černé-světlé) … když náhodou neřídím, jinak je to birell (bohužel v naší hospodě je jen Zlatopramen, ten patří mezi ty méně chutná nealkoholická piva).

    Opravdu hnusné pivo jsme si dali kdysi ve Vyškově – jejich desítku – a pak v Chorvatsku jejich Pan … i když jiná piva mají moc dobrá (Karlovačko, Ožujsko, slovinské Laško)

  12. Já začal pít pivo vlastně hlavně kvůli ochutnávání. Mě lití 8 géček apod. nebavilo a ani neumím pít taková kvanta (čehokoliv). A k objevování mne nejdřív přivedly Svijany, které za mých let byly malé a regionální a točily se výhradně na Liberecku a také byly podle mne mnohem chutnější než dnes. Velkovýroba se na kvalitě podepsala, ale mají i dobré produkty, to rozhodně. No a dalším zpestření byl mikropivovar Vendelín, který vznikl v Liberci Harcově v době, kdy o minipivovarech ještě nebylo v ČR vidu ani slechu. Tento pivovar funguje jen jako posezení na zahrádce s grillem a nabízí velmi dobrou „lehkou patnáctku“, která klouže do krku sama. I přes naprosto šíleně zapadlou polohu za ním proudily za pěkného počasí i stovky lidí denně.

    Naopak je zajímavé, že Jablonecký Jantar skončil v roce 1992 a od té doby v Jablonci žádný pivovar nevznikl a nejblíž je zmíněný Vendelín. Mezi kamarády v Jablonci je však velmi populární pivovar Kocour, který vznikl ve Varnsdorfu a nabízí opravdu velké množství speciálů, které obměňuje. Objevil jsem jej díky tomu, že místní pivovarník zaplatil a otevřel vlastní železniční zastávku. (nemluvě o tom, že i s realizací, designem a potřebnými razítky to zvládl 5x levněji než kolik za obdobnou zastávku avizuje SŽDC) Vyjet si na výlet vlakem do pivovaru byla jasná věc a jen díky zastávce tam na výlety začalo jezdit strašně moc lidí. Musím říct, že to byl geniální tah.

    V Olomouci pro změnu je pivovarů 6 a je tu nepřeberné množství pivoték, takže objevuji co všechno už dokázali uvařit. V poslední době snad každý pivovar zařadil do své nabídky nějaký ALE na sto způsobů 🙂

  13. ochutnávala jsem pivo,než jsem se ustálila na oblíbeném Porterovi 19° černém pivu z Pardubic…pláču po černém Keltovi, kterého přestali vyrábět a ze světlých mi chutná Kácov…ochutnala jsme i pivo s názvem Uzený knír, z minipivovaru na pražském Proseku, bylo velice lahodné a ta uzená dochuť, kterou dodával uzený ječmen, byla zajímavá, stejně jako medové pivo z Černé hory, kupodivu mi chutnala i regionální piva ve Francii…ovocná piva jsem dlouho odmítala, na Němce jsem koukala jako na „čuňata“, když si objednávali a míchali pivo se spritem nebo se sladkým sektem…skoro po 20ti letech se musím přiznat, že mi ovocná piva chutnají a to díky švestkovému Bernardovi, díky tomuto experimentu, jsem objevovala Radlery a stala se fandou grepových.Vítězí Birell Pomelo-grep a Zlatopramen Grep Radler. Letos v těch vedrech, jsem si na dovolené namíchala citronovou KOLI s Kozlem 11°půl na půl a kdykoli jsem si pro toto šla k pípě, chtěla jsem po výčepním řezané..velice rychle si na to zvykl a dokonce ochutnal..a doporučoval dál..u mladých to mělo úspěch,staromilci zůstali u klasiky, byť jsem nepochopila, co jim na tom Kozlovi chutná…objevem letošních veder, však byl nápoj, který jsme nazvali HASÁK (hasil žízeň) – deci piva a 4 deci citonové KOLI..pivo stáhlo sladkost limonády a v tom vedru se jich dalo vypít bez obav i více a zahnat tím žízeň…no a neopomenu nealkopiva..nejpoživatelnějším i chuťově, se mi jeví Bernard…a piva, kterým jsem nepřišla na chuť? Pardál, Krušovice, Svijany…
    PS: a když budete chtít míchat,točte pivo do limo…opačně to šíleně pění a dlouho to trvá.

    1. Sharko, starý Kelt, který se dělal, mi taky chutnal, nicméně jeho chuť je takřka identická s Guinessem, takže zkus ten 🙂 Jinak co se týče německého míchání – oni lejou Fantu nebo Sprite do čehokoliv, což je i důvod, proč pro německý trh existuje už hotový mix coly/fanty a podobně.

      1. Finrode, dáno historicky. Po vypovězení války mezi 3.říší a USA neměla tamní filiálka Coca coly co vyrábět. Embargo. A co dělat? Vyvinuli tudíž fantastickou chuť pomeranče (Fantu) dle hesla „Carott is more orange then orange“

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN