Je hluboká noc, já jsem najednou vzbuzená a pátrám proč. Aha, psi… zase. Chvilku se zaposlouchám, ani o tom moc vědomě nepřemýšlím. A pak zase usnu. Nebo se zaúpěním vstanu a jdu dolů. Nebo prostě zařvu:))
Včera jsem se probudila nějak důkladněji, tak mi zbyl čas přemýšlet o tom, jak vlastně docházím k výše zmíněným rozhodnutím. Analyzovala jsem analytický proces:)) Tak například štěkání sousedovic psů, Sáry a Maxe nad námi, či Šerika pod námi, mě nebudí. Budí mě štěkot našich holek. Ještě v polospánku umím poznat, jestli štěká Ari nebo Berry a tím se rozbíhá podvědomá analýza.
Na to, abych se probudila připravená k nějaké (obranné:)) akci, musí štěkat vedle Ari i Berry, štěkot musí mít výhružný tón a musí se přidat i některý ze sousedovic psů – pak je totiž pravděpodobné, že kolem našich domů skutečně chodí někdo, kdo svým chováním vyvolal prezentovanou výstrahu. Naštěstí se to nestává často, ale už jsem taky s mobilem v ruce napjatě čekala, zda neznámý opravdu jen prochází.
Častěji se zaposlouchám do tónu štěkotu nebo vytí a podle míry zapojení jednotlivých psích hlasů odhaduju: kocouři na záletech, divoká zvěř domestikovaně se poflakující po protější louce, místní psí milovníci na záletech. Potulní psi bývají problém, protože se rádi naschvál procházejí vně hlídaných plotů a dělají na jejich obránce dlouhý nos. Výsledkem je řev, který mě spolehlivě vytáhne z postele, protož ho musím v zájmu duševního zdraví sousedů v okolí vypnout tím, že vezmu psy do Domu.
Někdy ale slýchám jen jediný psí hlas – asi vás nepřekvapí, že je Ariin. Ari se ráda oddává nočním meditacím a povídá si s měsícem, ať už tento dorůstá nebo couvá. Je pozoruhodné, jakou škálu zvuků umí vykouzlit a kolik pocitů vyjádřit. Potíž je v tom, že má nejradši dobu mezi jednou a třetí ráno:))
Někdy při tom usnu. Jindy, pokud se poklidná a v podstatě spokojená meditace změní v tklivé lkaní aljašského vlka, ji musím napomenout. Jestlipak taky umíte „potichu zařvat“? Já už jsem v tom vážně dobrá:))
Jak vidím, napsala jsem plno slov o něčem, co mi obvykle proběhne hlavou zcela samo ještě dřív, než se opravdu probudím. Protože nedokážu slovy zprostředkovat to pochopení, které si člověk vypěstuje léty společného vnímavého života se svým zvířetem. Jsem automaticky schopná vyhodnotit většinu zvuků, které moji psi vyluzují a ty nezvyklé okamžitě připoutají moji pozornost a to i bez nápovědy jasnější řeči těla, kterou zvířata tak dobře ovládají.
Je to vlastně další jazyk, který se člověk může naučit a nepotřebuje k tomu maso z mluvícího hada:)) Chce to jen provázat zájem, znalost a zkušenost. Jsou lidé, kteří takhle umějí ušima číst přírodu jako celek, tedy aspoň ve svém obvyklém okolí. Je to svým způsobem fascinující.
A tak se dnes ptám – jak nasloucháte světu kolem vás vy? Kolik umíte „jazyků“? Co vám umějí sdělovat vaše zvířata a jak jim rozumíte?:))
Tak nejprve Kaštánku přeji rychlé uzdravení po operaci. A do budoucna už jen vše na 1*** a jak se tady angl. říká „clean bill of health“.
„Kočičinu“ ovládám plynněji, než „pesinu“ (nebo „psinu“):D . Nejen proto, že s kočkami žiji déle, ale proto, že Trixie není moc štěkací a její stupnici štěků umím celkem spolehlivě vyhodnotit. Poznám jestli si jen tak párkrát bafne před spaním, jako odpověď jiným psům, nebo si chvilku s ostatními poštěkává. To vím, že jsou zvuky jen krátkodobé a Trixie po chvíli ztichne. Když její štěkot končí staccato fistulkou, není pochyby, že ji noční klid narušilo potulné divoké zvíře. To Trixie neztichne a musí dospat na naší verandě, nejen pro náš klid, ale i sousedů. Jinak jsem ještě ani jednou neslyšela Trixie kňučet, pištět, nebo vydávat nějaký jiný zvuk – jen to občasné štěkání (vlastně ještě umí pěkně hlasitě chrápat a také blaženě chrochtat a frkat, když se vyvaluje na zádech).
Každá z našich koček měla a má svůj vlastní hlas, bezpečně poznám, která právě mňoukla a co případně ode mne chtěla. A jak přesně popsala Apina, kočka „mluví“ hlavně ocasem, kdyby třeba odněkud koukal jen kočičí ocas, zbytek kočky už není nutné vidět, aby jeden tutově poznal, v jakém rozpoložení se kočka právě nachází.
A samozřejmě podle křiku ptačího osazenstva zahrady poznám, že je někde na stromě had, nebo se ve větvích usadil dravý pták. Naše kočky zahradní ptáci ignorují, už dávno zjistili, že na „hnízdící stromy“ kočky nemohou a ony samy se o to už ani nepokoušejí.
Byli jsme s Trixie minulý týden na očkování. Nikdo jí tam nikdy neublížil, všichni ji tam znají, byla u nich kdysi celý týden v kotci, než jsme ji adoptovali my. Ale z neznámého důvodu má poslední tři roky z veterináře fobii a dostat ji do budovy je vždy zápas. Je to celkem malá veterina, v čekárně jen vyjímečně někdo čeká až na něho příjde řada. Většinou dodržují objednanou hodinu a zvíře jde z auta rovnou do ordinace. Když se nám tedy přeci jen povedlo Trixie vmanévrovat dovnitř a vyzvedli na stůl, zase se (jako minnule) počůrala, přestože si ulevila než jsme nastoupili do auta. Ležela tam na stole uplně v tichosti, jen chudinka mohutně slintala a rychle dýchala. Žádné naše konejšení nepomáhalo. A asistentka Laura, co jí držela jí vysekla podlé nás milou poklonu, když prohlásila „no jo, Trixie zapomíná, že má být zlý pitbull“. Když pak byla Trixie zase ze stolu dole, nečekala ani na „nashledanou“ a táhla mě ke dveřím ven co jen síly měla. Jakmile byla zase v autě, „utrpení“ bylo okamžitě zapomenuto.
Ziju a zdravim z Jipky! Klepou se mi desne ruce, taze tohle je pro zatim vse ode me…..
A moc vsem dekuju za palecky!!! Jsem nezdvorak, ze jsem to nenapsala hned. Jsem jakasi pripitomela z tech medikamentu, co do me pumpujou….
Držím nadále ať jde vše co nejlépe a ať je brzy dobře.
Kaštánku, odpočívej, dneska budeš ještě oblbnutá 🙂 Zítra už bude líp.
Kaštan, jsi neuvěřitelná, že tak brzo po narkóze dokážeš vůbec něco napsat! (h)
Drž se! A my budeme stále držet tlapky (y)
Kaštánku, jsi skvělá, žes to zvládla napsat už na JIPce (inlove) Odpočívej, zkus ouvej den zaspat. Palce držet nepřestávám a ještě dlouho je držet budu.
tak se hezky zdrav a zase nakoukni! (f) (sun)
Odpočívej a aťu už je ti jen líp!!!
Devce, kdyz jsi schopna psat z Jipky na mobilu sem, tak jsi dobra. (y) Jako veteran nekolika operaci ti ale muzu rict, ze spanek v tech prvnich dnech po operaci leci.
Milá Kaštánku – stále držím palce. Jenom se hezky hoj a zdrav, ať jsi brzy fit a krásná – a to ty budeš! (h) (h)
Já držím na Hadech, ale držím i tady. Palců není nikdy dost! Uzdravíš se Kaštánku, věř tomu!! (h)
Ach jo, to měli být až dole pro Kaštan. Sem to zvorala.
Knírač Ernie nebyl vysloveně uřvaný, ale štěkal dost. A přesně jsme věděli, jestli přišla dolů k babičce teta, bratranec, nebo jestli do dvora vešel nějaký cizák, se kterým o postupu dál do domu pes odmítá jakkoli debatovat. I doma si uměl o spoustu věcí „říct“, naznačit, že mu došla voda, že nutně teď potřebuje piškot, taky se uměl parádně urazit 😀 Rozuměli jsme si hodně. Jenže za prvé to byl pes převážně bytový, za další mi spával u postele sedm dní v týdnu, a taky jsem byla dítě. Dost samotářské dítě s mizerným kolektivem ve školní třídě a málo jinými kamarády. Takže snad ani není divu, že jsem si se svým psem dobře rozuměla 🙂 Myslím, že to už se mi víckrát nepodaří.
Hovawart Assim hlídal úplně jiným způsobem. Ležel, pozoroval, štěkal jen když byl pořádný důvod. Nepodařilo se mi ho naučit štěkání na povel – jako mlaďas štěkal jen na cizí psy, což jsem podporovat nechtěla, a jinou motivaci jsme prostě nevymysleli. Štěkající Assim tedy jednoznačně znamenal vetřelce. Na chalupě jsme ho používali místo zvonku: štěká pes = někdo stojí u vrátek. Jediný případ, kdy poštěkával celou noc býval, když jsme na chalupu přijeli potmě a nikam jsme už nešli: asi neměl čas si prohlídnout okolí a pak v noci lítal po zahradě a blafal na každého ježka, co šel kolem.
Jinak jeho dorozumívací repertoár nebyl zdaleka tak široký jako u Ernieho, ale ono to bylo i tím, že bydlel převážně venku a vídali jsme se jen o víkendech a prázdninách 🙁 I tak se snad neměl špatně.
Chybí moc. Chybí samotný pes, ale chybí i ten pocit, že na zahradu a do domu bez našeho vědomí prostě nikdo nevleze.
Pavčo, úplně tě chápu. A radši nemyslím na to, že by mohla přijít chvíle a já se musela psů vzdát, brr. Ale jsi mladá žena a já věřím, že to správné psisko na tebe už někde čeká – objeví se, až přijde ten správný čas (inlove)
Priznám sa, že sa mi vždy darilo rozumieť rečiam našich psov, hoci uznávam, že najjednoduchšie to bolo s naším predchádzajúcim jazvečíkom Maxom. Ten bol mimoriadne „kecatívny“ – a to pritom málokedy štekal. Dokázal však vyludzovať neuveriteľne širokú škálu všelijakého mrmlania, bručania, vrčania, kvíkania, mňaukania, … No dalo sa s ním normálne pokecať 🙂
Spomínam si na dobu, keď nás opustil náš prvý pes Brettko. To mi jedna suseda vyjadrila sústrasť slovami „To bol skvelý strážca. Vždy som vedela, či po dome ide sused, alebo cez okno vbehla mačka, alebo máme zase v baráku bezdomovca.“ No, zjavne nielen majiteľ rozumie svojmu psovi – Brett sa dorozumel aj so susedmi 🙂
Katko, taky jsem vedla hovory s jezevčíkem, takže vím, o čem mluvíš (inlove)
Eh a Brettko byl třída… o našem Maxovi sousedé taky věděli, bohužel. Nikdy se nesmířil s tím, když byl sám, žádná výchova a že jsme zkoušeli lecos, nepomohla. Možná i proto máme od té doby vždy dva psy – aby jim nebylo smutno. A tak se občas stane, že nám „osaměle“ vyzpěvují dva psi naráz… 😛
Posledních 20 let žijeme s kočkami. Současná Amálka patří mezi ty ukecané. Prostě musí okomentovat úplně všechno. Těch zvuků od jemného vrkání, přes nejrůznější výzvy až po někdy velmi výrazné projevy nesouhlasu jsou pro člověka, který má to zvíře rád, naprosto čitelné.
Ale nejde jen o hlasové projevy. Říká se, že kočky nemají mimiku. Možná ne takovou jako psi, ale mají ji. Na hlavě je vždy vidět, kdy je spokojená, znuděná, hravá, vyzývavá, naštvaná až po útočné stavy, které jsou naštěstí už poměrně vzácné. Úplně stačí, jak má postavené uši, jak má postavenou srst, jak se dívá. Poznám, kdy má strach, a že toho bylo docela hodně, někdy z toho pramenily i její útoky. Ale už snad konečně poznala, že u nás se neubližuje, i když plašan je pořád veliký.
U koček je jedna ze zásadních věcí mluva ocasem. Říká se, že u kočky mrskání ocasem znamená vztek nebo útok. Není to tak jednoduché. Kočka ocasem vyjadřuje celou škálu svých pocitů. Kočka totiž dokonale ovládá celý svůj ocas v podstatě hýbe jednotlivými obratli. Jemné pohybování špičkou ocasu znamená spokojenost, komunikaci s námi, když s ní mluvíme. Tak do třetiny pohybu je pořád v pohodě, možná už se něco děje, třeba mluvíme výrazně na ni a ona se snaží pochopit, o co jde. Teprve tak od poloviny ocasu už jde o nějaké vzrušení, něco, co si zasluhuje pozornost, což ale neznamená vždy negativní věc. Může to být vzrušení ze hry, v podstatě pozitivní věc. A teprve vztek, napětí nebo přicházející útok signalizuje prudké švihání ocasem zpravidla doprovázené naprosto nehybnou kočkou – až do chvíle skoku.
Jen is nejsem jistá, zda Amálka čte naše chování tak dobře jako my její. Samozřejmě přesně pozná, kdy se něco děje a zařídí se podle toho, zpravidla se před nějakou přicházející pohromou – třeba návštěvou rychle schová. Dokonale zná chod kuchyně a ví, kdy má šanci dostat něco dobrého. Ví, kdy je nebezpečí, že bychom ji mohly vzít do náruče a chovat ji. Ale někdy vidím, že má z něčeho strach a nevím. Jsem moc velká a přiblížila jsem se moc rychle? Někdy ta mezidruhová komunikace přece jen drhne. Ale snažíme se.
Apino, to je vpravdě vědecké pojednání a komunikačních schopnostech kočičího ocasu (inlove) A máš pravdu, samozřejmě… (wave)
Kaštanku,už si úspešne po,ale palce držím stále.Vydrž,bojuj,bude dobre.
K téme trochu OT:Odkedy ma vykradli,sa bojím.Budím sa v noci navrzganie dreva a iné neurčité zvuky v starom byte.Pri posteli mám metlu/buď na odletenie,alebo na obranu/
Verenko – vůbec se ti nedivím, že jsi teď doma nejistá! Pořiď si pořádnou baterku (kovovou a těžkou) – ta je na obranu taky dobrá. Ale přeji ti, aby ses zase začala cítit doma bezpečná (inlove) .
Verenko (inlove) , vůbec se ti nedivím, že se necítíš dobře po tom, co se ti stalo. Poradit neumím – já jsem často sama, ale mě pomáhá právě to vědomí, že jsou se mnou ti psi. I když popravdě řečeno si radši nepředstavuju, jak by to dopadlo, kdyby na nich opravdu záleželo (wasntme)
A u postele měj v tomto případě vedle koštěte radši i nabitý mobil (wave)
Verenko, naprosto chápu, vím, o čem mluvíš, nás taky vykradli, takže to znám. Babička to řešila lahví od piva k posteli – večer byla plná, ráno prázdná, a jak se jí hezky spalo (i když hlavní důvod prý byl, že by toho vetřelce praštila). Nějakou dobrou radu, co s tím, bohužel nemám. Myslím na tebe. (h) .
Verenko, uplne te chapu a soucitim. To bude chtit cas, hlavne ty noci, kdy na cloveka stejne jdou ruzne myslenky. Jak rika Dede, nabity mobil u postele by ti mel dat jisty pocit bezpeci. Opatruj se a hlavu vzhuru. (inlove)
Milá Verenko, je mi nesmírně líto, co tě potkalo, z toho se nedá jen tak vzpamatovat. Navíc ztráta věcí, které patřily do tvého dětství, k tvé rodině a vůbec do minulosti, které ti žádné finanční odškodění nenahradí – tak to bych take hrozně těžce překonávala. Bohužel jako ostatní radu nemám, ale napadlo mě jedno. Což si třeba nechat přes noc puštěnou televizi, nebo radio? Tedy pokud bys u těch zvuků dokázala usnout. Ale třeba by ti právě zvuky daly pocit klidu, že nejsi v domě tak úplně sama a neuvědomuješ si každý šelest.
Scott se moc hlasově neprojevuje, ale bezpečně poznám, kdy se zamotal do keře, kdy je pobouřen, že ignorujeme jeho přání honit ho kvůli něčemu, co někde ukrad a proč jdeš beze mne k sousedům aúúú. Zatím neměl příležitost ohlašovat nějakého lumpa, tak nevím. Slušné návštěvy vítá radostným pištěním a ušlapáním.
Kaštane, už snad máš zákrok za sebou, jsi zpátky v posteli a teď se uzdravuj, uzdravuj, uzdravuj!!! Mačkám palce do modra.
Chichi, líbí se mi radostné ušlapání a potvrzuju, že to opravdu dělá! (rofl)
Taky doufám, že se Kaštan už pomalu budí a věci jsou tak v pořádku, jak jen mohou být (inlove)
Já poslední dobou nerozumím. Dokud psi štěkají, je to jasné, po ulici se pohybuje nějaký nepřítel. Ale Gwendy je teď doslova otravná. Huhlá, skřípe, kňučí, kvílí, vrže … stojí uprostřed dvora a kňourá. Myslela jsem, že chce domů, protože jí je zima, nebo se (mezi psy) cítí osamělá … 😀 ale ječí, i když vidí, že jsme na zahradě, nebo huhlá …
Někdy si říkám, že je to takové to stařecké hudrování, na počasí, na zdraví, na klouby, na mládež … no býval svět lepší, býval 😀
Asi.
Ri, kdysi jsem takový komentář napsala o Daníkovi… a pak jsem zjistila, že to byl závažný zdravotní problém.
Doufám, že Gwenda jen mluví o starých zlatých časech, kdy zajíci byli větší a pomalejší, ale možná by nebylo na škodu ji nechat proklepnout na veterině. Vím, že jsem s tím otravná, ale mě to straší – od Daníka a u výraznějších změn v chování psa radši zároveň s jeho duší a myslí přemýšlím i o možné chorobě (wasntme)
Brrr
zamyslím se nad tím
Ale ať koukám jak chci, nic jiného nějak nepozoruju.
Tak snad už máš zdárně odbyto, ale držím palce pro lepší probouzení a hojení.
Joj, to patřilo pod Kaštan.
A máte pravdu, tiché děti =´průšvih na obzoru 🙂 .
držíme i na Hadech….
Kdybych včera víc vnímala, co mi Světluch říká, tak bych nelítala po vinohradu. Vracela jsem se po polňačce domů a meditovala, jestli jsem ten mobil ztratila nebo zapomněla doma. Psi se loudali za mnou, protože po troše deště všechno voní mnohem líp, že. Otočila jsem se a měla jsem jen jednoho psa, ze země na mě pomrkávala Světluch a po Borůvce ani stopy. Vedle mě z jedné strany lán obilí, které je už vyšší než psi, z druhé vinohrad. Tázala jsem se Světlušky, kde má Borůvku, ta vždycky doběhla k poli, nakoukla do něj, pronesla něco jako „mňa“ a doufala, že pochopím. Pak v klasech i poskočila jako delfín a pořád mě navigovala tam. Jenže v tom poli se nehnul ani klas a neviděla jsem ani bílou špičku ocasu! Tak jsme volala, šla kolem pole, volala, vběhla do vinohradu, volala, Světluch se snažila nahlížet všude se mnou, volala a doběhla na středovou cestičku ve vinohradu, která vede zpátky na tu polní cestu. Na té polní cestě seděla Borůvka a zkoumala pár klasů obilí. Čekala, až se najdeme, když jsme se jí nezodpovědně ztratili. Nepřetrhla jsem ji (i když jsem o tom vážně uvažovala).
Za prvé- měla jsem dát na to, co mi Světluch naznačuje. Za druhé- zaujala mě logická úvaha psice, která si vybrala místo, kudy jsme MUSELI projít, a tam na nás počkala.
Ano, věř svému psovi! (rofl) Až na okamžiky, kdy mu prostě uvěřit nedokážeš, no. Mělas plnou hlavu jiných myšlenek… a já úplně vidím, jak si psí holky telepaticky signalizují: A TOHLE má být jako homo sapiens… 😛
Jéžiš, Dede, já to homo přečetla úplně jinak (jak nemám brýle na čtení) – ovšem psi by si to myslet mohli! (rofl)
Takhle se nám v obilí ztratil jednou štěně Lux. Zaběhl za srnou do obilí. Obilí bylo vyšší než on. Bylo jen vidět jak se vlní- vždycky hlava srny – pak nic a jen vlny. Byly jsme nešťastné. Volaly jsme a pořád nic. Tak jsem říkala Janě aby byla na místě a já, že objedu lán do druhé vesnice. Co jsme se chvíli dohadovaly tak se najednou Luxík objevil přesně na tom samém místě co nám zdrhnul. A takových příhod s ním máme víc. Jak to ti psi dokáží, nevím.
Tedy Matyldo tahle věta mě fakt rozchechtala ..“kde má Borůvku, ta vždycky doběhla k poli, nakoukla do něj, pronesla něco jako „mňa“ a doufala, že pochopím“. Chytrá, Borůvka, chytrá, věděla, kde na paničku čekat 🙂
Malý dotaz jen trochu OT: nevíte někdo, jaké společenské události momentálně popohánější život sršňů/ sršní?
Jako obvykle nám tu v blízkosti sršni bydlí a poslední dny mám dojem, že se k nám chtějí nastěhovat, musím pořád hlídat otevřená okna. Jeden mi vletěl do auta – naštěstí, když bylo prázdné, a našla jsem ho mrtvého v kufru – byl obrovskej!
Já se jich bojím, ale snažím se s nimi žít v míru. Jen mám pocit, že bych o nich měla vědět víc. (Wiki mi neřekla moc nového:))
tady je odkazy na zajímavé články o sršních.
http://ekolist.cz/cz/zelena-domacnost/rady-a-navody/srsen-ne-prijemny-soused-jak-se-zbavit-srsniho-hnizda
http://krkonose.krnap.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=9145&Itemid=2¨
možná bys měla upřesnit, o jaký typ informací máš zájem – z kontextu soudím, že asi o chování? co třeba
http://mistoprozivot.cz/index.php?id=1616
Díky moc, tohle vypadá dobře – je to brané prakticky a ne jen vědecky 🙂 (wave)
Dede, tipuji, že v tuto dobu hledají místo k vybudování nového hnízda. Takže možná se opravdu chtějí nastěhovat. 😉
Jinak sršeň je krásná a oproti vosám a včelám velmi klidná. Hnízdo v obývacím pokoji nebo autě bych teda nechtěla, ale jinak mám tyto zástupce hmyzí říše ráda. Jsou užiteční, majestátní a ten klid je fascinující 🙂
U našich kočičáků, kromě mňoukadla, také mluví oči. V nich je všechno: náděj na plnou misku, hrozný hlad i láska k nám.
Honásek, když měl hlad, tak vyl jako šakal. Jinak se s ním dalo povídat, on opravdu odpovídal škálou různých zvuků.
Hepinka byla povětšinou němá kočička. Zvuky moc nevyluzovala. Ale teď, když pochopila Fousínovo heslo “ kocour se snaží a kocour má „, tak začala mňoukat a otírat se, jako divá.
Fousín piští a vrká a mňouká jako divý. Je hodně kontaktní a to je dobře. A žravý, po té kastraci snad ještě více, než dříve. Musíme ho krotit, abychom z něho neměli kouli.
Míša
Příroda na JJM poposkočila: http://malcka.rajce.idnes.cz/2015_kveten#DSC01479.jpg
Teda Matyldo oni už u vás kvetou máky ? Já je mám spjaté s létem.
Jinak krásné fotky.
Nádherná je ta, jak všechna zvířena spí na pelechách barevně sladěna k dokonalosti.
Taky koukám co Matyldy všechno kvete 🙂 U nás to nejsou ani máky, ani bez, ani chrpy…
Matyldo, dostat na jeden obrázek chrpy, máky a obilí, tak máš obraz, který bych zase chtěla já! 🙂
A holkám strakatým to jsko obvykle moc sluší (inlove)
Když já bych tam to obilí chtěla do žluta, aby to bylo jako obraz od Muchy… jenže co nadělám, tady si zřejmě květena přichvátla kvůli tomu, jaké tu bylo sucho. Teď trochu poprchává od soboty, ale zázraky to nejsou. Mušketýr to zřejmě chtěl včera vylepšit, když dopouštěl vodu do jezírka a zapomněl na to, jenže hlína pod rozlitou vodou do rána udělala „srk“ a zdejší štěrkopísek všechno pohltil.
Ono ani u nás není vody dost a to minulou středu pršelo noc a den a dost vydatně.
Jo, na žluté obilí si (naštěstí) ještě počkáme 🙂
Tady, kde byl vždycky nočník Čech, už snad měsíc nepršelo. Vždycky kapají jen jednotlivé kapky. Všechno z toho sucha kvete a odkvétá jak o život.
Nejenom tělem, ale hlavně hlasovně se s námi domlouvá kocour Darek. Jakou ten má škálu zvuků, to bych nikdy neřekla ač žijeme s nějakou tou kočkou už přes třicet let. Darek nevříská, ale Darek s námi rozmlouvá. Nejvíc sladkým vrkáním nebo na opačném konci – zařváním tygra, to aby nás některého popohnal k rychlejšímu podání jídla. Mezi tím jsou zvuky od pobídky ke vstávání (ve tři ráno) a pojď si hrát, nebo ( a tohle mne spolehlivě uvede do rychlosti blesku) vstávééééj chce se mi na záchod! A to má stále nachystaný k dispozici čistý záchůdek, potvora jedna. Pokud by nemluvil, tak hned jedu k veterináři.
Ajvi buď hystericky ječí na cizí kočky za plotem, nebo štěká na psa za plotem, nebo štěká na člověka za plotem. Jsou to naprosto rozdílné tóny v hlasu. Za zvěří mizí v tichosti.
„Za zvěří mizí v tichosti…“ jsi mě rozesmála, milá Alex! (rofl)
Já takhle čtu pohyby dětí po bytě. Jsem v kuchyni a naprosto přesně jsem schopná řict, co právě dělaj. Ovšem jakmile jsou ticho, startuju. Jakmile provádí nějakou lumpárnu, tak v tichosti, aby o tom rodiče nevěděli. Vzhledem k jejich všeobecné hlučnosti je ticho alarmující. Tuhle byl Timmík potichu, krásně si hrál v předsíni a já si pochvalovala, jak je hodnej. Až druhý den ráno jsem při obouvání zjistila, že si ze všech mých bot udělal garáže a ve všech jsem měla nastrkané angličáky…
Pokud by dneska zbyl někomu volný palec, přidržte mi ho prosim prosim. V pul osmé mě vezou na sál…
všechny co máme KAŠTÁNKU….. (y) (y) (y)
Spolehni se (f) Moc držím! (inlove)
Držím palce
Myslím na Tebe už nyní a držíííím (y) !
Držím. Moc.
Držím, Kaštánku. A tohle čtení dětí po sluchu znám. Dělala jsem to taky.
držím palece
Milá Kaštan, držím palce ze všech sil (už jsi asi nazpátek ze sálu, ale i tak se jistě hodí) ! (h)
Ako vždy som pozadu ale pridržať snáď nikdy nie je neskoro (y) (y) (y)
Kaštánku, moc na Tebe myslím !! Všichni ! (y) (inlove)
(hug)
Sem já.