Ve čtvrtek jsme chtěly trochu prochodit Brighton. Už dřív jsme okoukly známý Brighton Pier – molo se stánky, kavárnami a kolotoči, prošly se po nábřeží a podivily se, že místní obchůdky zabudované v nábřeží nabízejí kyblíčky a lopatičky, když pláž v Brightonu je kamenitá. Jak se asi ty velké kameny do kyblíčků nabírají?
Pokusily jsme se najít funkční wifi, ta v hotelu kulhala neuvěřitelným způsobem. Zašly jsme do obchodního centra a šly na kafe. Obsluhující Ind v bistru zbystřil, když nás slyšel mluvit, a začal se ptát, odkud jsme (ptali se skoro všichni, tak nám to nepřišlo divné). Když uslyšel, že z ČR, radostně pronesl: „Ostrava! Nejlepší kamarády mám z Ostravy! Umím český slova: tatínek, maminka, ježíšmarjá!“ Nad ježíšmarjá jsme obě vyprskly. Rozloučil se s námi „ahoj“ a podal nám kafe 🙂
Uličky v Brightonu mě okouzlily – jeden obchod prodával retrošaty z padesátých let, naproti ze třicátých – vzdychala jsem radostí a ráda bych si něco koupila, kdyby to bylo za lidštější cenu. Ovšem kurz libry mým nákupům nakloněn nebyl.
Dede: Courat po městě s Matyldou, bylo skutečně osvěžující – viděla věci, které já prostě nevnímám. Jako třeba zvláštní šaty, boty, klobouky, látky a umělecké plyšové medvědy:)) Naprostou většinu míst, kde jsme v Brightonu byly, jsem už někdy předtím prošla, ale díky Matyldinu pohledu jsem je viděla zase jinak. Mimochodem, dodám charakteristickou příhodu. Motaly jsme se autem po městě ve snaze cosi najít, já měla oči jen v hustém provozu, a tak se ptám: poslouchej, nejely jsme už tudy? A Matylda přesvědčivě odpověděla: jasně, ten krámek s hadrama poznávám!:))
A ten Ind byl úžasnej – taková globalizace v individuálním rozměru:))
Nakoukly jsme k Indickému pavilónu – uvnitř je muzeum a galerie, okolo hezká zahrada s parkovými trávníky, kde posedává spousta lidí, a konají se různé akce. Zrovna probíhaly promoce, protože se tam fotili mladí lidé v tradičních baretech a pláštích – bylo to hezké sledovat pyšné rodiče, jak si fotí načinčané potomky na pozadí zeleného parku.
Následně jsme nasedly do auta a jely směrem na Arundel. Arundel je velikánský hrad se slavnými zahradami. Jely jsme podle velmi stručné mapy v letáku turistických zajímavostí, ale aspoň směr byl vždycky jasný. Měly jsme však hlad, takže jsme zastavily ve vsi? městečku? Southwick ve Schooner Inn (hospoda U škuneru).
Dede: Měly jsme totiž úkol dát si někde fish and chips. Prohlásila jsem, že bez této zkušenosti Matylda nemůže překládat anglické knížky:)) (Masové koláče – tedy steak and kidney pie jsme měly už den předtím:)) Já jsem měla taky svůj malý soukromý cíl – konečně zjistit, jak to chutná s tím tradičním octem, protože za našeho pobytu v Anglii jsem se k tomu pokusu neodhodlala. Původně jsme myslely, že si to dáme symbolicky na Brighton Pier, ale vyhnalo nás končící parkování – a jak se ukázalo, měly jsme fakt kliku, protože U Škuneru to stálo za to:))
Z oken byl vidět přístav, na zábradlí viselo oznámení, že hospoda má novy management a my měly za úkol dát si fish and chips (to jsem prostě musela). Hospoda nebyla moc plná, ale přispěchal k nám mladý číšník a dodal jídelní lístek. Než jsme si vybraly, donesl nám starostlivě aspoň láhev vody a skleničky s citronem a ledem.
Nad objednaným fish and chips pokýval hlavou, projevil starost, že to podávají jen s tatarkou (v anglickém podání jsou to nasekané nakládané okurky spojené trochou majonézy), ale po ujištění, že to je v pořádku, nám promptně dodal velmi dobrý kus tresky v těstíčku, hranolky z trouby a vařený hrášek. Starostlivě se přišel zeptat, jestli je jídlo v pořádku, na Dedinu žádost o nealko pivo donesl láhev a dvě sklenice s tím, že piva je hodně, tak kdybychom se chtěly rozdělit… a zase se přišel zeptat, jestli je pivo v pořádku.
Potěšilo ho, že jídlo nám chutnalo, a nabídl kávu. Mně stačí latté, ale Dede ráda silnou, a tak podiskutovali, jakou by chtěla – shodli se na dvojitém espressu. Přiznávám, že jsem navštívila už různé restaurace různých cenových skupin, ale takhle pečujícího číšníka jsem zažila poprvé.
Číšník byl opravdu milej, a nebyl sám. Po nás tam přišly dvě dámy se psem, fenkou border kolie. No, už jsem měla opravdu pořádnej psabsťák, tak jsem tu děvenku starou (psa:)) lákala k sobě na pohlazení. Což samozřejmě znamenalo, že jsme se daly s oběma dámami do řeči. Myslím, že Matylda až do konce pobytu nepřestávala žasnout nad tím, jak jsou naprosto neznámí lidé vždy absolutně nadšeni tím, že se přijela podívat na jejich krásnou zemi a dychtí slyšet o tom, co už jsme viděly a jak se nám to líbilo. Popravdě nějak si nevzpomínám, že bychom narazily na někoho opravdu nevrlého. Když s námi žertoval i úředník na letišti…:))
Na Arundel jsme dojely 16:07. Zaplatily jsme parkování a šly na hrad. Vůbec nás nenapadlo, že v sezóně pouští dovnitř do čtyř, a tak nás oznámení, že je zavřeno, poněkud zaskočilo. Nehodlala jsem se nechat vyhodit a byla jsem neodbytná jak čtvrtodenní zimnice, Dede přizvukovala 🙂 Nakonec nás slečna pustila dovnitř za podivně nízké vstupné s tím, že smíme jen do zahrad a nesmíme se na nic ptát (vstupné jen do zahrad tam měli na ceníku taky, jen o čtvrtinu vyšší).
Zahrady byly nádherné. Typické anglické zahrady, kde se rostliny propojují do sebe, zdánlivě to vypadá jako bezúdržbová zahrada, ale je za tím spousta dřiny. Kuchyňská zahrada spojovala v sobě květiny a zeleninu, ale tady asi nejvíc napoví fotky. Mrzelo mě, že jsme nestihly slíbené viktoriánské koupelny a ložnice, ale zahrady to nahradily.
Dede: Zahrady byly úžasné a přestože jsem věděla, co mě čeká, stejně jsem zase žasla a fotila a žasla a fotila… Matylda každou chvilku vykřikovala: „Tuhle kytku mám, a tuhle taky! Ale malinký!! Já na to doma dejchám, aby to rostlo, a tady je to keř!“ Pak jsme se shodly, že v zahradách bylo minimum opravdu vzácných rostlin, většinu toho úžasného dojmu vytvořili s pomocí běžných kytek. Nakonec jsme se usnesly na tom, že na získání onoho dojmu je třeba nejen zahradnických zkušenosti, znalostí a představivosti, ale taky velkého množství rostlin. Tak aspoň máme při plánování vlastních zahrad z čeho vyjít:))

Obchod s vycházkovými holemi ve Viktoriánské nákupní galerii – no řekněte, že může být hůl i okouzlující?:))
Městečko Arundel bylo taky hezké. Nadchla mě viktoriánská obchodní galerie, kde byl obchod s medvídky, obchod s vycházkovými holemi a jiné 🙂 vybrala bych si ledacos, ale zavírali nejpozději v pět jako na českém venkově, dokonce i čajovny a restaurace měly pauzu, aby mohly mezi šestou a půl sedmou otevřít na večeři. Řeka Arun byla typická řeka, na které se projevuje příliv a odliv. Na březích visely řasy, mola pro lodě byla na pontonech – no a poněkud smrděla.
Dede: Přiznávám, že tohle je jedna z věcí, které mě na Anglii fascinují: řeky, které jednou tečou tam a o pár hodin zas zpátky – a rozdíl výšky hladiny se měří v metrech. Pravda, nedělá to hezké břehy, kolem řek je vždy bahnitý pás, protože s funkčním přílivem a odlivem se to prostě jinak nejde. Pamatuju si, jak jsem vždycky v Londýně musela zaběhnout k Temži, abych se podívala, kam zrovna teče a jak kolik je v řece vody. Pro člověka zvyklého na to, že řeky tečou jen jednosměrně, je to atrakce, které nelze odolat (hm, aspoň já neodolám:))
Byl to nás poslední večer, tak jsme se šly projít na brightonské nábřeží. Daly jsme si cider, okukovaly skoorúplněk odrážející se na moři a zkoušely přijít na to, jak na našich mobilech udělat selfie. Nepřišly jsme na to. Mne doma potěšilo, když mi Kuba dokázal, že na mém mobilu to nejde 🙂
Dede: Eh, na mém to jde… ale tam to nešlo, byť jsem se opakovaně dotýkala správného příkazu. Když mi to Marek předváděl (a fungovalo to!!!), pozdvihl obočí a pravil, abych nebyla uživatel. No, asi nám to selfie nebylo souzeno 😛
Při příchodu k pokoji nás poněkud vykulenýma očima sledoval mladý muž bydlící na témže patře – viditelně jsme odemkly pokoj s manželskou postelí a v sobotu v Brightonu začínal Pride Parade, tedy pochod lesbiček a homosexuálů… asi jsme ho hodně zmátly 🙂
Dede: Matylda je dáma, já bych řekla, že koukal jako čerstvě vyvoraná myš!:)))
Fotky u článku: Dede
Matyldiny fotky najdete zde: http://malcka.rajce.idnes.cz/2015_Anglie_den_treti
Dnes se ptám poněkud potměšile – jestlipak se vám taky někdy povedlo vetřít se někam, kam vás původně nechtěli pustit?
A dodám ještě jednu: vzpomínáte si také na nějakého číšníka nebo servírku, kteří vás skutečně nadchli svým přístupem?
Jinak samozřejmě vítáme všechny dotazy a komentáře:))
To byl zase den! Že běhací a zařizovací, to bych snesla, protože se věci více méně dařily. Večer se stal zádrhel, který se podařilo nějak oddrhnout a pak to přišlo.
Abych to vysvětlila: měla jsem od minulého týdne svého Sama (auto:)) v servisu a protože tady na vsi to bez auta moc nejde, nechal mi Marek k dispozici svoji (moji bývalou) starou (15 let) oktávku. A dnes odpoledne volali ze servisu ve Dvoře, že auto je hotové, ať přijedu. Normáně si těch cca 6 km přes pořádný kopec chodím, ale když je přes třicet, tak fakt nee – větší část cesty nemá žádný stín. Tak jsem po třetí odpoledne sedla do oktávky, dojela k servisu, převzala svoje auto, oktávku zaparkovala před servisem pečlivě zamkla s tím, že jak přijede z Prahy Martin, vezme mě do Dvora a já odjedu oktávkou domů.
Pak nastal večerní zádrhel, který Martina zdržel, tak jsem poprosila sousedku, jestli by mě tam hodila. Za čtvrt hodiny jsme zpátky, ne? Ale ouha, Když jsem se pokusila auto odmknout, klíčky (dálkové centrální zamykání) nefungovaly. Proč? Vždyť jsem s tím nomálně jezdila? Tak si řeknu, že tedy odmknu zámek a risknu vyjící alarm. Hm. Zámek byl zničený, klíč se volně otáčel. Obešla jsem auto a ani nebyla překvapená, že protější zámek na tom byl stejně. Krucinál, vždyť tam to auto stálo jen tři a půl hodiny a není to žádnej Bronx!
Tak jsme si tam hezky popovídaly, když jsme čekaly na policisty, ti zaznamenali, obešli okolní domy, snad našli dva lidi, kteří něco (možná) viděli a zůstala jsem s nedobytným autem.
Nechali jsme ho tam a přemýšlím, zda ten kdo ho načal, bude pokračovat. Protože pokud ho ukradnou, bude to nejlépe zdokumentované ukradené vozidlo – vlídná policistka totiž pořídila kompletní dokumentaci 😛
No, než zítra začnu shánět mechaniky, budu muset nejdřív zjistit, jestli mám proč. Kdo pozná, jestli to bylo vandalství nebo pokus o krádež, že?
No, umíš si vybrat 🙂 To auto snad nosí smůlu 🙂 Když neřešíme z Anglie rozbitou spojku, tak řešíš v ČR zničený zámek 🙂
Jo, je to nějaké zakleté. (devil)
Urazit jim pazoury je málo. (devil) Máš to pojištěné?
Jo, ale prý se na to autopojistky nevztahují – musím zítra zavolat do pojišťovny, jestli mám v domácím pojištění cosi k vandalství…
Jojo, baví mě to, baví. Všechno, včetně šatů, kytek i skoroúplňku.
Já jsem se s nejspontánnější reakcí na to, že jsem se přijela podívat na krásy něčí země, setkala, jak jinak, v Itálii. Tím spíš, že mluvím italsky, a z toho byli Italové zpravidla už úplně odbouraní.
S opačnou reakcí, tedy že jsem někde řekla, odkud jsem, a hned se někdo přihlásil, že to zná a že tu byl, jsem se samozřejmě setkala dost často. Většinou, jak už to tak bývá, v přátelském duchu, stejně jako s vaším indickým číšníkem. Dvakrát jsem se ale dostala do situace, která mě přivedla poněkud do rozpaků a moc přátelská nebyla. A v obou případech měla vlastně stejné pozadí.
Poprvé to bylo, když jsem jako studentka pobývala ve Francii a jeli jsme s kamarády na výlet do Alsaska. Alsasko, přestože úředně patří k Francii, je vlastně Německo. Jazyk, kterým se tam mluví, je německý dialekt, kuchyně je víceméně německá a vůbec to tam vypadá jako v Německu. V historii Alsasko taky docela často střídalo příslušnost, někdy patřilo Německu a někdy Francii. Obyvatelstvo je tak smíšené, ale spíše německé. Byli jsme ve vinném sklepě na ochutnávce. Vinař byl starý pán a byl zvědavý, odkud kdo z nás je (byli jsme pěkná mezinárodní směska). Když jsem mu to řekla, viditelně se zaradoval a začal mi líčit, že to u nás docela dobře zná, že tu byl a moc se mu tu líbilo. A pak z něj vypadlo, že za války, když byl v armádě – rozuměj ve wehrmachtu (tedy v německé armádě), tu byl, byl raněn a dlouho pobýval v nemocnici a na rehabilitaci v Brně. Docela jsem zírala, ale jemu to nepřišlo nijak divné, a já jsem nechtěla kazit dobrou pohodu celé akce, tak jsem to nějak neutrálně zakončila.
Podruhé to bylo v Atlantě v USA, kde jsem byla na jednání u partnerského podniku. Na tamním pracovišti se do mě pustila docela zostra jedna tamní pracovnice, postarší paní, že já jsem z těch, kdo můžou za to, že ona jako malá holka byla se svou rodinou nesmlouvavě odsunuta ze Sudet a jejich rodina tak přišla o všechno a o domov. Bylo to hodně nepříjemné, byla dost agresivní, a jelikož pokud jde o tohle téma, nedokážu si zachovat odstup, raději jsem rovnou odešla.
Takže ona takováhle setkání nemusí být vždycky plná úsměvů a zvednutých palců.
Milá Tapuz, historické křivdy se většinou nedají jen tak odmávnout – potíž je v tom že je málokdy odnese opravdový viník. Já jsem se naštěstí s ničím podobným nepotkala. Zato jsem musela snést hodně pichlavých poznámek, když Klaus, coby náš prezident, ukradl to pero… ale zase mi známí z Anglie kondolovali, když umřel Havel. Tak to prostě chodí 🙂
To máš, Dede, svatou pravdu, i když já například případ té ženy za křivdu nepovažuji. Na druhou stranu mě ale dodnes rozrušuje, že například mí blízcí příbuzní dostali po válce právě dům po odsunutých Němcích (a mají ho dodnes). Nevím, jestli bych na to měla žaludek. Ale táta téhle rodiny, můj prastrýc, to považoval automaticky za spravedlivé a správné, protože strávil několik let v koncentráku jako politický vězeň (jako lékárník vyráběl pro odbojáře kapsle s cyankali a někdo ho prásknul). Naštěstí to přežil a vrátil se, fyzicky se zotavil, ale z veselého srandisty se postupně stal cholerický pijan. Nejen jemu, ale i jeho dětem a jeho ženě to každému z nich do určité míry zkazilo život. Komu se tedy stala křivda? Může na to vůbec někdo kvalifikovaně odpovědět?
