Tedy blondýna, pokud bych měla být přesná. Pamatujete si na ten film s Pierrem Richardem? Vzpomínku mi vyvolala – jak už možná tušíte – naše Ari se svou nejnovější eskapádou. I když to botou zrovna nezačalo, rozhodně to s ní pokračuje:))

Začalo to lumpárnou, jak jinak. Bylo to předminulou neděli, jak bylo to strašné horko. Rozhodli jsme se před ním utéct, takže jsme si vyjeli se psy na Černou horu (v Krkonoších – ono je jich víc:)). Šli jsme od horní stanice lanovky takovou všelijakou oklikou směrem ke Kolínské boudě. Obě psice byly na volno, chovaly se mravně, bylo krásně. Přišli jsme do údolíčka pod Kolínskou a já si letmo pomyslela – už musím uvázat psy.

Ovšem Ari měla nejspíš zapnutá telepatická chapadla, takže na mě jen mrkla a zmizela v lese. Lapla jsem aspoň Berry, aby se nepřidala, a měla jsem vztek. Kdy se na to zvíře budu moc spolehnout? Madam se vrátila tryskem už za osm minut (vždy koukám na hodinky), nechala si vysvětlit, co si o ní myslím a vypadala dost zkroušeně.

Velká blondýna s černou botou:))

Jak se za chvilku ukázalo, nebyla jen zkroušená, ale navíc ještě i kulhala. Na pravou přední. Na velmi zablácenou pravou přední! „To máš z toho, že neposloucháš!“ pravila jsem přísně a prohlížela bolavou končetinu. Nejdřív jsem neviděla nic, pak jsem našla za hlavním tlapovým polštářkem cosi zapíchnuté. V té špíně ani nebylo rozeznat, co to bylo, ale podařilo se mi to vytáhnout. Ari pak kráčela radostněji, ale všimla jsem si, že tlapce pořád ulevuje – čím byla cesta kamenitější, tím víc.

No, domů – resp. k lanovce stejně dojít musela. Nevypadla nijak nešťastně, dokonce provokovala ke hře s klackem, tak jsem usoudila, že s tou nohou nemůže být v nepořádku nic zásadního. Doma jsem Ari důkladně ostříkala hadicí a znovu hledala, co s tou nohou může mít. A našla jsem. Celý velký „dlaňový“ polštářek na tlapě měla úhledně rozříznutý. Co teď?

Ach ne, už mě nefoť!:))

Úrazů na tlapkách jsem za těch dvacet pět let života se psy řešila mnoho a měly jedno společné – strašně špatně se obvazovaly. Tedy přesněji – obvazovaly se dobře, jen to nikdy na těch tlapách nevydrželo. Vlkoidní psi mají tlapy relativně úzké, prsty mají protažené dopředu – na rozdíl třeba od kulatějších tlap retrívrů. To znamená, že i když jim utáhnu obvaz kolem zápěstí tak, jak to jde, aby noha neodumřela, stejně dřív nebo později spadnul, pokud si ho pes okamžitě sám nesundal.

Tak jsem vyčištěnou ránu, která naštěstí zůstávala úzká, nerozšklebená, prolila peroxidem a nařídila domácí vězení a vycházky jen na zahradu a pod dohledem. Rozhodně žádné míčkování! Obě čuby na mě koukaly s tázavým zoufalstvím: „Proč???“ „Takhle dopadají neposluchové, víš?“ oznámila jsem Ari. „Musíš se hojit. A ty, Beruško, v tom jsi nevinně, ale holt budeš s Ari držet basu.“

Botička správně natažená

Dana mi přinesla pro Ari botičku, kterou měli doma, ale dopadlo to přesně podle očekávání – na noze jí nevydržela ani dvě vteřiny. Už jsem se smiřovala s tím, že jsme všechny odsouzeny na dlouhé domácí vězení, když přijela na návštěvu JanaBa. Protože věděla, co se stalo, přivezla vedle pamlsků i praktický dárek – neoprénové botičky pro psy.

Zpočátku jsem byla skeptická – co já viděla spadených botiček! Ale ukázalo se, že moje rezignace byla předčasná. Přece jen, od posledního Kazanova úrazu uběhlo pár let (Berry si naštěstí tlapiska šetří:)) a já jsem nevzala v úvahu, že nové věci se objevují, nové nápady se přivádějí do praxe… a neoprenové psí botičky se zesílenou podrážkou rozhodně patří mezi nápady úspěšné.

Ono to jde!

Navzdory velikosti XXL jsem se bála, že ji Ari ani nenandám, ale podařilo se. Botka má dva pásky na upevnění, je měkká a pevná zároveň. Ari si ji nechala natáhnout, aby potom chvilku poskakovala jako splašený koník. Ale pak se ukázalo, že má v té bílé hlavě kromě průvanu i pár mozkových buněk! Při tom poskakování jí nejspíš došlo, že má tlapku chráněnou, že se jí lépe došlapuje a tak se místo snahy botku sundat, konečně po třech dnech zase pořádně rozeběhla!

„Prr, holčičko, tohle jsme si nedomluvily.“ První vycházka byla krátká, jen po vsi a zkoušela jsem, co botička vydrží. Zjistila jsem, že když ji správně nandám, vydrží bez problémů psí chůzi a trochu toho psího poskakování. Jakmile ovšem pes vyrazí tryskem a řízne pár zatáček (takhle si Ari představuje zdravotní vycházku:)), botka se začne sesunovat.

Běžím, míček lovím!:))

Ale okamžitě nepadá, takže pokud je zdravotně handicapovaný delikvent držen na vodítku (používám teď flexi), může si trochu poběhat a čuchat a botička vycházku snadno vydrží tam, kde má být. Ovšem potom doma se musí sundat – ve vlhké botce (suchou jsem ji nikdy neudržela) se rána snadno zapaří.

A píšu to proto, abyste nebyli jako já, která se nechala přesvědčit špatnými zkušenostmi z minula natolik, že jsem nehledala nové řešení. A děkuju Janě, že nedbala na mé lamentování a botky přivezla – však už Ari tu jednu skoro prochodila:)) Rána je už skoro zahojená, ani chvilku nehnisala. Osvědčil se peroxid, žádné krytí (Ari není notorický lízač ran), klidový režim a botička na vycházky.

Botka nepoužívaná a používaná (1)

A taky možná ještě jedna věc – že holky jsou zvyklé, že na ně tu a tam něco natahuju (reflexní vesty nosí běžně), takže v podstatě něco nového na sebe nijak moc neřeší. I proto jsem mohla u Berry řešit ochranu rány po operaci natažením Kazanovo antikoncepčních kalhot:)) Vlastně si ani nepamatuju, že by moji psi měli onen ochranný límec – všechno se nám dařilo řešit vhodným „oblečením“.

A tak se dnes ptám: Jaké máte zkušenosti s obvazováním zvířat? Jak se vám vede krýt a chránit rány či pooperační jizvy? Máte nějaké tipy, jak vyzrát na nedisciplinované pacienty?

Eh, kdo nemá zvíře, může mluvit o dětech – ono je to v lecčem podobné:))

Botka skoro prošlapaná!:))