Život s dítětem v zahraničí je pro mnoho lidí tématem stále ještě opředeným mnoha otázkami. V tomto článku, který bych rád pojal jako odpovědi na nejčastěji kladené otázky, bych rád upozornil na to, jak ideálně na to jít, čeho se vyvarovat a co naopak přinese dítěti mnoho dobrého.
Jak zvládne dítě jazyk?
Děti jsou od přirozenosti schopné se učit cizí jazyky velmi snadno. Je proto však zapotřebí i poměrně hodně důslednosti od rodičů. Učí-li se dítě cizí jazyk v cizí zemi, naučí se ho dokonale, ale má to jednu velmi zásadní podmínku, a sice že musí umět jako první jazyk svých rodičů či jednoho ze svých rodičů. Každé dítě je schopné intuitivně pochopit gramatiku, větnou stavbu a naučit se slovíčka z jakéhokoliv jazyka ve srovnání s dospělými poměrně rychle, ale zvládne to pouze tehdy, má-li dobrý základ.
Až na naprosté výjimky, kdy rodič mluví na dítě cizím jazykem a je zároveň opravdovým expertem na daný jazyk, tedy zvládá naprosto bez problémů plynule správně používat jazyk i se správným přízvukem, správným slovosledem a správně používanými idiomy, to většina rodičů nezvládne, třebaže jsou jejich jazykové schopnosti dobré. Tedy – mluvíte-li na dítě jazykem, který není váš rodný, nepomáháte mu, ale poměrně hodně mu škodíte, protože ho naučíte vlastní chyby a ty mu budou ztěžovat i pochopení dalších jazyků.
Děti jsou schopny být snadno bi- i trilingvní, ale pouze za jednoho předpokladu – že bude zachován princip jeden člověk či jedno prostředí – jeden jazyk. Příklad z naší domácnosti – já mluvím na Patrika česky, Ania polsky a ve školce a všude na ulici na něj lidi mluví norsky. Tím to má jasně dané a je schopen se učit všechny tři jazyky současně.
Ale pozor! Na dítě nikdy nemluvte jiným, než svým jazykem, a to ani v přítomnosti jiných, a už vůbec ne dominantním jazykem dané země, jinak okamžitě ztratí motivaci k učení se vašeho jazyka. Dětem nevadí, budete-li před nimi mluvit s někým jiným, jakým jazykem se vám jen zlíbí, ale na ně musí platit zásada mluvení jen a čistě jedním, tedy vaším jazykem.
Tohle je opravdu železná zásada a nesmí se nikdy porušit, i dvakrát-třikrát stačí na to, aby na vás dítě mluvilo jazykem země, kde bydlíte. Bude vám rozumět, ale odpovídat a dál se učit nebude. Samozřejmě to platí o dětech, které v cizí zemi vyrůstají odmalička. V případě dětí, které do nové země přijedou už s rozvinutým mateřským jazykem odjinud je to mnohem snazší, tam to dítě je schopno odlišit bez problému – tedy zhruba od tří-čtyř let věku.
Děti se snadno naučí cizí jazyk v cizím prostředí klidně ještě i v pubertě, takže z tohoto pohledu není jazyk nikdy velkou bariérou při případném stěhování do zahraničí.
Jaké bude mít dítě občanství?
Právo získat občanství na území dané země narozením má jen velmi málo zemí. Typickým příkladem jsou Spojené státy americké, kde i dítě narozené turistům je automaticky americkým občanem.
V Evropě tento princip, zvaný ius soli (právo země), platí pouze ve Velké Británii, Francii a Německu, ovšem pouze za předpokladu, že alespoň jeden z rodičů má v dané zemi trvalý pobyt (ten trvá většinou několik let, než se získá), nebo je-li alespoň jeden z rodičů v zemi déle než státem stanovená doba, která se různí.
V naprosté většině případů tak dítě v zahraničí nedostává tamní občanství, pouze mu vydají rodný list, s nímž se jde na velvyslanectví a to poté zprostředkuje osvědčení o nabytí státního občanství jednoho z rodičů nebo obou z rodičů, umožňují-li to zákony států, z nichž pocházejí rodiče. Tomuto principu se říká ius sanguinis (právo krve).
A co škola?
Děti mají všehovšudy dvě možnosti. Buď půjdou do místní školy s místním jazykem jako vyučovacím, nebo do mezinárodní školy s jiným jazykem vyučovacím (zpravidla angličtina, ale také francouzština, němčina, aj.). Mezinárodní školy jsou placené a často poměrně drahé, mívají ovšem hodně vysoký standard, jehož nároky převyšují nároky veřejného školství většiny zemí světa.
Půjde-li dítě do místní školy, bude zcela rovnoprávné místním dětem, nicméně to se týká nejen práv, ale i povinností; je dobré se informovat o tom, co se od nich očekává před tím, než se do nějaké země přijede. Znovu platí, že děti jsou velmi přizpůsobivé a půl roku, maximálně rok času jim bude stačit na to, aby si plně zvykly.
