Lesy, balvany, rybníky, cesty a toulání. V lesích zříceniny, jeskyně, převisy… Miluji toulání snad na všechny způsoby. A moje chlupaté já, bígl Barry taky. 7 let jsme závodili v dogtrekkingu, pak Bardu přestaly poslouchat packy a na závody přibyl Vašík.
Dál jsme občas courali, na co Barda stačil, vloni v říjnu ale přišel velký problém – o výhřezu plotýnek na krku jsme věděli, ale když vyskočila ještě jedna na zádech, měla jsem už nejčernější myšlenky. Naštěstí Barouš ustál i tohle, ovšem s přísným klidovým režimem a následnou diagnózou „stačí se jednou blbě pohnout“.
Šest týdnů jen krátce vyvenčit, omezený pohyb i doma. Pak postupné, velmi pomalé rozcházení. Nejdelší, co jsme ušli, bylo pomalé obejití paneláku. Když bylo zrovna hezky a byla výjimečná konstelace hvězd – za 5 měsíců asi třikrát. Pak jsem se konečně odhodlala a koupila bazarový dětský kočárek. Když jsem Bardu poprvé odvezla do lesa, nemohla jsem jej dostat zpět – za tu procházku ušel víc než za celý týden předtím! A tak jsme začali kočárkovat, zkusila jsem zapřáhnout Vaška – paráda!
A pak na mě začalo lézt jaro. Skončilo to tak, že jsem sbalila muže, psy a kočárek, všechno jsem to nacpala do auta a jeden prodloužený květnový víkend jsme vyrazili. Toulat! Nakoupit, natankovat a konečně směr Kokořínsko.
První krátká zastávka – skalní obydlí Harasov. Škoda, že ač soukromé, je zcela zpustlé. Bývalý mlýn Hlučov, spíš jeho zbytky v bažinách. A pak už batohy na záda a vyrážíme z parkoviště pod Pokličkami. Známé Pokličky, ke kterým vedou nekonečné schody, vynecháváme. Už jsme tu byli a hlavně tahle stezka opravdu není pro kočár. Jdeme směr Vojtěchov, Planý důl, Nedvězí.
V plánu je bivak na Wernerovce, poustevnické jeskyni. Ve Střezivojicích příjemná hospůdka a ťapeme dál do Nedvězí. Pak chvíle rozhodování – je brzo, dáme ještě kus. Znamená to projít úsek, který se na mapách tvářil nejhůř – prudký sešup dolů a zase do kopce. Barda se celý den vezl, takže tento kousek, v údolí ještě okořeněný cestou rozbitou od lesních prací, bez problémů odťapal po svých.
Rač, Pustý zámek. Nechávám kočár nahoře a snáším Bardu dolů, pak nahoru na zbytky hradu, škvírami a žebříky na kterých má co dělat člověk sám. Zpátky ke kočáru, ještě kousek popojdeme a našli jsme krásné místo na bivak. Večerní ohníček, čajík a do spacáku.
Ráno prší, tak nepospícháme, však jsme si včera přidali. Konečně vyrážíme, Barouš si užívá, veze se jako král. Asfaltku střídá lesní stezka, sestup úvozem je zrádný, najednou sedím v bahně, holeň naražená o kočár. Ale nepustila! O kus dál se převlékám, suším, co jde, obědváme, na pejsky taky zbude. Starý zámek, Hormí Vidim – stihli jsme akorát zaparkovat v autobusové zastávce, než se přihnala pořádná bouřka. Pak vidimské lávky, zastávka v hospůdce, nabrat vodu a šlapat dál.
Za Vidimí jsem chtěla obejít kopcovitý lesní úsek, ale na mapě nalezená objížďka nečekaně začínala schodištěm, takže jsme nakonec pokračovali dál. No, úsek splnil očekávání – nahoru to ještě šlo, ale dolů jsme svorně klouzali, na kočárku zabržděná přední kolečka (jede po zadních, a když potřebuji zabrzdit nebo kdybych kočár pustila, dopadne i na přední a měl by se zastavit) a kočárek pro jistotu ještě vodítkem přivázaný k ruce.
Uff, jsme dole. Pokračujeme dál lesní cestou a bouřka se vrací. Při prvních kapkách hážu velkou pláštěnku přes kočár, malou přes Vaška, konečně svoji, ještě si vzájemně pomáháme pláštěnky natáhnout i přes batohy a to už leje. Schovat se není kam, jdeme dál. Cesta odbočuje do kopce a co je horší, přestává být cestou. Balvanitá stezička, kterou se v jednom okamžiku přižene potok a potokem už zůstane.
V kočárku pes, který NESMÍ promoknout, pod nohama pes, který déšť nesnáší, a před námi cesta, která by dala zabrat i za sucha. To by šel Barda po svých a my bychom kočár přetáhli, v obzvlášť těžkých úsecích přenesli i Bardu, ale takhle? No, lepší řešení nemáme, takže zapřahám Petra, snažím se nezašlápnout Vaška a společně rveme naložený kočár cesto-potokem. Nevidím před sebe ani pod nohy, jen tlačím, nadzvedávám, snažím se neuklouznout a nepustit. Nekonečný úsek. Sláva, jsme nahoře, teď už je před námi opravdu jen dobrá cesta.
Přestalo pršet. Docházíme ke kempu, o kterém vím, přetáhneme tam kočár. Suchého dřeva tu moc není a použitelné venku určitě nenajdem, ale dá se tu spát. Vyrážím pro další dřevo a trochu doufám, že objevím druhý kemp, o kterém jen tuším. Podařilo se – je nesrovnatelně lepší a navíc je naděláno dost dřeva, takže se stěhujeme. Za chvíli už vaří voda na čaj, vedle konzerva s párky, suším Vaška, převlékáme se do suchého, začíná zase kapat. V noci se přes nás přežene třetí kolo bouřky, pod převisem je ale sucho.
Nedělní ráno, nechce se nám ze spacáků. Snídáme, balíme, děláme dřevo pro další. Míříme do Jestřebic, obdivujeme krásu zdejšího kamenného mostu. Oběd v hospůdce a pokračujeme na Jestřebické pokličky, méně známé příbuzné těch proslavených. Cedule na odbočce nás varuje před prudkým a špatně schůdným stoupáním.
Nekecá. Kočár necháváme dole, batohy jen o kousek výš. I tak máme co dělat, Bardu nesu. Pokochat se a zase dolů, opatrně, hlavně s Bardou se sunu jako šnek, nesmím s ním uklouznout! Pak už je to kousek do Vojtěchova a zpátky k autu, Barouš už zase ťape po svých, nadšený z velkého výletu. My taky.
Další čtení najdete zde: http://barry.unas.cz/
Další fotky tady: http://2cvoci.rajce.idnes.cz/15.05.08.-10._Kokorinsko/
(podívejte se – stojí to za to – D.:))
Jste fakt dobří a pro pejsky děláte maximum, je to krásné. Až Vám Vaše radost a společné prochajdy ještě hodně, hodně dlouho vydrží. Taky jsem si s Vámi pěkně pocestovala.
to je krásný petro, jak rehabilitujute vašeho pejska, aby měl motivaci a chuť do života. za několik měsíců to třeba ujde zase sám.
a fotky jsou taky úžasné, je tam moc pěkně. taky jsme tu oblast několikrát prošli zamlada, od české lípy to je vcelku blízko.
Petro, vracíš Barrymu to krásné, co dal dříve on tobě – klobouk dolů (h)
Klobouk dolů, Petro, před tím, co děláš pro Barryho, to je úžasné! (inlove) Věřím, že mu to pomáhá, s tebou byl zvyklý na velmi bohatý a akční životní styl a přestože už má svoje roky a navzdory nemocem mu nové zážitky ve společnosti páníčků a „mladšího brášky“ Vašíka jistě přinášejí mnoho radosti.
Fotky jsou nádherné, my to z České Lípy nemáme na Kokořínsko nijak daleko, většinou ale vyrážíme opačným směrem, do Lužických nebo do Jizerek. Nebylo by marné taky jednou změnit směr!
Těším se na další článek a posílám pohlazení oběma pesanům, Vašíka jsem měla možnost pohladit si na jednom Pražení. Tak ať vám to všem společně ještě dlouho šlape!
Uf, s kočárem jet lesem je teda masakr- zvládala to snad ještě trojkombinace od Liberty, co jsme měla pro Kačku a posléze skončila jako outdoorový kočár na chalupě, kde ji posléze od nás vděčně odebrala nějaká místní rodina. Ale dokážu si představit svoje hraběnky, kterak sedí v kočárku- Borůvka by nahodila urozený čenich a sepsula by každého komentátora pohledem mylady de Winter.
Petro, děláš pro Bardu, co můžeš, nepochybně je to v rámci možností spokojenej pes. Kolik mu vlastně je?
Minulé úterý měl 12. Není to zas tak moc, hodně mu sebrala kastrace. Pak mu přestaly chodit nožky a nakonec vyskočily plotýnky.
Dojemné, krásné.
No Petro, smekám klobouk, jste fakt úžasní cvoci (y) … Myslím, že většina z nás by byla už mrtvá (mimo Alasdaira a Io).
Tak mne napadá, že pro Barryho a pro vás by možná byl nejlepší takový tek košatinový kočárek ze začátku šedesátých roků – nízké těžiště, odpružení na bytelných pérách a široký rozchod. No bohužel se asi teď už těžko shání.
Přidávám se dnes pod Ygu, protože líp bych to neřekla – včetně toho kočárku! (wave)
Jinak otázku bytelného a houpacícho kočárku jsme v rodině řešili předtím, než se narodil Patrik a musím říct, že většina toho, co je na trhu, má sice ve výbavě málem i věžní hodiny s vodotryskem, ale najít kočár, který se houpe a vydrží jízdu v terénu nebylo vůbec samozřejmé. Sporťák (mash:)), který je tady u nás jako záložní, se nehoupe a Patrik bývá hodně udrncanej ve chvíli, dky opustíme asfaltku. A tu my opouštíme na většině cest. Mám dojem, že výrobci předpokládají, že většinu času rodiče s kočárkovými dítky tráví v nákupních centrech – vždyť ty jejich modely dnes nejsou ani nepromokavé a musí se na ně dávat pláštěnka! (fubar)
Naši mají kočárek – trojkolku, solidně udělaný, už se v něm odvozilo třetí dítě a pořád je provozuschopný. Potokem se s ním, myslím, ještě nejelo 🙂 , ale po lesních cestách běžně a zvládám to i já, aniž bych se u toho příliš nadřela.
Petro, mate uplne fantasticke fotky. Hlavne mne fascinuji ty skalni domy a vyryte dekorace. Je to takove tajemne. Skoda, ze jsem tam nikdy nebyla. Tak to jsem s vama pekne pocestovala.
Dooobré.
Jen musím poznamenat, že průchodnost terénem dnešních kočárků s těmi našimi socíkovými je nesrovnatelná. Tenkrát se odpruženě jelo cestou necestou, s nákladem a mimino se houpalo a spalo. Ty dnešní mají tendence se převrhávat, rozkládat za jízdy a i ty nejoutdoorovější z nákladu vytřásat duši.
Asi bych skončila se psem na hřbetě a kočárek v rokli 🙂
Myslíš tak? http://2cvoci.rajce.idnes.cz/2011.09.24._Roztoky%2C_Pomezky/#1880_B_P1280312.jpg
Pes na hřbetě jezdil dokud měl páteř v pořádku a jen to občas nedávaly packy. Se současnou diagnózou si to netroufnu a snažím se s ním zacházet jako se sklem – protože stačí trocha a rozbije se. Vybírali jsme cesty pokud možno sjízdné (aspoň tak na mapě vypadaly), nesjízdné kousky šel po svých. Ten liják to poněkud zkomplikoval, no. A s hodnocením kočárků musím souhlasit 🙁
Teda Petro jste skvělí. Barda si vožení evidentně užíval. Tak fotka jak spí v kočárku je boží.
Je to krásné, co pro něho děláte.
Míša
Nejlepší byl průjezd Osinalicemi – Barouš seděl na kočáru, vlající uši a přes celou dlouhou vesnici spokojeně hlasitě chrochtal a rozhlížel se jako pan hrabě na obhlídce panství.
Dělám to hlavně pro sebe, ono mít doma psa co nesmí NIC je docela omezující, takže dělám psí kusy aby byl spokojený on i my. Kočár dává obrovské možnosti v tom, že když má pes zrovna špatný den, může se v něm pohodlně vozit, když chce ťapat, jde po svých. Sice pak vypadám jako cvok, když jdu po lese s prázdným kočárkem, ale stojí to za to.
Na začátek prázdnin plánujeme toulavou dovolenou po Moravě, tak když se zadaří, dám sem pak s laskavým svolením Dede další díl.
Taky jsem Penušu i Rikču tahala v batohu, když už nemohly. A to neměly špatný záda, jen byly starušky.
Jste dobří cvoci. (inlove) Fandím vám.
Tak to byl pěkný výlet. 🙂 Vidim (Horní) trochu znám, zámek je moc příjemný a je sice z konce 17. století ale ta obec je stará, už z 13 století.
Popis cesty kočárku přes potoční cestu mi vybavil v hlavě úvodní scény z horrorové pohádky Panna a netvor, jak se tam ten obchodní konvoj pachtí přes velmi členitou bažinato-lesnatou krajinu.
Petra, paráda, vás teda fakt nič nezastaví! (y) Vašek má podobné nasadenie uší a ksichtík ako naša Jackie, aj tá vie takto gúľať očami 🙂