Blíží se doma dovolených a prázdnin, což s sebou obvykle nese čas cest do neznáma, objevů a dobrodružství. Někdy se ale může objevitelská cesta poněkud zvrtnout a člověk se ztratí – nebo zraní. Napadlo mě, že by nebylo od věci si zopakovat pár jednoduchých pravidel, která by člověk měl mít v takových situacích na paměti.

Začnu zajímavým poznatkem z knížka Analýza chování ztracených osob, kterou jsem si studovala coby amatérský psovod – hledač:)) Autor své závěry dělal na základě podrobných statistik (USA) zaznamenávajících chování ztracených a nalezených osob. A zjistil zajímavou věc – pokud se v přírodě ztratí dítě, mívá větší šanci než dospělý! Přitom za jiných okolností, hlavně ve městě, je dítě strašně zranitelné a často se pak stává obětí trestného činu. V přírodě je to jinak. Ale proč?

Prý proto, že děti ještě umějí naslouchat svým instinktům. Pokud jsou ztracené, častěji a dříve než dospělý vyhledávají úkryt, šetří si síly, starají se o tom, zda mají něco k snědku. Takže pokud se pátrání vyhlásí včas (a nejsou schované až příliš dobře), mají velmi slušnou šanci být nalezeny živé a v dobrém stavu.

Asi nejhůř se prý hledají cyklisté, sběrači plodů a turisté. Většina z nich je totiž přesvědčena, že se a) ztratit nemohou a b) když už se ztratí, tak jsou přesvědčeni, že správnou cestu sami najdou. Výsledkem bývá vyčerpání, kvůli kterému si nebývají schopni včas před setměním najít úkryt, takže obvykle následuje ještě prochlazení.

Společně se stresem to vede k chybnému uvažování a nelogickému jednání. A do třetice – protože tito lidé bývají pohybliví, je okruh hledání od místa, kde byli naposledy spatřeni, poměrně velký, což ztěžuje a prodlužuje pátrání.

Takže co bychom si měli pamatovat, pokud vyrážíme někam, kde to neznáme a kde není z jedné vesnice vidět do druhé?

Když se vypravujeme na cestu do ne příliš obydleného neznáma – a nemusí to být zrovna Indie, dodržíme pár jednoduchých pravidel.

Zajímáme se o místo, kam jdeme. Koukneme do mapy, v lepším případě si vezmeme mapu s sebou. Papírovou, v mobilu… Na GPS v mobilu bych se moc nespoléhala. Ne, že by se jí nedalo věřit, ale dnešní mobily se strašně rychle vybíjejí a telefon vás může snadno nechat ve štychu. Velká „terénní“ GPS s funkčními baterkami je velmi dobré řešení, pokud ji ovšem umíte používat:))

Oblečeme se s rozmyslem, zvlášť, pokud jdeme do hor. Počasí se vždy může změnit a i v létě se hodí mít s sebou svetr, mikinu nebo bundu.

Do baťůžku nebo jiného zavazadla si vezmeme vedle dokladů, peněz a mobilu aspoň nějakou vodu a něco malého k jídlu. Já vím, na túru si člověk obvykle bere pořádnou svačinu, ale ztratit se můžete i na odpolední vycházce, pokud vede do liduprázdné končiny. Já např. mívám v baťůžku nebo v tašce na kole trvale směs rozinek a mandlí, která slouží jako sebezáchovná zásoba pro případ nepředvídaného hladu:))

Pokud nejste na světě úplně sami, je vhodné se někomu zmínit o tom, kam vyrážíte. V horách (hlavně v zimě, když jedete na běžky) je to vůbec důležité. Dnes se člověk cítí bezpečně s mobilem v ruce – říkáte si, pomoc si v případě potřeby snadno zavolám. Jenže v místech, kde můžete ztratit, nebývá obvykle signál úplně spolehlivý a navíc, jak jsem už poznamenala výše, baterie mobilu se ráda vybije v ty nejnevhodnější okamžiky.

Pokud jste závislí na nějakých lécích, vezměte si je s sebou. To by nemělo být těžké dodržet, protože v takovém případě by člověk měl být zvyklý mít léky u sebe. Dodávám to jen pro úplnost. Alergici by s sebou měli nosit nějaká antihistaminika (ti zvlášť ohrožení nezapomenou adrenalinové pero), hodí se mít s sebou i něco na ošetření hmyzích kousanců.

Tuláci pak obvykle mívají další výbavu, která je vhodná, ale nikoliv nezbytná: nůž, čelovka, sirky nebo zapalovač, náplasti, nějaká desinfekce. V případě, že se ztratíte, mají tyto „drobnosti“ cenu zlata:))

Co dělat, když zjistíte, že jste se asi ztratili?

Ztratit se dá leckde a popravdě v naší půvabné zemičce se člověk ztrácí na překvapivých místech – a nebývají to vždy opuštěné hory! Možná proto, že do hor jde člověk většinou s jistou pokorou, pokud je opravdu nezná. Jinak na ztrácení jsou vůbec nejlepší husté lesy rostoucí na rovině a protkané neznačenými cestami. Tam si člověk prostě vyběhne odpoledne na houby nebo na jarní výšlap, a pak stačí chvíle nepozornosti v družném rozhovoru a člověk je ztracený. Když nenapovídají žádné kopce či řeky, hledá se správný směr poměrně těžko.

Je pravda, že s rozměry našich lesů stačí teoreticky jít pořád rovně, a vylezete z něho někde v civilizaci, ovšem často hodně daleko od místa, kde jste vyšli a kde doufáte nalézt své auto nebo autobusovou zastávku. Ale co když se vám do cesty postaví noc nebo vykloubený kotník? Pak je třeba se umět zachovat. Zase si řekneme pár jednoduchých pravidel.

Pokud jdu neznámou cestou, je dobré počítat s variantou, že se budu muset vracet stejnou cestou zpátky – to je v podstatě nejbezpečnější způsob, jak se „odbloudit“ – pokud si ovšem přesně pamatujete, kudy jste šli. Do jisté míry si to můžete pojistit tím, že na křižovatkách v lese či v polích si vyfotíte cestu, kterou jste přišli – tedy fotíte proti směru chůze. Fotka musí být udělána velmi názorně, aby bylo jasné, kterou cestu máte na mysli. Pokud všechny pěšiny vypadají podobně, dejte se třeba napříč té pravé klacek nebo větev. Nestojí to celkem žádné úsilí, fotit už umí každý mobil a opravdu to může pomoct.

Když mám dojem, že opravdu nevím a snaha popojít tím nadějným směrem ukazuje jen další nadějné směry, ale nikoliv civilizaci, je dobré se zastavit a uvažovat. Zastavení je důležité! Panika nás nutí hýbat se, rychleji a rychleji, spěchat, abychom nalezli správnou cestu. Tím se vyčerpáváme, ztrácíme energii, tekutiny – potíme se. A ztrácíme čas, kdy bychom mohli udělat něco užitečného. Pozor na zrádnou myšlenku: „Přece se nebudu vracet stejnou cestou, to je strašně daleko. Někde tu musí být zkratka!“:)) V takovém případě obvykle tu správnou zpáteční cestu definitivně ztratíte.

Nejdřív se tedy zastavíme, zkusíme se uklidnit a vsugerovat si, že ztratit se není žádná strašlivá ostuda, kterou nesmíme přiznat. Zkusíme mobilní signál. Pokud ho máme, přesvědčíme sami sebe, že zavolat si o pomoc je normální a správné – a ušetříme tím část práce těm, kdo by nás tak jako tak časem hledali:)) Pokud se ztratíme v lese třeba u známých, můžeme začít telefonátem k nim, poprosit o radu – jaký orientační bod můžeme hledat? Podle čeho určit, kde asi jsme?

Pokud nikdo takový není, seberte odvahu a zavolejte tísňovou linku 112 nebo horskou službu 1210 (jste-li v horách). Linka 112 má tu výhodu, že její technologie umožňuje lokalizovat volajícího. Pomoc volejte vždy, pokud se zraníte, v tom případě opravdu není na co čekat.

Pokud nemáte mobil nebo je vybitý, nebo nikde v okolí není signál, je třeba začít situaci řešit tím, že se nejdřív postaráte sami o sebe. Dokud vám nic není, jste v bezpečí. Potřebujete šetřit energii, pít, zachovat tělesné teplo. Pokud je ještě do večera daleko, můžete po důkladnějším odpočinku (který by vám měl pomoct kloudně uvažovat) zkusit najít v okolí místo, kde budete lépe k nalezení – nějaké otevřené místo, paseku, vrcholek kopce, pokud se na něj dá rozumně bez vysílení dostat.

Pokud jste někomu řekli, kam asi jdete a kdy byste asi měli být zpátky, je pravděpodobné, že vás po nějakém čase začnou záchranáři hledat. Vaším úkolem je dočkat se nalezení v co nejlepší stavu a pokud to jen trochu jde tomu nalezení napomoct. To znamená, že si potřebujete zajistit úkryt a vymyslet způsob, jak o sobě dát vědět.

Úkryt slouží jako ochrana před chladem, vlhkostí, deštěm či naopak pálícím sluncem. Použijte větve pro přípravu přístřešku – třeba pod hustými smrky bývá sucho. Udělejte si i suché sezení – kromě nejsuššího léta nikdy neseďte na holé zemi, prochladnete rychleji. Chraňte se před větrem. Přemýšlejte o tom, jak rozumně a účelně (případně kreativně:)) použít věci, které máte s sebou. Bundu, pláštěnku, barevnou tašku… Pokud je vás víc, nerozdělujte se. Jakmile máte úkryt, přemýšlejte, jak na něj upozornit. Hledat vás může psovod se psem, rojnice lidí, vrtulník.

Dobře funguje píšťalka, ale tu má s sebou obvykle málokdo. Takže občas volat, pískat. Pokud máte sirky nebo zapalovač, můžete zkusit rozdělat oheň – ale pozor, opravdu byste neměli zapálit les! Je fakt, že by si toho lidé rychle všimli, ale jednak škoda lesa a jednak byste se své záchrany nemuseli dožít:))

Na pasekách nebo planinách se můžete pokusit vyrobit nějaké znamení pro vrtulník, ale pamatujte, že má-li být zaznamenatelné (obvykle se dělá X), musí být veliké! Pokud máte s sebou něco barevného, co můžete postrádat ve svém úkrytu (třeba igelitové tašky), použijte to ke zvýraznění onoho znamení. Veliké znamená výšku řekněme 2x výška člověka… cca 4 metry, šířka „čáry“ cca půl metru.

Pak už jen čekejte a zkuste nepanikařit. Věřte, že ten divočák o vás vůbec nestojí a bubáky a hastrmany potkáte spíš v pohádkách, než v lese. V našem podnebí a na našem území je vaším největším nepřítelem strach, umíněnost a neschopnost se zastavit ve snaze hledat správnou cestu.

Totéž platí, pokud nemůžete dojít domů kvůli nějakému zranění – i když nejste ztracení. V takovém případě je třeba se pokusit co nejlépe své zranění ošetřit a veškerou vůli a snahu napřít na nalezení úkrytu a stabilizace vlastního zdravotního stavu. Věřte, že vás záchranáři najdou, vaším úkolem je se toho dočkat:))

Věřím, že aspoň trochu už se ztratil skoro každý, jen jsme většinou měli kliku, že jsme se z té šlamastiky dokázali vymotat sami nebo s něčí pomocí. Mě nejméně dvakrát pomohli v neznám prostředí psi – Nazgúlové. Jednou v Norsku, jednou v Anglii, když mě doslova dotáhli na parkoviště, které jsem stále míjela:))

A protože jsem určitě ve svém článku nenapsala všechno, pojďme si dnes povídat o tom, jak se neztratit a co dělat, když už se ztratíme. Máte zkušenosti s blouděním, ztrácením se a nalézáním? Jak se vy sami chráníte, abyste se na svých dovolenkových a prázdninových cestách neztratili?