Nejsem příznivcem různých nenávistných výkřiků o islámu a muslimech, přesto, chceme-li zajistit naši bezpečnost, měli bychom si přestat lhát do kapsy a podívat se realisticky na to, s kým máme tu čest.

Předně je zbytečné odsuzovat islám jako celek, když jednak nemáme žádný problém ani s šíitským islámem, ani s šíitskými muslimy; naopak, oni jsou na naší straně a ne pouze proto, že se jim to aktuálně hodí; sdílí s námi i některé důležité hodnoty, vůči kterým je sunnitský islám více či méně antitezí. Sunnité jsou výrazně majoritní skupinou muslimů a ani zde se o všech nedá tvrdit, jako o problému, nicméně (des)organizace sunnitských muslimů je jedním ze základních problémů, které s tímto náboženstvím – cíleně hovořím o náboženství, ne o jeho nositelích – máme.

Jednou z nejvýraznějších charakteristik, a zároveň pravděpodobně největším zdrojem našeho problému se sunnitským islámem, je velmi silný důraz na šahádu – vyznání víry – tedy „Není jiného Boha než Alláha. Mohamed je jeho poslem“. Stejné vyznání víry mají i šíité, nicméně přistupují k němu podstatně jinak. Zdánlivě – pro nás – zanedbatelný rozdíl ovšem má třeskutě důležité praktické důsledky, které rozhodují o tom, zda jsme s tím či oním směrem islámu přáteli či nikoliv.

Sunnitský islám to totiž chápe takto: Bůh je někdo, kdo se ctí. Protože není Boha kromě Alláha, ctít cokoliv nebo kohokoliv jiného je tedy modloslužebnictví. Podle – z tohoto pohledu – nejstriktnější odnože sunnitského islámu, tedy wahhábismu, se za ctění považuje i dávání věci či člověku větší hodnotu, než jaká je jeho praktická hodnota, či za ctění osoby za něco jiného, než co sama vykonala. Příklad: mešita je místo, kde se uctívá Bůh a ne místo, které se má obdivovat. Je tedy v pořádku postavit úctyhodnou mešitu, protože je to vyjádření jejího architekta, stavitele i dělníků, kteří ji postavili, jak moc Boha ctí, ovšem není v pořádku, když později tatáž mešita je pro stejné vlastnosti také kulturní památkou a lidé se za ní jezdí dívat, obdivovat řemeslnou práci a fotit si ji. Tím se mešita stává objektem uctívání a tedy modlou, a modlu je potřeba zničit. To je také důvod, proč saúdská vláda systematicky ničí cenné muslimské památky v zemi, včetně těch nejcennějších skvostů, které donedávna byly v Mekce i Medíně. Když tedy nějaký islamofob křičí, že je potřeba udělat nálet na Mekku, ani neví, jak moc shodné cíle má se Saúdy, kteří to ale nedělají jednorázově z letadla, ale postupně buldozerem.

Další problém se sunnitskou aplikací šahády spočívá v tom, že Mohamed je Boží posel, ovšem obyčejný člověk. Na rozdíl od Ježíše Krista, který je podle křesťanů Božím synem (nebudu se zde pouštět do popisu toho, co to znamená Boží trojjedinost, na to tu není prostor) byl pro sunnity Mohamed sice důležitým člověkem, ale pouze člověkem jako je kterýkoliv jiný, kterému archanděl Gabriel zjevil Korán, Boží slovo. Většina sunnitských muslimů, kteří přemýšlejí nad svou vírou a neberou ji jen jako folklór (a těch, co berou islám jako folklór je víc, než by si leckdo připustil), má problém s tím, že na jednu stranu ctí proroka Mohameda, ale na druhou stranu vědí, že tím hřeší, protože nemají ctít jeho, pouze Alláha (Boha, Alláh znamená zkrátka arabsky Bůh a toto slovo používají pro označení Boha i arabští křesťané). Wahhábismus, který je sunnitským islámem v nejčistší, tedy nejkonsekventnější podobě, si je tohoto rozporu vědom, což je důvod, proč Saúdové zničili už mnoho památek na proroka Mohameda a proč jsou rozhodnuti zničit i jeho hrobku (zatím to neudělali). Kulturní genocida, kterou provádí Islámský stát, tak není ničím novým a upřímně řečeno ani překvapivým, a naše lpění na tom, že starověké památky pro nás jsou strašně důležité, je utvrzuje v tom, že jsou to objekty kultu a jako takové je potřeba je zničit.

