České Dráhy nabízejí nově Včasné jízdenky do zahraničí bez omezení na větší města, jedinou podmínkou je vyhledané spojení. Tahle nabídka platí pro Slovensko, Rakousko, Polsko a do jisté míry i Německo.
Díky tomu jde vymyslet opravdu zajímavé cesty, kdy z vlaku poznáme obrovský kraj neznámý a stojí to jen pár peněz. Vyzkoušeli jsme s kamarádem takto procestovat kus Slovenska. Pojďme si ukázat, co můžeme při takovém cestování vidět.
Olomouc – Žilina
Náš první úsek začal v Olomouci na hlavním nádraží. Vlakem EC 121 vyjíždíme v 7:46 směr Žilina. Až do Hranic na Moravě je trať klasický koridor Praha – Ostrava, pak odbočíme na trať vedoucí přes Valašské Meziříčí a Horní Lideč do Púchova. Vlak nejprve obkrouží město Hranice a pak po znatelně horších kolejích, než jsou na koridoru, následuje hlavní silnici až do Valmezu.
Cestou ještě mineme Teplice nad Bečvou, z vlaku je pěkný výhled na lázeňský areál, Je tu však i Hranická propast, nejhlubší v ČR. Za Valašským Meziříčím vlak vjíždí do sychravého rozmezí Beskyd a Hostýnských vrchů a údolím Vsetínské Bečvy vede zaříznutá mezi svah a silnici. Někdy je silnici tak blízko, že dokonce silniční radary ukazují rychlost vlaku a blikají „ZPOMAL!“.
Za Vsetínem ubývá lidí, vlak stoupá dále do hor a začínají se otevírat Valašská panoramata hor posetých lesy a loukami a domečky co vypadají jako hračky. V Horní Lidči vystoupí všichni, kdo nechtějí cestovat do zahraničí, z reproduktoru se s námi ČD rozloučí a pomalu vjíždíme na Slovensko. Kousek před hranicí ještě projedeme jediným tunelem na trati. Ten se nachází u obce Střelná na České straně a je kompletně obnovený. Je to asi nejmodernější kus trati mezi Hranicemi a Púchovem.
Když míjíme zastávku Strelenka, tak už definitivně víme, že jsme na Slovensku. Vlak celou dobu vede nad obcemi, což zaručuje další malebné výhledy na život v horském průsmyku. Údolí není dlouhé a než se nadějeme, brzdíme v první Slovenské stanici Púchov. Za Púchovem projíždíme po Slovenském koridoru Bratislava – Žilina, který je stále ve stavbě, takže značně omezený pomalými jízdami. Můžeme však pozorovat obrovský tok Váhu a vodní nádrže, podél kterých trať vede. Třeba vodní nádrž Nosice.
Podle vysokých mostů, které Váh překonávají, poznáme, že se blíží Považská Bystrica.
Za ní už to je jen chvilka v údolí, několik mimořádných zastavení kvůli stavbám a přijíždíme do konečné v Žilině zpožděni asi 10 minut. Je to také konečná stanice EC 121 Hradčany.
Žilina – Banská Bystrica
Žilina má obrovské nádraží, nejen osobní, ale má několik nákladních nádraží na všech stranách města. Jen cestou od Považské Bystrice projíždíte několik minut podél obrovského kontejnerového překladiště. Na nádraží máme asi 20 minut. Trochu jsme překvapeni, když nás podchod místo do haly vyhodí rovnou na pěší zóně vedoucí do centra a ještě jsme od nádražní budovy odděleni frekventovanou silnicí.
Druhý pokus už je úspěšnější, ale vidíme, že našemu dalšímu vlaku stále nepřiřadili nástupiště. Má v Žilině začínat, tak by tam už mohl být, jdeme se podívat na 1. nástupiště a skutečně tam stojí na třetí koleji červená souprava s bílou cedulí ve dveřích: Vrútky, Bánská Bystrica, Zvolen.
Náš spoj je pojmenovaný Zr 1847 Šturec je pětivozová souprava tažená i u nás známou lokomotivou „brejlovec“. Souprava je složená ze starších vagónů a díky tomu můžeme koukat pohodlně z oken, což hned vyzkoušíme a pohlédneme na masiv Velkého Kriváně, který byl ještě (18. 4. 2015) zasněžený.
A osobáček do Rajce reprezentovaný slovenskou obdobou naší regionovy: Bagetou.
Když se vlak vyplete z Žilinského kolejiště, projede ještě kolem nákladního Terminálu Žilina, kde se ve velkém překládá mezi loděmi, vlaky a nákladními automobily.
