POVÍDKOVÉ LÉTO: Obraz

logo rádio dedeTohle měl být nejdůležitější a možná i nejkrásnější den jeho života. Místo toho tady sedí, svíjí se v křečích pochybností a ze všeho nejvíc si připadá jako idiot. Takhle to přece nemělo být!

 

Maloval vlastně odjakživa, ale vážně to začal brát až jako dospělý. Zlom nastal vlastně před nedávnem, když namaloval první plátno z řady, kterou sám pro sebe nazval Kouzlo lidských rukou. Už při malování toho prvního obrazu pochopil, že se něco změnilo, že konečně našel svůj styl, své vidění světa a tak trošičku i svoji duši.

Nazval ho Ledové ruce, základem byla temná modř severního moře, hluboká a ledová. Led prosvítal vodou v zneklidňujících odstínech šedé a šedomodré, sem tam malbou probleskla ostrá oslepující bělost tam, kde led vyčníval nad hladinu a odrážel paprsky chladného slunce.

V centru obrazu se potom k sobě zimomřivě choulily prochladlé ruce staré ženy, objímaly jediný zdroj životodárného tepla – jednoduchý hrnek, v němž mohl pozorovatel zahlédnout zlatavě hnědou hladinu čaje. Obraz měl sílu, kontrast mlčenlivého nezúčastněného chladu moře a vřelé životnosti čaje uchvacoval, i když samy ruce vzbuzovaly znepokojení, možná i trochu strach. Strach ze stáří a osamělosti.

Ještěže ho namaloval na začátku své dovolené, protože při malování se ho zmocnila extáze, nesl na křídlech tvůrčí síly a nedokázal myslet na nic jiného, než na další obrazy ve své hlavě. Ani si nepamatoval, jestli jedl nebo spal. Takřka okamžitě začal pracovat na dalším plátně.

Nazval ho Ruce v obilí. Atmosféra nového obrazu byla úplně jiná, ale přesto stejně silná jako u předchozího díla. Ruce tentokrát patřily dospělému muži, byly silné, opálené a upracované. S obrovským uspokojením, radostí a snad i něhou se bořily do pytle s čerstvým obilím, divák úplně cítil, jak si ten člověk vychutnává hladkou oblost zrn a jejich vůni, cítil všechnu tu práci a péči, kterou obilí potřebuje, aby mohlo vydat takovou úrodu. Pozadí obrazu bylo neurčitě zelené a zlatavé, léto již vyvrcholilo, je čas sklízet. Čas vyrovnání, čas, kdy napnuté síly mohly na chvíli dojít zaslouženého odpočinku.

Obě plátna ukázal nejen svým přátelům, ale i v několika galeriích. Ty obrazy se promítly do jinak profesionálně zdvořilých očí galeristů, které tak najednou ožily překvapením, úsměvem a pochopením. Nakonec je pouze vystavoval, protože se nedokázal odhodlat je prodat. Peníze sice potřeboval, ale příliš na svém díle visel, byly to nejlepší obrazy, jaké kdy vytvořil. Začal věřit, že už je opravdu malíř, nejen někdo, kdo si malováním krátí čas. A chystal se vytvořit třetí obraz své přelomové série.

Tentokrát to měly být ruce v poušti, jemné dívčí ruce sotva opouštějící dětskou oblost, které chrání před palčivým sluncem drobnou rostlinku, takřka ztracenou v nekonečném písku a kamení. Sám cítil žár sálající na jemnou pokožku mladičkých rukou, stejně jako nevelký, ale životodární stín, jenž umožňuje rostlince přežít polední vedro.

Jako první začal malovat oblohu. Obzor byl velmi nízko, takže jemně zamlžená modř chvějící se v palčivém žáru nelítostného slunce pokryla celé plátno. Dlouho váhal, zda namalovat i slunce, ale nakonec zůstal u prozářené modři a diváky nechal slunce jen tušit.

Druhý den si na paletu připravil celou škálu odstínů – od jemných žlutí, přes okr a všelijaké červeně, až k několika odstínům hnědé. Dlouho váhal, jak začít malovat poušť, a protože se nemohl rozhodnout, udělal na dolní okraj plátna velkým měkkým kulatým štětcem tři lehce prohnuté linky, každou v trošku jiném barevném vyladění. Odstoupil od obrazu a pozorně sledoval, jak jednotlivé barvy působí, jak se mění, když schnou.

Zcela ponořen v tvůrčím vytržení najednou zaslechl zvonek. Tlumeně zaklel. Položil paletu, otřel si ruce do hadru a šel otevřít. Bože, kdyby tehdy věděl to, co ví dnes, schoval by se do nejtemnějšího kouta ateliéru a nevystrčil by ani špičku nosu! I když…, možná, že ne. Nedokázal se rozhodnout.

Za dveřmi tehdy stálo asi šest lidí, muži i ženy, tak dva z nich určitě asiaté. Vedl je malý mužík v hnědém obleku, zjevně tlumočník. Než stačil zjistit, co vlastně chtějí, nahrnuli se do ateliéru a s mnoha nadšenými výkřiky se začali rozhlížet kolem. Rostl v něm hněv. Co tu dělají? Proč ho ruší? Prodíral se mezi nimi k tlumočníkovi, který na ně mluvil velmi rychlou angličtinou. Nebo to bylo něco jiného? Nevěděl, s cizími jazyky si nikdy nerozuměl a anglicky uměl tak akorát pozdravit, poděkovat a říct si o pivo.

Společnost se shlukla kolem rozdělaného obrazu, cizinci rozrušeně gestikulovali a zahrnovali tlumočníka záplavou otázek. To už nevydržel a začal na sebe důrazněji upozorňovat. Co tu chtějí? Malý mužík na něho jen tak přes rameno houkl, že má mimořádné štěstí, protože jde o porotu, která hledá nové talenty ze střední a východní Evropy pro přelomovou výstavu v Londýně. Vítězné práce budou po dobu jednoho roku vystaveny v galerii Tate Modern a některé z nich budou vybrány i pro stálou expozici. Zůstal strnule stát a pokoušel se to pochopit.

Ze skupinky stojící kolem nedokončeného obrazu se najednou ozvalo vzrušené zajásání a k jeho rozhořčení se mu pokusili ze stojanu plátno vzít. Konečně se vzpamatoval. Vtrhl mezi ně, snažil se je odstrčit a s úzkostným pohledem volal na tlumočníka, ať vypadnou, že ten obraz není dokončený, ať se podívají na jiná plátna… Chlapík se jen ušklíbl a rychle ostatním něco vykládal. Potom přišel k němu, zatáhl ho do kouta a bez skrupulí ho napomenul, aby nebyl blbec. Komu se tohle jen tak podaří? Ať to kouká pěkně podepsat a je zticha. Co by si přál víc?

Ano, co by si přál víc? Jenže kde jsou dívčí ruce chránící rostlinku uprostřed pouště? Vyžádal si den na rozmyšlenou. Odcházeli a vrhali po něm divné pohledy. Co si chce vlastně tváří v tvář takové nabídce rozmýšlet?

Vztekle otevřel lednici a vytáhl plechovku s pivem. Samozřejmě, že toužil po uznání. Chtěl prorazit, mít svá díla ve světových galeriích. Kdo by nechtěl? Kdyby si vzali Ledové ruce nebo Ruce v obilí, mohl se dnes opíjet štěstím a úspěchem. Ale takhle? Jak se bude cítit, když se proslaví vlastně omylem, nedokončeným obrazem. Bude potom moct malovat dál po svém, nebo bude muset zůstat u stylu, který vlastně žádným stylem není? Proč museli sakra přijít!

Vzal si další pivo, potom pokračoval rumem. Stále vrávoravěji přecházel ateliérem. Prodat se nebo neprodat? Svoje vize, svoje nadšení, svoji upřímnost. Sakra. Vztáhl své mužné ruce, ale najednou to byly ruce dívky ve slunečném jasu. Tři červenohnědé čáry se míhaly po stěně, jak si vítr hrál s žaluziemi. Usmál se.

Aktualizováno: 26.7.2015 — 21:12

8 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Růžové duo mava z letiště! A proč růžové? Nutnost mít tašky velikosti EasyJet nás obě privedlo k normálně nepouzivanym taskam a výsledek je sladký 😛 Matylda má bilo-růžovou tašku s kytickama, já sportovní tašku oslnive růžovou, taková barvicka jakou mají rozlisovace 🙂
    Za hodinu bychom měly odletět, ozveme se zase až budeme na nějaké wifi (wave)

    1. Růžové duo, hezky si to užijte a v pořádku se vraťte. Dede, já neumím řídit ani vpravo 😀 a o to víc držím palce tobě (y)

  2. Ano pochopit obrazy, to je umění. Co tím chtěl malíř říci ? Spousta umělců byla pochopena a uznávána až po smrti.

    Mám obrazy a galerie ráda. A hodně jsem jich už navštívila.

    Nikdy nezapomenu, jak na mě zapůsobil obraz Noční hlídka od Rembrandta v Rijksmuseum. Vejdete do výstavní síně a přímo naproti vám visí tento obraz. Je velký a úplně vás uchvátí. Člověk jen zírá a obdivuje.

    Nebo Zrození Venuše od Botticelliho v Uffizi galerii ve Florencii. Venuše je tak něžná a kytičky na šatech její družky vypadají, jakoby by byli na obrazu opravdu vyšité. Jak to ten Botticelli namaloval.

    Míša

  3. Pekné, chápem tieto pocity. V dobe kedy bežnú výrobu a údržbu skoro všetkého robia stroje (alebo ázijské veľkovýrobne s novodobými otrokmi pracujúcimi za menej ako dolár denne) sa veľká časť z nás z musí živiť výpredajom svojich duševných schopností, skúseností, tvorivosti. Nič iné nám nezostáva. A čím som staršia, tým zreteľnejšie vidím, ako sa firmy, postavené na duševnej práci zúfalo snažia tie individuálne schopnosti, skúsenosti a tvorivosť vykrádať a narvať do škatuliek rôznych schém, programov, postupov, v nádeji, že keď to vložia do nejakého systému, bude tie schopnosti môcť využívať hocikto a hocikde. Lenže ono to tak celkom nefunguje… A s heslom „Nedajte sa!“ idem pekne naspäť pracovať pre nadnárodnú softvérovú korporáciu, lebo milionára sa mi už asi zbaliť nepodarí a niečím sa holt človek živiť musí (chuckle)

Napsat komentář: km11 Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN