Koukám do článku a nejsem si úplně jistá, co si o tom mám myslet. Popisuje se zde výstavba domu navrženého architektem, designéři po rozmluvě s majitelem domu navrhli nábytek a dekorace, a nakonec zahradníci vybudovali zahradu. Ne ji navrhli, ale prostě ji udělali, včetně zasazených mírně odrostlých stromů a položení trávníku.
Je to svým způsobem úžasné, když můžete přijít do hotového, ne? Žádné postupné dodělávání, žádné zkusmé šoupání starým nábytkem, který teprve postupně nahrazujete novým, skutečně vybraným pro váš vytoužený dům. Nezačínáte bydlet v domě, který místo zahrady obklopuje zbytek stavebního nepořádku, bahno a s trochou štěstí i nějaká tak nepříliš udržovaná zeleň. Prostě přijdete, vybalíte oděvy, knížky a ložní prádlo a můžete bydlet. Jenže…
Procházím naším Domem, kterému je letos patnáct let. Přestože je to mladý dům, už svoji tvář jednou změnil a zase ji změní, protože jak život jde, obýváme ho zase jiným způsobem a je třeba se přizpůsobit. Tvořili jsme ho za pochodu, mnoho věcí se povedlo už napoprvé, jiné jsme museli řešit a některé na řešení teprve čekají.
Je tu mnoho věcí, které byly vyrobeny přímo pro něj a většinou k sobě vážou vzpomínky na dohadování nad jejich vznikem, na řemeslníky, kteří je stvořili a kolikrát i na trable, které byly s jejich tvorbou spojeny. Schody, police, nábytek, přidaná koupelna… Dům rostl a vyvíjel se spolu s námi, a možná i proto nám dovolil zapustit kořeny pevně a hluboko. A není to jen Dům.
Dívám se po naší zahradě, kterou je konečně po patnácti letech možno označit za vzrostlou, což znamená, že kromě sázení už musíme i pilně stříhat, prořezávat a sem tam i něco pokácet. Mohu se dívat po jednotlivých stromech a keřích a vím, že na každý jeden jsem mnohokrát sáhla a jsem jim vděčná, že statečně přežili moje zahradnické učení.
Pamatuju si, jak jednotlivé kouty zahrady vznikaly, vyvíjely se a některé i zanikly, aby se změnily v něco jiného. Vím, kde tečou podzemní prameny a jak potom různě roste tráva – tedy spíš všechny ty rostliny, které tak nějak za trávu označuju. Vím, kde se čemu daří, a kde ne – a sem tam vím i proč:))
Navíc je celá zahrada budována tak, aby se v ní dobře žilo rostlinám, psům i nám – všichni mají svůj prostor a jen málokdy si navzájem vadíme. Kdybych chtěla použít jedno ošklivé cizí slovo, řekla bych, že náš Dům i zahrada jsou plně personalizované:))
A pořád to ještě není všechno. Dům i zahrada patří do naší vísky a v ní žijí další lidé. Přátelé, sousedi blízcí i vzdálenější, lidé, se kterými si povídám, spousta lidí, se kterými se aspoň srdečně zdravím. Vždy, když jdu nebo jedu autem vesnicí, když zajdeme do hospody, když jednáme na úřadě, potkávám známé lidi, s mnohými z nich si tykám (ach ano, jsme opravdu malá vesnice:)). Pocit, že někam patřím, je pro mě velmi důležitý a popravdě, také trvalo roky, než se tak skutečně stalo.
Prostě vybudovat domov dá práci, vyžaduje to hodně přemýšlení, ale i nadšení, omylů, sem tam se holt musejí přežít i nepříjemné chvíle. Opravdový domov nelze připravit jako instantní polévku.
A možná právě proto mě uvádí do rozpaků ten případ, kdy člověku někdo naservíruje dům i se zahradou jako na talíři. Chápu, že majitel celý koncept schvaluje… ale stejně. No, jedno je jisté. I takový člověk musí pomalu a klopotně budovat své vztahy se sousedy – ty se stále ještě v instantní podobě neprodávají:))
A tak se vás dnes ptám: jak jste vy budovali svůj domov? Co považujte v případě svého domova za nezbytné, co je pro vás důležité a bez čeho se dokážete obejít?
