Otevřené auto podobné přerostlému golfovému vozíku hravě vybralo zatáčku a vyjelo z nádvoří na širokou cestu obkružující hrad. Když si jeho posádka všimla, že fotím, přátelsky mi zamávala. Páni, tohle je vážně skvělá služba!
Úsměvy se totiž nacházely na tvářích poznamenaných prožitým věkem, nejedna z vrásčitých rukou držela hůl. Byli to lidé, kteří se rozhodli potěšit se výletem na anglický hrad Arundel, a aby si mohli prohlídku rozlehlého areálu užít, potřebovali trochu pomoc. Z mého pohledu bylo úžasné, že ji dostali – a zadarmo. Popravdě nejvíc mě udivilo, že se tomu nikdo nedivil.
Přemýšlela jsem o tom, jak se naše společnost posunula k lepšímu ve vnímání potřeb invalidních spoluobčanů. Vlastně i dětí, když na to přijde. Proč ale stejné společnosti tak pomalu dochází, že podobné ohledy by měla mít i ke starým lidem? Myslím relativně zdravým lidem, kteří chtějí pořád ještě samostatně prožívat plný život, ale prostě už jim v některých směrech docházejí síly.
Kolikrát by stačilo málo… jen by se muselo chtít. Vzpomínám, jak nám v jedné restauraci, po zjištění že si moje starší přítelkyně zapomněla brýle na čtení, naservírovali vedle jídelního lístku i výběr z brýlí – s různou hodnotou dioptrií:))
Viděla jsem různá, frekventovaně se vyskytující elektrická vozítka, nápaditá chodítka, chytře vymyšlené tašky na kolečkách, které nepostrádaly i kousek elegance. Vzpomněla jsem si na elektrická vozítka pro seniory v uměleckých galeriích, o kterých psal můj kamarád z Austrálie.
To všechno jsou ovšem zkušenosti z různého zahraničí. Z míst, kde nejspíš zdravá a aktivní většina pochopila, že i na ně jednou dojde. Vždyť často i drobná pomoc umí znatelně posunout hranici samostatnosti a důstojnosti ve stáří.
Zajímalo by mě, zda ty, kdo dnes na nejrůznějších postech o podobných věcech rozhodují, někdy napadne, že třeba i na ně čeká francouzská hůl a netrpělivé mumlání těch, které zatím nohy nebolí?
(Napsáno pro ČRo Hradec králové, 2015 http://www.rozhlas.cz/hradec/nedelnikava/_zprava/dagmar-ruscakova-porad-jeste-zivi–1520007)
Dnes se ptám na dvakrát: Vzpomenete si na předměty nebo služby, které jste viděli nebo zažili a jsou přínosem k tomu, aby se starým lidem žilo poho10dlněji i v letech, kdy už síly docházejí? Co vám připadalo obzvlášť zajímavé nebo vynalézavé?
A potom: co myslíte, že v oblasti vycházení vstříc starším lidem u nás chybí? (Nejde mi teď o domovy pro ty, kdo už jsou odkázáni na trvalou péči – to je jiné téma)
dede, chrisovi rodiče si zrovna před pár týdny koupili elektrický vozíček, tak jsem se hodně divila na co, když nákupy si objednávají po internetu a autem si zajedou kamkoli. a oni si v něm hned o weekendu jezdili po výstavě koní, aby nemuseli všechny koníky obíhat pěšky.
Přidám optimistický komentář.Víla odmalička musí navštěvovat ortodoncii ve Vinohradské nemocnici. Oficiální název téhle ambulance je něco jako „Ortodoncie a léčba rozštěpových vad“. Pracují tam převážně dost mladí lékaři a lékařky a jejich přístup k pacientům je fantastický. A to ani nemluvím o seniorních specialistech, se kterými se pacient setká pouze v závažnějších situacích. Vše zcela podrobně vysvětlí jak rodičům, tak malým pacientům, přiměřeně jejich schopnosti porozumění. Víle paní doktorka například dokázala vysvětlit, že jí vyndá zub z dolní čelisti a zasadí ho do horní čelisti. A že to bude trvat asi tak 40 minut a nic ji nebude bolet a nebude muset být v nemocnici a rodiče jí koupí pár polárkových dortů…
Obdivuji ty mladé lékaře a lékařky, setkávají se na začátku své kariéry s velmi závažnými vadami a přesto dokáží svým malým pacientům i jejich rodičům dát naději.
