Druhý den jsme ráno měly typical English breakfast – konečně jsem ji ochutnala: vejce, slanina, klobáska, něco jako malý bramborák, co se jmenuje hash brown, to vše smažené, k tomu ogrilovaná půlka rajčete, trocha fazolí v rajčatové omáčce, tousty a čaj s mlékem a džus. Najedené jsme se vydaly prozkoumat Brighton Pier a následně jsme odjely do Oxtedu, poblíž kterého Dede před čtyřmi lety bydlela.

Dede: Typical English breakfast byla u nás doma považovaná spíš než za snídani za poctivý oběd, ráno jsme ji byli jen málokdy schopni pozřít, byť jinak vykazuje velmi slušné vyvážení výživových hodnot – tedy pokud se třeba chystáte dopoledne porazit strom, smontovat auto nebo orat pole:)) Záhadný pro nás byl ten kousek, co se mu říká hash brown. Když jsem to jedla prvně – to bylo, když jsme se jeli kouknout na tehdy čtyřtýdenní Berry, tak jsem naprosto nedokázala určit, co jím. Bylo to tmavé cosi, docela dobré. Tady to bylo světlé, a taky dobré. A co to vlastně je? Nastrouhané brambory s cibulí, osmažené v tuku. Hm, taky snídaně…:))

Pohled z Brighton Pier na pobřeží k našemu hotelu

Zavedla mě do svého oblíbeného antikvariátu, kde jsem se spokojeně plazila po regálu s knihami o ručních pracech a jednu jsem si přivezla – jak textilem ztvárnit krajinky – dostala jednu knížku povídek od Dede na památku a vyrazily jsme na kávu k Robertsonům. To je tuze achach obchod. Nejen že prodávají kávu a pralinky, navíc mají nejkrásnější porcelánové hrníčky a konvičky a vzadu kavárničku.

Majitel Terry – distinguovaný starší pán – si Dede pamatoval a popovídal si s námi, káva z Jávy byla skvělá, a tak jsme se vydaly na procházku do míst, kde běhal ještě Daník s Kazanem a pak i malá Berry. Potkaly jsme staršího anglického gentlemana, který si Dede taky pamatoval, mně políbil ruku a vedl s námi velice přátelský rozhovor.

Pier je vlastně takové veliké molo obydlené zábavou – něco jako pouť vytlačená nad moře:)) Molo je na kovové konstrukci ukotvené do dna na mnoha pilotách, takže moři nenastavuje stěnu ke zničení. A mezi prkny můžete koukat do vody…:))

Přiznám se, že setkání s Terrym a Tomem, to, že mě poznali a přátelsky se ke mně hlásili, pro mě znamenalo hodně. Já to tam měla moc ráda… a když mě Tom (ten distingovaný džentlmen se psy) na rozloučenou objal… tak mi bylo moc hezky:)) Jinak jsem se musela smát, jak ty roky letí – dřív jsme si povídali, jak si vedou naše děti, teď jsme si sdělovali, kdo má kolik vnoučat. Bezkonkurenčně vedl:))

Po procházce na loukách Hurst Green jsme poobědvaly kidney and steak pie – v alobalové mističce vyložené těstem leželo zapečené dušené maso podobné guláši, zaklopené tím těstem i shora, a kapsu z listového těsta s kuřecím masem ve smetanové omáčce. To druhé mi chutnalo víc 🙂

Matylda s tváří radostného dítěte – všechny ty atrakce zná a na všech už někde byla:))

Vyjely jsme do Nutfield Priory kam Dede jezdívala cvičit. Opatství funguje jako hotel a sportovní centrum. Báječný příklad využití starých budov, řekla bych. Dům je plný pitoreskních chrličů a vypadá dost strašidelně. Potom jsme byly v Bletchingley, zase jedné typické vesnici – a navštívily místní kostel a hřbitov.

Dede: Jesli tady Matylda stručně hovoří o budovách a historii, tak ve skutečnosti měla oči hlavně pro kytky. „Komule, zase komule! A rostou tu úplně obyčejně a jsou obrovské!“ Tím to začalo. Pak objevila fuchsie celoročně rostoucí (a kvetoucí) coby velké keře na záhonech, a málem ji dostala jedna zdivočelá, která nenápadně kvetla u parkoviště:)) No a desítky povzdechů taky budily veliké a krásně kvetoucí hortenzie. Ani se jí nedivím, ta moje taky přes všechnu snahu málem chcípla…

Jinak všechny ty vesnice či městečka, kde jsme byly, jsou „pravé“ – nenakašírované pro turisty, protože většina z nich není na žádných známých turistických trasách. Prostě tohle jsou historická centra a lidé v těch domech a domcích bydlí. Jen šlechtická sídla mají obvykle jiné využití, čemuž se lze jen těžko divit:))

Nutfield Priory

Projely a prošly jsme se po Edenbridge – slíbené vetešnictví zrovna zavíralo, ale stejně jsem v té hromadě věcí nedokázala rychle najít zázrak a to, co bych chtěla, by znamenalo, že budu muset mít letadlo sama pro sebe. Krásný porcelán, staré cylindry…

V Edenbridge jsme koukly i na kostelík se stařičkým hřbitovem, kde se smí vstupovat na trávníky, mohou tam i psi (Angličan jde všude se svým psem), jen andílek na cedulce žádá, aby si lidé po svých psech uklízeli. Mimochodem, za celou dobu dovolené jsme neviděla jediný psí bobek, zato ulice byly plné odpadkových košů s nápisem Smetí a psí odpad.

Staré domy a velmi živé květiny… nemohla jsem Matyldu odtrhnout:)) (Bletchingley)

V Hurtfiedu v Anchor Inn – krásné staré hospodě U kotvy – jsme doplnily zásoby kofeinu a putovaly dál do Ashdown Forest, což je les medvídka Pů. Nádherné vřesoviště v údolí plném hlodášových keřů, vzrostlých cesmín a borovic seřazených do malých hájků. Jen by to asi nebyl jen Stoakrový les, jak říká kniha 🙂

Dede: Jasně, tenhle se jmenuje Pětisetakrový!:)) Další půvab má v tom, že je to v hustě zalidněném koutu Anglie konečně kus skoro původní přírody…

Pětisetakrový les – vřesoviště, hlodáš, kapradí a skotské borovice… na křídě:))

U podobných přírodních památek jsou všude parkoviště, aby lidé mohli pohodlně opustit auto a jít se projít. Sem lidé viditelně vozili venčit psy – viděli jsme jich několik. V anglickém systému soukromých pozemků zřejmě není snadné proběhat psa, ale pobíhají po boku svých pánů bez vodítka a tváří se na lidi vlídně, byť se k nim nijak nehrnou.

Dede: Většina soukromých pozemků musí zajistit pěšiny pro chodce, často i stezky pro jezdce na koních. Psi tam všude mohou být na volno, ale přísně se vyžaduje slušné chování. Pes nesmí nikoho obtěžovat (natož napadnout) a nesmí honit dobytek – ovce, koně i krávy, které se pasou skoro všude. S Nazgúlama i s Beruškou jsme to zvládali bez problémů – a psi vždycky měli s kým běhat:))

King Standing – staleté borovice…

Cesta do Brightonu přes Lewes byla kapku zádrhelová – v Lewes jsme sjely z hlavní silnice a zamotaly se do uliček. Ale zase jsme se rychle našly a zaparkovaly auto v Brightonu podle nastudovaných pravidel – zadarmo je parkování od osmi večer do devíti ráno, pak se musí platit. Blízko našeho hotelu stálo parkování3,20 libry za hodinu! Proto jsme parkovaly na vzdálenějších místech jen za libru za hodinu a klusaly asi kilometr k hotelu pěšky (myslím, že jsme rozhodně neztloustly). Vodítkem k určení ceny byla barva parkovacích automatů, jak jsme zjistily ráno.

Dede: Musím uznat, že nutnost „správně“ parkovat do značné míry ovlivňovala naše cestovatelské plány. Auto je v Brightonu chvílemi spíš za trest. Ale když jsme pochopily pravidla, dokázaly jsme s nimi vyjít – a to většinou jde:))

Foto u článku: Dede

Matyldiny fotky najdete zde: http://malcka.rajce.idnes.cz/2015_Anglie_den_druhy/

Pokračování příště:))

Dnešní otázky jsou jednoduché:

Za prvé – jedli jste někdy full English breakfast? Tedy všechny ty věci, které vyjmenovala Matylda, mohl by k tomu být navíc i opečený žampion. Myslíte, že by vám taková pomalá a vydatná snídaně pomohla správně nastartovat váš den?:))

A druhá tématická: jestlipak se na svých cestách ztrácíte? Co vám pomáhá se neztratit? Mapy, GPS, vytisknuté trasy z Googlu…

Jinak budeme potěšeny, když se budete ptát a komentovat:))