Můj bratr si rád dělá legraci z různých dnešních vymožeností pro děti se slovy „A my jsme měli jenom kačera na provázku“. Je to, co pravda, trochu nadsázka, ale ne moc velká – boom hračkářského odvětví za posledních dvacet let je historicky naprosto nevídaný.
Co pravda, kačer na provázku jako téměř jediná dostupná hračka je poněkud starší fenomén, nežli naše dětství na přelomu 80. a 90. let, kdy už se pomalu do reklam tlačily různé velké hračkářské firmy, nicméně stále ještě jsme vyrůstali v době, kdy jsme si zábavu museli – alespoň do nějaké míry – vytvářet místo toho, aby nám ji konzumní společnost naservírovala až pod nos. Mělo to, kromě samozřejmé výhody typu rozvoje dětské fantazie, ještě jednu podstatnou výhodu – s velkým počtem předmětů si hrály děti obojího pohlaví a mohly si tak hrát spolu.
Jednou z věcí, které mám na Skandinávii rád – i když už se to tu také rapidně zhoršuje – je fakt, že stále ještě, vleze-li člověk do hračkářství, najde tam alespoň nějaké použitelné hračky, které se vymykají z modrorůžové normy. Výrobci hraček totiž přišli na to, že udělají-li hračky velmi ostře oddělené, pokud jde o pohlaví dítěte s nimi si hrajícího, zvýší si profit na rodinách, které mají děti různého pohlaví, protože takové hračky se těžko budou „dědit“. Jedním z nejkřiklavějších příkladů tohoto fenoménu je Lego Friends, které považuji za zločin proti dětem. Lego bývalo skvělé právě proto, že rozvíjelo fantazii a děti si s ním mohly hrát prakticky jakkoliv, ovšem vytvoření samostatné série pro holčičky tomu nasadilo korunu. Být holka, asi bych měl pocit, že mě má firma Lego za blbce.
Nejde vůbec o spor „autíčka versus panenky“, nebo sociální experimenty typu „dávejte klukům panenky a holkám autíčka“, problém je to mnohem hlubší. Ano, kluci a holky si s hračkami často (ne vždy) hrají jinak a často (ne vždy) preferují jiný typ hraček. Nic proti tomu. Ale musí být tolik hraček, včetně těch, které jsou „univerzální“, odděleno tím, že jsou namalované buď na jedovatě růžovou, nebo modrou? Opravdu se musí dávat klukům najevo, že pro ně jsou určeny různé hračky tím či oním způsobem imitující zbraně nebo násilí? A opravdu se musí dávat holkám najevo, že je může zajímat tak akorát kosmetika a růžovoučké přeslazené „vztahové“ hračky? A když už jsme u toho, proč tolik hraček vypadá jako přeslazená verze toho, co imitují?
Chápu, že „dospělé“ věci malé děti mohou zničit, případně se o ně mohou zranit. Přesto ale si nelze nevšimnout toho, kolik dětí preferuje si hrát s nimi, dostanou-li tu možnost, než s pestrobarevnými plastovými nesmysly. Ano, člověk pak musí rezignovat na touhu mít dům jako podle katalogu, ale z vlastní zkušenosti – a to i coby dítě, i coby rodič – mohu potvrdit, že například taková kuchyň je pro batole mnohem zábavnějším místem na hraní, než dětský pokoj vybavený i těmi nejdražšími hračkami.
Malé dítě, které dostane možnost vykrámovat a přeskládat obsah šuplíků, dělat si z pokliček činely či dokonce hrát si s věcmi typu struhadlo nebo lis na česnek, vypadá, aspoň podle mé zkušenosti, zaujatěji, než to, které dostane nějaké hrající plastové udělátko. A že sem tam něco rozbije? Od toho tam má být rodič, aby mu ukázal, jak s tím zacházet tak, aby se nic nerozbilo. A že se občas dítě o něco praští, přiskřípne si prsty do šuplíku, nebo něco podobného? Udělá to jednou, rozbrečí se, rodič ho utěší, udělá to podruhé, rodič znovu utěší a příště si už dá pozor – a bude zároveň o další zkušenost bohatší.
Děti jsou schopny si hrát naprosto s čímkoliv, a čím obecnější je tvar či funkce dané věci, tím více fantazie musejí do hry zapojit, čímž rozvíjejí svou kreativitu. Opravdu nemusíme mít starost, že by si „neměly s čím hrát“. Vrátím-li se k tomu kačerovi na provázku (mimochodem Patrikově oblíbené hračce), stojí možná za to dopustit se jedné kacířské myšlenky – svět, v němž žijeme a jehož krásy obdivujeme, vybudovali naši předkové, kteří toho jako malí kromě káči a dejme tomu toho příslovečného kačera na provázku moc neměli. Lidé, jejichž dospělé charaktery utvářelo dětství bez pomoci různých prefabrikovaných zábav a her se zasloužili o hodně. Co tady jednou zbude po generaci, která byla od nejútlejšího věku zvyklá na to, že ji někdo nebo něco neustále baví, bez nutnosti zapojit vlastní invenci?
To ve závorce ve jméně je má FB. přezdívka. Tak mi, pokud chcete, odepište.
Mimochodem, tím jsem myslel to na začátku s dětmi.
A pak teprve s těmi prasaty, co špiní životní prostředí.
Vzhledem k tomu, že se tady k tématu svévolného postupu Barnevernetu nikdo nevyjadřuje, dávám sem jenom odkaz na diskusi na Lidovkách:
http://www.lidovky.cz/jste-v-kontaktu-s-medii-na-detech-vam-nezalezi-vzkazal-norsky-urad-michalakove-1yp-/zpravy-domov.aspx?c=A150601_160702_ln_domov_hm
Finrod tam (kromě jiného) uvedl toto:
A. Ruščák 2.6.2015 8:10
Tak k TOMUHLE mě zajímá vyjádření Moniky Elšíkové. Cokoliv se stalo dosud je vysoce, vysoce překonáno těmito prohlášeními. Neumím si představit jasnější důkaz o tom, že BV minimálně v obci Nedre Eiker je zločinná organizace, které na dobru dětí nezáleží vůbec, zato na vlastním pocitu uražení ano. Fuj.
Ano, fuj! Civilizovaný stát, který společně s Japonskem a Islandem nepřistoupil k mezinárodní smlouvě o ochraně velryb a nadále je vybíjí.
Je to hanebné, šílené a vypadá to jak politické rozsudky od nás z padesátých let. Je třeba nepřestat bojovat – a ony se už první výsledky dostavují. Už se veřejně přiznalo, že BV lhala a falšovala důkazy, když odebrala děti jedné Norce – ale vrátili jí ale en jedno dítě, staršího synka, mladší si už prý zvykl a není jejich zájmem mu měnit prostředí – jako by to bylo štěně! (devil)
Ale ono se už o tom začíná psát i v Norsku, vycházejí články v Aftenposten, což se zatím nedělo. Snad po čase i norské veřejnosti dojde, že pravidlo „lepší odebrat dítě neprávem než nechat jiné dítě trpět“ je zrůdné. A že ignorovat důkazy se nevyplácí.
Napadlo mě už, jestli těm pěstounům vůbec dochází, že až ti kluci budou v pubertě, a zjistí, jak to s nimi bylo, že mají bratra, kterého neznají, že mají matku, která o ně dlouho a marně bojovala… jaký asi budou mít ke svým pěstounům vztah?
Je velmi zlé, když se organizace s takovou mocí nad životy lidí zcela vymkne jakékoliv kontrole… a je na Norech, aby tu kontrolu vyžadovali. Doufám, že k tomu i dojde.
A. Ruščák 2.6.2015 10:45
EU se o to zajímá, dnes je na tohle téma jednání v Evropském parlamentu.
No uvidíme, jestli z „tohoto mraku zaprší“.
Pokud chcete diskutovat s Andrejem, odkazuji Vás na jeho blog na iDnes http://andrejruscak.blog.idnes.cz/
Tady se vyskytuje jen občas 🙂
Milá paní Ruščáková, já nechci diskutovat s Andrejem (o tom jeho blogu samozřejmě vím a sleduji ho), jenom jsem reagoval na jím v článku zmíněné téma malých dětí (a bohužel naprosto nelidský přístup BV k nim).
Dede, je nás celá řada, kteří nejsme registrovaní na veřejných fórech, protože z mnoha důvodů nechceme dávat své jméno všanc. Proto moc šancí se k problému vyjádřit nemáme. Sice nemám problém se pod něco podepsat, ale nemíním plevelit svůj profesionální status diskuzemi, které s mou profesí nemají nic společného a já mám opravdu jedinečné jméno. Sama ze své zkušenosti, tím že i Ty máš jedinečné jméno, to jistě chápeš. Tudíž, pokud se tu toho sejde více, možná bude dobé říci Andymu, aby se sem podíval.
Jinak ta zrůdnost odůvodnění odebrání dětí a další snaha o zbavení rodičovských práv paní Michalákové je nad mé chápání. To je jednoznačně zvěrstvo a je třeba o tom informovat. Barnevernet bohužel v jednom má asi pravdu, díky jeho iniciativě a aktivnímu bránění ve styku dětí s matkou (mimochodem ve velmi citlivém věku) asi v současné době chlapci mají skutečně vybudovaný silný vztah k pěstounům a pravděpodobně jsou i vedeni k odmítání matky (přinejmenším starší chlapec) a nyní nebude vůbec jednoduché je vrátit biologické matce, i kdyby soudy zčistajasna rozhodly jinak. Ale chlapci se jednoho dne začnou ptát a doufám, že to skončí žalobou na ty, kdo je odtrhli od jejich rodičů a připravili o vlastní kořeny.
Čímž jsem samozřejmě nechtěla říci, že by děti měly zůstat u pěstounů, jediné správné řešení je vrátit je. Jen jsem chtěla říci, že nyní je ta situace složitá. Řešení tu samozřejmě je, a sice postupné opětné navykání na matku. Jenže to by vyžadovalo zdravý rozum sociálních pracovníků BV a k tomu je evidentně hodně daleko.
Já v tom už dávno nevidím žádný zájem dítěte, ale zájem nedovolit kontrolu BV – nejspíš nikdo nemá tušení, čeho všeho se za ty roky dopustili. Jaký je poměr skutečně zachráněných dětí k těm, které byly vzaty (a podrženy) neoprávněně? Žena není kočka, aby prostě měla další vrh koťat, když jí pán ten první sebere! Nepochybuju, že i v BV jsou lidé, kteří se snaží konat správně, ale pokud existuje organizace mající tak strašnou moc nad životem lidí bez jakékoliv kontroly, jak to může dopadnout? I zločinec má právo na spravedlivý soud, na spravedlivé a nestranné posouzení důkazů. Proč ho v Norsku nemají rodiče? proč neplatí presumpce neviny, když z ní těží i zločinci?
Nechápu. Mám Norsko ráda, žila jsem tam (bez malých dětí ovšem) a je mi líto, že Norové prostě nechtějí vidět, co se jim děje na vlastním prahu. Ono je to ale dáno tím, že rodičům vždy bylo vyhrožováno, že pokud svoji kauzu zveřejní, tak už děti neuvidí. Což – jak je vidět na případu paní Michalákové – myslí vážně. Přitom právě to mlčení nahrávalo BV v tom, že její přešlapy, ničící životy nevinných rodičů a jejich dětí, zůstávaly skryty. A pokud se tak děje „ve jménu dětí“, je to trestuhodné.
Přitom by stačilo, aby dokázali uznat, že ne každá rodina, na kterou někdo, kdokoliv ukáže prstem, musí děti týrat nebo zneužívat. Ale to by se od organizace opojené vlastní mocí a nedotknutelností asi nedá očekávat.
Zrovna paní Michaláková mlčela tři roky v době, kdy se počítá každý měsíc života jejích dětí. Pokud jsem pochopila, kauzu zveřejnila ve chvíli, kdy jí BV už stejně vyhrožoval, že ji o děti definitivně připraví, tedy v situaci, kdy už toto utajování stejně nemělo velký význam. A teď se rozhodli to opravdu udělat. Bohužel jedině zveřejnění pomůže odhalit pravé praktiky BV a je vidět, že je jim to hodně nepříjemné. Je bohužel pravděpodobné, že to paní Michalákové ani jejim dětem nepomůže, i když bych se samozřejmě ráda mýlila. Ale snad to do budoucna pomůže k úpravě norských zákonů a k tomu, aby se BV dostal pod kontrolu.
Mimochodem, jak v diskuzích občas někdo navrhuje únos – unést lze v tomto případě spolupracující děti, jako třeba tu Polku nebo ruského kluka, který o únos sám požádal. Určitě nelze toto provést s dětmi, které mají vymytý mozek a jsou přeprogramovány. Myslím, že matka chlapců si je toho dobře vědoma a proto se snaží o legální cestu. Snad, až ti kluci jednoho dne zjistí, jak neuvěřitelně o ně bojovala a jak jí bylo bráněno se s nimi stýkat, ji budou mít rádi a vynahradí jí ten ztracený čas bez nich.
Apino, já bych moc ráda věřila v nějaký dobrý konec, ale nevidím ho. Ty roky dětem nikdo nevrátí, sourozenci se vlastně neznají a jak říkáš, denně jim výmývají mozek, aby mohli říct, že děti si sami přejí zůstat v pěstounských rodinách. Ty děti netuší, jak moc o ně máma bojuje, jak je má ráda… jak by mohly? To je na tom děsné a prakticky nevratné.
Bohužel naprostý souhlas. Dokonce si to dovedu dobře představit. Když mi byly 4 roky, máma byla rok v USA a táta marodil po nemocnicích se žlučníkem. Poté, co babička nezvládla mé opakující se zápaly plic, tak jsem žila několik měsíců v rodině máminých přátel. V té době jsem naprosto zavrhla vlastní rodinu a v principu bych tam bývala klidně zůstala. Měla jsem ty lidi ráda. Nakonec mě naši odtrhli od nich doslova násilím. Vztahy s mámou už zůstaly do jisté míry narušené. Sice jsem jako dospělá na vlastních stážích hodně pochopila, ale úplně se to narovnat nikdy nepodařilo. Dnes jsem už ale vůči mámě hodně tolerantní, takže vlastně dobrý.
Ano. Máš pravdu. To co udělali je zrůdné a ohavné, krom toho, co se týče států, které jsou jak obří skládka, ty jsou taky špatně zřízené. Takže mi nezbývá než definovat o čem jsi psal, že to jsou hovada! A ti, co dělají „ostrovní skládky“, jsou jen prasata v lidském těle, alias“humanoidní dobytek“ a mělo by se tak s nimi i zacházet, aby pochopili, že dělají něco špatně, a aby se to snažili napravit!
No to jsem rád, že Finrod reaguje na výstražné signály týkající se naprosto běžného svévolného postupu Barnevernetu. Podle ticha, které tu na vláknu panovalo, jsem se už domníval, že tento problém nikoho nezajímá. Viz diskuse pod článkem Jana Bartoně na Neviditelném psu (GLOSA: Norové evidentně lžou).
Toto je snad naprosto zbytečné komentovat: http://echo24.cz/a/wAzcf/nakojit-ji-smela-jen-jednou-norska-socialka-zabavila-dalsi-dite
Velmi nekompromisně vyjádřil svůj názor na informaci z posledních dnů, že Barnevernet
chce dát mladšího syna paní Michalákové k adopci do norské rodiny, blogger vystupující pod nickem A.S. Pergill (jde o jednoho lékaře z Brna). http://upergilla.blogspot.cz/2015/05/jak-na-unosce.html Ovšem vzhledem k tomu, že dříve norské úřady prohlašovaly, že o žádné adopci dětí paní Michalákové se neuvažuje, je vyjádření A.S. Pergilla v této věci dosti pochopitelné. Pergill to v tom článku „bere z jedné vody načisto“, nebere si tam servítky i pokud se týká účasti Norů na protifašistickém odboji za WWII.
Jako malá jsem si na chatě velice ráda hrála s dřevěnou stoličkou. Takovou obdélníkovou, nízkou, která měla uprostřed oválný otvor na zvednutí. Když se stolička poločila na bok, vznikl pokojíček pro panenku, kdy se vrchní otvor změnil v okýnko. Postranice stoličky byly vystužené dřevěnými rohy, z kterých po položení vznikly poličky – třeba pro vázičku s polními kvítky. Stoličku jsem v kuchyni prostě uzmula, odnesla si ji někam do chládku a tam v ní vytvářela pomocí klacíků, mechu ale i krabičky od sirek a jiných pomůcek domeček pro svoji maličkou panenku. Dokonce i zahrádku jsem kolem domečku měla. Tahle hra mi vydržela třeba celé odpoledne, hned tam mě neomrzela, protože jsem dovedla vytvořit pokaždé do domčeku jiné vybavení, v konečné verzi pak míval i „střechu“.
Andy přeji Pat. rychlé uzdravení kotníčku a tobě trpělivost. Kupujete něco v krychlových obalech – třeba mléko? Z nich se totiž dají udělat pěkné „stavební cihly“, ale můžeš vyrobit právě třeba vlak – krabičkou propíchneš dva klacíky, nebo špejlemi. Na jejich konce volně (aby se točila) nasuneš kolečka z papundeklu. „Vagony“ spojíš šňůrkami. Na jeden se dá vyrobit z menší krabičky „kabina lokomotivy“ A můžeš je předem polepit bílým papírem a nechat Patrika různě pomalovat (okýnka, hlavy lidí atd). Dělala jsem kdysi s jedním kloučkem, který k nám pravidelně chodil. Tak vím, že to funguje a malého to moc bavilo. Jen kvůli němu jsem tenkrát mléčné kartony vyplachovala a schovávala, aby měl hodně „cihel nebo vagónků“.
Tak jsem konečně doma, večer jsme strávili po doktorech a v nemocnici, protože si Patrik vymkl kotník, tak mu ho rentgenovali a naštěstí ho má OK, jenom s tím nesmí tak den dva chodit a namáhat to…
Ale chudak malej. A chudaci rodice – udrzet poskakujiciho skritka v klidu?
No zatím se mi to daří, ukazuju mu na YouTube průběžně vlaky, metro, tramvaje, autobusy, letadla, traktory a podobně a zatím zaujatě kouká. Otázka je, co bude, až ho to omrzí…
Když jsem konečně uprosil tátu, aby mi půjčil nářadí (bylo mi asi 10 let), tak jsem si postavil na potoce, pravda nevelké, mlýnské kolo. Potřeboval jsem je jako pohon. Měl jsem z něj velkou radost. Kdybych měl děti, tak bych je asi vedl tímto směrem. Učit je hrou vyrábět, opravovat věci. Ne po sobě střílet.
U nás byla jednoznačným favoritem krabice, později velké šuple plné šátků, starých klobouků, sukní, byl tam i jeden značně odrbaný mušketýrský pláštík a opasky a kusy látek. Do toho se dalo převlíkat za cokoli.
Dlouho jsme vysvětlovala prarodičům, že hračka na baterky, která něco dělá, ale dá se na ni jen koukat, je k ničemu. Nakonec pochopili, ale že to trvalo.
Dlouho jsem váhala nad barbínami a zbraněmi pro kluky. Pak jsem nad tím mávla rukou. Barbíny dorazily do naší domácnosti až s nástupem do školky, zbraním se člověk těžko ubrání, když tatínek šermuje. Prostě jsem děti naučila pravidla zacházení a víc jsem neřešila. Nejlepší meče byly dřevěné. Kluci, co je doma nesměli mít, si je stejně stavěli ze stavebnic, takže rodičovské zásahy tohoto druhu jsou k ničemu.
Když byly děti malé, toužila jsem po zaměstnání nákupčí v hračkárně. Přesně jsem věděla, co mi tam chybí. Vždycky měli kupu panenek, ale neměli k nim oblečky, do kočárků chyběly peřinky. Prostě aby hračky byly kompatibilní. Později se objevily ty značkové, strašlivě drahé, ale byl by takový problém je vyprodukovat v naší kotlince za polovinu a bez značky, k obyčejným panenkám? Vždyť tohle klidně mohla dělat nějaká chráněná dílna. Jenže ta zas obvykle nemá schopného manažera. A to je furt dokola. Takže jsem se něco našila oblečků pro panenky pro dceru i obě neteře. Ještě mám ty střihy schované 🙂
Ano, hracky na baterky, ktere samy chodi, piskaji a blikaji a decko na to jen hledi, mi lezou na nervy.Chet ma ctyri synovce a jednu neter, takze techto prisernosti jsem si uzila. Prebornik na nakupovani plastovych blbin je moje tchyne – ta se ridi hlavne heslem ze vice je lepe, takze se nakoupi smejd. A pritom existuje tolik krasnych, chytrych, a nekdy i levnych hracek, ze nad tim obcas rozum stoji.
Hani, my máme společnou tchýni? 🙂
(wave)
Hihi, hračky na baterky 😀 Jednou jsem klukům koupila k Vánocům podobné hračky – buldozery na baterie. Starší syn si hračku pustil a koukal, jak jezdí, svítí a rachotí. Mladší – než jsme se stačili vzpamatovat – měl hračku rozebranou. A celý večer se mořil s tím, jak ji dát zas do provozu. Povedlo se mu to! A tak je to dodnes, starší má problém s běžnými opravami, mladší si umí opravit i traktor (doslova). Asi to holt v někom je a v někom není.
Moje děti mají spoustu hraček (až moc). Minimum na baterky a minimum plastových nesmyslů. Ač je většina Rysinčina nádobí růžová (akorát ten čajový servis po mně je modro žlutý), tak v tom „vaří“ oba! Rysík nosil plyšáky na hrudi v šátku, protože máma tak nosila jeho (a později ségru) a hrával si s mojí panou/miminem. Ano Rysinka už má panenek několik v různých velikostech (tu poslední poměrně malou jsme jí koupili my, ale jinak buď dědictví po mně, nebo dárky z příbuzenstva) a hraje si s nimi víc ona. Ale Rysík ochotně hraje taťku, nebo pana doktora, nebo co zrovna maminka Rysinka potřebuje, aby hrál. Oba staví ze stavebnic, jezdí s auty a vláčky a létají s letadly. A střílí z luku či pistolky. A vyšívají dětská vyšívání a navlékají korálky. Prostě mají sice určité preference, ale jsou schopni si hrát i s hračkami toho druhého a hry toho druhého (a servat se u toho). Teď jsme se přestěhovali a valná většina jejich hraček je stále v krabicích. Mnohem déle, než měsíc, protože většina jich byla v krabici už před stěhováním. Celkem si vystačí s tím co mají. Jen by byli rádi, kdybych už vylovila ty vodovky a štětce a modelínu. Včera si cca hodinu vyhráli jen s kusem (měl 3 m) prádlové gumy.
Jo a většina těch věcí není jedovatě růžová či modrá. Velmi mnoho jejich hraček je buď přírodní (dřevo), nebo mají neutrální barvy. Já jsem totiž na jedovatě růžovou a fialovou alergická!!!
„Modrožlutý čajový servis po mně“ :)))))
Taky ho máme. Teda už jen jeho trosky. Modré talířky, žluté hrníčky, k tomu byla konvička a cukřenka. Ty už nejsou a zub času se podepsal i na talířcích a hrníčcích. Ale děti je mají raději než nový růžovo bílý servis. 🙂
Kája Mařík a jeho hraní se Zdeňou a kluky je takové „fresh“.. a člověk se u toho zasměje i si odpočine…a touží si hrát podobně..u nás se zase říká: když jsem si hrál v uhláku na horníka a je tím míněmo prakticky to samé,jako když jsem tahal kačera…..
https://www.youtube.com/watch?v=rzrMmnYMYGI
A už Patrik objevil krásu papírové krabice? 😉 Nejlépe velikosti, do které se dá vlézt a zavřít se tam. Taková krabice od autosedačky 9-36kg … 🙂
A co teprve v kombinaci s lepicí páskou, nůžkami, barvami (jedno, zda pastelky, fixy nebo třeba temperky) a tolerantními rodiči. Poté se výsledek doplní třeba o starou deku, polštář (dva tří čtyři) a třeba z papíru vyrobenou „housenku“…. Dejte dítěti papírovou krabici, dáte mu celý svět 🙂
K tomu legu … přijde mi, že ryze chlapeckých řad je víc, než dívčích a mám dojem, že byly na trhu i dřív, takže s tím pocitem, že mě mají za blbce by měli asi začít spíš ti kluci :/, Řady jako Super Heroes, Ninjago, Star Wars apod jsou navržené ryze pro chlapce. Děvčat, které k nim tíhnou je asi tak stejně, jako chlapců, kterým se líbí Lego Friends. Takže, z mého pohledu, Lego Friends je pouze reakcí firmy na to, že děvčata vlastní řadu nemají, zato kluci jich mají několik. Ten „zločin“ na dětech začal podstatně dřív a rozhodně ne směrem k děvčatům.
Skvělá Lego řada je Lego Duplo. K ostatním mám dost výhrad. Ale možná ty výhrady pominou, až budou děti větší. A možná ne 🙂
Duplo, jedině Duplo. K tomu ostatnímu mám výhrad mraky a co nejdřív přejdeme k Merkuru.
Letos kluci objevili kouzlo dřevěných kolejnic a vláčků na nich. Drželo je to velmi dlouho.
Andy, a co takhle plastelína, nejlépe jedlá? Receptů je hafo na netu, dává se tam většinou tak 300g hladké mouky, polovina soli, lžíce či dvě oleje, balíček kyseliny citrónové anebo lžíce octa a půllitr horké vody. Smíchat, uhňácat kouli. Který výrobek stojí za schování, usuší se, který ne, zahňácá se do původní koule, ta se zabalí do mikrotenového sáčku a strčí do ledničky. Máme ji už několik let a nemůžu si to vynachválit. Napřed jen tak plácání, pak vaření, potom divadélko, pak praktický stojánek na cokoliv… a furt se s tím dají vymýšlet nové, netušené možnosti…
(akorát se hodí ručičky poté umýt mýdlem a promastit, té soli je dost, vysouší).
Potvrzuji, papírová krabice je super hračka! Rozměry jsou téměř putna, ale když se tam vejdou, tak je to nejlepší.
S Legem už jsme popošli k Lego Creator a částečně k Lego City. Ty celkem ujdou, až na ty ceny. Až budou starší, tak Lego Technic. No uvidíme, až se děti začnou víc rozhlížet po světě, k čemu nás dotlačí.
Jo a fakt super je tohle http://www.magformers.cz/ Myšleno přímo ta magnetická stavebnice. Ale to je fakt ŠÍLENĚ drahý. Ovšem stojí to za to. Jo a obsahuje to dílky s o kus výše zmíněnými jedovatými barvami, ale ujde to. A dá se to použít i k nenápadné výuce kde čeho.
A jdu hledat nějakou óbrkrabici! 🙂 Budu tu mít drahoušky na celý prodloužený víkend, takže prostor budou mít dostatečný. Díky za tip, takové nápady se vždycky hodí! (clap)
Přesně, Duplo je super a Lego je bída, přesně z těch důvodů, které píše Tosca. Desítky vysoce specializovaných kostiček, které jinde nepoužiješ a málo základních, ze kterých se dá stavět podle vlastních nápadů. Moje dcery měly velikou kliku. Začátkem 90tých let jsme jezdili za bráchou do Švédska a tam se ještě daly sehnat krabičky s Lego zvířátkama. Měly domečky, zahrádku, auto… k tomu jsem dokoupila samostatné kostky a už se stavělo…
Moc si s tím vyhrály (a já s nimi). Časem došlo i vláčky a na Technic…
Technic jsme nikdy neměli, Kubu to nezajímalo. Zato jsme měli spoustu bojovníků Bionicle, s tím si vyhrál moc. A když byl menší, bývaly v Tescu akce, kde se daly nakoupit základní kostky, které si člověk vybíral z velké bedny, to bylo prima.
S tímhle postřehem souhlasím Andy. Je to tak.
Vidím to i v naší rodině.
Jako malá tak 5-ti až 6-ti letá jsem hrozně ráda zatloukala hřebíky. A moje zlatá babička mi to dovolila. Samozřejmě jsem měla hračky a panenky a kočárek, ale tohle jsem milovala.
Mé děti též přelom 80 a 90-sátek už měli hračky jiné, ale pamatuji si jak si vyhráli s Chevou. To byla tenkrát česká obdoba Lega. Byly tam jen červené a žluté kostičky. A kluci si s nimi ohromně vyhráli. Stavěli si z nich podle své fantazie. Samozřejmě časem došlo i na Lego, ale tam se stavělo už podle vzoru.
4,5 letý vnouček Samík miluje traktory. V jeho případě je to až posedlost. Rozlišuje traktory podle značek. A má jich hromadu a ještě hodně doplňků s motivem traktorů. Dokonce doma má i postel jako traktor. Takže přetraktorováno.
Ale tuhle jsem s radostí pozorovala, jak si sám sestavuje dřevěné koleje a staví si na ně lokomotivy. Zapojuje za ně vagónky a hraje si. Byl na něho krásný pohled.
A ještě vsuvka. Když byly mému mladšímu synovi 2 roky, tak s oblibou vozil malý kočárek na panenky a láskyplně do něho pokládal plyšového kocoura. Mému bývalému manželovi se to moc nelíbilo. Ale synkovi to neuškodilo. Je to chlap, jak se patří.
Míša
Míšo, zatloukat hřebíky , to byla i moje oblíbená zábava. Tatínek mi dal krátké hřebíky s větší hlavičkou, kladívko tak akorát do holčičí ruky a pořádný špalík dřeva a bylo o mně postaráno. Zda jsem se někdy praštila do palce to nevím ale dodnes si hřebík umím zatlouct. 😀
Četls knihu Michaela Endeho Děvčátko Momo a ukradený čas?
Doporučuju.
Byla tam mimo jiné taková dokonalá panna, která mluvila a všechno. A nešlo si s ní hrát jinak, než ji pozorovat nebo jí nakupovat nové a nové věci (o které si říkala).
Děvčátko Momo je tam jedno z posledních dětí, které ještě dokáže udělat ze starých necek loď. (A učí to ostatní děti, které si mnohem raději hrají s ní než s čímkoli jiným.)
Ta knížka není nijak nová. Autor viděl zatraceně dopředu, co?
Fakt doporučuju. Je skvělá. (Je i zfilmovaná, ale knížka je lepší, protože v ní jsou místo všech triků myšlenky.)
Dík za tip. Je to ke stažení na netu jako pdf.