Stojím na pobřeží, dívám se na nekonečný koloběh mořských vln a cítím něco opravdu podobného štěstí. Vnímám moře, vítr, pobřeží, cítím vůni rozvlněné mořské vody, soli, ryb a mořských řas, něco ve mě zpívá prastarou píseň. Opravdu nevím, kde jsem k této celoživotní lásce vlastně přišla, ale nelituju. Je to obohacující a člověk má nad čím snít:))
Ostatně řekla bych, že lidí, bezdůvodně milujících moře, se v naší suchozemské kotlince najde plno. Nevím, jestli je to okouzlení něčím, co doma nemáme, ale konec konců třeba činné sopky tu taky nemáme, a přitom jejich obdivovatelů je u nás rozhodně méně než mořemilců.
Většina z nás zná moře letní, dovolenkové. Známe horké dny, rozpálený písek či skály, klidnou ranní hladinu i hravé vlny bouřící v příboji. Letní moře je většinou vlídné, láká k sobě a do sebe – ach, moct tak plavat v moři každý den! Ač se už Češi i Moravané potulují svobodně celým světem, pořád většina z nás spojuje svoje mořské zkušenosti s létem a středomořskou krajinou.
Já si však pamatuju, jak moc mě před lety oslovil jiný pohled na moře. Jeli jsme tehdy do Bretaně, takže místo teplého přívětivého moře a horkého počasí jsme ochutnali studený bouřlivý Atlantik a počasí vskutku rozmanité. Pamatuju si, jak mě fascinovalo, že chodím po písku pláže obutá v holinách a v pečlivě zapnuté bundě.
Při prohledávání rozsáhlých pláží za mohutného odlivu mě do tváře fičel studený vítr s občasnými přeprškami deště a já měla chuť se rozeběhnout a bezdůvodně se smát. Bylo to fascinující. Všechny pocity z moře byly mnohem silnější, bouřící oceán intenzivněji voněl, divoká obloha doplňovala pro mě tehdy naprosto nezvyklý dojem. Okouzlilo mě to…
Když jsme se přestěhovali do Norska a bydleli kousek od fjordu, tak jsem nejdřív reptala. Celý život jsem toužila bydlet u moře a osud mě zanese k takovému, které zamrzá! Jenže potom jsem zjistila, že moře proměnlivé s ročními obdobími je ještě mnohem zajímavější, než to obvyklé – letní. A tak jsem donekonečna fotila moře a počasí:))
A protože jsme letos byli na dovolené (opět) v Norsku, mám tu pár nových fotek moře. Teplota všude nepřesáhla 17 stupňů a většinou vál chladný vítr. Vůbec mi to nevadilo:))
A tak se dnes ptám na váš vztah k moři: Existuje? Milujete, máte rádi, zajímá vás, je vám jedno? Máte svá oblíbená místa? Kde a proč? Pojďme si povídat o moři a zkusme zlehka pátrat po tom, proč mnohé z nás tak fascinuje… 🙂
A ještě jedna poznámka: Pokud máte někde na rajčeti nebo v jiné galerii pěkné obrázky moře a máte chuť se o ně podělit, dávejte sem odkazy 🙂 Bude nám všem v těchto horkých dnech tak nějak čerstvěji:))
Tak já ještě přidám Cornwall
http://sandvika.rajce.idnes.cz/Dede_-_Anglie_-_Cornwall_-_St._Mawes%2C_Melinsey_Mill_a_plaz_Pendower%2C_pozdeji_plaz_Perranporth/
Anglie – křídové útesy
http://sandvika.rajce.idnes.cz/Dede_-_Anglie_-_Vylet_na_South_Downs_aneb_ty_utesy_jsou_fakt_kridove/
A Wales – tam je moře i historie pro Míšu 🙂
http://sandvika.rajce.idnes.cz/Dede_-_Anglie_-_Na_skok_mezi_souhlaskami_aneb_dva_dny_ve_Walesu/
Dneska jsem sjednávala havarijní pojistku na auto. Pojišťovák přišel velmi dobře připraven. Když jsme podepsali to auto, tak pravil: „Vy jste si mnohokrát u nás sjednávala cestovní pojištění. Letos o tom neuvažujete?“ Jak ráda bych si sjednala cestovní pojištění do mého milovaného Řecka 🙂
Ackoliv jsem v podstate horsky clovek, more/ocean mi ucarovalo. Ale postupne. Jugoslavie – nadherna, ale nas tata si potrpel lezet na plazi, cist a opekat se jak burtik. Mne se spis libila ta mestecka u more a hory, kudy se tam sjizdelo. To samy Bulharsko a Rumunsko. A kdyz jsem se pristehovala do Jizni Karoliny, tak muj prvni dojem z Atlantiku byl blaaaah. Projede se kolem kukuricnych a tabakovych poli, pak kolem nejakeho sachori (=slanisko) a pak je tam ta velika plaz a jeste vetsi ocean. 🙂 Teprve az mne Chet zacal pred 25 lety brat na ostrov, kde jeho pritelkyne ma domek primo na plazi, jsem se totalne zamilovala. Protoze primo z okna jsem mohla pozorovat ten rytmus oceanu, ruzna pocasi (jezdili jsme casto mimo sezonu), po leta srovnavat jak duny rostou, aby se pri velke bource zase zmensily, pozorovat, kdy se dopoledne rybari vraci a zajet tech 5 km do pristavu a vybirat si ulovky, ocenit kombinace bezove, sede, ruzove barvy, az po rude zapady slunka. A miluju ocean rozboureny, hluk vln a vetru, a tu silu – jako treba tady: http://hanaw.rajce.idnes.cz/Good_bye_Holden_Beach/#DSCN2960.jpg.
A naprosto mne dostal do kolen severni Maine – kolem Penobskotske zatoky. To je skalnate, vetsinou zalesnene pobrezi, priliv a odliv maji rozdil nekolik metru, spousta ostrovu a ostruvku. Jedno z nejvic fascinujcich mist, co jsem v zivote videla.
Tady neco z Mainu, ale ty nejlepsi nemam jeste naskenovane. Tohle je na ostrove, kde tedy zadne elgantni letovisko neni; vse se toci kolem rybarstvi a humru. Jedno z mist, na ktere nemuzu zapomenout. A zimy jsou tam krute.
Vhttp://hanaw.rajce.idnes.cz/Maine_-_Penobscot_Bay/#98520004.jpg
http://hanaw.rajce.idnes.cz/Maine_-_Penobscot_Bay/#98520004.jpg
Nejak jsem v tom prnim odkazu mela preklep, tak na to nebyl link.
Hanko – to album je překrásné! Ty černobílé fotky jsou jako obrazy.
Hani, to je úžasné album.
Hanka,nádhera preveliká,chytilo ma to za srdce-nikdy to neuvidím osobne,ale je to famozne.
Hanko, obě alba jsou úžasná – to Maine fakt jak obrazy. Mimochodem, když se ti líbilo tam, oslovilo by tě i Norsko – já se tam dětinsky raduju z toho, že na březích moře rostou lesy jako u nás v Krkonoších:))
Atlantik jsem viděla na několika místech a nejhrozivější mi kupodivu připadal na Madeiře. S tím, jak u ostrova nebyly mělčiny (tedy na JZ, kde jsme s maminou měly hotel), tak vypadal naprosto klidně, ani žádné extra vlny nebyly vidět. Ale když člověk sešel dolů na pobřeží, pokryté obrovskými valouny omletými dokulata, uslyšel dunění – jak několik vlaků naráz. To byla síla těch ukrytých vln, která neustále přesýpala ty balvany – jak obrovy kostky:)) Ten dojem byl hrozivý a nezapomentelný. Takové věci naučí pokoře každého člověka, pokud není úplný idiot.