Fakt, že pro sunnity je prorok Mohamed „pouze“ Božím poslem, má zároveň další nepěkný důsledek, který stojí zároveň za rozdělením světa islámu na šíitskou a sunnitskou část. Sunnité věří, že muslimy by měl vést někdo, kdo je vybrán jako znalec islámu mezi všemi – podobně, jako se sunnitským imámem stane obyčejný muslim, který je pouze znalcem islámu – zatímco šíité chtěli, aby muslimy vedli dědici proroka Mohameda.

Tento princip také vytvořil základní rozdíl mezi šíitským a sunnitským islámem v tom, jak je praktikován a řízen, což poukazuje na důvod, proč máme se sunnitským, a to právě se sunnitským islámem problém – a proč je to problém. Jak již bylo řečeno, sunnitský imám je, podobně jako protestantský pastor či židovský rabín, obyčejným člověkem, jehož funkce je dána tím, že je znalcem víry. To samo o sobě způsobuje, že a) sunnitským imámem může být prakticky kdokoliv, b) vytváří se tak široká paleta názorů na víru, že není možné říct, že sunnitští muslimové věří v x nebo y. To je totiž jádro problému se sunnitským islámem; existuje vícero (sunnitských) islámských škol, které mají každá jiný pohled na to, jak být správný muslim a jejich názory se jednotliví imámové mohou, ale také nemusejí řídit. Pokud tedy některý imám káže nenávist k Západu, reprezentuje pouze samého sebe a své věřící, ke kterým káže.

To není alibismus, to je konstatování faktu. To je zároveň i důvodem, proč když se stane teroristický čin, hned přispěchá spousta muslimských autorit s tím, že dotyční nereprezentují islám, jenom sebe. I to zní jako hloupá výmluva, ale bohužel to tak je – a naše kultura, která je zvyklá na hierarchické uspořádání a to, že vždy lze někoho „z vyšších“ pohnat k zodpovědnosti, tohle má velký problém pochopit. Pochopit bychom to ale měli, protože jedině tak se vyvarujeme další eskalace problému, což ovšem samozřejmě to pro nás situaci nijak neulehčuje, naopak to ukazuje, jak obrovskému problému čelíme.

Mimochodem muslimský terorismus je téměř čistě sunnitskou záležitostí; jedinou šíitskou teroristickou organizací je Hizballáh, který sice je počítán za teroristickou organizaci, ale tam je to trochu složitější. Hizballáh totiž funguje jako kvazistátní organizace, která má vlastní ozbrojené milice, sociální systém a podobně; jeho milice fungují jako regulérní armáda a atentáty, které se Hizballáhu připisují, ale které nikdy nepřiznal, jsou atentáty na jemu nepřátelské instituce či ozbrojené síly; tedy není to terorismus, jaký známe od Hamásu či al-Káidy, typu někdo se opásá výbušninou a vleze do autobusu plného lidí. Nejbližší ekvivalent Hizballáhu není al-Káida, ale něco, co bychom si představili, kdybychom zkombinovali Cosu Nostru s IRA a dali jí také vlastní regulérní armádu.

Šíitský islám je organizovaný jinak; má hierarchické uspořádání, jaké známe například z Římskokatolické církve. Na čele šíitů stojí ajatolláh; ajatolláh je v podstatě ekvivalentem papeže a tato funkce v doslovném překladu znamená „člověk označený/ vyvolený Bohem“. Na počátku šíitského islámu šlo o potomky proroka Mohameda, který byl podle šíitů také „vyvoleným“ a kterého šíité ctí relativně podobně, jako katolíci ctí svaté. Ajatolláh je jeden z mudžtáhidů, což je člověk, který má v šíitské hierarchii víceméně ekvivalent kardinála, a který je ostatními mudžtáhidy vybrán k nošení titulu ajatolláha.

Proces tedy velmi nápadně připomíná volbu hlavy Římskokatolické církve. Na rozdíl od Římskokatolické církve se ovšem mudžtáhidem i ajatolláhem může stát i žena, a už takové byly. Šíitský islám a jeho výklad a učení je podřízen ajatolláhovi, proto kdyby náhodou některý z šíitských imámů kázal nenávist, lze čistě teoreticky jít za ajatolláhem a zeptat se, zda to, co onen imám káže, je, či není v souladu s (šíitským) islámem a případnou odpověď lze brát za bernou minci. Háček je v tom, že se šíitskými imámy problémy nemáme, a i kdyby, k šíitskému islámu se hlásí jen 10-13 procent všech muslimů.