Za chvíli jsme z města venku a blížíme se údolím Váhu přímo pod známou zříceninu hradu Strečno.
Železnice se kolem Strečna různě proplétá a tak si můžeme hrad prohlédnout celkem z blízka.
Hned za hradem vlak mizí v tunelu a objevuje se v hrozně hlubokém údolí Váhu, které rozděluje pohoří Malá Fatra vejpůl.
Do hory se ještě zařezává jako nůž stavba nové dálnice s několika tunely a obrovskými betonovými pilíři. Výškový rozdíl mezi dnem údolí a okolními horami přesahuje 900 metrů, takže vršky působí opravdu impozantně.
Průjezd údolím zakončíme ve stanici Vrútky.
Za Vrútkami odbočujeme do Martina, opustíme tak železniční koridor v údolí Váhu a vjíždíme do mělkého a rovného údolí řeky Turiec.
Kterému vévodí především hora Velká Lúka (1475 m), kde je vysílač a jde tam i vyjet autem z Martina.
Po zastavení v Martinu to vlak může rozjet. Do Turčianských Teplic je to skoro 30 kilometrů jen rovně, nekonečnou rovinou mezi Malou Fatrou, a Velkou Fatrou.
Vlak to sviští jen rovně mezi poli, krajinou placatou jak někde v Polabí. Je neskutečné, že se mezi tak vysokými horami vytvořilo tak ploché a široké údolí navíc podél tak malé říčky jako je Turiec.
Za Turčianskými Teplicemi údolí pomalu končí a po zastavení v Horné Štubni a odbočení od trati do Žiaru nad Hronom začíná ta pravá zábava. Vlak najíždí na jednokolejnou krkolomnou a klikatou trať do Banské Bystrice.
Trať postavená roku 1940 je 41 kilometrů dlouhá a pomocí 22 tunelů, 112 mostů a 4 viaduktů vede z 567 metrů nad mořem do 692 metrů a pak klesá o 349 metrů do Bánské Bystrice, kde se napojuje na trať ze Zvolena. Hned první tunel Čremošianský je nejdelším tunelem na Slovensku a měří 4698 metrů. Celková délka všech tunelů na trati je 12 211 metrů.
Na stavbě trati pracovalo 12 339 dělníků a došlo tu ke 2266 úrazům, z toho 492 těžkým a 35 smrtelným, stavba trvala 4 roky. Jízda po trati je skutečně zážitkem, i když v současném jízdním řádu na trati vlaky nikde nezastavují, maximálně v Harmanci čekají na křižování. Možná v létě budou jezdit nějaké sezónní motoráčky, protože by byla škoda nevyužít turistický potenciál. Trať vede krásnou divokou přírodou a v Harmanci dokonce kolem jeskyní.
Nejdříve musíme vystoupat do staníce Čremošné, za ní vjedeme do zmíněného nejdelšího tunelu Slovenska.
Po opravdu dlouhé jízdě ve tmě se vynoříme mezi horskými masívy a vlak se kroutí po horském úbočí, jednou v zářezu, jednou na mostě, často v tunelu. Před staviteli v té době nelze než smeknout. Zvláště to neustálé střídání tunelů ve zhasnutém kupé je celkem sranda. Myslím, že hodně dětí by se na této trati buď bálo, nebo náramně bavilo. Rozhodně bych tu nechtěl jít během jízdy na záchod. Na zastávce Harmanec Jaskyňa se vykřižujeme s protijedoucím vlakem a frčíme si to většinou někde mezi 60 a 80 kilometry za hodinu dál do hor.
Výhledy jsou trochu kryté stromy, ale na jaře je toho vidět celkem dost. Foťák to pochopitelně neumí v té rychlosti moc zachytit.
Podél trati není moc vesniček, ale někdy je na ně moc pěkný pohled.
Vlak místy mění směr i o 180 stupňů, takže pozorný cestující uvidí trať, kudy pojede, nebo kudy už jel.
Křižujeme i s nákladním vlakem. Pro něj to musí být teprve jízda.
Také potřebuje postrk do kopců.
Časem se trať začne napřimovat a údolí více otevírat.
To znamená, že už se blíží Bánská Bystrica a horská jízda se blíží ke konci.
V Bánské Bystrici máme kolem hodiny času na prohlídku.
Jsme trochu překvapeni prostředím před nádražím. Většinou paneláky a široké silnice. Ani náznak nějakého historického centra. Po prostudování mapy zjistíme, že do centra to je asi 1,5 km. Zvolili jsme řešení, že tam dojdeme pěšky a zpátky využijeme MHD. Centrum však příjemně překvapilo. Opravdu si zachovalo původní ráz a i kostely jsou v dobrém stavu.
Náměstí je čisté a prostorné a hlavně bez aut. Uprostřed se nachází několik květináčů, kašen a jeden velký památník padlým při národním povstání.
Nejen náměstí je pěkné, i pěší zóny na něj navázané jsou v dobrém stavu. Bohužel v sobotu tam snad není jediný obchůdek otevřený. Jen bary a fast foody.
Když nám už čas ubýval, sešli jsme dolů na Štádlerovo nábřeží, kde teče řeka Hron a je asi pomyslným dopravním uzlem Bánské Bystrice.
Autobusem jsme se dopravili zpět na nádraží, kde nás očekávala další souprava tažená brejlovcem a starými vagóny. Tentokrát půjde o znatelně delší štaci. Skoro tříhodinovou cestu přes hory do 180 km vzdálených Margecan.
A já přidám otázky:
Jezdíte rádi na Slovensko? A kam? Máte tam místa, kam se rádi vracíte?
A ještě: jezdíte taky rádi vlakem?:)) D.
Na Slovensko jezdím moc ráda a taky to tam mám ráda.Tatry všechny,řeky, přehrady , přírodu. Nikdy na Slovensko nezapomenu,protože jsem se narodila v Československu a cítila jsem se doma jak v Čechách, tak i na Moravě a Slovensku. Mé revma bývá hostem v Podhájské, zatím autem ale na vlak dojde.
Pomalu a lehce přesedlávám z auta na vlaky, zatím mám jen seniorskou u nás, podívám se i na ostatní. Nejen Kauflandem je člověk živ,hahaha!My důchodci jsme nezničitelný a kdo není, jistě bude.
Díky za bezvadně sepsanou a nafocenou cestu Slovenskem,bude mi návodem, zařazuji do cestovních přání k uskutečnění.
Páni, první trasa je pro mě přímo vzpomínková, vlakem z Olomouce do Žiliny jsme jeli s mužem na svou první společnou dovolenou, s báglama na zádech. Z Žiliny jsme ještě popojeli do Varína a pak jsme se týden toulali po Malé Fatře.
Vlakem po Slovensku jsem cestovala kdysi také služebně – náš podnik měl sesterské koncernové podniky v Banské Bystrici a v Prešově. Slováci byli vždy nesmírně milí a pohostinní a dbali o to, abychom – když už jsme k nim dorazili přes celou republiku – taky něco viděli. Ovšem na Prešov mám nezapomenutelnou vzpomínku. Cestovaly jsme, 3 ženské, lůžkovým vlakem, vyjížděl z Prahy večer a ráno jsme měly být v Prešově. Byly jsme poučeny, že poslední dědina před Prešovem je Kysak a jakmile jím projedeme, je třeba postupovat k východu z vozu. Večer a velkou část noci jsme prokecaly a prochechtaly, spát se nám nechtělo. To přišlo až k ránu, usnuly jsme všechny a ráno první, co zaregistroval můj probouzející se zrak, byla cedule s nápisem Kysak. :O To byl potom fofr! Ale vystoupit jsme, ač lehce rozvrkočené, stihly. (whew)
Hehe, to už dnes snad ani nejde. V Kysaku se musí přestupovat.
Mile cislo,je obdivuhodne ako to vsetko ovladas a ako putavo vies pisat.Vsetky tie trasy som v mladosti prejazdila.Potom prisla era automobilizmu cestz skor do cudziny.Tohto roku sme dostali darcek-vsetci studenti a seniori nad 62 rokov mame vlaky zadarmo/Ic a EC za 1 eu./Tak cez volne vikendy zacinam zase cestovat.Podotykam.ze cestovanie zadarmo plati i pre ceskych studentov a seniorov.vybavuje sa to v prvej zel stanici,kde na podklade pasu alebo OP vam vystavia preukaz na cesty za O eu,musite si „kupit“c.listok s cenou O eu a trada.Opozicia to vola Ficov populizmus.
Vím o tom, ale už nejsem student. Je to hlavně nefér vůči platícím. 50% dolů všem by třeba bylo mnohem užitečnější.
Moc pěkné fotky, tradičně.
Já bych třeba i měla vlak ráda, ale v téhle zemi je to dost dřina. Hodně se to zlepšilo, fakt hodně. Ale dráhy před sebou mají ještě zatraceně dlouhou cestu. O víkendu jsme jeli z Hlavního nádraží v Praze do Černošic (to je tuším jedna stanice za hranicemi Prahy, asi čtvrtá nebo pátá stanice od Hlaváku). Jasně že měl zpoždění…
Trať z Prahy do Berouna je celostátní problém, který vlády nechaly vybobtnat do extrému. Je to mezinárodní koridor do západního Německa a je ve stavu jak někde v Rumunsku. Od Berouna po Plzeň se staví nová trať, k hranici se bude modernizovat, ale tady se neví jestli postavit tunel nebo opravit starou trať. Trať je však strašně přetížená a poruchová, takže zpoždění tam jsou dost častá.
Další nádherné obrázky se slovním doprovodem. Fakt obdivuji „stabilitu“ fotek, já bych u těch „z okýnka vlaku“ měla určitě jen šmouhy. Krásné pokoukání.
V dětství jsem se vlakem najezdila hodně (do chaty, k příbuzenstvu, různá setkání atd), pak za pobytu v Německu jsme s manželem vlakem jezdili do Alp (a já do Prahy, když jsem jela sama). Teď už jsou to roky, co jsem jela naposledy, v Americe vlastně nikdy(když nepočítám bostonské a NY metro – to jsou take vagóny, že?). Jo, tenkrát v dětství bylo při nástupu naší první snahou dostat se (procpat se)k okýnu, abychom se mohli dívat na krajinu. I když jsme jezdili třeba každý víkend stejnou trasu, nikdy mě pohled z okýnka nenudil. Na slovensko jsem vlakem jela 2x (za kamarádkou), vždy rychlíkem, myslím, že se jmenoval Slovenská strela. Přesto to z Prahy bylo do Bratislavy snad 5 hod, možná víc.
Díky, ono to u klasického digitáku není tak hrozné. Mobilem by to dopadlo hůř 🙂
S nasima jsme na Slovensko jezdili dost casto, ovsem autem. Casto jen na zapadni Slovensko. Nasi milovali Sulovske skaly na jare – chodili jsme koukat na koniklece. Ale asi tri kempovaci dovolene jsme stravili na Slovensku a projeli toho kus – nejvic na vychod az ke Spisskemu hradu. Chet v jedne obrazove publikaci o Ceskosovensku velmi obdivoval rezby Mistra Pavla z Levoce. Tak jsme si jednou udelali vylet s mym synovcem a Chetem pres Terchovou do Nizkych Tater do Jasne Doliny, a odtud do Levoci. Chet byl skutecne dojmuty – vydrzel v tom kostele snad dve hodiny. Cestou zpatky jsme jeli kolem Vahu a Chet si malem vykroutil hlavu, aby videl na hrad. Co mi ze Slovenska chybi, a kam bych moc rada chtela, je Banska Stiavnica a okoli. Snad letos v pozdnim lete. 🙂
Jo v Šulovských Skalác i Terchové jsem byl. Slovensko je přírodou úplně někde jinde.
Jo, po Slovensku jsem toho vlakem něco najezdila – a to už úplně odmala, režijka je režijka 🙂 A trasu Praha – Košice jezdíme pořád.
Margecanský tunel jsme jednou s Martinem ocházeli pěšky (tedy horu, ve které tunel je) a pak jsme museli jít přes řeku po železničním mostě… no, měli jsme zatracenou kliku, že jsme to stihli mezi dvěma průjezdy vlaků 😛
Jo a pohled z tratě na Vysoké Tatry (mezi Popradem a Štrbou), vůbec, na jaře, kdy to dole kvete, ale ony jsou pod sněhem, to je taková krása, že jsem se jí nikdy nenabažila (inlove)
Jo to jste museli mít smůlu. V Margecanech po mostě jezdí jen lokálka na Telgárt, to jste vychytali zrovna křižování, kdy jel jeden vlak do Margecan a další se hned vracel 🙂
Mile Cislo, troche OT dotaz. Proc probuh je vlakove spojeni z Olomouce do Brna tak neuveritelne spatne? Vecer se z Brna do Olomouce skoro nejde dostat. Pred asi sesti lety jsem hledala vlakovy spoj kolem 9. vecer z Brna (byla jsem na brneni) a jedine spojeni bylo Brno-Ceska Trebova, tam cekat, a pak z CT do Olomouce. Takze jsem zvolila zluty autobus, ktery ovsem jel z Prahy, a na D1 uvizl v kolone kvuli snehove kalamite.
Ano poslední vlak v 9 večer přes Přerov je na houby. No a proč? Rušit poslední vlaky je trend posledních 2-3 let. Rychlíky objednává stát. Tam si banda úředníků vezme čísla obsazenosti vlaků (bůh ví jak sestavené) a škrtá co se mu nevejde do tabulek. Do těchto tabulek se obvykle nevejdou poslední spoje (třeba dříve jel vlak z Prahy do Františkových lázní v 9 večer, dnes v 18:15 a jen do Chebu). Úředníkovi je jedno, že ten vlak tam je pro lidi, kteří se nebudou mít jak dostat, že tím podpoří ekonomiku toho města, protože tam budou lidé více utrácet a i když někteří se rozhodnou přespat, jiní chytnou dřívější spoj, tak nebýt toho posledního vlaku, tak by nikam nejeli. Takže to chce nakopnout nějakého úředníka na ministerstvu dopravy.
Dekuju za vysvetleni.
Děti dřív braly cestu vlakem jako atrakci, dneska je to pro ně jediný způsob, jak se dostat do Brna, a tak nadšení značně polevilo, když vlakem jezdí denně. Občas jedu vlakem taky, tuhle jsem byla vlakem v Praze- rozdíl mezi rychlíkem a expresem byl co do kvality propastný, i když stály stejně. Nicméně běžná cena vlaku je pro nás dost vysoká, když máme jet čtyři a za měsíc bude mezi námi už jen jeden student. Navíc systém ČD ohledně slev pro studenty je mi dosud záhadou.
Nejlepší pro mladší 26 let je IN50 na 3 roky za 3990kč. Stačí když pod 26 je při koupi. Pak je celá republika doslova na dlani, protože všechny jízdenky jsou levnější než valná většina slev (o jiných dopravních prostředcích nemluvě)
Vlakem jezdím rád, ale bohužel málo, protože všude, kde se většinou vyskytuji, je strašlivě drahý, obzvlášť, máme-li jet jako celá rodina. Ovšem už se těším na léto, kdy s Aniou pojedeme vlakem na výlet po Maďarsku a západním Rumunsku 🙂
Kam v tom Rumunsku jedete? Nejedete náhodou semhle: http://www.parcapuseni.ro/? My jo, v první půlce července, a už se moc těšíme.
A tady je pro představu pár fotek: http://1url.cz/VvfQ
My pojedeme po městech, ne po přírodě – bude to buď trojkombinace Satu Mare – Oradea – Arad, nebo Oradea – Arad – Temešvár. Ale ten park vypadá opravdu hezky.
Vlakem jezdíme rádi. Ke dráze mám od dětství kladný vztah. Jako dítě jsem jezdila k babičce na venkov vlakem často. S dvojím přestupem na motoráčky s dřevěnými lavicemi. Můj muž, který je o 16 let starší než já, dokonce vzpomíná, jak si cestující ve vagónu v zimě topili.
Každý rok v létě jezdíme vlakem za švagrovou do Teplic. Z Plzně do Prahy, kde přestoupíme na rychlík směr Ústí. Vlak si to sviští koridorem a zanedlouho jsme tam.
Letos pojedeme na krátkou dovolenou do Mnichova. A pojedeme vlakem Alexem. Tak na to se těším. Cesta tam bude trvat 4 hodiny, ale za to pohodlí to stojí. Navíc nádraží je v centru a nedaleko máme ubytování v hotelu. Jen mě trochu mrzí, že výstavbou koridoru jsme přišli o výhled na krajinu. Všude jsou podél trati nevzhledné stěny. Uvidíme jak tomu bude v Německu.
A zakončím mým oblíbeným citátem ze Švejka :
“ Poměry ( myslím na železnici ) se rozhodně zlepšily. „.
Míša
Ono to je do Teplic blíž přes Prahu než přes Most? Mylsím, když nejsou výluky na Plasech.
Na Mnichov (-Domažlice) nejsou protihlukové stěny snad nikde, trať je defacto lokálka až do Schwandorfu, pak se přiznám nevím.
Ono to do Teplic přes Most jezdí špatně. Nejlepší je to přes Prahu. Spoje docela navazují.
Míša
Dobré a hezké ráno. Na Slovensku jsem byla s manželem naposledy v roce 1988, autem. V dětství jsem jezdila s rodiči na Slovensko často (také autem), v roce 1968 v létě, začátkem července jsme pod Strečnem museli dávat přednost vojenské Sovětské koloně, neb probíhalo cvičení Varšavské smlouvy. Jak to dopadlo v srpnu, všichni víme.
Jezdívali jsme do Tater, protože Tatry tatínkovi po operacích plic v padesátých letech (TBC), zachránily život. Pobýval tam rok v sanatoriu, než jsem se narodila.