A opravdovou, až děsivou výbušnou sílu oceánu jsem zažila u pacifického pobřeží Taiwanu. Tam se mi taky stalo, že jsem stála na hraně vody, oceán mi jen omýval kotníky. Pak ale přišla jedna vlna, která byla vyšší než já a rozplácla mě na písek jak medůzu. Tam se opravdu koupat nedalo 🙂
Dede, neco podobnyho jsem rikala ja v Mainu – Jeseniky u more. A houby tam rostly – pravaci, kozaci, janci, maslaci… Byla jsem tam celkem 3x. A jeste u te zatoky vecer a v noci bylo slyset loons (potapky) – neuveritelny zvuk – taky jak z jineho sveta. https://www.youtube.com/watch?v=kiXjCifQn0w
U moře už jsem nebyla hodně dlouho, určitě víc jak 10 let, nějak jsme dovolenkové cesty se psem a s vnoučaty obrátili spíš do hor. Ale moře jsem měla ráda, cítila jsem se u něj vždycky volně jako pták. I když na poklidné dlouhé plavání mám radši sladkou vodu v jezerech nebo rybnících.
Tak nejprve Dede gratuluji k (ne)úspěchu :))) Ale v mých očich jste uspěly všechny tři a ne že ne (clap) To, že psí holky vůbec dokázaly i v takovém parnu zachytit stopu (to se nevypařila??)je samo o sobě výtečný výkon a žes to u nich náležitě ocenila, ač sledovaná stopa byla nesprávná.
S tím zapařeným kožichem nevím. Mě to dává smysl, já to chápu takto. Pokud se nepletu, tak psi se nepotí jako lidi a chladí se pouze jazykem. Po koupeli zbylou vodu v jejich kožiších slunce zahřeje a když oni nemají možnost vlastního „chladícího protipotu“, tak je to jakoby přes ně někdo hodil mokrou houni (čím delší srst, tím těžší houně), pod kterou oni trpí, protože vysychá pomalu – horká voda se musí „sama“ odpařit.
No a moře !!! Jak už tu bylo zmíněno, na koupání musí být teploučké, průzračné s jemnou pláží (a to náš Mex. záliv je), na koukání mám raději drsnější pobřeží – útesy, pěnící se vlny (krásný Atlantik). To první dokáže být až nudné, to druhé se naopak dokáže nádherně měnit a být romantické. Ale bydlet přímo u moře netoužím. Od Atlantiku dokáže ledově fičet, k teplému se zase stahují hurikány :)) A třeba na Floridě, kde je nejen hic, ale šílená vlhkost, je jeden furt obleptaný od soli a písek je úúúúplně všudééé (nejen na dece, v záhybech plavek, div ne v sandvičích a samožřejmě v autě. Na tvrdých kamenech se zase špatně hajá, když sezení v židličce omrzí 🙂 Takže koupání v a koukání na moře – ano, ano, ano, líbí se mi oboje. Ale dům k trvalému pobytu bych si tam nepořídila :)) Ovšem co je na mořském větříku skvělé je to, že se tam vůůbec nepotím, všechno vlhko z kůže odvane. A pak – mořská voda fakt léčí. Člověk může být celý poškrábaný, ale den, dva strávený v mořské vodě udělá přímo divy, škrábance jsou pryč (vyzkoušeno na vlastní kůži).
Dede krásné fotky, ano takové koukání a procházení by se mi neomrzelo.
Mám práve akútny absťák za morom a Dede píše o mori … More ľúbim, a to moc. Teplé na kúpanie aj studené na obdivovanie. Podobne ako ri ma nikdy neomrzí naň pozerať, voňať ho, počúvať ho. Na každej dovolenke chodíme každý deň ráno pred raňajkami plávať, za každého počasia, aj keby na chleba nebolo. Skoro ráno je voda obvykle pokojná, hladká ako hodváb, zdanlivo človek nemusí vydávať žiadnu námahu, aby sa v nej pohyboval. Blázniť sa vo vlnách je tiež fajn, ale zase odtiaľ potiaľ, do príliš veľkých už nevleziem, a keď tak len rýchlo sa prebiť príbojom do kľudnejšej hlavnej masy (von z vody je to niekedy o držku, raz v Chorvátsku, v Umagu, sme museli počítať vlny, aby nás tie najväčšie nepleskli o betónové mólo). Blbé na túžbach suchozemca po mori je, že to vždy stojí nejaký čas a prašule, kým sa k nemu dostane …
Pro mě je nejkrásnější Pacifik u pobřeží Oregonu. Kdyz jsem na pobřeží přijela poprvé /byl červenec a vedro/ bylo mi divné, že lidé mají oblečené teplé bundy. Záhy jsem pochopila. Na pláži stále pofukuje, fouká, fučí studený vítr. Proto když je ted v Portlandu 30 a více stupnu, na pobřeží je tak 20-25 a voda má tak maximálně 15 stupnu. Pro mě uplně ideální, ne na koupání, ale na procházky po dlouhých, liduprázdných plážích. Nebo jen tak na sednutí do písku .
Já mám rád, když moře dokáže ukázat sílu. Klidná hladina s pláží je celkem nuda. Takže pořádné útesy, vysoké vlny, čouhající skaliska a třeba maják jako bonus. V tomhle vede Atlantik
Nejsem moc koupací typ. Moře, a vlastně veškerá voda, na koukání ano, lézt do ní nemusím.
Jako první mi naběhla vzpomínka na březnové moře mezi Finskem a Estonskem, obrovské lodě plující ledovou tříští. Nádhera. Potom moře v Holandsku: celý den jsme strávili venku, pršelo, hrozně foukalo, kouknout se na moře byl až poslední bod programu. Takže jsme tam úplně zmrzlí došli, řekli si:“Ano, mají tu i moře,“ a šli se ohřát do kavárny 😀
Párkrát jsem byla i u „koupacího“ moře, ale jak je vidět, silnější dojem ve mně zanechalo to studené 😀
Dede, nádherné fotky, hned bych se tam taky podívala 🙂
Mám ráda majáky a plachetnice – a stačí mi na skládacích obrázcích…
http://puzzle.unas.cz/k/plachetnice.htm
http://puzzle.unas.cz/k/majaky.htm
hmm, projdou dva odkazy?
Já miluju moře a majáky… moc 🙂 Už jsem dostala dva majáky suvenýrové- naštěstí hezké. Jen loď na poličku nemám… ale cosi se v rodině šušká o mých narozkách v září 🙂
Jinak moje oblíbené moře je tohle: http://malcka.rajce.idnes.cz/2013_italie/#DSC07015.jpg
Mírně vlnovaté, ale ne moc- ve velkých vlnách jsem se jako dospělá jednou topila a už je teda nemusím.
A more šumí a more o breh plieska,tak ako včera,tak i dneska…./napísal básnik/
Dojímajú ma opustené pláže,nekonečnosť mora,hlasy rackov,dunenie vĺn.Mám rada každé more.A od ranej dospelosti robím jednu vec.Za rok sa mi nazbiera množstvo nepríjemností,žiaľu i boliestok/a aj veľkých bolestí/ a tak na opustenom mieste na pláži zoberiem kamienok,poviem svoje trápenia a hodím ho do mora.A more ho prijme,zalieva vlnami a odplavuje trápenie preč.Nie,že by úplne zmizlo,ale je menšie a také menej bolestné.A zas môžem vyraziť v ústrety ďalším trápeniam…..
Verenka, máme s kamoškou podobnú tradíciu, už celých tých 25 rokov, čo spolu chodíme na dovolenky (no, a zase som si začala s tými číslami…). Na konci pobytu pri mori sa k nemu na brehu otočíme chrbtom a hodíme doň poza chrbát drobnú mincu a niečo si pri tom želáme. Želania sa nevyslovujú, ale obom je nám jasné, že si v tej chvíli hlavne želáme sa k moru zase vrátiť, jedno k akému.
Verenko, to je krasny zvyk. Ja u toho more, specialne, kdyz je rozbourene, muzu sedet, nectu, nemluvim, snad ani nepremyslim, jen citim neco jako vecnost. Je to nejaka mentalni ocista.
Moře mě ohromuje, ale je moc veliký, konce nedohlédneš. Ráda poslouchám svisssj, svisssj, ale víc mě okouzlí obyčejný potok. Těch tonů při skocích přes různě velké kameny! Bublá, rachotí, šumí, zpívá. A někdy se i valí. To je potom písnička!
Moře? Já nejsem vyběračná. Beru jakékoli, když u něj můžu sedět a dívat se, jak se vrtí u břehu. Obvykle do něj aspoň nohu strčím. Nemusí být teplé. Stačí aspoň přijatelně čisté.
Tohle album jsem nikdy nedodělala, ale potvrzuju, nelepší moře je Atlantik. Od Quiberonu po Plogoff a dál na západ, kam až vede silnice 🙂
No, Bretaň
http://gwendyvitmar.rajce.idnes.cz/2004_Bretan/#D30_1395.JPG
U tvých fotek bych taky nevěřila, že to je studené moře 🙂 Dobře se na to kouká 🙂
Jo! Tenhle kout Evropy má prostě úžasné kouzlo… 🙂
Dede, nezapomeň je vzít na Mitrov na gáblík a na super dobrý maso tvaroh atd…
http://mitrovsky.com/prodejna/
a jídlo zde:
http://mitrovsky.com/jidelak/
Sharko, pozdě – ono to bylo brzy ráno tam a večer zpátky. Dokonce jsem kvůli tem krajním hodinám průjezdu minula zmrzlinu ve Slatiňanech (wasntme)
já myslela,že tam zas budeš tejden…..
Moře jsem poprvé viděla na svatební cestě. Jeli jsme do Jugoslávie vlakem (v září 1968 to ani jinak nešlo 🙂 )a po dlouhé cestě mně najednou můj novomanžel vzal kolem ramen, dovedl k okénku a řekl :“ Hele, moře“. Na obzoru se táhla šedomodrá čára po celém obzoru. Na tu chvíli nejde zapomenout. A pak už jen koupání, pohoda – krásné to bylo! Pak jsme tam byli ještě mockrát, i s dětmi a já si ten Jadran hluboce zamilovala. No, dneska už se tam asi nepodívám, ale vzpomínky jsou to krásné!
A něco pro přivolání té atmosféry…
https://www.youtube.com/watch?v=9_9EjFO1X9Q
Ano Lído, některé dojmy časem nevyprchají (inlove)
Já vím, že právě tom roce jsem tam byla taky – jako malá holčička. Kromě plavání na kruhu, který byl želvou si naši vzpomínají především na to, že jsem tam dostala zánět střednícho ucha a ve Splitu mi to ucho píchali (chuckle) Taky to bylo nezapomenutelné, že… jen tahle vzpomínka nemá tu radostnou sílu, jako ta tvoje 🙂
Jo a moře miluju, ale mám k němu sakra respekt.
Naprostý souhlas, milá Toro 🙂
Já a moře DEDE ? Moře jsem viděla, líbí se mi, ale že bych byla okouzlená to ne.
Já se cítím okouzlená, když sedím na středověkých hradbách Gubia a hledím do kraje.
Nebo popíjím kávu na terase galerie Uffizi, po shlédnutí expozice.
Ale i posezení na nádvoří Schwarzenberského paláce má něco do sebe.
Ano já jsem kavárenský povaleč a navíc já tu historii, který tudy kráčela, prostě vidím a cítím všude kolem.
M.
Jistě Míšo, každý hledá své okouzlení jinde (inlove)
Nejde mi poslat komentář. Zkusím později.
M.
Ne že by se mi moře nelíbilo… Ale naše rodina nikdy nebyla úplně vodomilná (takže svou „hydrofobii“ můžu svádět na geny (chuckle) ) a kromě toho jsem si téměř jistá, že jsem se v některém z minulých životů musela utopit 😀 . Ano, přiznávám, vody se bojím. Tedy ne že by to bylo až tak vážné, že bych se nedokázala umýt nebo v Buňkově nezvládla sledovat, jak si Najtynka s Najtem hrají v rybníce 😉 Ale už samotný pohled na velké množství vody ve mně vyvolává úzkost až paniku. Teda na obrázku mi to nevadí. Ale jinak… Strach z utonutí je u mě tak nějak silnější (chuckle)
Pak chápu, proč tě masa vody nepotěší 🙂
Já mám velký respet z „bílé“ vody – tedy třeba řvoucí peřeje v kaňonu a tak. Takovou vodu obdivuju jen z uctivé vzdálenosti 🙂
křečci přece taky nemusej vodu… 🙂
Ivano, docela tě chápu. Já teda do bazénu chodím, protože plavání dělá dobře mým zádům. Ale držím se v první, nejdál druhé dráze od kraje 🙂 U moře mi stačí sedět někde u břehu a nechat na sebe šplouchat vlny. Do rybníka vlezu, ale jak ztratím pevnou půdu pod nohama (tedy, bahno nebo písek moc pevné zrovna nejsou, ale prostě dno), necítím se dobře. A v řece se nejradši koupu stylem vlézt pod jez a nechat na sebe padat vodu shora. Navíc na to musí být počasí, tj. pořádné vedro. Jenže letos je zároveň takové sucho, že ta voda přes jez skoro nepadá 🙁
Já a moře DEDE ? Moře jsem viděla, líbí se mi, ale že bych byla okouzlená to ne.
Já se cítím okouzlená, když sedím na středověkých hradbách Gubia a hledím do kraje.
http://www.italia.it/fileadmin/src/img/cluster_gallery/arte_cultura/gubbio/Gubbio_-_panoramica.jpg
Nebo popíjím kávu na terase galerie Uffizi, po shlédnutí expozice.
http://thumbs.dreamstime.com/x/galerie-d-uffizi-tir-de-nuit-32000184.jpg
Ale i posezení na nádvoří Schwarzenberského paláce má něco do sebe.
http://www.vyletnik.cz/images/nejnavstevovanejsi/narodni-galerie-v-praze.JPG
Ano jsem kavárenský povaleč a navíc já tu historii, který tudy kráčela, prostě vidím a cítím všude kolem.
M.
Já a moře DEDE? Byla jsem u něho, líbí se mi, ale že bych jím byla okouzlená to ne.
Já jsem okouzlená sezením u kávy na terase galerie Uffizi ve Florencii, kde středověk dýchá ze všech koutů.
http://cdn2.vtourist.com/4/6077011-the_Uffizi_Gallery_in_Florence_Florence.jpg
Nebo se při popíjení kávy dívat se do kraje ze středověkých hradeb Gubia .
http://www.italia.it/fileadmin/src/img/cluster_gallery/arte_cultura/gubbio/Gubbio_-_panoramica.jpg
Ale i posezení při kávě na nádvoří Schwarzenberského paláce po shlédnutí expozice NG není k zahození.
http://www.flob.cz/pictures/subject/2012/09/27/330969_289342697837252_1704328438_o-1348778768-fff015f4-570×260.jpg
Vím jsem divná. Já jsem kavárenský povaleč.
Navíc na těch místech bytostně cítím, že tudy šla historie.
M.
Jéžiš móře – miluju moře, hlavně teplé moře (no, jiné jsem ještě neviděla) dalmátské … a teď jsi mi připomněla, že musím dodělat rajče z naší poslední mořské dovolené – to už bylo v roce 2013!
Tak tady je to varieto – upozorňuju, že fotek je tam moc – asi sedmdesát.
http://yga.rajce.net/2013_Sparadici
Poznámka – fotky norského moře jsou krásné, nádherná barva vody a ten písek! Ani se mi nechce věřit, že je to ledové (chuckle)
Ygo, to jsou nádherné fotky! (inlove) Takhle moře taky miluju – i s cikádama, mořskými ježky a vším ostatním, co k tomu patří 🙂
Tak hlásím, že jsme včera přežily, leč zkoušky neudělaly. Berry si vesele vyběhla po první stopě, která jí přišla pod nos (patřila falešnému kladeči stopy pro jiného psa!!) a teprve na druhý pokus se koukla: „tak teda jó, když jinak nedáš“ a bez problémů svoji hledanou osobu našla.