A pak tu mám ještě otázku trochu jinou: Líbilo by se vám, kdyby vám někdo připravil váš dům nebo byt úplně na klíč? Architekt a designér?
Já totiž uvažuju nad tím, kde ta hranice na které by se měla potkat práce odborníka, který by měl znát trendy, mít vkus a zkušenosti, a osobní názory zadavatele práce, které jdou logicky víc od srdce a pocitů. Snadno si představím domluvu na funkčnosti – ale na kráse a útulnosti? Co si o tom myslíte vy?
Včera jsem nebyla na příjmu, tak reaguji až dnes.
Milá DEDE, já bych takhle hotový dům nechtěla. Sice bydlím celý život v bytě, ale ani ten bych nechtěla zařídit cizími lidmi.
V bytě potřebujeme mít ty své věci. Jsou to ty drobnosti, které mají vypovídající hodnotu jen pro nás. Např. zarámované fotky vnoučka, různé dekorativní polštářky ( po kterých se na gauči tak krásně válí ), přehozy atd.
Když jsem se podruhé vdávala, tak jsme sestěhovávali 2 byty. Něco jsme vyhodili a něco koupili nové. Ale na co jsme si nedali šáhnout byly knihy a takové ty drobnosti.
Společně jsme začali sbírat zvonečky s motivem místa, které jsme navštívili. A dále máme polici suvenýru z našich dovolených. Krásně se při pohledu na ně vzpomíná.
Míša
Nevím, asi jsem hloupá, ale služeb odborníků si cením velice a jsem ráda, když mi pomohou a poradí. U nás doma jsme to jakž takž zvládli sami, teda spíš já plus řemeslníci, MLP to dvakrát nebaví (taky to podle toho vypadá, vím, že interiéru toho chybí moc a právě rada někoho zkušeného by tomu dost pomohla, se současným stavem spokojená nejsem), ale čeká nás rekonstrukce velkého starého domu, a tam už někoho opravdu potřebovat budeme (minimálně památkáře určitě). No, nejdřív ale na to stejně musíme našetřit (jen za opravdu velice provizorní opravy střech a klempířiny jsme zrovna teď dali víc jak 250 tis.), tak to není tak akutní.
Já bych služby architektů a návrhářů až tak nezavrhovala, myslím si, že pokud jsou skutečně dobří, mohou přinášet spoustu dobrých nápadů a originálních řešení, na která by laik nepřišel. Samozřejmě by měli vycházet z životního stylu zákazníka, z jeho potřeb a ne prosazovat svoje vize. Také se mi nelíbí minimalistický styl zařízení bytu, na druhou stranu si myslím, že interiéry na fotkách v časopisech o bydlení jsou cíleně strohé, bez kytek, různých drobností, bez hrnečků po babičce a památek z cest – nejspíš proto, aby vyniklo právě jen to zařízení.
Nemám zkušenost s bytovým architektem, ale zato jsem po dlouhé době, kdy jsme nad zahradou jen přešlapovali a k ničemu to nevedlo, řekla dost! a začala shánět odborníka. Měla jsem opravdu štěstí, že jsem dostala doporučení na firmičku mladých manželů, kde ona navrhuje zahrady a on je realizuje. Krom toho, že jsou moc sympatičtí, ochotní a vstřícní, mohu říct, že jsem s jejich prací opravdu spokojená. Nikdy bych samozřejmě nešla cestou „něco mi sem nasázejte“, naopak, scházíme se, konzultujeme návrhy, proškrtáváme a znova doplňujeme seznamy rostlin, maily lítají sem a zase zpátky – je to dlouhý proces, než se rýpne do země. Mám i kytky, které jsem si zasadila sama, ale nemohu říct, že bych je měla nějak raději než ty od zahradníka. Obcházím je každý den všechny a dělají mi stejnou radost. (inlove)
Chápu dokonce i pořízení vzrostlých stromů – když máš zahradu, kde potřebuješ mít aspoň nějaké to stinné místo nebo bys ráda zaclonila průhled k sousedům a nechceš čekat dalších 15 let.. 🙂 Já tedy takový dospělejší stromek, když už je jednou na mé zahradě, miluju stejně jako kdybych ho viděla vyrůstat!
byla by to moc velká náhoda – ale nejmenují se Lenka a Petr?
