Sice se v zimě na kole jezdit dá, ale není to nejlepší nápad. To je jeden z důvodů, proč každoročně naléhavě vyhlížím jaro – a připravuji kolo na už tradiční start sezóny.
Letos to bude potřetí, co nechám doma rodinu, vezmu si akorát kolo, GPS, trochu oblečení, plynový vařič, ešusy, pánvičku, polní příbory a trochu nádobí, doklady a hurá v pátek po práci rovnou do Larviku na loď Color SuperSpeed 2, oblíbený to spoj do Evropy – do dánského Hirtshals.
Tam začíná očistná pouť čítající kolem 250 kilometrů po dánském venkově za zhruba 40 hodin. Šum větru, zpěv ptáků, šum moře, bzučení hmyzu a pečlivě vyčištěná a promazaná převodovka, to je většinou jediným stálým společníkem – hudbu nechám znít do uší jen tehdy, je-li potřeba zatnout zuby, šlapat a pokud možno ignorovat pocit, který by přinutil zastavit.
Tahle cesta nezačíná ovšem ani v páteční ráno při odjezdu do práce, ani při výjezdu z lodi na dánskou půdu – začíná už zhruba o měsíc dříve v mé dílně, kde je potřeba celé kolo rozebrat, očistit jednotlivé součástky, namazat, složit, seřídit, dotáhnout, otestovat na stojanu, pak otestovat na ulici, dát nové baterie do všeho, co je potřebuje, aktualizovat mapy v GPS… Je to rituál, který dělám každoročně a na který se vždy celou zimu těším. Na konci tohoto snažení je moje expediční speciální kolo jako ze škatulky připravené na první velkou cestu.
Vzhledem k tomu, že v Dánsku je tou dobou jaro daleko dál než v Norsku, člověk mu jede naproti, jakoby se už nemohl dočkat doma; a bouřlivý Skagerrak a jízdenky na konkrétní hodinu jsou dostatečnou motivací k tomu, aby to člověk nevzdal, nezkracoval si cestu a nevracel se domů dřív. Takový ostrý režim je poměrně důležitý, neb po zimě je člověk trochu zlenivělý, utahaný a pohodlný.
Dálková cykloturistika je mým nejoblíbenějším sportem. Člověk nejenže se hezky rozcvičí, ale také se někam podívá, vidí krajinu, jak se mění, potká zajímavé lidi a má hodně času na přemýšlení. Není to sport, v němž by se člověk nějak moc honil, důležité je dojet daleko a mít výdrž. Zároveň je to jako jeden dlouhý panoramatický interaktivní film, kde může být člověk tichým pozorovatelem, ale i se podílet na drobném rozdávání radosti – usmát se a pokynout traktoristovi, který vedle orá pole, pozdravit se s jinými cyklisty či chodci, zamávat malým klukům hrajícím na návsi fotbal; těch situací jsou stovky a potěší každá.
Ze všeho nejlepší ale na takové první jarní cestě je to, že člověku zdůrazní ten pozapomenutý fakt, který tak hezky popsal v Pánovi Prstenů Bilbo Pytlík:
„Je to nebezpečný podnik, vykročit ze dveří – stoupneš na cestu, a když nestojíš dost pevně, nikdy nevíš, kam až tě může strhnout.“
S Patrikem na kole v Göteborgu.
Dede zdraví z Burgund. Absolvovali autem katedrálový den po okolí a za stále studeného a střídavého počasí plují už na jih, kam to situace na řece dovoluje. b.
Díky za palcodržení (já jsem si to posichrovala ještě vedle na Zvířetníku (blush) ). Dopadlo to dobře v tom smyslu, že vyšetření ukázalo, že musím podstoupit další martyria. Ale je dobře, že se vše zvládne zavčasu, než by došlo ke zdravotnímu prů*seru.
A ten dnešní zákrok musím přežít.
Takže přeji hodně trpělivosti při posedávání v čekárnách a při vlastních vyšetřeních. Jak píšeš, je to lepší zavčas.
Opatruj se (inlove) .
Cyklo – Antikultura v Česku vznikla díky nedostatečné cykloinfrastruktuře, která nerespektuje množství cyklistů. 1) Řidiči nemají rádi cyklisty, protože se jim motají na silnici. Chodníky nejsou dost široké, značené cyklostezky vedou i po frekventovaných silnicích.
2) Ve městech dochází ke kolizím chodec-cyklista. V HK se mi stalo, že mě málem srazila ženská na kole po vystoupení z trolejbusu, protože se vystupovalo do cyklostezky. Mnohde je řešení cyklostezek (pokud nějaké je) takové, že se musí přejít cyklostezka + zároveň silnice a pak dojde k další kolizi chodec+cyklista.
3) Zkuste se projít po nějaké frekventované cestě třeba v Českém Ráji nebo na Šumavě v létě. Jako chodec jste tam podřadný druh a na cestu se skoro nevejdete. Při cestě jdete a v jednom kuse uhýbáte cyklistům, předjíždí vás ze všech stran a klidu se také moc nedočkáte. Přitom ten chodec tam svou cestu nemá a musí se o ni dělit s cyklisty, kteří jsou v převaze velikosti,rychlosti a mnohde i počtu.
4) Hnutí jako Auto*Mat, která přistupují k propagaci cyklistiky stylem, že se ubírá životní prostor ostatním, vytváří se zákazy a restrikce chodcům a automobilistům. O cyklostezkách za stovky milionů vedené podivnou trasou nemluvě,.
5) Už se to na většině tras zlepšilo, ale prostředky veřejné dopravy, hlavně vlaky občas trpí nedostatečnou kapacitou a kola pak jsou všude po voze a běžný cestující má problém i nastoupit. Cyklobusů většinou také nebývá úměrně k poptávce.
6) Zmínění trikotoví honiči kilometrů v rekordním čase, kteří jsou postrachem všech ostatních.
Tohle pak vede k jisté averzi, která v Česku panuje a bohužel se neodpouští. Snad to časem bude lepší 🙂
Jojojo, takhle jsem to myslela.
…
A my si své averze navíc ještě s láskou pěstujeme :/
a jakou averzi mají psiska za plotem
Přesně a výstižně řečeno.
Ad 3). V Bavorku jsem viděla krásně značené stezky pro koně, vedle za křovím vedla stezka pro cyklisty a za dalším křovíčkem jsme šli my, chodci. A to byly květnové prodloužené svátky, kdy se Němci vrhli do přírody, pěšmo, s koly i s přívěsnými vozíky na koně 😛 .
Tak to doopravdy vypadá jako ráj. 🙂 Všichni si přijdou na své a nepřekážejí si navzájem.
Jinak mě taky vytáčejí cyklisti nepoužívající zvonek, už jsem jich několik napomenula. (chuckle)
Nevím, jestli dotyční zvonek měli nebo ne – bohužel, jak jsem se právě přesvědčila, zvonek nepatří k povinné výbavě. Možná se předpokládá, že kolisté v případě potřeby použijí alespoň hlas.
Jsem cyklista, automobilista i motocyklista a když používám některý z těchto prostředků, nemám s ostatními druhy problém jako s druhy. Maximálně tak s jednotlivci. Rozhodně bych nemohl říct, že jakoautomobilistovi mi vadí cyklisti nebo motorkáři všeobecně, analogicky jako cyklistovi … Asi je to tím,že si dobře dokážu představit specifika jízdy na tom druhém dopravním prostředku a tím pádem většinou odhadnout, co dotyčný bude dělat.
Myslím, že říkat, že cyklisti na cestě vadí může jen ten, kdo nikdy na kole neseděl, jako jeden můj kolega v práci 🙂
A propos, dnešní Göteborgs Posten: http://www.gp.se/nyheter/goteborg/1.2706352-insandare-det-cyklande-egot
Překlad ze švédštiny dopisu, který redakci poslala jedna čtenářka:
„Na kole jedoucí ego
S příchodem prvních pampelišek přichází každé jaro na pořad dne debata o způsobech jízdy cyklistů. Bydlím v západní části města a jezdím na kole do práce a z práce, kterou mám v centru. Nemám strach z řidičů aut, ale cyklisté jsou pro mě životu nebezpeční. Nedokážu pochopit, jak rychle může někdo ztratit smysly v moment kdy sedá na kolo. Stejně tak nedokážu pochopit, proč jsou cyklisté tak agresivní jak ve svém způsobu jízdy, tak pokud jde o náladu. Jsem předjížděna z obou stran, ti, kteří mě předjíždějí, jezdí často tak tak blízko, že mě div nepřejedou. Když zastavím na červené, riskuji, že mě srazí zezadu cyklisté, kterým se nechce stát. A seznam může být ještě o hodně delší. Ohleduplnost vůči jiným účastníkům silničního provozu je něco nemyslitelného, je to bohužel pouze ego, které řídí kolo. „Musím jet a být první!
Kalle Kula“
Takže jak vidíte, je to dost rozšířený fenomén, ale i ve Švédsku je cyklistika jiná, než sportovní, bohužel hodně nová záležitost a tak, stejně jako v Česku, se to spousta lidí teprve učí a bohužel to dopadá tak, že mnozí jezdí jako egoistická hovada… 🙁
Hele je Švédy, také blbnou na kolech. Já mám to štěstí, že se pohybuji na kole pouze v přírodě. Nutné přejezdy po silnici odnáším žaludeční a střevní neurózou, jak se bojím. Proto plánuji cesty tak, aby k těmto přejezdům docházelo co nejméně.
Prosím o palcodržnu! Odcházím na nepříjemné vyšetření a nepříjemný chirurgický zákrok! Dík!
Držím!
Držím (y)
Držím palce a ty se taky drž. A doufám, že až to přebolí, že už bude jenom dobře (h) (h)
Držím. (y)
Jestli je to v tuhle hodinu ještě aktuální, tak držím taky.
Alex!!! (y) (hug)
Možná jsem nestihla držet před, ale ono po výkonu to je myslím aktuální taky. Držím, ať je brzo dobře!