Jak zachovat rodný jazyk a rodnou kulturu – tedy například češtinu a českou kulturu?
Totální asimilace v cizím prostředí je, řekněme si na rovinu, iluze. Nikdy to úplně nejde a kdo se o to bude snažit, bude se setkávat s odmítáním a nebude úplně lehké akceptovat, že jej nová společnost nikdy docela nepřijme. To se týká zejména Evropy, jiné to je v USA a v podobných zemích (Kanada, Austrálie, Nový Zéland), kde je-li člověk občanem, je občanem a je tak brán.
Aby člověk dokázal s místními dobře vyjít, je zapotřebí, aby si uvědomil pár věcí: 1) snažit se ztratit/skrýt svou identitu znamená, že člověk skončí bez identity, protože jeho ‚získanou‘ identitu stejně spousta lidí kolem nikdy plně neakceptuje, 2) lidi mají tendenci si vážit přistěhovalců, kteří nejsou asimilovaní, ale integrovaní, tedy plně zapojeni do nové společnosti, ovšem za zachování vlastní kultury a vlastního dědictví.
Lidi od vás budou očekávat, že jste cizinci a že pocházíte odjinud a bude pro ně mnohem přirozenější akceptovat, že máte jiné tradice, než že se je snažíte přemazat novými. To se týká samozřejmě i vašich dětí. Pro správnou integraci tedy není zapotřebí pouze zapojit se do prostředí, naučit se místní jazyk a pochopit místní kulturu, ale i pěstovat vlastní tradice.
To znamená, že děti by měly mít doma – v případě českých rodičů – dost českých knížek, pohádek či pravidelný styk s českou klasickou kulturou. Měly by se dobře naučit česky. Aby se dobře naučily česky (či jiný rodný jazyk), je zapotřebí vyvarovat se zejména dvou pastí: 1) dětského jazyka, 2) psaní.
Mnoho rodičů v zahraničí tyto dvě věci podceňuje a výsledkem pak bývají dospělí, kteří sice rozumějí jazyku svých rodičů, ale mluví tak trochu na úrovni tříletého dítěte (říkají slova jako hačat, papat, apod. i v naprosto tomu neodpovídajícím kontextu) a neumějí vůbec tím jazykem psát.
Měl jsem tu možnosti poznat už dávno dospělé děti amerických, německých, francouzských či finských Poláků, které přijely v +- 25 letech do Polska se na univerzitu naučit správně mluvit a psát, a nebylo to pro ně jednoduché. Přitom stačilo tak málo – mluvit na ně v dětství jako na dospělé a učit je víceméně podle osnov, které jsou běžné v základních školách v „mateřské“ zemi.
A co kontakt se širší rodinou?
Dnešní život v zahraničí se velmi zásadně liší od toho před ještě ani ne dvaceti lety, a to zejména díky internetu, levným letenkám a jinému chápání života v zahraničí. Zatímco dříve bylo běžné, že člověk stěhující se do zahraničí doopravdy emigroval podle toho, jak takovou emigraci chápal třeba Milan Kundera či Karel Kryl, dnes lidé žijí spíše jako expati, tedy život v zahraničí bývá otázka toho, že jejich adresa se momentálně nachází v jiném státě a domů to mají trochu dál, než kdyby zůstali v původní zemi, ale to je tak vše.
Skype a jiné komunikátory, internetová rádia a televize a levné letenky způsobují, že člověk žijící v zahraničí rozhodně neztrácí, nechce-li, kontakt s širší rodinou a s prostředím z původní země. Možnosti jsou i pro osobní kontakt opravdu široké – díky levným leteckým společnostem (Ryanair, WizzAir, easyJet, Norwegian, Vueling a podobně) se dá jednak cestovat na (prodloužené) víkendy celkem bez větších problémů za rodinou, rodina může stejně tak snadno navštěvovat ty, kteří v zahraničí žijí. Ceny letenek se různí, ale dá se počítat s tím, že v rozumném předstihu, není-li doba Vánoc či Velikonoc, se dá letenka odkudkoliv kamkoliv po Evropě koupit za cca 800-1500 Kč za jednu cestu.
Děti do dvou let létají zdarma a děti do 12 let létají s 20 % slevou proti dospělému tarifu. Děti od určitého věku (často to bývá 5 let, ale je potřeba se informovat) mohou cestovat až do 12 let jako tzv. „nedoprovázené děti“, kdy dítě dáte na výchozím letišti letušce, která bude s dítětem po celou dobu až po vydání předem dohodnuté osobě na cílovém letišti.
Z tohoto pohledu jsou velmi zastaralé názory některých lidí, kteří si myslí, že přestěhuje-li se například rodina ze země A do země B a má tam děti, ty děti jsou více vázány na zemi B než na zemi A jen proto, že se tam narodily či tam žijí. To už dávno není pravda, a pokud se lidé, kteří tomu věří, vyskytnou v pozici, kdy mají cokoliv posuzovat nebo rozhodovat, je to spíš tragédie, než pomoc.
To samozřejmě nebrání tomu, aby byl člověk v nové zemi integrován; to, že si člověk zachová vazby na původní zemi, neznamená, že si nevytvoří dostatečně silné vazby na zemi novou. Je pověrou rodem z 19. a 20. století, že člověk může mít pouze jednu vlast, být zakořeněn pouze na jednom místě a že musí spálit mosty, aby se dobře integroval. Nemusí. Pokusy o to jsou spíš chimérou, která buď nefunguje, nebo funguje špatně.
Stejně tak stojí za to nepřeceňovat význam státu v dnešní době – kdo se přestěhuje do zahraničí, zjistí, že mnohem víc, než to, kdo je suverénem v dané zemi je důležité, jak člověk to či ono místo zná. Můj oblíbený příklad – doma jsem v Česku v Praze a v Královéhradeckém kraji a takový Tachov, kde jsem v životě nebyl a nikoho odtamtud neznám, je mi vzdálenější, než Sandefjord, kde už pár let bydlím, či Krakov, kde jsem pár let bydlel.
Úspěšná integrace znamená mít tam, kde člověk bydlí, známé, kamarády, účastnit se společenského života, znát dobře místní jazyk. Pálit mosty tedy netřeba – stěhování do zahraničí i s dětmi je tak zajímavou výzvou, díky které mohou děti hodně získat. Mohou získat skvělé jazykové znalosti, rozhled, dostanou možnost srovnávat a získají hlubší pohled na vlastní identitu, protože si to, kým jsou, budou muset ujasnit mnohem více vědomě, než kdyby zůstaly „doma“. Není se tedy čeho bát – chce to pouze se řídit, co se jazyka týče, výše uvedenými radami, a přistupovat k věcem se zdravým rozumem.
Mám v příbuzenstvu různé případy. Třeba vzdáleného strýce ve Švýcarsku, jehož dcerka sice česky rozumněla, ale čeština byla asi poslední z ovládaných jazyků (Fr., Nj, Aj). Dobře si vzpomínám, jak asi třináctiletá předváděla hysterické výstupy, že nerozumí. Ale když je třeba, domluví se.
Moje setřenice žije dlouhodobě v zahraničí, ale místa pobytu se mění. S dětmi to bylo nejdřív Japonsko a teď Singapur. Vždy akademické prostředí, kde je společní dorozumívací jazyk angličtina. Děti měly anglickou školku a ten starší školu pořádanou nevím kým, ale vyučovací jazyk opět angličtina. Je to trochu jiné, než co popisuje Andy. Protože oni se v podstatě ani nesnaží asimilovat v zemi, ve které žijí. Oni jsou asimilovaní na to mezinárodní akademické prostředí, kampus, školka škola, vždy je to mezinárodní. (Tedy sestřenka se pokoušela učit japonsky, netuším, jestli totéž zkusila s čínštinou, ve Španělsku prostě mluvili španělsky.) Každý tam tu angličtinu nějak komolí a většina má rodnou řeč jinou. Kluci umí česky, ale občas jim chybí slova. Protože ve škole získávají slovní zásobu jen z angličtiny, tak o věcech ze školy špatně mluví česky. Když jsou v Čechách (v létě dva měsíce v kuse), chodí na lekce češtiny, protože se rodina chystá vrátit do Čech, ale nevím, kdy vlastně. Takže se učí věci, které budou potřebovat při přestupu na českou školu (ale stejně asi zůstanou u nějaké „zahraniční“ si myslím).
To ovšem nebylo k tématu. Sami doma s dětmi mluví česky, ale ve společnosti je oslovují anglicky, přišlo by jim neslušné mluvit jazykem, kterému ostatní nerozumí. Děti mluví anglicky z mého pohledu plynule a na češtině občas zaregistruji zadrhnutí, déle hledané slovo, neumělou gramatiku. Ale nijak zvlášť často. V současné populaci se to dost ztratí.
Ještě k učení Aj v Čechách. Rysík chodí na kurz v rámci školky. Učitelka ho chválí, ale registruji znalosti spíš jednotlivých slůvek. Tvorba vět nulová. V okamžiku, kdy s tím začal, měl českou výslovnost bez vady a zatím si jí nekazí. Rysinka touží chodit na angličtinu, ale je podle nás malá a hlavně neumí mluvit! Už teď je její K dost anglické (ale jsme rádi aspoň za to, nedávno neříkala K vůbec) a o R ještě nemůže být řeč. Bude si muset počkat. A s psanou anglinou mám pocit, že by se dítěti neměla ukazovat, dokud neumí bezpečně číst a psát česky. Je to jiná situace, než v dvojjazyčném prostředí. Tam kde to nevyplyne přirozeně, by se neměl druhý jazyk zkoušet učit, dokud neumí ten první. Ono to dítě k tomu ani nemá motivaci, takže je to zbytečné.