Ne, Tereza a Honza. 🙂
Hančo, já ty služby nezavrhuju – tedy pokud jde o radu. Taky se radím se „svým“ zahradníkem 🙂 Jenže rada je něco jiného, než když to udělají celé za tebe – řekla bych. A když se dívám na většinu „realizovaných“ interiérů, tak mám dojem, že tam prostě vítězil ten designér… leda by zadavatelé takovýchto prací byli úplně jiní lidé, než většina ostatní populace. No, vyloučit se to nedá 😛
Nelíbí se mi takové ty „dyzajnově vystajlované“ interiéry. Připadají mi studené a bez duše. Nechtěla bych žít bez milovaných dotýkaných věcí(porcelánový psík po mamince – děsný kýč, hrneček, co dostala babička k svatbě a několik dalších) 🙂 V těch bytech většinou chybí i obrazy – pokud nejsou součástí architektova záměru. A taky kytky, moře kytek. A představa, že do takového interiéru vlítne velký chlupatý pes, rozplácne se pod stolem a posune ho i s židlí, mi připadá velmi úsměvná. A já už taky dávno nejsem „dyzajnová“, takže bych se tam ani nehodila. A jsem za to ráda (rofl)
Lído, taky nejsem dyzajnová! To je báječná myšlenka, které ses tu dopustila (rofl)
Já mám čerstvou zkušenost. Není to ještě ani dva měsíce, co jsem se stěhovala. Bydlení ve starém domě jsem si budovala více než 25 let a výsledkem byl interiér, který sice ani vzdáleně neodpovídal současným trendům, ale byl pohodlný a útulný a návštěvy mu říkaly „anglický domeček“. Jenže vloni přišla změna a já jsem získala panelákový byt, ovšem velký a pěkný. Rozhodla jsem se pro přesun a nechala udělat technickou rekonstrukci. Bylo by samozřejmě pohodlné a rychlé nechat si udělat i instantní interiér. Myslím, že při spolupráci s dobrým designérem, který umí naslouchat, nikoli vnucovat, může být i pěkný a pohodlný a dávat prostor i k dalšímu osobnímu zabydlení. Ale já jsem si chtěla 1) nechat pár kousků nábytku z bytu po mamince, 2) vzít si s sebou pár kousků nábytku ze svého starého domu s sebou a 3) dokoupit si pár nových kousků, o kterých už jsem měla docela jasnou představu. Takže žádný designér, ale zapojit představivost a metr do ruky. Myslím si, že hlavní je nespěchat a neunáhlit se. Podoba mého nového bydlení se tak v mých představách a na papíře v mém bloku mnohokrát různě proměnila. Nakonec jsem tu teď obklopena i některými kousky nábytku, které jsem původně chtěla zlikvidovat, protože už se mi zdály moc okoukané. Stejným procesem prošly třeba i obrazy. Ze všech, co byly v obou bytech, jsem původně stála jen o jeden jediný. Ostatní stály dlouho v hromadě opřené o zeď a čekaly na „likvidaci“. Pak jsem je šla jeden den ještě naposledy přebrat a najednou už jich několik zase visí v tom novém, a paradoxně jsou to ty, kterých jsem se chtěla jako „nejokoukanějších“ zbavit v první řadě. Notoricky známý nábytek, doplňky i obrazy získaly v novém prostředí úplně jinou tvář, jako kdyby samy byly taky nové, a pár skutečně nových věcí mezi ně krásně zapadlo. A já se tu cítím báječně, po ničem se mi nestýská. Co jsem měla ráda, mám s sebou, a přitom jsem v novém.
MMCH, při vymýšlení jsem prohlédla spoustu fotek instantních interiérů, jsou v nich často zajímavé nápady a pěkné věci.
