Můj bratr si rád dělá legraci z různých dnešních vymožeností pro děti se slovy „A my jsme měli jenom kačera na provázku“. Je to, co pravda, trochu nadsázka, ale ne moc velká – boom hračkářského odvětví za posledních dvacet let je historicky naprosto nevídaný.

Co pravda, kačer na provázku jako téměř jediná dostupná hračka je poněkud starší fenomén, nežli naše dětství na přelomu 80. a 90. let, kdy už se pomalu do reklam tlačily různé velké hračkářské firmy, nicméně stále ještě jsme vyrůstali v době, kdy jsme si zábavu museli – alespoň do nějaké míry – vytvářet místo toho, aby nám ji konzumní společnost naservírovala až pod nos. Mělo to, kromě samozřejmé výhody typu rozvoje dětské fantazie, ještě jednu podstatnou výhodu – s velkým počtem předmětů si hrály děti obojího pohlaví a mohly si tak hrát spolu.

Jednou z věcí, které mám na Skandinávii rád – i když už se to tu také rapidně zhoršuje – je fakt, že stále ještě, vleze-li člověk do hračkářství, najde tam alespoň nějaké použitelné hračky, které se vymykají z modrorůžové normy. Výrobci hraček totiž přišli na to, že udělají-li hračky velmi ostře oddělené, pokud jde o pohlaví dítěte s nimi si hrajícího, zvýší si profit na rodinách, které mají děti různého pohlaví, protože takové hračky se těžko budou „dědit“. Jedním z nejkřiklavějších příkladů tohoto fenoménu je Lego Friends, které považuji za zločin proti dětem. Lego bývalo skvělé právě proto, že rozvíjelo fantazii a děti si s ním mohly hrát prakticky jakkoliv, ovšem vytvoření samostatné série pro holčičky tomu nasadilo korunu. Být holka, asi bych měl pocit, že mě má firma Lego za blbce.

Nejde vůbec o spor „autíčka versus panenky“, nebo sociální experimenty typu „dávejte klukům panenky a holkám autíčka“, problém je to mnohem hlubší. Ano, kluci a holky si s hračkami často (ne vždy) hrají jinak a často (ne vždy) preferují jiný typ hraček. Nic proti tomu. Ale musí být tolik hraček, včetně těch, které jsou „univerzální“, odděleno tím, že jsou namalované buď na jedovatě růžovou, nebo modrou? Opravdu se musí dávat klukům najevo, že pro ně jsou určeny různé hračky tím či oním způsobem imitující zbraně nebo násilí? A opravdu se musí dávat holkám najevo, že je může zajímat tak akorát kosmetika a růžovoučké přeslazené „vztahové“ hračky? A když už jsme u toho, proč tolik hraček vypadá jako přeslazená verze toho, co imitují?

Chápu, že „dospělé“ věci malé děti mohou zničit, případně se o ně mohou zranit. Přesto ale si nelze nevšimnout toho, kolik dětí preferuje si hrát s nimi, dostanou-li tu možnost, než s pestrobarevnými plastovými nesmysly. Ano, člověk pak musí rezignovat na touhu mít dům jako podle katalogu, ale z vlastní zkušenosti – a to i coby dítě, i coby rodič – mohu potvrdit, že například taková kuchyň je pro batole mnohem zábavnějším místem na hraní, než dětský pokoj vybavený i těmi nejdražšími hračkami.

Malé dítě, které dostane možnost vykrámovat a přeskládat obsah šuplíků, dělat si z pokliček činely či dokonce hrát si s věcmi typu struhadlo nebo lis na česnek, vypadá, aspoň podle mé zkušenosti, zaujatěji, než to, které dostane nějaké hrající plastové udělátko. A že sem tam něco rozbije? Od toho tam má být rodič, aby mu ukázal, jak s tím zacházet tak, aby se nic nerozbilo. A že se občas dítě o něco praští, přiskřípne si prsty do šuplíku, nebo něco podobného? Udělá to jednou, rozbrečí se, rodič ho utěší, udělá to podruhé, rodič znovu utěší a příště si už dá pozor – a bude zároveň o další zkušenost bohatší.

Děti jsou schopny si hrát naprosto s čímkoliv, a čím obecnější je tvar či funkce dané věci, tím více fantazie musejí do hry zapojit, čímž rozvíjejí svou kreativitu. Opravdu nemusíme mít starost, že by si „neměly s čím hrát“. Vrátím-li se k tomu kačerovi na provázku (mimochodem Patrikově oblíbené hračce), stojí možná za to dopustit se jedné kacířské myšlenky – svět, v němž žijeme a jehož krásy obdivujeme, vybudovali naši předkové, kteří toho jako malí kromě káči a dejme tomu toho příslovečného kačera na provázku moc neměli. Lidé, jejichž dospělé charaktery utvářelo dětství bez pomoci různých prefabrikovaných zábav a her se zasloužili o hodně. Co tady jednou zbude po generaci, která byla od nejútlejšího věku zvyklá na to, že ji někdo nebo něco neustále baví, bez nutnosti zapojit vlastní invenci?