Pro mne je kolo jak dopravní prostředek, jezdím denně do práce, tak i nádherný koníček. A jak to tak bývá, lidé jsou různí a b.l.b.a. potkáte všude. Je to jen o lidech. Ale na druhou stranu, dáte ruku do ohně, ze to, že některý z těch „zneuznaných závodníků“ nespěchá z práce nebo do práce? Když jedu po delší směně domů, tak mi také vadí, když někdo učí jezdit malé dítě na frekventované cyklostezce. Aspoň základy by měly být někde na hřišti. A když dítě praští kolo doprostřed cyklostezky a rodiče nic…. Nebo skupinky které zaství a zaberou celou stezku?
Ono by to mělo být otázkou vzájemné tolerance, které je bohužel na mnohých cyklostezkách v ČR málo, a to jak ze strany „zneuznaných závodníků“ tak ze strany těch, co tam objektivně překážejí. Podle mě je to důsledek toho, že stále ještě hodně lidí nepochopilo, že cyklistika je jízda podobná jako jízda autem a že má mít svá pravidla a že klíčovým slovem by měla být „předvídatelnost“.
Bylo to v neděli odpoledne, kluk jezdit uměl, ale prostě spadl a sbírala jsem ho. A pokud jde o hřiště- v naší čtvrti bylo jedno a to na stráni, byl to bývalý hřbitov. Takže leda by jezdil kolem pískoviště, to bylo na jediném rovném kousku 🙂 proto jsem ho učila jezdit na kole na náměstí, protože to byla široko daleko jediná volná plocha bez aut. Navečer tam chodilo málo lidí, jen na lavičkách posedávali některé skupinky obyvatel. Staré čtvrti mají svá specifika, jedním z nich je například absence hřišť 🙂
Ale jistě, to hřiště jsem napsala ve zkratce. Učit jezdit na kole, skejtu či bruslích se dá leckkde. Jen ne za hustého provozu cyklistů, bruslařů, běžců a chodců. I parkoviště u nějaké továrny či školy o víkendu není marné. Ale prostě bez základů to nejde. Jak jsem psala je to o lidech. A jak tvrdí moje máma (ročník 1933), o slušnosti.Není slušné obtěžovat ostatní, třeba tím, že bezdůvodně překážím. Pád z kola neberu jako překážení, to je spíš důvod k dotazu na potřebu pomoci. Ročně najezdím cca 6 000 km a zážitků mám opravdu dost. Obojího druhu.
Jo a někteří jezdí do práce i v neděli. Třeba strojvůdci, řidiči MHD a jiné profese bez pravidelné pracovní doby…
Jinak tady je moje kolo ve verzi 2015 🙂 akorát jsem zapomněl na něj vložit ještě jednu kapsu doprostřed do rámu, jak jsem ho tam fotil s těmi všemi těmi taškami.
https://plus.google.com/photos/118131502141517832542/albums/6145672768592927297
Dnes mám volno z práce, protože školka má dnes výjimečně zavřeno, tak jsem s Patrikem doma, takže fotky jsou jen půl hodiny staré 🙂
Andy, ty brašny na předním kole, dá se to přední kolo dobře ovládat? Jinak mne fascinuje sedačka pro Patrika i s ochranný štítem (y) . To jsem zatím u nás (se štítem) neviděla.
Bez problémů, dokonce i když je v každé 10 kg věcí. Sice si člověk připadá trochu jako když řídí Harley-Davidson, ale jde to v pohodě 🙂 Jinak ta sedačka je typická v Holandsku, mimo NL to skoro nikdo nezná. V Česku se to ale koupit dá: http://www.cyklospeciality.cz/detske-sedacky/ochranny-stit-bobike-windscreen-2
Dík za odpověď. Odkaz uschovám pro svou pra, pra, pra neteř, která se právě stala matkou. Sice později, ale určitě budou s malou jezdit.
Cool! 8)
Kolo co by dopravní prostředek v našem kraji (kousek víc na jih od Matyldy, ale pořád stejná placka) je nedocenitelné. Po Břeclavi (s její úžasnou dopravní situací) jezdím na starém kostitřasu, které se v podstatě ani nemusí zamykat (rám, brdí se pedálama, ale má koš!) – dostanu se všude v pohodě bez kolon a bez stresu (většinou – ale i na kole se dají zažít perné chvilky).
Do práce semtam jezdím na postarším, ale stále dobře vybaveném bicyklu – však už pár karambolů máme za sebou (většinou střet s autobusem).
Ovšem klasičtí cykloturisti jsou kapitola sama pro sebe – tak hltači kilometrů jsou sice problém (hlavně ti, kteří jezdí tak tiše, že se ohlídneš a máš ho za zadkem, aniž bys ho slyšela přijíždět – to je někdy šok), ale nejhorší jsou organizované skupinky rodičů s dětmi! Fakt na zabití – od batolat po dědečky ve vytuněných oblečcích, kohorta roztažená na půl kilometru po sobě pokřikuje zepředu dozadu a naopak (řevu jak v opičárně), mezi tím se ginglají děcka na takovém tom forichtungu připevněném ke kolu rodiče (vlastně sedí na svém kolečku, ale ani nešlapou, ani neřídí, přední kolo v vzduchu, takže sedí v podivné úhlu), v odpoledních hodinách už pospávající. Děcka starší tří let jedou mezi nima samostatně, ovšem po třech hodinách na palčivém slunku (protože se zásadně jezdí ve třiceti a více stupňových vedrech, asi aby nenachladla, čičo) otrávená jak malajský šíp a zničená na ultimo. Myslím, že po absolvování jednoho takového výletu se mnoho budoucích čekatelů na rodičovství rozhodne raději adoptovat krokodýla v ZOO.
Tak bohužel v Česku – nevím úplně, jak k tomu došlo – vznikla, pokud jde o cykloturistiku, naprostá antikultura, mám-li to takhle nazvat. Přitom je to škoda, protože v Česku je spousta pěkných tras, lidi mají často dobré vybavení, akorát jednak se často, jak píšeš, neumějí chovat, a jednak k cykloturistice přistupují stylem kanon na vrabce. Nezapomenu den, kdy jsem viděl po Hradeckých lesích se prohánějící pár, kdy oba měli oblečení, brýle a nevím co ještě jak na Tour de France, ale jezdili akorát po tom lese! Účel takového vybavení je přitom ten, že jede-li člověk 200+ km, tak aby se mu jelo co nejpohodlněji. Na odpolední výlet to opravdu není. A totéž se týká těch dětí a toho, jak popisuješ, jak jsou tahané..
Ygo, střety s autobusem? Kdo vyhrál? (wave)
ygo, tys vražedkyňa!! Tvoje postřehy mne smetly pod stůl. Nikdy jsme s mým Jiřím nebyli příznivci dlouhých cyklovýletů s malými dětmi. Naše obě holky kola ovládaly dobře a bezpečně už od tří let, ale měli jsme zdravý rozum, takže se jezdilo jen menší kus, aby si zvykaly na zátež postupně.Naše mladší totiž chudinka musela jezdit dlouho na tzv „furtšlapu, kdy musela šlapat stále a dokonce i z kopce, což byl docela m záhul.věra však měla velikou výdrž a i na tom malém a furtšlapacím vehiklu nám stačila.Ona totiž byla opravdu malého vrůstu a tehdy, cca v roce 1986 maličká normální kola nebyla k sehnání. Kdyby se tehdy dal sehnat dostatečný a přiměřeně malý rám bicylku a hlavně by měl Jiří dostatek času, měla by i Věrka už normální a ne jen stálešpapací kolo. Starší Petra byla na svůj věk dost velká, takže měla tátou postavené normální kolo s přehazovačkami. To později podědila Věra, když se Petře postavilo kolo větší.Dlouho jsme jezdili po okolí Bělé, ale ještě předtím v Mostě jsme na kolo skoro nesedali.Jen můj cyklo blázen Jiří jezdil jak divý i v tom hnusném a smradlavém prostředí, co v Mostě a okolí vládlo skoro s nepřetržitě. Opravdu chuť jezdit na kole jsem dostala až po přestěhování do Bělé. A jezdila jsem opravdu denně a hodně dlouho. Dojížděla jsem na kole denně ráno do školy a byla jsem tak fit, že můj praktik nemohl věřit faktu, že mne pstihla v roce 1995 mozková příhoda. Vídal mne stále na kole. byla jsem totiž líná vstávat kolem páté ráno, abych stihla vlak, který jel krátce po šesté. Vlakem bych byla ve škole moc brzy, takže jsem zvolila raději kolo, abych čas ušetřila. Sice trvalo asi2 měsíce, nežli jsem opravdu na kole, nikoli pěšmo, vyšlápla docela strmý kopec , který mne vždy na cestě očekával, ale zato jsem se poté až k budově školy vezla z kopce.A cesta zpátky už byla příjemnější. Jezdila jsem z Bělé do Hostouně různými zkratkami ,vyjížděla jsem z domova v 7:10, ale ve škole už jsem byla krátce po půl 8.cestou zpět jsem stíhala místo honění vlaků v klidu nakoupit. Dnes jeprpo mne obyčejný jednostopý, bicykl tabu. Pádám z něj nečekané a dost často, protože po po úrazu ucha nemám v pořádku rovnovážné ústrojí .Zakoupila jsem tedy tříkolku, na které se zatím však musím naučit jezdit. Kdo nezažil na vlastní kůži,netuší, jak velký rozdíl je v ovládání tříkolky proti obyčejném bicyklu. Zdravím všechny picyklisty a přeju kolojízdě hodně zdaru.
U nás odvčerejška ve zatím čer drobně zahradnicky a vytrvale prší, takže nejsem na zahrádce. Netrpělivě čekám, ža pršet přestane a budu moct trénovat jízdu na tříkolce. mějte se tu všichni krásně.
A ještě důležitá připomínka: Můj Jiří naštěstí není hlatač kilometrů: on má kolo jako prostředek k zažití chrásných chvil a na kochání se přírodou. Potřebuje své kolo k plnohodnotnému životu jako jiní potřebují auto.Kdykoli mne například veze autem do Plzně neb někam do jiného města k doktorům , hned po našem návratu zpět zmizí. Už vím, že nemá cenu se ptát kde byl ,jelikož dobře vím, že musí tu jízdu a nutnost vlastního řízení vykompenzovat a vydýchat jízdou na kole.Vždy zmizí i s kolem a vyjede na docela prudký a táhlý kopec nad Bělou. Zkrátka vyjede aspoň na Černou horu, aby nepříjemný zážitek z vlastního řízení auta (řídí ho jen z donucení a nezbytnosti) ze sebe setřásl.Totéž patí i po celodenních jízdách vlakem a pochůzkách po městských ulicích. Vždy říkám, že svého chlapa budem jednou muset pochovat i s jeho milovaným picyklem, protože z toho kola sundat ani nepůjde.
YGO na Tvůj souboj s autobusem si pamatuji, jak jsi o něm psala. Docela mi tenkrát zatrnulo.
A to nevíš o tom nejnovějším z loňska – tady to byla trošku moje blbost a trošku blbost řidiče autobusu, ale nakonec jsme to přežili ve zdraví všichni tři (chuckle) – zkrátka do třetice všeho dobrého. Ale už bych ty autobusy měla nechat na pokojí, on se ten můj anděl strážný dost nadře, aby mne ze všeho vysekal …
Ach, ach, ach … hluboká pravda o té přípravě 😀
Vyrazili jsme v sobotu na „vycházku“ ke známým. Příjemný okruh jsme si vypočítali, nějakých 60km, šlo nám to jedna radost. Poseděli jsme, rozloučili se a vyrazili zpět. Proti větru. No dřina to byla. Zaťala jsem zuby a makala jako šílená Beny … a páník vedle mě jel, zašlapal, popovezl se, zase zašlapal, počkal na mě … Když nás začali předjíždět i dědci s kosou, odpadla jsem. A až tehdy jsem zjistila, že mi rupla špice v zadním kole (drát výpletu), kolo má osmu a nevejde se mi mezi brzdové špalíky. Jako jízda se zataženou ruční brzdou 😀
Jak já byla ráda, že moje neschopnost má tak jednoduchou fyzikální příčinu 😀 No domů jsem dojela, ale jeli jsme pomaleji, tak to nebylo tak vysilující 🙂
Expedici jsme nejeli už roky …hmmm, nechcete nám někdo pár dnů krmit zvěřinec? 😀
Hi, hi, ri, nezlob se, vím, že je to škodolibé, ale úsměvné.
Já mám velké štěstí, že ve vedlejší vísce je obrovský velocipedový obchod s ještě lepším technickým zázemím, kam už léta (ještě své staré kolo) dávám každý rok tak v únoru kolo k revizi a opravě. Kluci už mne tam znají, své poslední kolo jsem u nich koupila a vybrali mi jej “ na tělo“. Jsou to šikulové!
Vždyť to nakonec byla psina 😀
V obci naší střediskové je malý ale špííííčkový cykloservis, vyhlášený široko daleko. Takže objednací lhůty jsou jak u zubaře. Moje kolo má samozřejmě svůj termín na prevenci, ale až v červnu.
Normálka 😀
tak takováhle lapálie je dost nepříjemná, ale mně by se fakt stát nemohla, pokud bych jela společně s Jiřím. On nám celé rodině postavil kola na míru sám a sám je před každou delší jízdou velice přepečlivě opravuje a připravuje. Krom toho veškeré nářadíčko a část nezbytných náhradních dílů i s lepením a náhradní duší má vždy sebou.Je výhoda, když jeden má takového manžela, co je zapálený a fakt neskutečný bicykloman( chápej smysl slova podobně jako grafoman, kleptoman apod). Neustále jsou u nás spory o to,proč se musí pracovat na zahradě, když on má stále další a další zakázky na opravy a údržbu jak kol cizích, tak i kol jeho vlastních. Můj borec sám totiž má kol OSM a všechna si postavil sám. Opravy a nejrůznější vylepšování bicyklu jsou jeho obrovským a dloholetým koněm. Zahradu nerad a pracuje na ní jen zý donucení a kvůli mně, ale jakékoli nepravené či rozbité kolo ho přivádí do stavu šílenství.Zkrátka bicykloman každým coulem.
Už vidím, jak přeplétá kolo 😀
snadno, přeplétá dost často a nejen ta svoje.je to borec a umí fakt hodně.lidi si dost rychle zvykli, že svoboda umí. často přijdou s opravou za ním, protože dobře vědí, že jiří to dělá dobře, rychle a hlavně levně. je rpo zdwejší picyklisty mnohem jednodušší dát k němu i novější kolo, než by se s ním tmáceli do Domažlic a pod do nějakého servisu. nejen cesta tam a zpět, ale taky ten čas zadarmo nejsou. kdyby jiří byl v důchodu, jistě by ho za chvíli bělští zavalili prací. on má taky spousty nejrůznějších náhradních dílů,proto takyi oprava strašího nebo nejnovějšího kola problém není. a co nemá zrovna doma, na tom se domluví s majitelem kola a promptně potřebné sežene. je dobré, že své dovednosti předal i naší Věrce. Ta mu za to zatím příliš vděku neprojevila, jelikož prohlašuje, že se to učit neměla. Prý není chlap, ale ženská, takže by byla raději, aby to uměl její parter sám. tTn ale zájem nemá.
Myslela jsem na ulici 🙂 Že to doma s nářadím umí, o tom nepochybuji 🙂
Ri, on ten můj cyklomaniak vozí nářadí furt při sobě, takže by to jistě zvládl i na tíé silnici. vsadila bych i svoje boty na to, že i nějaký ten potřebný drát má přisobě taky.
Nešlo by ho naklonovat? Hodil by se… (inlove)
JJ, NAKOLNOVAT? TO SNAD NE, ALE JIŘÍ BY TĚ TO NAUČIL TAKY, JAKO NAŠI VĚRU. TA UMÍ SKORO VŠE SAMA A NEJEN NA KOLE. MĚLA ZÁJEM O TYHLE ČINNP OSTI ODMALIČKA A JIŘÍ BYL VŽDY DOBRÝ A TRPĚLIVÝ UČITEL.
Mne učí tatínek, kluky začal už taky. Stavět kola neumí, ale jinak je po všech stránkách šikovný.
Akorát už mu to zdravíčko natolik neslouží, aby s námi jel.
Dceři vyřiď, že má být hrdá na to, že je nejoblíbenější syn svého otce 😀 .
Já tedy jsem.
Jo, vJJ,yřídím to. Jiří zplodil dvě holky a tolik si přál kluka, že jsem se rozhodli i pro třetího potomka. Nedonosila jsem však a skončilo to hysterektomií,takže další pokusy se konat nemohly. A Věrča na ty svoje tátou naučené dovednosti občas dost hubuje. Prý je ženskáa ne chlap v sukni. No, taky bych měla zlost, kdybych se vrátila domů utahaná z práce, tam mne čekal partner se svým otcem. Oba ti chlapi jen čekali na její příchod, aby jí suše oznámili, že v celém domě kapou vodovodní kohoutky . A věrka se jen zeptala, proč se nepostarali sami. Odpověď zněla: na to se ale musí zjednat nějaká firma, aby se to opravilo. žádné se nic neopravilo. B Věra p vztekle popadla nářadí a nové těsnění a vše udělala raději sama. táta ji to dobře naučil, takže to dokázala sama.Totéž se několikrát dělo s bicykly a ještě třeba i s novými běžkami, na které bylo třeba namontovat b nové vázání. Vše pro oba dělala Věra sama. V u telefonu daném na hlasito byl Jiří a radil a dával přesné instrukce k montáži. Povedlo se a oba mladí mohli běžkovat bez toho, aby čekali na servis. A hlavně nemuseli ten servis platit.
Lenko,
máš moc šikovnou dceru. Tyhle chlapy nechápu. Tedy – chápu, že to třeba neumí, tak to nechají tomu šikovnějšímu. Ovšem v tom případě bych očekávala, že bude doma vyluxováno, utřen prach, děti si budou spokojeně hrát a řemeslnici napřed podají dobrou večeři, než po ní budou něco takového chtít. Ale to je ideální stav – něco za něco. Realita může být značně odlišná. Nebudu se o tom víc rozepisovat, je to dost od dnešního tématu. Měj se pěkně a pozdravuj Jiřího i holky.
Andreasi, ještě ke včerejšímu bezva článku. Ano, vím, že rodičovské srdce se tetelí hrůzou, ale děti by měli mít prostor objevovat svět. Také chápu, že třeba bezpečnost se zhoršila. Ať už větší provoz, nebo i ze stran člověka. Ale já mám stále okolo žaludku takový ten lechtavý pocit, když si vzpomenu jak jsme prolézali Stránskou skálu, nebo si stavěli bunkry v houštinách atd. Byl to bezva pocit.
No a dnešní téma nemá chybu. JSEM KOLISTA!!! Jsem kolista od dětství a bez kola si nedovedu představit dál svůj život. Kolo mne dostává dál než mi na nohách dovolí bederní páteř….. Vzpomínám si jak jsem jezdívali na kolo do Rakouska, protože tamní cyklostezky byly úžasné. Bylo to lepší než poznávat tamní krásy z auta. Auto je rychlé a je to uzavřený svět sám pro sebe. Ale na kole, na kole je člověk ve středu dění!
Jenom nechápu a mám v přírodě dost velké problémy až slovní střety s mladými (většinou muži) (envy) kolisty, kteří se najednou za mnou objeví, já si málem cvrknu do gatí a na dotaz co takhle zvonek se mne ještě drze zeptá a kam že ho má dát. Moje odpověď je jasná a nepublikovatelná. Sama na svém také velmi dobrém terénním kole ho mám! A můj muž také!
Co je nepublikovatelného na slově „řídítka“ ?
😀
V Německu jsem se setkala se zvláštním způsobem „zvonění“. Bylo to rychlé cvakání páčkou od brzdy. Je to docela zřetelné a sama to často používám. Lidé na to reagují stejně jako na zvonek 🙂
Tady v Norsku se taková individua vyskytují také. Řekl bych, že je to společný znak zemí, kde není cyklokultura tradiční (jako v Nizozemí, Francii, Německu, Dánsku). Jinak tady se těmto typům říká „syklister i kondomdrakt“, což se doslovně dá přeložit jako „cyklisté v kondomovém oblečku“ 😛
😀 Zatím jsem používala také název vytuněný obleček, ale mohu používat ten tvůj 😀 . Mám ráda peprné, ale stále ještě slušné výrazivo.
Než bych zvolala „cyklisto v kondomovém oblečku“, tak by onen byl v trapu – já bych to asi zkrátila na úderné, výstižné a rychlé vykřiknutí Kondomáčku! A byl-li by to chlap jak hora, tak spíš Kondomáku! Jestlipak by pochopil, proč ho tak nazývám :O ?!
U nás je výraz „Trikoti“. Vzniká tak módní problém sehnat dobré oblečení na kolo a nevypadat jak „Trikot“
Ad dresy.
Jezdím v dresu. Od doby, kdy mě duchundurch propocené, studené bavlněné tričko při večerním sjezdu z kopce mokře flákalo přes záda, jsem se definitivně zařadila mezi vytuněné dressery. Čím jsem starší, tím víc. Jak mi tak léty vržou klouby, víc dávám pozor na to, jak funkční je funkční oblečení. A jsem vděčná za to, že existuje. O cyklistických brýlích může pochybovat jen ten, kdo navečer nenabíral kolem lesa do očí mračna much, nebo neprojížděl v závětří pracujícího kombajnu.
A že je člověk jak počmáranej šašek ? To je daň za bezpečnost. Černá je sice elegantní, ale přiznejme si to. V našich zemích většina těch slavných a báječných cyklostezek vede po okreskách s běžnou dopravou, po kterých se vracejí zamyšlení, unavení rozčilení či pospávající obyvatelé přilehlých vísek. Telefonují, píší smsky, řeší s dětmi matematické rovnice a protože tudy jezdí denně, jedou na autopilota. Svítivě růžové elasťáky pak přece jen dávají lepší naději na přežití 😀
Jo, oblékám se do cyklistického, i když jedu jen do sousední vesnice pro mléko. V souladu s poslední větou článku, ani já nikdy nevím, jestli se ten nákup nějakým nedopatřením nezvrtne v třicetikilometrový výlet 😀
Svatá pravda. Funkční oblečení beru i na cestu do práce. A to mám jen 4 km. A barevnost je lepší než šedé a černé kabáty důchodců.
Bydlím ve vsi na cyklostezce Brno-Vídeň. Takže při sebemenší známce dobrého počasí tu máme cyklistů mraky. Což by mi nevadilo, kdyby fakt jezdili po té cyklostezce a ne po klikaté silničce, kde je fakt nepředjedu.
Na kole jsem rekreačně jezdila v Brně, tady na vsi je pro mě kolo spíš dopravní prostředek. Ale dost mi ježdění otrávili polykači kilometrů, když jsem v Brně vyjela na cyklostezku s dětmi a šíleně rychle jedoucí chlap na mě začal ječet kvůli tomu, že malej kluk spadl z kola. Na městské cyklostezce (jediné v okolí) se snad výskyt dětí dá předpokládat, ne?
Matyldo, tak tihle polykači jsou mi hlavně k smíchu. Mají oni vůbec něco v těch svých ostříhaných hlavách do hola pod přilbami. To „polykání“ mluví jasně o jejich způsobu života. Rychle, rychle, adrenalin, být super a hlavně in, být výkonný (třicátník dostane infarkt (fubar) na basketu s kamarády). Bohužel, dnešní mladá generace takhle žije. A neříkejte mi nikdo, že „je to dobou“. Osobně se domnívám, že je to hlavně v hlavách lidí, a že se nechají zblbnout a nahnat „tou dobou“ do takových extrémů.
Žádnou dobou, takoví lidé jsou všude. Ono se podívejte i na různé sportovní kroužky, všechno jedině vrcholově, takže nějak se to projevit musí.
Tihle polykači kilometrů za každou cenu extrémním tempem jsou tak akorát k smíchu, nejen proto, jak jsou bezohlední, ale také proto, že žádná polykači kilometrů nejsou. Tady se v létě – hlavně v horách – vyskytují pořádní polykači kilometrů, a to jsou lidi, co mají pohodové tempo, v nohách 1500+ km za výlet a před sebou dalších 1000. Ti vědí, že nikam pospíchat nemá smysl, protože jednak by z jízdy nic neměli, a jednak by ji ani nedali. S mnohými z nich jsem mluvil a jsou to většinou velmi pohodoví a příjemní lidé. Vedle těch vypadají ta arogantní hovada, o kterých píšeš, neskutečně trapně, jen škoda, že to nevidí.
Ti nejdou za kilometry, ale za kilometry/sec, navíc co jsem vysledoval většinou jezdí furt stejnou trasu a přeměřují časy
Bože můj, fakt vás nikoho nenapadlo, že je to prostě trénink?
Jakože na …
závody?
Vážně????? To by půl republiky jezdilo Tour de France v traťových rekordech … (sweat)
Fnewk
http://www.uac.cz/zavody-a-vysledky/2015/silnice/
A myslíš, že trénují i ti s těma ginglajícíma děckama v závěsu? Vot molodci!!! (rofl)
Jasně, ti posilují 😛
Zkus si to 😀
Líbí se mi, když kolo je něco víc než jen mobilní posilovna. Když je to dopravní prostředek i pracovní nástroj. Škoda, že u nás je tak špatná dálková cykloinfrastruktura, nedbá se na parkování kol a čím lepší krajina pro cyklodopravu, tím vyšší kriminalita v tomhle oboru. Ani ne tak před obchody, ale u paneláků, studentských kolejí, nemocnic a větších podniků kam lidé mohou jezdit do práce na kole, prostě tam, kde lze předvídat delší nehlídání kola, se krade fakt strašně a spoustu věcí to znemožňuje. Ne každý má místo na skladování kola v domácnosti.
Tak ona se kola kradou všude, ten jediný rozdíl je, že třeba v NL mají lidi kolárny v relativně nevelkých bytových domech, kde každý každého zná, ale pokud jde o parkování na ulici, tak kolo se zabezpečit dá, ovšem zámky, kterými to jde, třeba v Česku nejsou ani moc k dostání. Ne, že by se nedaly přeříznout, ale i s profesionálními nástroji to trvá tak 20 minut těžké a hlučné práce. To vím z vlastní zkušenosti poté, co jsem ztratil klíč od svého kola v Berlíně a musel jsem volat zámečníka. Potíž je, že kdo si chce takhle zabezpečit kolo, potřebuje aspoň 70 EUR na zámky, což se asi ne každému chce dávat.
což o to, ty zámky se koupit dají, ale jsou děsně těžké a obrovké, do kapsičky v rámu se nevejdou 😀
Andy, můj autistický syn Petr, raději jezdí na kole než by jel MHD. Neboť, on ty lidi opravdu moc nemusí. Už ho to drží 3 roky a prospívá mu to.
Já jsem na kole jezdila se syny, když byli malí.
Vzhledem ke stavům mých kloubů, se bojím jezdit venku. Aby mě ty klouby nezradily. Tak jezdím na rotopedu doma. Není to tak romantické jako venku. Ale svůj účel na rozhýbání kloubů to plní.
Míša
Míšo, neboj se jezdit. Hledej si trasy s vhodným terénem, nenech se díky svým zravotním problémům ochudit o zážitek z jízdy. A věřím, že synek by uvítal, kdyby jsi s ním tu a tam párkrát vyjela.
Kvůli kolům jsme kupovali poslední Fabinku s hagusy na střeše, abychom mohli za jízdou i vyjíždět dál. Také nehltáme kilometry, ale užíváme si. Náš poslední výjezd byl bohužel přede dvěma lety za čápy na JJM do kraje YGY, ale stál za to a ještě dnes se roztetelím, jaký to byl nádherný zážitek. Zkus to!
Míšo, já se taky občas uchyluji k jízdě rotopedu, ale je to děsivě nudná a jednotvárná záležitost. jedna šlape jak automat, ale nedojede vůbe nikam. jízda na kole se nedá s rotopedovou nudou vůbwec srovnávat. Ják bych volila třeba kombinaci kola a vlaku, kdybych si n bezpečně nevěřila , že vzdálenost ujedu. na kole je to fajn, jelikož šlapat stále, jako na rotopedu ,nemusíš.Zkuste se synem vypravit na cyklostezky v okolí Plzně. jedna moc krásná a fakt nenáročné na fyzickou námahu je třeba kolem řeky Radbuzy. Kousek odtud totiž dříve bydlila naše Petruška.Dá se na ni dostat od hlavního nádraží.A možností je dost i kolem Globusu. Zkrátka nemusíš jezdit jen po frekventovaných ulicích. Dnes je možnost v Plzni využít taky širokých, pro cyklisty i vyznačených chodníků.Z oblasti svého bydliště se dostaneš k Radbuze snadno zadem,i podle vysokoškolských kolejí. Nahoru domů té sic bude zápřeh, ale jde to vše i objet. Jen musíš vědět, kudy a pátrat.
nemám ráda kolisty….
Není cyklista jako cyklista.
Milý FF, s tím koncem jsi mne nevědomky velmi rozesmál. Dočetli jsme zrovna Knihy džunglí, no a poslední Mauglíjho příběh je právě Jarní běh. Takže se mi hned od začátku článku míchala mezi řádky tato asociace.
Oceňuji, že máš čas mávat a dívat se kolem sebe. Mívám dost smůlu na zaťaté zneuznalé závodníky, kteří akorát hrbí hřbet a zvoní na všechno, co jim neuhne včas z cesty (fubar) .
Přeji krásnou jízdu a šťastný návrat domů.
No a až budeš definitivně skoro doma, zkus to vzít podle Radka Pilaře (Tři muži v automobilu): A celou cestu se těšil na to, až uvidí svou ulici, ve které bydlí, ale z druhé strany, než z které odjel, dojde ke svému domu a řekne si: Tak, objel jsem celý svět, protože jsem se vrátil z opačné strany. (Tedy necituji, jen parafrázuji, knížku nemám při ruce.)