No to je sice fajn, ale on je bohužel propastný rozdíl mezi přístupem k dětem s vadami a ke starým lidem s chronickými a často fatálními potížemi. Navíc ty děti s sebou vždycky mají rodiče nebo prostě někoho, kdo dohlíží na to, aby přístup k nim nebyl laxní a odfláknutý. Ti staří lidé jsou často stejně bezbranní, jako ty děti, ale za nimi bohužel nestojí nikdo, na koho by si ti doktoři dali pozor.
Abych nebyla nespravedlivá, tak opakuji, čest výjimkám.
Zítřejší téma je naštěstí veselejší :-).
Když jsem viděla piknikující stařečky a stařenky na Heveru, napadla mě jedna věc- chodítka měli lidi, kteří je potřebovali jen ke zlepšení kvality života, ne proto, že bez nich nedojdou ani na záchod. U nás se takovým lidem vrazí francouzské hole, což je podle mě mnohem horší, protože ti lidé na našich chodnících plných bariér nedojdou nikam a nakonec ztratí chuť i odvahu. S chodítkem by to bylo snazší (babička ho dostala loni, je jí devadesát a léta se trápila s holemi, jenže nikdo z lékařů nechtěl nic slyšet a tvrdili nám, že pro kondici potřebuje ty hole- jenže nač, když dostala s nimi strach kamkoli jít?), zatímco ti stařečci na Heveru byli dost samostatní.A podle mě to nebylo jen o penězích, prostě se asi někdo zajímal a dokonce se jich zeptal. Kolik lékařů se vlastně dneska zabývá problematikou pohybu starých lidí? že by je zajímalo i něco jiného, než jakou operaci provedou?
Ano, to je další důležitá věc – dát lidem vhodné pomůcky včas. (nod)
Ti piknikující stařečci na Heveru byli kouzelní – užívali si to s pomalou důkladností, dámy byly vyšńořené, pánové vlastně taky. Chodítka byla běžná, a v různých provedeních. Agličané jsou poměrně kolektivní – těch klubů, sdružení a církevních organizací, které tam jsou, nabízejí skoro každému možnost trávit čas ve společnosti, a to až do pozdního věku – pokud o to stojí. A mně se líbí, že se k tomu umějí vybičovat, něco podniknout a pořádně si to užít (inlove)
No a pak jsou lidi jako nase mama, 88 let, clovicek malinky, s ohnutyma zadama odhaduju jeji dnesni vysku na 140 cm. Jeji cesty MHD do mesta nam zpusobuji celorodinne trauma. Nastoupit, to jeste jo, ale z jejiho vystupovani jednomu obcas tuhne krev. Ona jak ma kratke nohy a vekem mene ohebne, tak z posledniho schodku na chodnik sotva dosahne. Takze si tak poskoci. Pred nekolika lety si poskocila a skoncila na traumatologii. Ale mohla by to delat lip, ukazovala jsem ji to nescetnekrat. Chytnout se zabradli a sestupovat z boku a pomalu. Tak to delam ja. Jenomze nase maminka ne. Protoze by ZDRZOVALA lidi. No, obcas jsme se o tom chytly i na verejnosti, protoze mne z toho tecou nervy. Ona sama moc nikam nemusi, bratr nebo synovci ji vemou nakoupit nebo k doktorovi, ale zas chapu, ze chce nekdy jit sama. Prohlidnout si veci, koupit si neco pekneho neplanovaneho. Ale nemuzem ji drzet doma jak vezne na Bezdezu. Ovsem v tehle vedrech vicemene posloucha a nikam nechodi.
