Tváří v tvář dnešní posedlosti bezpečností přemýšlím o tom, kam jsme jako civilizace dospěli a zda se můžeme, my dnes žijící, beze studu podívat do tváře našim předkům. Ano, udělali jsme obrovský pokrok, vymýtili jsme řadu nemocí i jiných soužení, svět je bezpečnější a spravedlivější než kdy předtím. Ještě nikdy nebylo na světě, včetně naší západní civilizace, tak dobře. Materiálně a bezpečnostně, především. Stačí to, ovšem?
Vždy, když vidím lidi, kteří by nejradši zabalili vlastní děti do bublinkové folie, protože venku je ten „zlý, nebezpečný svět“, trochu mě to naštve, ale po chvilce převáží reflexe. Toho, kam jsme to dospěli. Jako civilizace jsme bývali odjakživa zvědaví, naši předkové žili a umírali za to, aby dosáhli co nejdál ve všech třech rozměrech.
Naše dědictví, to, kým jsme, v nás tu touhu zanechalo, je v našich genech. To je důvod, proč i dnes – a to navzdory všemu hořekování o tom, jak děti nečtou – je plno dětí, které fascinují knihy Julese Vernea. To je důvod, proč nám tuhne krev v žilách, když čteme, či sledujeme příběh Jurije Gagarina či mise Apollo. Proč máme rádi příběhy z Divokého Západu, proč nás fascinují například výpravy Thora Heyerdahla či Jacquese-Yvese Cousteaua.
Když čtu o policistech, kteří dělají peklo ze života lidem za to, že nechali dítě si hrát samo v blízkém parku na bezpečném předměstí, protože co kdyby se mu něco náhodou stalo, myslím třeba na to, jak vyrůstal malý Leif Eiríksson, po jakých přístavech se motal malý Kryštof Kolumbus, kolikrát se někde jako dítě s odpuštěním vysekal Buzz Aldrin či k jak objevoval svět malý Winston Churchill, o němž se ví, že byl jako dítě velmi paličatý.
A ačkoliv toho o tom, jak si výše uvedení a mnozí další hráli, moc nevíme, vsadím se o cokoliv, že by dnešní výchova ve stylu „ochráníme je přede vším“ z nich takové lidi, jakými později byli, neudělala.
Naši civilizaci přivedla doslovně ke hvězdám touha, která je, chtě-nechtě svázaná s nebezpečím. Naši předkové s nebezpečím uměli žít, protože jim bylo odmala pozvolna dávkováno. Trochu mě děsí, kam štafetu dovedou naši potomci, pro které se už na některých univerzitách zřizují „bezpečná místa“, kde je zakázáno mít kontroverzní názor, aby se náhodou někdo necítil nepohodlně. Být dnes rodičem, který chce vést děti v tom starém, „objevitelském“ duchu, znamená už na mnoha místech, zejména pak v USA, být jednou nohou v kriminále.
Doufejme, že tohle riziko (sic!) bude ještě hodně dlouho mnohým rodičům stát za to.
Mne tez prijde, ze ta dnesni generace deti, vzdy chranena, muze mit problem se efektivne rozhodovat a byt samostatnejsi. Kdyz jsme si na vesnici hrali a opravdu travili hodne casu venku, sami autobusem jezdili do mesta do jazykovky nebo vytvarky, tak samozrejme jsme museli narazit na situace, kdy bylo teba se rozhodnout tak ci onak. Pravda, ne vzdy nejlip, ale zpetne nahlizeno docela slusne.
Ale dnes si děti na vesnici taky hrají mezi bytovkama…Ve městech jsou rodiče opatrnější, ale vůbec se nedivím při tom provozu na silnících , který je nesrovnatelný dokonce i s obdobím počátku 90. let, kdy jsme vyrůstali (nemluvě o 30. či 60. letech).
No jasně, bojíme se o děti víc, mimo jiné proto, že o spoustě problémů se před lety člověk z médií nedozvěděl, zatímco dneska se v tom média pitvají jako hyeny.