Tak jsem se těšila na déšť a ochlazení, takže teď si nemůžu stěžovat, že. Máme momentálně 20 stupňů, ale ta paseka, jakou za sebou na zahradě zanechala vichřice, průtrž mračen a kroupy! Soused, jedoucí ze Dvora, pravil, že tam jen příjemně pršelo, ale zradu tušil, když viděl popadané stromy a odhazoval z cesty popadané větve. Já slyšela odnekud sirénu a pak houkačku – hasiči? Záchranka?
Chjo, kam se ztratilo normální počasí?
Ach jo, Dede, obcas to vyjde jak v tom ironickem angl. rceni: Sometimes you get what you wish for.
Ale preju vam slusne pocasi na svatbu. Hlavne zadne krubiti a vichrice. (y) (inlove)
No krubiti, to taky, ale hlavne zadne krupobiti. 🙂
Ah, včera jsme podobnou průtrží projížděli po dálnici někde u Hranic. Bylo 21 stupňů … asi deset minut.
Doufám, že škody jsou jen napravitelné 🙂
…
Když čtu o těch přáních. Jestli jsem to sucho nezavinila já svým remcáním na bahno … 😮
Tady bylo do večera už jen 24 stupňů, takže to bylo veliké (ta bouřka trvala hodinu, možná víc). Ale jak stoupla vlhkost málem na sto procent, bylo pořád ještě dost nesnesitelně.
Jinak Dům je v pořádku, vichřice ale mrskla (novým) venkovním křesílkem z terasy tak, že ho zešišatěla. Pak mi urvala šńůru s prádlem, takže jsem si ho vyprala podruhé – stačilo se i bahýnko vytvořit! No a kroupy orvaly spoustu listí, zničily mi květy na kytkách (petunky celé) a listy poděravěly. Ve vsi padaly velké větvě ze stromů, někde celé stromy, kousek od nás to shodilo jednomu domu tašky ze střechy, takže my si vlastně nemáme na co stěžovat. Ale mám polámaný rajčata a děravý okurky. A všude je strašnej binec od listí, větví a větviček. Ale musím pochválit naše stařičké ovocné stromy – ustály to všechny, ani velké větve nepoztrácely. Lichotím si, že je to tím pravidelným citlivým prořezáváním (chuckle) Lichotím si ráda, páč pod jednou z velkých hrušní stálo moje auto… 😛
Dobře prořezala 😀
Však ty stromy mají za ty roky taky natrénováno 😀
Kdysi jsem žila v rodinném domě, kde jsme byly tři generace. Bylo to krásně a já na to nikdy nezapomněla.
Ráda tvořím a taky ráda poslechnu radu, pokud někdo slyší na má přání v tomto ohledu. Přednosta bohužel není kutil a tak musím být hodně kreativní, když chci něco předělat. Také ubývají síly a to mně dost štve. Po letošním létě bude mít ale prioritu klimatizace, už to nechci znovu zažít.
Zdravím.Vžd jsem chtěla bydlet v domě a to i vzhledem k tomu,že jsem chtěla mít zvířátka.Když jsem začala dspívat,řrodiče mě přihlásili do stavebního družstva abych měla vlastní bydlení.Já jsem se odmítla stěhovat do paneláku a tak jsem přemluvila rodiče ke koupi domu.Dům byl dost zanedbaný,bydlela tam starší paní která na údržbu neměla sílu a prostředky. Za pomoci širiké rodiny jsme dům vyklidili,opravili a začali bydlet.Další úpravy jsem dělala za pochodu,podle vlastní intuice a bydlím v domě dosud a ráda.Mám to upravené tak jak se mě líbí a jak to mě vyhovuje.Ríkám,že na domě má být vidět že v něm někdo bydlí a rád.
No jo, když to tady čtu, tak vidím, že všichni jste kutily s nějakou představou, jak by to mělo být … navíc vás to baví. To potom instantní domy jsou pro vás to, co pro kuchaře instantní polívky (chuckle) .
To já bych zas brala radu, jak to udělat, aby to bylo obyvatelné a navíc hezké a u zahrádky – teda v našem případě dvorka – bych brala i ty ruce, které by to zrealizovali. Jenomže jsem v podstatě kolenovrt (a ani těch peněz není nazbyt), tak to u nás vypadá, jak vypadá – žádný zázrak, celkem tuctová klasika, avšak žít se tam dá … ale že by mi to řezalo žíly, tak to zase ne (shade) . Zkrátka nejsme asi ten správný typ na budování domácího hnízdečka, kde by se odrážela naše osobnost – tak nějak nás to moc nebaví a představivost máme mizernou, o vkusu nemluvě a možná že jsme i líní :O
No ja som sa k tej estetike radšej ani nevyňadrila, pre brácha bola tá prestavba nutnosť a jediná možnosť ako bývať vo vlastnom. Ja som pred 7 rokmi prerábala v byte kuchyňu a kúpeľňu a kebyže nemusím, tak to fakt nerobím. A ten hlavný zázrak pre nás spočíva ešte stále v tom, že je to obývateľné! (chuckle)
Ygo, ani my nestojíme o nekonečné kutilství a na různé práce sháním vhodné lidi. Klíčové je slovo „sháním“. Protože dobří řemeslníci mají práce nad hlavu a je strašně těžké upoutat jejich pozornost 😛 Když jsme se o tom bavily s Ri, tak jsem navrhovala, zda by nepomohlo mávání syrovým půlkilovým biftekem, ale obávám se, že ani to nepřivábí dobré řemeslníky na dostatečně dlouhou dobu (angel)
Znám lidi, kterým kutilství fakt nic neříká. Nepotřebují mít doma pracovnu každý rok na jinou světovou stranu, protože si toho v zaměstnání užijou až až. Chtějí přijít domů převléknout se, vyrazit do fitka, na výlet, do hor, na párty, zabydlování vlastního bytu nebo domu je už tak nějak navíc. Ona totiž údržba „útulného a zabydleného“ prostoru je mnohem náročnější, než těchto „sterilních“ prostor.
A pak je taky mnohem jednodušší zvednout kotvy a za prací se stěhovat.
Náš dům ze z nějakých třicátých let minulého století. Několikrát přestavěný byl už předtím, než jsme ho koupili. Pak byl dlouho prázdný. My ho znovu zprovoznili, upravili, ale já jsem neklidná duše, takže hotový nebude nikdy.
V Čechách je to možná jiné díky tomu, že služby všeho druhu jsou pro lidi (finančně) dostupnější, ale pokud jde o Norsko, tak tady vidím dost jednoznačně, jak moc člověku pomáhá, dělá-li si metodou pokus-omyl pokud možno všechno sám. Místo, kde teď bydlíme, je třetí v pořadí, první byl malý byteček (35 m2) na Blommenholmu, zařízený od majitelů, takže tam nebylo moc co řešit, ale byla to spíš z nouze ctnost. Pak byl náš první byt v Sandefjordu, kde jsme se už zabydleli sami, sháněli nábytek, zkoušeli, jak ho rozmístit a tak, ale jinak jsme nic upravovat nemuseli. Pak jsme se přestěhovali do domu, kde jsme teď a kde jsme si mohli už upravit cokoliv a také to děláme – a musím říct, že je to jednak radost si to všechno udělat sám, ale také je to obrovská úspora peněz. Každá služba je tady totiž nehorázně drahá a pokud člověk nevydělává za hodinu tolik peněz, kolik si za tu hodinu napočítá řemeslník, který si samozřejmě nechá v té hodinové sazbě proplatit všechny náklady, které má a které bývají vyšší, než u toho, co si člověk dělá sám + sazbu DPH, tak vždy vyjde levněji si to prostě udělat sám. Navíc se člověk lecčemu přiučí a ještě je to kus kreativní práce, kterou si člověk docela užije. Instantní dům bych pro sebe asi neviděl, i kdybych na to měl…
Finanční dostupnost služeb funguje, pokud je to „přes kámoše“. Princip je v tom, že známý sežene materiál levněji a nějak ho vpraví tam, kam si investor přeje. Tady si řemeslníci málokdy umí spočítat sazby a navíc kdyby to udělali, nikdo jim to nezaplatí, protože „sami“ si to udělají zadarmo, že joooo.