Hanko, úplně tvoji maminku vidím (inlove) Moje babička byla podobná – a protože byla zvyklá být celý život rychlá a aktivní, o to hůř ji pak zasáhla ta artróza, která ji uvěznila doma…
Moje maminka taky a babička jak by smet. Jejich věčné handrkování o tom co kdo má udělat a jak, jsem řešila téměř domácím soudem. Ve skoro 90 letech věku si babička přistavila stůlk oknu, na stůl dala židli a jala se šmidlit okna,protože to nebylo HNED!,podotýkám jen na okraj, že to bylo ve 3.patře. Myssím, že se úspěšně blížím k témuž ale napřed si to užiju! :-))
Pôvodne som chcela písať o tom, čo sme v tomto ohľade zažívali s mamou, ale zistila som, že to nejde. Možno časom a možno nikdy… Poviem len toľko, že pre ľudí, ktorých stav sa zhoršuje rapídne a zo dňa na deň sa pomoci nedočkáte a kým sa s pomôckami rozkývu lekári s predpismi a poisťovna so schváleniami, už to musíte nejako riešiť. Vyhľadať, kúpiť, naučiť sa používať. Najhoršie ponechaná sama na seba som sa cítila od lekárov a zdravotníckeho personálu, pretože presne vedia, čo bude treba a ako sa to dá získať, ale proste neporadia, neodporučia. Aspoň tak to u nás bolo po väčšinu času (česť pár výnimkám). Aj s vyplazeným jazykom som bola za chorobou stále o krok pozadu…
Ale dám o inom – dolu HankaW píše o službách pre ťažšie pohyblivých na letiskách. Mám s tým tiež veľmi dobrú skúsenosť. Na niekoľkých dovolenkách sme boli s kamoškinou spolužiačkou, ktorá má syna po detskej mozgovej obrne. Dnes je už plnoletý, ale vyzerá stále tak na 12, je chudulinký, komunikuje obmedzene a chodí len veľmi ťažko, takže rýchlejší presun je možný len so špeciálnym vozíčkom. Všade na letiskách je možné si vyžiadať doprovod pre vozíčkára až do lietadla a fungovalo to vždy perfektne, boli veľmi ochotní a vedeli čo treba. Ale najviac nás dostávalo, ako bezprostredne sa k nášmu „malému“ správali Gréci. S vozíkom vždy niekto ochotne priskočil pomôcť cez vysoký obrubník, ľudia sa mu spontánne prihovárali bez náznaku nejakého strachu alebo odporu, v každej reštaurácii nám okamžite pomohli dovnútra, k stolu, von. A možno to bola náhoda ale každý hotel, kde sme s ním boli, bol bezbariérový, bez toho, že by sme taký špeciálne hľadali, nemali sme problém sa dostať kamkoľvek, vrátane pláže, nebol problém s umývaním, atď. Aký to rozdiel oproti našej „modernej“ strednej Európe.
A k tomu, že dnešní mladí a výkonní si odmietajú priznať, že aj oni môžu ochorieť a (s trochou šťastia) aj zostarnúť – nečudujme sa, valcuje ich strašný tlak a kult večnej mladosti a dokonalosti. V tomto smere badám najmä u mojich mladých kolegov ešte aj taký trend že „ja predsa robím všetko správne (rozumej správne sa stravujem, športujem, všetko to mám zmáknuté), mne sa TOTO predsa nemôže stať“ (a všetci, ktorí sú chorí, nepohybliví, atď. si za to v podstate môžu sami). Tak tento spôsob zmýšľania zdá sa mi byť zvlášť odporným. (fubar)
Pokud jde o lékaře, raději se ani nebudu vyjadřovat. Když si vzpomenu na máminu praktickou doktorku, klasickou předepisovačku od stolu, která se většinou ani neobtěžovala vstát od toho stolu, zeptat se na potíže a maminku jakkoli prohlédnout, jen předepsala, co si máma řekla, a bylo vyřízeno. A ani jinde to nebylo o moc lepší, neochota, nezájem, drzost, na většině míst tak s maminkou jednali proto, že byla stará a nemocná a už se jim neuměla bránit a vynutit si slušné chování. Kdybych s ní nechodila já, bylo by to jistě ještě horší, i když i tak to byl často otřes. Na návštěvy některých lékařů s maminkou nikdy nezapomenu. Mně samotné to vzalo poslední iluze o lékařích a naučilo mě to být u lékařů neústupná, drzá a tvrdohlavá. Snad mi to vydrží až do stáří. A maminka, která kdysi moc toužila, abych se stala lékařkou, a pak mi v podstatě celý život vyčítala, že jsem šla jinou cestou, ve stáří bohužel uznala, že je ráda, že nejsem součástí téhle partičky. Čest některým výjimkám.