Šíitský islám zároveň dává imámům pozici podobnou katolickým kněžím (s tím rozdílem, že se mohou ženit a mít děti) – šíitský imám je do funkce vysvěcen, není to pouze laik, který je znalcem víry, a neexistuje, aby někdo mohl být šíitským imámem mimo hierarchii. To má za důsledek, kromě již výše uvedené možnosti pohnání imáma k zodpovědnosti „výše“, ještě jednu důležitou věc: na šíitské imámy, kteří zemřeli, se pohlíží přinejmenším jako na – v katolické terminologii – blahoslavené, u některých rovnou jako na svaté.

To je důvod, proč mají někteří šíitští imámové honosné hrobky (které IS likviduje, kamkoliv přijde) a důvod, proč šíitský islám neničil historicky vzdělanost, naopak ji pěstoval. Mnozí šíitští (tedy hlavně perští) učenci totiž byli zároveň vysvěceni a požívali tak výrazně většího respektu, než jejich ekvivalenty v sunnitském světě, a jejich památka se těší zvláštní úctě, takže tradice navazování na moudrost předků a zemřelých myslitelů a rozvoj jejich myšlenek a bádání dál je pro šíitský svět podobně přirozené, jako pro náš vlastní.

Jedním z praktických důsledků výše uvedených aspektů šíitského islámu je také rozdílná aplikace práva šaría. Právo šaría, tedy islámské právo, není žádný pevný kodex; je to označení pro právní aplikaci pravidel, jak se dají vyložit z Koránu a hadísů (zápisků o životě proroka Mohameda), čili zjednodušeně řečeno šaría je jakýkoliv právní řád, který si za svůj zdroj bere právě tyto dva zdroje. Rozdíl mezi aplikací tohoto práva v sunnitských a šíitských komunitách či státech připomíná poměrně výrazně rozdíl mezi například civilním právem (typické pro kontinentání Evropu) a zvykovým právem (common law, typické pro anglosaský svět). Sunnité vykládají právo šaría především na základě jednotlivých případů a ty poté stanoví, přinejmenším v té které sunnitské komunitě, precedenty.

Příklad: sunnitský muslim potřebuje vědět, jak podle práva šaría bude naloženo s jeho dědictvím. Nejprve si zjistí, jak v podobných případech rozhodli relevantní učenci dříve, a nenajde-li svůj případ, nebo je-li na pochybách, osloví znalce práva šaría (muftího), který vydá fatwu (cosi mezi právním názorem a rozsudkem), která řekne, jak danou věc řeší právo šaría, tedy to, co vyniká z Koránu a hadísů. U šíitů je tomu jinak – šíitský islám za celá staletí vybudoval rozsáhlé, psané právo, které nápadně připomíná katolické kanonické právo, či kontinentální civilní právo, které se kromě Koránu a hadísů opírá ještě na učení Dvanácti imámů, raně šíitských učenců, kteří mají v šíitském islámu podobnou pozici, jako křesťanští svatí. Je celkem logické, že centralizovaná podoba šíitského islámu, jakož i jeho zcela odlišná aplikace práva šaría, z něj dělá předvídatelnějšího partnera do diskuse, než sunnitský islám, což samozřejmě ale neznamená větší hodnotový průnik mezi naším a jejich právem u šíitů, než u sunnitů; spíš jde o to, že víme lépe, jak na tom jsme.

Jak již bylo řečeno, základním problémem sunnitského islámu je jeho roztříštěnost a větší či menší lpění na zákazu modloslužebnictví. Není to poprvé, co zažíváme podobný spor a není to ani – dějinně vzato – úplně negativní vlastnost. Poprvé to není už jen proto, že velmi podobně jako Islámský stát, co se týče obrazoborectví, ničení kulturního dědictví, jakož i různého vraždění civilistů, se dopouštěli nejpozději za třicetileté války protestantští radikálové; například některé gotické katedrály ve Francii, na nichž jsou poničeny všechny sochy, na které dav dosáhl, jsou důsledkem naprosto téhož, co dělá IS například v Palmyře, takže i když je strašlivé, že přímo před našima očima IS ničí cenné kulturní dědictví, není to nic, čeho by se nedopouštěli – navíc ze stejného důvodu – ani naši vlastní předkové.

Důležité je také si uvědomit proporce. Přestože je sunnitů na světě něco kolem miliardy, procentuálně jen relativně málo z nich (ovšem stále jde řádově o desítky milionů) vyznává jeho radikální a našemu způsobu života nebezpečné směry, tedy zejména wahhábismus a saláfismus. Vzhledem k tomu, že íránská revoluce zavedla skromnost tvrdě vyžadující teokracii v zemi, která do té doby měla – pokud jde o první pohled na ulice – všechny prvky moderní společnosti typu západní styl oblékání, Západ považoval šíitský islám posledních pár desetiletí za větší problém, než ten sunnitský. Důvodem bylo, že zatímco většina sunnitů brala svou víru v roce 1979 „s klidem“ a rozhodně nebylo Muslimské bratrstvo tak silné, jako dnes; nemluvě o tom, že neexistovala ani al-Káida, Islámský stát, Tálibán ani žádné další podobné hnutí, šíité se jevili mnohem konzervativněji.

Unikl nám ale ten podstatný fakt, že nebezpečí se neskrývá ve vyžadování šátků, nebo v zakazování alkoholu, ale v nekonzistenci určité věrouky. Zatímco centralizovaní šíité, ať už si o nich mohl kdokoliv myslet cokoliv, byli po celou dobu svojí historie čitelní a šíitská věrouka měla relativně jasno už jen v tak základních otázkách víry, jako kdo je Bůh, jakou roli měl prorok Mohamed a čím by se lidé měli řídit, u sunnitů to nikdy jasné nebylo, a současný výbuch násilí na Blízkém východě je toho důsledkem.

Sunnitský islám má tedy mnohočetný problém: jednak vezmeme-li jeho nejkonzistentnější podobu, wahhábismus, vznikne nám systém, který je jednak v protikladu s naším pohledem na svět, ale hlavně je v rozporu s lidskou přirozeností, podobně, jako například komunismus. Má-li se tedy prosadit, nelze to v rámci širokých mas udělat jinak, než násilím. Většinu sunnitů ale na druhou stranu tvoří naprosto normální lidé, kteří mají lidské hodnoty jako vy a já, ale hlásí se k věrouce, s níž mají poměrně intimní vztah, mají ji rádi, ale zároveň nejsou schopni „sladit teorii s praxí“ a to vytváří poměrně hodně pnutí a potřebu neustálého vyjasňování, co je zakázáno a co je povoleno. A vzhledem k roztříštěnosti sunnitského islámu a neexistence jediné autority je to také debata, která už z principu nemá řešení; když už pro nic jiného, tak minimálně kvůli tomu, že jeden učenec řekne, že je to či ono v pořádku a jiný, že ne, a není, kdo by vydal konečnou odpověď.

A to je v kostce náš problém s islámem – ta část islámu, s kterou se domluvit dá a kde se dají vyjasnit pozice, nám nijak nehrozí, zatímco ta, jejíž část je pro nás smrtelně nebezpečná, neví ani sama co se sebou, natož jak má vystupovat „jako celek“ například vůči nám. Odpověď na to, jak to řešit, nemám, a myslím, že ji nemá nikdo, ale přinejmenším je dobré vědět, proti čemu stojíme. Ne, že by to moc uklidňovalo.

***

V diskusi pod článkem, jak vyšel na iDnes, se mnoho komentářů ptalo na jednu věc, která by se dala shrnout do následující otázky, která si myslím, že je důležitá a proto se na ni pokusím rovnou formulovat odpověď zde:

Jak je to s Koránem? Je přeci považován za neměnné Boží slovo, a tudíž vše, co je v něm obsažené, včetně výzev k zabíjení nevěřících, musí přeci každý muslim následovat, či ne?

Přestože většina muslimů považuje Korán za originál, tak, jak byl zjeven proroku Mohamedovi archandělem Gabrielem, existuje mnoho seriózních výzkumů, které poukazují na to, že Korán byl s časem měněn; změn doznávaly celé verše. Co se týče následování Koránu – jeho súry si mnohde protiřečí, včetně těch o zabíjení nevěřících, které si zase protiřečí se súrami, které říkají, že islám se dá přijmout jen dobrovolně. Navíc situaci dost komplikuje způsob, jakým je Korán napsaný; jeho verše jsou, na rozdíl od Starého či Nového zákona velmi květnatě psané, není to úplně jasný a přehledný text, takže aby se dal nějakým způsobem uvést do praxe, interpretaci potřebuje, a ta interpretace velmi závisí na tom, kdo to dělá.