Průšvih nastane, když skutečně potřebuješ dodat práci (ne materiál, ve kterém se ta trocha hodin schová), skutečně práci a čas. Pak zjistíš, že služba není ani tak nedostupná, jako spíš neexistuje. Nikdo nebude čistit a opravovat špachtličkou fasádu, ale každý ti ochotně nabídne, že na stávájící omítku nalepí polystyren. Nikdo nebude kopat díru ale každý ti ochotně prodá čovku i s elektronikou, opálit a nalakovat okna je problém, nechcete je radši vyměnit za plastová ?
Divné, řekla bych.
Tak to člověk plácá sám jak umí a zapouští kořeny 😀
Já jsem podědila (po tatínkovi) lásku k vymýšlení inte- i exteriérů. Ne že bych měla až tolik příležitostí, ale baví mě to. Všechny rekonstrukce v bytě jsem s radostí kreslila, včetně vestavěného nábytku a kuchyně. I ta zahrada by mě bavila, ale tam narážím na nedostatek zahradnického know-how.
No, vzhledem k tomu, že jsme se čtyřikrát stěhovali a vlastně přestavěli tři domy, naposledy jsme se více chyb vyvarovali. A ty, které jsme si udělali jsme si udělali vlastnoručně. Nemáme to jak od odborníka, ale baráček slouží. A musím říct, že jsem fakt děsně hrdá na Bimbouše a děti, protože 90% práce jsme udělali sami. A protože mi fakt nikdy nezáleželo na těch dlaždičkách z Itálie a podobném, docela jsme i ušetřili. Po vaření v linkových kuchyních mi vyplynula kuchyň našich babiček, jen ty kamna nemám. Dokonce jsme mysleli i na to, že si nestavíme hnízdečko lásky ale už spíše domov důchodců, takže je myšleno i na předělání velkého obýváku zpátky na dva pokoje. No a to, že po deseti letech opravdu víme, že bychom ještě potřebovali tuhle křesílko a pod pergolou podlahu – ta se realizovala loni a je to super – to vyplyne z potřeby měnícího se využívání domova. Letos bohužel to bydlení pod pergolou v klínu kvetoucího dvorka chybí, ale je to to, co jsem vždycky chtěla. Sice mi chybí větší zahrada, ale člověk asi nemůže mít všechno, co si vysnil
Jsme v tomto bytě třetí rok, měníme si jej postupně, ale až teď jsme přistoupili k velké proměně – místo bazarového nábytku nábytek na míru. Na začátku bychom neuměli vymyslet to, co nám teď vyplynulo samo, tak aby to naprosto sedělo našim potřebám. Třípostel (o peřinu se dělím pořád, ale mám kam položit nohu když se v noci otočím), dvojstůl, police na kořenky (hurá, i nábytkář je cvok a do naší zeleno-bílé kuchyně udělal zeleno-bílou polici)…
U těch „instantních“ mi přijde že nejsou vymyšlené pro život. Buď musí mít hromadu tajných skříní nebo si prostě nemáš kam dát věci. Nějaká skříň na šaty se najde, ale kam dáš úklidové prostředky (vysavač a kýbl jen tak neschováš), kam dáš věci na své koníčky?
Presne tak a zjavne už nikto nemá ani knižky …
Knihovnu (spíš knihovničku) tam občas i zahlídneš. Na tu naši bys takových bytů potřebovala nejmíň pět. A potřebuješ schovat hromadu dalších věcí. Nám teda neskutečné místo zaberou právě koníčky (nejsou náhodou důležité?) – Petr je fotograf, ze starých dob má obrovské množství papírových fotek, psí věci zaberou další skříň (kam dáš v designovém bytě dva pytle granulí?). Spacáky a další šlapací výbavička, batohy… Pytel pracího prášku? Špinavé prádlo?