A pokud jde o ty mladé toho typu, jak píšeš (naštěstí nejsou všichni takoví), stačí pár let, aby sami na sobě poznali, že to věčné mládí a dokonalost neexistuje. Přes všechnu snahu, která je jistě chvályhodná, začnou občas bolet nohy, člověk najednou neunese to, co hravě tahal dřív, schody najednou jen vyjde, nevyběhne, nepřečte droboučké nápisy atd. Přichází to strašně nenápadně, ale jistě. A přijde to i na toho největšího namakaného borce, ať chce nebo nechce. V tom je jediná spravedlnost času.
…. Poviem len toľko, že pre ľudí, ktorých stav sa zhoršuje rapídne a zo dňa na deň sa pomoci nedočkáte a kým sa s pomôckami rozkývu lekári s predpismi a poisťovna so schváleniami, už to musíte nejako riešiť. …
Tapuz, přesně tohle jsem zažila 2x behem půl roku. V případě tety to bylo zostřené ještě jejím praktickým lékařem, který nejenže neporadil, ale přímo aktivně nám bránil tetě pomáhat. To tedy opravdu stálo za to.
O tátovi se mi ani mluvit nechce, i když tady spolupráce s lékaři byla na mnohem lepší úrovni. Výsledek byl ale úplně stejný.
A asi někdy pojedu na dovolenou do Řecka. Jestli se takhle úžasně dokážou chovat k handikepovanému chlapci, jsou i přes všechny problémy lidmi, kteří mají srdce na pravém místě.
S maminkou jsem měla tytéž odporné zážitky. Asi se chovali trochu líp, když jsem byla s ní, ale šíleně mě deptalo, jak se v tu chvíli nebavili s ní, ale zásadně jen se mnou („musíte ji otáčet, aby se neproležela“).
Mám kamarádku s postiženou dcerou a občas s takto postiženými dětmi chodím a jezdím,když je potřeba. Nejhorší zážitek mám z Chorvatska, kde jsme byli vykázáni z restaurace, s tím, že tam není bolnica, nemocnice.
O různých konkrétních nemocech a neduzích stáří, které omezují pohyblivost, bystrost, orientaci apod., a o jejich řešení či neřešení, už tady i všudemožně bylo napsáno dost.
Co mě ale hodně trápí je to, že obecně schází jakékoli společenské uznání. Nemluvím o konkrétních domácnostech, kde je o staré lidi dobře a laskavě postaráno. Mluvím o celé společnosti v čele s její politickou reprezentací, s nejrůznějšími správními orgány, s médii atd. Staří lidé jsou z jejich strany permanentně vystaveni posměchu a urážkám za to, že vůbec ještě žijí. Hovoří se o nich jako o „přestárlých“, což je samo o sobě urážkou, protože to slovo svým významem vyjadřuje, že daný člověk již žije déle, než by měl. Neustále se omílá, kolik peněz musí jít na důchodce, a to všechno s otřesným despektem. Převážná většina služeb a výrobků je zaměřena jen na mladé lidi a také se tak např. v reklamě prezentuje (pro staré lidi jsou tak maximálně inkontinenční vložky). Starý člověk je obvykle prezentován jako pošetilý popleta, který nic neumí, ničemu nerozumí, nic si nepamatuje, zkrátka a dobře jako „blbeček“. Má to být úsměvné, ale podle mě je to tragické. Dál už se nebudu rozepisovat, daly by se vyjmenovat stovky různých drobností. Přitom každý z těch, kdo takhle jedná, jednou (pokud bude mít trochu štěstí) bude také starý a jistě nebude stát o to, aby s ním budoucí mladí jednali takhle urážlivě.
To mě fakt trápí.
Bohužel milá Tapuz, tohle musím podepsat. Naštěstí se to netýká všechn lidí, ale obecná rétorika skutečně naznačuje, že staří lidé jsou této mladé a dynamické společnosti na obtíž.
Mimochodem, pak nemají být lidé věčně vystresovaní, když ona „společnost“ vyžaduje a strpí jen dokonalý výkon. Jenže kdo je ta „společnost“? A jak dokonalý výkon předvádí?
Ano, kdysi se stáří ctilo obecně, nejen ve vlastní rodině.
Viz MHD. Časem jsem se začla „těšit“, že přijde doba, kdy v tramvaji nebudu „muset“ vstávat, protože tam určitě bude někdo mladší.
To sice ano, ale buď to nikoho opravdu ani nenapadne, protože mu to zřejmě doma neřekli, anebo neochvějný výraz – semsizaplatiltakjedu.
Zřejmě svět spěje opět k úspornému spartskému řešení shazovat starce se skály.
D§ležité a smutné téma.Stretávam sa veľmi často so starými ľuďmi/ako pacientami/ a tá necitlivosť od mladšej generácie desí.Nedostalo sa im do mozgu/ale možno ani nemajú mozog/,že ich to čaká tiež. A štát? Nariadil na každom parkovisku vyhradiť miesta pre vozíčkárov.Toť vsjo.A ako sa tam dostanú,aké majú možnosti pohybu a presunu na verejnosti už neriešia…
Na odľahčenie:keď mal B.Russel 100 rokov usporiadala mi ang.kráľovná veľkú oslavu.Striedali sa rečníci,laudácie a nakoniec vystupil na podium oslávenec.Začal:Staroba má mnoho výhod.Odmlčal sa,po minute ticha,ke´d v sále narastalo napätie pokračoval:Ale na žiadnu si neviem spomenúť!!
Máš pravdu Verenko a ty to musíš vidět v první linii. I proto považuju za důležité o stáří mluvit – ve všechn souvislostech. Aby i dutohlavy nakonec napadlo, že stáří není podivná choroba, kterou dostávají vždy jen ti ostatní! (fubar)
Protože jsem senior a ještě k tomu málo pohyblivý,pořídila jsem si domů schodišťovou sedačku a el. vozítko na ven.A tyto pomůcky si nemůžu vynachválit.Vozítkem jezdím na nákupy i procházku se psem a bez sedačky by mě bylo ouvej,z domu už bych se dostávala obtížně,o vynášení nákupu do patra nemluvě.Je fakt,že tyto pomůcky nejsou nejlevnější,ale dá se získat příspěvek.
Jiřino, tvůj přístup se mi moc líbí 🙂
Víš, jak já lituju, že tyhle věci nebyly obvyklejší, když ještě žila moe babička s dědou? Jak nemuseli být vězni čtyřech stěn, když nebyl po ruce někdo, kdo by jim pomohl po schodech a kamkoliv je dovezl… (h)
No,nebylo to pro mě až tak těžké si věci pořídit.Věděla jsem,že se musím spolehnout sama na sebe,děti nemaje.Bratra a jeho rodinu jsem nechtěla zatěžovat.Ale je také fakt,že když jsem řekla,že si pořídím sedačku schodovou,divili se,že je to moc peněz.A pokud jde o vozítko,tady byla reakce“to budeš na tom jezdit a nevadí,že to je pro invalidy“.Řekla jsem,že se nemám za co stydět,že jen nemohu chodit tak jako dřív.A teď to oceňují,že je to dobré.
Někdy mají lidé předsudky k používání takových pomůcek,taky mě jedna známá řekla jestli se nestydím chodit s holí.Řekla jsem,že se nemám za co stydět a bylo to.
Jiřino, někdo byl tak neuvěřitelně… hloupý, že měl za to, že by se člověk měl stydět za to, že používá hůl? Stud tohoto kalibru (omezím si pohyblivost, jen když mě nikdo neuvidí s holí) mi přijde jako dost sebezničující záležitost.
Jinak lidé (coby lid – neboli stádo) si obecně zvykají na novinky pomalu, takže jsou moc potřeba průkopníci, kteří s novinkami přicházejí a uvídějí je do normálního života. Možná sama netušíš, kolik lidí jsou už třeba inspirovala! (inlove)
Dede – mám takovou tchyni … než by chodila s chodítkem, tak radši nechodí vůbec. A nehneš s ní 🙁 – to je holt případ pro Chocholouška
velmi tomu rozumím, pro mě také hůl se nerovná kamarádka, zkrátka neumíme stárnout. Je mi nejlíp mezi mladšími a nemůžu si zatím stěžovat- své bolesti mezi ně se snažím nenosit
Ygo, já tátu.
„Palica je len pre žobrákov.“
Tak vzpomíná na svou matku, která by hůl nevzala do ruky a po zahradě za sebou pro oporu smyčila kuchyňskou židli. Táta teda nakonec hůl do ruky vzal … když jedou někam daleko, ale dělá všechno proto, aby z domu vůbec nemusel.
Já jsem tady ráno napsala obsáhlý komentář a pak jsem ho prostě nechala spadnout, protože se dá shrnout jednou větou – u nás je senior obtížný hmyz, který by měl sedět doma, nic nechtít a pokud možno půlku svého důchodu zanechat potomkům. Ne, tak to určitě není, ale moc se toho ku prospěchu starých lidí nedělá. Jako by už měli odžito…
Inko, máš hodně pravdu a starým lidem dá zbytečně moc práce probojovat se k důstojnému životu.
Víš, dokážu pochopit, že se lidé nesvedou vcítit do situace handikepovaného člověka. Ale stáří? Skoro každý má prarodiče, posléze stárnoucí rodiče… lidé přece MUSEJÍ vědět, že je to čeká taky! Jak je možné, že jsou mnozí tak strašně neempatičtí? Jsou prostě a jednoduše blbí?
Ne, jsou mladí a plní života a nepřipouštějí si, že by mohli být staří…A tím mladí myslím vše od takových 60ti a níže, soudě i podle sebe.
Bimbovi rodiče jsou nesmírně vitální, moje maminka bohužel nemůže tolik chodit, ale jinak je plně soběstačná. Vím, že kdyby nastal problém, postaráme se o ně, ale není to tak všude….
„Vím, že kdyby nastal problém, postaráme se o ně, ale není to tak všude…“
Jestli tu možnost máte… Přítelova máma se velmi zdravotně a zejména psychicky zhoršila, takže jsme řešili co s ní – sama doma prostě zůstat nemohla, ideálně dozor 24/7. Výpadky paměti, občas někde upadla, což vzhledem k dalšímu zdraví je vždy velký průšvih…
My máme 2+kk, 40 m2, 2 psy, z toho jeden je pořád ještě v nestandartních situacích trochu „kousteriér“ a druhý důchodce, co spoustu věcí nesmí. Kromě toho, že by tady neměla KDE být a museli by se oddělovat psi (kam?), pořád to neřeší problém, že by neměla zůstávat sama.
Její dcera má větší byt, zato jsou v něm 4, takže opět není kam. Dělá na směny, takže by bylo méně času, kdy by zůstala sama, ale pořád by to bylo o průšvih.
V obou rodinách by ubytování babičky hrozilo rychlým rozvodem, ono rodič na návštěvě a rodič trvale bydlící v tvém obýváku je dost rozdíl. Něco jiného je, když máš navíc alespoň pokoj.
Dovézt ji do denního centra – bydlíme na jiném konci Prahy, neslučitelné s naší prací. Těžko zavezu babičku na osmou, když dělám od sedmi a úplně jinde, navíc nesmím nechat auto ani u ní ani v práci (dcera auto nemá). Pečovatelská služba by něco vyřešila, ale babička odmítla a opět tím nevyřešíme trvalý dozor (a těžko zaplatíme někoho jen aby u ní celý den seděl).
Takže teď strávila nějakou dobu v LDN a zítra (snad) jede do Domova důchodců.
Obě její děti strávily v předchozích měsících hromadu hodin (a peněz) aby zajistily co zajistit mohly, střídali se v návštěvách jak doma, tak v LDN, brali si dovolenou aby mohli babičku odvézt k doktorovi apod. (a řešili průšvihy, protože babička si domů pustila kohokoliv a podepsala se kam jí ukázal (punch) ). Ale je určitá hranice, za kterou už prostě nemůžeš, nemáš kam.
A domy s pečovatelskou službou jsou pěkná věc, když zrovna fungují, ale některá města mají podmínky přijetí … drakonické, dalo by se říct.
Když jsme se před – jejej, už to bude sedm let, to to letí – stěhovali, nechali jsme si udělat zvýšené lůžko, nemýlím-li se 65 cm + matrace. Sice já prcek na ně nesedám, ale vysedám, ovšem po operacích kolen jsem si libovala. I těsně po návratu z nemocnice jsem se na berlích nadzvedla a sedla si, ovšem sednout do křesla možné nebylo.
Vřele doporučuji.
MaRi, ten rozdíl znám – postele, které jsme si koupili v Anglii jsou o hodně vyšší, než naše obvyklé a opravdu je „nástup“ do postele a hlavně vstávání z ní jednodušší 🙂
V oblasti vycházení vstříc hůře pohyblivým chybí úplně všecko. Bez nadsázky. Je hezké, když městská galerie udělá bezbariérový přístup z ulice. Ale devadesát procent ne nepohyblivých, ale hůře pohyblivých lidí se stejně nedostane ze své panelákové klece ven. Je prima, že se elegantní chodítko vejde alespoň do jednoho výtahu, ale kočárkový nájezd je v takovém stavu, že to chodítko za sebou k tomu výtahu nevytáhnete. O třech kamenných schodech před každou druhou prodejnou ani nemluvím. Jak já byla vděčná za každý snížený nájezd, když jsem jezdila po Hradci s kočárkem 🙂
A za městem, řekla bych, převládá názor, že když se matka v chalupě narodila a prožila v ní celý život … pořád postrádám tu úpravu silničních pravidel, která umožní lidem s omezeným řidičákem, jezdit v těch malých autech do 45km, která vídám v Německu a Holandsku. Jééénže, to by se u nás někteří řidiči pos…, byli by rozhořčeni tím, jak je ten zlý senior příšerně zdržuje.
Bádala jsem tuhle nad elektrovozítky pro seniory na internetu … připadají vám ty ceny normální? S dotací ? Totéž jako sportovní potřeba stojí polovinu nebo i třetinu. (Komu ku prospěchu ? )
Ri, to je fakt, s tím řidičákem! Že bychom začaly lobovat, dokud na to máme síly? (wasntme) Protože bez auta je na vsi ovej…
K těm vozíkům – ceny jsem zatím nezkoumala (kouknu), ale třeba bych chtěli, aby víc seniorů sportovalo 😛 Odpověď na poslední otázku se jaksi nabízí… 🙁
Lobovat ? To umíme ?
😀
Neumíme 😛 Zatím! Ale měly bychom umět…
Věděla bych jak na to, tedy hlavně koho oslovit ale musel by se konkretizovat požadavek, co chceme dosáhnout.Pregnantně aby se to nerozplizlo do systému „uspávač hadů“. Mám tah jak na senátorku tak na poslankyni, které by do toho šly. Tak popřemýšlejte nad požadavkem a pak je můžeme společně oslovit.
Ano, také mě docela děsí situace až máma jednoho dne nebude moci řídit. Zatím jí potvrzení doktoři dali, má ho do příštího roku, to jí bude 87 let. Docela se děsím, že jí to třeba neprodlouží. Kromě toho já bych ji sama nenechala, kdybych začala cítit, že už na to nemá. Ale zatím je v pohodě, tak proč by neřídila? Zvláště v domečku jí kolečka nahrazují nohy – ostatně jako spoustě jiných starých lidí. Pro spoustu lidí by určitě bylo řešení mít řidičák omezený, aby si mohli jezdit po vsi. Mámin případ by to ale neřešilo. Z Prahy to do domečku máme skoro 170 km, zčásti po D1. Zatím to zvládá i beze mě…
Tvoje mamka je borec – klobouk dolů! (inlove) Držím palce, ať zvládá potřebné co nejdéle, samostatnost je k nezaplacení.
hodně užitečný mi přijde schodolez, v domech, kde není výtah a vana s dvířky…a postel s naregulováním polohy…
A prosím, kdo to zaplatí?
Inko, bohužel buď děti rodičům nebo ti dotyční…na peníze od pojišťoven a sociálek příliš nevěřím…
Hm, nejspíš jak ti vypadnou děti z domu, začneš šetřit na zuby, postel, vozík…
Milá DEDE , vzhledem k tomu, že mě letos navštívila artróza kolenních a kyčelních kloubů
( a nechce mě ta mrcha opustit ) , tak si myslím, že tato zařízení budu dříve než později potřebovat.
Myslím, že je to potřeba a mělo by to být v galeriích, na hradech a zámcích. Bohužel toto u nás není. Alespoň v NG v Praze jsem to neviděla. Ale měli tam naštěstí výtah.
Ale musím s potěšením říci, že u nás v Globusu mají takové vozítko, které se dá půjčit na nákup.
Však na něj u mě brzy dojde 😀
M.
