Život s dítětem v zahraničí je pro mnoho lidí tématem stále ještě opředeným mnoha otázkami. V tomto článku, který bych rád pojal jako odpovědi na nejčastěji kladené otázky, bych rád upozornil na to, jak ideálně na to jít, čeho se vyvarovat a co naopak přinese dítěti mnoho dobrého.

Jak zvládne dítě jazyk?

Děti jsou od přirozenosti schopné se učit cizí jazyky velmi snadno. Je proto však zapotřebí i poměrně hodně důslednosti od rodičů. Učí-li se dítě cizí jazyk v cizí zemi, naučí se ho dokonale, ale má to jednu velmi zásadní podmínku, a sice že musí umět jako první jazyk svých rodičů či jednoho ze svých rodičů. Každé dítě je schopné intuitivně pochopit gramatiku, větnou stavbu a naučit se slovíčka z jakéhokoliv jazyka ve srovnání s dospělými poměrně rychle, ale zvládne to pouze tehdy, má-li dobrý základ.

Až na naprosté výjimky, kdy rodič mluví na dítě cizím jazykem a je zároveň opravdovým expertem na daný jazyk, tedy zvládá naprosto bez problémů plynule správně používat jazyk i se správným přízvukem, správným slovosledem a správně používanými idiomy, to většina rodičů nezvládne, třebaže jsou jejich jazykové schopnosti dobré. Tedy – mluvíte-li na dítě jazykem, který není váš rodný, nepomáháte mu, ale poměrně hodně mu škodíte, protože ho naučíte vlastní chyby a ty mu budou ztěžovat i pochopení dalších jazyků.

Děti jsou schopny být snadno bi- i trilingvní, ale pouze za jednoho předpokladu – že bude zachován princip jeden člověk či jedno prostředí – jeden jazyk. Příklad z naší domácnosti – já mluvím na Patrika česky, Ania polsky a ve školce a všude na ulici na něj lidi mluví norsky. Tím to má jasně dané a je schopen se učit všechny tři jazyky současně.

Ale pozor! Na dítě nikdy nemluvte jiným, než svým jazykem, a to ani v přítomnosti jiných, a už vůbec ne dominantním jazykem dané země, jinak okamžitě ztratí motivaci k učení se vašeho jazyka. Dětem nevadí, budete-li před nimi mluvit s někým jiným, jakým jazykem se vám jen zlíbí, ale na ně musí platit zásada mluvení jen a čistě jedním, tedy vaším jazykem.

Tohle je opravdu železná zásada a nesmí se nikdy porušit, i dvakrát-třikrát stačí na to, aby na vás dítě mluvilo jazykem země, kde bydlíte. Bude vám rozumět, ale odpovídat a dál se učit nebude. Samozřejmě to platí o dětech, které v cizí zemi vyrůstají odmalička. V případě dětí, které do nové země přijedou už s rozvinutým mateřským jazykem odjinud je to mnohem snazší, tam to dítě je schopno odlišit bez problému – tedy zhruba od tří-čtyř let věku.

Děti se snadno naučí cizí jazyk v cizím prostředí klidně ještě i v pubertě, takže z tohoto pohledu není jazyk nikdy velkou bariérou při případném stěhování do zahraničí.

Jaké bude mít dítě občanství?

Právo získat občanství na území dané země narozením má jen velmi málo zemí. Typickým příkladem jsou Spojené státy americké, kde i dítě narozené turistům je automaticky americkým občanem.

V Evropě tento princip, zvaný ius soli (právo země), platí pouze ve Velké Británii, Francii a Německu, ovšem pouze za předpokladu, že alespoň jeden z rodičů má v dané zemi trvalý pobyt (ten trvá většinou několik let, než se získá), nebo je-li alespoň jeden z rodičů v zemi déle než státem stanovená doba, která se různí.

V naprosté většině případů tak dítě v zahraničí nedostává tamní občanství, pouze mu vydají rodný list, s nímž se jde na velvyslanectví a to poté zprostředkuje osvědčení o nabytí státního občanství jednoho z rodičů nebo obou z rodičů, umožňují-li to zákony států, z nichž pocházejí rodiče. Tomuto principu se říká ius sanguinis (právo krve).

A co škola?

Děti mají všehovšudy dvě možnosti. Buď půjdou do místní školy s místním jazykem jako vyučovacím, nebo do mezinárodní školy s jiným jazykem vyučovacím (zpravidla angličtina, ale také francouzština, němčina, aj.). Mezinárodní školy jsou placené a často poměrně drahé, mívají ovšem hodně vysoký standard, jehož nároky převyšují nároky veřejného školství většiny zemí světa.

Půjde-li dítě do místní školy, bude zcela rovnoprávné místním dětem, nicméně to se týká nejen práv, ale i povinností; je dobré se informovat o tom, co se od nich očekává před tím, než se do nějaké země přijede. Znovu platí, že děti jsou velmi přizpůsobivé a půl roku, maximálně rok času jim bude stačit na to, aby si plně zvykly.

Jak zachovat rodný jazyk a rodnou kulturu – tedy například češtinu a českou kulturu?

Totální asimilace v cizím prostředí je, řekněme si na rovinu, iluze. Nikdy to úplně nejde a kdo se o to bude snažit, bude se setkávat s odmítáním a nebude úplně lehké akceptovat, že jej nová společnost nikdy docela nepřijme. To se týká zejména Evropy, jiné to je v USA a v podobných zemích (Kanada, Austrálie, Nový Zéland), kde je-li člověk občanem, je občanem a je tak brán.

Aby člověk dokázal s místními dobře vyjít, je zapotřebí, aby si uvědomil pár věcí: 1) snažit se ztratit/skrýt svou identitu znamená, že člověk skončí bez identity, protože jeho ‚získanou‘ identitu stejně spousta lidí kolem nikdy plně neakceptuje, 2) lidi mají tendenci si vážit přistěhovalců, kteří nejsou asimilovaní, ale integrovaní, tedy plně zapojeni do nové společnosti, ovšem za zachování vlastní kultury a vlastního dědictví.

Lidi od vás budou očekávat, že jste cizinci a že pocházíte odjinud a bude pro ně mnohem přirozenější akceptovat, že máte jiné tradice, než že se je snažíte přemazat novými. To se týká samozřejmě i vašich dětí. Pro správnou integraci tedy není zapotřebí pouze zapojit se do prostředí, naučit se místní jazyk a pochopit místní kulturu, ale i pěstovat vlastní tradice.

To znamená, že děti by měly mít doma – v případě českých rodičů – dost českých knížek, pohádek či pravidelný styk s českou klasickou kulturou. Měly by se dobře naučit česky. Aby se dobře naučily česky (či jiný rodný jazyk), je zapotřebí vyvarovat se zejména dvou pastí: 1) dětského jazyka, 2) psaní.

Mnoho rodičů v zahraničí tyto dvě věci podceňuje a výsledkem pak bývají dospělí, kteří sice rozumějí jazyku svých rodičů, ale mluví tak trochu na úrovni tříletého dítěte (říkají slova jako hačat, papat, apod. i v naprosto tomu neodpovídajícím kontextu) a neumějí vůbec tím jazykem psát.

Měl jsem tu možnosti poznat už dávno dospělé děti amerických, německých, francouzských či finských Poláků, které přijely v +- 25 letech do Polska se na univerzitu naučit správně mluvit a psát, a nebylo to pro ně jednoduché. Přitom stačilo tak málo – mluvit na ně v dětství jako na dospělé a učit je víceméně podle osnov, které jsou běžné v základních školách v „mateřské“ zemi.

A co kontakt se širší rodinou?

Dnešní život v zahraničí se velmi zásadně liší od toho před ještě ani ne dvaceti lety, a to zejména díky internetu, levným letenkám a jinému chápání života v zahraničí. Zatímco dříve bylo běžné, že člověk stěhující se do zahraničí doopravdy emigroval podle toho, jak takovou emigraci chápal třeba Milan Kundera či Karel Kryl, dnes lidé žijí spíše jako expati, tedy život v zahraničí bývá otázka toho, že jejich adresa se momentálně nachází v jiném státě a domů to mají trochu dál, než kdyby zůstali v původní zemi, ale to je tak vše.

Skype a jiné komunikátory, internetová rádia a televize a levné letenky způsobují, že člověk žijící v zahraničí rozhodně neztrácí, nechce-li, kontakt s širší rodinou a s prostředím z původní země. Možnosti jsou i pro osobní kontakt opravdu široké – díky levným leteckým společnostem (Ryanair, WizzAir, easyJet, Norwegian, Vueling a podobně) se dá jednak cestovat na (prodloužené) víkendy celkem bez větších problémů za rodinou, rodina může stejně tak snadno navštěvovat ty, kteří v zahraničí žijí. Ceny letenek se různí, ale dá se počítat s tím, že v rozumném předstihu, není-li doba Vánoc či Velikonoc, se dá letenka odkudkoliv kamkoliv po Evropě koupit za cca 800-1500 Kč za jednu cestu.

Děti do dvou let létají zdarma a děti do 12 let létají s 20 % slevou proti dospělému tarifu. Děti od určitého věku (často to bývá 5 let, ale je potřeba se informovat) mohou cestovat až do 12 let jako tzv. „nedoprovázené děti“, kdy dítě dáte na výchozím letišti letušce, která bude s dítětem po celou dobu až po vydání předem dohodnuté osobě na cílovém letišti.

Z tohoto pohledu jsou velmi zastaralé názory některých lidí, kteří si myslí, že přestěhuje-li se například rodina ze země A do země B a má tam děti, ty děti jsou více vázány na zemi B než na zemi A jen proto, že se tam narodily či tam žijí. To už dávno není pravda, a pokud se lidé, kteří tomu věří, vyskytnou v pozici, kdy mají cokoliv posuzovat nebo rozhodovat, je to spíš tragédie, než pomoc.

To samozřejmě nebrání tomu, aby byl člověk v nové zemi integrován; to, že si člověk zachová vazby na původní zemi, neznamená, že si nevytvoří dostatečně silné vazby na zemi novou. Je pověrou rodem z 19. a 20. století, že člověk může mít pouze jednu vlast, být zakořeněn pouze na jednom místě a že musí spálit mosty, aby se dobře integroval. Nemusí. Pokusy o to jsou spíš chimérou, která buď nefunguje, nebo funguje špatně.

Stejně tak stojí za to nepřeceňovat význam státu v dnešní době – kdo se přestěhuje do zahraničí, zjistí, že mnohem víc, než to, kdo je suverénem v dané zemi je důležité, jak člověk to či ono místo zná. Můj oblíbený příklad – doma jsem v Česku v Praze a v Královéhradeckém kraji a takový Tachov, kde jsem v životě nebyl a nikoho odtamtud neznám, je mi vzdálenější, než Sandefjord, kde už pár let bydlím, či Krakov, kde jsem pár let bydlel.

Úspěšná integrace znamená mít tam, kde člověk bydlí, známé, kamarády, účastnit se společenského života, znát dobře místní jazyk. Pálit mosty tedy netřeba – stěhování do zahraničí i s dětmi je tak zajímavou výzvou, díky které mohou děti hodně získat. Mohou získat skvělé jazykové znalosti, rozhled, dostanou možnost srovnávat a získají hlubší pohled na vlastní identitu, protože si to, kým jsou, budou muset ujasnit mnohem více vědomě, než kdyby zůstaly „doma“. Není se tedy čeho bát – chce to pouze se řídit, co se jazyka týče, výše uvedenými radami, a přistupovat k věcem se zdravým rozumem.