Já mám boty do roboty, pozpěvovala jsem si, když jsem si šla do garáže pro boty určené pro práce na zahradě. Jsou to úžasné boty! Jakožto horské jsem je koupila na podzim roku 2007 v Norsku, a kdyby mi do nich předloni nezačala přes veškerou péči prosakovat voda, nosila bych je coby botky do přírody doteď.
Ještě loni v září jsem si je vzala na „Praktickou stopu“, protože do nepředvídaných terénů, jaké na této soutěži jsou, jsem prostě lepší boty neměla. Vzhledem k tomu, že právě zuřily silné bouřky a stopu jsme s Berry šly v pořádném lijáku, jsem si do nich na nohy natáhla pevné igelitové sáčky. Fungovalo to báječně! Jen jsem byla opravdu ráda, že jsem se potom přezouvala venku a sama:))
Prostě to byly kvalitní boty, které se léty nošení vypracovaly v něco, po čem každé nohy a jejich majitel sní. Jsou pohodlné a zároveň noze poskytují dokonalou oporu. Nedokážu se jich vzdát, takže je stále nosím aspoň jako boty zahradní. Zkouším přemýšlet, jestli mám v současném botovém parku nějaké jiné boty, které by taky aspirovaly na členství v Klubu dokonalých bot, a nějak nevím.
Mám velmi dobré polovysoké horské boty, mám vyšší pevné zimní boty, ale oboje mám teprve druhý rok, takže ty teprve ukážou, co v nich je. Ach ano, mám úžasné kožené sandály typu kristusky – ty mám taky mnoho let a pořád jsou skvělé, byť na krásu už to moc neuhrajou. Ostatní boty, které nosím, nejsou špatné, ale k dokonalosti mají daleko:))
A tak se dnes ptám: jestlipak máte nějaké botky, které si zaslouží členství v Klubu dokonalých bot? Boty, které se s vašima nohama spřátelily natolik, že se jich nedokážete vzdát? Eh, myslím bot – ne nohou! Pojďme si povídat o botách, které ač patří na nohy, vás vzaly i za srdce:))
Boty do roboty – právě jsem se vrátila ze zahrady:))
Ahoj,
pro lepší pohodlí v botách je výborná funkce „antistress“, kterou nabízí snad už u všech modelů firma Rieker.
http://www.obuvrieker.cz/antistress/
Pro hezké botky mám slabost a některé zvlášť pěkné kousky jsem fakt milovala – páskové potažené zeleným saténem, červené lodičky bez špičky, černé s 1O cm podpatkem, zipem na patě a širokým páskem kolem kotníku…. 🙂
Ale jinak hlasuji jako Míša pro polobotky od Josefa Seibela (mám modré s bílou podrážkou), které jsem koupila před cestou do Londýna a pak tam v nich celé 3 dny chodila a lebedila si, jak jsou pohodlné a měkké (a to jsem háklivá a většinou si v nových botech nohy odřu).
Bohužel už taky považuju za krásnou hlavně botu, která mě netlačí 😛 . Na vršku hitparády stojí značka Lowa, turistické. Mám už třetí. Špatně se tu shánějí, ale stojí za to.
Jeden čas jsem měla docela dobrý pocit ze značky Keen, ale ty poslední měli podrážky, které vydržely s bídou jednu sezonu. No, nekup to, za ty peníze.
Ve snaze pořídit si něco fakt pohodlného, ale přece jen do města, jsem investovala do Ecca. Mám je krátce, ale vypadají nadějně.
Milovala jsem svoje bílé, svatební botky. Byly italské, s plnou špičkou, překřížené pásky přes nárt a pásek na patu. Na tehdejší dobu drahé, koupené u Bati. Po letech začínaly být viditelně onošené, už měly okopané špičky, ale já se s nimi nedokázala rozloučit. Několikrát jsem je držela v ruce přesně jak píše JanaBa. No ale nakonec jsem je přeci jen s těžkým srdcem vyhodila fakt už na nošení nebyly hezké, takže nikdo jiný by je už take nenosil.
Tady nosím celoročně hlavně tenisky a ty mám ve třech „kvalitách“ – zánovní na nošení mimo dům a druhé na procházky s Trixie. Když se jedny z nich opotřebují, stávají se z nich „boty do roboty“ – tedy pracovní tenisky na zahradu. A když už ty jsou hnus, vytáhnu tkaničky, abych do nich mohla rychle vklouznout a používám je na přeběhnutí mezi našimi domy v jakémkoli počasí (v garáži rychle nazout a před domem rychle vyzout).
Jinak mojí asi nejoblíbenější obuví jsou holinky. Miluji je už od dětství, už tenkrát mě v nich bavilo procházet kalužemi, potokem. Měli jsme tu minulou neděli takový slejvák (tornádové počasí), že se už voda nestačila vsakovat a na trávnících stala jako jezírko. Sotva přestalo pršet, radostně jsem vklouzla do holin a šla obhlédnout zahradu. Manžel v holinách chodí jen opravdu z nutnoti, nemá rád v botě „volno“. Mě právě tohle vyhovuje, že mě v nich nic netlačí, jsem suchá do půl lýtek, nosím je nejen ráda, ale klidně i na dlouhé trasy. Když jedeme ven s Trixie a třeba zrovna přestalo pršet, místo tenisek vklouznu do holin a jsem to pak já, která se pak brouzdá s Trixie i v nacucané trávě a manžel zůstane buď autě, nebo jde, ale lamentuje, jak je všude mokro. Miluji holinky a alespoň u mě patří do klubu dokonalé obuvi !!!
Mám, mám botičky ven do lesů a strání. Jsou to kotníkové ťůristické Nike. Černé šněrovací. Už mám druhé. Když jsem ještě chodila v těch prvních a lebedila si, tak jsem si koupila do foroty ty druhé 😉 . Nejlepší na nich je, že se v nich dá chodit dlouho do podzimu a v dnešních mírných zimách i v zime. A nekloužou. Ale Už je nedělají. Co já ale budu dělat ;( ?
Další značku kterou mám ráda je Rieker. Holt jak už se objevily zdravotní problémy, už vyhledávám jenom pohodlné boty. Také jsem kdysi, i při své výšce, jako Pitrýsek, chodívala na jehlách 8-| !
Mám, mám. Teda asi jsem měla. Ecco, tmavě červené, do přírody. Pošlapala jsem jimi mnoho lesních cest, namočila a přeskákala nemálo potoků. Nikdy nepřipomínaly, že jdou a skáčou se mnou.
Teď už řekly dost a loni na podzim jsem přišla z túry s mokrou nohou. Tak jsem s nima v ruce stála nad košem, ale nešlo to. Nakonec jsem je zastrčila dozadu do botníku. Teď na jaře, když je sucho, by snad…
Jak to tak po sobě čtu – teda to je vyznání botám-kamarádkám 🙂 ! Jeden by se rozplakal.
Nemám ktoviekoľko veľa topánok, najradšej nosím tzv. behacie – pohodlné topánky na nízkom opätku 🙂 .
Kuriózna situácia nastala vlani v lete, keď zomrel sused a bolo treba ísť na pohreb. Natiahla som sa do čierneho kostýmu a k nemu som si chcela obuť lodičky na 5cm opätku. Obuť som ich obula, ale ouha! NEVEDELA SOM V NICH CHODIŤ. Našťastie mám aj čierne tichošlapky. 😀
Určitě – moje Salomony na normální tkaničky místo takového toho vlákna. Mám už třetí verzi týchž bot, už jsem uvažoval o tom, že si příště koupím dvoje najednou, co kdyby je přestali vyrábět. Pohodlnější boty neznám.
Jo, začínám přemýšlet nad tím, jestli jsem neprohloupila, když jsem si ty polovysoké horské boty taky radši nekoupila ve dvojím vydání! (chuckle)
Salomony? Já po cca pěti letech musela vyměnit úžasné a skvělé Salomony, které se mnou prochodily spoustu různých tůr, které jsem v zimě používala jako zimní boty na všechny pochůzky (mám to do města cca 3 km a chodím pěšky). Po delším hledání, způsobeném tím, že nemám zrovna konfekční nohy, jsem opět zakoupila Salomony. Protože se mění vzory, tak už jiné … Bohužel. Po pohodných „papučkách“, běsné bagančata. Tuhé, tvrdé, rozchodit nelze…
Jarmila
🙂
Mám velmi úzké a velmi dlouhé tlapky.
Na zahradu a do divočiny obecně se lodičky nehodí.
Je to jednoduché.
Nemám boty.
;(
Lity lity – mám kamarádku s podobnou tlapkou, takže vím, jak je to těžké sehnat vhodné boty.
Eh… a na té zahradě chodíš bosa? (wasntme) (wave)
v žabkách 😀
Ne, problém je u sportovní a turistické obuvi. Ta je obecně širší a od velikosti 42 jí dělají na pánskou šířku nohy (čest výjimkám), takže mě buď tlačí palec nebo mi nedrží nohu. Člověk si zvykne i na šibenici, ale prostě nemám boty, které bych po troše rozšlapání nemrskla do popelnice se značnou chutí. Cena-necena.
Cozkusit Jany, Rieker??
Jedny Jany mám zrovna na sobě, doma další dvoje, bezvadné boty, nemůžu si je vynachválit. Pohodlné, přitom velice elegantní, takové dámské. A za tu cenu? No, nekup to. (celokožené lodičky stojí kolem 1500 plus mínus, ale vydrží a fakt jsou hezké, krásný poměr cena/výkon)
Dneska jsme si koupila kožené lodičky české výroby značky Barton- mám už dvoje a jsem s nimi moc spokojená, stály 1500, což nepovažuju za až tak vražednou cenu, a měli i velikost 41. Musela jsem si spravit náladu, jela jsem z kamarádova pohřbu.
Nápodobně…. už jsem začala chodit v sandálech – pánských… (s ponožkama). Dlouhá úzká tlapa – 43 Vztekla bych se.
Měla jsem sportovní Salomony – asi 5 let. Nový model je šílený. Potřebuju barevně decentní boty do města k džínám a jedny nějaké černé nízké společenské.
Neexistuje. Ono jak píše Ri – delší bota=široká bota.
Reiker končí velikostí 42…
Mala som kolegynku, kt. mala veľmi malú tlapku – podľa starého merania č.2 ( neviem, aká je to terajšia veľkosť). No a podľa funkcie musela v práci nosíť lodičky 🙁 .
A skúste zohnať lodičky v detskom čísle !?!
Hmm, to už není nožička. Č.2, u dospělé ženy, to je kopýtko. Ona je srnečka nebo čertík?
Ano, měla jsem celou řadu bot i botiček. Při své výšce jsem, klidně, nosila i dost vysoké podpatky. Měla jsem ráda barevně sladěné kabelky a botičky. Vzpomínám na kanárkově žluté střevíčky na jehle s řemínky kolem kotníků. Lahvově zelené „kačenky“ s řemínky a další a další. Ale všechny by je převálcovaly ručně šité vysoké jezdecké boty, které jsem vytáhla z botníku na půdě mých prarodičů. Byly o dost starší než já. Ale v nich a s orig. „teletem“ na zádech jsem byla princezna na všech vandrech a u všech táborových ohňů. V noci jsem je měla pod hlavou, protože ráno by byly fuč. Žel, u mě dosloužily. Místo do popelnice jsem je pietně uložila do ohně.
Dnes, jako babička, preferuji Reikerky.
Důstojnické rajtky jsem měla též, vlastně asi ještě jsou na chalupě ale tím pádem jim bude tak pomalu sto let?? Vzhledem k tomu, že ve vřesu a na rašeliništích nejsou vidět stovky zmijí tam žijících, trávila jsem v nich dlouhé dny houbaření, sběru borůvek a brusinek.
Č.2 je 35. Měla jsem po většinu života, teď jsem se dopracovala k 36. Áno, sehnat jakékoliv dospělé boty v této velikosti rovnalo se dříve zázraku. Socialistický sektor s popelčí nohou naprosto nepočítal. A to nemluvím o věčných vtipech na téma – jak to že nepřepadnu. 🙂
Zkusilas italské boty? Ty jsou na úzké a dlouhé tlapky a když mají ty Alpy, tak dělají snad i něco na turistiku a na štrapác, nejen balerínky k široké sukni na skůtr.
Italové netuší, že existují dámy s nožkou velikosti 41 a víc 😀
Tak tak, Italům končí botky u velikosti 39 a oblečky u velikosti 38, nanejvýš 40, ale to už prezentují jako XXXL.
Já a boty to by bylo na dlouhé vyprávění. Jak už jsem tu někdy psala, moje noha věkem dosáhla velikosti 44. Naštěstí už dnes není až tak veliký problém je sehnat. Za minulého režimu jsem měla problém sehnat 42. Co já se natrpěla v malých botách. Jak mé nožky úpěly.
A teď k tvé otázce DEDE. Protože se snažím si kupovat boty poměrně kvalitní, tak mi vydrží docela dlouho. Boty musí být kvalitní, a vzhledem k prachmizernému stavu mých kloubů, hlavně pohodlné. Takže do klubu přihlašuju tyto boty :
1. sportovní boty černé barvy NIKE. Už je mám 4 rok a jsou na chození nejlepší.
2. Na cestování zase mám kožené sandály s pevnou špičkou od Josefa Seibela.
Míša
Míšo, když synek dospěl do tvé velikosti bot, tak jsme si dělali legraci, že příště zajdeme do prodejny lodí. 😉 Nakonec přidal ještě jedno číslo. Ale věřím, že sehnat dámské boty v této velikosti i dnes není snadné, dcera známého má podobnou nohu a dokonce si nechala společenské boty ušít.
Hm, já bych to nepřeháněla… my dospěli k podobnému uvažování až když Marek definitivně minul šestačtyřicítky:))
Tak on se Honza zarazil, ale tu 44 měl ve čtrnácti…, pomaloučku rostl asi do dvaceti, noha naštěstí nee.
Míšo, když začnou nohy bolet (po dvou letech kulhání o tom něco vím), tak jsou boty najednou strašně důležité. Je skvělé, že máš botky, ve kterých je tvým nohám dobře, protože dokud může člověk bezbolestně chodit, tak je (v podstatě:)) svobodný (inlove)
Můj synek dospěl do velikosti bot 47. To už jsou lodě. Holt je po mamince.
Míša
Ahoj Dede. Ty to bereš tak průmyslově! Botový park, Klub dokonalých bot. Nádhera! 🙂 Mám mám. O mých botách na zimu už jsem tady vykládal, takže to vynechme, ty jsou v tom Klubu jedněmi z nejzasloužilejších členek. 😀 Na léto pak mám sandály, které jsem si vyráběl sám (pneumatika, sanitární silikon, kožené řemeny, kovové vruty). Až na třetí pokus se mi podařily opravdu dobré, ale zato jsou skoro nezničitelné a chodí se v nich skvěle, takže jsou také v Klubu. 🙂
Alasdaire, tys skutečně muž mnoha neobvyklých schopností! Ty tvoje sandály bych ráda viděla 🙂 Myslím, že bys ses sám neztratil ani v té Indii… a o kolika lidech tady u nás se to dá říct? (O mně určitě ne:))
Jééé, Alasdaire, a jak se takové sandály dělají? To mě vždycky vrtalo hlavou – nevadí, že jsou pneumatiky prohnuté? Nebo z kterého kusu pneumatiky se ta podrážka dělá? A jakou roli má silikon?
Milá Kaa. Ano, vadí to. Musíte zaprvé použít pneumatiku bez ocelové košilky a odříznout z ní ty postranní části. To co zůstane, takový ten pás pevně srolujete proti směru jeho přirozeného ohnutí a něčím zpevníte, třeba motouzem, aby se nerozvinul. A když to takto necháte tak 3-4 týdny, tak bude po rozvinutí pás už rovný. Pak na něj obkreslíte křídou nějakou svou botu a vyříznete. Použijte velmi ostrý nůž a obrňte se trpělivostí, jde to hrozně špatně, doporučuji upevnit do svěráku. Silikonem (a nejméně deseti vruty!) připevníte k podrážce vložku, ale ne přímo, je nutno přes nějaký materiál na kterém bude silikon držet, nějaký kousek stavebního pletiva. Vložky si udělejte z čeho chcete, co je vám pohodlné. Kožené řemínky přiděláte rovněž vruty. Jak říkám, použitelná byl až třetí verze. 🙂
Díky za popis – opravdu už jsem nad tím kolikrát přemýšlela. Ke vložce jsem v úvahách nikdy nedospěla, tam, kde je tento typ obuvi běžný, předpokládám takovéto věci neřeší, ale pro našince je to docela pochopitelně lepší.
Když je dneska řeč o botech – ve čtvrťáku jsem si z NDR propašovala své první a asi jediné lodičky, Salamandry. Měly fantastickou oranžovorezavou barvu a já k nim měla ve stejné barvě halenku a k tomu se hodící plisovanou sukni. Strašně ráda a taky strašně dlouho jsem je nosila, když tak o tom přemýšlím, minimálně 10 let. V době odložení už byly rozťáplé a popraskané, ale jednu zajímavou vlastnost si ponechaly až do své „smrti“ – když jsem je najaře poprvé vzala na nohy, udělaly mi naprosto brutální puchýře na patách. Potom jsem je až do zimy nosila a nic. No a další rok znovu.
Pokud se mi podaří získat boty, které mi sednou, mám tendenci je nosit až do úplného rozpadnutí. Poslední leta nosím Riekry, takže než se rozpadnou chvilku to trvá
Inko, s těmi puchýři je to zajímavé – já je mám taky každé jaro od lodiček a mohou to být klidně ty od Ecca, co vlastně už po těch nespočetných letech taky aspirují na členství v Klubu, já lodičky zas tak často nenosím:))
Já si to vysvětluju tím, že v zimě, v době vysokých bot, si kůže na patě odvykne a holt každé jaro si na nízké botky zase musí zvyknout 🙂
Lodičky? Jediné boty které nekoušou 😀
Já ty puchýře měla jen od těch Salamander, zkoušela jsem nožku uvykat na jaro v něčem jiném, ale bylo to houby platné, jak jsem je poprvé vzala, krvavá stopa za mnou. Dokonce potom měly tu krev vsáklou do kůže
Mám dvoje dokonalé boty. Jedny taneční střevíčky nejklasičtějšího střihu – volná špička, pevná pata, pásek přes nárt i přes kotník, 7 cm podpatek a zespoda chromová kůže.Za posledních třicet let jsou třetí (a poslední) v pořadí, už netancuju.
A druhé jsou řidičské mokasíny Rieker, s protiskluzovou podrážkou vytaženou na patu a s perforovaným koženým svrškem. Ty už mám deset let a jsou skvělé. Pomalu už bych potřebovala nové, ale nemůžu je najít.
proč jsou řidičské?
Asi kvůli té podrážce vytažené na patu – dobře si opřeš nohu, když řídíš a musíš mačkat pedály 🙂
Jo renato, takové botky by se mi líbily, ale asi bych je neužila. nejčastěji jezdím krátké jízdy, do města i do lesa a neměla bych trpělivost se přezouvat. Ale na delší cesty musejí být dobré řidičské boty opravdu výhodou 🙂
Pokud jde o mě, tak se jen můžu ptát – co to jsou taneční boty? (blush) Nejbližší tanec mi „hrozí“ až na Markově svatbě 😛
Ano, kvůli té vytažené podrážce. Kromě toho, že si dobře opřeš nohu, se neodírá kůže na patě boty a botky jsou stále jako nové. A nosím je úplně běžně i do práce, protože jsou moc hezké.