Hezky napsané, moc se mi líbí to zdůraznění, že je třeba si zachovat vlastní kulturu a dědictví a že opravdu není nutné se zbavit všeho z minulosti 🙂
Úplně se vším však nesouhlasím.
Nemyslím si, že je nutné, aby se rodiče vyvarovali používání dětských tvarů. Pokud budou rodiče s dítětem mluvit daným jazykem stále, myslím, že u normálních lidí dětské tvary ze slovníku postupně vymizí (podobně jako mateřský plurál obvykle vymizí ze slovníku maminek 😉 ). Už mé 7-mi leté neříkám „hačni si“ a „udělej ham“, takže myslím, že 15-ti letému už to taky nikdo říkat nebude. Problém asi nastane tam, kde se přestane jazyk aktivně používat jakmile dítě nastoupí do školky/školy. Tam pak zůstane v dítěti samozřejmě slovník dětský a nová slova nemá šanci se naučit. Ale tam, kde se jazyk aktivně používá stále by to nastat nemělo (jsou-li teda rodiče a dítě mentálně v pořádku 😉 )
Další bod k zamyšlení je pravidlo mluvit na dítě vždy mým jazykem… ano, u malých dětí to není problém, ale jak to bude, až bude dítě větší a bude ve společnosti dalších lidí. Ve škole, v přítomnosti učitelky budu mluvit na dítě jazykem, kterému paní učitelka nebude rozumět? A ono mi bude stejným jazykem odpovídat? Bude jí to dítě překládat? Já osobně bych to vnímala jako neslušné, kdyby rodič mluvil s dítětem jazykem, kterému okolí nerozumí a tím pádem by ostatní nevěděli, co říkají. Ale to je můj názor a mé vnímání, ostatní to mohou vidět jinak.
A ještě detail k tomu „perfekcionismu“ 🙂 Myslím, že není nutné, aby člověk uměl jazyky dokonale. Je velmi vhodné, když se umí daným jazykem domluvit (zvlášť prarodiče,praprarodiče a další příbuzní žijící v jiné zemi to velmi ocení). I když je vyjádření těžkopádné a s nesprávným přízvukem. Ono není ani tak důležité, jestli člověk své myšlenky vyjadřuje gramaticky správně, podstatnější je, co říká a jestli má vůbec co říct. 🙂
Ono mluvit na dítě v přítomnosti jiných jazykem, kterému ostatní nerozumí, není jen neslušné. Pro dítě, zvláště po desátém roce je to vysloveně nepříjemné. Odmítají to, nechtějí se lišit. A to i při běžném hovoru na ulici. Vzpomínám, jak se cedilo skrz zuby ‚nemluv na mne česky, jo‘! Po příslušném ‚odrostu‘, tedy pubertě, tenhle postoj zase odezní a je to blahosklonně tolerováno. Najednou je to tak trochu exotum.
Takže ono jak kdy. Někdy lidé, zasaženi zásadami, nadělají víc škody než užitku.
Tak jistě, měl jsem na mysli děti než si jazyk bezpečně osvojí, čili tak do šestého roku života. Pak už podle společnosti, v jaké člověk je.
zijeme ve flandrech. (bajecne zijeme.) manzel je francouz. na syna mluvi francouzsky. ja na syna mluvim cesky. s muzem mluvime taktez vetsinou cesky. syn chodil nejprve do fr. jesli, nyni do nl. skolky. zvlada bez problemu vsechny tri jazyky.
ovsem pokud jsem s nim v pritomnosti jinych osob, mluvim na nej toutez reci, jako na ony osoby (tudiz treba i anglicky). zdvorilost, predevsim. taky at si zvykne se adaptovat, prepinat mezi recmi.
tim ze na muze mluvim cesky, dela to dite casto take, muz ovsem dusledne odpovida francouzsky. a kluk po chvili prepne take do fr. knizky ctu cesky, nl, aj (fr cte muz). prizvuk pochopitelne mam,ale dite ne – ze skolky mluvi nadherne cistou nl, dokonce bez stop mistniho dialektu (zde ve flandrich ma kazda viska svuj vlastni).
ovsem asi mame klikunebo madite talent, syn ze sousedovic celoceske rodiny ma potize i s cz a to chodi do fr skolky, nl nema vubec.
nelze tolik zevseobecnovat, a aplikovat tataz pravidla na vsechny (deti). velmi rada znovu poctu o zkusenostech vicejazycnych rodin zijicih v i mimo cr.
doplnuji jen ze synovi jsou prave ctyri roky.
Malý přípodotek k výhradnímu používání jazyka u malých dětí – ten důvod je jednoduchý. Myslet bi – trilinguálně je náročné a malé děti nějsou hloupé. Jak se ujistí, že třeba s mámou je možno používat jiný jazyk než její mateřský (třeba jazyk země, kde rodina žije), dítě rádo sleví z poctivého učení dalšího jazyka a zkouší domluvu řečí, která mu víc vyhovuje a o níž ví, že jí máma rozumí. Tento problém odezní ve chvíli, kdy je dítě větší a lze mu vysvětlit, že se jazyk sice na chvíli přizpůsobuje aktuální společnosti, ve které se rodina nachází, leč s mámou se holt bude mluvit takhle a basta 🙂 To třeba dvouletému nevysvětlíte. Později už ano.
