Z Bánské Bystrice do Margecan jezdí jen dva přímé vlaky denně. Jedním z nich je REX 783 Kralova hola. Trasa do Margecan je opravdu jednou z nejhezčích tratí v celém bývalém Československu.

Celá stoosmdesátikilometrová trasa byla vybudována v roce 1936 jako součást Slovenské transverzály, tedy propojení Košicko-Bohumínské dráhy se Zvolenem. Železnice ve své první polovině sleduje řeku Hron a až do okresního města Brezna na ni panuje celkem hustý provoz.

Podél řeky však trať vede až do Telgártu, horehronského střediska, kde řeka pramení. Je zde též největší zajímavost trati. V Telgártu opíše vlak úhel 360 stupňů pěknou spirálou složenou z tunelu a viaduktu a tím se mu povede dostat pod sedlo Besnik, které podjede tunelem. V tomto tunelu se nachází nejvyšší bod slovenské normálně rozchodné železnice (955 m. n. m.).

Odtud trať již klesá údolím řeky Hnilec až k jejímu soutoku s Hornádem v Margecanech. Zde trať končí a navazuje na Košicko-Bohumínskou dráhu. Cesta je plná výhledů a horské přírody, protože údolí oddělují Nízké Tatry a Slovenský Ráj od Slovenského Rudohoří. Trať je opět neelektrifikovaná, takže výhledu nepřekáží sloupy vedení.

Překvapilo nás, že vlak, který jezdí tak málo a takovou vzdálenost je složený jen z jednoho kupéčkového vozu, jednoho vozu co je na půl na kola a zavazadla a jednoho vozu určeného fotbalovým fanouškům, u kterých ani nevím, kam jeli. Ve vlaku bylo dost narváno.

Měli jsme docela štěstí, že z našeho kupé lidé brzy vystoupili a seděli jsme jen se starší paní odněkud od Brezna. Paní byla milá a povídala nám o různých zajímavostech, a jak cestuje po Slovensku, když už to má zadarmo. Mluvila i o zajímavostech u trati. Třeba Brusno jsou známé lázně s výbornými účinky.

Bohužel byl celkem opar, tak nejvyšší hřebeny Nízkých Tater nebyly příliš zřetelné.

V Breznu vystoupilo nejvíce lidí, je to taky okresní město a my měli pro sebe kupé a mohli sledovat, jak jedeme vstříc pověstné Kráľově hoľe. Trať vede přímo až k jejímu úpatí do Telgártu, takže dobrou hodinu jsme mohli sledovat, jak se přibližuje a zmizí definitivně až průjezdem pod sedlem Besnik.

S ubývajícími kilometry se trochu mění příroda a údolí už nejsou tak otevřená jako na začátku.

Po nějaké půl hodině zastavujeme ve známém městečku Heľpa, o kterém se zpívá asi na všech školách v Československu.

V Červene Skale, která je pomyslným dělítkem trati (první byla postavena trať sem z Bánské Bystrice), jsme Králově hole skutečně na dosah.

Za Červenou Skalou už má krajina opravdu horský charakter.

Za Červenou Skalou už přichází známá vesnička Telgárt a její železniční dílo.

U neobsluhované zastávky Telgárt Penzion můžeme vidět, kudy za moment pojedeme.

Vlak opisuje vzornou spirálu pod horami nejdříve v tunelu, pak na návrší.

A dokola…

Až se vynoří zase nad tratí…

A stále točí…

Po výjezdu z tunelu můžeme spatřit trať, po které jsme jeli a o stupeň lepší výhled na Slovenské Rudohoří.

Kolem pasoucích se krav se nakonec zanoříme do tunelu pod sedlem Besnik a tím definitivně opustíme údolí Hronu a přejedeme do údolí řeky Hnilec.

Tímto vjíždíme do Východního Slovenska a povodí Hornádu resp. Tisy. První zastávka je u Dobšinské ledové jeskyně, která je aspoň podle fotek opravdu nádherná. Bohužel jedeme posledním vlakem, tak návštěvu nestíháme.

U obce Stratená vidíme charakter Slovenského ráje. Skalnatá hluboká údolí přímo lákají.

Velmi zajímavá část je u obce Dedinky, kde vlak jede mezi dvěma rybníky. Vpravo i vlevo voda, hory nad námi, naproti vesnice, no hotový slovenský Hallstatt.

Vpravo:

A hlavní část rybníka vlevo:

Od vesnice Švedlár už se údolí více otevírá.

Začínáme klesat k okresnímu městu Gelnica. Tady už je železniční provoz častější, přece jen jde o spádovou oblast Košic a Prešova. Z Gelnice již brzy dojedeme k mostu, nad téměř vypuštěnou vodní nádrží Ružín, který ústí do stanice Margecany.

Margecany jsou malé městečko, které mělo štěstí na to, že se stalo důležitým železničním uzlem. Ne až tak důležitým jako Kysak, ale i tak je nádraží to největší co tam mají.

Zde se Slovenská transverzála ze Zvolena zaúsťuje do Košicko-Bohumínské dráhy, tedy hlavní trati po které se jezdí i z Prahy do Košic a Prešova.

Je součástí Slovenského koridoru Bratislava – Košice, dopravní tepny Slovenska. Bohužel modernizace sem na východ ještě nedošly, takže nádraží je bez podchodů, bez širokých vyvýšených nástupišť, budova je velmi zastaralá a prostě vše tu vypadá nezměněně tak 30 let. Zastavují tu jen rychlíky a osobní vlaky. IC, EC, Pendolina, Regiojet a LEO EXPRESS tu jen projíždí, ale pěkně kolejištěm mezi nástupišti, kudy chodí lidé, takže tu i ty projíždějící vlaky musí zpomalovat.

U nás již tento stav na hlavním koridoru je jen v Brandýsu nad Orlicí, jinak ta nádraží a celá trať velmi připomínají náš bývalý koridor Kolín – Havlíčkův Brod – Brno. Prošli jsme se po Margecanech a objevili jednu velmi silně zakouřenou hospodu, takže jsme občerstvení ponechali na automatu ve stanici a na pozdějších možnostech a já zjistil, že se mi nenávratně vybil fotoaparát, tak musel stačit mobil. Ještě před odjezdem jsme pozorovali, jak se na nás řítí nějaká smršť, naštěstí ale uhnula jinam.

Margecany – Poprad

Z Margecan jsme vyrazili osobním vlakem směr Poprad.

Chtěli jsme ještě využít zbytek světla, tak jsme si udělali zastávku ve Spišských Tomašovcích. Tato neznámá vesnička má však něco velmi zajímavého vzdálené asi 2 kilometry: Tomášovský výhlad. Na něj jsme se rozhodli dojít.

Od zastávky je nutné projít celou obcí, která je velmi pěkně udržovaná. Už od zastávky stačí sledovat zelenou značku. Ta pak mezi domy odbočí na louku a po ní se do táááhlého kopce jde nad vesnici.

Otevírají se moc pěkné výhledy na Levočské vrchy a být lepší viditelnost, tak i Vysoké Tatry.

Jakmile dojdeme do lesa, stačí už pár metrů a jsme na Tomášovském Výhladu.

Je to prostě skála, rovná, ale strááášně vysoká. Někde dole pod skálou teče Hornád, pod ní je Slovenský ráj se všemi těmi průlezy, žebříky a vodopády. Při vynikající viditelnosti jsou vidět i Tatry, to se nám bohužel nepoštěstilo.

Dolů jsme šli cestou nad údolím, myslel jsem si, že to bude pohodlnější cesta, ale mapa trochu klamala. No došli jsme do Tomášovců, zastavili se v kolibě na jeden Šariš a pokračovali osobákem do Popradu. V Popradu naše první cesta z Olomouce skončila.

Za den jsme toho stihli vidět dost a přitom jsme toho moc nemuseli udělat. Měli jsme zajednané ubytování a majitelka pro nás dokonce dojela autem, i když je to relativně kousek od nádraží. Na 10eur / noc celkem slušný servis.

Za první den Olomouc – Bánská Bystrica – Margecany – Poprad jsme ujeli 527 kilometrů. Jízdenky jsme použili dvě:

ČD Včasná jízdenka Evropa: Olomouc – Banska Bystrica – Margecany – Spišské Vlachy: 474 Kč

ZSSK REGIO: Spišské Vlachy – Poprad-Tatry: 2.26eur. Celkem cca 540 Kč.

A já se dnes ptám na jakékoliv vlakové příhody – věděli jste třeba o té spirále, kterou vlak na Slovensku dělá? Znáte jiné zajímavosti týkající se železnic? Tak povídejte! Dneska máme „vláčkový den“ 🙂