Dánové jsou po světě známí mimo jiné tím, že když už nevyhrají, jako se to stalo letos, žebříček nejšťastnějších národů světa, tak jsou i tak mezi nejlepšími. A to navzdory tomu, že veleoblíbenou dánskou činností je si stěžovat. Kdykoliv a na cokoliv – ovšem, překvapivě, s úsměvem.

Dánské noviny hromadně informovaly před pár dny o tom, jak ve Švédsku bude nově hrozit pokuta 10 tisíc švédských korun (ca. 30 tisíc Kč) tomu, kdo bude mýt své auto jinde, než na místě tomu určeném, protože šampony, které se k tomu používají, obsahují těžké kovy. Dánského tisku neznalý pozorovatel by nejspíše zprávu přijal, jak je, ovšem kdo čte dánský tisk častěji a ví, jak na zprávy tohoto typu lidé reagují, musí dát zapravdu jednomu švédskému diskutérovi, který glosoval „pravý“ důvod takového zákazu slovy: „zavedli jsme to, aby si Dánové měli na co stěžovat!“. Fakt je totiž ten, že Dánové s chutí čtou zprávy o jakýchkoliv absurditách, které se na druhé straně Øresundu zavedou a pohoršují se s viditelným potěšením nad tím, jací jsou v tom Švédsku blbci, že zakázali či přikázali to či ono.

Onen švédský diskutér trefil hřebík na hlavičku – hned vedle černého humoru je stěžování si na cokoliv dánským národním sportem a podle mého pozorování hlavním důvodem toho, proč Dánové vedou ve statistikách poměřujících štěstí obyvatel různých zemí. Na rozdíl od národů, které se nedokonalosti snaží skrývat, dusit v sobě neštěstí své či druhých, a jejichž příslušníci pak propadají depresím pod tíhou ukrytých bolestí, v Dánsku se hezky všechno ventiluje ven.

Setkají-li se dva Dánové v hospodě u piva (oblíbená to společenská aktivita), je velmi pravděpodobné, že se začne tím, jak počasí stojí za houby, bude se pokračovat stížností na nově zavedené mobilní fotoradary, které svorně většina dánských řidičů označuje za „skryté zdanění“, pak se hodí nějaká stížnost na to, jak to jde s pracovním trhem od deseti k pěti, přidá se něco o čím dál horší drahotě a skončí se na tom, jak politici jsou akorát zloději a lháři.

Kdo by čekal, že na konci takové debaty budou lidé v depresi z toho, v jakém okolí to evidentně žijí, když je čím dál dráž, počasí čím dál horší a politici lžou, jako když tisknou, bude na omylu. Typický Dán totiž to všechno neříká proto, aby se litoval, v čem to žije, ale naopak, aby si dodal sebevědomí skrze to, že 1) tím nepřímo pochválí sám sebe, že je lepší než všichni ti packalové okolo, na něž si rád postěžuje, 2) že dokáže být šťastný navzdory těm všem útrapám.

Kdo hledá dánské štěstí v bohatství, ekologii nebo sociálním státě je na omylu – jsou i jiné, bohatší, ekologičtější a sociálnější státy, kde zároveň prodej antidepresiv láme rekordy; takže tím to zcela jistě nebude. Otázkou je, zdali to není tím, že v Dánsku je zvykem brát život takový, jaký je; bez skrývání selhání, bez té šílené touhy po absolutní dokonalosti všeho, ke které nás vede moderní doba, bez přetvářky, kterou sami sebe obelháváme, když říkáme, jak se máme dobře.

O Češích se říká, že jsou také strašně negativní, protože mají tendenci neustále mlít pantem. Otázkou je, dívá-li se člověk na podobně pantem meloucí Dány, jestli je to špatně – jestli to náhodou není duševní hygiena, která nás chrání před depresí, podobně jako černý humor, dělání si legrace z různých neštěstí a podobně. Ano, je to necitlivé a v mnoha společnostech rovnou neslušné, se tak projevovat. Ale pořád jsme lidmi z masa a kostí – a kdo ví, třeba to mletí pantem nás efektivně chrání před zářivým, leč smutným osudem Stepfordských paniček.

V bublinách: „Zatoč vlevo!“ – „Otoč se!“ – „Pokračuj rovně!“

A na závěr ještě troška dánského humoru:

„Tvůj nástroj je už staromódní! Koukej, co používáme dneska!“