POVÍDKOVÉ LÉTO: V pasti

logo rádio dedeVchodové dveře se zaklaply. Klidně, důstojně. Nepráskla s nimi – jak v koutku duše čekal. Seděl na křesle, křečovitě svíral opěradla a naslouchal vzdalujícím se krokům. Hlava mu třeštila – vzteky, strachy, zoufalstvím. Nedokázal si přesně vzpomenout, co mu vlastně řekla, přestože to bylo životně důležité. Mluvila tiše, možná proto, že on na ni křičel. Bylo to: stěhuju se nebo stěhujeme se?

 

Zašátral po sklenici, ale byla moc daleko – z křesla na ni prostě nedosáhl. Zlostně škubnul za ozdobnou dečku, sklenice se překotila a čaj se rozlil nejen po stole, ale i po jeho kalhotách. Vztekle zaklel a v zoufalství do stolku praštil. Tentokrát převrhnul slánku. Prudké pohyby probudily dřímající bolest. Proč jsem se ksakru musel tohohle dožít?

Kolena ho zlobila už dlouho. Zprvu bolest ignoroval, nehodlal se nechat omezovat. Odmítal její starosti i námitky – není žádný stařec, aby vysedával po čekárnách všelijakých doktorů. Ze začátku byl úspěšný, okolí netušilo, že nějaké problémy vůbec má. Ona však věděla své.

Byt ve třetím patře bez výtahu byl každodenní mučivou zkouškou, a když počáteční tiché kletby vystřídaly zaťaté zuby a pot na čele, podařilo se jí donutit ho, aby se podrobil vyšetření. Nechápala, proč tak jančí. Sedmdesátku už dávno oslavil, tak podle ní měly jeho klouby nárok na nějaké ty protesty. Nevěděla, jestli se má smát, plakat nebo zuřit, když viděla, jak se před ní snaží skrývat pilulky a pro jistotu mu neprozradila, že ví o tubě s léčivým gelem schované ve skříni hluboko pod ložním prádlem.

Možná by se to bylo zklidnilo, nebýt té chřipky. V lednu ho málem zabila, ale byl silný a dokázal se navzdory všemu uzdravit. Ale ne úplně – obě nemocná kolena postihl ošklivý zánět a jeho dny naplnila bolest. Jednou palčivá a planoucí, podruhé jen šeptající, ale navzdory veškeré péči nikdy neustávající. Jaro už dávno dýchlo do oken a on stále nebyl schopen vyjít z domu.

Šílel z toho a ona šílela z něj. Netrápila ho zdaleka jen bolest, cítil se neschopný, zbytečný a hluboce ponížený. Vždycky byl silný, mocný a nezávislý. Nedokázal se srovnat s tím, že mu někdo musí pomáhat. Nedokázal být vděčný, a tak byl zlý. Přitom to nechtěl, ale zlá slova mu tryskala přímo z hloubi raněné duše. Cítil se nevýslovně pokořen, když se na ni díval a viděl, jak polyká jeho urážky, snaží se je přecházet, jak ho omlouvá před dětmi.

Nikdo ho nechápal a on sám se vlastně nechápal také. Nakonec na to přišel – někdy před měsícem to bylo, když ji pozoroval, jak se chystá jít ven. Pečlivě se ustrojila, lehce se namalovala, párkrát se dotkla hezky upravených vlasů, maličko se navoněla. Najednou se přistihl, že žárlí. Skutečně jde jenom na nákup, projít se po náměstí a popovídat si s kamarádkou? Najednou jako by ji uviděl jinak, než jak ji vnímal po řadu let. Připadala mu hezká, elegantní a žádoucí. O to víc, oč se sám cítil hůř.

Nebylo tomu tak vždy, naopak. Když jim bylo oběma krátce po padesáti, nechoval se k ní zrovna nejlíp. Příroda k němu byla štědrá, odjakživa byl pěkný chlap, zralost a úspěch k němu přitahovaly pohledy i mnohem mladších žen. Ne, že by té své zahýbal, ale ta pozornost mu dělala dobře. Ona byla tehdy nejistá a jeho chování ji zraňovalo.

Padesátka nebývá k ženám příliš milostivá, aby ji se ctí a důstojností zvládly, tak je obvykle nutné začít měnit styl a především se s tokem času smířit. K tomu potřebují podporu, někoho, kdo jim pomůže vrátit otřesenou sebedůvěru. Teď věděl, že ji tehdy zklamal. Byl dokonce tak trochu pyšný na její občasné projevy žárlivosti. Nikdy ji doopravdy nechtěl opustit, ale obdiv a společnost jiných žen mu dělala dobře, a míval tak trochu pocit, že by mu za jeho věrnost měla být vděčná.

Ach bože, když si na to teď vzpomněl, tak si připadal jako idiot. Jako namyšlený, tupý a slepý idiot. Kdyby mu někdo před dvaceti lety řekl, že bude v pětasedmdesáti šílet žárlivostí na svou ženu, vysmál by se mu. Tehdy mu připadalo, že v sedmdesáti už musí být všechno jiné. Vůbec si neuvědomil, že kdo je skutečný muž v padesáti, zůstane mužem pořád. Bohužel.

Znovu zaťal prsty do opěradel křesla, jako by doufal, že otupí bolest pulzující jak v jeho kolenou, tak i v jeho srdci. Vůbec si neuvědomil, kdy se situace obrátila. Jako by všechny ty otravné práce spojené s chodem domácnosti, všechno to vaření, uklízení, nakupování, řízení toku prádla i peněz udržovalo ženy ve formě. Alespoň tu jeho určitě.

Když šel konečně do důchodu tak měl velké plány, kolik toho udělá, přečte, neučí se… Jenže dny jakoby se krátily. Ledva člověk vstal a přečetl si noviny, už aby spěchal k obědu, a než stihne zajít ven a otevřít si knihu, tak se stmívá. Jak se zdálo, jeho žena to také registrovala, ale neměla čas se tím podrobněji zabývat. Potom skončil s bolestmi v křesle a ona ještě zrychlila.

Poslední dny byly k nevydržení a on moc dobře věděl proč. Byla náhodou doma, když ho přivezla sanitka z vyšetření v nemocnici. Všechno by nějak překousl, kdyby mu to mladé hovado, ten debilní saniťák, neřekl dědo. Před ní! Cítil se neskonale pokořen, a protože to nedokázal spolknout, tak byl zase zlý. Na toho hloupého kluka i na ni. Její trpělivý, byť trochu odevzdaný pohled, spojený s úsměvem a snahou ho uklidnit byl víc, než kolik dokázal snést.

Nenávidím tenhle hnusnej byt, nenávidím všechny doktory a nenávidím tebe! Chci být sám a sám taky chcípnout… Vmetl jí to do tváře, zatímco se z posledních sil, ohlušen bolestí, šoural do ložnice. Prásknul za sebou dveřmi, padnul na postel a ze všech sil potlačoval zrádné slzy. Nebylo to jen zoufalství, byl to i strach. Protože při pohledu do jejích očí poznal, že přestřelil. Tvář jí ztuhla a jemu bylo jasné, že se právě k něčemu rozhodla.

Jenže tentokrát mu neřekla, oč jde, a brzy nato poprvé odešla ven, aniž mu řekla, kam jde a kdy se vrátí. Za těch deset dní takto odešla už čtyřikrát. Vždy se pečlivě oblékla, usmála se a řekla, že jde do města. Nic víc. A on se nikdy nesnížil k tomu, aby se jí zeptal proč. A potom trpěl. Dnes to nevydržel, všechna jeho dušená žárlivost a vztek vyvřely ven a řekl jí… Ne, ani sám sobě to nedokáže zopakovat. Jenže ona na to neřekla nic. Možná se i trochu usmála a tiše odešla. Ani těmi dveřmi nepráskla.

Seděl v křesle, kalhoty polité čajem, v ústech vyschlo. Zaslechl kroky. Vracela se. Povzdychl si úlevou a čekal. Nevěděl na co vlastně, na ortel? Jak to myslela s tím stěhováním? Bože dej, ať ho neopustí! Jestli to bude nutné, tak si před ní i klekne, i když netušil, jestli by se potom vůbec dokázal z té podlahy zvednout.

Dveře se otevřely a zase zavřely. Zaslechl pozdrav, ale odpovědět nedokázal. Netrucoval, jen měl pocit, jako by úplně ztratil hlas. Vešla do pokoje, přinesla s sebou závan svěžesti a čerstvého vzduchu. Jenom pozvedla obočí, když uviděla tu spoušť, ale nevšímala si jí. Všímala si pouze jeho. Pousmála se, odhodila noviny ze židle a přitáhla si ji proti němu. Vytáhla z kabelky několik papírů, postupně mu je podávala a nevzrušeným hlasem říkala neuvěřitelné věci.

„Byla jsem za tvým ortopedem a podle jeho názoru bys měl přistoupit na výměnu obou kolenních kloubů. Nebude to legrace, ale máš potom naději normálně chodit.“ Vykulil na ni oči. „Cože?“ Na otázku nijak nezareagovala a pokračovala. „Taky jsem byla v realitce. Několikrát. Náš byt se jim líbí a nabízejí nám za něj buď pěkný byt v přízemí, nebo malý domek. Rozhodla jsem se, že já se už těma schodama týrat nenechám. Co na to říkáš?“

Neříkal nic, jenom se díval hluboko do jejích očí. Viděl tam především lásku, ale i bolest a únavu. A naději. Usmála se. Opatrně, jako by se bál, zdvihl chvějící se ruku a něžně ji pohladil po tváři, setřel z koutků očí stopy slz a dotkl se jejích úst. Jemně ho do prstu kousla. „No? Jak se ti to líbí? Bereš to?“

Byl by jí slíbil cokoliv a věděl, že ona to ví. Ovládl se dokonce tak, že se na ni dokázal uličnicky ušklíbnout. „Beru tebe, a když jinak nedáš, beru i nové klouby a nový dům. Ale ze všeho nejvíc bych bral suché kalhoty…“ Rozesmála se a podala mu ruce, aby mu pomohla vstát.

Aktualizováno: 9.7.2015 — 16:29

17 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Technicka poznamka – skoro cely den mi Dedenik nesel otevrit. Teda dostala jsem se k upoutavce, ale kdyz jsem chtela otevrit clanek, tak mi to ukazovalo „unavailable“.

  2. Miluji Dedeiny Nedopovídky, jsou nesmírně lidské, vtipné, přesně ze života (Dede je fakt mistr dialogů) a – jak píše YGA jsou s „podivuhodným koncem“. Milá Dede, mělas skvělý nápad, dát povídky sem, už mockrát jsem si říkala, že si je budu muset znovu přečíst, ale…. takže díky že jsi tu knížečku „vytáhla z knihovny“ za mne 🙂

    Také nevím, jaké „moudro“ bych zde mohla přidat, ale jsem si jistá, že každá žena v tomto „neznámém“ rozpozná nejméně jednu vlastnost toho „svého chlapa“

  3. Vždy tvrdím, že muži sú ješitní od prirodzenia (a hlavne na svoje prirodzenia – pozn.autora). To že horúce zemiaky z pahreby musia potom ťahať za nich ženy je už iná vec 🙁 .

    Odkedy sa živím ako opatrovateľka starších ľudí ma zaráža ešte jedna vec. Takmer nikto v mladosti nepredpokladá, že vo vyššom veku nebude tak zdravý, silný a výkonný ako zamladi. Uvediem príklad: pracovala som v Nemecku v istej zámožnej rodine, kt. si v mladosti dala postaviť elegantný dom na atraktívnom mieste. Vyzeralo to nádherne, malo však zádrhel. Do domu sa dalo dostať len pešo, po 97 schodoch. Dokiaľ boli majitelia relatívne zdraví, ešte to šlo. Ale potom pán dostal mozgovú príhodu a pohybovať sa mohol len za pomoci rolátora. Zostal uväznený vo svojom dome a na terase. Ak by dom mal normálny prístup z cesty, starý pán by sa bol mohol vybrať napr. do kostola, alebo do parku. Ale takto :@

    1. Yetti, to, co píšeš, je velká pravda. Když mi vloni zemřela maminka (85 let), rozhodla jsem se, že se ze svého dvoupodlažního domu přestěhuji do krásného velkého bytu v domě s výtahem. Maminka měla už řadu let potíže s chůzí a postupem doby se to jen zhoršovalo. Poslední roky už nebyla celkově zdravá a většinu doby byla u mně. Ale! Už několik let například nebyla v horním patře, protože se po schodech nedostala ani nahoru ani dolů. Do vany se dostala jen s mou pomocí, někdy ani to ne. Poslední cca dva roky už jí dělaly problém i tři schůdky k domovním dveřím a tři schůdky do zahrady, takže už nechodila ani na zahradu. Po její smrti jsem o tom hodně přemýšlela a rozhodla jsem se tak, jak jsem se rozhodla. Byt jsem nechala rekonstruovat, místo vany jsem nechala instalovat sprcháč, celý byt má sjednocenou podlahu a jen nizoučké lištové prahy. Je mi sice teprve padesát a se schody ani s vanou zatím žádné problémy nemám. Ale to maminka v mém věku taky neměla. Navíc čas utíká strašně rychle a já bych jednou nechtěla být v situaci, že se ve vlastním domě nedostanu ani do ložnice v horním patře. Lidi se obvykle diví, jak můžu jít z domu do bytu, a když jim řeknu důvod, koukají na mě jako na blázna. Ale já vím svý, mám před očima tu svou mámu a její nemohoucnost. O koupi mého domu se dokonce už zajímalo několik postarších samotných žen. Trochu to nechápu, ale nikoho nezrazuji, je to každého věc a každý uvidí sám.

      1. Dnes už existujú rôzne kompenzačné pomôcky, napr.schodový výťah (Treppenlift), pomocou kt.sa dá dostať z prízemia na poschodie. Alebo vaňový výťah (Badelift),kt. umožní dať pacienta do a z vane. Ale byt na 3.p.bez výťahu je pre staršieho človeka hotová katastrofa.
        V mojej terajšej rodine majú nádherný dom, všetko je perfektné – dedko bol stavbár a dom postavil viac-menej sám. ALE !!!
        Pánboh chráň, aby v kúpelke na tie nádherné kachličky kvapla kvapka vody, v tú ranu sa premenia na kľzačku 🙁 .
        S nádhernou tvarovanou vaňou je to rovnako. Na môj podnet dedko pozháňal protišmykovú podložku do vane a koberček do kúpelky.

    2. Když jsme se dostali v přestavbě našeho baráčku k topení a podlahám, pomáhal nám kamarád instalatér. Už tehdy spíše k šedesátce než k padesátce, artróza v kolenou po neustálé práci skrčence ve vlhku. Tak ten Bimbovi vždycky říkal: „Nestavíš si hnízdečko lásky ale domov důchodců“. Měl pravdu a jsem ráda, že nemáme ani prahy,až nebudeme moct chodit do schodů tak je spodek připravený na jednoduchou přestavbu. Jen ten sprcháč mne straší, ale i na ten jednou dojde, peníze na přestavbu koupelny jsou připraveny

      1. Šílené jsou ty paneláky, kde výtah zastavuje v mezipatře. Není to sice moc schodů, ale PROČ?? Kolik se tím ušetřilo?
        Náš panelák je naopak, co se týče domu, zcela bezbariérový. Nikde jediný schůdek, ani venku, výtah zastavuje snad se submilimetrovou 🙂 přesností. Vhodné pro vozíčkáře. Pouze v bytech by vadil vysoký práh do lodžie, kde je i úzký vchod. A samozřejmě jádro. Ale to jsou věci, které si uživatel už musí nechat přestavět sám.

        1. Nevím, jak je to kde v panelákách, ale já znám výtahy zastavující v mezipatře ze starých činžáků. Ale máš pravdu, pro invalidy, staré lidi, vozíčkáře a jakkoli jinak znehybněné lidi je to dost na prd, protože těch schodů bývá bohužel celkem dost.
          V domě, kde teď bydlím, je to OK. Nový výtah se zasouvacími dveřmi, staví samozřejmě v patře a také s milimetrovou přesností, takže nevzniká schůdek. Jen z chodníku do vchodu jsou dva schůdky, ale je tam i šikmá plošinka se zábradlím.

  4. Je neuvěřitelné, jak ti chlapi občas přemýšlí úplně šejdrem, že? Narovnat jim tu myšlenkovou linku dost často stojí zaťaté zuby a dost konání, ale pak je dobře.

  5. Ajko Inka-tak nejak neviem čo povedať.Len to ďakujem-ak príde u mňa k takejto chvíli,snáď budem vedieť,čo urobiť.

  6. Hm, tuším na nedopovídkové obdobie prejdem do režimu čítania večer doma, slziť za stolom v robote jaksi nie to pravé orechové …

  7. Jedna z nejdojemnější povídek … na tvých nedopovídách se mi líbí, že jsou to povídky s podivuhodným koncem. Třebas tady jsem myslela, že to bude stěhování, ale ta výměna kolen to zavedla zase jinam (taťkovi taky měnili obě kolena a taky mu to pomohlo).

Napsat komentář: inka Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN