Malý chlapec sedí ve své vysoké jídelní stoličce a pod andělskými kudrnami jeho oči metají blesky. „Sám! Já sám!“ rozčiluje se. Koukám na něj a přemýšlím, jestli se mám smát nebo lomit rukama. Jeho vůle a sebevědomí jsou rozhodně na vyšší úrovni než technika ovládání lžičky, takže nejméně polovina podávaného pokrmu končí všude jinde, než v jeho žaludku.
Psice se radují a zaujímají strategické pozice v blízkosti židličky – to se fakt moc často nestává, aby toho ze stolu padalo tolik! Kdybych nezaháněla starost nad tím, že to děcko půjde spát hladové, radovala bych se taky. Vývojová fáze „já sám“, která u Patrika začala chvíli poté, co mu byl rok a půl, naznačuje, že tento dnes skoro dvouletý mladý muž je ochoten si svoji cestu světem rázně vybojovat.
Tato jeho urputná snaha o samostatnost však samozřejmě komplikuje život každému, kdo se o něj snaží postarat. Člověk má tendenci si způsobně říkat, jak je to dobře, že je tak aktivní a chce všechno umět! Jenže pak nad malým umíněncem skřípe zubama a s pocitem hluboké frustrace v duchu upřímně dodává: „Ale proč právě teď, když ho opravdu potřebuju nakrmit a obléknout a pak odejít směrem, který určím já?“
Ale protože jsem jen babička a zarputilý chlapeček tu má ještě oba své rodiče, zbylo mi dost času na další úvahy. Kriticky jsem se podívala sama na sebe. Jak často dnes vlastně já (v duchu:)) vykřikuju – nechte mě, to já sama! Nejsem už životem tak omletá, že dám s chutí příležitost jiným udělat věci za mě? Jejich způsobem, místo tím mým? Nezpohodlněla jsem moc?
Udělala jsem si tedy malou osobní inventuru a zjistila jsem, že to ještě není úplně zlé. Ještě pořád je dost věcí, které si chci dělat a taky dělám po svém! Vím, že chci psát a psát po svém. Po svém miluju, nebo nemiluju různé lidi. Po svém vychovávám a cvičím své psy. Jsem citlivá na svoji zahradu – nechám si poradit, s těžší prací pomoct, ale jinak je to čisté patrikovské „já sama!“:))
Ale na druhé straně je i dost věcí, které s chutí přenechám jiným, kde na mě žádné „vo co“ neplatí. Nemusím sama uvařit jídlo, které sním, nemusím sama uklidit Dům, ve kterém žiju (až na to, že to obvykle dělám:)), čili obecně řečeno, nesnažím se za každou cenu zvládat věci, o kterých vím, že je někdo jiný může udělat a také udělá líp. Necítím potřebu se znovu rýpat ve věcech, které se mi nevedou – například už je mi jedno, že se nejspíš nikdy nenaučím šít. Co už:))
A tak se dnes ptám: jak by asi dopadla vaše vlastní malá osobní inventura v oblasti „já sám!“? Máte věci, které byste nikdy nenechali udělat někoho jiného? Nebo naopak – jsou činnosti, které jste se rádi naučili delegovat jiným, třeba schopnějším? Pojďme si povídat o tom, jak dopadlo to naše umíněné dvouleté „já sám“ já!:))
Mám jásamismus v rodě a mám k tomu úsměvnou historku, která ovšem zavání tragédií. Ženy z mého rodu nakonec všechny zůstaly samy. Maminka byla velmi urputná jásamistka od mala, jen úklid přenechávala mně a babičkám. Když babička přeslicová bydlela u nás, stále musela mít vše hotovo a to hned, jak to nebylo bylo zle. Jednou jí maminka přislíbila umýt ono v jejím pokojíku ale nebylo to hned a tak bábinkamilá , ve třetím patře domu , přistavila k oknu stůl a na stůl dala židli, na to vše vylezla a jala se šudlit to okno, bylo jí 85 let. Ach bóže, co mně ještě čeká. Nikdy jsem se na nikoho nespoléhala a věci, které nemohu udělat sama, musím bohužel vyřadit z plánu „chci to“.
