BTW: On si nedá pokoj aneb konec podvratníků

0609dar3Je slunný den a já scházím z pracovny do kuchyně, abych si poshledala něco k obědu. Vykouknu z okna a zarazím se – kolikže psů má být na naší zahradě? A sakra, malej bílej Romeo už zase zdrhnul! Podlezl naše vrata a usilovně se snaží dokázat Ari, že na velikosti opravdu nezáleží – hlavně, že spolu barevně ladí:))

 

Když se maltézáček obdařený dobrodružným duchem a touhou po velkých holkách poprvé vloupal na naši zahradu, nebyla jsem doma. Sousedé zvědavě nakukovali a očekávali krveprolití – cizí pes vlezl na zahradu hlídanou Ari zubatou, zuřivým vlkodlakem. Jak jinak by to mohlo dopadnout?

 

0609dar1

 

Dopadlo to naprosto přirozeně – bílý vlkodlak sice usilovně střeží své drahocenné území před cizími lidmi, ale také miluje malé pejsky. Ale ne ke svačině! Prostě proto, že jsou. On je totiž kupodivu vlkodlak v hloubi své vlčí duše přesvědčen, že mezi ně patří:)) A tak měla chudák panička, která přišla pro svého mrňavého Romea, smůlu – Ari jí ani nedovolila přiblížit se k plotu – přítomnost pejska byla podle ní v pořádku, ale co má před naší bránou postávat někdo cizí?

 

0609dar2

 

Bílý záletník svoji paní v nadšení z příjemné psí společnosti naprosto ignoroval a hodiny ubíhaly. Naše mladá sousedka, která věděla, že sedím na úřadě na zasedání zastupitelstva,  se mi snažila zatelefonovat, ale v centru obce nemá můj operátor prakticky vůbec signál, takže se to nepovedlo. Nakonec už zoufalá a zmrzlá paní dorazila na zasedání a díky tomu, že už stejně skoro končilo, jsem ji mohla posadit do auta a přijeli jsme k nám. Už byla tma, když jsem odchytla malého neposluchu a já zjistila, že je to dvouletý maltézáčí kluk s energií na rozdávání. Bydlí kousek od nás, když se to vezme přes sady a zahrady, člověk ale musí jít pěkně oklikou po silnici.

 

0609dar3_1

 

Když odešli, koukala jsem chvíli na mezeru pod vraty. Náš pozemek je na svahu, takže vrata nikdy nemohou být až k zemi. Po celá léta pod nimi byla přidělána konstrukce, která kdysi zabraňovala jezevčíkovi Maxovi v nepovolených útěcích ven a jako bonus zajišťovala, že se nedostali dovnitř ježci. Ne, že bych měla něco proti ježkům jako takovým, ale pokud kvůli nim musíte v noci pobíhat po zahradě, nametat je na lopatu a vynášet na louku, aby ti zatracení čokli přestali řvát jak tuři, získáte k jejich přítomnosti jisté výhrady. Navíc je Kazan blahé paměti uměl rozmotat, takže v ježčím zájmu se z postele muselo startovat rychle.

 

0609dar4

 

Jenže při přestavění vrat na automatické otvírání byla ona konstrukce odstraněna. Říkala jsem si: holky jsou velké, ty neutečou, tak netřeba mezeru řešit, ne? Ale opakovaná návštěva malého Romea mě přinutila celou věc přehodnotit. On umí být pěkně otravný, když začne harašit… Ari ani Berry to nemají rády, ale on je tak maličký, že jaksi nedosáhne a Ari je ochotná jeho skákání považovat za hru a ne za obtěžování.

 

0609dar5

 

Jenže co když ten truhlík vběhne na zahradu v době, kdy já nebudu třeba celý den doma? Co když ho bude mít Ari chvilku dost a ožene se po něm – ne ve zlém úmyslu, jen „dej pokoj“? Při rozdílu jejich velikostí to může být pro pejska i tragické. Já vím, že oficiálně by to nebyla moje chyba. Ten pes u nás nemá co dělat a moji psi jsou zabezpečení. Tak to ale brát nechci. Jednak bych byla opravdu nešťastná, kdyby se malému něco stalo, a jednak chápu, že člověku občas pes uteče, i když se snažíte dávat pozor, jak chcete. Však mě psi taky utíkali a byla jsem vždy vděčná, když někdo pomohl.

 

0609dar6

 

A tak když jsem nasazovala bílému delikventovi vlčáčí řetězový stahovací obojek (utekl z domu nahatý, ani obojek neměl a já doma trpasličí vybavení nemám:)), byla jsem už vlastně rozhodnutá – ta konstrukce se musí pod vrata vrátit. Bylo sice legrační, vést malého bílého pejska na velikém řetězu domů (šlapal poslušně), ale tento zvyk se nesmí podporovat. A tak díky šikovnému sousedovi je čest našich psích krasavic už zase v bezpečí. Taky doufám, že malý Filip, jak se bílý záletník jmenuje, dospěje k tomu, že ven se chodí jen s paničkou:))

Další fotky najdete tady: http://sandvika.rajce.idnes.cz/Dede_-_Malej_pejsek/ 

 

0609dar7

 

A tak nastoluju dnešní, možná chvilkami i lechtivé téma: Záletníci a dobyvatelé (ehm, psí?:)) aneb co všechno už jste zažili, viděli a slyšeli o tom, jak se samečci různého druhu postarali o to, aby se dostali k dámě svého srdce:))

 

Aktualizováno: 8.6.2015 — 17:59

45 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Úžasné téma, tak nějak nedávno aktuální u nás! Už jsem někde psala, jak se za Cookie dostal nápadník až do bytu zatímco já jsem hlídkovala na zahradě. Připadá mi to před chvílí, kdy jsem na veterině dávala umělé dýchání nádhernému šťěňátku, které z toho vzešlo a světe div se, už je to devět týdnů! A maxipes KatastroFík už je u nové, naprosto úžasné paničky, která ho ze mě vymámila ve chvíli, kdy už jsme byli rozhodnuti si ho nechat. Čeká ho velmi aktivní život neustále po boku své paničky a plánuje kariéru filmové hvězdy 🙂

  2. My jsme svého času měli na programu tu méně častou variantu, kdy totiž za Denisem docházela jackrussellka Julie, taktéž na zahradu. Chvíli nám trvalo, než jsme objevili tu miniškvírku, kterou se k nám Julča pasírovala! 🙂 Denise milovala platonicky, chodila (naštěstí) v období, kdy nehárala, možná byla dokonce kastrovaná, nevím – prostě si jen potřebovala pohrát. Byla moc milá, když se psi proběhali, nechala se odchytit a v náručí odnést na vlastní zahradu. Rozhodně byla milejší než její panička, která se ani nějak výrazně neradovala, když jsme jí pejsku vraceli.

  3. Počítam, že naša hviezda by už bola dávno zneuctená, keby nebola, hm, no ako to slušne povedať … proste mrcha. Čo sa psov týka, má Džekyna úplne zanedbanú socializáciu a na dedine, kde je každý pes buď za vlastným plotom alebo držaný pánom skrátka, sa to už asi ani nenapraví. Pre svojich ľudí je hotová urobiť čokoľvek ale k iným psom (ale hlavne k fenkám) je vyslovene protivná, nevie sa chovať, doráža, jačí a nepoučí sa ani u takých, čo ju už raz nabrali do zubov za kožu na krku a poriadne potriasli (ob-susedova labradorka Amina). Prsí sa stále rovnako, trubka jedna, a na každého to furt znova skúša systémom „pusťte ma na neho, nech ho rozsekám na granule“. Jej oddaným a jemným ctiteľom je Keny odvedľa, ktorý vyzerá ako niečo medzi kóliou, velškorgim a jazvečíkom. Keny nemá problém loziť po múroch ako veverička, zdrhať popod ploty a v podstate sa dostať kam chce, lenže naša slečna je (v tomto prípade našťastie) netýkavka a zošteká a zvrčí ho na hromádku. Keny je ešte mladý, neskúsený ťuťko a nechá sa od nej komandovať, ale teda neviem neviem, dokedy mu tento stav mysli vydrží … (chuckle)

  4. Na cvičák s námi chodívala i paní s prapodivnou hladkosrstou kříženkou Pegy. Pejska byla černobílá, hladká, se zakrouceným ocáskem, velikost asi jako trochu vyšší jezevčík a měla velmi inteligentní pohled. Zajímala jsem se o její původ a zjistila jsem, že matka byla border kolie a otec „něco, co se podplazilo pod plotem“ 😀

  5. OT: ví někdo, od čeho mají malí bílí psíci zbarvenou srst kolem očí?
    A proč velká bílá Ari ji zbarvenou nemá?

    1. Anti, já nevím. Podle mě to jsou slzy ze slzících očí, které tihle psíci mají dost výrazné (společenští psi se šlechtí na „dětský“ výraz obličeje s velkýma očima). Ari má hlavu tak nějak přírodní, s normální velikostí očí, které jí obvykle neslzí.
      Vím, že stále vlhká bílá srst se barví (nevím proč), třeba i na tlapkách, pokud si je pes intenzivně olizuje.
      Možná to někdo bude vědět líp 🙂

      1. Nevím, ale přidám ti pozorování. Donda má jedno oko v bílé srsti. Kolem má asi půlcentimetrovou zónu tmavé kůže (a bílých chlupů, teď jsem ji zkoumala). Rezavé to tam nemá, ale je fakt, že já otírám psům ospalky celkem furt, protože se mi s nimi prostě nelíbí. 🙂 Má rezavé mezi prsty, ale fakt ti neumím říct, jestli to není výsledek toho, jak furt přehazuje ten písek. (devil) (Ne, písek tam momentálně nemá, ale to je jenom otázka času – hárá, je doma už třetí týden a fakt pekelně se nudí, takže jsem dneska odhazovala pískem zasypanou bránu už jednou a asi si to do večera ještě jednou zopakuju. 😀 )
        Tím chci říct, možná to s tou vlhkostí něco společného má.

  6. Jenom abys mu tím forichtungem pod bránou nezpůsobila celoživotní trauma … když budeš doma, tak bys ho sem tam na návštěvu pustit mohla (chuckle) , aby nedopadl jak ten jeden u nás.

    Teda on to nebyl pes, ale jistý mladík, který velice velmi, avšak pouze s povzdálí, miloval naši Máničku. A tak zastavila jedna tetička naši mamku a začala jí domlouvat. „Proč tá vaša Máňa je na teho Zdeňka tak zlá, proč ho nechce?!“ Mamka ostála v šoku, protože za á) se nám nikdy do vztahů nemíchala a za bé) o žádném Zdeňkovi v životě neslyšela, natož aby ho viděla a za cé) Maruška už dva roky chodila s nynějším mužem :O … A tetička si vedla dál svou „On celý den sedí na žebřu (maloval jim barák, jsa vyučeným malířem) a bečí, že ho M.M. (ne, to není Marilyn Monroe (rofl) ) nechce … už je tam týden a zatím vylíčil jednu stěnu!“ (tmi)

    Jo, neopětovaná láska dokáže udělat šrámy na duši a ochromit duševní i fyzické síly, a nemusí jít jen o pejsky (inlove) Tak až příjde bílý romeo s prosbou, jestli by si mohl hrát s Ari, tak mu prosím pootevři ta vrátka (nod) (pokud si teda s sebou už neponese schůdky).

    1. Ygo, já miluju tvoje historky! (rofl) „sedí celej den na žebřu…“ (rofl)

      Ale klidně, když se panička zastaví, tak může přijít na slušnou návštěvu, ale partyzánské akce nepodporuju (wasntme)

  7. Milá Dede. Vzpomínám si z dětství, že když to přišlo na Mumy, tak to bylo jednou až strašidelné, jak venku posedávali jako sfingy, tu a tam, nejrůznější psi. 😀
    A pak si ještě vzpomínám, že jsem četl, jak se pan doktor Veselovský jednou vydal do džungle na dopravním slonovi. Mně se to nikdy nepoštěstilo, ale celkem to chápu, na slonovi je cestující člověk v bezpečí před jakýmkoliv jiným zvířetem, i nosorožcem. Co ale nechápu je, proč si k dopravě jednou vybrali slonici v říji. Pochopitelně, že narazili na sloního samce (a pralesní samotáři jsou vážně nerudní strýcové, dodnes mně mrazí z jedné situace, ale o tom jindy) a doktor Veselovský měl nemalé obavy co z něho a mahauta zbude po páření těch dvou kolosů. 😀

    1. Hm, asi si říkali, že sloní holka jí i v říji, tak proč by si taky neměla vydělat, že 😛
      Mimochodej jízda na slonovi – to je strašně vysoko, ne? Jak tomu slonovi lezou na hřbet? Přimějou ho, aby si lehnul, nebo mají provazový žebřík? 🙂 Já mám představy dané jen dobrodružnými romány, skutečnost mě nepotkala (chuckle)

      1. Tak slonice ji dlouho nemá, 4 až 6 dní. Samci ji mají déle a ta tedy stojí za to. 😛
        Vysoko to je. Na slona se nastupuje obvykle tak, že on pokrčí přední nohu, tu použiješ jako stupínek, pak se chytíš ucha a nahoru se vyhoupneš. Chce to cvik, snadné to není. Lze to i přes skloněný chobot a hlavu, ale to je spíš cirkusová metoda.

      2. teda Dede,takový mezery…ty jsi jako malá neviděla seriál Miláček slonů???? 😀

        1. Já také asi ne. Nemělo to něco společného s Kiplingovou povídkou Toomai of the Elephants?

          1. ANO, mělo..je to předloha, mě tehdy bylo asi tak 6 let a otravovala jsem hodně dlouho,že bychom mohli mít slona 😀

        2. Sharko, to víš, že jsem to viděla a oba způsoby právě znám jen z filmů… jen jsem si představila důstojného těžkotonážního turistu, an se vyšvihává slonu na hřbet (chuckle) A jsou to nejspíš právě turisté, kteří za svezení nejradši platí, ne? (wasntme)
          Mimochodem pokud jde o mě, tak mě by si asi ten slon musel posadit na záda sám a já bych pak trnula, že spadnu 😛 Pokud jde o výšku, kůň je to maximum, co ještě dám! (chuckle)

          1. Těžkotonážního turistu zvedne klidně jiný slon. Věř mi, že on v tom chobotu má děsivou sílu. Jeden mně jednou přátelsky plácl. Přerazil jsem v letu dřevěnou lavici. 🙁 Mahaut ho za to tehdy strašně zrubal, ojojoj. 🙁

            1. Alasdaire, povídej!!! Prosím (blush) Neznám jiného čověka, kterého plácnul chobotem slon!
              Psát umíš, to vím z drabblat.
              Napiš třeba jen malé kousky do komentářů, pokud se ti nechce napsat článek 🙂
              Ale článek ti ráda uveřejním, víš? (wave)

              1. Já na tom slonovi nejel a byla to slonice Purun, doprovázel jsem tehdy jen „ke štaflu“ (nebo jak se říká stanovištím taxíků 😀 ) turisty a Purun a jejího majitele jsem znal, nesl jsem jí ovoce, ona si vzala, já ji poplácal po chobotu a ona mně po zádech. 😀 Mně bylo hrozně líto jak jí mahaut natloukl, ale nepletl jsem se do toho, oni mají stovky let vypracované metody práce a slon je slon. To není jako se psem. Ostatně jsem byl rád, že jsem se zvedl zpět na nohy. 🙂

                1. si myslím, že jen proto, že se něco dělá leta, neznamená, že se to nedá dělat jinak – lidi také stovky let topili koťata a psy přivazovali k boudě a považovali to za správné a jediné možné..myslím to ale obecně, nesoudím mahauta

                  1. koukám, že jesm to napsala jak tatar..jsem tím chtěla říct, že argument „ale takhle se to dělalo vždycky“ není vždy úplně spolehlivé kritérium správnosti

                  2. To je sice pravda, ale já vůdčí list na slona nemám a těžko jsem se o tom mohl dohadovat. Víte, slon je zvíře nejen extrémně silné, ale také tak lekavé a práce s ním má řadu specifik. Já se umím ozvat, když vidím svinstvo, ale tady jsem si prostě nebyl jist. Navíc, jak píši, jsem se právě jen velmi těžce zvedal z trosek dřevěné lavice.

                2. Já ji poplácal po chobotu a ona mě po zádech… (rofl)
                  Asi měla chudák málo příležitostí plácat lidi po zádech, protože jinak by se naučila odhadovat, jak moc do toho smí třísknout, aby jí ten křehkej tvor neproletěl nejbližší ohradou.

                  1. Ty úrazy se prý občas přihodí a nikdo tam z toho problém nedělá, je to prostě pracovní úraz.

          2. A víš ,že se mi na něj lezlo líp jak na koně? To byl u nás jednou cirkus a oni s nima chodili na procházky okolo našeho kanclu…když šli prvně, tak mě málem kleplo..koukneš do okna a vidíš sloní hlavu… davy se fotily na slonu,před slonem, vedle slona..mě o fotku nějak nešlo..jen si zkusit na něj vylézt…a bylo to podobný,jako když lezeš na strom, kde není moc větví a někdo ti dole dělá stoličku…hlavně ten slon u toho tvýho pokusu stojí, u koně si nejsem jistá,že stát vydrží…ale je prostě menší 😀
            PS: za ty úplatky, co dostával z okna každej den, jsem se mohla i pohoupat na chobotu..no ani nevzpomínám, jak je to dlouho…přes 20 let určitě 😀

  8. Tak s tímhle DEDE zkušenost nemám.
    Ale povídání je to pěkné a malý maltezáček Romeo je krásný.
    A s Arinkou spolu opravdu barevně ladí.
    A že je Romeo maličký, však znáš to :

    “ Když ji miluješ, není co řešit …

    Míša

    1. Nejlepší je, ten truhlík k nám běhá a Ari vůbec hárat nemusí – tak to asi bude ta láska (angel)

  9. Borůvčino hárání dokázalo rozkvílet půl městské čtvrti, majitel obrovského retrívra ho vlekl od nás na druhý konec náměstí se slovy „pojď, Kašpárku, zase bys celou noc plakal,“ ovšem přitažlivá byla Borůvka pořád a i nad vykastrovanou psicí mě osočovaly majitelky menších hůř zvladatelných psů, že chodím s háravkou ven (i kdyby vykastrovaná nebyla, to ji mám venčit v kanálu?). Světluščino hárání vždycky navonělo i Borůvku, takže po psech vztekle rafala, neb jsme si vodili do polí i po vsi vždycky nějakého nápadníka.
    Ovšem opravdovým platonickým nápadníkem byl zlatý retrívr Míša. Obrovský pes, který si s s nadšením hrál s prťavou kavalírkou, počkal, až Borůvka stojící na zadních a opřená o jeho krk mu řádně očuchá ucho a čenich. Při házení míčků vyběhli oba, Míša tenisák chytil a před Borůvkou ho dvorně položil na zem, aby ho mrňavka mohla vítězoslavně popadnout a donést nám a paničce Míši. Bylo to úžasné 🙂

    1. Matyldo, na pána s Kašpárkem si pamatuju… už pro tu něhu, která v tom prohlášení tak krásně sedí. 🙂 I na Borůvčinu přitažlivost.

      Jinak je znát, jak krásně a samovolně vznikají přátelství mezi velkými a malými psy, pokud se jim to dovolí. Jenže… chápu strach majitelů malých psů – ne každý velký pes je přátelský – a vice versa, ne každý malý pes je vychovaný. Ale když se to povede, tak to stojí za to.
      Třeba Ari má opravdu ráda malé pejsky, ale kromě psího hotelu si k nim může jen málokdy aspoň čichnout. Prostě majitelé mrňavců vidí vlka a svoje Karkulky si schovávají (blush)

  10. Právě háráme, takže nejčerstvější zážitek mám z rána. Naštěstí jsem Maxe viděla dřív než Majda a stačila ji dát na vodítko, jinak lapáme ještě teď, prozatím ještě není nebezpečí zneuctění. Ale Maxíkova panička s nastartovaným autem a hulákající chudák na půl vsi musela počkat, až jsme jí jejich nádherného velikého labradora přivedly. Nepomáhalo kupodivu ani “ Maxi, poběž, mám pro tebe dobrůtku “

    Bývalý kolega měl nádhernou ovčačku se kterou plánoval hvězdné potomstvo. Takže když přišel domů a našel nacouvanou krasavici ke schodům a nahoře malého jezevčíka, pochopitelně ve stadiu svázání, nebyl zrovna nejšťastnější. Moje zážitky s Mimim, jsem tu už popisovala….

    1. Inko, kouklám, že máte doma (zase:)) veselo! (wave)

      Ta příhoda s ovčandou… taky jsem o těchto vynalézavých ženiších slyšela, takže je nepodceňuju. Proto také hárající holky nebyly nikdy na zahradě bez dozoru – když tedy byly v nejlepším 🙂

            1. Inka nehárá, ale copak vy nejíte syrové maso, nevyválíte se ve shnilé rybě a podobně? Tak MY teda ano. My háráme, zlobíme, utíkáme, krásně posloucháme a podobně.

    1. Hanko, je krásnej a děsně milej, jak už tito psíci umějí být… 🙂 A já bych byla ráda, kdyby to tak zůstalo. V tomhle jsem dost jako Xerxová – vizionář katastrofik. Radši předpokládám ty horší scénáře a dělám preventivní opatření (blush)

      1. To ti milá Dede schvaluji,vynálezavost psů je nedozírná,pokud jde o to navštívit voňavou psovou.
        Jednou jsme takhle vyrazili všichni na chatu a já nabádala přednostu k co největší opatrnosti a prozíravosti, Ája I. hárala. Musela jsem dopoledne odjet a když jsem se vracela, na cestičce před chatou ležela Ája, evidentně spokojená a nad ní dalmatin prováděl přípravné tanečky, musela jsem pak vyšetřovat okolní chataře zda došlo ke spojení, či ne, protože osadníci byli vylepení na terase a ty psy pozorovaly. Naštěstí to dopadlo pro nás dobře. Jo, přednosta spal v chatě.

  11. U nás naopak – moje holky milujou velké pejsky a velcí pejsci milujou je.
    Penušku miloval vlčák Rex. Vlčák to byl velmi poslušný a vychovaný, však k němu jeho pán taky přišel tak, že se Rex od souseda vloudil (zanedbávaný, týraný a Rexův budoucí páneček pak došel jednou k sousedovi a řekl: Než byste toho psa zabil, tady máte pětistovku a dejte mi ho. A bylo), takže Rex zatraceně dobře věděl, že dostal druhou šanci a choval se podle toho. Ne ovšem, když vyšla ze dveří Penny. To pánovi utekl klidně přes celé sídliště a karé za svou láskou. I když nehárala. (Když hárala, Rexův pán se to dozvěděl jako první a oba milovníci měli zvýšenou ostrahu.) Rexův pán nejdřív volal, ale pak zjistil, že tady je bezmocný, takže si zvykl prostě jít za Rexem a už zdálky volat: Ahoj, Penny, ahoj, Io! 😀
    Donda coby minikólie se zamilovala do obrovského a stařičkého a skoro chromého labradora. Ten pes je neuvěřitelně laskavý. Má něco s tlapama, nějak vbočené je má, sotva leze, ale za štěnětem vždycky k plotu přilezl a nadšeně přitom vrtěl chvostem (a to staří psi obvykle štěňata moc nemusí). Tříměsíční kóliátko mezitím u plotu kvíkalo jak zjednané. Jakmile byl labroš na svém místě, Melly natáhla čenich mezi tyčkami, pozdravila ho, pak vyšťouchala kólienku na zídku (Donda přitom párkrát spadla a pískala jak natěšená konvice), kóliátko prošlo mezi tyčkami a spadlo na labradora, který tam ležel připravený, aby se štěně kutálelo do měkkého. Pak štěně labradora ožužlalo, labrador štěně olízal a vyšťouchal zpátky na zídku, kde si ji přebrala Melly. (inlove)

  12. DEDE, VÍM, ŽE TĚ VŮBEC NEPOTĚŠÍM, ALE POKUD BUDE ROÉMEO CHTÍT, STEJNĚ SEI DO ZAHRADY CESTU NĚKUDY NAJDE. VÍM DIOBŘE, O ČEM HOVOŘÍM. NÁŠ HOKINEK NEBYLO NIJAK VELIKÝ, BYL TO JEZEVČK POUZE S VYŠŠÍMA NOHAMA.PRO NĚJ VŠAK ANI TŘÍMETROVÝ PLOT S DRÁTĚNÝMI OKY NEBYL ŽÁDNÁ NEPŘEKONATELNÁ PŘEKÁŽKA. DOKÁZAL HO PŘEŠPLHAT,NAHOŘE SE ŠIKOVNĚ PŘEHOUPL A SESKOČIL KE SVÝ LÁSCE.NO, TAKY JSEM NENAŠLA ODVAHU K OTEVŘENÍ INKRIMINOVANÉ BRANKY, ZA NÍŽ BYDLILA JEHO MILOVANÁ VLČÁČICE.NEJPRVE SWE OBA ZKOUŠELI PODHRABAT KAŽDÁ Ý Z JEDNÉ STRANY PLOTU, NAKONEC TU TOUHU PO SEXU VYŘEŠIL HOKINEK. ZKRÁTKA ŠPLHAL A SKÁKAL JAK VEVERKA. VELKÁ FENA A MALÝ PES? ŽÁDNÝ PROBLÉM. ONA PŘIDŘEPLA… STÁLE JSEM HO VOLALA A HOKIN SE PATRNĚ NEDOKÁZAL ZCELA SOUSTŘEDIT,TAKŽE NAŠTĚSTÍ ŠTĚNÍKY NEPOČAL. UTÍKAL NÁM VŠAK ZA HÁRAJÍCÍMI SE FENAMI STÁLE. A DOKÁZAL SE VYVLÍKAT Z O UTAŽENÉHO OBOJKU I Z PŘESNĚ A HODNĚ UTAŽE NÝCH KŠÍRŮ. ZKRÁTKA NÁŠ MILOVNÍK VŽ PŘESNĚ VĚDĚL.KDE, KDY MILOVANOU A S JAKOU FENOU SI UŽÍT.NEMSLÍM SI, ŽE ZA SVOU ARI PRONIKAT UŽ NEBUDE.POKUD MÁŠ PLOT S DRÁTĚNÝMI OKY, BUDE STEJNÁ VEVERKA JAKO HOKIN.

    1. LENKO, ZATÍM SE ROMEO NA PLETIVO ANI NEDÍVAL, TAK DOUFÁM, ŽE TUTO DOVEDNOST NEOVLÁDÁ 🙂 KAŽDOPÁDNĚ UVIDÍME… JÁ SPÍŠ DOUFÁM, ŽE HO PANIČKA UHLÍDÁ, ALE JAK JSEM POCHOPILA, UMÍ SI NAJÍT SVOJE ŠKVÍRY A STAČÍ MU OPRAVDU MÁLO… (wave)

      1. Dede, konstatuju, že zatím!! Láska je láskááááá…..být tebou, obden projdu zahradu a zkontroluju všechny části, zejména ty kolem plotu. Vyprávěla jsi někdy, jaký je Ari hraboš děr.Romeo na jedný, ona na druhý straně se mohou k sobě podhrabat. Pokud nemáš pod plotem dost pevnou zídku. najde swe místo na podhrabání vždy a snadno.Zamilovaný pes je neskutečně vynalézavý a sexuchtivá háravka mívá též dostatek „dobrých“ nápadů Romeo ani nemusí pronikat jen pod bránou.

Napsat komentář: Anti Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN