Jsem dobrá panička pro své psy nebo ne? Napadlo mě to minule, po přečtení dalšího článku na téma, jak zaměstnávat svého psa, aby se nenudil a žil šťastný psí život. Vždycky jsem si říkala, že plno lásky, dobré jídlo, výběh na velké zahradě, denní vycházka za čucháním a trochu nějakého výcviku je to nejlepší, co můžu psům dát.
Jenže pochybnosti se vkrádají. Opravdu nenechávám bystré mozky svých psů hnít v nudě pobytu na zahradě? Cvičím je dostatečně? Neměla bych dělat něco víc? Pak si řeknu – neblbni, tvoji psi se mají jak prasata v žitě, co by za to jiní dali! A zase jsem si uvědomila, jak snadno člověk podlehne tlaku názorů jiných lidí. Zvlášť, pokud se týkají něčeho, na čem mu velmi záleží.
Vím, že mnoho psů žije ve špatných, až ostudných podmínkách – ale to není ta část psů a lidí, za ně zodpovědných, o kterých bych chtěla dnes psát. Nechci ani psát o lidech, kteří si chudáka zvíře pořídili pouze coby módní doplněk nebo proto, že ho mají všichni, a jejich životní styl se psím potřebám vůbec nepřizpůsobil.
Dnes chci psát o lidech, kteří si psa pořídili, protože chtěli a potřebovali kamaráda a společníka. Pořídili si ho více či méně zodpovědně a chtějí s ním spokojeně žít v takovém souladu, který bude vyhovovat jim i psovi. A právě mezi nimi se nacházejí lidé, jako jsem já – čtoucí články o výchově a výcviku a budující si v hlavě představu, jak by to melo být správně. A pak to konfrontují se svojí skutečností.
Ale pak si zase říkám si: co je špatného na životě běžného, řekněme městského psa, který má své čtyři vycházky denně, který je doma milován a opečován, venku si zaběhá s jinými psy a aspoň jednu vycházku denně má tak dlouhou, aby si to venku přece jen užil – podle nároků svého věku a plemene. Nebo psa, hlídajícího dům a zahradu, asistujícího pánečkovi při venkovních činnostech, který si před noční směnou večer si schrupne v kuchyni. Mluvím o psech, kteří jsou součástí své rodinné smečky, sem tam jezdí s pánečky na chatu nebo na výlet, občas na dovolenou a tak prožijí život.
Je to dobrý život, nebo není? Samozřejmě, že by mohl být lepší! Pejsek by mohl třeba chodit s pánečkem do práce, aby nebyl přes den sám, mohl by s pánem cvičit něco, co by oba bavilo – od agility až třeba po lovecké zkoušky. Jenže řekněme si upřímně – kolik lidí, které znáte, žije v ideálním prostředí? S dostatkem času a prostředků na všechny koníčky, které mají, nebo by rádi měli?
Pořád si myslím, že základem spokojeného psího života je láska, péče, procházky a trocha té legrace. Všechno ostatní je skvělej bonus – pro psa i pro pána. Ale není to povinné. Spokojenost je někdy víc, než dokonalost a rozhodně je reálnější jí dosáhnout.
A tak se dnes ptám: jak žijete vy a vaše zvířata? Jak jste na tom se spokojeností a dokonalostí? Co si asi myslí o vašem soužití váš pes/ kočka/ cokoliv dalšího schopného myslet?:))
Tak mi z toho všeho zase vychází to staré známé : pořídit si takové plemeno, které mi sedne a kterému dám to, co potřebuje. A ne to, co se mi tak strašně líbí
OT. Dede, šel ti nedávno mail… juky
Kdykoliv mám výčitky že se snad Vaškovi nevěnuju dost, vzpomenu si na „péči“ v útulku a vím, že jednu kratší procházku (delší odložení na úvazu,…) fakt přežije bez úhony. O předchozím tyranovi raději nemluvit.
Baroušek měl zábavy na tři psí životy, spíš občas hloubám jestli té zábavy nebylo až moc a jestli za jeho špatné zdraví teď nemůžu trochu já. Ale nejspíš ne, problémy s páteří jsou u bíglů časté a ty další věci s přemírou pohybu nesouvisí.
