Maminko? Copak, Kačenko? Musím ti říct něco úžasnýho! Tak chvilku počkej, ano? Teď ne… Ale to je strašně důležitý! Tak povídej.
Maminko, víš co?
Co?
Lenka dnes ve školce povídala, že její babička straší ve věži!
Cože???
No fakt! Říkala, že slyšela, jak to v kuchyni vykřikovala její maminka, když mluvila s jejím tatínkem…
Ale ne, to musela Lenka špatně rozumět, víš?
Ne, vážně ne! Maminka prý křičela, že to snad není možný, ale že je to tak! Že jejich babička straší ve věži… Ty ses zakuckala?
Ne, už je to dobré. No a co bylo dál?
No já jsem jí samozřejmě taky nevěřila, chápeš… Povídám – jo, a jak ti může babička strašit ve věži, když bydlíte v paneláku, ha?!
No a co Lenka?
Ta říkala, že to jedno, protože jejich panelák je vyšší než nějaká blbá věž. Tak jsme si teda řekly, že babička asi straší v tom domečku, co je nad výtahem, víš? Zase kašleš???
… Doufám, že tam nahoru s Lenkou nelezete! Řekla jsem vám už aspoň desetkrát, že je to nebezpečné!
Ale né, jasně, že né… My bychom tam jenom chtěly tu babičku vidět, jak straší, víš? Já jsem ještě nikdy neviděla strašidelnou babičku…
To buď ráda!
Já nevím… Možná by to bylo bezvadný, taková babička. Třeba by to ta naše taky zvládla, co myslíš? Já bych se jí zeptala…
Káčo! Opovaž se! Jak tě to napadlo?
No napadlo… vždyť ti přece minule říkala, že se lekla sama sebe, když se dívala do zrcadla! Jak přišla od kadeřnice – copak nepamatuješ?
Ehm… no, pamatuju. Ale to babičce radši nepřipomínej…
Ale to já klidně můžu! Já jsem o tom s ní už mluvila víš? Ona tehdy úžasně nadávala a říkala, že už k tý krávě nikdy nepůjde.
Kačko, jak to mluvíš!
To babička! Já to jenom opakuju. A proto si myslím, že by klidně mohla strašit. A když nemáme věž, tak by mohla chodit po plotě, jako bílá paní. A k tomu by mohla vzdychat a kvílet. Babička umí nádherně kvílet… Klidně by každýho vyděsila. Sama jsi říkala, že když babička kvílí, tak padá listí ze stromů!
Kačenko, viď, že o tom nebudeš s nikým mluvit, že ne? Ani s babičkou! Buď hodná holčička a babičku už ze svých plánů vynech, ano?
Ale proč? Vždyť jak přišla s těma obarvenejma vlasama, tak mi děda řek, že když zahlíd tu strašlivou rezatou, tak se k smrti vyděsil. Prej si myslel, že do baráku vlezla liška! A tak si hned musel dát panáka, aby to leknutí ze sebe dostal ven!
Cože? Tohle ti dědeček říkal???
No jo. A maminko, víš co?
Co?
Já si nějak nedovedu představit, jak si děda mohl dát toho panáka, když říká, že je hyn na kolena. Myslíš, že ho skákal i s hůlkou? … Maminko, ty zase kašleš?
Ne… nekašlu, jen mi zaskočilo.
Tak jak myslíš, že to bylo? A kde si ho nakreslil? Asi v předsíni, ne? Babička by ho určitě do obýváku na koberec s křídou nepustila. Víš, jak vyváděla, když jsem si je tam minule vzala…
Ehm… Kačenko, děda tím panákem myslel takovou malou skleničku… to se tak říká, víš? On neskákal panáka, ale musel se z toho svého úleku napít… vody.
To je škoda, že neskákal, mohli bysme někdy skákat spolu. A proč pije vodu z malý skleničky a ne z normální? On se taky pobryndá? A babička potom musí kvílet a strašit, co?
Kačko, už toho nech. Naše babička nestraší.
Když si to myslíš… A maminko, víš co?
Co?
Já mám děsnej hlad.
Tak chvilku počkej, dám ti polévku.
Ale já nemám hlad na polívku, já mám hlad na něco rychlýho. A dobrýho! Já si jdu něco najít, jo?
Kačko, řekla jsem ti, ať počkáš.
Já jdu!
Kateřino, okamžitě toho nech! Přece ještě minutku vydržíš! Copak si vážně nemůžu zajít ani na záchod?
Variácia A:
– Stará mama, a kedy ty už zomrieš?
– A prečo Monika ?
– Lebo mama povedala, že nám iba krv piješ!!!
Variácia B:
– Starý tato, a kedy ty už zomrieš ?
– A prečo Maťko ?
– No však si povedal, že keď zomrieš, zdedím tvoje auto. (angel)
Když to člověk čte, vypadá to roztomile. V reálu to dokáže děsit , je-li dotyčná tou matkou a snaží se zoufale vybruslit z ožehavých témat 🙂
Chtela jsem zareagovat jak nektere reklamy u nas v televizi na jiste pripravky pro pany probouzi v detech zajimave otazky. Ale nechce mne to sem pustit.
O ano, tyto reklamy mi dřív připravily nejednu horkou chvilku při zvídavých otázkách Juniora.
Krásná Nedopovídka !!! Vždy, když v pražské tramvaji stála a jely v ní malé děti, které vypadaly povídavě, „nenápadně“ jsem se posouvala do jejich blízkosti. Tihle malí roumové často dokázali rozesmát celou tramvaj a já to pak doma opakovala mamince k oboustrannému pobavení :)) Však všechny zdejší komentáře to dokazují :)))
Tohle už jsem myslím kdysi psala. Byla jsem malá, když jsem viděla jak maminka vyhazuje starou podprsenku. A překvapeně jsem se jí ptala „mami, ty už nenosíš ty bucláky?“ 🙂
Moji kluci takhle až nemluvili. Ale teď chodíme na procházku s 2,5 letou holčičkou od sestřenice.
Šarlotka je číslo. Je hrozně chytrá a upovídaná.
Jdeme na hřiště a ona prohlásí :
“ Dnes jsem se rozhodla, že se sama sklouznu. “
Nebo si lehne vedle mě na gauč a řeknemi :“ Jdi prosím na stranu, já se sem nevejdu, jsi tlustá. “
Nebo “ Ta teta Míša je hodná, nosí mě různá lízátka. “
Prostě všechno slyší a dedukuje a říká to dál.
Míša
Ach – tuto povídku mám moc ráda (clap) .
Kdysi dávno jsme si pořídili první kameru a Jedna natáčel co se dalo. I byli jsme na návštěvě u jeho rodičů a Jeník to zkoušel na matku svou, které se však urputně bránila. „Však já tě netočím,“ vece Jan. U nohou mu malá Terezka plácala bábovičky a jen tak mimochodem prohodila: „Nevěř mu, babi, jak má zavřený jedno oko, tak lže a fotí.“ Jó – to bude už dvaadvacet roků zpátky.
Mě naposled dostala moje tři a půl roku stará vnučka. Měla jsem ji na prázdniny a hned první den vyskočila o půl šesté ráno z postele, vydala se do kuchyně a prý – já tak ráda vstávám! Tím mě, sovu jak vyšitou, opravdu dostala. Ale je to s ní prima.
Mňa takto predvčerom dostala na kolená neterka, učia sa v škole (1. trieda) farby po anglicky a že vraj ako sa povie fialová. Ja naivne že „violet“ a ona že to teda ale vôôôôbec nie, to sa povie inak, počkaj, ja si spomeniem aha PÁRPL. Ja jej na to, Kikuš, to sa číta inak, nie s dlhým aaa (predviedla som rolovanie jazyka) a to je trochu iná farba, oni hovoria purple na všeličo. Záver nášho dieťaťa: Ty vôbec nevieš po anglicky! A mám to … 😀 Ona toho teda trúsi viacej, každú chvíľu, ale holt nezapisujem (chyba), tak sa mi to už začas nevybaví. Minule tu niekto (Pavča?) dal svojej dcérke nádherný prívlastok, že nahrávacie zariadenie s náhodným spúšťaním. VEĽMI výstižné! (clap)
Proboha, tyhle nekončící rozhovory, už jsem na ně skoro zapomněla. To jsem čekala Kačku a Kuba byl tříletý zvědavec. Když už jsem připomínala vzducholoď, zabředl s otcem do hovoru o tom, jak se to miminko dostane ven. I pravil otec, že mě odveze k panu doktorovi a pan doktor mi rozřízne bříško a miminko vyndá. Asi by člověk očekával něco jako a nebude to maminku bolet? Tak naše dítě ne, to se zamyslelo a optalo se: A tati, půjčí mi ten nůž?
(rofl) (rofl) (rofl) Šak chlap, no nie?!
tak tohle a Kaččini klechkové…mě odbourá spolehlivě kdykoli… 😀
Tak to Ti ještě jednu přidám. Přivezla jsem Kačku z porodnice a babička se ji jala koupat. Rozplývala se nad vnučkou a hned ať se jde Kuba podívat na sestřičku. Mladý muž přišel, pohlédl do vaničky, prohlásil “ nemá bimbulu “ a odkráčel. Babičku málem šlehlo
To moje nejstarší sestra na mou prostřední sestru hodila hlášku „Takový škaledý decko vezeš!“ – jsou od sebe o čtrnáct a půl měsíce …
No, když maminka dovezla sestru z porodnice, mě bylo skoro devět, letěla jsem domů celá natěšená, vlítla do ložnice a tam…. Já jsem chtěla sestřičku a ne opičku ( ségra mi to stále vyčítá)
😀 ..kamarádka je maceška a její skorodcera má dvě děti s afroameričanem..a žije v USA..dětem se u nás říká opičky (ne rasisticky,pro barvu,ale jsou mrštné a neposedné jako opice a taky abychom věděli,o kom se mluví)a tuhle mi říkala,že Opičky mají nějakou infekční chorobu a chytla to i matka a já místo politování, protože jsme zrovna řešila něco jiného, konstatovala,že veterinář je tam drahej… 😀
Byly mne 3 roky, kdyz se narodil bratr. Kdyz mi ho prvne ukazovali, tak jsem napred jasala nad malyma rucickama a nozickama, ale jak ho mama rozbalila, tak jsem rezolutne prohlasila, ze ho do te nemocnice musi jit vratit, protoze ma pokrcenou prcinku. (chuckle)
No, mě bylo rovných 20, když jsem prvně viděla „na živo“ čerstvé novorozeně. Paní, v jejiž rodině jsem v Paříži dělala au-pair, se narodil chlapeček. Byl asi 3-denní, když jsem ho viděla prvně a miminko to bylo opravdu maličké a „krabaté“. Paní musela můj údiv vyčíst z mého obličeje, protože se začala smát a já přiznala, že novorozeně vidím poprvé.