Jdeme s Martinem po cestě na kraji lesa a díváme se, jak AriBerry běhají, čuchají a užívají si teplého slunečného dne. Dojdeme na místo, kde je po nedávných deštích příkop plný vody a já povídám: „Vsaď se, že tam Berry vleze!“
Ještě ani nedopovím a už tam jsou obě a hrají si s tak bezprostřední a nakažlivou radostí, že se oba musíme usmívat. A já jsem si zase uvědomila, jak velké uspokojení mi přináší prostý fakt, že já sama svým konáním – v tomto případě pro psy příjemnou procházkou – přináším potěšení a radost do života někoho jiného.
Určitě ten pocit taky znáte, odehrává se dnes a denně v nesčetných situacích. Kuchařky, které potěší nadšení a apetit jejich strávníků, matky krmící a do sladkého spánku kolébající svá miminka, každý, kdo umí na chvíli zabavit a potěšit ať už děti nebo dospělé. Patří sem i umělci jakéhokoliv druhu, kterým se povedlo zaujmout, rozesmát nebo i dojmout své čtenáře, diváky, posluchače.
Dělat radost jde samozřejmě nejen lidem, ale i jiným živým tvorům – a nemusí to být zrovna psi a kočky. Pamatuju si, že stejný pocit jsem mívala večer ve stájích, kdy v čerstvě podestlaných boxech stáli vykartáčovaní a nakrmení koně, odpočívající po denní práci. Přiznám se, že u mne to jde tak daleko, že se těším na večer, kdy budu na zahradě zalévat, protože cítím, jak to dělá všem mým piplaným rostlinám dobře. Taky třeba dělám radost komárům, už čistě jen svojí existencí – i když zrovna tohle bych si ráda odpustila:))
Víte, ono je na tom něco zázračného. Ve světě, který je ve své podstatě poměrně nelítostný, v tolika oblastech vysoce konkurenční, a navíc málokdy odpouštějící chyby, existuje pocit uspokojení z toho, že děláme radost někomu jinému. V manažerském žargonu jde o klasickou situaci zvanou win – win. V lidské řeči bych prostě řekla, že v tomto případě vyhrávají všichni:))
A tak se dnes ptám – v jakých situacích máte vy radost, že děláte někomu jinému radost? Může jít o jakékoliv živé tvory a jakékoliv situace… Třeba si uděláme seznam „vyhrávajících“ momentů a zase bude kousek života vypadat líp:))
Ja se snazim potesit nemocne nebo stare lidi jidlem. V soucasne dobe varim dost pro souseda, stary pan, 85 let, dcera mu umrela v listopadu na rakovinu, zbytek rodiny v Ohiu. Veteran dvou valek, Maurice, pres ruzna nestesti, co ho potkala, je furt pozitivni clovek. Armada mu plati pres den pecovatelku, i mu ta zenska (zlata zenska) neco uvari a nakoupi. Ale mauric zil s rodinou dost dlouho v Evrope a miluje moje jidla. Fakt mam radost,kdyz ma radost.
Hanko, je mi starého pána líto, ale myslím, že prostě měl s tebou kliku. Věřím, že si Maurice užívá nejen chuti tvých jídel, ale i chuti přátelství (inlove) A to chutná zatraceně dobře! (wave)
Dělám moc ráda radost druhým, včetně zvířat a dělá mi to dobře,mám z toho radost, když mají oni všichni radost.
I když Ája by měla největší radost kdyby se mohla plně věnovat nalezené zdechlině a patřičně se naparfémovat. Asi neví, že z toho teda radost nemám.Chtěla bych fakt vědět, co si myslí, když na mně čumí těma bezelstnýma boxeříma hnědýma, upřímnýma očima a čeká pochvalu nebo co?!
A Epulko,bezvadný nápad s těmi kytkami, to by bylo radosti kdyby to u nás šlo ale zase když to nikdo nezkusí, tak nebudeme vědět jestli by to šlo, třeba to někdo někdy zkusí. 🙂
Dede, krásné vlčice, radostné.
Ája je nesobecké stvoření – co když čeká, až se navoníš taky? A třeba ti nechala právě ten nejsmradlavější kousek zdechliny… ze samé lásky! (chuckle) (inlove)
🙂 já myslím, že každý rád dělá radost. Jen to není vždycky vidět.
Mám teď každodenní potěšení krmit kačenky. Ty bílé. To jsou panečku strávníci 🙂 Nějaké frfňání nebo přehrabování v misce – ani náhodou. Tak jim strouhám vařené brambory, sypu granule a koukám, jak se na to všecko radostně vrhají. Jeden by jim zatleskal 🙂
Milá Ri, píšeš tak sugestivně… 🙂
Musím bohužel říct, že mám někdy stejnou chuť k jídlu jako ty kačenky (byť si vybírám jiné menu:)), ale nikdo z toho radost nemá! 😛
Ráda dělám radost všem okolo. Psům, že je vezmu ven a přimhouřím obě oči, když zase vlezou do kaluže. Dětem, když s nimi strávím večer podle jejich představ (dobrá večeře a počítačová hra nebo film) nebo je vezmu na výlet. Mušketýrovi, že ho nechám odjet na dovolenou, kde týden lítá s letadly a užívá si to.
A tak 🙂
Matyldo, poslat Mušketýra na týden si hrát s letadýlky je moc hezký způsob dělání radosti 🙂 Jinak si myslím, že děláš radosti víc – třeba i v tom domově, kde pomáháte starouškům se bavit šitím a jinými technikami, když organizuješ aukci, když pomáháš na hodech ve vaší vesnici. A tvoji studenti si na nudu taky stěžovat nemůžou (inlove)
Urobiť niekomu radosť je veľmi uspokojivé. Asi sme tak ako bytosti spoločenské a závislé na druhých nastavení, aby sme pátrali po prianiach blízkych, snažili sa ich plniť a tak im robili radosť. S ľuďmi, čo to tak nastavené nemajú, je niečo zásadného v neporiadku a v podstate je mi ich aj ľúto. Spolupracovať je aj biologicky výhodnejšie, ako ísť do konfliktu. Teda okrem prípadov, kedy sa tomu nedá vyhnúť, ale o tých tu dnes nemá byť reč. Baví ma robiť radosť neterke (ale aj sebe!) tým, že na ňu zbadám a kúpim niečo pekné na oblečenie alebo obutie, máme potom radosť obe, vlastne obitri, aj so švagrovou. Dieťa nám začína byť vysadené na pekné topánky 🙂 . O tom, ako sa teší Jackie na poriadnu dlhú prechádzku, som už tiež písala a to je tiež obojstranne uspokojivý a radostný rituál. A pre mňa ešte aj prospešný, lebo s ňou ma baví chodiť viac ako bez nej a pohyb je tak zaručený. A nedávno sa moja susedka vyjadrila, že sa jej páčia tie ľaliovky, čo mám na minizáhone pod oknami, tak som expandovala aj pod jej okná a už ich má zasadené tiež. Možno tento rok ešte nepokvitnú, ale na rok už budeme z nich mať radosť obe.
Som zabudla pochváliť fotky! Vlčákovky sú krásne načesané a načechrané. Ktovie prečo, ale psíci na pozadí bujnej zelene proste veľmi pekne vynikajú.
Km, moc ráda čtu tvoje poznámky o neteřce a Jackie… je v tom tolik lásky! Myslím, že si dnes s potěšením buduješ bezvadný kousek svojí budoucnosti (inlove)
Udělat radost druhým by měl být povinný předmět už ve škole, i když si myslím, že většina tenhle příjemný a uspokojivý pocit zná i bez toho. Určitě je mnoho příležitostí, velkých i malých, se téhle radosti chopit. Těch malých bývá víc – vylézt na strom pro kočku, vrátit ztracenou peněženku, uklidnit nešťastnou holčičku, která ukázala kalhotky při dělání hvězdy a to je konec světa, protože to viděl ON, atd, atd.
Já osobně mám radost i když někdo jiný dělá radost někomu jinému. Zabrousila jsem na TV na pořad Kousek nebe a za chvíli jsem se přistihla, že se nevědomky idiotsky usmívám, mám vlhké oči a jsem potěšená, jako by někdo dělal radost mně samé. V těchto, i jiných případech jsem idiotem ráda a aplikuji přísloví jen houšť a větší kapky!
Jano, v tom je právě ten zázrak, který asi příroda schválně naprogramovala lidem do hlavy – mám radost, že ty máš radost. Jinak by se (mám dojem) lidstvo už dávno samo účinně zlikvidovalo 😛
Ještě včera k žasnutí nad štíhlých Chetem… našla jsem docela zajímavý článek o pohybu, nepohybu a případném hubnutí 🙂
http://www.kondice.cz/2015/03/cviceni-zacina-v-hlave-aneb-i-na-telo-s-rozmyslem/
Také mi dělá radost, když dělám radost. Ráda uvařím, nebo upeču něco dobrého a mám radost, když všem chutná, ráda dělám radost Ajvině, když se s ní přetahují o hračku, nebo jí hážu balonek na šňůrce. Mám radost, když někoho něčím obdaruji, trefila jsem se a ten dotyčný, -á, má radost.
Dělat radost jiným mě těší.
Čím já dělám nejčastěji radost :
Malé Šarlotce od sestřenice, se kterou chodíme každé pondělí na procházku, udělám dnes radost doufám žlutou mikinou. Moc si jí přála a já jí sehnala. A na písku budeme dělat bábovičky.
Vnoučkovi Samíkovi udělám radost hračkou traktorem nebo čímkoliv co bude souviset s traktory. A palačinkami nebo jahodovým pudinkem.
Svým dospělým synům tím, že jim uvařím něco dobrého.
Manželovi tím, když mu koupím u nás v bufetu kávové zrno a přinesu mu ho domů.
Našim kočičákům vždy plnou miskou.
A Fousínovi podrbáním pod bradičkou a na tvářích.
A oni všichni mě tím, že mají radost.¨
Míša
Míšo, máš krásný program dělání radosti! (inlove)
Líbí se mi žlutá mikina, bábovičky, traktor i kávové zrno:)) Plným mističkám se spíš snažím vyhnout! 😛
Zrovna kolíbám nakrmené mimino do sladkého spánku, doufám, že ještě na chvíli usne a udělá tak radost on mně 🙂
Máš, milá Dede pravdu: dělat radost svým dětičkám mě moc těší. Třeba minulý víkend jsme vyrazili do zoo a pozorovat nadšení staršího mláďátka opravdu stálo za to 🙂
(Podělím se o jednu z mnoha perel,co z ní teď padají jedna za druhou, ať máte taky radost: 🙂 při prvním průchodu kolem vlčího výběhu byli vlci schovaní, pak jsme šli zpátky, volám na dítko:“Podívej, vlk už tam je!“ Dcerka přišla, chvilku si vlka prohlížela a pak zamyšleně pronesla:“Ale ta Karkulka tam není…“ )
Tak, vypadá to,že bych mohla ještě tak hodinku spát: než vstane trpaslík č.1 a bude mít velkou radost z nového dne 😀
Pavčo, doufám, že mimi usnulo a stihla sis ještě odpočinout (inlove)
Jinak hledání Karkulky ve vlčím výběhu nemá chybu! (rofl)
To s tou Karkulkou nema chybu. (inlove)
Už nejméně dva týdny u nás zrají ostružiny a Trixie je jimi zase – jakorok co rok – přímo posedlá. V době zrání plodů nikam jinam nejezdíme, než „trhat“ a ona při každé procházce sní nejméně půl litru ostružin, většinou víc. Zatím jí nikdy po nich nebylo zle. Trixie už zdálky pozná, kam jedeme a sotva otevřeme auto, vystřelí přímo ke keříkům, aby nám ukázala, kde že ty plody jsou. Nedávno mě manžel vysadil u ostružin a pak se musel kvůli něčemu krátce vrátit domů. Kladl mi na srdce, ať než se vrátí držím Trixie na řemínku, protože nedaleko jezdila auta.No snažila jsem se, jenže držet v ruce kelímek na ostružiny a při tom manipulovat s flexinou se mi moc nedařilo. Uvázala jsem si ji kolem pasu, ale to také nefungovalo. Tak jsem to riskla a Trixie nechala na volno, sběr mi šel o to rychleji. Jindy bych si netroufla, ale „byly tu přeci ostružiny“ a to jsem věděla, že se Trixie od nás nehne. A hádala jsem správně. Trixie nic jiného nevmínala, pouze moji ruku s kelímkem, stála těsně u mě a jen sledovala kdy obsah vysypu na trávu. Teď už dozrávají pozdější odrůdy, ale Trixie její posedlost ostružinami ještě neomrzela. Jenže, když jsme dnes (neděle) odpoledne jeli trhat, věděli jsme, že se žene bouřka a že to možná nestihneme. A taky že ne. Zaparkovali jsme přímo u keříků, Trixie okamžitě vyskočila a hnala se ke své dobrotě. Jenže skoro ve stejnou dobu začalo mírně pršet. S manželem jsme se pokusili natrhat pro psa alespoň pár plodů na ukonejšení, ale déšť zesílil. Tak jsme se snažili Trixie vnutit zpět do auta – marně. Vzepřela se jako mezek, tohle považovala za děsně nefér. Jak jindy déšť nemá ráda, teď byla ochotná promoknout durch. Celý její postoj varoval, že by na nás snad i zavrčela, kdybychom jí do auta silou nutili (po pravdě pochybuji, ale měli jste ji vidět, jak se „zabejčila“). Tak jsme z auta vyndali naše veliké paraple (takové to golfové). Manžel ho nad námi držel, já trhala jak nejrychleji to šlo a Trixie si spokojeně mokla s čumákem u mé ruky. Když jsem natřhala asi půl kelímku (tak čtvrt litru), začalo hřmít a to tady na Jihu může být nebezpečné (obzvláště s železným deštníkem v ruce). Tak jsem kelímek použila jako návnadu a nalákala jím Trixie do auta – ostružiny dostala až na sedadle. My oba mokří (při vší manželově snaze mi pršelo za krk), zato pes spokojený (no jen částečně, čekala víc, ale cestou domů nám odpustila). Prostě Trixie ostružiny miluje nade vše a když je sezóna musíme jí tu radost doprát, ať to stojí, co to stojí. A vidět ji, jakou ji to dělá radost, děláme radost sami sobě.
„Lidskou radost“ si pravidelně dělám pečením svého žitného chleba. Vím, jak „vzácný“ je můj bochník jak pro moji českou kamarádku (ta ho ode mne dostává nejpravidelněji) tak pro tu německou. Vy, kteří si můžete kdykoli denně zaběhnout do pekárny nemáte ponětí, co takový bochníček čerstvého, voňavého a hlavně „pravého žitného chleba“ pro emigranta po letech v cizině znamená. Peču chleba už léta a opravdu dobrý. Pro mě to není nijak namáhavá, ani časově náročné. Přesto jsem upřímně ráda, že mohu svým „obyčejným chlebem“ udělat tak velkou radost.
Maričko, ostružiny teď??? Já vím, že jste napřed, ale nečekala bych, že až takhle… U nás jsou ostružiny srpnová záležitost, teda 😛
Jinak se mi moc líbí obrázek vás dvou pod velikým deštníkem, an trháte ostružiny pro natěšené psisko (inlove)
Chleba… darovat dobrý chleba, to je málem biblická záležitost (h) A jako člověk, co žil 5 let z dosahu dobrého českého chleba, si umím představit, jakou radost tím bochníkem děláš (nod)
Ostatně, psala jsi nějaký mlsotník, viď? Přiznám se, že vím o několika chlebových, ale mám v tom binec (blush)
Já mám velkou radost, kdyz mám naložené auto kyticemi a vezu je do nemocnice nebo do hospicu. Pracuji v neziskove organizace The Bloom Project, kde zpracováváme tzv. floral waste /květiny, které květinářské velkoobchody a obchody už nespotřebují , ale jsou pořád ještě ve výborné kondici/ . Takové květiny se svezou na jedno místo, skupina dobrovolniku z nich uváže kytice, nebo udělá aranžmá do váz. Další dobrovolníci je naloží do aut a rozvezou na místa určení. Je to moc krásná práce , která přináší spoustu radosti těm co kytice vážou a rozvážejí, ale hlavně příjemcům
Epulko, to je úžasný nápad s těmi květinami, až mě to dojalo, nevědala jsem, že něco takového existuje. Věřím, že ti to přináší radost a uspokojení. I kdyby příjemcům darované květiny vydržely pak už jen pár dnů – nic to nemění na té prvotní radosti, kterou jste jim udělali, na vědomí,že si na ně někdo vzpoměl „s kytičkou“.
Kdysi, při jedné návětěvě Prahy jsme, jako vždy, šli s bratrem na hřbitov (tenkrát ještě pouze tatínka). Koupili jsme každý hezkou kytku a došli na „křižovatce“ hřbitovních cest. Je tam odpadový kontejnér, který byl ten den plný odhozených pubétů a věnců, zřejmě z nedávného pohřbu. Asi přebytky z nedalekého cikánského hrobu, který byl květinami stále ještě obložený. My nesli vlastní hezké kytky, ale prostě mi těch odhozených pugétů přišlo líto. Tak jsem jednu krásně vázanou kytici (na podkladu z chvojí), co byla hned nahoře vzala. Byla bych je ráda vyndala všechny a třeba rozdala na jiné, opuštěné hroby, ale to mi už přišlo dost blbé. Bratr sice namítal, že kytici někdo koupit pro jiného nebožtíka, a že to není správné ji „ukrást“, ale vrátit mě tu kytici nenutil. No měl částečně pravdu. Jenže já ji jednak neukradla z cizího hrobu a jednak teď tahle drahá, stále krásně čerstvá kytice ležela v kontejnéru a žádného nebožtíka netěšila. Jak krátkou dobu ty krásně naaranžované květiny sloužily svému účelu? Tatínek, který měl květiny rád, mi tu „kontejnérovou kytici“ navíc jistě nejen odpustil, ale určitě jí na svém hrobě rád přijal (a chtěla bych věřit, že dotyčný, kdo ji draze koupil se za to na mne také nezlobil).
Epulko, to je moc hezký způsob, jak spotřebovat nekoupené květiny! (inlove)
Jen si nějak neumím představit, že by to fungovalo taky u nás… ale třeba jsem jen nemístný skeptik.
Myslím, že ty si to tam u vás v Portlandu umíš krásně užít – jsi šikovná, není snadné po přesazení i hezky zakořenit (wave)
Dede, nejsi skeptik a když tak jsme dva skeptici! ;( !
Já si totiž myslím, že u nás se prodávají dokud ještě vypadají jako kytky a pak už jdou prostě na kompost. Dát ještě k světu vypadající kytky někomu jen tak zadarmo? To bych se fakt divila. Ale divila bych se ráda (wasntme)
Tiež sa obávam, že máš pravdu. A s potravinami je to to isté v ružovom, držia to na pultoch alebo v skladoch, kým to nezačne žiť vlastným životom …
Vzhledem k tomu, že vím, co všechno jsou tady obchodníci prodávat zřejmě s myšlenkou, že někdo slepej přijít musí, tak tady jsou kytky opravdu leda na kompost.
Ale je to báječná myšlenka. Jenže kdybys tady něco takového chtěla dělat, tak bys asi narazila na to, že lidi to zadarmo dělat nechtějí.
Ono by to třeba i u nás fungovalo, pokud by tomu stát prostřednictvím nesmyslných zákonů nekladl překážky. Jestliže se totiž podnikatel rozhodne kytky nebo potraviny nebo jiné zboží darovat, musí z hodnoty tohoto zboží odvést DPH. Bez ohledu na to, že toto zboží nepotřebuje, je pro něj nevyužitelné, skončí mu datum použitelnosti atd. Zatímco když se rozhodne to samé zboží zlikvidovat, neodvádí státu nic. Už se o tom mnohokrát mluvilo, že za současného stavu jsou podnikatelé demotivováni dávat zboží na charitu, ale stále je vše při starém. (fubar)
Epulko, to je fantasticka akce. Nedavno jsem ve snaze zaparkovat auto v preplnenem parkovisti u Trader Joe’s zarejdovala az ke kontejnerum a zrovna vyhazovali spoustu krasnych rezanych kytek. Ptala jsem se toho manika, proc to vyhazuje. Pry jim prisly kytky nove. (headbang)