Také se vám někdy stalo, že vás vaše fantazie zavedla do neskutečného světa snů? Do světa, kde čas ba ani prostor nemá s realitou nic společného? Kde čas neplyne neúprosně lineárně pouze kupředu, ale přítomnost se prolíná s budoucností a minulostí?

Kde prostor není omezený třemi rozměry a existuje paralelně v několika rovinách navzájem se prolínajících? Kde se setkáváte jak s přítomně živými tak i dávno mrtvými jedinci v prostředí z dávné historie a naopak v budoucnosti?

Mě se to stalo už mnohokrát, naposledy brzy ráno ve snu po mých nedávných 74 narozeninách a to jsem prosím předešlý večer nic nepil, nekouřil a ani nepolykal. Silný zážitek hodný zaznamenání aspoň toho co ve vědomé paměti utkvělo. Mozek probuzený do racionality všedních dnů se mě poťouchle vysmívá a říká cosi o mojí zralosti pro mentální instituci, zatím co podvědomí mu odpovídá příslovím, „kdo se směje naposled ten se směje nejlépe,“ a tak vlastně nevím…

Třeba mozek je v tom nevinně a pouze zprostředkovává spojení s něčím vyšším, větším a nadmíru moudrým. Takže mozek se jeví jako pouhý vysílač a přijímač s omezenou autonomií. Vše ostatní je jinde, v jakési spirituální, astrální či univerzální moudrosti, singularitě, nebo podstatě všeho, která také vše prostupuje, takže je všude – všudepřítomná a také vševědoucí .

Takže na příklad v takovém snu si klidně v myšlenkách hovořím (slov netřeba) s dívenkou, která zemřela jako dítě za druhé světové války. Byla ze sousedství, tedy z Brna a Moravanka. Avšak ve snu je to elegantní starší dáma, černá jako bota a myšlenkově se „domlouváme“ anglicky. Do naší rozmluvy se samozřejmě zapojuje nedaleko stojící krásný vraník, na kterém jsem kdysi jezdil jako na bělouši.

Takže konverzace pokračuje i s koněm a stalo se, že jsem rozmlouval i se skálou a balvanem. Prostě svůj k svému, že ano. A pokaždé v “řeči“ nám zúčastněným srozumitelné. Místo této rozmluvy je někde v přilehlém vesmíru na nějakém nebeském tělese ale rozhodně ne na Zemi. To je ostatně jedno, můžeme se rychlostí myšlenky přenést tam, kam chceme a dokonce i pevnou hmotou prostoupit.

Takové instantní cestování prostorem a také časem. Čas je podivný už jen proto, že můžeme být v přítomnosti, budoucnosti nebo minulosti v tu stejnou dobu, v ten stejný okamžik. Popsat se to moc dobře nedá ale pocit to je zajímavý a příjemný, zrovna jako projít zavřenými dveřmi nebo i skálou či se vznášet prostorem.

V takovém časoprostoru se setkávám s podivnými a zajímavými bytostmi, ne vždy lidmi, i když jako lidé vypadají. Jako třeba jedinci co vzhledem připomínají „svaté“ muže (sadhu) z Indie nebo Tibetu. Tyto bytosti ke svému bytí nemusí přijímat potravu a ani nepít a životní sílu čerpají z univerzální kosmické síly v hinduismu známou pod jménem prána. (https://cs.wikipedia.org/wiki/Pr%C3%A1 na a nebo anglicky a více zde, https://en.wikipedia.org/wiki/Prana)

Veškerá racionalita, na jakou jsme zvyklí z vědomého života, zde neexistuje. Zato zde existuje univerzální znalost a pochopení všeho. Tím myslím, že vše pochází z jednoho. Ať už život, příroda nebo celý vesmír. Veškeré nám známé a také doposud neznámé fyzikální a přírodní zákony jsou součástí tohoto jednoho, nebo chcete-li singularity. Takže vše vzniklo z vesmírného prachu, který sám vznikl z prvotní myšlenky, která existuje od nepaměti a bude existovat i když už celý vesmír zmizí, tedy je nesmrtelná.

V tomto prostředí, kde můžeme potkat i jedince zlé a nepříjemné, i když většinou zde jsou jedinci příjemní a hodní, máme převládající pocit nesmírného klidu, vzájemné lásky a bezpečí. Prostě se cítíme nadmíru dobře. Tak dobře, že po probuzení jsme jaksi rozčarovaní že jsme se opět octli v realitě jak ji známe a rádi bychom se vrátili zpět, nebo si přejeme vůbec se neprobudit.

V tomto prostředí se cítíme nadmíru dobře také proto, že nám je ozřejmeno, či v tomto stavu je nám vlastně jasné, že náš život jak ho známe, smrtí nekončí, ale pokračuje v jiné rovině. Naše já, esence nebo chcete-li, duše, se vrací domů, tam odkud přišla a stává se opět součástí celku, odkud každý nový život počíná. Fyzické tělo je jen naše přechodná či dočasná schránka, se kterou se mnozí budou docela lehce loučit, už z důvodů že je poslední léta příliš neposlouchala.

Jak jsem už předeslal, tak vlastně nevím. Vše v těchto snech ukazuje na pravdy Boží hlásané spíš hinduismem a buddhismem než křesťanstvím v jehož kultuře jsem vyrostl, i když jeho učení nepopírají, ale spíš v mnoha rovinách doplňují. Na příklad pohled na sex, jako zdroj rozkoše a nejen jeho funkce rozmnožovací.

Tak mě napadá, nevznikla spiritualita a různá náboženství právě z podobných snů různých jedinců? A jsou to skutečně sny, jak si je vykládáme, nebo skrytá pravda a skutečnost na kterou jako homo sapiens sapiens vlastně nemáme?

Je zajímavé, že s přibývajícím věkem se mě sny na toto téma zdávají čím dál častěji. Není to snad tím, že se krokem jarým blížím k přestupní stanici? Tedy jakási přípravka? Nebo už začínám být ready pro tu mentální instituci? Každopádně to vypadá na to, že se mě blíží velké a poslední dobrodružství tohoto života.

Dede: Náhledy do snů či skrze ně do jiných realit nebývají vždy příjemné ani bezpečné pro pohodu lidské duše. Možná právě proto, že často nedokážeme rozlišit, nakolik jde o „skutečnost“ nebo o vnitřní zákruty našeho mozku, které podivně zrcadlí reálný svět. Přesto tyto zkušenosti vyvolávají zvědavost, i když vybavenou mnoha brzdami, řekla bych:))

A tak se dnes ptám – míváte někdy sny, které nejsou obvyklé? Které vypadají, že jsou víc, než úklidem v mozku a v pocitech po uplynulém dni? Případně – slyšeli jste o někom, kdo takové sny má – nebo míval? Je to trochu mystické téma, já vím, ale někdy udělá člověku dobře pustit se cestou dohadů:))

Milý Georgi, moc doufám, že tvé konečné dobrodružství ještě zdaleka neplánuje svůj parádní výstup  (inlove)