Bude to rok, co jsem za prací odjel z hornatého Liberecka do rovinaté metropole Hané, Olomouce. Říkal jsem si, že po studiích v Hradci Králové mě roviny nedokáží překvapit, přesto překvapily. Haná je jiná, Haná je svá. Ne, že bych na Hané nikdy nebyl. Vlakem i autem jsem ji přejel nespočetkrát, Olomouc jsem také několikrát navštívil. Přesto platí, že někde žít a něco navštívit je rozdíl diametrální. Za ten rok jsem nastřádal poznatky v následujících oblastech, které tu opravdu, varuji, velmi subjektivně popíši 🙂

Jídlo

Je to zvláštní, myslel jsem, že v době nadnárodních řetězců už mě nic nepřekvapí, cokoli jde sehnat kdekoli a pro nějakou potravinovou exotiku musím minimálně za hranice (nejlépe dvoje nebo troje). Olomouc mým představám uštědřila tvrdou lekci. Já tady vlastně do těch hyper-supermarketů vůbec nemusím chodit.

Těch obchůdků s místními produkty, kozími, ovčími sýry, salámy a hlavně loštickými tvarůžky. To se jen tak v nezemědělských oblastech nevidí. Gurmán tu může experimentovat, jak dlouho se mu zachce. Ještě víc mě ale dostal fakt, že tu je italský market. A to opravdu s Italy. Italové mají v Olomouci nezanedbatelnou menšinu, mají tu v Olomouci několik obchodů s potravinami, kavárnu, porcelán a pracují v cukrárnách; možná jsem i něco zapomněl).

Vážně bych to v Olomouci nečekal. A ty jejich sýry, sušené šunky, olivové oleje, vína, kávy, špagety… to jsou skutečné delikatesy. Navíc se vám v obchodě opravdu věnují, o produktu vědí první poslední a od všeho si musíte ochutnat, abyste si náhodou nedej bože nekoupili něco, co nechcete, co vám nechutná, no to by byla pohroma.

Italský market nabízí různé ochutnávky. Jejich velmi zajímavá je vanička s panenským olivovým olejem, do které se namáčí kolečka bagety nebo ještě lépe toskánského chleba. Po namočení se to pak ještě posolí. Říkají, že to je pro nastartování chuťových buněk před jídlem nebo k vínu k lepšímu vnímání chuti.

V Olomouci je snad největší koncentrace cukráren na kilometr čtvereční. Příklad budiž cukrárna Aida na horním náměstí.

Pivovary

Jen na území města Olomouce je 6 pivovarů, další jsou v nejbližším okolí a v okruhu 30 kilometrů jich jsou snad desítky. Navíc tu jsou dvě specializované prodejny piv, které dováží pivo z dalších minipivovarů. Netušil jsem, že Haná je tak pivům zaslíbená. Samozřejmě je tu i plno pálenic, což jsem tu čekal spíš. Nejlepší to má Náměšť na Hané, kde „U Jadrníčků“ je pivovar i pálenice v jednom domě.

Pivovar Chomout chrlí do okolí obrovskou nabídku piv, najde se i několik hospod, které jej i točí.

Vzdálenosti

V rovinách se zkracují vzdálenosti a to takřka exponenciálně. Jet z Liberce nebo Jablonce mimo dálnici (která je jen jedna) 50 kilometrů vydá na hodinu a auto je bezpodmínečně nutné. Vlak to jede 2x delší oklikou, autobus 2x déle a na kole na to potřebujete celý den a slušnou fyzičku. Tady to je vzdálenost, kterou lidé běžně jezdí do práce, na kole to je odpolední projížďka, rychlík na hlavní trati ji dává za půl hoďky, lokálky za tu hodinu.

I v kratším měřítku je to jiné. Pěšky je člověk všude hned. Udivuje mě kolik toho v Olomouci je při ruce a v docházkové vzdálenosti. Centrum můžu procházet sem a tam bez problémů. Z centra stačí deset minut chůze a jste v přírodě. Park tu funguje jako taková sportovní dálnice, díky které lze pěšky nebo na kole projít v zeleni, ale středem města z jedné strany na druhou.

Smetanovy sady, spolu s Čechovými sady tvoří hlavní pěší a cyklo spojnici skrz město. Pohyb je pak velmi příjemný.

Zkracování vzdáleností je řidičům k ničemu, protože Olomouc zácpami trpí. Tohle je fotka z kruháče u Globusu kam je „provizorně“ už několik let svedený obchvat. Toto je naprosto normální stav. Přidejme k tomu velké množství uzavírek ve městě a občas vznikne naprostý dopravní chaos. Očistcem byla např. uzavírka ulice Velkomoravské.

Cyklistika

Souvisí to se vzdálenostmi a rovinou. Celkem dost lidí tu jezdí na kole, ale proti Hradci to nic není. Tam si při křížení cyklostezky musel chodec opravdu dávat bacha. Tady po městě lidé také na kole jezdí, ale spíš po okrajích jako do práce/obchodu (před Lidlem bývá připnutých celkem dost kol), ale centru se cyklisté celkem vyhýbají.

Má to svou logiku, do centra nevede prakticky žádná cyklostezka a celé historické centrum je tvořené kočičími hlavami, na kterých z vás kolo vyklepe duši. Pro mě je zajímavé, kolik lidí jezdí na kole na vesnicích (a opravdu odlehlých částech Olomouce jako Chomoutov nebo Nové Sady). Možná je to jen můj pohled, ale na vesnicích vidím mnohem víc „místních cyklistů“ než jinde. A to jezdí na kolech, která byste už před 20 lety nazvali starými.

Často jsem takového cyklistu už slyšel z dálky, protože na tom kole se třáslo úplně všechno. Viděl jsem velmi staré lidi co s kolem (a někdy i psem) brázdili polní cesty z vesnice do vesnice. Téměř v každé vesnici bylo nějaké kolo jen tak opřené o strom nebo obchod. A celkově v Olomouckém kraji jsem viděl více nepřipoutaných nehlídaných kol než v celé ČR před tím.

V Olomouci vzniká Bikesharing služba rekola.cz. Tato služba bude i Brně nebo Hradci. Přes aplikaci zjistíte polohu takového růžového kola. Zaplatíte pomocí SMS, přijde vám kód a ten použijete na odemčení zámku. Pak jej zas na nějakém stanovišti necháte.

Vesnice

Místní vesničky mně fakt učarovaly. Snad každá je udržovaná, nikdy jsem neviděl delší úsek rozpadlých domů. V bývalých Sudetech jsou na pokraji rozpadu často celé vesnice. Omítky tu jsou snad vždy úhledné, náves má pokosenou trávu a bývá velmi prostorná a sochy a kostely bývají v perfektním stavu.

Přijde mi to neuvěřitelné, v těch domech musí žít lidé po několik generací, ten vztah z toho úplně čiší, nejen k domu, ale k celé obci. Velmi mne zaujalo, že tu valná většina vesnic je složená ze spojených domů. U nás jsou domy téměř vždy oddělené, soused je za plotem, ale aby regulérně domy sdílely zeď, to jsem znal jen z „řadovek“, „okálů“, „finských domků“, ale ne jako naprosto běžnou součást obce o pár stech obyvatelích.

Také tu je díky velkém prostoru skoro vždy prostor mezi domem a silnicí. Obvykle je to uspořádání Dům-trávník-chodník +silnice+ chodník-trávník-dům. Místy je přehozené pořadí trávníku a chodníku. Díky tomu jsou ty prostory, kudy silnice vede mnohem vzdušnější, širší, bezpečnější a méně hlučné především pro tamní obyvatele. U nás na severu je to nemyslitelné z prostorových důvodů.

Široká náves, domy nalepené na sebe a oddělené trávou od hlavní silnice. To je Hanácká obec

Mluva

Jasně, je to Morava, mám s tím počítat. Já s tím také počítám, že se tu mluví trochu jinak. Nejvíc mě zaujalo, o čem se mimo Hanou skoro nehovoří, nahrazování „j“ za „n“, hlavně ve tvarech slova jít. „to nende“, „kdy přindeš“. O to mi tu ani tak nejde. „Problém“ je v tom, že tu každý mluví jinak!

Tady každý podle toho odkud pochází, nebo odkud pochází jeho rodina má jiný akcent, jiné koncovky, jinak využívá hovorová slova, jeden krátce, druhý dlouze, že nikdy nevím, na koho narazím. V Čechách jsou ty rozdíly mnohem menší, a pokud jsou, tak většinou pro celou oblast velmi podobné, tady si každá vesnice drží „svůj jazyk“ Je to záludné, ale zábavné zároveň, líbí se mi, jak si tu patrně každá vesnice nebo region udrželi svou identitu ve své mluvě, svou vlastní větev vývoje.

Narazíte na prodavačku nebo řidiče autobusu co bydlí o 20 km dál a už to zas zní jinak. Svět je hned takový pestřejší. Snažím se představit, jak to asi vypadalo před 100 lety, kdy se do toho mísila i němčina, polština, mnohem více slovenština a třeba i maďarština a i ta nářečí byla v mnohem původní podobě a lidé v tom v pohodě žili a rozuměli si.

Počasí

Celkově je tu určitě tepleji než u nás, co mi ale přijde zajímavé, že v Olomouci se v podzimních a zimních měsících drží mnohem víc inverze. Jak ten vzduch se zarazí o hradbu Jeseníků, tak tu tvoří neprostupnou poklici a způsobuje tu fakt hrozné mlhy, sychravo a místy pro někoho i hůře dýchatelno. Bylo tu naprosto běžné, že v horách i měsíc v kuse bylo lepší počasí než dole ve městě. Třeba Hradec je teplotně mnohem teplejší a slunnější, přitom výškově leží možná i o něco výš.

Stačí vylézt trochu výš a je vidět jak se ta inverze povaluje v podhůří, někdy více, někdy méně

Inverze bývá hlavně na podzim opravdu silná, toto je fotka z rána na Svatém kopečku koncem října. Dole ve městě panovalo velmi sychravé a studené počasí.

Sněhu tu bylo víc než v HK. Studená fronta z hor je znát (a ty hory, hlavně Oderské Vrchy nejsou až tak daleko).

Řeky

Jak je tu rovina, daleko od hor, tak řeky mají mnohem více času posbírat více vody a jsou tak širší, ale zas klidnější. Místy mne překvapí, že označení potok tu nesou toky, širší než to čemu u nás se říká řeka. A i ty řeky jsou tu široké jak veletoky. Asi by mi dalo zabrat hodně času naučit se všechny řeky a „říčky“ v okolí, které jsou větší než naše hlavní řeka Nisa.

Díky rovině tu jsou teda řeky opravdu líné. I ta hlavní Morava vypadá mnoho kilometrů spíš jako podlouhlé jezero.

Řeka Morava na jih od Olomouce je po dlouhé kilometry téměř stojící, mnoho způsobují jezy, ale hlavní důvod je téměř nulový sklon koryta.

Na druhou stranu poskytují opravdu spoustu možností ke koupání. Průměrné dítě (a nejen dítě, viděl jsem plavce, co kraulovali skrz centrum Olomouce) si může bez problémů zaplavat v tolika řekách! To my, na horách, jsme vždy byli varováni před silným proudem. S vodou bohužel souvisí i vyšší výskyt komárů a jiné havěti. U větších vodních ploch jako je Chomoutovské jezero, je jejich množství rozhodně vyšší, než je snesitelné.

Chomoutovské jezero je významnou ornitologickou lokalitou, bohužel množství hmyzu v jeho okolí je nad snesitelnou úroveň.

Není rovina jako rovina

Ze začátku mne trochu děsil fakt, že tu je vlastně všechno zajímavé daleko. Třeba okolo Jablonce je spousta kopců, lesů, rozhleden, horských chat, skalních měst, sjezdovek, hřebenovek a to i v dosahu MHD. V tomto kontextu pro mě v Olomouci byl jen Svatý Kopeček. Jinak samá pole, dokonce i v centru města je pole!

Pole sousedí přímo se sídlištěm Povel v Olomouci. Tak to má celé město, místy je ještě uprostřed pole nějaký hypermarket nebo logistické centrum.

Jenže on tu člověk nesmí přemýšlet v horských vzdálenostech. Jednotka kilometr tu je mnohem kratší. A i když se podívám blíže i na tu krajinu typu „samá pole“, objevím, že se také trochu liší. Třeba různými druhy polí a skoro nikde není řepka! Každé pole je trochu jiné a trochu zajímavé, a i ta rovina není až tak rovná. Někdy ano, ale většinou je velmi velmi velmi mírně zvlněná a tak se stane, že jedete do kopce, aniž byste to pořádně tušili a najednou je před vámi výhled jak z rozhledny, jen protože jste se dostali nějakých 15 – 20 metrů nad obzor. A lesů tu je opravdu málo, takže je vidět hlavně samá pole a hradbu Jeseníků a Oderských vrchů.

Nakloněna rovina u obce Charváty. Mírný sklon poskytne výhled mimo jiné na Svatý kopeček a Oderské vrchy. Zdolání takového kopce opravdu nevyžaduje žádnou měřitelnou námahu.

To mne uklidňuje, že to není ta strašná nekonečná rovina jako v Polsku, severním Německu nebo Maďarsku, ale rovina ohraničená hradbou hor, podobně jako byla v Rohanu v Pánu Prstenů.

U Drahanovic mají pole zas jinou barvu, země tu je asi nejplacatější.

Ale co je pěkné, že díky všem těm polím je krajina krásně barevná, každý region je na něco specializovaný a má tak svou „barvu“ a ta barva se ještě s průběhem roku mění.

Sečteno a podtrženo Haná mne mile překvapila, vlastně mne překvapila i Česká republika, jak umí být i při své velikosti rozmanitá.

Klášterní Hradisko v Olomouci jak jinak než s polem 🙂

A já se přidám s otázkou: Jak jste vy objevovali nový kraj, do kterého jste přišli žít? Jak moc se lišily vaše předpoklady, následně první dojmy a nakonec dojmy řekněme trvalejší? 🙂 Pojďme si povídat o objevování, a to nejen u nečekaně okouzlující Hané  (inlove)