Štve mě, že Vašek má jen základní ovladatelnost (v mém pojetí tohoto pojmu 😉 ), ale když k nám přišel, bylo dost práce s jeho agresí a strachem, takže v ovladatelnosti jsem se soustředila na to fakt nutné. Teď mám problém, protože tam není ta Bardova touha učit se nové věci (protože je to sranda a je za to odměna). Nějak se v tomhle neumíme sladit, je nesoustředěný, zbrklý, ale hlavně tam nevidím tu radost když pes cvik pochopí, nadšení se kterým se pak s naučeným cvikem všem chlubí…
Petro, to je jen naše představa. Já jsem si taky myslela, že když už mám čas budu se svým posledním fudlákem dělat vodní práci – no a Mařka mi to zatrhla jedna dvě
Přes výcvik se líp dostáváš k dalším věcem, k odbourávání strachů atd. Ale nemá smysl to lámat, obzvlášť u psa „inteligenčně jednoduššího“.
Vašík by byl skvělý na agility, je rychlý, perfektně skáče. Jenom ta ovladatelnost by mi dala zabrat nejmíň 10x víc než u Bardy. A já už na to nějak nemám čas a chuť, vyhrávala jsem s Bardou co se dalo, cvičila jsem ostatní… už ne.
Já miluju dogtreky, Barda taky. Vašek je ujde, ale srdce do toho nedává, takže chodíme kvůli mně.
Na psa, který byl rok týraný a další 2 a půl roku v kotci útulku jako nenapravitelný agresor je vlastně Vašek úžasnej. Ale chybí tam to něco navíc, něco co by nás spojilo, kde bysme byli jedním člověkopsem. To pak dává strašně moc, věřím že oběma. A k tomu má pořád své bubáky, nemá zábrany si kousnout, není tam ta naprostá důvěra ani z jedné strany. Naopak, vím že mu nemůžu věřit a furt musím být ve střehu – a on nechce nebo nemůže dát Vaška do mých rukou a věřit, že cokoliv dovolím, je dobře.
Tohle v trošku jiným provedení (bez agresivity, s velkým strachem, s obrovskou empatií, která je někdy až na škodu) mám s Melinou. Lidi vidí klidnýho psa. Já vím, že je klidná jenom proto, že mám já, od které především bere hodnocení o děsivosti nebo neděsivosti světa kolem, prakticky zakázáno projevit sebemenší náznak, že něco není v pořádku. Jakmile dostane lady Melly dojem, že někde v okolí by mohlo být něco, čeho by se mohla bát, zpanikaří a nedá se s ní hnout, jenom ji fyzicky vzít do náruče a uklidnit. To „něco“ může být divný pohyb neznámého člověka smerem k ní (zdrhá, naštěstí mně na nohy), zvuk motoru (zdrhá nebo zalízá, v autobuse, ale zapasovává se tak, že je sama sobě nebezpečná, nejde ji odtud pak dostat) a podobně.
Se zvířaty nemá žádný problém a dovede je skvěle zharmonizovat. Ke zvířatům se chová jako nesmírně pečující máma. Rychle vycítí, co je jim nepříjemné, a prostě to nedělá. (Proto umí na první dobrou vyjít třeba s kočkama; takhle vodila Penny a vychovávala Donny.)
Musím ji pochválit – od té doby, co chodíme na cvičák, je ochotnější nechat na sebe sáhnout od cizích.
Je taky o hodně tlustší, protože ji na tom cvičáku cpeme piškotama, aby s ní vůbec šlo něco dělat. (Jsme na ni s cvičitelkama domluvené. Holky jsou skvělé. Jednu si Melinka zamilovala hned první den – obvykle jí to trvá asi dva měsíce! – a druhou napotřetí.) Poté, co si na cvičáku užije svou hodinku slávy a pozornosti, je dobrá ještě pěkných pár dnů i v normálním životě. Interval se postupně prodlužuje.
Čekám, kdy jí docvakne, že na cvičák vlastně jezdíme autobusem, takže autobus není až tak děsivý. Ale bude to trvat dlouho, dlouho. Zatím vítězí panika. Pak je Melly v odkládacím kotci (a cvičí Donda). Mezitím se Melly uklidní dost, aby se s ní dalo cvičit…
Sobecky prohlašuju, že mnohem radši cvičím s ochotnou a šaškovskou Dondou. Ale Melinka mi pomohla s Penuškou, když to Penny potřebovala, dala jí velmi komfortní poslední rok života, takže Melly ode mě za to dostane tak kvalitní život, jakého bude schopná.
(A stejně je to vobčas o nerv s ní, uf.
Na druhou stranu, když mi po dvou měsících cvičení nějakého cviku začne ten cvik dělat sama od sebe jako vyznání lásky, je to… (h) Teď má takhle v repertoáru panáčkování. Spojuje to s upřeným pohledem do očí: „Věřím ti, nebojím se, miluju tě.“
Jenom cesta k tomu je neskutečně těžká… a na ní spousta regresů.)
Sorry, že je to tak dlouhý. To proto, že bych jí moc přála normální bezstrachovej život – a když uvidím další regres…
Ale většinou jde nahoru, i když strašně pomalu. Nejpomaleji ze všech mých útulkáčů. Penuša byla spravená do půl roku, Nessy do roka…
Když to s Melinou vzdám, ublížím jí, ale je to občas fakt těžký.
Io, toto už je „vyšší dívčí“, proste nadstavba. Máš skrátka na seba také nároky, aké máš, ani ti to inak nikdy nepôjde, ale som presvedčená, že Melly je už dávno s tebou strašne šťastná a dôveruje ti. Niektoré strachy možno nikdy nezmiznú ale oproti jej predošlému životu je to u teba nebíčko. Ale veď to ti nemusím hovoriť …
Petro a Io, opravdu se skláním před vaší snahou vrátit do života psy, kteří uvázli v útulku vlastně bez budoucnosti. Je v tom spousta práce, soucit i pochopení pro zvířata, kterým jiné lidé zmrzačili duši (h)
Tohle nedokáže každý.
Dede, ja si fakt neviem predstaviť lepšie zladenú trojku, ako si ty so svojimi psami, či už to boli kedysi Nazgúlovia alebo teraz AriBerry. Vyberáš si plemená, ktoré ti pasujú a vieš im poskytnúť spôsob života, ktorý zase pasuje im (Nemci na to majú jeden taký krásny výraz že „Artgerechte Haltung“, tak to je presne ono).
Vlastného psa stále nemám, z veľmi podobných dôvodov, ako píše Karakal. Celé dni nie som doma a keď prídem, ešte ma často čaká môj druhý džob. Keby som aspoň robila a bývala v tom istom meste, ale ešte som aj cezpoľná a to sú ďalšie hodiny na cestách. Tak možno na dôchodku, alebo keď raz konečne pozbieram odvahu a poviem si, že ma tá moja biedna živnosť uživí … Mám ale „vypožičanú“ psiu parťáčku v podobe bráchovej Jackie a musím povedať, že tu sa mi snáď podarilo aspoň trochu niečo pohnúť a zlepšiť jej život, lebo brat bol zo začiatku naočkovaný rôznymi bludmi od svojich kolegov a úžasných „kamarátov“, typu že pes má byť zatvorený v klietke/voliére/na reťazi, stačí mu drevená búda, a do tej búdy mu ani handry nedávaj, ani v treskúcej zime, lebo v handrách sa držia blchy, a do vnútra do domu nie, lebo ti v teple schúlostivie a von na ulicu ho tiež nepúšťaj, bude ti utekať, a načo prechádzky … no proste jedna čistá katastrofa, niektorí ľudia majú čo sa týka zvierat v hlavách ešte stále stredovek. Dnes je z voliéry sklad záhradného náradia, psica má padacie dvierka do domu a dva! teplé pelechy s poduškou aj dekou (moja práca, tým myslím vlastná, ušila som jej ich 🙂 ) a prechádzky aj výlety si užíva aj so svojou rodinou, aj so mnou. Tak aspoň že tak.