Taky jim nakládáme málo zodpovědnosti, stačila by zodpovědnost sama za sebe. Obecně se z nich stávají „facebookové děti“, což jsem v poslední době slyšela víckrát, než bych chtěla. Tudíž umí dobře sedět u počítače a to je všechno. Jinak fyzicky neumí skoro nic. Rodiče jsou v práci od nevidím do nevidím, prarodiče dost dlouho taky, a tak se vytrácí schopnost předávat v rodině znalosti a schopnosti. Holky neumí vzít do ruky jehlu a kluci kladívko. Je běžné, že maturantka neumí nic uvařit, protože maminka všechno udělá se slovy „hlavně se uč“. Navíc je tendence „užít si život“, bez jakýchkoli závazků a nepříjemností, takže nač se něco učit, že? On to někdo udělá a já se to naučím později nebo se to nějak zařídí. Nezařídí. Ty děcka neumí skoro nic, neumí si vážit práce a nakonec si tu práci neumí rozvrhnout (až je potká), protože nemají sebemenší představu, jak dlouho co trvá.Takže mám doma dva ubožáky, co musí doma něco dělat a musí se některé věci naučit, zatímco jejich spolužáci nemusí vůbec nic.
Ale to jsme odběhla od tématu, nicméně k tomuhle to vede taky.
Podle mě jsi od tématu neodběhla vůbec. Jedno souvisí s druhým. Odpovědnost bez svobody sama nepřijde. A myslím, že z Tvých dětí jsou skvělí mladí lidé, kteří si se životem budou umět poradit.
Nemyslím si, že jsou skvělí. Ale snažím se na ně přiměřeně nakládat povinnosti a práci, aby mohli jednou z mamahotelu odejít.
Chystáme se pouštět děti samotné ven. Přesně definujeme prostor, kde se smí pohybovat a dostanou s sebou dětskou vysílačku. (Což je pro ně vlastně zábava. Vašek si ji moc přál od Ježíška, jen ty mrchy děsně žerou baterky a v okolí běhá nejméně jedna banda se stejnými vysílačkami). Ze sedmého patra na ně fakt nebudu hulákat, že mají jít domů. Ale je to uzavřené prostranství (no dobře, čtvrtá strana je otevřená a jsem ráda, protože díky tomu máme výhled) s několika hřišti a dvěma školkami. Tak snad to půjde.
Rysinka se o víknedu naučila jezdit na kole. Rysík si namlel na kolběžce. Přivírám oči, když šplhají někam, kam si myslím, že by šplhat neměli. Nechci mít z dětí bábovky. Dost na tom, že k tomu Rysinka přirozeně tíhne. No on její brácha taky není kdovíjak odvážný a já ty zbytky odvahy nechci zadupávat.
Já vyrůstala v relativním bezpečí rodinné zahrady, ale běžně jsme se s kamarádkami pohybovaly v blízkém lesoparku. Určitě na druhém stupni ZŠ, ale asi i dříve. Jen bylo stanoveno, kdy se máme vrátit a při nedodržení následovaly tresty. Od nářezu po zaracha. Nejlépe obojí najednou.
No, když vzpomenu na své dětství – bydleli jsme nad Muzeem, do školy jsem chodila přes rušnou Vinohradskou. Potom jsem jezdila na zkoušky a večer chodila sama na autobus…. O lítání venku nemluvě. ALE faktem zůstává, že asi do osmi let jsem se setkala uprostřed Prahy se dvěma pedofily, sice neagresivníma, ale šáhli si…
Momentálně mne v mé praxi spíše hrozí to, že na jednu stranu musí být potraviny bezpečné a na druhou stranu to musí být bez čehokoli přidaného. Což – jak je vidět na bioprodukci – prostě nelze. A ani to bezpečí lidí bez omezení prostě nejde. Svět není 100% bezpečný a pokud nejsme schopni se chránit v případě potřeby, a to díky výchově už pomalu dvě generace nejsou, potěš koště, jestli se něco jen málo stane
Myslím, že tahle superochranářská výchova se celé společnosti nakonec vymstí. Samozřejmě, cena lidského života v naší euroatlantické společnosti stoupla na maximální míru. Je to spojeno i s tím, že dětí se rodí podstatně méně, a tak je každý nový život vzácnější. Navíc s rozvíjním počítačových technologií se snižují osobní kontakty mezi lidmi. Možná to z lidí udělá poslušné platiče daní a zařadí je to do společnosti.
Já jsem ještě měla celkem kliku, že jsem se mohla volně pohybovat po Praze. Jenže to se jednalo o 70. léta, kdy třeba auto v rodině bylo pořád ještě poměrně nezvyklé. Měla jsem školu i školku vedle domu, a tak dokonce do školky! jsem poslední rok chodila sama. Pokud jde o 1. třídu, rodiče mi první den školy ukázali třídu a pak už jsem chodila sama. Byl to ale jen kousek, to je pravda. Celkově si myslím, že jsem musela být mnohem samostatnější než jsou děti dnes.
Ale na druhou stranu by se to nemělo přehánět. Můj táta byl nejstarší ze 3 sourozenců a samozřejmě všichni byli věčně venku. Inu 30. léta. Jednou, když tátovi bylo 9 let, měl hlídat svého pětiletého brášku. Ten téměř vletěl pod autobus, který, aby se mu vyhnul, tak to napálil do pouliční lampy. Jejich otec byl nervově labilní (pozůstatek 1.SV) a tátu ztřískal za to, že bratra neuhlídal, tak strašně, že i jejich sestra jen hystericky vzlykala někde v koutku a nikdo z nich na to nikdy nezapomněl. Toto chování bylo v té rodině zřejmě celkem normální. Jenže táta pak si myslel, že i mého bratra je možné vychovávat výprasky a vleče se to dodnes, kdy se bratr pro změnu ke svým nejbližším a zvláště mně, choval a často dodnes chová agresivně. Mimo jiné je v tom žárlivost, protože ke mně se už táta choval úplně jinak. Bratr mi to dodnes neodpustil a už to s našimi vztahy lepší nebude. Přitom v některých případech by bývalo asi lepší, kdyby přece jen tátovi rodiče, a hlavně otec, vzali více odpovědnosti na sebe a své děti některým nebezpečným situacím nevystavovali nebo alespoň na starší sourozence nekladli nároky už dospělých lidí.
Tak já jsem se volně pohyboval v Praze +- od roku 1996. let, kdy mi bylo 11. A nebyl problém.
Každopádně souhlasím s tím, že nic by se nemělo přehánět, byla by škoda vylít dítě (ochranu dítěte) i s vaničkou.
Prakticky úplnou volnost jsem měla od 3. třídy. To mi bylo 8 let. Kdysi jsem to na tomto webu psala – viz Mé Staré Město pražské. Od té doby jsem na mimoškolní aktivity chodila zásadně sama. Samozřejmě to bylo s maminčinými poučeními, že se nemám s nikým cizím bavit. Ale tenkrát byla opravdu jiná doba. I když zrovna se šuškalo, že nějaký pedofil v jednom sklepě zavraždil nějakého malého chlapečka. Tenkrát si to v novinách holt nikdo nemohl přečíst.
Ale určitě jsem si už jako malá holka uměla zaplatit složenkou obědy, ledacos vyřídit, znát svůj rozvrh a v určené hodiny se dostavit na daná místa. To dětem určitě dnes citelně chybí. Je to určitě i o získání pocitu odpovědnosti za scé chování, o dodržování nějakého časového harmonogramu, o nerizikovém chování vůči sobě i ostatním. A samozřejmě, že si pak dítě užije i více legrace.
Ale jinak samozřejmě, všeho s mírou a rodiče by na děti neměli přehazovat věci, které jsou čistě na jejich odpovědnost.
Taky jsem s tím neměl nějak extra problém, po Liberci jsem se pohyboval neomezeně hlavně na kole a v provozu. A znát svůj rozvrh a dostavit se někam správně snad musí znát i dnes ne?
Když ho pomalu až do maturity věčně někam vozí, tak asi ne.
Vyprávěla nám má italská šéfka, že italští čerství maturanti se jsou zapsat na univerzitu a chodí s nimi rodiče, protože ti maturanti by to sami nezvládli. Za chvíli to tu bude to samé.
To už je slušná degenerace. Navíc to i těm dětem musí být nepříjemné furt být někde vozeni, závislí na rodičích a izolováni od zbytku světa.
Myslím, že jim to nevadí, protože to je pohodlné, oni nemají pocit, že by něco měli zařizovat sami- rodiče to přece udělají a naservírují jim to.
To mi připomnělo Apino, jak mi moje babička ročník 1922 vyprávěla, jak od 6-ti let hlídala svojí 3-letou sestru. Jak se o ní bála a pořád jí držela za ruku a nechtěla jí nikam pustit.
Míša
Mám o 6 let mladšího bratra a věčně jsem slyšela „jsi starší, máš mít rozum“ a mockrát to schytala za jeho lumpárny (můj muž to stejné, jen bratr je o 5 let mladší), tudíž jsem se zařekla, že jednak moje děti budou věkově blíž k sobě (jsou dva a čtvrt roku), druhak v životě neřeknu „jsi starší…“, což jsem pečlivě dodržela.
Myslím si, že děti si pořizují jejich rodiče a házet jejich výchovu na starší sourozence je silně nefér.
Jsem od svý sester mladší o pět (čtyři) roky, ale nepamatuju se, že by říkaly, že se musely o mne starat – mamka to ani ráda neviděla. Takže si mne půjčovaly potajomku s tristními následky – Marušce jsem vypadla z peřinky do bedny s naloupanou kukuřicí a s Danuškou jsme spadly z pelesti postýlky (chuckle) … a jednou jedinkrát na mne měly dohlídnout, když jsem spala v kočárku před barákem – když tam mamka došla, tak děvčiska v trapu a se mnou spal v kočáře cizí pes …
V životě ani jedna z nás neslyšela – jsi starší (mladší) … asi jsem fakt měla zlaté rodiče (nod)
To muselo mít na sourozenecký vztah opravdu zajímavý efekt :@
No, jako děti jsme se fakt moc nemuseli. V dospělosti se to o moc zlepšilo.
Matyldo, tu poslední větu podepisuju. Je vidět, že zkušenost toho staršího sourozence nemusí být zrovna pozitivní.
matyldo, já jsem o tři roky starší než sestra a všechno byla moje vina, a rozhodně to neprospělo sourozeneckému vztahu. ten se spravil až když jsem byla starší teenager a bydlela na učilišti. ideální je prý alespoň pět let mezi sourozenci aby se minimalizovala žárlivost a šok pro staršího sourozence, ale určitě hodně záleží na rodičích.
Naopak, my s bratrem jsme od sebe 7 let a 4 měsíce a v podstatě jsme dva jedináčci, kteří mají stejné rodiče. Navíc jeho žárlivost na mladší sestru ho nikdy neopustila, projevy toho jsou různé a vždy velmi negativní. V principu mi nikdy neodpustil, že jsem se vůbec narodila. Takže podle mě čím větší věkový odstup, tím větší šance na to, že si sourozenci nebudou rozumět už proto, že se jednoduše současně nepotkají ve svých zájmech. Navíc se nikdy nedá zaručit stejné pohlaví sourozenců, že.
Víš Apino – naši stařeček (upozorňuji, že se narodili v roce jedna minulého století) a jeho starší sestra Mařena se museli starat o mladší děti (celkem čtrnáct sourozenců – a ani nevím, kolik z nich bylo dvojčata – ovšem přežilo jenom osm – polovina) – když jejich maminka zas povila další dvojičku, nakojila a pak po jednom uvázala děckam (cca 7 – 8 roků) na celý den na záda. Stařeček říkali „Dycky sem si vybral to zaškňůřenější, co vypadalo, že dlůho nepřežije – a dycky měla štěstí Mařena, že to její umřelo a to moje sem nosil celý rok na zádech – šak marinka (kabátek) byla od něj tak prochcaná, že za ten rok na mně zhnila.“ A ještě říkali, že s tím uřvaným balíčkem lezli po stromech i do studní a vybíralí ptačí hnízda – tak to byla tvrdá výchova.
Ale proč to říkám – naši stařeček byly v podstatě rodem Herodes (a všecky děcka kolem našeho se jich báli), ale ani prstem se nás nikdy nedotkli (a že jsme barsky aj zasloužily) – a mamka taky vzpomíná, že výprask dostala jenom jednou – pořádný – a to za ten nešťastný pionýrský šátek (chuckle) … takže ta tvrdá výchova (co se oni nadostávali) se na nich neodrazila.
A taťka byl taky bitý jak žito (šak aj cep o taťku a jeho bráchu stařenka přerazily, aj válek na lukše byl bez jedné ručky), ale nářez od něj bych spočítala na jedné ruce a ani bych nemusela použít ty dva krajní prsty – po čuni či pohlavek jsme většinou schytaly od mamky. Takže ono to není ani tak o výchově, ale o citu v člověku samotném.
Ale to je i o tom, že dětí bylo hodně a běžně umíraly. Můj pradědeček (*1870)byl asi z 15 dětí a dospělosti se dožilo 6. Mimochodem byl také z Moravy – od Vyškova. Mámy těch zemřelých určitě velmi truchlily, ale věděly, že se to prostě děje, že v tom nejsou samy. Navíc se musely postarat o ty přeživší. V tomto asi hodně pomáhala víra. Jinak drsná výchova se na lidech podepíše různě. Jsem ráda, že Stařeček byl určitě správný chlap a že jsi měla možnost ho zažít.
V přírodě to je přirozený výběr a má své odůvodnění. My ho teď narušíme a budeme se divit.
Přirozený výběr? To máme dnes nechat děti umírat na zápal plic, slepák či spálu, i když je už dnes umíme léčit? Pokud ne, tak samozřejmě dnes taková dětská úmrtnost naštěstí nebude.
Ne, ale lidé prostě žili v riziku a ti nejschopnější došli nejdál a těm to dalo nejvíc. Dnes se udržují všichni v co nejnižším riziku a tím se z nás nestávají nejsilnější jedinci jak to má zařízené příroda. Na to může lidstvo jednou skončit (minimálně Evropa a USA)
YGO, vas starecek vzdycky potesi. (h)
U nás máme Andy zkušenost od 4 generací.
1. – Můj manžel ročník 1950 mi často vypráví, jak jako parta dětí různého věku, kde starší dávali pozor na ty mladší, lítali po skládkách a lesích. Chodili na výpravu do kostela. Běhali ve varhanách. Za trámem tam našli pistoli i s náboji. Samozřejmě, že jí vyzkoušeli. Nebo se jeli podívat cca 50 km na Závod míru. Zaplaťbůh, že se nikomu nic nestalo.
2. – já ročník 1966 jsem ještě zažila partu dětí. Chodili jsme do třešňovky nebo sáňkovat do Slovanského údolí. Měla jsem též štěstí na pár nefalšovaných skautských táborů, i když vedených pod hlavičkou tehdejšího Pionýra. Ale plnili jsme bobříky, měli hlídky a stavěli stany. Už jsem byla více střežená, než můj manžel, ale volnosti jsem si užila dosyta.
3. – Mí 2 synové ročník 1987 a 1989. Přiznám se, že jsem je pouštěla ven až od 6-ti let. Ale hlavně ten mladší si lítání venku užil. Starší asperger si raději četl doma.
4. Můj vnouček Samík ročník 2010. Sice vyrůstá na vesnici, ale hraje si u domu. Tedy žádné lítání s partou. U nás ve městě na sídlišti ho samotného nepouštíme vůbec, jen pod dozorem.
A co bude dál………….
Míša
Hlavně podle mě to postupné omezování nesouvisí s tím, že by se měnil okolní svět, protože on se mění – ale k lepšímu. Navzdory tomu, kolik zpráv má černá kronika JE svět bezpečnější, než byl dřív. Jediné, co se mění, je podvědomá cena života, jak ji vnímáme – ta stoupla velmi. A proto nám jako společnosti začíná víc vadit riziko. Otázka je, jestli je to dobře… Já třeba chci připravit Patrika na to, aby uměl, až mu bude tak 11-12, bez problémů dojet sám vlakem z Berlína do Prahy a samozřejmě aby se už v takových 8-9 uměl pohybovat sám MHD po městě tam, kam je potřeba. No a to jinak udělat nejde než tak, že když mu bude 6-7, bude umět chodit do školy sám a bude muset umět si třeba na sídlišti hrát venku sám, aspoň chvíli…
Něco jinak je. Jsme v právní společnosti a VŽDY MUSÍ BÝT URČEN VINÍK. To je podle mě největší sémě strachu, i když si to nikdo nepřizná. Tohle nejvíce tlačí společnost k sledování a restrikci nejen dětí. Protože, když se něco stane, byť ne vážného tak NĚKDO musí být potrestán. Selský rozum stranou (fubar)
To je velká pravda, co jsi tady teď napsal. Dnešní společnost má velký problém s připuštěním, že náhoda je blbec a že nemáme a ani nemůžeme mít vždy vše pod kontrolou. Je to v zásadě takový druhý extrém od arabského „inša’alláh“ (dá-li Bůh), kde zase člověk nemá pod kontrolou nic. A stejně škodlivé, dodávám.
K bodu 4 jen tolik, že problém vesnic (kromě satelitů) je vylidňování, takže on tam třeba vůbec žádné vrstevníky nemusí mít. Pak mnohdy tak zničená veřejná doprava, že se nikam bez rodičů a jejich auta nedostanou. A nejen díky tomu zvýšená automobilová doprava, takže je nepustí nikam ani na kole.
Stačí se podívat na proměnu letních táborů. Pomalu se z toho stává camping dovolená all inclusive. Ale ono nás to začne postupně „chránit“ všechny. „Bezpečnostní opatření“ v automobilové dopravě, internetu, letecké dopravě atd. nás jednou pěkně semelou.
Tak, ještě se člověk rád odstěhuje někam do Thajska nebo do jižní Ameriky za 10-15 let tímhle stylem, protože pokud jde o bezpečnost, certifikáty na všechno a vytváření co možná nejsterilnějšího prostředí, tak v tom sice Evropa nevede (vede Amerika), ale Evropa je bohužel v těsném závěsu :/ . A s tím, jak pozdě lidé mají děti, to lepší nebude, protože čím později si člověk děti pořídí, tím restriktivnější a ustrašenější jako rodič bývá.
Smůla je, že Jižní státy, které tohle většinou mají u sedacího svalu (Řecko až moc), jsou pro změnu zaplavovány Afričany.
Fakt je ten, že dostat slušnou práci v Portugalsku, tak neváhám. Problém je v tom, že Portugalsko je země, která je na tom s prací mizerně a kdo tam nepřijede jako důchodce nebo jako někdo, kdo má na místě rodinu, aby ho mohla podpořit, tak se těžko slušně uchytí. Česko nebo Polsko z tohoto pohledu není moc řešení, protože v obou zemích se těmto tendencím docela dobře daří. 🙁
A já si myslím, že v nějaké mezinárodní firmě se zahraničním vlastníkem by to možná i šlo. Třeba vysledovat, kdy plánuje expanzi do Portugalska, to je nejlepší moment…Ale je to teorie. Na Portugalsku je největší problém ten jejich jazyk s neskutečnou výslovností.
To jo. Jinak je to pohodová, fajn země s dobrým klimatem, státem, co se moc nestará (a necpe ten svůj rypák kam nemá), kde rodina je pořád základ společnosti, mimo jiné právě proto, že se stát moc nestará, protože na to nemá. Jasně, lidi si nemohou dopřát iPhony nebo televize s 180 cm úhlopříčkou tak, jako jinde, ale o tom snad život není.
Tak ony je nějaké iPhony stejně moc neberou. Hlavně mít rodinu, přátele v hospůdkách, víno a tu svoji siestu. Sice si prožili diktaturu Salazara, ale byl to univerzitní profesor, tak je akorát nutil se vzdělávat (1932 zavedl povinnou školní docházku od 6 let) a dbal aby každý byl nějak uplatnitelný, jinak jim do životního stylu moc nekecal, navíc přijal Marshallův plán a zavíral komunisty.
Milý FF, máš velkou pravdu v tom, že jedním z kořenů přehnaného opečovávání je vyšší věk rodičů. Poznala jsem to na vlastní kůži (mým rodičům bylo 48 a 35 let, když jsem se narodila)- ale přesto jsem měla mnohem vyšší míru volnosti, a tedy možnosti naučit se řešit situace vlastním rozumem a vlastními silami.
Je ovšem třeba dodat, že v té době a tam, kde jsme žili, nebyla taková anonymita v sousedství a nejezdilo tolik aut.
Když bohužel ona ta „neanonymita“ moc nepomáhá, protože třeba v Americe je to často tak, že i na vesnici jsou lidi šílení strachy kvůli možným únoscům a útočníkům, protože třebaže se navzájem znají, mají pocit, že útočník může přijet odkudkoliv. Jenže to mohl i před 20-40-60 lety, což si neuvědomují.
od takových 4 let jsme mohla být venku na pískovišti před domem sama, teda s ostatníma dětma, pod dozorem staršího sousedovic kluka..nikdy se mi nic nestalo,nepočítám-li pád z třešně, pomalování se vápnem, když jsme si hráli na divochy a spoustu dalších z našeho pohledu nevinných her, nad kterýma by se rodičům tajil dech..přežili jsme všichni..lituju dnešní děti,kterým podobné hry budou chybět – i když o tom ještě neví.
Jo,taky mi připadá,že je zázrak že jsme vyrostli – z dnešního pohledu jsme nezdravě jedli,riskovali zdraví,používali nebezpečné věci a nezodpovědní rodiče nás lehkomyslně pouštěli samotné ven…