Né „ono “ ale okno. :-))
JSEM TU DNES HODNĚ POZDĚ, ALE NEODOLÁM. JÁ SAMA A VŠECHY TY VÝVOJOVÉ DĚTSKÉ FÁZE (NE, PROČ APOD) JESM VŽDY NMĚLA DVOJNÁSO DLOUHÉ,PROTOŽE SE NARODILY DCERY ROK A TŘI DNY PO SOBĚ. BYLY TO FAKT NERVY A VYDŽET BYLO NĚKDY NAD MOJE NORMÁLNÍ MÁMOVSKÉ SÍLY. MŮJ JIŘÍ NMĚL VŽDY VĚTŠÍ TPĚLIVOST, PROTOŽE S DĚTMI NEMUSEL PROBLÉMY ŘEŠIT CELÝ DEN A KAŽDODENNĚ,JELIKOŽB TAKY CELÉ DNY TRÁVIL V RÁCI , KSDYŽ JÁ BYLA S DĚTMI DOMA.A NERVY S UMANUTOU MLADŠÍ VĚRKOU BYLY FAKT HUTNÉ. STARŠÍ PETRA BYLA TR VÁRNĚJŠÍ A TROCHU PODDAJNĚJŠÁ NEŽ JEJÍ TVRDOHALVÁ SÉGRA.ALE BYLOY CHVÍLE, KDY SE JEJICH UMINUTOST PROPOJILA A NÁSLEDKY BYLY S DOST TRISTNÍ.MÁLOKDY JSEM VYDRŽELA TENHLE NÁPOR.A JEŠTĚ K TOMU DĚLENÍ PRACÍ DOMA. NEŽ JSEM SE VDALA, MAMINKA MI DALA VELICE CENNMOU RADU A ROZDĚLALA SE O SVOU VLASTNÍ ŽIVOTNÍ ZKUŠENOST. TO MOUDRO SESTÁVALO Z NĚKOLIKA ČÁSTÍ:
1.NIKDY NA SVÉHO CHLAPA S PRACÍ NESPĚCHEJ,PŘEDBĚŽNĚ SE DOMLUVTE NA TOM, KDY BUDE TU DOMÁCÍ PRÁCI KONAT,
2.NIKDY JEHO VYKONANOU PRÁCI NEKRITIZUJ A HLAVNĚ NIC NEPŘEDĚLÁVEJ A VYDRŽ, I KDYBY BYLA PRÁCE VYKONANÁ SEBEHŮŘ
3.POČKEJ SI A VYDRŽ, NIKDY NEBUĎ TAK NETRPĚLIVÁ, ABYS TU ULOŽENOU PRÁCI DODĚLÁVALA TY SAMA A S TÍM, ŽE ON JI DĚLÁ BLBĚ A POMALU,
4.PODĚKUJ A ZDRŽ SE JAKÉKOLI KRITIKY.POKUD JE VÝKON ŠPATNÝ , DOMLUV SE NA DALŠÍM OPROVEDENÍ BRZY NATO.A NEŽ TU PRÁCI BZUDE MUŽ KONAT, PŘESNĚ HO INSTRUUJ O TOM, JAK JE TO NUTNÉ UDĚLAT.
PROTOŽE MÁM OPRAVDU HODNĚ ŠPATNOU ZKUŠENOST Z DÁVNÉHO MINULA, KDY MŮJ JIŘÍ SIC OCHOTNĚ UMYL VŠECH 5 VELKÝCH OKEN V BYTĚ , ALE VÝSLEDEK BYL HORŠÍ NEŽ PŘED MYTÍM. ON TOTIŽ NETI UŠIL, ŽW JW TŘWEBA VODU NA OKNA ČASTĚJI MĚNIT A ŽE SE TAKY NĚKILIKA VODAMI MUSEJÍ UMÝT I OKENNÍ RÁMY. TEHDY TO ZAVINILA MOJE BLÁHOVÁ NEZKUŠENOST S CHLAPSKÝM MYŠLENÍM, ALE VYDRŽELA JSEM A NEŠLA JSEM TA OKNA OKAMŽITĚ PŘEMÝVAT, I KDYŽ PŘES TY DĚSNÝ ŠMOUHY Z ROZMAZANÉ ŠPÍNY NEBYLO SKORO VIDĚT. BYLY TO DĚSNÝ NERVY, ALE NAPLNOVALA JEM TERMÍN MYTÍ V CO NEJKRATŠÍ DOBĚ A VŠE PŘEDTÍM JASNĚ A NĚKOLIKRÁT DŮKLADNĚ POLOPATICKY VYSVĚTLILA. ON MLP TEHDY NETUŠIL, JAK A CO SE DOMA DĚLÁ. POMÁHAT DOMA S PODOBNÝMI PRACEMI NEMUSEL. DNES UMYJE PODLAHY, OKNA I VYLUXUJE LÉPE A RYCHLEJI NEŽLI JÁ SAMA.UVAŘIT NEDOKÁŽE SÁM NIC, ALE TO JE ZAS MOJE DENODENNÍ STAROST. DNES DOKÁŽE DOKONCE I V PARČCE VYPRAT A SÁM DOCELA DOBŘE POVĚSIT PRÁDLO.K VAŘENÍ HO NENUTÍM, NEBOŤ MI UŽ NĚKOLIK HRNCŮ STIHLA ZNIČIT ŘPIPÁLENÍM PŘI PROSTÉM UVAŘENÍ VAJEC NATVRDO.ALE NESTĚŽUJU SI A TO KUCHAŘSKÉ NEUMĚNÍ MU RÁDA ODPOUŠTÍM.
LENKO, S MUŽSKOU PRACÍ V DOMÁCNOSTI TO (U STARŠÍCH ROČNÍKŮ) BYLO STEJNÉ, JAKO S ŘÍZENÍM AUT ŽENAMI – PROSTĚ ŽENY BYLY OZNAČOVÁNY ŠMAHEM ZA ŠPATNÉ ŘIDIČKY A PŘITOM ŠLO ČASTO JEN O TO, ŽE PROSTĚ S JEDNÍM (MUŽSKÝM) AUTEM V RODINĚ SE ŽENY JEN MÁLOKDY DOSTALY ZA VOLANT A JAKO NEVYJEŽDĚNÉ POTOM DĚLALY CHYBY.
NO A KDYŽ MUŽ PŘIŠEL DO MANŽELSTVÍ COBY PANIC PŘES DOMÁCÍ PRÁCE, BYL VLASTNĚ TAKY NEVYJEŽDĚNEJ (chuckle) A SPRAVILA TO JEN PRAXE… (wave)
Ja jsem pry byla obzvlaste uporna v mych snahach „ja sama“ . Rika nase mama, ze to bylo zabavne az dojemne, ze „ja sama“ byl muj bojovy pokrik. Ale kdyz se nekam spechalo, tak mi to nikdo netoleroval. Nase maminka nikdy nemela prilis trpelivosti se zarputilyma a vzteklyma deckama.
A jinak, Dede, preju prijemne a radostne babickovani. (h)
Víš, Hanko, že mě ten bojový pokřik u tebe nijak nepřekvapuje? (inlove)
Jinak já mám s Patrikem to štěstí, že on je jinak strašně milej kluk a není vztekloun od povahy. On se prostě strašně snaží věci dělat a dělat je správně. Dělá rád a umí se soustředit, což já zase ocením. Samozřejmě to má své limity, že 🙂
Ale Andy mi sám řekl o způsobech, jakými umí malého „odpojit od utkvělé myšlenky“ a tedy ho nasměrovat správným směrem – a to i doslova, když Patrik stylem „já sám“ vyrazí na výzvědy:)) Dělám to podobně, tak se ani nerozčiluju.
Ostatně, nehodlám se rozčilovat – jsem babička, ne? (wasntme)
No někdy ani dospělej mužskej z toho „já sám“ nevyroste… „A já sám, vždycky sám, své koničky okšíruju a já sám vždycky sám, své koničky osedlám… 😀
Také jsem podle vzpomínek maminky tímto obdobím prošla, paličatě jsem prý všechno chtěla dělat „šamáá“.
A zřejmě jsou si tohoto jásamovské období vědomi i výrobci dětských hraček. Mě se např. líbí různá dětská šlapadla, kdy si mrňe myslím, že jede samo a při tom ho vzadu na tyči tlačí a naviguje rodič.
A pokud jde o to moje součásné „já sama“ ? Za prvé – nemám problém ponořit se do lenivého stavu, za druhé – nemám problém, když je třeba nasadit vrtuli a za třetí – nemám problém přenechat práci jiným. Ovšem ta třetí varianta záleží na té 1. nebo 2. Záhony si osazuji sama a dělám to ráda. Dříve jsem si je i sama ryla, bavilo mě to. Uběhlo pár let. Na sázení mě stále svrbí prsty, na rytí jsem se dostala k variantě 1. Tak jsem udělala chudinku, rýče se chopil manžel a teď už řadu let používám 3. variantu (přeci jen mužská síla a tak, však je za to vždy patřičně pochválen).
Dobre to vedes, Maricko. Ja jsem tohle nejak prosvihla. Mne prace vzdycky odsypavala od ruky a cekat, nez prednosta se k necemu odhodla, tak jsem si to udelala sama. No, a kdyz uz nejak nemozu… tak ta furt prace ceka.
A to je ta chyba – poradila bych mladym zenam, ze neni treba priznat, co vsechno umim nebo zvladnu.
Hanko, rozumné matky už za mých časů uměly pošeptat svým dcerám, ať se nesnaží vypadat jako superženy, nebo se těmi superženami opravdu budou muset stát a zůstanou jimi na doživotí (rofl)
Hihi, moje neteřinka, dnes už velmi dospělá, taky všechno chtěla „já sama“ Byla tak tvrdošíjná, že jí začali doma říkat JASAMKA 😀
Chichi, princezna Jasamka – to nezní špatně, co? (chuckle)
Teď jsem si vzpomněla. Běťka asi dvouletá, chtěla sama řídit kolo… vezla se na přední sedačce, držela se řídítek a pak zjistila, že táta se drží vedle jejích paciček. Chytla ho oběma ručičkama za zapěstí a rvala tak dlouho, dokud ruku od řídítek „neodtrhla a nezahodila pryč“. Pak se mu vrhla na další ruku 🙂 V tom období bylo cestování s ní dost o nervy. Už tehdy byla dost vytrvalá 😀
Ri! Já to úplně vidím (rofl) A chápu – jásamové děti takhle ke světu prostě přistupují (angel)
Jé, Dede, jen jsem začala číst, tak jsem se zasmála. Nemlich stejný byl náš malý Martin jeho oblíbené „já sám“… Pravý opak staršího Petra „nejde to“. Naučit jej třeba samostatně se oblékat…. zavazovat tkaničky u bot – to jsem vzdala. Ve škole bylo naštěstí dost ochotných děvčátek, co mu ty občasně rozvázané tkaničky zavázaly… no a nakonec se to přece jenom naučil. Před pár dny mu bylo 45 roků a docela i zvládá domácí práce..
Mílo, teď ji zase rozesmála ty mě… ve škole bylo dost ochotných děvčátek… (rofl) Mám dojem, že v tom tvůj Petr uměl chodit už odmala (inlove)
Fázi já sama měla hooodně silnou Rysinka. Přesně jak říkáš, člověk chce rychle odejít a NESMÍ dítěti pomoct s oblékáním. Tak to je fakt utrpení. Taky nesmím přivolat výtah, otevřít dveře a navolit patro. Přece jen se jim za ty tři měsíce výtah ještě neomrzel.
Tou druhou formou (nikdo to neudělá dobře) trpí velmi silně moje maminka. Protože jsem to od dětství viděla, snažila jsem se tomu vyhýbat. Jenže mi to nejde. Prostě nenechám Rysinku rádýlkem nakrájet čtverečky na listové šátečky. Ale nechávám je balit jablka, když děláme jablka v županu. Vždy se musím zamyslet, jestli dneska mám dost sil na to, nechat je pomáhat, nebo ne. Protože v opačném případě je dříve či později vyženu a pak mě to mrzí. Někdy nechám Rysíka luxovat, ale trpím, když vidím, jak chaticky se pohybuje místností a kolik podlahové plochy uplně vynechá. Ono to nakonec půjde ;).
Milá Karakal, „pomáhání“ dětí je velmi důležité pro ty děti, ale věru to práci rodičům ani neulehčí, natož, aby ji to urychlilo (chuckle) Naopak – pomáhání dětí je pro rodiče obvykle práce navíc. Ale rozhodně se v dlouhodobém měřítku vyplatí. Tak vydrž! (inlove)
Patrik má pravdu, musí to predsa skúšať, ako sa to inak má sám naučiť, no nie? Páči sa mi, ako píšeš vedľa, ako kŕmi AriBerry a že hoci má k Berry rešpekt (veľká-čierna), piškótku jej strčí do pusy bez zaváhania. Takže už v podstate vie nakŕmiť seba aj druhých – tento mladý muž má jasno v tom, čo je dôležité 😀
S delegovaním je to u mňa bieda, základná chyba je, že nemám na koho. Presne ako píše ri, nikto iný to neurobí. A záležitosti, na ktoré sa čo len trochu vyfláknem, majú tendenciu vracať sa mi ako bumerang v tých najnevhodnejších chvíľach…
Km, to s tím Patrikem a krmením jsi napsala moc hezky (inlove)
Jo a taky u nás chybí lidi, na které by se delegovalo! (rofl)
Myslím, že sama dělám tolik činností, které bych s potěšením delegovala na někoho jiného, že „já sama“ mám snad jen u té zahrady a to ještě jen některé činnosti 🙂
Matyldo, když on je problém v tom, že ty činnosti, které by člověk fakt dělal rád sám, se ne vždy kryjí s činnostmi, které dělat musí… (angel)
Hihi, přešla jsem z fáze: nikdo jiný to neudělá tak dobře … do fáze: nikdo jiný to neudělá 🙂
Takové „já sám“ naruby 😀
Jo! Skvěle řečeno (inlove)
Spomínam na jedno svoje rázne „ja sama“. To keď svokra prišla raz večer, že okúpe vnučku a ona už bola vykúpaná.
(rofl) A co na to vnučka – chtělo by se jí do vody podruhé? (tedy pokud byla ve věku, kdy do toho měla co mluvit:))
Když tak vzpomínám, takhle urputně samostatně se moje děti neprojevovali. Snad trochu ten mladší Pavel. Petr byl,jako správný autista, pomalý. Vše dělal s rozmyslem a nechal si pomoc. Vnouček Samík byl a je samostatný tak akorát.
Co se týče mě, život mě semlel a naučil. A tak různé práce domácí, dnes už ráda, přenechám manželovi či synovi. Samozřejmě doma funguju a pracuju. Ale proč by nemohl za mě občas vytřít byt syn, když to udělá tak pečlivě. A proč by nemohl místo mě upéct skvělý makovník manžel.
Ale musela jsem se to naučit, přenechat to jiným.
Míša
„Ale musela jsem se to naučit, přenechat to jiným“ Míšo, takhle byly běžně vychovávané ženy naší generace. Myslím, že ty mladší to už chápou jinak – a patrně líp (wave)