Celá naše cesta začala mým stěžováním, že jsem já, chudák překladatelská, ještě v Anglii nebyla, zatímco všichni ostatní (všichni ti, co se mi hodili) už tam byli – a to včetně Mušketýra, kterému se do Anglie už nechce. Dede se nade mnou slitovala a navrhla mi, že pojedeme spolu.

Zakoupila letenky, zamluvila pronájem auta a slíbila ho řídit, našly jsme hotel za podle nás přijatelnou cenu a začaly plánovat. Radši jsem se moc netěšila, je známo, že kdo se těší, tomu sklapne. Doma jsem začala pomalu zvažovat, jak se sbalím na cestu, protože jsme měly zaplacený jen jeden kufr, který přivezla Dede, a já tam jen přihodila své věci.

Aerolinky navíc trvají na určité velikosti palubních zavazadel, kterým odpovídala pouze Kaččina taška na cestování do školy. Zaváhala jsem – byla bílá s růžovými popruhy a kytičkami. Když jsem se přiznala k netypickému zavazadlu, Dede mě trumfla – tašku měla křiklavě růžovou, takže bylo jasné, že se neztratíme 🙂

Dede: moje taška je dárek od Martina a Marka, ještě z Norska. Nosila jsem ji do tělocvičny… a opravdu jsem se s ní v davu neztratila:)) Neměla jsem ji v ruce od návratu z Anglie, kde jsem ji používala stejně jako v tom Norsku. Přišlo mi to symbolické – měla jsem tam ještě papíry z místa, kam jsem hodlala Matyldu taky vytáhnout.

Matylda fotí Oxted… ostatně s foťákem v ruce jsem ji vídala nejčastěji:))

Vyjet ráno s odletem v poledne je při současných výlukách nemožné, proto jsme se sešly v Praze už v pondělí večer a přespaly tam. Při dojezdu na Ruzyni jsem už zase koukala jako vidlák – dosud jsem cestovala jen z brněnského letiště, kde při hektickém provozu odletí i čtyři letadla za odpoledne 🙂 Obrovského kufru jsme se rychle zbavily a počkaly na odlet. Mohla jsem sedět u okýnka, a radovat se z výhledu (ano, občas jsem jako malá).

Na Gatwicku jsme popadly obří kufr a vyrazily vyzvednout pronajaté auto. Úředník naše číslo vynechal a ještě házel pubertální obličeje, že otravujeme. No, otravovaly jsme jiného a ten se nad námi nakonec slitoval a vzal nás, neb naše číslo záhadně zmizelo z pořadí. Dostaly jsme Peugeota 2008 později překřtěného na Ajajaj– důvodem nebyla kvalita, ta byla excelentní, ale SPZ začínající na AJ 🙂

Cesta na pobřeží – Seven Sisters (východně od Brightonu)

Dede si polohlasně recitovala „doleva, doleva“ a vjela na silnici. Mně byla přidělena funkce navigátora, která byla výrazně jednodušší. Vtip celé situace totiž byl v tom, že jsme neměly autoatlas ani navigaci (Dede o svou přišla, moje neobsahovala Anglii a letištní byla za nehoráznou cenu). Vyrazily jsme tedy vyzbrojeny několika velmi podrobnými turistickými mapami a neochvějnou důvěrou, že všechno najdeme.

Dede: Tohle byla chvíle, které jsem se fakt bála – převzít nové auto, levostranné, a rovnou vyjet z narvaného parkoviště na dálnici. Když jsme se nastěhovali do Anglie, zrovna se probíral v novinách případ rodiny z kontinentu, jejíž řidič to nezvládl, vjel do protisměru a výsledkem byli čtyři mrtví lidé. Věděla jsem, že problém není v tom JET – navíc ve správném autě (pokud tedy nehledáte řadicí páku ve dveřích:)), ale kritické chvíle jsou při vyjíždění z parkovišť a pak řešení krizových situací, protože pak jdou vaše instinkty proti vám. Ale nakonec to nebyl žádný problém. Ale je fakt, že zatím jsem nejela autem tady… tak kdo ví, kam se zařadím, až vyjedu z domu:)) Jo a Matylda je skvělý navigátor – ty mapy, co jsme měly, byly turistické – s obrovským měřítkem a silnice nebyly brány jako důležité. Bylo to opravdu jen o kousek lepší než nic:))

Inu, Albion!:))

Dede si naštěstí cestu do Oxtedu pamatovala, tudíž jsme po zaparkování u oblíbeného supermarketu proběhly kousek Oxtedu, pak nakoupily a vydaly se směrem na přírodní park Seven Sisters. Dede věděla směr, já jsem začala lovit směrovky zarostlé ve stromech u cesty a dorazily jsme na parkoviště, kde dost fučelo. Popadly jsme bundy, zakoupené pečené kuře a chleba a vydaly jsme se na piknik k moři s křídovými útesy proloženými vrstvami pazourků.

U moře fučelo ještě víc, ale moře úžasně bouřilo, řvalo, začalo zapadat slunce a my jsme seděly u paty útesu a ládovaly se kuřetem. Když jsme vstaly, vypadaly jsme jako školačky – džíny celé od křídy 🙂 Cestou zpátky už zapadalo slunko, do toho romanticky hučel příboj a já jsem uvažovala, jak někdo může bydlet v domě nad mořem, kde musí být takhle větrno většinu roku. Já bych se z meluzíny nejspíš brzy zbláznila.

Dede: Útesy jsou fascinující vždycky a my měly navíc štěstí na opravdu bouřlivé počasí, tedy spíš na jeho pozůstatek. Obloha byla k večeru až dramatická, vlny se vzdouvaly, ale nepršelo – řekla bych, že to byl jednoznačně Matyldin sucho-vliv: být tam jen já, tak zaručeně leje!:))

Matylda má kamínky! Ano, sbíraly jsme obě a obě je také dovezly domů:)) Kdo by odolal pazourkům zarostlým v křídě?

Vyfoukané jsme zapadly do hospůdky u parkoviště a já jsem si poprvé dala „restoring cup of tea“, jak pravila Dede. No, čaj s mlékem jsem pila jako dítě. Na první pokus to nebylo zlé a během pobytu jsem si na něj docela zvykla 🙂

Cesta do Brightonu, kde jsme měly pronajatý pokoj v hotýlku, proběhla dobře, o to větší kovbojka nastala při snaze zaparkovat. Jednak už byla tma, druhak je parkování v tomto městě tragédie. Nakonec mně Dede vysadila u hotelu s obřím kufrem a vyrazila hledat parkování sama.

Recepční měl nahlášený náš pozdější příjezd, proto se na mě usmál a optal se: „Eee… jste paní Raskek?“ Ujistila jsem ho, že nejsem, že to je kamarádka a ta parkuje auto. Usadili mě do jídelny, odkud jsem s recepčním stejně mohla konverzovat, protože viktoriánský dům, ve kterém hotel byl, zrovna rozlehlostí nevynikal. Po půl hodině se mě ten dobrý muž začal nabádavě ptát, jestli kamarádka nezabloudila. To už jsme byla nervózní, ale doufala jsem, že ne a pokusila se Dede zavolat. Marně. Do konce dovolené mi byly výpadky českých operátorů záhadou.

Útesy byly vysoké, ale hledět nahoru mě nedělalo problém. Vím, proč jsem se nezkoušela z nich dívat dolů…:))

Musím se přiznat, že to byla jediná chvíle z celého výletu, kdy už na mě opravdu padala beznaděj. Projížděla jsem uličky široko daleko od hotelu, auta byla naštosovaná po krajích jak hrášky v lusku a prostě NIC! Když jsem to sledovala, přidala se další příšerná představa – kdybych čirou náhodou nějaké místo k parkování našla, bude mrňavé. A já to auto řídím teprve pár hodin a zpětné zrcátko mám na špatné straně. Vždyť já to nesvedu! Nemusela jsem se bát, v uličkách jsem skutečně místo nenašla 😛

Vzhledem k pokročilé hodině jsem už potkávala i skupinky rozjařené mládeže a řešení se ukázalo při jednom z přejezdů hlavní pobřežní ulice. Už jsem totiž byla tak daleko od centra, že se dalo parkovat na kraji cesty. Na té straně u moře nějaká místa byla – a ne úplně trpasličí. Uf, to byla úleva!

Ovšem teprve, když jsem vzala zbývající tašky a zahleděla se do dálky k Brighton Pier, poblíž kterého byl hotel, poznala jsem, jak daleko jsem. No, naběhaly jsme se:)) Navíc mi Matylda v rychlosti při hledání hotelu řekla – je to ten s barvenými prapory. No jo – ale v sobotu měla být v Brightonu Pride Parade a duhové prapory byly u každého druhého hotelu. Šiš, jak mě se ulevilo, když jsem našla hotel a Matyldu!:))

Ach, moře! Bylo divoké, hlučné, vítr bral spršky vody ze zpěněných vln… bylo prostě nádherné:))

Dede nakonec dorazila a spojenými silami jsme vyvlekly dvacetikilový kufr nahoru. Jak se na tom uzoučkém schodišti vytočila dáma s honzíkem pod sukní, netuším. Nicméně jsme došplhaly do druhého patra a odemkly pokoj, který nás opět šokoval svými rozměry (no, po tom schodišti jsme měly už něco tušit).

V minipokojíčku byla jen manželská postel s úzkou uličkou okolo, v chodbičce stál starý dřevěný stůl se šuplíkem, jaký mívaly v kuchyni naše prababičky a štokrdle s tak prohnutou jednou nohou, že jsem začala pochybovat o svém zraku. Kufr se vešel jen na stůl, skříň v pokoji nebyla a chodbičkou jsme se pak relativně snadno dostaly do koupelny.

Matylda váhá nad jídelním lístkem – ale přijely jsme poznávat, tak čaji s mlékem neunikla:))

Navíc jsme zjistily, že bydlení na mořském břehu s sebou nese jisté zvukové efekty – a to racky. Okno vedlo do vnitrobloku, kde se jejich řev obzvlášť pěkně rozléhal 🙂 a v podstatě nezavřeli zobák ani v noci.

Dede: Tak díky svému neklidnému spaní jsem se naposlouchala řevu mořských racků víc, než bylo zdrávo a musím uznat, že snad neexistuje zvuk, který by v rámci racčích nápěvů nedokázali vyloudit. Ztracené dítě, naštvaná kočka, přepísknutá flétna, chechtající se opilec, vyjící brzdy. Cokoliv. A nahlas. Pokud mají ještě k dispozici vnitroblok coby rezonátor, neexistuje způsob, jak je neslyšet. A víte, co je zvláštní? V podstatě mi nevadili:))

Matyldiny fotky najdete zde: http://malcka.rajce.idnes.cz/2015_Anglie_den_prvni

Foto v článku: Dede

Pokračování zítra:))

Dede: těšíme se na vaše komentáře a otázky! Nicméně já se taky zeptám: Máte – či měli jste – také nějaké vytoužené místo, kam jste se moc a moc chtěli podívat a nakonec vám to vyšlo? Jak potom dopadla konfrontace snů a skutečnosti?

A ještě jednu speciální pro ty, kdo řídili i na opačné straně vozovky, než jak se jezdí u nich doma: jak vám to šlo? Co vám dělalo největší potíže? Co vás na druhostranném řízení překvapilo?:))