Na svém blogu na iDnes jste druhdy napsal: „..vím o mnoha případech, kdy BV jednala vyloženě podezřele a v rozporu se všemi možnými myslitelnými standardy hodnými demokratické země“. Co si myslíte o teorii vyslovené včera litevskou TV, že jedním z (nepřiznaných) důvodů činnosti norské sociální služby Barnevernet je zlepšování genofondu stárnoucí norské populace? Viz http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/366894-odebiranim-deti-bojuje-norsko-s-nasledky-incestu-uvedla-litevska-televize.html
Myslím, že je to nebetyčná kravina. Podle mých poznatků a zkušeností je důvodem zejména snaha neschopných pracovníků BV nepřijít o místo, kdyby se provalilo, že někde došlo k týrání a oni si toho nevšimli. Ti lidé totiž vědí, že je jinak nikdo nezaměstná – jejich obor se k ničemu jinému nehodí. Empatii nemají a děti je zajímají méně než vlastní výplatní páska (která není vysoká, ale pořád lepší, než podpora). Dále je často důvodem spasitelský komplex, neschopnost uznat chybu a podobné věci. To s genofondem je blbost. Lidská hloupost dokáže kolikrát horší věci, než rasistická ideologie, a tohle je ten případ.
Andy, velmi zajímavě sepsaný článek.
My děti nemáme, takže jsem tenhle „problém“ neřešila, ale chtěla bych věřit, že bych se byla snažila, aby dítě moji mateřštinu umělo. Ono také záleží na „složení“ rodičů. Když jsou třeba oba Češi, doma pak automaticky česky mluví oba i na dítě (ze Zvířetnického okruhu je to určitě případ Epulky v Oregonu). Těžší je to v případech dvojjazyčných rodičů (Andy, Eva Schlittermann, Kaštan, Kačer a další), Ale i tady se dítě naučí rychle rozlišovat řeč maminky a tatínka a hlavu si tím neláme. Moje sestřenice bydlí v Německu, kde se jim narodil syn. Oba rodiče Češi, takže na kluka v začátcích mluvili zásadně česky. Ale později už jen tehdy, když s ním byli sami doma. Jakmile k nim začali chodit jeho kamarádi, mluvili němceky, přišlo jim to nefér k ostatním mluvit jinak. A pochopitelně časem němčina převládla. Ve 14. letech tady u nás strávil dva týdny se svým německým kamarádem. Oba uměli ze školy perfektně anglicky, takže domluva s manželem byla bezproblémová. Já s ním ale mluvila česky, kdykoliv jsme se ocitli spolu sami. Dal se na architekturu a strávil rok v Praze na jedné české škole (už nevím jaké). Tam se sice učilo převážně anglicky, ale byly tam i české přednášky a jeho čeština se zdokonalila. Mluví a píše skvěle (jistě gramatické hrubky se najdou), jen česky mluví trochu pomaleji, než anglicky. Teď s jeho dvouletým chlapečkem mluví jak babička, tak tatínek pouze česky, jeho maminka německy a klučík nemá problém ani s jedním jazykem.
V Německu máme české přátele. Emigrovali před revolucí, když dcerce byly 4 a chlapci 12. Malá němčinu pochytila podstatně rychleji, než její bratr, ale oba brzy mluvili perfektně bez přízvuku. Doma také čeští rodiče mluvili ze začátku jen česky, ale pak vlivem kamarádů začala převládat čeština. Ale já s nimi za našeho pobytu v Německu vždy mluvila jen česky, stejně jako jejich česká babička. Obě děti mají talent na jazyky, dívka studovala rok v Anglii a mluví perfektně i francouzsky. Když začala jezdit se svým pozdějším něm. manželem častěji do Prahy a viděla jeho obdiv, když ji slyšel mluvit česky (objednávat v rest. atd) , znovu se v ní projevila chuť češtinu si zdokonalit. Také v jejím případě dědeček a babička mluví na vnoučka česky. A já s nimi v tf. také mluvím jen česky. Chlapec je případ o kterém jsem psala včera – má francouzskou manželku a obě jejich děti umí všechny tři řeči. Podobných případů znám ještě několik, řeči různé (italština, španělština). Ale slyšela jsem i o případě, kdy se česká matka nijak nesnažila v Americe své děti česky naučit a tak si babička při návštěvách s vnoučaty nemohla povídat (bez „tlumočníka“), protože ona anglicky neuměla (s tou paní jsem se náhodně kdysi setkala a tak si mi na to stěžovala, bylo jí to moc líto, naučit se něco od babičky vnoučata zájem neměla)
V obou výše uvedených případech se mnou děti mluvily vždy pouze česky – věděli, že rozumím německy, ale nikdy řeči nemíchaly. Někdy sice na slovem zaváhaly, ale já jim rychle pomohla „asi máš na mysli tohle slovo,viď?“.
Andy, díky za článek, našla jsem v něm odpovědi na některé otázky, které mě občas napadají.
U nás plánování nějakého „výletu“ za prací v cizině není teď zrovna úplně aktuální, ale dlouhodobě tak nějak visí ve vzduchu.
Právě to, že by se děti podle všeho výborně naučily druhý jazyk, bych považovala za hlavní výhodu takového počinu.
Mě nepřestává fascinovat, jak se jazyk učí moje dvouletá dcera, a to mluví jen česky. U vás to musí být ještě mnohem zajímavější 🙂
Clanek je moc hezky napsany a s vetsinou veci souhlasim.
S manzelem jsme spolu leta mluvili anglicky. Kdyz se narodila prvni dcera, presli jsme striktne na nemcinu, protoze nase vety zacinaly byt dramaticke: „buy chleba, bitte“. Na deti mluvim zasadne cesky, a to i pred cizimi, i napr. u doktora, ve skole, pred kamarady. Nemecky s detmi mluvim vyjimecne, pokud treti osoba musi rozumet. Na manzela se ohledy neberou, byt cesky neumi :).
Deti odpovidaji na ferovku. Nemecky. S detmi jsem byla po narozeni doma do dvou let veku, vetsinu dne tedy vnimaly cesky jazyk. Presto prvni slovo u obou dcer bylo „Papa“. Ceska slova i nemecka pouzivaly a komolily primerene veku, s aktivni cestinou nastal konec jakmile prisly k Tagesmutti. Nijak jsem to neresila, manzel se z jejich odpovedi alespon dozvi, o cem je zrovna rec.
Cesky se doma ctou knizky, posloucha muzika a pohadky, detske filmy mame doma taky vetsinou v cestine, na nemecke se chodi do kina. Precist knizku detem v nemcine mi neprijde nijak „nevychovne“, ten jazyk patri pribehu v knizce, nikoliv mne. Navic deti vedi, ze nemecky mluvim.
Cesky tedy mluvi deti s ceskymi znamymi a v Cechach pak hlavne s babickou. Tam se musi snazit samy, nikdo jim totiz nemecky nerozumi :). Je ale pravda, ze jejich cestina je s prizvukem a neznaji aktivne vsechna slova, co pouzivaji jejich vrstevnici v Cechach. Cesky psat a cist se budou muset nadrit, to samo nepujde.
S prepinanim mezi recmi nemaji deti skoro zadne problemy, zatimco ja nekdy zapasim: „Mami, siehst du DEN Fuchs?“ a ja se chytnu do pasti a odpovim: „Kde HO vidis?“, misto abych se pidila po NI, po TE lisce, kdyz uz v cestine je rodu zenskeho. Opacne by situace vypadala nasledovne: „Deti, vidite TU lisku?“ a deti by sprave odpovedely: „Wo siehst du IHN?“.
Na deti nekdy volam „Miminka moje“, jinak zdrobneliny ani papat, hajat apod. nepouzivam. Vetu „Nase Lenicka ma nove ruzovoucke saticky do skolicky“ ode mne nikdo nikdy neslysel a neuslysi. Mam z toho osypky, jen to vidim napsane :).
Zdravim z rozkvetlych Drazdan.
Andy díky! Tak tenhle článek si dobře uložím pro případ, že by vnučka hodlala někdy žít v zahraničí. Dnes je vše tak propojené,je to obdivuhodné a my starší na takovéto věci hledíme někdy s nedůvěrou a pochybnostmi. Nejvíc mi vadí, že lidé mého věku nechtějí přiznat, že to či ono jim nejde, neochota se učit poznávat nové věci a pochopit myšlení mladé generace, které bývá vždy určitým způsobem odlišné. Pro mne je Tvůj článek obohacením a znalosti z praxe jsou k nezaplacení.
Máš krásného synka, ty rodinné kudrny vám všem velmi sluší.
🙂
Je to jen subjektivní pozorování, ale přijde mi, že někteří členové starší generace nemohou přijmout fakt, že se v posledních 20 letech neučí jen mladší od starších, ale i starší od mladších, což je pravda skoro vesmírný paradox. Nikdy v historii nepřišlo tolik novinek naráz v tak krátkém časovém období.
Jinak článek výborný, úplně jsem si vzpomněl na Luigiho ze Simpsnových, který neuměl Italsky, ale mluvil jen „lámavou angličtinou“, protože tak mluvili jeho rodiče 😀
Andy, tvůj článek mi potvrdil mé přesvědčení, že děti by měly umět svůj rodný jazyk (nebo ve vašem případě své rodné jazyky). Co by mi trošku vadilo, tedy v čem bych asi nebyla důsledná, je ta dětská řeč. I když nejsem zastánce permanentního šišlání na dítko, tak přece jenom podvědomě používám některá slova. Ano, hami či pápá mezi ně určitě patří (chuckle) .
Velmi zajímavě napsaný článek Andy.
Já sama s tím nemám zkušenost .
Jen vím, že moje nevlastní sestra v USA, která se tam narodila, umí trochu česky. Asi tak jako já anglicky. Ale nějak se spolu domluvíme.
Je ovšem pravdou, že dnes je to jiné. Lidé se mohou ze zahraničí, jak Andy píšete, libovolně a často vracet. Když v roce 1968 můj otec emigroval, věděl, že není návratu. I přesto své děti česky v USA zřejmě učil.
Já velmi ráda cestuju, ale zrovna tak ráda se vracím domů. Asi bych v zahraničí nedokázala žít delší dobu. Já mám Čechy ráda.
Míša
Hm, tak to mi plně potvrzuje můj názor, že když byly děti malé, nemluvit na ně anglicky bylo naprosto správně, byť tímto jazykem vládnu velmi slušně, ale nejsem rodilý mluvčí. Široké okolí se mě totiž snažilo k tomu přimět a moje odmítnutí vzbuzovalo údiv. Já jsem totiž navíc přesvědčena, že pokud dítě žije v ČR a má logopedické problémy, je nesmysl zatěžovat ho dalším jazykem, když se potýká s vlastním, kde výslovnost není snadná a v případě angličtiny i protichůdná- v češtině pracně odnaučujeme něco, co v angličtině vyžadujeme. Vzhledem k tomu, že při nástupu do školy se vyžaduje správná výslovnost, by prodlužování logopedických potíží to děcko zbytečně zatěžovalo (první třída je nejobtížnější z celé školní docházky a zbytečné komplikace jsou- zbytečné).
Vzhledem k tomu, že logopedické problémy teď dořešujeme (a doufám, že konečně jim bude konec), naprosto souhlasím – dovedu si představit, jaký zmatek by jim souběžná výuka angličtiny nadělala v hlavičkách. U vícejazyčných dětí je to možná jiné – máma mluví česky, to je etalon na správnou výslovnost češtiny, táta mluví dejme tomu německy, takže takhle se vyslovuje němčina. Otázkou je, co to udělá, když mají logopedické problémy jeden anebo hůře oba rodiče. Jak se to pak napravuje u potomstva?
Děti obvykle šišlají proto, že šišlají jeden nebo oba rodiče. Jenom u těch dětí je to víc vidět, protože tu špatnou hlásku zveličí. (Rodiče vědí, že je to špatně, a tak se snaží nešišlat, a dítě slyší prostě to, co vyslovuje jeho velký vzor, rodič, a to považuje za správné a snaží se napodobovat. Tak chyba vyleze na světlo.)
Jinak je to jen v tom případě, že má dítě nějaký fyzický nedostatek – problém se sluchem nebo s mluvidly. (Sem patří i „líná, nerozcvičená“ mluvidla. A to se napraví nejsnáz. Ale může jít i o věci jako přirostlá uzdička, rozštěp, nedoslýchavost atd.)
Takže odhaduju, že pokud šišlají oba rodiče (a každý mluví svým jazykem), budou děti šišlat v obou.
Zde bych si dovolila castecne nesouhlasit. Deti nesislaji jenom proto, ze jejich rodice spatne vyslovuji nebo na ne radostne sislaji. Oba mi rodice a babicka a dedecek vyslovovali naprosto bezchybne, muj o tri roky mladsi bratr zacal mluvit, kdyz mu byl jeden rok a temer zadne slovo nezkomolil (ma fotografickou pamet nasi maminky), a jedine, s cim kratce zapolil bylo „r“. Nikdo na nas doma nesislal. Ale ja jsem mluvila priserne – do vic jak dvou let jsem mela repertoar nekolik slabik a pojmenovala mamu, tatu, babicku a dedecka. Kdyz jsem konecne mluvit zacala, tak k pobaveni (nebo hruze) rodiny jsem prohazovala slabiky a spoustu souhlasek komolila. Krome obligatorniho „r“ jsem neumela rict „ř“, vyslovovala jsem to jako „f“, „ch“ jsem se naucila az v prvni tride – do te doby jsem to rikala jako „k“, slapala jsem si na jazyk, dodnes silne rackuju, coz mi vyhovuje, protoze z toho dostanu to zastrene anglicke „r“ a Francouzi nad mym hrdelnim „r“ jasaji. Nescetne hodiny u logopedu ve fakultni nemocnici, rodice se tomu venovali, az se to nejak podalo. Cili si myslim, ze nektere deti maji mozek nastaveny jinak a nemuzes to jenom pripsat na vrub vlivu rodiny.
Píšu i o fyzických omezeních. Špatně narostlá mluvidla, špatný sluch, hudební hluch.
Mimochodem, každá hláska má „svůj“ věk, do kdy by se měla vyčistit, problém to začne být až po uzavření té vývojové fáze. R a ř se v češtině vyvíjí nejdýl, do 8 let.
Vím to proto, že máti jako poslední vejšku svýho života studovala spec. pedagogiku a já ji jednak cvičně zkoušela (včetně logopedie), jednak jsem jí pak trochu občas pomáhala v praxi. Takže sice nevím všechno, ale mám víc informací než jenom typu „naší Ivaně ze třídy to r nešlo“.
Proto si myslím, že odpověď na otázku „co když je dítě z bilingvní rodiny – a šišlá“ je:
– šišlá jeden rodič, dítě nemá fyzické problémy s mluvidly, sluchem ap. –> dítě bude šišlat v jazyce šišlajícího rodiče, v druhém jazyce ne;
— šišlají oba –> dítě bude šišlat v obou;
— pokud jsou ve hře fyzické potíže, záleží na jejich povaze.
Napadá mě, že rodiče „šišlat“ nemusí a přesto se u dětí může objevit vada vyžadujíc logopedickou péči. Mám za to, že některé dispozice jsou dané geneticky. Můj otec ráčkuje (není to výrazné, ale je to tam), já jako malá ráčkovala taky. Dnes mluvím správně. Minitosca ve 3 letech začala „vyslovovat“ hrdelní r (ráčkovala). Přeučovali jsme to. Zde bych upozornila na jeden opomíjený fakt, vývoj řeči trvá do 8-mi let věku a R a Ř mohou být jedny z posledních písmen, ale český mluvící dítě se poprvé s R vypořádává kolem 3. roku. Pokud naskočí špatné R (ráčkování), je třeba okamžitě začít přeučovat, jinak se špatný návyk zafixuje. Mě uklidňovali „odborníci“, že máme čas do 5-ti let, že se to může spravit samo, že je minitosca ještě malá. Až mě napadlo se zeptat známé logopedky. Její odpověď zněla „řešit okamžitě“. Začali jsme to řešit ve 4 letech a nebylo to snadné (ale vyřešili jsme to :)). Nedovedu si představit, že bychom čekali ještě další rok.
A souhlasím, že pokud šišlají rodiče, bude pravděpodobně šišlat i dítě. Už proto, že to znamená, že mu nejsou schopni předat správnou výslovnost. A sezení na logopedii to nezachrání. Těžko s dítětem bude správnou výslovnost denně cvičit někdo, kdo sám šišlá.
Přemýšlím nad tím, proč vylízá u dětí znovu ta samá vada, kterou měli rodiče, ale napravili si ji.
Nevím jak s genetikou (když je fyzický stav v pořádku, tak tam dědičnost nemá už co dalšího ovlivnit), ale vtip může být v tom, že dítě slyší úplně všechno a je zpočátku schopno napodobit úplně všechny zvuky, kterých jen jsou lidská mluvidla schopná. Postupně se tyto možnosti uzavírají. Od takových zhruba 10 let už lidi slyší to, co si myslí, že slyší (kompenzují odchylky tak, aby jim v hlavě vznikl správný tvar). Takže – ta náprava u rodičů může být (a bývá) nedokonalá. (Vzpomínám si na jednu matku, která měla napravované sykavky; bylo to poznat jen na lehkém šumlání hlásky S, ale ona v anamnéze uvedla, že měla jako malá potíže se všemi sykavkami. Její děti měly zveličené její šumlavé S, stejný šumlot daly i do Š, C, Z a možná i jinam, v různé intenzitě. Přesně řečeno – ona ty sykavky neměla správné nikdy, jen je připoohnula tak, aby lidi nad 10 let, se zapojením vlastního „dotváření zvuku podle toho, jak má být“ slyšeli víc správného než špatného. (A pokud i její rodiče šumlali, co víc s ní vlastně mohl kdo nacvičit? Hlavní práce na nápravě hlásek leží na rodičích, kteří s dítětem musí denně cvičit.) Ovšem její malé děti, které ještě nebyly ve fázi dorovnávání slyšeného, napodobovaly přesně ten zvuk, který od ní slyšely. Ten šumlavý.
Možná tam fyzická odchylka (tedy genetika, myslím to včetně mozku) není vůbec nutná.)
Ještě: „správný“ tvar = správný podle referenčního rámce rodného jazyka. Odtud zábava při přejímání cizích slov. Nebo i při učení se výslovnosti cizího jazyka. Do těch 10 let dítě slyší tu hlásku, která tam je reálně vyslovena. Potom už moc záleží na tom, jak dobrý má hudební sluch a jak dobře má rozcvičená mluvidla; a stejně už nikdy neuslyší úplně všechno. Proto mají lidi v cizích řečech přízvuk (různé intenzity).
jsou děti,co se nenaučily nic..ani jeden jazyk neumí pořádně..jen si jely s rodiči na výlet do Kanady nebo do Anglie..po návratu jim byl celý ten výlet k ničemu….
Otázkou pak je, co a jak tam ti rodiče dělali, protože úplně samo to do dětí nevleze.