Myslíte si, že by jako divoký pes dělal něco navíc, nějaké ty aktivity? Aktivně by lovil, ale pokud by ulovil někdo jiný, rád by se nechal pozvat ku stolu. Aktivně by hlídal své teritorium. Možná si chvíli hrál se štěňaty a vyučoval je. Hlavně by šetřil energii a pokud by měl možnost klidu, klidně by ji využil. Ano, těch osm hodin aktivity by měl mít co dělat, co sledovat, čím se bavit. To ostatní je nadstavba hlavně pro nás, protože my s nimi chceme společně trávit čas. Kdybych to nechtěla, nečistím neustále starožitný nábytek od slintů, nevytírám jako blázen stále, neomlouvám se kvůli chlupům a slintům na oblečení. Neplánuji dovolenou podle hlídání psa a neodmítám možnost přenocování jenom aby ta bestie nebyla doma dlouho sama a už vůbec né v noci.
Ono hodně záleží na tom, jaký pes. U plemen původně šlechtěných na práci ta potřeba „něco dělat“ – zaměstnávat mozek nad rámec běžného provozu – zpravidla je, a často velmi silná. Na rozdíl od psů divokých, na rozdíl od společenských plemen… A když tu aktivitu nedostanou, bývá to mnohdy docela blbé – často slýchávám o německých ovčácích honících se hodiny v kuse za vlastním ocasem, borderkách pasoucích lidi, auta či mraky na obloze, teriérech devastujících byt…
Možno u tých psov, čo toto robia, chyba ani tak nie je v tom, že sú to vyložene pracovné plemená a nutne by potrebovali zamestnávať mozog nejakou hrozne náročnou činnosťou, nad rámec bežnej prevádzky. Väčšinou sú len nejakým spôsobom vylúčení zo svojej svorky, nemajú v nej svoje miesto, tí ľudia čo ich chovajú, ich nezačlenia do každodenného života ich rodiny a bežných činností. U ľudí, ktorí od začiatku s úplnou samozrejmosťou berú psa ako člena rodiny a pokiaľ sa to dá, začleňujú ho do väčšiny svojich činností, sa takéto problémy moc nevyskytujú. Pes si v takejto harmonickej svorke proste nájde svoje miesto a nejaké tie svoje povinnosti, ktoré si bude plniť ako plnohodnotný člen (aj keby to malo byť len ležať v pracovni pri lekcii angličtiny a zdobiť, strážiť si svoju mačku, alebo venčiť plyšovú kačku, ako píše Matylda). Majú v tej svorke svoju hodnotu a vedia to. Ale keď sú mimo diania, napr. zavretí v byte, klietke, kotci, a cítia, že sú zo života svorky väčšinou vyhostení a vynechaní, tak potom sa aj zo psa inak spoločenského plemena ľahko stane neurotik a likvidátor.
Skvěle napsané, milá Km! Díky (inlove)
Jenom bych chtěla upozornit, že dnes je na Zvířetníku krásný článek o jednom psím životě. Kdo jste nečetli, nakoukněte.
Dede, asi uvažujeme v tomto případě naprosto stejně. Také jsem začala mít jakési pochybnosti jestli se Ajvi věnuji dostatečně, nebo zanedbávám jejího ducha tak, že z ní vyroste naprosto retardovaný psí jedinec. Potom jsem si řekla, a dost. Jsem už doma i s manželem, pes je s námi od rána do večera, od večera do rána. Pracuje s námi na zahradě, doma, vaří a peče se mnou. Má doma dalšího kamaráda – kocoura. A co má hlavně – naši lásku. Jako bonus beru, že chodíme každý den i přes to, že je na zahradě, do okolních lesů a luk na vycházky, kde si přečte všechny důležité psí vzkazy nebo si pohraje se spřátelenými pejsky. A když je zdraví, klid, pohoda a počasí tak vyrážíme
na dlouhé výlety s její psí kamarádkou. Natěšeně poskakují vzadu v autě a těší se kam je zase povezeme. Stejná situace byla, když jsme bývali v zaměstnání. A opět, pes celý den na zahradě, boudu k dispozici a já se přihnala domů a hned se psem ven, do přírody, do luk a lesů. Který ze psů na naší ulici tohle měl? Někteří strávili svých 15 let na zahradách, které nikdy v životě neopustili a přece byli šťastní, protože když se páníci vraceli domů, tak se s nimi alespoň slovně pobavili, když přijely rodinné návštěvy mohli být s lidmi pospolu. Jinak celý den pospávali. Nebyli ani zanedbaní, ani hloupí, ani se nenudili. Vykonávali řemeslo velmi důležité, hlídali statky svých lidí :-). Jak hůř na tom bývali pejsci dole z vesnice. Já ještě pamatuji doby, kdy bylo běžné, že na dvorku u chatrné boudy byl k ní řetězem přivázaný pes. Já osobně mám ještě schovaný řetěz, který jsem sundala nějakému psovi, který s ním pobíhal po naší ulici. Na krku odřený přestárlý kožený obojek, na něm zánovní řetěz, na jehož opačném konci na kovové plošce trčely ještě zbytky šroubů, které se mu podařilo vyrvat ze ztrouchnivělého dřeva boudy. Vzpomínám si jaký vztek na „pánečka“ mě tehdy chytil, když jsem celou tu „parádu“ neznámému psisku sundávala z krku.
Kromě základní ovladatelnosti a poslušnosti učím své psy ještě jedné disciplíně. Aby dokázali bez hysterie a v klidu na nás kdekoliv počkat. Doma, v autě, dokonce i v pokoji penzionu, aniž by ničili zařízení. A to se mi zatím dařilo. U Ajvi jsem ten penzion ještě nezkoušela. Přece jenom to, že jsme s ní doma udělalo své. Je na nás závislá. Je, tak jako přes třicet let předchozí naši psi, právoplatným členem naší smečky. Se všemi svými požadavky, které plníme, ale i povinnostmi, které musí plnit i ona vůči nám.
Ano Alex, souhlasím. Těší mě, že si rozumíme i v psích otázkách, nejen těch lidských (inlove)
Mimochodem, pokud by na přiložené fotky koukla Pitrýsek, tak by se jí asi udělalo mdlo – teprve na fotce vidím ty zuby, jaké jsem nadělala na Berryině kožichu, když jsem jí stříhala chlupy pod břichem a spodničky:)) Jo, i po tom ostříhání jí zbyly pořád tak 5 cm dlouhé chlupy… je to medvěd huňáč:))
Takže jsi se netrefila do jména – měla se jmenovat Berry von Hunyady
U nás doma je vlastně cirkus. Tři psi a dvě kočky vyžadují denní nácvik souhry. Ráno jde psí suita ven a kočky čekají na gáblík. Po gáblíku je hrací chvíle, zatím co gerontíci loudí další žrádýlko, Ája loudí přetahování s hračkou. nejoblíbenější je slipečka zob, zob, z ní už je jenom krk a zobák a pak sobeček hop, hop,vánoční ,pískací hračka a z této už je jen červenozelený hadr. Kočindy se baví v publiku. Pak chvíli Ája zlobí Miu ďobe do ní packou ze všech stran. Kolem 10:00 všechno stichne a nadchází dopolední siesta. Kolem dvanácté hodiny se psí trio začíná vrtět a očima sleduje každý pohyb dospěláků.Kočindy stále spí.
Po obědovém venčení opět hrací chvíle, před tím venku.Nastává čekání na velkou vycházku,zatím co Daníkovi je dopřáno kutat díry a o nic jiného nemá zájem,na Babu je třeba dát pozor, moc ráda chodí ale je jak malý kávový hrnek na kolečkách, jede a jede, kam ji nasměruji tam cupká ale ta rychlost je neuvěřitelná. Ája je vyloženě hrací a vítací pes, bez hry je NUDA!Tak se schovávám, utíkám,hážu, snažím se cvičit. Kočičí dámy vyžadují mazlení a mazlení a mazlení.Jako ředitelka tohoto cirkusu toho mám někdy dost ale všechny je milujeme.Kéž by se tak měly všechny bytosti na světě.
milá Jenny, to je krásnééé, ředitelka cirkusu se opravdu snaží 🙂
Jenny, u vás doma musí být moc a moc milo! (inlove)
Proč nemám psa? Jistě, jsou tu alergie, ale není to jen to. Mám pocit, že mu nedokážu dát, to co popisuješ v článku. Protože odcházíme z domova v sedm a vracíme se v šest. Je mi líto dětí, ale ony jsou ve školce v podstatě spokojené. Jenže jakékoliv zvíře, i ta kočka, potřebuje víc. Pořád si říkám, že až budu děti větší a budou chodit ze školy dřív domu, tak možná. Ale dokud je půl dne byt prázdný (a z druhé poloviny většinu času spíme), tak to prostě nejde. Sama sebe se snažím přesvědčovat, že je to tak správné a rozumné. Ale chodíme s dětma okukovat do „zverimexu“ a obhlížíme zvířátka, která míjíme. A debatujeme, jestli radši kočku, nebo psa. Děti kupodivu radši kočku. Uvidíme za pár let.
Milá Karakal, nad tím je zbytečné hloubat. Prostě jako rodina žijete způsobem, který zvíře vylučuje – tedy aspoň zvíře navázané na člověka. No a co? Nemáte povinnost mít zvíře… navíc je to od vás velmi zodpovědný přístup. (inlove)
Je dost lidí, kteří podmínky nemají a stejně si zvíře pořídí – a spokojený pak není nikdo. To je ale případ, kterého se můj dnešní článek netýká.
kočku nemusíš venčit a lepší mít dvě (chuckle) , ovšem mít dvě Cecilky,to je na sebevraždu 😀
ale fajn je i morče…pro začátek…
Teda, pokud člověk nestojí o dvě Cé-cilie (co žije na Moravě, co je ta Dyje), tak si pořídí dva kocúry – i ta kastrace je snazší a levnější a navíc, jak to tak sleduju, jsou přítulnější a méně devastující (ovšem že jsou výjimky z pravidel, s tím musí jeden počítat) (rofl)
Můj manžel se také občas ptá, zda je ten kocour Fousín u nás šťastný ?
Já povídám, že je. Neboť plná miska, trocha toho pomazlení a her a teplý pelíšek je to o čem na ulici asi snil. Možná by se občas rád proběhl venku. Ale to na sídlišti nejde. Bezdomovectví si užil dost.
Hepinka má také svoje. Jen nám asi nemůže odpustit, že jsme domů přitáhli Fousína. Ale už mu vleze při krmení do jeho misky a odstrčí ho. Asi si to miláčkové už mezi sebou vyřídili a vyříkali.
Míša
Míšo, myslím, že tohle jsou myšlenky, se kterými občas zápasí každý člověk, který má pouze bytové kočky. Jenže u takových lidí obvykle zároveň platí, že pokud by kočky nebyly jen bytové, nebyly by vůbec. tedy spousta zvířat by nenašla láskyplný domov a spousta lidí přišla o milované společníky. Vždy je něco za něco… a platí to i pro lidské welfare
Co si budeme povídat – VŠICHNI VÍME, ŽE BYSME MĚLI S TĚMI PSY DĚLAT VÍC! (chuckle)
Jendže a protože většina z nás žije také ve společnosti dvounohých, kteří také vyžadují naši pozornost (hmm, možná že i těm bychom se měli víc věnovat a líp vycvičit) a taky mnozí z nás chtějí i nějaký čas jenom pro sebe (a to nemluvím o době, kterou po nás požaduje zaměstnavatel (fubar) ), tak děláme co můžeme a co stíháme.
A stejně mne nepřestane být líto, že jsem s Toyou nedělala agility, myslím, že by jí to šlo a bavilo … no jo, ale když jsem na to přišla (díky Páje a jejímu parkurovému parku v Termitu) až dost pozdě – to jí bylo už 10 roků … ;(
jé díky mě!!! to je milé a krásné a děkuji 🙂
Ygo, řeklas to naprosto přesně! (rofl)
Jo… i s těmi příbuznými (inlove)
Ygo, presne, a koľkokrát si hovorím, že aj sebe by som sa mala asi viac venovať a lepšie sa vycvičiť 😀
Když jsem si pořizovala kavalíry, věděla jsem, že nácvik obran a podobně není to, co bych chtěla, žádala jsem jen parťáka pro sebe a děti. Borůvku jsem vozila na cvičák, abych se naučila, jak psa naučit základní výcvik. Nicméně moji psi mají jen povalování po domě, hlídání domu a zahrady, odkud musí vyhánět zlotřilé ptactvo a kočky, hlídání vlastní kočky, denně jednu dlouhou procházku s běháním a čucháním, občas potkáme i jiného psa a přesvědčíme majitele, že se smí očuchat (to jsou prostě ty vesnické manýry, pes se má věnovat jen majiteli a rozhodně si nemá všímat jiných psů, achjo), jezdíváme na výlety a dovolené. Navíc se strakatice účastní hodin angličtiny, kde je nutno přivítat příchozí, dekorativně se odložit v pracovně na pelech a dotyčného zase vyprovodit.
Mohla bych s nimi dělat víc. Jenže nevím kdy. A tak s nimi jen opakuju to, co jsem se naučila s Borůvkou na cvičáku- naučila jsem to i Světlušku- a věnuju jim svou pozornost. Asi jim to bude muset stačit.
Matyldo, já si myslím, že jim to stačí dokonale. (inlove) To jen ta debilní snaha pořád něco dohánět a předhánět, která je nám očkovaná ze všech stran, člověka nutí zpytovat svědomí i nad jinak příjemným způsobem života 🙂
„…dekorativně se odložit v pracovně na pelech…“, priam ich vidím, ako maľované. A vôbec, to všetko sú samé dôležité povinnosti a oni ich náááhodou berú veľmi zodpovedne! 🙂
Ahoj Dede. Zvíře nemaje, a je to čistě z praktických důvodů, bývám dlouho pryč a do práce ho brát nemohu a je jedno byl-li by to pes nebo žirafa, musím toto téma pojmout jen zprostředkovaně. Černočerný německý ovčák Agouš, žijící v sousedství, sice celé dny hlídá svůj „rajón“, ale soused s ním často chodí i jezdí pryč. Ten pes není zbytečně agresívní, jak někdy bývají psi zmučení nudou, takže snad v pohodě. Když jsem na zahradě, opře packy o plot a dožaduje se piškotu, máme se sousedem domluveno, že jeden denně smí ode mně dostat. A to mi připomíná, došly piškoty, musím zase koupit pytlík.
Dnes vyrážím opět na rehabilitaci. Rehabilitační sestra má ze mě ujímání, protože když jí vždycky řeknu co jsem všechno dělal a jak cvičil, všechny cviky které chce dělat ona předvedu bez její pomoci, tak drmolí cosi jako proč sem ten člověk vlastně chodí, že je tu zbytečná . Tak jsem ji pozval na zmrzlinu, aby neměla existenční krizi. Zmrzlinu všechnu snědla a krizi má stejně, no chápete to??? 😀 Další zmrzlina nebude, kam bych přišel. 😀
Alasdaire, jestli nepomohla zmrzlina s milým chlapem, tak to bude asi hluboká krize:)) S tím už těžko něco uděláš.
Aspoň s tím Agoušem to máš jednodušší! (chuckle)
To rozhodně ano, Agadir je hrozně úplatný. Ale jen od známých, jinak kolemjdoucí straší efektivně, i kdyby mu strkali mezi příčky plotu třeba pražskou šuňku. 🙂 Ale tady moc lidí nechodí a když, tak šuňku stejně nemají. 😀
A když mají, tak nedají, neb jsou oblhútní (tj. že sežerou radši sami).
upeč mu játroví…to je super úplatek ….
Samorehabilitace! Tak tebe bych fakt ráda potkala, jen doufám že to nebude při příležitosti udělení pokuty za bivakování v CHKO (blush)
Neboj se, já pokutový blok tahám velmi zřídka a nerad. 😀 Často ho ani nemám.
Tak to je zase téma aktuální.Byla jsem teď přes víkend na závodech agility a mohla pozorovat vztah soutěžících párů.Většina byli parťáci,dvojka.Pokud nebyli na parkůru,společně se venčili,komunikovali spolu a nějakou dobu potřebnou na odpočinek pejsek spal v kleci nebo přepravce a páneček sledoval závody.Potom tam byli vrcholoví sportovci,bylo vidět,že mají nastudovanou teorii i praxi,prostě profíci,ale i u nich byl vidět dobrý vztah a parťáctví.A potom tam byla skupina lidí,řekla bych silně ambiciozních na kterých bylo vidět,že psa mají jako nářadí.Žádné mazlení,parťáctví.Jen povely.Nechci tím říct,že člověk nemá psovovi velet,ale tady chyběl cit,parťáctví.A tak si myslím,že má-li pes milujícího páníčka se kterým prožívá aktivní život,je to to nejlepší,co ho může potkat.A i pro páníčka je spokojený psí parťák přínosem.
Jiřino, to ses dotkla zase jiného tématu – pracovní psi… Ono psi vedení tak, že se dostanou z kotce jen tehdy, když jsou pracovat, totiž mají často lepší výsledky než psi, kteří vedou společenský život a práce pro ně není jedinou radostí, kterou mají.
Vím o takovém způsobu cvičení a jeho výsledcích. A proto i vím, že moje holky to nikdy tak daleko nedotáhnou… 🙂
Tedy ony to nikdy tak daleko nedotáhnou i proto, že já jsem mizerný cvičitel… ale to už jen tak na okraj (blush) Princip ale platí!
Ano,máš pravdu,že ten pes který jen pracuje a zná jen kotec nebo práci má lepší výsledky.To beru u záchranářů,policejních psů,ale proč u sportu který by měl být zábavou.A v agility jsou dvojice kde je dobře spojen výkon/špičkový/ a vztah.Bylo na těch závodech těch čistě pracantů minimum a o to víc to bylo vidět.Je taky fakt,že toto je na delší debatu,která ale stejně nic nevyřeší.Tak to prostě je.Někdo má zvířátko proto,že je má rád a někdo proto,že je to in.
Jiřino, ano, ambiciózní pánící na různých závodech!!! To platí i u koní. Kolikrát přemýšlím proč si ty svoje ambice raději neužívají třeba v horolezectví nebo v parašutismu, proč do toho tahají živého tvora ?! (envy)
Ano, Alex. Ambiciózní páníky jsem taky zažila, bohužel. Na chrtích dostizích. Někteří šli tak daleko, že od cíle psa nesli, protože byl nadopovaný a po závodu totálně vysílený. Měla jsem chuť vraždit (envy) Opravdu se měli dát na bungee jumping. A ani by mi nebylo líto, kdyby ta guma byla krapítko zpuchřelá!
tak k dokonalosti mám velmi daleko ale mě to stačí, včil jsem trošku pozměnila styl výcviku a třeba Nastěnka je jak vyměněná, ani nevypadá jak můj pes, cvičí krásně správně přesně a ještě ji to baví a sama chce…. 🙂 tak nakonec já!! budu mít aj poslušné psy, neuvěřitelnééé
Pájo, zrovna ty jsi pro mě příklad člověka, který se psy dělá naplno! 🙂 A že to zvládáš i s Olíkem mě nepřekvapuje – takhle se líhnou malí kynologové (chuckle)
bezva sem pošlu svého kamaráda, který je ochotný se mi věnovat co se výcviku týka!! bude 100% překvapený a ptát se, která Pája
on zná jen tu, která: dává odměnu buď za nic nebo brzo, stojí křivě, používá zbytečně moc povelů a pochval, neumí čelem vzad a já už nevím co všechno 🙂
každopádně děkuji za kompliment
Pche Pájo, že ten tvůj kamarád je krátkozraký a stydí se nosit brýle … 8)
Já považuji společný život s Kubíčkem a Oskarem za úžasný a velmi obohacující. Doufám, že oni si na společné soužití také nestěžují. Kubík je šťastný, když má kolem sebe svoji smečku. Jen z kocoura není moc nadšený, toleruje ho, ale vocamcáť-pocamcáť.Oskar je samotář, ale i ta samota má své meze. Když je sam delší dobu /samozřejmě s hlídací a krmící tetou/, tak jeho radost z našeho návratu je veliká a chuť k mazlení mu vydrží aspoň dva dny. Pak mu otrne a je z nej opět Oskar-netykavka.
Teď začínáme řešit otázku přesunu našich chlupatců přes oceán domu. S Oskarem není žádný problém, předpisově splňuje váhu pro přepravu na palubě a začal si nacvičovat skok a pobyt v cestovní tašce. U Kubíčka je trošku problém váha, přesahuje limit o kilo, tak máme 7 týdnů na „nápravu“
Epulko, tak mise končí nebo jedete domů na prázdniny? (inlove) Přeju úspěšné hubnutí, aby Kubík nemusel do podpalubí a vůbec šťastný přesun přes oceán!
Epulko, věřím, že to kilo co zhubne, bude pro jeho dobro :-). A doufám, že se sejdeme na některém jihomoravském venčení i s Kubíkem.