Sedím v čekárně u lékaře a nějak se nemůžu soustředit na čtení. Když vidím zjevnou nervozitu starší paní sedící naproti mě, nedokážu se ubránit některým myšlenkám. Například té základní – co když tentokrát preventivní prohlídka nedopadne dobře? Jak roky běží, je pravděpodobnost špatných zpráv tak nějak reálnější.
Jaká úleva, když jsem byla zase propuštěna v milosti! Napadlo mě, že bych to měla nějak oslavit. A hned na to mě napadlo, že mě nikdy předtím nenapadlo něco takového slavit. Co blbnu? Inu, asi to bude taky těmi roky a zkušenostmi z nich plynoucími. Prostě už vím, že nic není zadarmo, stejně jako nikdy nemám jistotu, že to co mám, mi také zůstane.
Žádný člověk nemá nárok na štěstí, zdraví, rodinu, přátele či třeba dobrou práci. V něčem máme prostě kliku, na ostatním musíme pracovat, pokud o to nechceme přijít. Pokud jde o to zdraví, tak někdy se můžeme snažit, jak chceme a stejně nám je to houby platné. Takže je to zase na tom štěstí, na které nemáme nárok, ale můžeme v ně doufat.
Nu, a když vám tohle dojde, tak vlastně musíte přijít k tomu, k čemu jsem došla i já – k díkuvzdání. Je dobré si občas sundat z očí brýle samozřejmosti a udělat si inventuru toho, co doopravdy máme. A trochu se zamyslet nad tím, co nám momentálně pije krev. Je to opravdu tak podstatné, abychom zapomněli na požehnání, kterých se nám někdy více jindy méně samozřejmě dostává?
Ono je to jako v tom známém vtipu o ledničce – nikdo si jí nevšimne, dokud funguje. Ale běda, když přestane jít! A tak vám dnes navrhuju, abyste si udělali čas na malou velikonoční inventuru všeho dobrého, čeho se vám v životě dostalo a dostává. Když budete počítat poctivě, můžete být sami překvapeni, jak dobře se ve skutečnosti máte! Nebo pro pesimisty, o co všechno byste mohli přijít:))
Přeju vám, milí čtenáři, krásné a požehnané Velikonoce.
Dnes se jen zeptám, jak se vám daří a přeju úspěšnou inventuru branou pokud možno z toho optimistického pohledu:))
(Napsáno pro Český rozhlas Hradec Králové, 2015)
Musí říct, že poslední rok si často říkáme, jak se máme báječně. Do lidí kolem nás se osud opřel pořádně, aby nám ukázal, že si máme vážit života :(. Ten smutek není za nás, ten je za některé naše kamarády, vzdálenější příbuzné a taky za některé Zvířetníky.
My se máme: Jsme 4, máme se rádi, máme kde bydlet, máme co jíst a naše drobné zdravotní potíže nás neohrožují na životě. Ovšem bojím se bojím, že to tak nebude celý můj život a hlavně život mých dětí.
Zcela OT: Mám zajímavou zkušenost. Naše Ari je z pohledu cizích lidí míjejících naši zahradu potenciální lidožrout – ona svoji úlohu hlídače bere velmi vážně. Velmi ostře ve svém jednání odděluje cizí a rodinu. Jestliže je k cizím „nedůvěřivá“ (jak se píše ve starndardu), tak svoje miluje a většího mazla aby pohledal. A svoje si taky pamatuje.
No a teď jsme čekali Nikoliny rodiče. Nikolu zná Ari od té doby, co byla jako štěně přinesena k nám domů a má ji moc ráda. A tak jsem byla zvědavá, jak vyhodnotí tyto pro ni nové lidi. Je cvičená jako stopařka a rodiče určitě s Nikolou musejí sdílet část rodinného pachu, ne?
A vyšlo to! Samozřejmě si štěkla na cizí auto a na cizí lidi, ale žádné lidožroutské tanečky se nekonaly – prostě přijeli naši. 🙂
(Poznámka – samozřejmě k nám domů nepustí ani naše sousedy, ani když je vřele vítám. Tohle bylo prostě kvalitativně jiné:))
A tak se ptám – máte někdo podobné zkušenosti? 🙂
Pár fotek z velikonočního víkendu: http://malcka.rajce.idnes.cz/2015_velikonoce#
I v té letošní zimě je vidět, že jste o dost jižněji – máte zeleněji a napučeněji, než my 🙂 No a strakatice ti kvetou úplně nejlíp! (chuckle)
V poslední době si velmi silně uvědomuji, jaké štěstí je jen to, že jsem se narodila tady a teď. Ponořila jsem se totiž do archivních materiálů, začala jsem trochu pátrat po rodinné historii. A z matrik je třeba vidět, kolik mladých lidí umíralo na tuberkulózu a jak strašlivě vysoká byla dětská úmrtnost – jednak bezprostředně po porodu, jednak spousta dětí umírala tak do 3 let. Nebylo výjimkou, že ženské rodily jak na běžicím pásu, co rok, to dítě, ale dospělosti se dožilo jen málo z nich. A to mám na mysli 19. a začátek 20. století, tedy dobu ne zase až tak vzdálenou. Neměli to vůbec lehké, ti naši předkové, až je mi úzko, když si to představím. Z tohoto úhlu pohledu se dnes mám(e) moc dobře! 🙂
Hančo (h) , čím jsem starší, tím víc si vážím doby, ve které žijeme – a strašně doufám, že ji nějaká válka nezkazí. Ať lidé hudrají jakkoliv, nikdy ještě nebylo tak bezpečno… z mnoha hledisek.
Hm, měla bych míň frflat. Průšvihy se kolem mě dějí, ale zatím nějakým kočírovatelným způsobem. Takže vlastně dobrý 🙂
Víš, frflat je lidské – důležité je se v tom neutopit. (inlove)
Tak asi bych měla být ráda za to, co mám a raději si moc nestěžovat. Mám práci (zatím), máma se uzdravila z mimořádně hnusné chřipky s ošklivými komplikacemi, účet není na nule, i když by to samozřejmě mohlo být lepší, mám kde bydlet, něco jsem nacestovala, pracovní zkušenost mám i z ciziny. Také se ledacos nepovedlo, mezi tím je, že holt jsem nikdy nenarazila na člověka, se kterým bych já chtěla a on se mnou žít a vytvořit rodinu, což už teď opravdu nedoženu. Tak to je asi největší mínus. Také se nemohu spolehnout na to, že mi případně někdo poůže, tohle si muím nachystat sama. Ale zase jsem se na druhou stranu nemusela případně vyrovnávat s bl.em. Takže možná něco za něco. Ale celkově to není nejhorší, tak jsem ráda za to, co mám.
Navíc nyní na Velký pátek zemřela celkem nečekaně ve 63 letech naše známá. Vzala si agresivního primitiva, který ji, inteligentní holku, strhl s sebou do primitivní jednoduchosti. V podstatě si odrovnala život. Manžel ji izoloval od přátel i příbuzných. vlastně živořila jen tak, jak jí dovolil. Dcera odešla z domu, jak jen to bylo možné. Syn už to vzdal také – doma nechal svou ženu s dětmi a odešel za přítelkyní. V největším průšvihu je vlastně ta snacha, mimochodem na mateřské, která v domě zůstane s tímhle agresivním člověkem.
Tak to na tom opravdu nejsem zle a jsem ráda za každou hezkou maličkost.
Milá Apino, je to tak, člověk obvykle vidí ty dobré věci až když mu osud strčí nos do h… A líbí se mi, že ty ten odstup dokážeš mít i bez toho (inlove) A do těch tvých požehnání započítej i Amálku! 🙂
Máš pravdu DEDE, s přibývajícím věkem,sakra dobře vím, že vše není samozřejmost. Proto také každý večer před spaním poděkuji tomu nahoře za to, co mám. A poprosím, aby to vydrželo.
Moje bývalá kolegyně z práce měla hezké životní motto :
„Hlavní je mít střechu na hlavou a mít co dát do misky. A k tomu trochu zdraví. Všechno ostatní je nadstardant. “
Míša
Skvěle řečeno, milá Míšo. (h) Ostatně, dělám to stejně. Člověk nesmí zapomenout děkovat, protože jinak si nemusí uvědomit, že má za co.
Velkonoční OTéčko: takhle vypadají letošní Velikonoce u nás (ale aby to nebylo někomu líto, nejenom sluníčko, před chvílí poletovalo cosi jako sníh).
http://yga.rajce.net/2015_Velikonoce
Parádní fotky, Ygo!
Jo, hlavne ty potapky. Ty mne okouzlily.
Ygo, nádherná ygovština! A ti roháči! Jsou to roháči, ne? 🙂 Máte u vás krásně a ty to umíš krásně zachytit.
Jo… dnes jsem se vzpomínkou na tebe fotila kliku na zámeckých dveřích (chuckle)
Ano – potápka roháč.
Jsem šťastná za to, co mám. To co mám, o to jsem se zasloužila sama. O co jsem se zasloužila sama, to mi dělá největší radost! Jsem ráda, že jsem v sobě našla tu sílu.
Kéž nám všem vydrží osobní síla! Kéž jsme zdraví alespoň tak, jako dosud! Kéž lidi dostanou víc rozumu. 🙂
Blážo, ty máš za sebou poslední roky mnoho velkých kroků – a kráčíš úspěšně (inlove)
Nedávno jsem se na tohle téma zamyslela, právě se mně něco nedařilo a přišla jsem na to, že mám vlastně v životě štěstí, že mi nic podstatného nechybí, všechno důležité mám. Vždyť člověk toho zase až tolik nepotřebuje.
Přála bych si, aby si lidé navzájem zbytečně neubližovali a aby všechny konflikty, co po světě jsou, nepřerostli ve válku. Nezažila jsem ji, znám ji jenom z vyprávění a zažít bych ji nechtěla.
Ano, Aleno, máš pravdu (h)
Je Alasdaire, tos mi připomněl scénu z nějakého filmu s Helenou Růžičkovou – vařila kapra na modro. „Ježíši hospodyně, tan kapr je fakt modrej – čím jste ho obarvila?“
„No čím – no přeci šmolkou!“
Hezké velikonoce všem 😀
Jenže šmolka nebo ultramarín té osobě není dost přírodní. 😀
Ahoj Dede. Já se snažím řídit se krédem jednoho notorického optimisty, někde jsem to četl, ale nevzpomínám si nyní, kde. Ten, když se ho zeptali, jak se má, vyjmenoval asi deset nejrůznějších chorob a neduhů, jenže pak zvesela dodal „ale kromě toho jsem NAPROSTO zdráv!“ 😀 To se mi nesmírně líbilo. Ale vážně, mám se dobře, nemoci se mi vyhýbají, nouzí netrpím, střechu nad hlavou mám, práce mně baví, stehy mi vyndali a za chvíli mi sejmou gyps. Je co víc chtít? Je. Aby se měli stejně dobře všichni, na kterých mi záleží. (U těch, na kterých mi nezáleží, si to holt musí za mně přát někdo jiný 😀 ) A pak ještě Jednu věc. Klidně se mi smějte, ale já si myslím, že to aktuální je. Aby nebyla válka. Nějaká opravdu velká, protože těch „malých“, je strašně moc. Hrozí to hned z několika stran. Já vím jaké to je, muset mířit na člověka, oni v Indii jsou pytláci poněkud ostřejší chlapíci, než u nás (ne, nevystřelil jsem, tisíceré díky osudu, že to nebylo nutné) a už bych to zažít nechtěl. 🙁
A teď veselejší. Nedávno se mě jedna známá ptala, jak obarvit vajíčka čistě přírodně. No, od hnědé do červené jsem byl schopen poradit, i se zelenou, ale taková modrá, to je těžké, věci jako listy borytu lidé doma běžně ve spíži nemají.
Co já vím, tak na modro obarví vajíčka červené zelí. Nezkoušela jsem to, vím to jen z doslechu. Já barvím vajíčka jen v cibulových slupkách.
A moje inventura? Mám všechno, co potřebuju. Moje rodina i já jsme jakž takž zdraví, mám střechu nad hlavou a pár peněz na jídlo (a léky 😀 )A jsem vlastně děsně bohatá. Mám dva báječné psy, krásnou přírodu okolo sebe, spoustu kytiček a čerstvý vzduch. Co víc si přát?
Milá Lído, jsi bohatá nádherným způsobem! (inlove)
Ahoj Alasdaire, neřekl to Jack London? Já ten citát znám… ale netuším, kdo ho řekl 🙂
S tou válkou máš pravdu. Bohužel.