Niekomu to možno vyhovuje, keď mu navrhnú celý dom aj záhradu a príde do hotového. Korene možno ani zapúšťať nechce alebo nepotrebuje … Vidím to u nás v meste, za našimi barákmi (inak naše sídlisko je najstaršie v meste, dokončené roku pána 1952) sú uličky rodinných domov a viliek. Výmena generácií ich už mení, krásne prvorepublikové vilky po rokoch neúdržby už väčšinou padli a nahradzujú ich aj takéto domy na kľúč. Čo zamrzí, namiesto bývalých predzáhradiek, v ktorých sa človek mohol z ulice aspoň pohľadom na kvety pokochať, ich často obklopujú vysoké múry. Takže vznikajú akési pusté betónové kaňony ulíc.
Nám v rodine nie sú súdené domy na kľúč ani interiéroví dizajnéri. Brat vyženil domček na spadnutie, celá rodina sme mu hojne finančne pomáhali, všetky moje príjmy zo živnosti v tých rokoch išli na dom. Trvalo to spolu skoro 7 rokov, kým si všetko skoro sám od základov prácne prerobil, premuroval, vyhádzal staré podlahy až na podložie, vymenil strechu, atď. Teraz už 4 roky bývajú (ľahko sa to pamätá, toľko, koľko má aj Jackie 🙂 ) a ešte stále nie je všetko hotové, na fasádu sa ešte šetrí, záhrada sa ešte len začína tvoriť. Brat aj švagrová sú mestské deti, vyrastali sme všetci v panelákoch, ale vidím na nich, že už by naspäť do mesta nešli a brácho by bez neustáleho kutenia okolo domu a záhrady asi zahynul. A dnes u nich spomíname – pamätáš, ako sme tu, pod jedálenským stolom rozbíjali a vyvážali starú podlahu a prach sme mali aj v nosných dierkach? A tie tujky, čo sme sadili ako 10 centimentrové, už majú vyše dva metre a musia sa strihať. Je neuveriteľné, akou premenou to prešlo a som rada, že som mohla k tomu prispieť. A čo sa týka krásy, to je ťažké. Čo je pre niekoho útulné, to už je pre druhého gýč. Ale ja asi vždy dám prednosť predmetom osobným, dotýkaným, pred bielymi lesklými kuchyňami, bielymi koženými sedačkami a priesvitnými plastovými stoličkami.
Ahoj Dede. Tvým pocitům rozumím. Já jsem zakoupil dům starý a rekonstruoval jsem ho k obrazu svému 4 roky, ze kterých ty druhé dva roky jsem tu již i bydlel. A ten POCIT postupného budování domova, aby vypadal tak, jak chci, bych za pohodlí domu v prášku (nasypeš, zamícháš a dům je hotov) nikdy nevyměnil. Zahrada samozřejmě totéž, to už je součást toho všeho. Leč neber to prosím jako nějaké pohrdání směrem k opačným případům, toho jsem dalek. Pokud někomu instantní bydlení vyhovuje a má peníze na to si takové pořídit, přeji mu ho z celého srdce.
Na funkčnosti se jistě lze radit s odborníkem, ale odborníky na útulnost a krásu neuznávám. Jsou pojmy s významem natolik osobním, že ten, kdo si v tom nechá radit, by mohl hořce splakat nad výsledkem. Přesněji, takovými odborníky na pocity útulnosti a krásy jsme všichni. Na svoje vlastní.
je velice málo odborníků, kteří vezmou v potaz pocity investora a hlavní požadavek – aby se tam cítil dobře a jako doma… většinou vytvoří sterilní prostředí,kam lidi chodí jen spát, v nerezové kuchyni si jen jídlo ohřejí nebo snědí dovezenou pizzu…protože oni přece vědí líp, jak to má vypadat a nerozhodného nadšeného investora „ukecaj“… v polovině případů k jeho škodě… nechtěla bych novej dům, chtěla bych starej, hodně starej..citlivě bych ho nechala zrekonstruovat, až bych se s ním seznámila..aby neutrpěla jeho duše… (ale není mi souzeno)
dede, to je můj sen, dům na klíč, interior designer, instantní zahrada. samozřejmě nechci nějaký show home, chci aby to bylo útulné ale bylo by pěkné moct si finančně dovolit profesionální radu a pomoc.