Studovala jsem naši maturitní fotku. Rozpustilá mládež nonšalantně se opírající o kašnu u pražského Letohrádku královny Anny, a tam vzadu jsem i já – malá, štíhlá, s blonďatými kudrnami po ramena a v široké sukni. Je možné, že tohle jsem byla opravdu já? Koho vlastně uvidí moji třicet let nevidění spolužáci, až vstoupím do dveří – a koho poznám já?
Opravdu jsem si nebyla jistá. Můžu ještě někoho po tak dlouhé době bez jakéhokoliv kontaktu poznat? Odpověď byla jednoduchá. Poznala jsem skoro všechny, byť s každým za těch třicet let život zatočil jinak – jen to jméno se mi k oněm tvářím doplňovalo o něco hůř:))
Je to tak. Umění rozpoznávat individuální rysy lidské tváře je v lidské společnosti zásadní dovedností – jako společenští tvorové neorientující se čichem, musíme už od úsvitu dějin prostě poznat, kdo je „náš“, stejně jako komu je třeba se vyhnout.
Většina z nás má slušně velký okruh lidí, které si pamatujeme a pak další skupinu těch, které bychom si pamatovat měli, což se někdy daří a jindy nikoliv. Ono totiž nejde jen o tu paměť na tváře. Aby nám to k něčemu bylo, je třeba si k ní zapamatovat i jméno, nebo jinou identifikaci.
Jsou lidé, kteří mají na rozpoznávání a zapamatování lidských tváří talent. Věřte nebo ne, je to úžasné nadání! Zvlášť, když se v něm takový člověk vědomě zdokonaluje. A nemusí to být zrovna špioni, kdo z takových schopností těží – jen si představte, co s takovou schopností může dokázat dobrý obchodník:))
Popravdě mnoho lidí (včetně mně) tento talent zcela postrádá a má problém vůbec si tváře cizích lidí zapamatovat. Obvykle pomáhá spojení výskytu jisté tváře v jistém prostředí. Třeba poznám všechny prodavačky v naší drogérii, ale když některou z nich potkám třeba na náměstí, můj mozek je zmaten a zahájí etudu na téma: Šiš, já ji znám. Určitě ji znám! Ale kdo to, sakra, může být?“
Je to stejné, jako když se pejskaři navzájem pamatují podle svých psů. Potom takovou osobu potkáte v divadle… a jste mimo. Zdvořile se pozdravíte, možná i vedete krátkou konverzaci na neutrální téma a doufáte v nějaké vodítko. Pak už to závisí na vaší konverzační zdatnosti.
Jsou jedinci, kteří se dokážou vřele zapovídat s nerozpoznaným člověkem, aniž by ten druhý tušil, jak moc dotyčný tápe v otázce jeho totožnosti. Průšvihem samozřejmě je, když takto nepoznáte své kolegy, zákazníky nebo – ano, i to se může stát – své nadřízené:))
A tak se dnes vcelku předvídatelně ptám: Jak jste na tom vy s rozpoznáváním a zapamatováním si lidských tváří? Máte nějakou historku, která s rozpoznáváním lidí souvisí? Umíte se lidi „naučit“? Pojďme si dnes povídat o paměti na tváře!:))
Tak yjsme si vybavil aještě jednu scénku z hospody U Nouzů…stavili jsme se tam na oběd a u vedlejšího stolu seděl takovej vlasatek chlap v triku,džísce a riflích, měl takový ty kovbojský boty a ládoval se..sedli jsme si a já pořád koumala odkud že ho..a pak jsem se rozzářila a říkám si,jasně, chodil na průmku,jen do jiný třídy a ročníku…určitě jo,vždyť byl na loňským maturáku.. A tak když odpočíval,aby pokračoval v jídle,tak jsem se na něj usmála..oplatil a pozvedl půlitr..na dálku jsme si ťukli a mě to nedalo, protože jsem věděla,že ho znám, jen to jméno..a do který třídy,ke kterýmu profesorovi ho šoupnout.. hároš zaplatil, zvedl se, procházeje okolo nás mne objal okolo ramen a řekl,tak zase někdy a měj se…vypadlo ze mne, Ty taky a pozdravuj…když se za ním zavřeli dveře, můj ex mi povídá-jsi neřikala,že ho znáš a já tak nějak dotčeně odpověděla, no a co? Chodil do stejný školy, loni jsme se viděli na plese… nechápala jsem ,čemu se řehá on i jeho kámoš..Jo viděli, ty jsi tančila a on na podiu zpíval! Byl to Láďa Křížek z Citronů… (rofl)
Děkuju za skvělé komentáře! (inlove) Těší mě, že v tom s tím nepoznáním – nepřiřazením jména nejsem sama (angel)
Jinak musím uznat, že celodenní (a celonoční) péče o dvouletou tryskomyš je sice zábavná, ale dá jednomu zabrat. (chuckle) Tedy kdybych se měla bavit jen s Patrikem, tak je to (skoro) v pohodě – jde o to stihnout i něco navíc. Jak jsem to kdysi zvládala s dvěma dětma? (angel)
Ovšem je úžasné sledovat, jak se rozvíjí, jak se učí – už jen za tu dobu, co je tady, se změnil a udělal pokroky. Je krásné sledovat jen jeho vztah ke psům… a vztah holek k němu. Začaly ho opravdu hlídat – přece jen se už mrně umí vzdálit. A když měl malej drobnej incident s plastovou motorkou (motorka to vyhrála:)) tak mě skoro šokovala Ari – jak neuvěřitelně rychle se v té předsíni odnekud zhmotnila, připravena nezdárnou motorku zakousnout:))
Ale moc k smíchu mi to nakonec nebylo, protože jestli se Ari hodlá o Patrika starat s tímto nasazením, budu muset být venku mnohem opatrnější – aby náhodou někdy nedošla ke špatnému závěru, když by se třeba malej někde rozplácnul a zrovna u něj stál někdo cizí… brr, to by nemuselo dobře dopadnout.
Jinak mávám a přeju krásné letní dny (f)
Tak jsem si početla v komentářích :)) A zasmála jsem se problému, který má Karakal (a další). Ono to totiž může dopadnout zcela obráceně. Karakal pozdraví a jde dál s dobrým pocitem, že „známou“ tvář neminula bez pozdravu. Naopak „pozdravená osoba“, pokračuje dál, má pocit nezdvořilosti a ještě dlouho ji vrtá hlavou „odkud jen já tu ženskou znám“ 🙂
A to mě připomnělo, že já to jednou v mládí dovedla ještě o kus dál. Běžela jsem na přijíždějící tramvaj a přede mnou šla dívka, kterou jsem „jasně poznala i zezadu“. Takže jak jsem ji při dobíhání míjela, plácla jsem ji zezadu bodře po zádech a zahlaholila „ahóóój“. Jenže, když se naše tváře potkaly, koukala na mě vykulená, zcela neznámá dívka. Protože tramvaj už stála, „zůstala jsem v omylu“ a odběhla s usměvem na tváři. No a ta dívka si buď řekla „co to bylo za blbce“, ale možná byla můj výše popsaný případ 🙂
Ja si pamätám tvár aj to, odkiaľ deného človeka poznám. Ale spomenúť si na meno, tak to väčšinou nedokážem 🙂
Tak znovu… lidi ze školních let poznávám. Horší jsou lidi ze současnosti 🙂 Musím si vždycky zapamatovat nové lidi z jazykovky a to je fuška, pletou se mi jména, když si vedle sebe sednou dvě blondýny, tak je na malér zaděláno. No a pak jsem se taky divila, že mě zdraví čerpadlářka na místní benzince- no, ona bydlí v protějším domě… tak tady na vsi zdravím všechny, protože nikdy nevím, jestli jsou cizí nebo sem patří a já si je jenom nepamatuju 🙂
Lidi a jejich tváře si pamatuji asi tak průměrně, někdy hodně bádám v záhybech paměti a při slovním vodopádu protější strany se debilně usmívám a vypouštím nejapné nic neříkající věty aniž bych nadále věděla kdo to je. Většinou mi to během hovoru docvakne a spadne mi kámen ze srdce ale někdy si vzpomenu třeba až doma. Co si nepamatuji jsou jména. Z pana Strnada udělám Kosa, z Havrana Vránu, z paní Vláčilové vytvořím Pluháčkovou a pod.
Moje maminka hrála velmi dobře tenis a v mém rodném městě chodívala na dobrý tenis se dívat. Jednou takhle komentovala se sousedícím divákem tenisovou hru našich špičkových hráčů a oba se pěkně rozčilovali a fandili.
V družném hovoru se pak rozešli. Známí pak maminku zastavovali se zvědavým dotazem. Vy nebo ty, se znáš s Panenkou ? Matinka na to, „s jakou panenkou?“ Až v vzápětí zjistila, že se dobře bavila s naším známým fotbalistou Antonínem Panenkou. 🙂
ano Jenny, my to zažili,když jsi nás chtěla vyměnit za jinou partu na Dubení 😀
PS: hodlala jít se skupinou parkinsonářů z HK, co měla prapor 😀
(y) (rofl) (wave)
Jo, Jenny, to se mi taky jednou stalo. Byla jsem v Praze na plese Balonoveho klubu. Zkraje 70.let. Docela dobra zalezitost. Treba Landovsky zaujal misto hajzlbaby a fakt tam velkoryse rozdaval ty papirky… A jak jsem tak kolovala davem, tak jsem si vsimla, ze po mne kouka nejaky sikovny muzsky a byl mi povedomy. Tak rikam ahoj, jak se mas?/ Dobry/ a co ty?.. Atd. Nejak jsem se asi oba v mysli presvedcili, ze se odnekud zname, sikovny muzsky mne pozval k baru na panaka, delali jsme si srandicky z nekterych lidi, ponadavali na politiku a v dobrem jsme se rozesli. Moje particka kamaradu mela spadlou celist. A zes nikdy nerekla, ze se znas s Pavlem Bobkem. JA ze se znam s Pavlem Bobkem? No vzdyt jsi s nim sedela u baru. Aha, tak proto mi byl povedomej. 🙂
No, to je dobrýýý , Hano! Pavla Bobka jsem měla a mám ráda.Jeho Houston mně navždy utkvěl v paměti.
Historka bezva,musela to být fakt milá společnost.
Ve vedlejší hospůdce píšu jak si moje mama popovídala s Tondou Panenkou. 🙂
Šmánkote, nééé, tady to píšu, aspoň vidíte jaká jsem dopleta. (tmi)
Dede jsem na tom jako Ty. Tuším, že tohodle bych měla znát, ale nic víc. Jenže mi to momentálně komplikuje život. A hodně. Nevím, jestli tu tušíte, kde zrovna pracuju. Pracuji v centrále obrovské instituce, kde komunikuji se spoustou více či méně vysoce postavených osob (v rámci této instituce, ale někteří jsou i celospolečensky významné osoby). Teoreticky bych si měla pamatovat i těch cca 50 ředitelů a ředitelek z podřízených organizací (cha cha), plus sem tam někoho dalšího. Výsledkem je, že nejen v budově, ale i jejím okolí potkávám „matně povědomé osoby“, které bych měla zdravit první. No a teď proč je to průšvih: budova stojí na Národní, přímo proti Nové scéně ND. Tedy v okolí mé práce se pohybuje ještě druhá skupina „matně povědomých osob“, které bych spíš zdravit neměla! Jak já nekoukám na televizi a do divadla chodím jinam, než do Národního či na Novou scénu, tak mi obvykle chvíli trvá, než rozklíčuju, jestli tahle osoba byla ze skupiny vědec (či kolega úředník), nebo herec. Obvykle se musím rozhodnout zda pozdravit či nepozdravit dříve, než je definitivně zařadím. Už s emi povedlo pozdravit „známého seriálového herce“. Ovšem ze seriálu jsem jen matně znala upoutávky a neznám žádnou z jeho rolí, takže dodnes nevím, jak se vlastně jmenuje, protože nevím, podle čeho bych ho hledala. Jen už nikdy nezapomenu jeho obličej (rofl)
Pozdravem přece nikdy nic nezkazíš. Alespoň mě tedy nikdy neurazí, když mě pozdraví i někdo, koho neznám. Je přece pěkné někomu popřát dobrý den. Bohužel dnes stále častěji potkávám lidi, třeba v práci nebo v domě, tedy často a opakovaně, kteří „čumí jak tele na nová vrata“ a zásadně nepozdraví.
Jinak s těmi známými tvářemi to znám. Za rohem od domu, z kterého jsem se munulý týden odstěhovala, bydlí už nějakou dobu Miroslav Táborský. Poprvé jsem ho tam potkala zrovna v době, kdy šlo v TV shodou okolností v krátké době po sobě několik věcí, ve kterých hrál. Šinu si to ulicí, on naproti mně, vidím známou tvář, se kterou se často vídám, tak jsem automaticky pozdravila. Je zjevně slušný, tak s úsměvem pozdravil taky, a až teprve pak mi došlo, že se vlastně neznáme, že je to „jen“ tvář známá z obrazovky a z pódia. Od té doby jsme se zdravili, potkávala jsem ho tam často.
Karakal, buď v klidu. Oni ti ředitelé jsou na tom v drtivé většině jako ty, na chodníku jsi jim povědomá, ale zaboha nevědí odkud tě znají.
Jinak tohle „vytržení z kontextu“ také znám. A navíc jsem člověk dost asociální, lidi musím potkat několikrát, než si je zapamatuji. Je zajímavé, že má maminka je naopak velmi společenská, s pamětí na lidi. Když jsem byla malá, zoufala si nad tím, že jsem si neznala lidi z okolí. Oni si jí pak stěžovali, že „jsem potkala ve městě Vaši dceru a ona mě ani nepozdravila!“ Někteří měli problém uvěřit její omluvě „víte, ona Vás nezná“ 😀
Karakal, to důvěrně znám… 😛 . Vždycky jsem dělala v centrálách velkých institucí a (skoro) vždycky jsem školila. Víte, co to je, když můžete v práci potkat kohokoliv z cca tisícovky lidí, kteří na vás někdy v životě třeba půl dne koukali?
Jen pro pořádek: jsem ten druhý typ – pamatuju si celkem spolehlivě jména, ale tváře zcela minimálně.
Já DEDE na srazu po 25 letech poznala skoro všechny. Jen u jedné spolužačky jsem si nemohla vzpomenout na jméno. Tak jsem se jí přiznala. A společně jsme se tomu zasmály.
My jsme měli ve třídě 3 kluky, jinak jsem byli ryze holčičí třída. Při posledním srazu jsme setkali před školou. Mě tam byl doprovodit manžel. Stál stranou. Všechny moje spolužačky si ho prohlížely a bylo vidět, jak jim to šrotuje v hlavě. Až se jedna zeptatala : “ A ty se prosím tě kterej z těch 3. “ Manžel se smál a řekl, že žádnej. A navíc že je o 16 let starší než my. Ale on vypadá mladě. Ale polichotilo mu to.
Překvapila mě naše třídní, i po tolika letech si nás pamatovala podle jmen. Teda klobouk dolů.
Míša
Nevím, jestli je to i tento případ, ale naše třídní ze základy se nám na srazu přiznala, že po pozvání na takový sraz vyhledá fotografie příslušné třídy a nastuduje si jména a tváře z fotek (má je samozřejmě všechny popsané).
MLP je kantor, který po čtyřech letech s třídou stále netuší, jak se který žák jmenuje. Teda zná premianty a průšviháře. A holky, protože je to průmka a holek je tam jak šafránu. Není problém si ty dvě ze třídy zapamatovat. Ovšem studenti si samozřejmě pamatují jeho. Takže kamkoliv jde, vždy musí počítat s tím, že narazí na studenta či bývalého studenta. Poměrně vysoká koncentrace jich je v pražských kinech, neb tam chodí na brigády. Občas se stane, že večer jde do kina a ráno celá škola ví, na čem byl.
míšo, moje pamě´t je sice už hodně děravá, takže si lidi hodně pletu. obdo ivovala jsem ale pamě´T NAŠEHO SBORMISTRA TOMÁŠE FIALY ,KTERÝ DIRIGOVAL SPOUSTY LET VYSOKOŠKOLSKÝ SBOR PEDAGOGICKÉ FAKULTY V ÚSTÍ NAD LABEM. PO 35 LECECH JSME SE SETKALI PRVNĚ A ON MNE DOKÁZAL NEJEN POJMENOVAT JMÉNEM I PŘÍJMENÍM ZA SVOBODNA, ALE TAKY MNE SPRÁVNĚ ZAŘADIL DO STUDIJNÍJ HO OBORU. A TO JSEM BĚHEM STUDIA ZCELA NIČÍM NEOHROMOVALA ANI NEVYČNÍVALA Z ŘADY BĚŽNÝCH STUDENTŮ.BYLO TO ALE PRO MNE VELKÉ A PŘÍJEMNÉ PŘEKVAPENÍ.NAŠ STUDIJNÍ SKUPINA BYLA SICE ZNÁMÁ ČASTÝMI ŠTUDÁCKÝMI RECESEMI, ALE JÁ SE JICH JEN ÚČASTNILA, JELIKOŽ INICIÁTORY BYLI JINÍ Z NAŠICH ŘAD.ASI PŘEDE DVĚMA ROKY JSEM PŘIN JÍZDĚ VLAKEM BYLA VELMI SRDEČNĚ ZDRAVENA A OSLOVENA POHLEDNÝM MLADÍKEM. VEHEMENTNĚ SE KE MNĚ HZLÁSIL, JAKO KE SVÉ BÝVALÉ ÚČE, ALE JÁ VŮBEC NETUŠILA, KDO BY TEN MLADÍK MOHL BÝT. ZEPTALA JSEM SE TEDY SLUŠNĚ NA JEHO CTĚNÉ JMÉNO.KDYŽ HO VYSLOVIL, UKÁZALO SE, ŽE TO BYL TEN NEJPROBLÉMOVĚJŠÍ ŽÁČEK VE TŘÍDĚ, KTERÉHO JSEM PŘES TA JEHO VŠECHNA „DYS“ DOKÁZALA NAUČIT OBSTOJNĚ ČÍST,PSÁT(SICE JEN NA JEDNODUCHÉM PSACÍM STROJI) A V MEZÍCH DXSKALKULIE I SLUŠNĚ POČÍTAT ASPO’N NA KALKULAČCE. BYLA S NÍM FAKT DŘINA, PROTOŽE MĚL NEJEN VŠECHNA MOŽNÁ DYS, ALE TAKY BYL NESKUTEČNĚ HYPERAKTIVNÍ A NESOUSTŘEDĚNÝ. K TOMU NEMĚL ŽÁDNÉ ZÁZEMÍ V RODINĚ.AK LE TO, ŽE SE KE MNĚ PO VÍC JAK 20 LETECH HLÁSIL, A JAK SRDEČNĚ TO DĚLAL, BYLO VELICE MILÉ.
Pche – nepamatuji si tvář ani jméno. Mohla bych to svádět na nastávající stáří, ale první absolutní vymazání osoby z mé vizální paměti bylo v mých cca osmnácti – to jsem se celý večer na dýze bavila s dvoma klukama a když mne ve čtvrtek (zabranou do hovoru se spolužákem) pozdravil pohledný vysoký mladík, oba dva (já a ten spolužák) řekli „Ahoj“ a po pár krocích – zase oba dva – řekli „Kdo to byl?“ No a v sobotu (asi zase na diskotéce) mi onen mladík řekl „Tys mne pěkně zazdila!“ (chuckle) Nikdy mi neuvěřil, že jsem ho fakt nepoznala … Od té doby, i když absolutně nevím, o koho se jedná, zdravím všechny, kteří vypadají, že poznali mně a tvářím se, že přece vím …
Bohužel mám i takový blbý zvyk, že hledím „skrz lidi“ (no, spíš hledím do blba a nevnímám okolí) a pak si někteří myslí, že je přehlížím jak lán (ti známí) nebo že je šmíruji (ti ostatní). Však mi Terka každou chvíli říká „Zas hledíš!“ (rofl)
Mám to štěstí nebo tu smůlu,že si lidi vybavím i se jménem, ty ze školky,školy,ze třídy, z jiných tříd, z intru……i ty ze sídliště,kde jsem 10 let o sobotách roznášela noviny..ale že si nemapatuju lidi z dílen a z výroby ze současné práce, to je pro mne dost zoufalé… ale nejsem v tom sama,onehdy jsem poslala Danovi fotku našeho kamaráda – prej kdo to je, nebyl v uniformě, měl civil 😀
No, vzhledem k tomu, že spolužáky z devítky jsem některé neviděla fakt těch 40 let, nepoznala bych nikoho. Už proto, že jsem je ani nepotkávala trošku stárnoucí, prostě nic.
Já mám spíš problém s našimi skautíky. Oni poznají mne a předpokládají, že já poznám je. Onehdy jsem konverzovala s jedním mladým mužem, který byl naprosto přesvědčen, že vím o koho jde a jen zážitky z tábora mi pomáhaly určit přibližnou dobu, kdy v přístavu byl. V sobotu jsem po dvaceti letech viděla jednu sestřičku – naposledy jsem ji viděla v jejích šestnácti jako štíhlounkou holčinu a teď zasloužilá matka a matróna. Ale včera jsem se setkala s jednou svou světluškou a ta se teda nezměnila. Problém je, že jsem ji viděla u domu její maminky, tak jsem ji mohla zařadit. A asi i to, že jsme tehdy k sobě měly hodně blízko, to se tak stává.
Na tváře mám myslím docela dobrou paměť, dokonce si vzpomenu odkud tu osobu znám, ale přesně jak Dede píšeš, přiřadit k ní jméno už je horší. Nevím, kolik bývalých spolužáků bych ještě poznala, ale určitě bych si známé tváře vybavila rychleji, než jména. Asi jsme každý uměl odříkat – jako bičem práská – seznam spolužáků podle abecedy. Dnes bych se zmohla tak na dvě, tři jména za sebou a ještě ne od všech písmen. Kdysi jsme v divadle potkali manželova kolegu. Ten ho srdečně oslovil a dali se spolu do řeči. Já v tichosti stála vedle, jen se občas usmála, přitakala. Když jsme se rozešli, „vyčetla“ jsem choti, že mě nepředstavil. On řekl, že nemohl, protože by pak naopak musel představit kolegu mě a že si nemohl vzpomenout na jeho jméno, tak by to bylo trapné.
Manžel má tři sestry, je mezi nimi několikaletý věkový rozdíl, přesto mají všechny tři naprosto stejnou barvu hlasu a způsob mluvy. Když některá dříve nechala zprávu na záznamníku a „nepředstavila se“, pouze podle obsahu jsme se museli domýšlet, která z těch tří to byla (nerozezná je totiž ani jejich bratr). Po opakované prostě se teď už rovnou ohlásí jménem, která volá.
Ano, na tváře může člověk mít talent, ale take existuje pravý opak, tzv. „face blindness“ (snad přeloženo slepota na tváře). Prvně jsem o tom slyšeli ve zdejším oblíbeném TV pořadu „60 Minutes“. Prostě lidé jsou chytří, vedou zcela normální život, ale nedokáží si zapamatovat a rozeznat tváře (ani ty velice známé). Je to už 10 let starý pořad, ale našla jsem ho na netu, tak přidám odkaz. Kdo umíte anglicky a mate hodinku čas, poslechněte si to, je to úžasně zajímavé.
http://1url.cz/RbQL
Dede, užívej si babičkování
Lidi z gymplu poznám po tváři bez potíží, i nějaké to jméno už někdy lovím z paměti trochu hůř. Nevím, jak se to mohlo stát, ale z té veselé party, co jednoho krásného horkého jara odmaturovala a rozprchla se do života, jsou dnes padesátníci a s některými z nás si život i nepěkně pohrál. Už máme dokonce i své mrtvé, které si tak navždycky zapanatujeme jako mladé. Poznáváme se celkem bez problémů, protože jsme se rozcházeli už jako dospělí lidé, už jsme měli ty základní rysy, které nám zůstávají celý život.
Před pár lety jsme měli sraz ze základky. A tady byla situace o poznání horší. Rozcházeli jsme se jako děti a strašně moc jsme se pak změnili. Holky mezi sebou jsme se většinou poznaly. Tenkrát jsme spolu hodně kamarádily a přece jen jsme se dobře znaly, takže jsme nějaké ty rysy rozpoznaly. Horší to bylo s kluky. U stolů seděli chlápkové při těle, často plešatí, někteří fousatí, podobu někdejších kluků jsme hledali těžko. Nakonec jsme ty tváře a jména nějak dali dohromady, ale upřímně, nebýt naší „kolektivní“ paměti, kdy každý poznal někoho, tak bych některé své bývalé spolužáky nepoznala.