Ta bunda tam visí už dlouho. Jak se ochladilo, tak jsem po ní automaticky sáhla, když jsem šla na zahradu Proč ne? Je příjemná… je vlastně pořád příjemná. Najednou mě napadlo si to spočítat. To snad není možné – já ji mám už skoro 23 let!
Zarazila jsem se a počítala znovu. Ano, koupili jsme ji na Taiwanu, na podzim roku 1992 a máme léto 2015. Prohlédla jsem inkriminovaný kus oděvu – no, parádu do města bych v ní už neudělala, ale do lesa nebo na zahradu pořád ještě nemá chybu! Tedy, pokud neprší.
Rozhlédla jsem se po garáži, která nikdy nebyla garáží, ale vždy dílnou, skladem a komorou, a zvědavě hledala dál. Nemusela jsem se ani namáhat, abych našla svoje holínky z doby, kdy jsme měli s Markem stejně velkou nohu, což znamená zhruba rok 2001.
Úžasná bunda – má celkem 12 kapes a kapsiček. kdo by jí odolal?:))
Hned vedle stály moje nové holínky, které jsem si koupila ten první podzim, co jsme žili v Anglii, tedy v roce 2009 – a koupila jsem je proto, že tyhle zůstaly doma v Čechách. A o tom, kterak se moje horské boty z podzimu roku 2007 staly loni botami zahradními, jsem vám už říkala – stojí na polici hned vedle těch „nových“ holínek.
Zavrtěla jsem sama nad sebou hlavou. Já jsem tedy sysel, to bych do sebe nikdy neřekla! Ale pravdou je, že za ty roky, co mám plátěnou bundu z Taiwanu, jsem vystřídala několik dalších bund – některé byly promokavější než jiné, ale je fakt, že kdybych zahrabala v šatně, snadno najdu bundu, kterou jsem nosila ještě před stěhováním do Norska (2006) a musela ji schovat, protože na norské počasí byla její údajná nepromokavost naprosto nedostatečná. Vyhodit jsem ji zatím nedokázala.
Obyčejné holínky… leč málem nezničitelné:))
Samozřejmě mi takhle nezůstávají všechny oděvy – třeba kalhoty obvykle roztrhám už krátce poté, co jsou přesunuty z kategorie „do města“ do skupiny lesních. To ostatní… občas vyhodím nějaké to tričko. Občas. Sem tam se pochlapím (co s tím má co dělat chlap??:)), poskládám nějaké věci a pošlu je na charitu. To bývají hlavně svetry a mikiny. Určitě to dělám, jinak bychom se už do za ty roky do Domu nevešli.
Přemýšlím nad tím, jaké kusy oděvů mi doma zůstávají tak dlouho. Samozřejmě ty kvalitní – hadérky nevydrží. A potom ty, které mám ráda. Ke kterým mě něco váže. A které pořád obléknu:)) Když vezmu v úvahu, jak bojuju se svojí váhou, tak je překvapivé, kolik takových věcí mám!
Muddies – holinky do bahna, neoprénové. Velmi příjemná záležitost ze staré dobré Anglie:))
Po prozření v garáži jsem vyběhla nahoru do ložnice a kriticky se zadívala do svého šatníku. Ach jo, jsem sysel! To si už neodpářu. A tak si dávám v duchu závazek, že ještě do konce tohoto týdne ty věci přeberu a na mou duši, to, co nenosím, odnesu na charitu! Bude to chtít přísnost a důslednost. Ale tu bundu z Taiwanu, tu rozhodně nedám. Kdo ví, kdy se ještě bude hodit!:))
A tak se vás dnes ptám: taky syslíte? Umíte se rychle zbavovat věcí, které už běžně nenosíte? Máte nějaké oblečení nebo boty, které u vás tak nějak… uvázly? Se kterými se nedokážete rozloučit?:)) Pojďme si dnes povídat o syslení, sebekázni a oddanosti k některým oděvům:))
To není starý oděv, to je zbytek květinové výzdoby ze svatby:))
Také jsem tvor syslivý. Poslední dobou útulek Tibet(kousek pod Brnem) pořádá bazárky. Lidé snosí, co je nepotřebné a pak si zase koupí něco, co se jim hodí. Ceny levné, ale útulek tímto bazárkem (alespoň částečně) celkem úspěšně financuje svůj chod. Tak pak mám důvod uvolnit byt a probírám věci, abych je tam zanesla. Bohužel to má i druhou stránku věci. Zase si člověk nějaké zbytečnosti dotáhne. Knížku, co už není ani pro bazárek nechávám na stanici tramvaje. Vždy někoho osloví:-).
Fantastický sysel byl Bimbův dědeček, ale to byl sysel organizátor. Všechno bylo velmi pečlivě zabalené, asi 40 krabic toho bylo. Na každé krabici bylo číslo a stručně co je v ní. Uvnitř krabice byl notýsek a v něm přesný popis toho, co v ní zabaleného leží. Nakonec byl jeden centrální notes, kde bylo číslo bedny, obsah a místo, kde se bedna nachází. Takže když jsme objevili krabici nadepsanou PROVÁZKY KRÁTKÉ ZCELA NEPOUŽITELNÉ, bylo v ní asi 5 kg provázků krátkých zcela nepoužitelných. Také se jedna krabice jmenovala Pracovní oděv na velmi malého muže a v ní byly dospělácký montérky, který by byly malý i průměrnému Vietnamci. Proti tomu byl můj dědeček žabař se svou krabicí od bot plnou velmi ostře ořezaných špačků tužek, které byly tak krátké, že nešly sevřít ani do násadky
Těší mě, že taky obecně syslíte a většinou stejně jako já, tedy výběrově 🙂
Opravdu nesyslím všechno, nemám ráda zapráskaný Dům (úplně cítím, jak si oddechne, když vynesu pár pytlů – něčeho:)), ale co nedokážu vyhodit jsou knihy (děláme nové police) a starší oblečení, které mi slušelo a kdo ví, třeba zase slušet bude (angel)
Ty knihy do značné míry řeší můj kindle, na to oblečení si holt musím přivstat. A jak tu někdo psal, o prohlížení starých fotek a nacházení stále nošeného oblečení, tak to tedy u nás platí mocmoc! (chuckle)
Jo, knihy, to byl velký problém. V mámině i v mém bytě byly velké knihovny, mnoho knih bylo duplicitně. Bylo absolutně vyloučené, aby se to obojí dalo dohromady, to bych dnes bydlela v bytě kompletně obloženém knihami. Vyhodit knihy do popelnice se mi zásadně příčí, antikvariáty je moc neberou. V největším zoufalství jsem si vzpomněla na známého, který je zaměstnán v domově seniorů, a byl takový charakter, že ty knihy z bytu po mamince, které jsem vytřídila, si vzal do knihovny pro jejich klienty (a byla to opravdu spousta pěkné beletrie). Hodně jich ovšem zůstalo, včetně mých dětských knih a hlavně spousty jazykových učebnic a příruček a slovníků. Při stěhování byl zase největší díl mých krabic naplněný knihami, takže když jsem to tady pak zase všechno vyložila a místní zbylé knihy natahala zpátky z balkonu, kde přežily rekonstrukci, tak jsem tu stejně jako v solidní knihovně :-). Na to, co zbylo v mém starém domě (zhruba 150 knih), jsem sehnala antikvariát, který byl ochotný si to vzít, a mě spadl kámen ze srdce, protože už jsem se pomalu smiřovala s nemožnou představou, jak to vyklízeči vyváží na skládku. Ach jo, ty knihy!
Už to tu padlo – na syslení je výborný lék, a to stěhování. Já se stěhovala asi pětkrát, takže mám věci docela přetříděné. Co nemám přetříděné a naopak bují, jsou knihy, protože ty nedokážu vyhodit, takže mám v knihovně moje knihy, knihy po mé mamince, dětské knihy po mně a po mých dětech (ty se už zase ale pomalu hodí pro vnoučata), manželovy knihy… takže zaplněná jedna kompletní stěna a další už se plní.
Ale. Při posledním stěhování, kdy jsem se fakt zbavila hodně věcí, protože to bylo přes půl republiky a do téměř vybaveného domu, jsem se z bytu nastěhovala do domu. A pod domem jsou obr sklepy… plné věcí ještě po původních majitelích. No, zatím tam pořád jsou. Jsou to docela poklady, některé. Možná jednou, až bude čas… anebo taky ne. Kdoví 🙂
Stěhovala jsem se opravdu mockrát, a musím říct, že to pomáhá – na jistou dobu. Ale jak padne přes strašlivé vzpomínky závoj milosrdného zapomenutí… 😛
U našich na pročištění obydlí paradoxně dost pomohla povodeň. Ta velká, v roce 2002.
Přímo v domě bylo naštěstí tak 10cm, odnesl to jen příšerný babiččin koberec („nový už kupovat nebudeme, to už je pro mě škoda“ – tak se po povodni koupit prostě musel).
Zato garáže a kůlničky byly zaplaveny celé. A pak naběhla spousta „cizích“ lidí (kamarádi, známí – pomoc okolí byla tenkrát úžasná) a nedbali na to, že „tohle je po dědovi, tohle jsem přivezl tenkrát odtud…“ Jenže taťka je skoro stejný sysel, jako býval děda, takže se to tam zas úspěšně plní. 🙁 A další povodeň teda přivolávat nechci 🙁
SOM SUPER SYSEL!! Nebudem písať historky sú veľmi podobné vašim a zaplevelila by som celú stránku.Ale ja syslujem aj potraviny.Mám strachm,že bude vojna/a to bude!/ a nebudem mať čo jesť.To mám z knižiek z bývalého SSSR.A k tomu,kým bolo gazdovstvo doma bolo vždy jedlo. V špajzke viseli klobásy,šunky,galatka bravčovej masti,múka,cukor vo vreckách./presnejšie vreciach/Keď ich rozkulačili,všetko zmizlo.Každý si zvykol,že sa kupuije po jednotkovom množstve.Len ja nie.A tak mám ďalej 5-6 kg múky,cukru,niekoľko litrov oleja,konzervy,krabičky zápaliek-No uvalené(.Takže v prípade vojny kľudne sa na mňa obrátte.
Olej, cukr a mouka musí být! A pořád mi chybí ten štadlík sádla, co stával ve špajsce pod štelářem …
Verenka, pri vypratávaní toho kamoškinho domu sa na nás odniekiaľ vyvalili aj celé desaťkilové balíky ryže, múky, soli… Pamätáte tú veľkú ryžovú krízu niekedy v osemdesiatych rokoch? (chuckle)
Mě ze syslení nadobro vyléčily události posledního roku. Téměř na den přesně (21. srpna) před rokem mi zemřela maminka. Celý život byla velký sysel, takže po ní zůstala domácnost do posledního místečka plná všeho možného, nejen oblečení. Nejdřív jsem se to snažila nějak probrat sama, použitelné oblečení a boty jsem dala do charitních kontejnerů (neskutečné množství pytlů). Byt byl plný nových i starých věcí, milovníci retro věcí cca od 60. let by zajásali. Protože jsem v bytě kdysi vyrostla, nacházela jsem i spoustu svých dětských a studentských věcí, oblečení, hraček, školních sešitů atd. Záhy mi došlo, že to prostě není v mých silách. Vybrala jsem „lejstra“, pár cenností, co zůstalo, hromádku nových ručníků a prostěradel a pár bytových doplňků na památku a objednala jsem vyklízecí firmu. Náklaďák musel přijet dvakrát. O pár měsíců později jsem se stěhovala. Po mamince jsem taky sysel, i když jsem se to snažila celý život trochu mírnit. Ale množství krámů, které se za čtvrtstoletí nashromáždí v rodinném domě, a jsou ještě obohacené o nemálo věcí po babičce a dědovi, kteří tam původně bydleli, bylo také úctyhodné. Stěhování jsem tedy vzala jako velkou příležitost k zásadnímu očištění své domácnosti. Svou roli sehrál i fakt, že jsem šla z většího do menšího. Takže jsem s sebou vzala opravdu jen věci aktuálně používané a na zbytek jsem znovu volala vyklízecí službu. Byl to hrozný zážitek a já jsem navždycky vyléčená. Už i z těch přestěhovaných věcí jsem ve „druhém kole“ při jejich ukládání nemálo vyhodila.
Naprosto Tě chápu. Já už jsem musela vyklízet dva byty a je to opravdu otřesný zážitek. Jenom u nás je to katastrofa. Ne, že bych byla sysel já, ale je jím můj muž!!! Musím bojovat o každý ohnutý hřebíček. Došla jsem tak daleko, že na drobnosti jsem domluvená se sousedy na jejich popelnice a hážu věci do jejich popelnic, protože, kdyby MLP, nedej bože, objevil v naši popelnici sáček plný dvoucentimetrových tužkových špačků, poutovaly tiše zpět do domu. Potom takové „navrátilce“ objevuji zastrkané bůhví kde. Odborně se tomu myslím říká „sběratelství“ a lékaři zatím neví do jakých psychóz to zařadit! S takovým sběratelem je opravdu „radost“ sdílet jeden obytný prostor.
ALEX, TOHKLE ZNÁM TAKY. JE TO BOJ S VĚTRNÝMI MLÝNY. pAMATUJU SI DOBY, KDY DO VSI ,PŘÍMO NA NAŠE SÍDLIŠTĚ BYLY DVYKRÁT ROČNĚ PŘISTAVOVÁNY VELIKÉ KONTEJNERY PRÁVĚ NA TENTO ODPAD. MÁLEM JSEM PAK LEZLA DLOUHO KANÁLEM, NIKOLI CHODILA PO ULICÍCH,PROTOŽE TN MŮJ CHLAP DOKÁZAL NA KONTEJNER VYLÉZT A GHRABAL V NĚM AŽ DO DOBY, NEŽ BYL VYVEŽEN. DNES SE BOJÍM MLP POSÍLAT DO SBĚRNÉHO DVORA. JE SCHOPEN DOTÁHNOUT DVAKRÁT TOLIK ZBYTEČNOSTÍ, NEŽLI S KOLIKA TAM ODCHÁZEL. FAK JE TOHLE ÚCHYLKA A NEMOC. ON TO MLP PODĚDUI. JE TO V JEICH RODINĚ NORMÁL, ALE JÁ NA TO BRÁT OHLED NEMOHU. S HARABURDÍM BYDLIT TEDY FAKT NEHODLÁM.
Alex,jsme jedne duse ty i ja. Ja rovnez mam domluvu s kamoskou kousek od nas, kam vozim zgarby, kdyz prednosta opusti dum na delsi dobu. A americke popelnice jsou velmi velike. (chuckle)
Mno, milá Alex , já to vozím do města neb tady u nás by to bylo určo nalezeno. Sysel sysluje,není na to žádný jed. Ach jo.
Hi,hi, Dede, když se do oděvu vlezeš po 23 letech, tak je to obrovský úspěch (y) , ne bundy ale Tvůj. Já už věci, které jsem oblékala před 23 lety (o 4 velikosti menší než nyní), jsem už dávno, dávno věnovala na Charitu. Jen jeden kostýmek jsem si nechala, z nostalgie.
Jé, Alex, taky jsem si nechala z nostalgie kostýmek, ten, který jsem měla na promoci. Je ale fakt moc povedený, z vínově červeného žoržetu, po kotníky dlouhá sukně, projmutý kabátek s knoflíky potaženými látkou a trojitým límcem. Užila jsem ho pak na různé příležitosti, třeba do divadla. Zajímavé, že svatební šaty jsem bez nostalgie vyhodila! (chuckle)
Syslím taky, spoustu triček, kalhot, košil nechávám „na doma“ nebo „se psem“. Nosila jsem i kraťasy, z nichž vyrostli synkové, nedávno jsem dotrhala poslední. Myslím, že o garderobu na psí procházky nemusím mít strach do konce života!
Hm, už jednou jsme si s MLP všimli, že na fotkách ze všech vod, čundrů a hor jsme pořád v tom samém oblečení. Tak jsem si teď prošla fotky z posledních deseti let a ejhle: zelenkavé kalhoty, béžové kraťasy, červené tričko a červená bunda se tam opravdu vyskytují víc než dost. Ani jsem netušila, že tyhle oblíbené kousky mám už tak dlouho… no, co dodat? 🙂
V bytě zrovna moc nesyslíme, ono to ani nejde, musíme se sem vejít. Ale u rodičů? Ve velikém baráku, kde je dokonce dvoupatrová půda? A spousta kůlniček, garáží a přístavků? Jo, děsím se toho, že třeba TOHLE budu muset jednou vyklízet (whew)
Milá Dede, pro mě byla odstrašujícím příkladem moje babička Marie. Byla vyučená švadlena a ta opravdu schovávala všechno. Zažila válku a vždy nám říkala : “ Děvčátka za války jsme byly rády, když jsme měly z čeho přešívat . “ Měla narvanou skříň plnou věcí.
Já se snažím vždy jedenkrát za rok prohlédnout skříně a co už nenosím a nebo nedopnu, tak dám pryč. Ale ještě předtím si to vždy musí prohlédnout má maminka.
Takže oblečení nesyslím, ale jsou jiné věci, ke kterým mě váží vzpomínky a ty nedám. Suvenýry z cest, dárky od mých milých aj.
Bože nedopnu -to bych občas měla prázdnou skříň
Po zemřelé tetě jsem tenkrát našla poklady. Ta nevyhodila ani tričko, kde měla dírku na prsou, tu zašila a nosila to dál. Jinak velmi dbala, aby byla dobře oblečená, ale asi si nemohla pomoci.
Takže jsem po ní našla kompletní šatník někdy od 50tých let, ložní prádlo a ubrusy ještě po matce mého strýce (mimochodem to ložní prádlo po vyprání je velmi příjemné – z jemného damašku – kvalita 1. republiky, bohužel se po čase začalo trhat), které ovšem nevytáhla celá desetiletí. K tomu tam měla spoustu látek, nekteré nastříhané, některé ne, kde mi bylo jasné, že nic ušitého z toho nosit nebudu. Nakonec to z velké části skončilo u JanyBu, snad to posloužilo. Boty, to samé, měla je celá desetiletí, některé snad ani nikdy nenosila. Schovávala i prázdné krabičky od léků, ale včetně platíček uvnitř, a já musela otevřít každou, zda je to na vyhození nebo na odnesení do lékárny. Poslední, do čeho jsem šla, bylo osobní prádlo. Také, některé nebylo nošené dlouhá desetiletí, gumy zpuchřelé, ale bylo tam.
Samozřejmě, teta vyrostla za úplně jiných podmínek, než žijeme dnes. Za 1. republiky měli dost bídu, protože spousta peněz šla na léčení maminky s tuberou. Za války také nebylo nazbyt. Po válce už tři sourozenci byli úplnými sirotky, ale bez dnešního zajištění a macecha odešla i s dědictvím po otci, tak se také protloukali jak mohli. Tak čemu se divím?
A já jsem také docela sysel, ne že ne. Teď zrovna doufám, že se vrátím k některým oděvům z minulých let – tedy až trochu splasknu, o což se snažím 🙂
Api, práve si mi pripomenula, že sme ešte s mamou pred pár rokmi pomáhali vypratávať byt jej najstaršej sestre s manželom, keď sa na staré kolená sťahovali na ďaleký sever, až pod Tatry. To boli teda tiež tony haraburdia ale najviac nás dostalo asi 30 plechových krabíc od olejových farieb (ujo bol maliar) plných kolíčkov na prádlo najroztodivnejších druhov a farieb. Na staré kolená mal ujo úchylku vonku po sídlisku zbierať kolíčky, čo ženám občas vypadnú pri vešaní prádla na balkónoch, a doma ich sysliť do tých plechovíc. Celá rodina sme hodne dlho nekupovali kolíčky 🙂
Odstrašujúci príklad: nebožtík otec mojej najlepšej a najdlhoročnejšej kamarátky (a dovolenkovej parťáčky) zasyslil haraburdím všeho druhu jednu celú pivnicu, garáž, prístavok a nikdy nedokončené celé druhé poschodie rodinného domu. Kamoška to vypratávala roky, trochu som aj pomáhala, podobalo sa to na snahu vyčrpkať oceán čajovou lyžičkou. Len železného šrotu sa muselo odviezť pár veľkých kontajnerov. Garáž môže po rokoch konečne používať ako garáž, čo obe považujeme za veľký výdobytok. Tak nejak sme si z toho obe odniesli, že tudy cesta nevede a naozaj poctivo sa snažíme tomu vyhnúť. Samože tiež bojujem s nenositeľným oblečením, dvojizbový byť sa nenafúkne a na ďalšie skrine nemám miesto. Tak sa fakt snažím triediť a priebežne vyhadzovať veci, ktoré som roky nemala na sebe, lebo: treba do nich schudnúť (asi už zabité), urobiť na nich záševky/výparať na nich záševky, zaplátať predraté miesta, opraviť zips, prišiť pútko, vymeniť gombíky lebo dva som stratila, atď., veď to poznáte. Hrozné bolo vypratávanie vecí a oblečenia po mame, niektoré veci som jej šila, niečo sme kupovali spolu, spomienky sa valili. Tatkovi som najprv zazlievala, že ma do toho tak súril a tlačil, ale nakoniec možno aj dobre urobil. Pár vecí sa mi podarilo rozdať po rodine, niečo rozdala krstná v domove dôchodcov, niečo som si nechala na pamiatku a ostatné sme zabalené povynášali do zberných kontajnerov charity. Ťažko mi je ešte teraz, keď na to myslím…
U nás je největší sysel Jenda – však tuhle Terka prohodila, když cosik hledala ve sklepě „Nechcu se dožit toho, až vy umřete – no kdo se tohoto bude zbavovat?!“ (rofl)
Perlička – Jeník si kdysi zakoupil (výhodně) sadu bílých trenýrek (taková ta tričkovina). Po prvním vyprání se z nich stalo cosi na způsob skotské sukně – roztáhlo se to do šířky i délky, jenom ten proužek mezi nohama se smrskl na minimum. A Jenda je velice rád nosil – byly takové větrací, někdy až příliš (blush) . A ne a ne se jich zbavit. A tak se při stěhování „náhodou někam založily“. Jan je hledá dodnes (chuckle)
A OT – komu se zdá dnešní den pošmourný (u nás je furt očekáván déšť), tak tady jsou fotky ze začátku srpna, kdy bylo opravdu sluníčkově (sun)
http://yga.rajce.net/2015_Zacatek_srpna
Ach, a nikdo mi nevěří
🙁
Prší, prší, jen se leje,
prší, prší, od neděle,
kdo ví, zda deště ustanou,
stavím si loď záchrannou.
Prší, prší, deštík chladí
po dvorku nám řeka pádí.
po té řece až k moři,
doplavem jak úhoři.
No, to jsem zvědavá, jak se to zformátuje …
Hele, před hodně nedávnem jsi plakala, jak okurky a rajčata a podobní vody nemaje umírají, tak trochu radosti z toho deště. U nás pěkně zalévá a už je prolitý asi 1 cm!
No, u nás napršelo 60 mm, tj. asi do šedesáti centimetrů mokrá hlína. A brambory zůstaly v ní, protože v tom horku jim bylo líp v hlíně než v horkém sklepě. No, tak počkáme, až to trochu vyschne 😉 , to sucho bylo strašné. A zvetily se stromy, třeba ještě dorostou jabka.
Ygo, z tvých fotek je mi až horko- ještě cítím, jak to slunko peklo 🙂
Co se týče kuchyňského nářadí, hrnéčků, oblečení….. jsem SYSEL. Navíc nerada cokoli vyhazuji, takže mám v knihovně darované tituly, které již dárce nechtěl prohnat sběrnou a tak mne obdařil. A to je to nejhorší, protože odnést oblečení na charitu, vyhodit okousaný hrnek bez ouška, to ještě nějak zvládnu. Ovšem VYHODIT knihu, tak to teda nezvládnu.
Díky tomu, že se nemohu oblékat u Vietnamců, neb na slony oni nešijí a pokud ano, může to nosit zase jen ten slon. Takže si oblečení musím kupovat v kamenných obchodech, většinou nesériové a docela slušné a údržné. Tím pádem pokud z něj vyrostu, příčí se mi ho vyhodit a doufám, že ještě jednou tu sukni, halenku atp obléknu. Což se neděje, ale v baráčku zatím jsou kouty, kam lze takové věci odsunout. Zajímavé je, že Bimbovo oblečení odnáším do kontejneru bez nějakých takových traumat
INKO, BYLA JSWM PODOBNÝ SYSLITEL NÁDOBÍ APOD. VZHLEDEM K TOMU, ŽE MÁME DVĚ DCERY A VŽDY JSME MĚLI A MÁME HLUBOKO DO KAPES VŠICHNI, VŠE, CO BYLO NEROZBITÉ S NEPORUŠENÉ, SE OPRAVDU DOBŘE HODILO.KDYŽ UMŘELA MAMINKA. HOLKÁM BYLO 5 A 4 A SESTFA MĚLA DVA KLUKY. PŘI LIKVIDACI MAMINČINA BYTU MI SESTRA SKOROM VŠECHNO Z MAMINČINY KUCHYNĚ NECHÁVALA.PRÝ MÁM DVĚ HOKLKY, BUDE SE JIM TO HODIT. A HODILO SE. JEN TY KVALITNÍ , PRVOREPUBLIKOVÉ ŘEZNICKÉ NOŽE PO TATÍNOVI UŽ NEBYLY. MAMI VŠEŠKEROU TÁTOVU ŘEZNICKOU VÝBAVU PRODALA, KDYŽ TÁTA UMŘEL.NEBYLY TEHDY PENÍZE, USELO TO JÍT Z DOMU. NA TO, ŽE TŘEBA BY SE TOHLE VŠE MOHLO HODIT POTOMKŮM, MAMI NEPOMYSLILA.
Jsem sysel, samozřejmě. Nesedí mi žádné oblečení, takže mám ve skříních kousky krásné, drahé a nenošené … roky.
V jedné knížce (našla bych ji) jsem četla, že člověk má být ohleduplný ke svým následovníkům a nenechávat jim po sobě na uklízení spousty skříní plných harampádí, které mají význam jen pro něho, nebo ani to ne. Docela mě to oslovilo, tak trénuju odsyslování. 😀 Nárazovitě a nepříliš úspěšně.
Ale tam kde jsem sama sebe přesvědčila, že není škoda ten krásný kousek oděvu rozstříhat a ze získaného materiálu ušít něco jiného to bylo skoro vždycky ku prospěchu mému i toho chudáka nenošeného. Je to těžké.
Zrovna teď pokukuju po šatech … jsou TAK krásné. Už někdy od r.1999. Měla jsem je asi třikrát. Stříhnu je … mám? Nemám?
😀
Ri, to je asi rozumné. S těmi skříněmi s harampádím. Už jsme párkrát udělala probírku krámů, vyhodila nebo někam odvezla- a spokojeně navláčela domů jiné 🙂 protože to se přece může hodit! Něteré nesmysly třeba spokojeně vložím do vánoční tomboly v kroužku keramiky- abych následně dovlekla domů stejný počet nesmyslů, jen jiných, získaných taky v tombole 🙂 Momentálně redukuju svou sbírku porcelánových panenek. V dřívějším bydlišti stály na skříních, protože tam byly třímetrové stropy- ale tady by musely stát na zemi, což znamená pravidelné obírání od psích a kočičích chlupů. A tak je různě rozdávám.
Nenošené oblečení je mor samo o osbě, zatím hledám čas, kdy bych tyhle věci předělávala, i když nápady by byly(například mám sbírku všelijakých pánských košil).
Co je ušít něco jiného? Pokud ze šatů udělat třeba sukni, tak to ano, pokud polštář či dečku tak to bych krásné kvalitní šaty raději zkusila prodat přes internet? Třeba někdo jiný z nich bude nadšený.
Moje! Nedám!
Prodat přes internet ? To neumím.
A pak … vždyť je to krásné 😀 Chci si to nechat 😀 Nevadí, že se to nedá nosit, budu se na to koukat. Na co jiného jsou polštáře 😀 😀 😀
Říkala jsem, že jsem ani ne tak sysel, jako spíš křeček ?
😀
Pár věcí se mi přes internet prodat povedlo. Třeba jedna zimní bunda, jo, dostala jsem za ni asi 80Kč 😀 ale hlavně jsem ráda, že ještě někde poslouží. Jen tak ji vyhodit se mi prostě příčilo.
Mimochodem, víte tu někdo něco bližšího o tom, co se děje s oblečením z takových těch sběrných kontejnerů?
Já hážu oblečení do kontejnerů Diakonie. Je spousta kontejnerů i soukromých firem, které něco prodají zpátky do sekáčů a z většiny nadělají čistící hadry. Diakonie to třídí a dává hlavně do azylových domů, proto mám svůj oblíbený kontejner v Brně, kam to vozím cestou do práce.
pavčo, vím velmi dobře, že to oíblečení se třídí. co je nositelné bez oprav, jde na charitu,zbytek s dostávají postižení, kteří v chráněných dílnách nebo stacionářích z něho řežou proužky a z nich vyrábějí drobnosti tkají různé koberečky. třeba plzeňský ledovec má stacionář, kde tohle vše zpracovávají. Vím, že tam stojí o povlečení, prostěradla a různé delší kusy.Na vlastní oči jsem viděla, jak někteří postižení mají šikovné ručičky.u nás se tu do kontejnerů sbírají i hračky apod.Myslím si, že jeto daleko lepší způsob recyklace, než vše házet do popelnic a zavážet tím skládku.
Pavčo, zrovna nedávno jsem se dostala k tomuhle blogu, kde je docela popsáno, co se děje se starým oblečením.
http://www.nila.cz/blog/archiv/archiv-fashion/buy-less-is-the-new-black-ale-co-se-starym-oblecenim/
Přiznám se, že já ho většinou využiji jako hadry, pokud to jen trochu jde. A pak vyhazuju…
Ano, docela to odpovídá mým představám, co se s oblečením děje. Jen jsem nějak nedomyslela, co to udělá s tradičním textilním průmyslem v Africe. To je fakt krutý.
Děkuji za odpovědi i za zajímavý článek.
Tak budu doufat, že z našich kontejnerů to jde spíš někam, jak píše LenkaS, než do Afriky. I když, kdo ví? 🙁
Nedávno jsem tam odnesla tašku věcí – převážně manželových košil a triček, co už do práce nejsou a na doma to donosit nezvládne. A jsem ráda, že to nemusím dávat do obyčejné popelnice.
Dede, tak to je zas téma do pranice!já osobně nesyslím, jelikož to, co nevezmu na sebe více jak rok, odchází do sběrného kontejneru,aby bylonějak využito. zrovna před 14 dny jsem udělala nucenou redukci oblečení, jelikož kamarádka na vozíku, která zkusila odejít z ústavu a žít s partnerem se krutě spáliloa. Musela se vrátit zpět, ale všechny její osobní věci krom několika maličkostí zůstaly u toho minulého partnera.J Ty věci jsou pr kamarádku zatím zcela nedostupné, takže jsem udělala probírku své i jirkov skříně, aby kamarádka měla v ústavu v čem chodit.A mohu říci, že krásné sako i nádherná halenka, které mi tu visely bez užitku na ramínku, a které jsem nechtěla vyhodit,jelikož to byla trošku památka na mou velešikovnou , ale už dávno mrtvou starší sestru.Doufala jsem dlouho, že se do těch oděvů vejdu, ale zhubnout tolik , abych se do těch věcí vešla,se mi už nikdy nepodaří.Kamarádka, která má přibližné proporce mé nebožky sestry, upřímně nad dárkem jásala a já jsem šťatsná, že věci po sestře najdou tak prímové uplatnění ,a slouží dál. U nás největším čehokolivsyslitelem je můj manžel Jiří. Kdykoli dělám probírku v jeho pracovně , skříních a v botníku. dělám to fakt tajně a jen v době, kdy on není doma.Jinak se spolu přetahujeme o každou nepotřebnou věc. jemu je stále líto všeho, co chci vyhazovat. Nedochází mu, že náš byt je malý a není bohužel nafukovací a já tu chci normálně žít a bydlit,aniž bych přelézala hromady zbytečných krámů.. Ten, kdo má dům s dostatkem prostoru, ten syslit může, ale v malém bytě se občas a vyhazovat musí.
Jsem sysel. Ovšem věci z roku 1992 jaksi nemám, protože jednak jsem byla štíhlejší, druhak se v té době u nás kvalitní věci jaksi nevyskytovaly- spoustu věcí jsem si koupila v sekáči a na vietnamské burze (pamatujete burzy?). Trvanlivost oděvů byla velmi bídná. Ale na chalupě mám určitě šusťákové kalhoty v neonových barvách z té doby 🙂
Jinak moje syslení má heslo- to se ještě bude hodit na zahradu, venčení psů atd. čímž mi třeba vznikla řada džín v různém stadiu opotřebovanosti a likvidují se jedině v případě, že se jim rozbije zip. To fakt neopravuju, zato záplaty nepočítám jako problém 🙂
Kvalitní věci nosím dlouho, protože obvykle mají poněkud nadčasový střih a známky opotřebení z nich jde odstranit (třeba z kabátu odžmolkovávačem). Nejsou pak stoprocentně dokonalé, ale pořád dobré 🙂
matyldo, jsem sysel jemom v případě látek, zipů a podobné textilní galanterie.Moje zásoby látek pocházejí ještě z let svobodných, teedy z komunistické doby. jsou to látky velice kvalitní a třeba flanel je flanelem i po 10 násobném vyprání, nikoli kusem hadru na podlahu. Staré oděvypřešívala má šikovná mami, já to jednak neumím, druhak je to velká zdržovačka s páráním švů apod.Protože v roce 1981. kdy jsme se vdáala, bylo všechno obječení z obchodu příliš drahé na mou stále děravou kapsu, nauzčila jsem se horkotěžko šít a kupovala jsem pro nás všechny členy naší rodiny jen to nejnutnější, třeba prádlo.Ale je fakt, že stáe mám, kam sáhnout, když je třeba kousek nějaké látky. Taky mám moře krajek, štykování apod. Moje maminka mi na golky hodně šila, takže vždy jsem kupovala za pár kaček, ale výsledkem ývaly nádherné šatečky.Kamarádce jsem do toho ústavu ušila dva pytle na prádlo, aby svoje špinavé prádlo neskladovala v igelitce. Dostala ode mne taky funkční a vlastnoručně doma šitý polštář do vozíku, protože si ho nemůže sama pořídit, jelikož nemá přístup k vlastním financím . dělám ráda radost svému okolí,takže spousta věcí už byla použita.