„To zatracený vedro, ta žhavá koule se z mý žízně zatraceně raduje“ Bratři Ryvolové. Text téhle písničky mi pořád lezl do hlavy. Venku bylo podle meteostanice 39 a doma 31 stupňů. Těžko říct, kde bylo hůř.

Pravda, žízeň jsem neměla. Seděla jsem na terase ve stínu (nepomáhal, vedro bylo stejně) a vyšívala. Jednak jsem měla pocit, že něco dělám, druhak je fyzická námaha u této činnosti minimální. Navíc bych časem mohla získat ubrus na stolek do obýváku, na kterém aspoň chvíli nebudou fleky 🙂

Kočka s nabořeným sebevědomím ležela na terase jako chcíplá. Už se viditelně sebrala, ale nadšení ze života vypadalo jinak.

Šla jsem se zchladit do jezírka. Pomalu jsem lezla do vody s kyblíkem v ruce, abych ze skimmeru sbírajícího binec na hladině vylila ty řasy, co plavou nahoře. Obvykle jich je trocha na dně. V horku stoupají nahoru a vytváří blefuj chomáčky na hladině.

Pomaličku jsem šla po schodech dolů, natáhla ruku po skimmeru a vylívala – a vtom se mi za zády ozvalo mohutné šplouchnutí a kolem proplavala Borůvka s očima navrch hlavy. Mušketýr se strašně smál, že šla pomaličku za mnou a tak dlouho se natahovala, aby viděla, co dělám, až tam spadla.

Světlušku jsme hodili do vody taky, aby jí to nebylo líto a ochladila se. Vypadá vždycky naštvaná, ale pomůže jí to 🙂

Chtěla jsem večeřet na terase. Spadlo sedm kapek z toho mraku, co nad námi prošel. Rodina zbaběle prchla do domu, kde je pořád 31 stupňů. Bouřka se sedmi kapkami snížila teplotu na 34. Vyhnala jsem je zpátky na terasu, kde se aspoň občas pohnul lísteček. Myslela jsme si, že průvan je od slova vanout. I když jsem ho v domě vyrobila, nevanulo nic.

Večer jsem usnula únavou z horka. Ne tak ostatní členové domácnosti, kteří po půlnoci přišli strašit nahoru a podnikat pokusy o usnutí. Jejich pokusy mě probraly. V ložnici hrála televize s otřesným zábavním pořadem (odtud moje sny o naprostém zoufalství!).

Mušketýr měl dojem, že jsem vzhůru a hodil mi na holá záda mokrý ručník, aby mě zchladil. S řevem jsem se vznesla nad postel a překvapenému dobrodinci jsem vysvětlila, že vzhůru ještě nejsem a ten ručník radši na nohy.

Zbytek rodiny zřejmě vedro konečně uondalo. Ne tak mě. Psi ne a ne usnout a courali po domě. Světluška se nutně potřebovala podívat ven na terasu na vedrem umořenou kočku, jestli už je v pořádku – předchozí večer po honičce s velkým psem v pořádku nebyla a Světluch starostlivě hlídkovala, jak Macešce je.

Dala jsem Světlušce prášek, co jí měla večer dát Kačka, napila jsem se a šla nahoru. Byly víc jak dvě hodiny. Ležela jsem v posteli a obracela se ve snaze si lehnout tak, aby mi nebylo horko. Zbytečně!

V patře byla všude otevřená okna, kterými trošku protahoval horký průvan. Byl slyšet ten praštěnej pes, co věčně štěká . Štěkal. Asi pět minut v kuse, minutu regeneroval hlasivky, a pak zase nanovo. Obvykle je mi to jedno. Ale v tom horku ne!

Borůvka si konečně našla místo na spaní – na dlažbě v koupelně. Vedro a krátký čenich způsobily, že chrápala víc než obvykle, což koupelnou moc pěkně rezonovalo. Když se konečně odsunula zpátky do ložnice, dokonce mě to potěšilo.

Světluška se šla podívat dolů, protože tam zapípaly tři mobily. Operátor nám radostně sděloval hodnotné informace. Měla jsem pocit, že vyhodím z okna ty mobily všechny.

Konečně jsem usnula. Ráno jsem se probudila s pocitem, že chci vidět, jak budu budovat ty hodnoty. Rozhodně jsem nebyla vyspaná, Mušketýr neměl vyžehlené kalhoty do práce a venku vyl sousedovic Sorbon, protože někde nablízku hárá některá z jeho favoritek. Naštěstí to není nadlouho, víc jak pět dní mu to vytí obvykle nevydrží.

To vedro má taky trvat už jen pět dní. Tak do práce, rukou a packou společnou a nerozdílnou!

Dede: Díky Matyldě za článek, který vystihuje i moje pocity. Ač jsme na tom u nás na vsi líp, než ve městě, stejně už je to moc i na nás. A tak se dnes ptám: jak snášíte horko vy? Máte nějaké vychytávky, jak se mu bránit? Třeba v noci, kdy většina domů sálá horkem? A ještě jedna zvědavá – je tu kromě Bedy někdo, kdo to vedro miluje? 🙂