Víš Tapuz, já si sama za sebe myslím, že s válkou se nedá spravedlivě vypořádat. To není spor dvou rodin, je zasaženo příliš mnoho lidí, a při nutnosti uvažovat stylem zabij nebo budeš zabit, se dějí hrozné věci – a to na obou stranách. I když se cosi nějak oficiálně ukončí a zaranžuje, pořád zbudou tisíce a tisíce osobních křivd a neštěstí. Ty se nějakým podepsaným dokumentem nesetřou.
Jo, s tim perem jsem si taky uzila. :@ Zde historka. Muj synovec v Praze se zabyva cizineckym pravem a podepisoval nejaky document s chilskym vyslancem. Za tim ucelem zakoupil reprezentativni pero a po podepsani ho vyslancovi nabidnul, jako male odskodneni. Vyslanec se prelomil smichem. (rofl)
Hanko, to je skvělá příhoda! 🙂
Tapuz,
od řadového občana USA těžko očekávat jakoukoliv orientaci historickou i jinou, tato madam měla dokonce i jakési geografické povědomí.
No, to je co říct, to je pravda! Ale ona byla právě původem Němka (sudetská). Odsud sice odešla jako malé dítě, ale díky své rodině měla prostě ten evropský vědomostní základ. A nenávist k Čechům byla v té rodině zřejmě tradiční (z jejich pohledu naprosto logicky), takže když se před ní najednou po letech zjevila Češka, byť na druhém konci světa, tak se mohla vyřádit.
Nad tím můžeš jen pokrčit rameny. Tys jí neublížila… a její nenávist užírá především ji.
Tak jsem měla rozepsaný dlouhý komentář a něco jsem neuváženě odklepla a je pryč. Tak to zestručním : třetí díl cestopisu je opět úžasný, dokonce díl od dílu je snad i lepší, těch zážitků a objevů, co jste učinily!! Píšete, Matyldo a Dede, tak dobře, že řada z nás je, myslím, naladěná okamžitě vyrazit na obhlídku jižní Anglie. 🙂 A to, jak jste se propasírovaly do zahrady, rozhodně stálo za to. (y)
Mimochodem, Matyldo, u fotek píšeš,jak se ti nedaří s hortenziemi. Nevím, jaké odrůdy pěstuješ, hortenzie velkokvěté jsou choulostivější a mají raději polostín. Já tedy také polostín nemám a tak jsem jeden keřík hortenzie velkokvěté píchla na tu stranu, kam svítí ranní slunce a odpoledne je tato část zahrady už odstíněna domem. Daleko odolnější jak vůči mrazu, tak i vůči slunci (snese plné slunce, i odpolední) je ale hortenzie latnatá, je taky moc hezká, jen má jiný tvar květů, do špičky.
Hančo, letos se mi dařej kytky jen na té stinné straně domu – a to jsem se bála, jestli budou mít dost světla. Copak světla by možná snesly víc, ale zase je neničí ten strašnej úpal.
Moje krásná červená hortenzie odkvetla a to, co z ní zbylo, bojuje o život – je na slunném místě. Tak přemýšlím, že to risknu a opatrně ji přesadím… moc už toho s ní letos ztratit nejde…
Hančo, mým posledním pokusem u hortenzií je právě hortenzie latnatá. Dům je orientovaný východ- západ, vysoké stromy tu nejsou (předchozí majitelé všechno vykáceli). Takže najít kousek stínu jde moc špatně. Odstínění domem nefunguje, u domu je dlážděný dvůr a terasa… no tak uvidíme, zatím ještě nechcípla ani přes ta hrozná vedra, ale neříkej hop, že 🙂
Díl třetí je stejně hezký jako předešlé dva, škoda, že bude už jen jeden. A fotky jedna báseň. Co se parádních holí týče, na koukání jsou zajímavé, ale chodit s ní denně ??? Tedy, kdybych se o ní fakt musela ze zdravotních důvodů opírat, nevím, jestli by se mi třeba zobák kachny nezarýval do dlaně. Asi bych pak dala přednost té naleštěné kouli ? Ale jako lehkou špacírku bych si mezi nimi určitě vybrala.
Na to, že bych se někam nepozvaně vetřela si honem nevzpomenu. Manžel mi ale vyprávěl, že když byl někdy koncem 60. let v Turecku, jedl už pár dnů v různých místních rest.(a často tedy neznámá jídla) a trochu ho to vyčerpávalo. A v Istanbulu šel kolem rest. do které právě vcházela větší skupina Američanů. Tak se mezi ně vetřel a jako by nic si sedl ke stolu. Když přišel číšník a anlg. se ho ptal, jestli patří ke skupině, řekl, že ano. A tak si po několika dnech konečně pochutnal na brkaši a poctivém kusu masa a dobrém moučníku. Nikdo po něm platit nechtěl, asi to bylo v ceně zájezdu, tak se pak po obědě zase jen nenápadně „oddělil“.. Určitě by ho do rest. pusili samotného, ale jednotlivým hostům se asi nenabízel „americký oběd“.
Takhle jsem se vicemene nevedomky dostala s nasim tatou v Berchtesgadenu mezi rodiny americkych vojaku.Chteli jsme na to Hitlerovo horske sidlo a nevdela jsem, jak se tam nejlip dostat. Zasla jsem do turisticky inf. strediska americke armady – protoze tam jsem se lip domluvila a rekli nam, at jedem nejakou cestou az k hotelu – no on to byl asi byvaly zamek, vysoko nad Berchtesgadenem, nadherny vyhled (Maricka asi zna), slouzil zjevne jako rekreacni stredisko pro armadu a ze odtamtud pendluji autobusy az na Orli Hnizdo. Ale to jsem predem netusila. Tak jsme se nacpali k rodinnym prislusnikum, nikdo neotravoval, neptal se, akorat tata mel jiste obavy, ze tam na parkovisti stoji ta ceska Skodovenka.
ano Hanko znám – General Walker hotel, byli jsme v něm několikrát, už neexistuje.
Ano, General Walker – mam z toho krasne fotky. Skoda, ze uz neexistuje. Bylo to perfektni misto – o samote, vyhled, do mestecka kousek.
Sleduju váš cestopis, sleduju, jen nestíhám napsat. Moc se mi líbí, je perfektní. Nebyla jsem v Anglii nikdy, a právě tahle Anglie těch cihlových domečků, úžasných zahrad, mimo největší turistický ruch by se mi líbila taktéž. Kruciš, Dede, nechceš si udělat takovou malinkou cestovní kancelář, že bys nás tam postupně tak nějak vzala všechny??? 🙂
A jak už bylo psáno, škoda, že jste tam byly tak krátce a druhý dotaz, kam pojedete příště? Na co se máme těšit?
Děkujeme moc, milá Toro (wave) O dalších cestách jsme se nebavily, ale kdo ví, co se může vyvrbit 🙂
Jeste neco. Zajimalo by mne, jak vam pri fish chutnaly ty chips zakapnute octem. Ja to docela rada – ne, ze bych to musela furt, ale ma to neco do sebe.
Jinak jsem s Karolinou. Ja bych se v Anglii asi sousredila na kvalitni syry.
No, měly jsme čedar- aby to byla fakt poznávací cesta 🙂
A chips jsem si ničím nezakápla U škuneru jsme dostaly moc dobré chips, viditelně z nakrájených brambor a ne ze zmrazeného polotovaru, navíc vypadaly upečené v troubě- na těch jsem si pochutnala tak, jak byly 🙂
Já si, Hanko, zakápla tu rybu – a bylo to moc dobré. Nevíš, jaký ocet to je? Je tmavě hnědý… 🙂
Malt vinegar. Tedy vyrabeny ze sladu. Dobre i na salatovou zalivku.
Díky 🙂
Zahrady moc krasne, hlavne tim, jak prorustaji. U nas jde neco podobneho vytvorit ve stinu z keru a rostlin, co slunko nepotrebuji. Napr. zahrada/park kolem naseho Kapitolu je toho dobrym prikladem. Ovsem je soustavne zavlazovana. A jsou jine verejne pristupne stinne a krasne. Ono holt v tomhle pocasi stin je ceneny.
Jeste jsem si vzpomnela na ty bile kytky u zamku. Mam rada bile kytky kolem domu, protoze jsou videt i v noci.
Hanko, ještě letos na jaře jsem lamentovala, jak mi vzrostlé stromy (převážně na straně nezvěstného souseda) stíní zahradu. Po letošním létě asi lamentovat přestanu – jsou to jediná místa, kde se ještě drží něco jako tráva…
Zase píši jednóšku se samými hvězdičkami !!!!
Díky za úžasný cestopis,jevtipný,zajímavý,barevný,žensky jemný,úplně jsem dnešní čtení zase vdechla.
Pasuji Vás na H +Z, v dámském provedení, moc ráda bych Vás ještě někam poslala, proto, že se krásně bavím Vašimi zážitky, jen škoda, že budete končit. Měli bychom Vás zase někam vyslat! Anglie ó Anglie, prostě tam taky musím.
Fotky úplně cítím v kostech, jako kdybych tam byla s Vámi,nááádhera.
Jednou jsem se vetřela přímo na zájezd do rumunského Banátu, nechtěla mně tam jedna organizátorka vzít k vůli osobní antipatii, vyřídila jsem si to sama s hlavním organizátorem, věděla jsem, že jinak už nebudu mít šanci se do takové destinace dostat. Vyšlo to a ten ksicht, když jsem se objevila v autobuse, kde mně všichni vítali, stál za to, jakož i poté ten zájezd.
Co se týká hostinských služeb,u nás máme spoluobyvatele, který byl dlouho v Italii, jako číšník a ten zavedl podobné chování ve svých restauracích,kde občas pobýváme a nedávno jsem to zažila v Orlických horách, v penzionu Kozí chlívek.
Jenny děkujeme! 🙂 Jinak mám ráda, když „zlým“nevyjdou úklady… dobře jsi to udělala! (wave)
Vsechny 3 casti povidani o vasem vylete jsou uzasne ctive a vyvolaly ve me lavinu vzpominek na tech tehdejsich 10 dnu, ktere jsme tam stravili. My jsme tehdy vlezly s kolegynemi motorkarkami do statku, kde bylo asi 200 krav, kozy, ovce, drubez, kone……. Nejak jsme tam zabloudily v tom chrosti, co lemovalo uzke silnicky a uz nebylo uniku. Vystartoval na nas rozzureny farmar, ale kdyz jsem mu vse vysvetlila, pozval nas dovnitr a pohostil. Tak uzasne mleko, syry, jogurty, maslo jsem snad jedla jen tam. Nakonec nam dal „vysluzku“ s sebou a my jsme ho za odmenu pozvaly do prisne strezeneho motorkarskeho klubu, kam se opravdu nikdo cizi nemel sanci dostat. WIMA – women int.motorcycle assotiation se opravdu starala o to, aby clenky nikdo nerusil.
Chicht, představuju si útok motorkářek na poklidnou farmu, to by mohl být dobrý námět na film (chuckle)
Máš taky plno zajímavých vzpomínek, milá Karolíno! (inlove)
Krásné fotky a pěkné vyprávění, vyzařuje z toho pohoda. Anglie je vážně pěkná a dodnes je zřetelně znát, že leží za vodou.
Kdysi, ještě za dob socialistických, se mi podařilo vetřít se na moc pěknou prohlídku. Byla jsem s rodiči v Budapešti a moc se nám (samozřejmě) líbil maďarský parlament. Nevím, jak je to dnes, ale tenkrát se tam na prohlídku jít nedalo. My jsme tam tak courali kolem, koukali zvenčí na tu nádheru, a najednou tam z autobusu vystoupila velká skupina Maďarů, asi nějaká podniková exkurze, a hrnuli se dovnitř v čele s průvodcem. Tak jsme nelenili, vmísili se mezi ně a spolu s nimi absolvovali „podnikovou“ prohlídku krásného parlamentu. Mělo to malou chybičku, že to bylo v maďarštině, takže spousta věcí nám unikla, ale i tak to stálo za to. A ten skvělý pocit z toho, jak jsme se tam vloudili!
Jo, vetřít se kam potrebuju, na to jsem celkem prebornik. To holt jeden musi dat rec, samy usmev, a udelat si rychlou psychologickou studii na to, na koho se obratit – mam-li na vyber. Ale v podstate je to o tom umet se domluvit. 🙂
Teda ty zahrady… ó jé, to je přesně moje gusto. Jenže to moc neumím a tak tam mám letos poušť. No, možná polopoušť. Ale komuli taky umím.
A ty šaty, Matyldo… to je taková škoda, že se nenašel sponzor. Jsem si tu uslintla a hladově polkla. Ty by se mi tuze líbily.
A k otázkám: ano vetřeli jsme se.
To jsme takhle v zimě s partou kolegů vyrazili na víkend do skorohor. V neděli jsme procházkou vylezli na kopec a tam vysílač. Ejhle není to rozhledna? Není. Jen vysílač. Ovšem kolega se nevzdává. Zazvonil, v kecátku se kdosi ozval a kolega spustil: dobrý den, my jsme z (název firmy)a přijeli jsme na tu exkurzi. Sice se bránili, že žádnou exkurzi nemají hlášenou, ale kolega lhal tak přesvědčivě, že jsme se tam dostali a výlet byl tedy i s exkurzí a vyhlídkou.
Kolega je číslo (chuckle)
jéje, holky, to je zas krásné povídání a dneska jsem přikvačila dřív, abych se mohla řácky zařadit i do diskuse (chuckle) – a ne jako včera v šest večír… zato fotky jsem ty Matyldí loupala jako perníček dokonce už včera, takže jsem si zaáchala u nich – a ty Dedí jsou rovněž krásné (ale je jich jen pár, nebylo by též albíčko???)
musím říct, že teda fakt nejsem zahradnice (a ví se to o mně), ale tyhle zahrady v Arundel naprosto uchvátily i mě – je to nádherné, je to barevné, je to prorostlé a propletené a jak se praví v článku, vypadá to jako neošetřované, čehož se ale dosáhne právě pečlivým ošetřováním po mnoho let – a k tomu Matyldí věta: „Já na to doma dejchám, aby to vůbec rostlo, a tady je to keř!“ 8) … a hodně se mi tam líbí to loubí, u něhož jsem po otevření fotky vykřikla – jé, rajčata!!! a pak si přečetla popisek, že loubí se dá udělat i z jablůněk… tož tak asi se mnou (blush)
no a medvídci, šaty s růžema co vypadají jako ty vlčí máky, po kterých tu zrovna Matylda vzdychala, a Ind který umí říct „ježíšmarjá“, neskutečné vyřezávané hole (s nimiž lidé i venku chodí – plus dámy v kloboučcích k nim… no, pravda že já v kraťasech bych jaksi nezapadala) a další a další, prostě znovu chválím celý článek obou autorek a veliké díky (h) (h) a – nemohlo by to ještě pokračovat?????
na dnešní otázky neodpovím, ale vrátím se k prvnímu článku a dotazu na vysněné místo, protože jsem si uvědomila, že takové mám – a že ho nikdy neuvidím… nestěžuju si, okusila jsem moře na Kanárech, v Tunisku a na Krétě a jsem spokojená s tím, že mi tohle život nadělil… no ale snít člověk může, není-liž pravda? takže u mne je to tzv. „Tygří Chrám / Tiger Temple“ v Thajsku, kde žijí mniši v symbióze s tygry, které vodí i na procházku a návštěvníci si je mohou pohladit (inlove) (inlove) (inlove)
vysvětlit o co jde by bylo na delší povídání, tak spíše odkaz, kdyby se někdo ptal, co je to za místo
http://cestovani.idnes.cz/tygri-klaster-jedna-z-nejvetsich-turistickych-atrakci-thajska-p77-/kolem-sveta.aspx?c=A110110_171122_igsvet_tom
ještě jeden odkaz – mohou se tam nechat najmout dobrovolníci za byt a stravu… bohužel už jsem nad horní věkovou hranicí – jak to, že mi to nikdo neřekl dřív????? ;( ;(
http://magazin.travelportal.cz/tygri-chram-v-thajsku/
no, to je ale off topic dnešního anglického článku (inlove)
No, Bedo, zítra vyjde poslední díl- byly jsme tam čtyři dny 🙂
tak to jsem mooooc ráda (inlove)
Ještě jsem si v souvislosti s Dedinou poznámkou ohledně nadšení místních nad tím, že někdo přijel obdivovat jejich zemi. Když u mně před lety byli na návštěvě přátelé z Indie, Robin a Becky, tak když jsem je u nás protahoval po různých zajímavostech, tak u Čechů sice jejich zájem nebudil nijak okázalé nadšení, ale na očích jim obvykle bylo znát jak je těší obdiv cizinců k naší vlasti. 🙂 Mně ostatně těšil rovněž. Legrace ale byla když jeden můj kolega obřadně oslovil Becky při společné večeři „Rebecco“ a ona, jmenujíc se Beckaran, nereagovala neb nevěděla ke komu se mluví. 🙂
To, co níže popisuje Akeretta (taháme se tady o klávesnici), popisuje sice poněkud rozmáchle, ale v zásadě správně. 😀
Bože, tie ich záhrady … To sa u nás nedá dosiahnuť. Tu na juhu už budeme za chvíľu pestovať asi len kaktusy a sukulenty, všetko ostatné tu aj pri neustálom polievaní len živorí. Votrieť sa niekam, kde nás nikto nepustil, a ešte k tomu bez platenia sa nám podarilo na Lesbose. Majú tam prírodnú pamiatku, skamenelý prales (link nedám ale stačí hodiť do vyhľadávača „petrified forest of Lesbos“). Išli sme autom okolo ostrova a toto sme chceli vidieť. Prales je oplotený a vpredu je búdka vyberača vstupného. No a otváracie hodiny uprostred sezóny, ako inak, do 16:00. Prišli sme asi 15 minút po záverečnej, ale nebolo sa veľmi s kým hádať, lebo vyberač už zmizol. Pri obchádzaní areálu po ceste sme našli miesto bez plota a obslúžili sme sa samé (blush) . A ešte sme sa tam vlámali aj na súkromný pozemok. Zazreli sme z cesty krásnu malú plážičku s bielym pieskom, ale po ceste dolu k nej sme narazili na plot (inak celý ostrov je rozparcelovaný múrikmi a plôtikmi z kamenia, naplaveného dreva a kadečoho). V plote bola bránka, vyzerala ako z europalety, zaháčkovaná o slučku z horolezeckého lana. Odháčkovali sme si a vlámali sa. Asi hodinku sme sa okúpali v úplne priezračnej, teplučkej vode, zavreli za sebou bránku z druhej strany a vytratili sa. Bol to nakoniec jeden z najkrajších zážitkov z ostrova.
AD: … Išli sme autom okolo ostrova … teda km11, to je úžasné. Já si myslela, že okolo ostrova se pluje lodí (rofl) (rofl) – jste měly asi obojživelníka.
No tak táto interpretácia cesty okolo ostrova ma teda nenapadla (rofl) . Vnútrozemie ostrova je pusté, mesačná krajina z hnedého kameňa, s troškou zelene v hlbokých údoliach. Takže väčšina zjazdných ciest je po obvode … Nám tá teplá voda bola vzácna, lebo sme bývali v mestečku Petra (v Grécku sú Petier inak tony) a tam každý deň dorazil studený príliv zo severu a kúpanie bolo tak nejak „za ródinu“ (chuckle)
tak to máte oba „vlamovací“ zážitky úžasné – přiznám se, že já bych asi aj vlezla, ale abych se tam drze hodinu cachtala, na to bych nervy neměla 😀
Ono tam bolo úplné ľudoprázdno, čistá pustatina, a každé prichádzajúce auto by sme už z diaľky videli … Ale tošku nám lepilo, to zas hej.
Hezké, hlavně dotazy na Česko. Takhle nás v Malmö zastavil asi šedesátiletý pán: „Promiňte, vy jste z Česka?“, když jsme potvrdili a pozdravili, tak „To je úžasné, můžu si popovídat Česky! Maminka vždycky říkala. Musíme se postarat, aby se kluci naučili Česky a znali Českou kulturu“…Z toho mi došlo, že patrně maminka někdy dávno emigrovala a pěstuje českou kulturu ve Švédsku. Bylo to pěkné 🙂
Tak, přečetla jsem zároveň včerejšek i dnešek. Je to kouzelné povídání, které bude vlajkovou lodí archívu DeDeníku. Dnes jsem shlédla pouze Dedeniny fotky, na Matyldina alba se vrhnu později.
Ty kytky a propletené záhony s květinami, mne také vždy fascinují na pépéeskách z anglických zahrad. Bude to i vlhkým podnebím, protože u nás nejsem schopná té propleteniny dosáhnout ani za třicet let. Za poslední roky se i ty bujné trsy smrskly na trapné trsíčky s propálenými listy i květy.
Teda dámy musím vám vyseknout poklonu za krásné fotky. Muselo tam být nádherně.
A Matyldo ty šaty s růžemi achich ty jsou nádherné.
A k dotazům. Nikam jsem se ještě nevetřela.
A zážitek s číšníkem mám z Paříže.
Zašli jsme na kávu a sendvič do restaurace hned vedle katedrály Notre-Dame. Číšník byl milý a promptně nás obsloužil. Když manžel platil nechal mu 2 EURA spropitné. A v tu chvíli se stalo něco nečekaného. Číšník nás doprovodil ke dveřím, ty nám podržel, popřál nám krásný den a skoro nám zamával. Připadala jsem si jako “ VIP „. Za ty 2 EURA to stálo.
M.
Další parádní den.
Jo, a ty begonie nahoře přece zalejvá deštíček, to je voda, která, představte si to, padá z nebe sama od sebe a dokonce několikrát do týdne, ve dne nebo v noci. Už nevím, jak to vypadá, ale někde na you tube to snad bude k vidění. A někdy padá třeba několik dní v kuse a tráva je pak zelená a všude je bláto!
Bláto? Déšť? Všechno zelené? NEZNÁM!!!
Ygo, jsouc letitější než ty, matně si vzpomínám, že i v červenci a srpenci umělo sprchnout… a zazeleňat se… Je ale fakt, že to bylo kúšček na sever od vašeho…
ad „všechno zelené“ – koupila jsem okasní kočičí postrojek s vodítkem v akci no nekup to, a zkouším naučit Zuzanku projít se venku… a včera jsem ji teda snesla v náruči, už postrojenou, dolů (ona přicuclá ke mně jako klíště a oči málem venku z hlavy) a pak ven, kde jsme chvíli postály, aby se rozkoukala, a pak jsem ji teda odnesla na trávník a tam postavila na zem, aby si jako očichala „bujnou zeleň“… no, stála na čemsi žlutém, co bylo placaté jako jekor, ani čuchnout nebylo k čemu
to jste měly krásnou dovolenou matyldo. ty si všímáš věcí co já bych asi nevnímala vůbec, možná proto že tu nejsem na dovolené. do brightonu se chystám dvacet let a nikdy tam se mnou nikdo nechce kvůli davům, ale byla jsem opodál v hastings kde jsou ty stejné kamenité pláže, fakt nevím co tam s kyblíčkem a lopatkou.
do arundel si zajedeme, to je pěkný tip na výlet. matyldo měla jsi ještě zajet do londýna do royal kew gardens, když máš ráda zahrady, a dover castle byl blízko a impozantní.
No tedy ty hole! Ty jsou skvělé, až budu někdy kulhat, takovou chci, i když já bych raději s irbisí hlavou.
Vetřít, to ani nevím, ale jednou jsme s Robinem vypáčili dveře od stodoly, ve které byla schována ukradená tygřata. Počítá se to? 😀
S číšníky asi ne, to ani nevím, moc často po restauracích nevysedávám, takže bych si to pamatoval, ale stejně tak nemohu říci, že by mně nějaký vyloženě zklamal.
Příhoda: včera jsem byl nazván kriplem a přirovnán k Pomocné stráži VB, která byla za socialismu. A to jen proto, že jsem měl cosi proti rozdělávání ohně v chráněné zóně, zejména za takového sucha.
Hele Alisdaire, nic si z toho nedělej. Na takové lidi mám poněkud hraniční názor. Zabít, ale dobře zakopat! Idiot jeden!!! Jeho škoda by nebyla, ale toho lesa moc velká.
A ty hole, mě by stačila i s kachní hlavou. Taková pěkná, kulatá, pořádně se opřít, se dá!
Nó, on to Al neřekl celý. 😀 Ten pajdulák ho dokonce popadl za límec a zkusil s ním hodit nebo co, jenže cloumat Alasdairem, to je jako zkoušet cloumat skálou. Rozkejval tím jen sám sebe a padl na sosák a začal pištět něco o napadení, jenže smolík, já všecko viděla. Jo a článek mě namlsal, chystám se do Británie příští rok, tak mě ještě víc namlsal.
Ahoj Akeretto, dlouho jsi tu nebyla 😉
Vrcholem by bylo, kdyby si na Alasdaire ještě stěžoval u nadřízených.
jen jsem začala číst a bylo mi jasné, že byl ten pajdulák sejmut. 🙂
padl na sosák a pištěl? měli jste natáčet na smartphonu!
Jó Alasdaire, když tys jim rušil romantickou atmosféru, ke které plápolající táborák patří (chuckle) … jojo, některým lidem některé věci nevysvětlíš slovy, tam to chtělo spíš ruční domluvu.
Bože, v tomto suchu! Zbohom zdravý rozum …
Nevim, jak u vas ale tady game wardens (revirnici?) a park rangers jsou ozbrojeni a maji pravo provinilce zatknout. Coz jim dodava na vaznosti, ale respekt budi zejmena jejich pravomoc zabavit a statu nechat propadnout to, co pouzili treba pri nezakonnem lovu – tedy prevazne pickup a zbran. Vim, ze by se dalo diskutovat i o negativnim aspektu teto moci, ale v podstate to funguje – hlavne ta ztrata pickupu.
Hano, tak u nás jsou také strážci v chráněných oblastech a v lesech – lesníci.
Ale u nás na dědině jsou to požární hlídky :-)), teda byly, teď už to moc nefungá ale zatím se zdá, že lidi dávají pozor.
Jednou , ve vesnici Středoloesí, kde bydlela moje kolegyňka,zapálil les její otec, náčelník hasičů,naštěstí to dopadlo dobře ale pro dotyčného hodně drahé do dnes a kolegyňce přezdívají „paličova dcera“ .
Alasdaire, to je bezvadné vniknutí… a co se stalo s těmi tygřaty? (inlove)
Jinak ten pitomec paličskej by zasloužil pětadvacet na holou. To ti lidé nemají ani trochu mozku v hlavě? (fubar)
Je prima, že se o tebe kapku rozbil 🙂
Byla v pořádku, jen trochu hladová. Jsou teď v zoo.
Co na to říct. 🙁 Napružilo ho, když jsem mu ten oheň ulil jeho vlastní vodou.
Poslouchej, a máte vy aspoň status veřejné osoby, nebo něco takového? Když vezmu, jak agresivní jsou třeba terénní motorkáři…
Ano, už se na to tady ptala Hanka, takže ano, veřejná osoba jsem. Ozbrojen nicméně nechodím a takové pravomoce jako američtí strážci nemám, i když bych obojí někdy hodně uvítal. Co mohu? Mohu zjišťovat totožnost a mohu zadržet (ne zatknout!) do příjezdu policie. Mohu za leccos dát pokutu. Podrobněji je to v Zákoně o ochraně přírody.
P.S. Mohu i vlézt na cizí pozemek. Vyšetřování, která někdy provádíme se od toho policejního zas tak moc neliší.
Aspoň něco… tohle opravdu není lehká práce. Ale je nutná. Prima, že má tvoje krajina svého Alasdaira (inlove)
Děkuju. 🙂 Dokonce mohu i „narušitelům“ v ledasčems aktivně bránit, pokud by jejich činnost bezrpostředně ohrožovala přírodu. Ale povinností je také hromada, neboj. 😀
Hm, o to jsem ani na okamžik nepochybovala 🙂