Sedím u pedikérky a raduju se, jak krásně mám opečované nohy, aniž bych se k nim musela shýbat. Pedikúra je pro mě relativně nový objev, takže ještě celkem snadno žasnu nad výsledky, jakých je v možno v péči o nohy dosáhnout.
A jak si tak lebedím, tak mě napadlo – páni, to by bylo, kdyby mě někdo takhle pěkně ošetřil nohy třeba každý druhý den! Leč nadšení velice rychle opadlo – nevydržela bych to! Ano, zatímco nohy by asi potěšeny byly, já bych nechtěla čelit tak častému narušení svého osobního prostoru cizí osobou.
Musím se přiznat, že jak jdou roky, vadí mi taková narušení stále víc, i když extra kontaktní jsem nebyla ani jako dítě. A nemusí jít o něco tak přímého, jako je opečování tělesné schránky – mně dokáže vadit třeba už jen přítomnost řemeslníků v Domě či dokonce na zahradě. A to i v případě, že je horko těžko sháním a nedělají extrémní nepořádek!
Logické argumenty moc nepomáhají. Dokud se mi někdo, kdo není můj kamarád, sousedka či jiná mnou pozvaná osoba pohybuje po mém teritoriu, nemohu se třeba soustředit na práci. Věřím, že to není chorobné – klidně se třeba s těmi řemeslníky bavím, věci vyřizuju, prostě normální komunikace, ale teprve když odejdou, si něco ve mě oddechne a uklidní se.
Popravdě, asi mám celkem solidní pochopení pro Ariino hlídání – že bych byla v hloubi duše taky vlčák?:))
A tak se vás dnes ptám: jak jste na tom vy se svým osobním prostorem? Jak snadno či nesnadno si do něj pouštíte cizí lidi? Stalo se vám někdy, že vám to i komplikovalo život?
Och, já nejsem guru, jen potřebuju velký osobní prostor:))
do chvíle než jsem si přečetla Váš článek jsem si myslela že obava ze zubaře pramení ze strachu z bolesti- omyl… je to fobie z narušení mého osobního prostoru, kosmetiku zvládám jen u velice dobrých kamarádek, pedikůru nezvládám..:-),domů si nezvu prakticky nikoho..nebo jen málokoho :-), a to musí být člověk stejně naladěný jako já.Můj osobní prostor dovolím sdílet pouze zvířatům, dětem , občas manželovi..po masáži u cizí osoby by mne museli asi odvézt do blázince …
Já nemám problém s holičkou, masérkou atd.
Ale co mě přímo bytostně vadilo, bylo davové objímání na psychoterapiích. Tam jsem jeden čas docházelo, když už bylo všechno nad mé síly. A tam jsme se v kroužku objímali. Měla jsem skoro osypky. Naštěstí mě do toho moc nenutili.
Míša
dede, já jsem si vždycky myslela, že jsem takový antisociální introvert a ono to se mnou nebude tak špatné. pedikúru, kadeřnici, masáže miluju, i když většinou si můžu dovolit jenom když jsem na návštěvě v česku. jednou za měsíc mi chodí paní pomoct s větším úklidem, facebook mám ráda, klidně si přidám i lidi co znám jenom z internetu, a z některýma jsem se hodně spřátelila. různé cloud websites taky miluju, už pár let fotím převážně smartphonem, protože je pořád po ruce, fotky se hned stáhnou na windows skydrive a na google+ a jak otevřu jakýkoli počítač nebo tablet, a jsem zapsaná do účtu, hned vidím všechny fotky ať jsem kdekoli. svůj kindle taky miluju, mám krásný pocit bezpečí, že mi nikdy nedojdou knížky, vždycky jich aspoň deset čeká na přečtení. pokud jedu na dovolenou, navýším to na dvacet, amazon mi ještě nikdy nic nesmazal, na technologii nežehrám.
Och nesnadno, velmi nesnadno a život mi to komplikuje. Vadí mi, když mi někdo leze do bubliny, kontakt s cizími lidmi vůbec nevyhledávám a k smrti nesnáším davy a tlačenice. Není to na mně poznat, ovládám se, ale uvnitř trpím.
Pedikúra – tak tu jsem taky ještě nezkusila! Ale chystám se na ni! Nevadí mi, když na mně pracuje kadeřnice, kosmetička, masérka, tak snad to půjde. Aspoň poznám rozdíl mezi domácí a profesionální údržbou. 🙂
Ad osobní prostor – některým lidem nerada i ruku podávám. Zvlášť, když už vím, že ta jejich je typ „leklá ryba“. Brrrrr! (tmi)
Veľmi rada si pohovorím s ľuďmi, hoci aj vo vlaku, alebo autobuse, ale neznášam veľké preľudnené mestá. Posledne som z KE prišla domov celá uondaná. A bývať v niečom ako NY, čo má viac obyvateľov ako celé Slovensko, to by ma trafil šľak.
K pedikérke síce nechodím, ale ako diabetička sa o svoje labky starám. Hlavne, aby sa mi neurobila nejaká odrenina.
U kaderníčky mi nevadí, keď ma strihá nožnicami. Ale keď zapne elektrický strihací strojček a zarovnáva mi vlasy vzadu za ušami, to sa mi napne celá chrbtica a po chrbte mi behajú všetky mravce sveta 🙁 Neviem prečo, ale túto „alergiu“ mám už od detstva. (envy)
Zabudla som na dolezite:zajtra od rana turne:pedikura,manikura,kozmeticka,kadernicka.A potom idem na“spacir“po meste,aby h.jzli vedeli,ze ma nezlomili.
Verenko, to je spravnej pristup k veci. (hug) (y)
Je jedna vec, co mi hlava nebere. Jeste tak pochopim, ze nekdo neco ukradne. Ne, ze bych s tim souhlasila, ale nekde tam je jakasi racionalni uvaha, jako napr. materialni zisk. Co ale vubec nepochopim, je vandalismus, protoze z toho pachatel uz zadny zisk nema. To uz jenom vyplod chorobneho mozku.
Myslím, že je to ten nejsprávnější postup, ty haj.zlíky to nepotěší. Držím palce a hladím na dálku.
Este stale nemamPC a po tejto hroznej vlamacke a zniceni mojho bytu-podrobne som o tom pisala na hadoch je spojenie osobny priestor prioritne.Vedomie,ze vam grazli prehladali vase sukromie,povyhadzovali satstvo,pradlo knihy dokumenty,proste vsetko na dlazky,poliali vonavkami,olejom,posypali korenim..Ten byt je zneucteny,pospineny.Trapi ma to rovnako ako materialna skoda iduca do 20 000 eu.zostalo mi len topc ,ktore je v oprave.Tak upratuem,vyyhadzujem,placem za vecami,ktore Dede tak krasne nazvala dotykane.zle sa mi pise z tabletu/citacka je tiez v trape-len naco im zmr.dom bude,ale citam prispevky denne
Verenko! To je hrůza, to je fakt něco, co se nedá jen tak snést. Holčičko malá (hug) (h) Ale kdepak holčička, ty jsi silná žena, ty se nedáš. Víš co? Řeknu ti jednu hezkou kletbu – je to jedna z malebných Bubu kleteb a na tohle se to hodí: Kéž by se jim každé sousto v hubě v ho.no obrátilo! Tak, ať se stane!
Nevím, jaká je naděje, že je chytí, ale doufám, že ano. Zlo se tak nenapraví, ale přece jen by z toho měl člověk lepší pocit. Když pomyslím, že ty v práci jezdíš a zachraňuješ lidem životy, zatímco nějací grázlové ti takhle zneuctí byt… čert aby je vzal!
Jinak nám už x-krát vykradli chalupu, část tvých pocitů, včetně té bezmoci, si umím představit.
Skupina Elán má jednu pieseň, kt. sa začína hovoreným veršíkom:
Kradol? Fúúúj! Aby viac nekradol – ODŤAŤ !
Ak niekto kradne preto, že nemá čo jesť, to sa ešte dá pochopiť. Ale ak niekto zničí byt z čírej zlomyseľnosti, tak to by som naozaj tie pracky odtínala :@
Verenko, to je hrůza…
Ať máš zítra sluníčko nad hlavou!
Verenko, to je strašný! Pod dojmem té hrůzy si říkám, že je opravdu škoda, že jsme zrušili fyzické tresty a nucené práce! Protože hrozba eventuelního pobytu v base na takovéhle grázly žádný odstrašující účinek nemá! Drž se! (hug)
Verenko, jsme všichni s Tebou! (hug) (h)
Četla jsem na iDnes, že Sydney zasáhla děsivá bouře. V té oblasti bydlí náš George, snad jsou v pořádku!
Jsem člověk kontaktní. I fyzicky. Nevadí mi pohlazení mé osoby a sama, jak jsem se přistihla, se ráda lidí jemně dotýkám. Proto ráda chodím k pedikérce, ke kadeřnici, protože navíc jsem člověk nesmírně ukecaný a pěkně od plic si při těchto činnostech popovídám. Kromě kadeřnice, když pustí naplno fén 🙁 .
Vzpomínám si jak mí kolegové sledovali, jak se pomalu dostávám do osobního prostoru jednomu staršímu pánovi, který prodával v trafikovém stánku u našeho pracoviště. S nikým se nebavil, byl stále nabručený, odsekával na nějaké dotazy stran zboží. Po pár týdnech jsme se skamarádili a když zjistil, že kupuji pravidelně „Pes přítel člověka“, tenkrát jedinné měsíční periodikum z oblasti kynologie a hlavně nedostupné, tak sám od sebe mi jej nechával, než jsem se ráno dostavila pro svůj denní tisk. Nedělala jsem to z vypočítavosti, ale cítila jsem, že ten člověk je vlastně nešťastný. Kolegové z toho byli paf a když si šli koupit třeba cigarety, tak mě lákali, abych šla s nimi. Ne, to jsem nechtěla, ale byla jsem ráda, že bylo na pánovi vidět, že si rád popovídá s mladou ženskou, jenom tak o životě. A také se v tom stánečku nudil. Byla jsem pro něj asi i příjemná vzpruha do pracovního procesu 🙂 .
Mně nevadí, když si do osobního prostoru někoho pozvu, takže například nemám problém s žádnými hosty, ba ani s řemeslníky a podobně. Ovšem jsem extrémně citlivý na „vykolíkování“ mého osobního prostoru vůči státu a firmám. To je jeden z důvodů, proč jsem skeptický ke smartphonům, cloudu i jakémukoliv zájmu státu o to, co doma dělám, jak vychovávám Patrika nebo kde a co nakupuji, a to i když je to všechno legální. Co je moje je moje a státu je do toho prd. A co se týče firem, tak mi v poslední době silně vadí tendence diktovat spotřebitelům (a co hůř, vymáhat to), jak mají používat to, co si od daných firem koupí. To považuji za velmi zásadní narušení mého osobního prostoru, pročež jsem skalním zastáncem například klasických PC vůči tabletům či klasických telefonů vůči smartphonům. U PC nebo klasického telefonu jsem to já kdo rozhoduje, co se s tím bude dělat a k čemu tu věc budu používat. Tendence firem mít moc nad tím, co prodají i poté, co to prodají, je prostě příliš.
Jo, asi chápu, jak to myslíš. U starého foťáku Kodak, jsem si při jeho zakoupení nainstalovala do PC i program, který fotky ukládal do alb, měl i editor atd. Po prvních týdnech jsem jej odinstalovala, když jsem pochopila, že se mi vPC propaguje a protlačuje „dopředu“ v okamžicích, kdy jsem pracovala na jiné věci a najednou mě upozornil, že jsem ještě neudělala tohle a támto. Navíc díky němu mi šel PC i pomaleji. Pochop jsem počítačová lama, proto mi to trvalo déle, než „letěl“ oknem“. Fotky jsem začala stahovat z karty na externí čtečku, kterou jsem si dokoupila. Do dnešního dne je ukládám „do komínků do skříněk“ (angel) ve stařičkém Zoneru. Pecko se rozběhlo a byl klid.
On rozdíl mezi světem PC a světem mobilních zařízení je zejména ten, že zatímco PC je výkonný přístroj, který člověk koupí s tím, že je jeho a může si s ním dělat, co chce – sám si ho může přizpůsobit, jak chce, může na něj instalovat co chce, aniž by se musel ptát výrobce PC, jestli to smí, a podobně, tak tablety a smartphony fungují tak, že cokoliv chceš na ně dávat, musí ti schválit jeho výrobce. Není možné, přinejmenším ne bez hrozby ztráty záruky, si na ně instalovat vlastní věci. Tablet nebo smartphone, který si koupíš, není tvým vlastnictvím, jsi jen jeho uživatel, který ho v podstatě využívá jako službu, protože jeho výrobce ti neustále určuje, k čemu ho smíš, a k čemu ho nesmíš používat. Chybí ti na něm nějaká funkce, která by klidně mohla fungovat (čili zařízení je schopno to zvládnout), ale nejde to? Pravděpodobně máš smůlu, výrobce ti to nedovolí, protože tě chce přinutit ke koupi novějšího/dražšího modelu. Oproti tomu co na PC rozjedeš, to je tvoje věc. Totéž se týká i úložiště dat – já chci mít SVÁ data u SEBE na disku u SEBE fyzicky v domě, hezky offline. Mobilní zařízení se ti snaží – jde-li to vůbec – strašně znepříjemnit takový způsob myšlení a nutí tě všechno dávat do cloudu a na všechno přistupovat přes internet, vzdáleně. Navíc výrobci se ani netají tím, že jejich ideálem je, že vše poběží na velkých komerčních serverech a zařízení, která lidé budou mít u sebe, budou dobrá pouze k přístupu na ty velké servery. Nemusím ani dál vysvětlovat, abych ještě více ilustroval, proč mě taková budoucnost děsí a proč si oprašuji své Nokie E52 a proč mám k těmto zařízením takovou nedůvěru… Jsou-li data jinde, co se stane, když zbankrotuje provozovatel úložiště? Co když dojde k revoluci a změní se režim? Co když „jenom“ provozovatel zdraží své služby nebo promaže věci, které si myslí, že nejsou v souladu s jeho novými licenčními podmínkami? Ne, tenhle svět opravdu nechci, a proto se od těchto věcí držím dál.
Navíc: tenhle svět, v němž se všechno streamuje a prohlíží na dálku místo toho, aby se to stahovalo a mělo fyzicky u sebe, je strašlivě náchylný na cenzuru. Příklad: Amazon byl už nejednou kritizován za to, že z Kindlu smazal knihy, které už si mezitím lidé koupili, a to i z jejich koncových zařízení, protože se na něčem nedohodl s vydavatelem. Lidé, co pravda, dostali zpět peníze, ale o to vůbec nejde. Představ si, že si koupíš elektronickou knihu, která bude silně kontroverzní, stát zatlačí dejme tomu na Amazon a ten ji „stáhne“, přičemž ti ji znepřístupní. Stát samozřejmě může udělat totéž i s fyzickou knihou – nemusíme chodit daleko, třeba Mein Kampf vydaný v ČR panem Zítkem, ale jak si koupíš papírovou knihu a máš už ji doma, tak minimálně v dnešním systému ti ji nikdo nesebere, je tvoje. A právě fakt, že dnešní mobilní zařízení jsou postavená na tom principu, že jejich výrobce má větší slovo, než ty, k tomu, co s tím smíš nebo nesmíš dělat, je pro mě zásah do osobního prostoru, jaký prostě nemíním tolerovat…
Přečetla jsem si tvé názory a moje s nimi naprosto souzní.Nechci aby se mi někdo stěhoval do mého PC, atd. Sociální sítě jsou možná fajn ale ne pro mne.Využila jsem facebooku jen jednou a to když jsem hledala kmotřence mých rodičů, který žije v Bavorsku. Posléze jsem se odhlásila, ty blbosti co mi tam chodily a těch povrchních přátel. Vím, že záleží na mně koho tam pustím ale ještě lepší je si soukromí střežit. I tak tam moje stopa zůstane navždy. Nechci to, nelíbí se mi to. Já k nim do soukromí taky nechodím a už vůbec ne za účelem zisku.Nejvíc mne rozhodilo, když na blbé účtence z marketu se objevilo “ děkujeme za váš nákup paní ta a ta…, jestli se to načetlo z karty nebo z čeho,šla jsem si stěžovat, že nechci aby měli nějaké mé údaje.
No jo, Jenny, jenomze uplne se neochranis nikdy. Treba gmail. Napisu napr. sestrenici cesky o nejake chorobe. Za chvili se mi objevuji anglicke reklamy na leky na tu nemoc, a to uz nemluvim o nevyzadanych emilech na dane tema. (devil) Facebook jsem chvili mela – chtela jsem spionit na nejake spolecnosti, se kteryma jsme se soudili. Ale hbite jsem to zrusila, kdyz jsem mela svedcit proti jedne spolecnosti a na predbeznem vyslechu me pravnik pro opacnou stranu zaskocil otazkou, jakto, ze na svem FB v podstate nic nemam. Ze se jako chtel o mne poucit. Ten vecer jsem to zrusia. Ovsem musim priznat, ze pokrytecky vyuzivam Chetuv FB jako zpusob komunikace s neteri a synovcema v Cesku.
Jj, máš pravdu, ty všudypřítomné reklamy, už jenom čekám , kdy na mně vyjukne z WC nějaký ten čistič :-).
Komunikace z rodinou je bezva a je potřebná, jen vybrat způsob jak na to(chicht). A to, že se při pohovorech jednu dobu ptali, proč nejsi na FB, tak to prý už neplatí,po mnoha případech kyberšikany, která může dovést lidi až sebevraždě. No, mně se už naštěstí nikdo neptá. (wave)
Tak já FB používám především jako čtečku zpráv – mám v tom (zejména lokální) zprávy z celého světa, což je strašně praktické, lepší, než jakýkoliv televizní zpravodajský kanál. Přátel tam mám cíleně málo, jenom lidi, co znám osobně a to ještě jednou za půl roku zhruba promazávám ty, se kterými jsem moc nemluvil. Jinak mám profil nastavený na hodně paranoidní zabezpečení soukromí, takže kdo mě nemá v kontaktech nevidí nic s výjimkou pár věcí, které jsem dal i veřejně, protože to vypadá jako dobrá prezentace, kterou může vidět kdokoliv.
Na svůj osobní prostor jsem háklivá. Zkusila jsem si jednou v zoufalství pozvat paní na úklid a prostě to není ono. Nedokážu si někoho pravidelně pouštět domů a nechat ho prolézat neuklizené kouty.
A stejně jako Beda nedokážu jít k pedikérce a ukázat jí svoje nohy. Musela bych se o ně nejdřív týden starat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a pak možná … A že by to ty moje nožky ptřebovaly jako sůl.
Snesu tlačenici v dopravním prostředku, pokud se někdo nezačne chovat vlezle, nebo jinak nevhodně.
Taky patřím k lidem, kteří osobní přímý kontakt oblibují jen u nejbližší rodiny a nejskvělejších přátel. U dobrých přátel snesu, ale čím je mi ten člověk vzdálenější, tím víc se snažím o prosté podání ruky. To mi přijde v pořádku.
Hm, paní na úklid taky nemůžu… a jak bych jí chtěla 🙁
Na pedikuru občas zajdu – tak dvakrát, třikrát do roka, protože těm nohám to (na rozdíl ode mne) dělá dobře. Moc nestojím ani o kadečnici, ale bez té se neobejdu – naštěstí chodím k té stejné už asi patnáct let, takže jsem si zvykla.
Ták, dnes o osobním prostoru. Ha! Na ten osobní prostor jsem dost ujetá nebo snad háklivá,jak se říká. Doma mám svoje a všichni to respektují, ovšem kromě zvířat.Jdu spát a lehnu na psa, nohy mi spadnou do kočičích chlupů a do hlavy mně drcá ta druhá kočí.Mám je ráda a tak to vydržím, k ránu se to všechno vrtí a číhá, kdy vstanu. Předstírám, že už vstávám,všechno to vyběhne, co kdyby už bylo žrádýlko, rychle zavřu zevnitř a jdu ještě syslit osobní prostor. Mám svůj internetový koutek a co nemám ráda, je to, když mi někdo mluví do obličeje,potahuje mne za rukáv nebo drcá do ruky. Pedikůru mám ráda ale tady chtějí pedikérky chodit domů a to zase nechci já, mám raději někam jít na pedikůru a pak domů.Takže raději jedu do sousedního městečka a to i ke chlupodravkyni. Svůj prostor si střežím. Tož tak. Milá Dede,díky za téma,přemýšlím, že bych mohla zajet po drahné době na pedikůru. (wave)
Mám docela velký osobní prostor. Nesnáším lidi, kteří při rozhovoru stojí těsně u mně a ještě mi občas sbírají imaginární smítko z oblečení. Špatně snáším návaly v dopravních prostředcích. Nemusím se objímat s lidmi, kteří nejsou moji přátelé. U přátel mi to naopak nevadí. Vzhledem k tomu, že bydlím na samotě a většinou jsem tu sama, tak se mi ten osobní prostor nějak zvětšil 😀 Ne, že by mi to vadilo. Dokážu být sama, neumím být osamocená.
Jo, pedikůru já ráda, na rozdíl od kadeřnice,která se musí mocmoc snažit, aby to netahalo- asi mám moc citlivou kůži na hlavě.
Osobní prostor… hm, snažím se ho mít. I v bytě jsem dokázala si jít sednout do té mrňavé kuchyně na barovou stoličku, jen abych měla chvíli klid a nikdo se nešmrdolil kolem. Na rozdíl od jiných lidí mám hrozně divný pocit, když mě objímá někdo jiný než ti nejbližší. A i když mám doma někoho z rodiny (jiného než děti a muž) a ten mi řekne „klidně jdi psát, nezdržuj se tu se mnou“, tak to neumím.
A asi jsem pes, protože divné zvuky v domě, na zahradě nebo v nejbližším okolí mě nutí zvednout hlavu a jít se podívat, kdo to sem jde, co tam dělá… úplně stejně jako strakatice 🙂 I když je tu pořád ještě ta druhá možnost, že jsem obyčejná drbna! 😛
vidíš, a to já bych se vískat ve vlasech nechala klidně třeba celý den – božel s mým mechem na hlavě ke kadeřnici vůbec nechodím, takže utřu ;(
a na pedikůře jsem ještě nebyla – se stydim někomu ukázat ty moje padesát let zanedbaný nohy (blush)
Bedulko, to je jen o poprvé – měla jsem podobný pocit, ale pak se ukázalo, že jsem ty nohy ještě držela víc méně v pořádku 😛 Ale pořádek a luxus se kapku liší, že?:))
kdybyste holky věděly, co pedikérky za svůj život viděly, tak byste tuhle fobii neměly…chodím každech 6 neděl a jsem šťastná….nožičky jak v peřinkách…
Matyldo, drbna! (rofl) No, hlídat, kde se co šustne se v domě a obecně na vsi vyplatí. Jak jsem si sama musela po bydlení v paneláku zvyknout – tady je každý divný zvuk MŮJ problém, takže je dobré vědět, co nebo kdo ho dělá. A párkrát se mi už tohle pátrání vyplatilo – jako tuhle, kdy kdosi po výměně záložního zdroje zapomněl pustit čerpadlo v systému topení a já zatopila… (wasntme)
Tak toto si mi trafila Dede, osobného priestoru ja teda potrebujem veeeľa 🙂 Mamina bola veľmi spoločenský človek a tatko je zase čistý samotár. Ja som asi niečo medzi nimi, mám rada aj spoločnosť, ale odtiaľ potiaľ, musím to striedať a občas utiecť od ľudí. Tie „moje“ miesta sa mi ale postupne zapĺňajú, kedysi som u nás za rybníkmi nestretla živú dušu a teraz je tam plno, bežci, deti, psi, cyklisti (a čo je horšie aj motorkári, štvorkolkári, jazdci na terénnych autách a podobná háveď). Je to vlastne len logické, zelene okolo mesta ubúda, ľudí pribúda a všetci vyhľadávame tie 2 – 3 cesty, okolo ktorých ešte nejaká zeleň je. Tak chodím von skoro ráno, keď ešte nie je nikde nikoho, len pár takých zúfalcov ako ja (chuckle) . Milujem skoré rána, kedy je obloha čistá, zeleň svieža a orosená a za chrbtom mi vychádza obrovské oranžové slnko…
milá Km, najít ve městě nebo u něj samotu k rozjímání, to se snad ani bez časných ranních hodin neobejde. (inlove)
Jo a ke včerejšku – malá Jackie a neteřka znamenají plno radosti a věřím i sdílené lásky (wave)
Ano! Sú to moje dve spoľahlivé dobíjačky bateriek 🙂