Míšo, nevzávej se předem (inlove) Jinak u své vlastní tety vidím, jak neuvěřitelně ji osvodila nová kolena – chodí bez problémů, žádné plížení se s berlemi, jako před operací. Takže důvody k uchování optimismu ještě pořád máš 🙂
Přesně, máma má obě kolena odoperovaná, má totální endoprotézy a její život je díky tomu úžasně kvalitní. Ale je to i v hlavě, ona se prostě a jednoduše nelituje. Tohle chci umět!!! A vůbec, my tu jsme ještě mládežnice.
Míšo, vždyť ještě nejsi tak stará? Padesátku teprve vyhlížíš… No, je to asi dar, když moji i manželovi rodiče ve skoro osmdesáti jsou soběstační, tchán ještě hospodaří, naši se starají o zahrádku.
Míšo, nevím, jak jsi na tom zdravotně, ale já mám koleno zničené od 8 let a přes 30 let žiji se stálou bolestí v koleni, takovou, že za celou tu dobu se nevynechal ani jeden jediný den, aby se koleno nějak nepřipomnělo. Takže v něm mám také slušnou artrózu. Navíc je v místě, kde mi nepomůže ani totální endoprotéza. Ale jsme podobně staré, dokonce bych řekla, že mám o nějaký rok více než ty a starobu prostě neberu. Prostě mám koleno v čudu, musím to vzít v úvahu, ale více se tím zaobírat nemíním. Nějak to dopadne, já chci žít. Já vůbec nechápu, že můj věk začíná pětkou, vůbec se na to necítím. Takže zkus trochu Hyalganu do kolen a kyčlí, je v tom kyselina hyaluronová a pokud artróza není silná, určitě to na chvíli pomůže. JInak artrózy v běžných místech lze řešit chirurgicky a ač je to nepříjemné a člověka to tak na 3 měsíce vyřadí, žije se s tím pak docela pohodově. Příklad je má máma, která v 86 letech řídí auto, chodí na koncerty, je aktivní, hraje si hry na počítači, v domečku má své kytičky a vůbec si žije pohodově. V tom je mým příkladem, prostě se nelituje a život je pak hodný i na ni. Tak tohle si chci dobře zapamatovat a řídit se podle toho. Nemíním plakat, že můj věk začíná pětkou, ale míním ho hezky užívat. JO a jestli někdy budu nějaké to opěrné nebo vozící zařízení potřebovat, tak se nebudu stydět a v rámci kvality života ho klidně použiju.
Přiznávám, nevzpomínám si o nějakém extra udělátku vyloženě pro seniory, ale v břeclavské knihovně (mimo super nápadu kurzů počítačového minima, které jsou v dopoledních hodinách, tudíž jsou využívány především rentiéry 😉 ) zapomětlivým poskytují deštníky a čtecí brýle – samosebou zdarma. Vůbec místní knihovna je velice vlídná instituce pro všechny věkové kategorie.
A jinak nám chybí především trpělivost.
Ano, mnohé knihovny se vyvrbily do opravdu kouzelných zařízení – a mají pro každého něco.
Ale jinak ta potřeba trpělivosti… to by se mělo tesat, nejlépe do měkkého, aby si toho někteří jedinci všimli. :
😛
A víc, co mě na těch vztekle netrpělivých zaráží? Jak si rozhodně nepřipustí, že by tu trpělivost od druhých mohli sami někdy potřebovat. I když… z těchto lidí nejspíš budou vzteklí a netrpěliví senioři, kteří se budou té trpělivosti od ostatních hlasitě dožadovat 😛
Kdyz jsem jela loni na vanoce k mame, tak bych fakt mela problem navigovat pesky letistema. Objednala jsem si prevozy koleckovou zidli a bylo to perfektni. Zejmena v Amsterdamu, kde to letiste je zmatecne. Nestalo to nic navic; jen jsem davala dyzko. Ale v Amsterdamu to dyzko s usmevem odmitli. Bezva pohodlny, ale stejne, radsi bych se obesla.
Hanko, moc věřím, že by ses ráda obešla – ale je skvělé, že jde, minimálně na těch letištích. On se tam člověk hodně naběhá a ani to nemusí být obrovské letiště s několika termínály, jako je tady poblíž třeba Frankfurt nebo ten Amsterodam 🙂