Mrzelo mě to, ale jen trochu – s Berry bojujeme od podzima s naprostou ztrátou motivace k práci, což je důvod, proč jsem ji z toho prvního pokusu, kdy jsem tušila, že jde blbě, okamžite nestáhla. Co kdyby náhodou šla dobře, pak by byly škody na její dušičce větší než neudělaná zkouška. Ale ona do stopovacího postroje radostně naskočila a sice neplatně, ale jinak suverénně pracovala. Takže body žádný, ale jinak jsme zase o krůček zpátky k mojí stopovací šampionce:))
Ari byla v první části zkoušky naprosto skvělá – suverénní, bez váhání splnila vše, co se čekalo – samozřejmě našla:)) Dokonce ani mě nic nevytkli. Terén byl dokonale vyprahlý (les), ale ještě bylo snesitelno.
Druhou část zkoušky šla Ari ve dvě odpoledne, což bylo pekelné – tedy pro mě (auto říkalo 33 stupňů, na Vysočině…). Ona vypadala, že jí vedro moc nevadí, ale byla hrozně nesoustředěná a pak si vybrala špatnou stopu z pachového vějíře a bylo po zkoušce.
Rozhodčí byli zklamaní, dost čekali, že uspějeme, takže mi pak vytkli, že byla unavená, že jsem ji nenechala vyspat. Hm. Jak uspat psa, který v novém prostředí vůbec spát nechce? V autě být nemohla, musely jsme být pořád někde venku a tam se jí oko zavřít nechtělo. Pro dobro budoucí práce holt musím přijít na to, jak psa mezi dvěma částmi zkoušky nechat vyspat:))
Jinak mě potěšil fakt, že ani sálavé vedro na posečené louce jí vůbec nevadilo v tom, aby našla starou (no dobrá, jen hodinu starou, ale stejně:)) stopu. Prostě, přestože je to mladý pes, byla schopná pracovat i za těchto podmínek, jen udělala chybu. Přiznám se, že to na mě udělalo dojem:))
Jo a ještě něco jsme se dozvěděla. Já jsem před druhou částí zkoušky plavila psy v rybníku. Potud dobrý, až na to, že to nebyl odpočinek 😛 Ale pak jsem se dozvěděla zajímavou věc: pes se ve vodě ochladí, ale potom, pokud není vytřen ručníkem, se zase zahřeje – ještě víc, než byl zahřátý předtím. Prý je to odpařováním vody z kožichu.
Byla jsem ráda, že holky po plavání ležely asi hodinu ve stínu pod stolem v kempu (nespaly), takže jsem Ari na tu práci nechtěně nepřehřála, ale stejně – věděli jste to? Nejspíš to platí hlavně pro huňatá a dlouhosrstá plemena, řekla bych…
Takže asi tak. 🙂
Jinak se těším, až dočtu diskuzi u Ri a taky se těším na zítra, kdy bude druhá půlka článku. Taky budu diskutovat! (chuckle)
Milá Dede – budeš muset pejskám zpívat ukolébavky, abys je uspala. Taky by bylo dobré je sem tam pochovat … (chuckle) … ale přesto, že jste zkoušky neudělaly, jste všechny tři krásné a šikovné holky.
Ukolébavky? No, můžu to zkusit (rofl) Holky snášejí, když zpívám v autě, tak by třeba usnuly už jen proto, abych ztichla (chuckle)
Milá Dede, stejně jste skvělé (všechny tři 😉 ). Moc vaše mantrailingové snažení obdivuju! Já už tady někdy dřív psala o tom, jak jsem měla pocit, že s Najty musím skládat zkoušky. A při první a zároveň poslední zkoušce mi došlo, že na to nemám. Protože i když zvládneme v poklidné atmosféře kdeco, jakmile „o něco jde“ (ano, já vím, že v reálu vlastně nejde vůbec o nic), znervózním a přenesu svůj stres na psa a všechno je v háji. Takže – pokud má někdo nějakou radu, jak se u zkoušky vyrovnat se sebou sama (chuckle) a tím to nepokazit psovi, ráda se poučím. Nebo je skutečně možné, že jsou lidi, kteří nejsou ani trochu nervózní? 🙂
Ivano, my všichni nervózní jsme a řekla bych, že je to převážný důvod našich neúspěchů – vždyť to, co je na zkouškách, děláme v tréninku běžně… 🙂
Já tedy víc než na nervozitu narážím na svoji neschopnost pořádně velet 😛
Z fyzikálního hlediska je to s tím ohřátím psa po koupeli blbost. K odparu je potřeba velké množství tepla, proto se v horku potíme, abychom se chladili.
Jo, přesně jsem to chtěla napsat. V mokrém tričku se chladíme my. Ve vodou nasáklé kamenině se chladí máslo. Mokré vlasy nám ochlazují hlavu, jen v psím kožiše to funguje opačně ?
Ty molekuly vody, když se chtějí vypařit, si každá vezmou nějaký ten joul tepla ze psa a odletí na něm pryč. Proto i psa vypařování kapaliny ochlazuje.
…
Ledaže by byl TAK špinavý, že svrchní vrstva hnoje nedovolí kapkám od kůže vzlínat na konce chlupů, odkud startují. Pak jo. Pak by byl pes jako v igelitovém sáčku a asi by se zapařil 😀
To nebude případ AriBeri, ony jsou samočistící 😀
Přesně tak jsem uvažovala taky – ale oni právě tvrdí, že ty kožichy se zapařují, i když na sobě nemají krustu. A zapařeniny se psům občas skutečně dělají. Moje holky ale vodu považujou za úlevu, tak jsme se podle toho chovaly:)) Nakonec jsme plavaly v tom rybníku všechny – dlouho a s nadšením:))
Ve starých návodech na psy se praví, že pes po koupání se má nechat vyběhat a vyválet v trávě. Pokud trvají na tom, že mokrý pes bude ležet, zapaří se určitě.
V létě se černé kolie nezapařovaly. Naopak je ten hustý kožuch před horkem chránil. Když ještě Těrlická přehrada nebyla zelená, běhal s námi Award na pláž, poplaval s námi a pak zase vedle kola zpátky. Vyběhat jsme ho nechali hned po vylezení z vody (ke značnému potěšení opalujících se, které s oblibou přeskakoval 😀 No už je to dávno 😀 )
My sme ale naháči a na nich tie kožuchy fakt izolujú, v zime vzduch, ktorý sa tesne nad kožou ohreje a nepustí tam studený vzduch a v lete aj tú vlhkosť, ktorá sa tiež tesne pri koži zohreje a pri veľmi hustom kožuchu až zaparí. Naša Jackie hoc krátkosrstá, nemá rada keď na ňu striekame hadicou alebo ju máčame zhora, sama si ale do vody rada vlezie. Podstatné je pre ňu namočiť si bruško, ktoré jej v týchto teplách vypĺzlo skoro dohola. Rozmýšľam, kde zoženiem nejaký starý plechový lavór, do ktorého by si mohla vliezť, kedy by chcela. (Včera u nás 38°C a skoro bezvetrie, dnes 34°C ale aspoň pofukuje).
Dede,já vás obdivuji tak jako tak. Já bych v tom horku jednoduše umřela, stopa nestopa. Otázka je, jestli by mě někdo hledal 🙂
Hm, taky jsem si myslela, že umřu, ale když musíš, tak to nějak dáš – já si namočila triko i gatě, jen ta výcviková vesta byla pekelná – a vestu musím mít, protože potřebuju všechny ty kapsy:))
Dede, obě holky stopu chytly, nešťastníka našly. To umí. Že se jednou krapítek spletly a víc jim voněl někdo jiný, to se dá ještě vypilovat. Hlavní je, že umí stopu držet a jít po ní. Takže u mne dobrý! (y)
Stejně jsou to holky šikulky 🙂
Tiež si myslím! (inlove)
však život se zrodil v oceánu…moře miluju od chvíle,kdy jsem prvně viděla pohádku Malá mořská víla s Mirkou Šafránkovou..a nejkrásnější je pro mne Atlantik,omývající břehy Bretaně…
jo a paradoxem je, že to pohádkový moře, moře nebylo….
Tak jsme se sešly… ano Bretaň je nezapomenutelná 🙂