„Já bych i cvičila s pamlsky, ale jak holky vidí, že mám něco v ruce, tak mají v hlavě jen to žrádlo a nějaké povely se tam už nevejdou!“ vysvětluju Vláďovi, policejnímu psovodovi, který je naším stopařským trenérem. Ten na moje vysvětlení jen pokývá hlavou. „Beztak jim dáváš pamlsky za nic. To se pak nemůžeš divit, že to nefunguje.“
Nejdřív jsem chtěla vehementně protestovat. Než Ari a Berry něco dostanou, musejí si minimálně hezky sednout, podat pac nebo udělat cibeta. Ale pak moje myšlenky dohnala poctivost a já si uvědomila, že Vláďa má pravdu. Protože sezení, pac nebo cibet se za nějaký výkon opravdu nedají považovat.
Z výletu do Babiččina údolí – vzadu je Úpa
Jak jsem se kriticky probírala svým nevýcvikovým přístupem, musela jsem uznat, že toho dělám víc. Například, když mám být déle pryč a loučím se s holkama, obvykle jim něco dám. Za co? Za nic. Je to popravdě výkupné pro moje svědomí. Někdy jim z toho udělám hru, aby si musely pamlsek najít, nebo za něj něco předvedly, ale někdy spěchám a prostě jen nějakou dobrůtku předám.
Úprkem vpřed!:))
Zastyděla jsem se. Ale jen trochu. Nejspíš nedokážu změnit způsob, jakým žiju se svými psy. Jsem dost alfa na to, abych je vychovala, socializovala a něco s nimi dělala. Jen to něco, v našem případě stopování, nejspíš nikdy nedosáhne kvality, kterou by mít mohlo, pokud bych byla tvrdší. Víc zaujatá. Důslednější. Například nedávala odměny za nic:))
Berry
Pak mě napadlo, že ono je to vlastně oboustranné. I ony mě odměňují! Svojí příchylností, věrností a láskou. Mají mě rády, i když na ně zrovna nemám čas, jsem nemocná nebo kvůli nějakým starostem duchem nepřítomná. Milují mě, i když je pořádně necvičím. A co všechno by dokázaly, kdybych se do toho uměla uvědoměle opřít!
Ari
Žádný závěr dnes nenabízím, snad jen to, že jsem si svých chyb vědoma a minimálně přemýšlím o tom, jak se změnit. Potíž je v tom, že bych kvůli tomu asi musela přeprogramovat svoji povahu, takže mám dojem, že hvězdy psích výkonů z nás opravdu nebudou.
A tak se dnes ptám:
Jak jste na tom vy a odměny? Jestlipak taky někdy neodměňujete svá zvířata za nic? Umíte pomocí odměn motivovat?
Máte dojem, že dostáváte od svého okolí odpovídající odměny za své snahy a úspěchy? Myslíte, že vás vaši rodiče motivovali a odměňovali dostatečně?:))
Čuchání v akordu
Hmhm, tak se dívám a srovnávám jak to vedu doma já.A je to tak, dávám pamlsek i za nic a oni zase dávají mně pamlsky pořád. (inlove) Piškotky milujeme všichni a jeden z posledních povelů “ do auta hop“ už sedí všichniv autě a čumí odkud vytáhnu piškotek. Babušce musím pomoct ale zase je u auta první. Někdy piškotky zapomenu doma a tak jim celou prochajdu slibuji,že doma bude piškotek,podle toho jak letí do schodů asi tomu i věří.Hlavně vědí, že jim přednosta mezitím nachystal do misek gáblík. 🙂
Strašně se mi líbí, jak nám vylezlo, že odměňujeme svoje zvířata a vlastně tak děláme radost oběma stranám – nám i jim (inlove)
Ano, taky to tak cítím, přestože vím, že se tímto způsobem připravuju o jeden mocný nástroj na podporu motivace k práci – tedy chci-li aby pes dělal i to, co se mu nechce (napřklad pořád sledoval zadaného člověka a ne tu srnu, která právě přeběhla přes starší stopu:))
Omlouvám se, ale mám dost kalup a navíc se mi zase bouří šlachy na prvé ruce, abych si to usnadnila 😛
S palmsky „za nic“ jsem na tom Dede stejně jako ty a ostatní – málokdy (no skoro nikdy) je dokážu Trixie odepřít, když tak hezky žebrá ! Trixie během dne rozžvejká 3-4 tvrdé, středně velké, obdélníky prasečí kůže. Dostane je za nic!! No přesněji proto, aby mi třeba dala chvilku pokoj a já se mohla věnovat práci v kuchyni. Jinak ji mohu storkát říkat, že nic nemám, že nic nedostane, ať jde pryč. Ona mi paličatě stojí za zády, nakape kaluž slin na dlaždice a odmítá mi věřit. Ví proč 😀 . Ví,že její vytrvalost se vyplatí, že stejně nakonec na zemi přistane buď mísa nebo pánvička k vylízání, nebo další kousek kůže..“abys neřekla, že jsem krkoun a teď už jdi pryč“. Dříve měly podobné „za nic do pusy“ formu sušenek, kusu chleba, buchty a podobných nezdravých pamlsků. To se dost brzy odrazilo na Trixině váze a teď dostává kůže, mrkev (sní 3-4 velké denně) či jablko, všechny tři „dobroty“ kupujeme v množství opravdu „americkém“. Plus zeleninu, kterou mám právě doma a v sezóně rajčata a pariky.
„Za nic“ jsem ji v poslední době naučil sednout u dveří, počkat až je otevře a vejdu první. Platí to ale pouze večer. Když přebíhá ze své zahrady k nám, ona je vždy šíleně natěšená, na verandě je dříve než já a netrpělivě skáče na skleněné dveře. Tak jsem ji – kupodivu celkem rychle – naučila, že dokud si u dveří nesedne, trochu se nezklidní, tak dveře zůstanou zavřené. Pochopila to, u dveří se zastaví, usedne, uklidní se a přestane „třepat jazykem“ a kouká na mě, jestli vidím, jaká je hodná. Když dveře otevřeu, opravdu čeká, až nejprve vejdu já a až když řeknu „OK“, tak vpálí do domu i ona. (musela jsem o ovšem tvrdě zakročit proti choti, ať mi nekazí autoritu, protože on často, jak slyšel šoupání dveří odněkud volal „je to Trixie ?“ a ona pochopitelně reagovala. Pravda odměnou je Trixie večeře, ale kolikrát nejprve letí vraždit do obýváku svoji chobotnici, nebo se jinak radovat, než se jí zeptám „chceš večeři?“. Takže stejně myslím, že její motivace k uposlechnutí je prostě vědomí, že s námi teď bude celé 3 hod. v domě.
Když jsme ještě měli Kotě a manžel občas zajel koupit něco do fast food, vždycky přivezl jeden hamburger pro kočku. Ona ho měla také ráda a jak říkal choť sama si ho nemohla zajet koupit, zatímco my ano. Povazoval to pro Kotě krutě nespravedlivé – tak jí ho kupoval on, jen tak „za nic“.
Moc hezké komentáře, početla jsem si 😀
Svoje kočky vlastně vždycky odměňuji za nic, cvičit ani motivovat se nedají. Když chci jim, a vlastně i sobě, udělat radost, vytáhnu kus šunky, vajíčko nebo sýrovou pastu a přiděluji. Ony si to užívají a já mám radost, když vidím, jak jim to chutná. A taky je často hladím. Vlastně vždycky když kteroukoli z nich míjím, tak ji pohladím a něco hezkého jí řeknu. A ony se u toho většinou naparují, jako kdyby se dělo buhvíco. No a chytré samozřejmě jsou, mají naprosto dokonale zmáknuté, jak si zařídit pohodlný a spokojený život.
Mě samotnou rodiče tak nějak běžně odměňovali, nějakým malým dárkem za vysvědčení a nějakou občasnou maličkostí jen tak. Zato se ale u nás bohužel téměř nechválilo. Táta býval málo doma, takže se na mojí výchově podílel málo. A maminka nechválila, zato často kritizovala. Z dětství si výrazně pamatuji často opakovanou větu „takhle tě nevezmou ani do samoobsluhy vybírat flašky“. A to přesto, že jsem se dobře učila a i jinak jsem byla chytrá. Vyrůstalo ze mě ale zakřiknuté jelito s téměř nulovou sebedůvěrou, přesvědčená, že všechno dělám špatně a že všichni ostatní jsou lepší než já. Zachránila mě vlastně zahraniční stáž na VŠ, kdy jsem se konečně dostala ze sféry vlivu své mámy a kdy jsem zjistila, že jsem stejná, jako ostatní. Po návratu jsem se k nelibosti své maminky už nikdy nenechala znovu zdeptat. Ani v dospělosti jsem se od ní pochvaly téměř nikdy nedočkala, dokonce jsem to párkrát i obrečela a jednou i mámě vyříkala. Moc jsem toužila po tom, aby mě místo kritiky občas pochválila. Nevím, co si o tom myslela. Nikdy se to nezměnilo, chválou šetřila jak šafránem. Dodnes mě tak chvála na adresu mé osoby přivádí do rozpaků.
já mám spíš problém s odměňováním včas 🙂
jinak s Terrym jde kombinovat pamlsky a hračky ale jak na co a nejhezčí chůzi u nohy s očním kontaktem má když ho odvádím od figuranta a on čeká na ono kouzelné slovíčko DRŽŽŽ :), Nastěnka je pažravá na sušené maso
OT hlášení: jsme šťastně zpátky z porodnice: mládě se narodilo v neděli, 3,75kg, 51cm, jmenuje se Marek a má se čile k světu 🙂
A tady zatím takových pěkných témat… to se to bude dočítat v nejnemožnějších nočních hodinách 😀
gratuluju 🙂 hlavně ať je vše ok!!!
S dovolením se tady připojím ke gratulaci, hodně zdravíčka do života a taky štěstí , užívejte se navzájem !
Gratuluju 🙂 Ať se vám všem daří!
Gratuluji, ať je hošíček zdravý jako buk a rodičům dělá samou radost. Můj pra-synoveček je také Mareček.
Super! To je dobře, že jste v pořádku. Tak ať se máte co nejlépe a malý nechá maminku občas i vyspat.
Milá Pavčo, moc a moc blahopřeju! Ať jste oba zdraví a všechno se vám daří (inlove) (f) (party)
Velká gratulace mamince i malému Markovi a ať se má chlapeček čile k světu i nadále ! (f)
Moc a moc gratuluju a at skvrne jen prospiva. (h)
Já si myslím, že pes JE VŽDYCKY ODMĚŇOVÁN ZA NĚCO – a když dostane piškot jenom tak, tak to není odměna, to je je dobrůtka (chuckle) a to je něco jiného.
Toya je třebas odměňována za to, že Brůča poslechne (rofl) .
A jako děcka jsme teda žádné odměnky nedostávaly (ba ani za vysvědčení … i když tam fakt nebylo za co), za to jsme byly chválené za každou maličkost – chválou naši nikdy nešetřili. Dobře věděli, že dobré slovo zmůže víc než pětikoruna – a dodnes to tak v naší rodině je.
Jak to že za nic?
Když už se u nás náhodou cvičí, tak za pochvalu (protože v kapsách mám ledacos, ale mlsky to nejsou).
Ale když náhodou je, tak za vzorné žebrání DALEKO od stolu se fasují odměny. Gwenda je zhltne, Rony odloží a pokračuje v žebrání, protože tak je to správné, tak to má být 😀
No, tak to my s Mařkou máme vlastně vlastní systém, protože odměnu vyžaduje za to, že jsme odbočily tam, kam vlastně chtěla, že rychle přešla silnici, že jsme spolu, že jsou ještě piškoty v kapse, že že že….. Prostě nejsem cvičitel a asi to nejsou odměny. Je to prostě něco, co spolu sdílíme.
Pochopitelně že přesně ví, co od ní chci – nechci, aby se šla válet na hnojiště, podaří se mi ji odvolat, dostane piškot, sežere a plavně odbíhá se vyválet na hnojiště.
Když on pohled na šťastného pejska, který dostane odměnu je tak hřejivý a upřímný, že tu odměnu vlastně dává páníček sám sobě a v tom asi bude ten problém 😀
Jo! (inlove)
No, občas dávám odměny za nic- abychom si já a psi vylepšili den 🙂 Ale já je zas nemusím učit nic sofistikovaného, jako je stopování. Pokud jde o problém s tím, že pes myslí jen na odměny, tak to potvrzuju. Borůvka a občas i Světluch to dotáhly tak daleko, že povel zdánlivě splní. Například v období zvěře utíkají za běžícím zajícem. Zavolám je a psice se vrátí a dostanou pamlsek (samozřejmě vědí, že je mám s sebou, když strkám odměnkový pytlík do kapsy, nadšením ječí na celý dům). Takže se bleskově vrátí jako hodně pejsky pro pamslek… a zdrhnou znovu. Protože to bude zábava (zdrhnutí) a bude za návrat pamlsek! Dobře to panička vymyslela! A teď vyřeš tu situaci, kdy chceš, aby se hned vrátily, ale vidíš tam tu vych…chytralost!
U našich kočičáků stačí, když se mi otřou o nohy a roztomile mňouknou, tak svý dostanou. Kočky se cvičit nedají.
Ale jeden úspěch s Fousínem máme, když mu řekneme :“ Fousí myška „. Tak on zpozorní a hledá plyšovou myš a prožene jí. Fakt na to slyší.
Co se týče motivace k mé osobě. Když jsem byla hodná, maminka mě pochválila. Já u svých dětí přidala k pochvale i sem tam pamlsek.
A vnoučka, toho rozmazluju cíleně a ani se za to nestydím. Na výchovu má rodiče.
Míša
Coby Fousí neslyšel na myšku – není přece žádný tupohlavec a slova dobře chápe. Někdy si myslím, že kočka je chytřejší než pes (ač nás vědci přesvědčují o opaku). Třebas včera jsem se radovala z toho, že už mi leze libeček – ale vedle byla džuzna jak hrom a nedaleko se nudil Zikmund. Tak mu říkám „Ziki, honem se pojď podívat, co je v té díře!“ A on opravdu doběhl a začal ji zkoumat pacičkama.
YGO, také si občas myslím, že kočka je chytřejší než pes a vlastně i více než člověk. Jsou vychytralé až na půdu.
Míša
To je otázka. Vychytralost, lidově vyčůranost, není totéž, co chytrost.
Kočka je chytřejší než pes, protože si musí poradit vždycky, nemůže problém delegovat výš :), v přírodě teda.
Lidé oceňují sociální inteligenci, schopnost spolupráce a chápání smečkové hierarchie víc. Proto tolik lidí považuje kočky za „falešné“ a hloupé.
Lidská hlediska jako vychytralost bych do toho netahala. Je to jen energeticky nejméně náročná metoda přežití 😉
To je pravda, tak tomu je obecně, ale psovití, kteří nežijí ve smečkové hierarchii prokazují ty samé schopnosti, takže dát mezi to rovnítko a za něj napsat kočka je chytřejší než pes je zjednodušení vedoucí k chybě. Zvířata žijící s lidmi tomu přizpůsobili svoje vzorce chování. Ona vychytralost je v tomto případě jen jedním z těch vzorců.
Fuj. přizpůsobilAAAAA.
Ne … ne … ne… nebo tak 😀
😀
Hmm – máš pravdu, kočka není chytřejší než pes (a naopak), oba jsou stejně chytří a jsou schopni pochopit, co člověk říká. Protože když bych o té díře řekla Toye, šla by ji zkoumat úplně stejně (rofl) .
Tyjo, myslela jsem si to samé co ty o svých psech – že Melly nedovede cvičit na pamlsek, protože přepne do módu Žrádlo! Máš! Dej!
Omyl. Pochopila hru a naopak se stalo, že se na cvičáku nebojí a miluje to tam, *protože* si tam může ode mě (a cvičitelek, jsme na ni domluvené, hihi) vysloužit spoustu piškotů.
Vedlejší efekt je, že se mi přestává bát cizích lidí. Nevím, jestli za to může cvičák, kólie, nebo cvičák a kólie, ale děje se to.
(Kólie proto, že ji Melipes pomalu začíná připravovat na to, že po ní, tedy po Melipsovi, převezme roli malé alfy a Melipese tak skončí na nejchráněnějším místě smečky. Aspoň myslím. S Melipesem člověk neví, je jak aprílový počasí.)
Dondalína za pamlsky cvičí, ale jen fyzický věci a jen pod podmínkou, že se při cviku od pamlsku nevzdaluje. Složitější věci, třeba „vezmi to a nes to za mnou“, musíme dělat na pochvalu. Zatím.
Myslela jsem, že jen tak za nic nerozdávám, ale nahlodalas mě. Kolik vlastně váží v psích očích „prostná“ – sedni, lehni, dej pac? 🙂 Kdy mám fakt náladu si hrát a dělat triky, začínáme od prostných.
A není to vlastně fuk? Dokud ty feny dělají, co po nich chceme? 🙂 Dokud mají svoji práci a svoje místo ve smečce?
No, u nás už k převratu došlo (před pár dny, je to dost čerstvé) a na pozici „malé alfy“ se prodrala Ari. Není silnější, ani statečnější než Berry, ale je dominantnější a zároveň větší ochranář, prostě má víc charakteristik vůdce, než absolutní pohodář Berry. Berry zatím nevypadá, že by ji to trápilo, tak jen doufám, že se vyhneme větším neshodám.
Milá Dede. Rodiče mě moc neodměňovali, což se mi nakonec hodilo, protože to teď, když už mám na hřbetě nějaký ten křížek, aspoň neočekávám. 😀 Můj jediný pes, fenka NO Mumy, vyžadovala v létě za odměnu maliny. Sedla si před keř a čekala tam, až jí někdo přijde odměnit, zpravidla já. 😀
Taky mi, Dede, vypadla dodávka elektřiny, když fičelo, asi na 4 hodiny, což ujde. Nijak zvlášť mi to nevadí, mám u počítače malou UPS a ve sklepě elektrocentrálu, kdyby bylo fakt zle. My, bydlící v různých zastrkovech jsme zvyklí. 😀 Ale sousedé přišli na černou hodinku a to my pojímáme tak, že si sedneme u kamen (v zimě), naliji víno, a vyprávíme si strašidelné věci. 😀 Tentokrát jsme se tak zpracovali, že když pak šli domů, tak dostali málem infarkt z vlastního psa. Ten černý ďábel na ně skočil (skok typu „mazlete mě“), poněkud náhle ze tmy. 😀
Tedy Alasdaire, bez strašidelných historek bych se určitě obešla! (chuckle) Znáš tu o létající sekyře? Po té jsem se bála jít od sousedů do naší chalupy ale velice velmi (wasntme)
My jsme sice zapadákov, ale co vedle nás vede nové vedení vysokého napětí, velice slušně ošetřené (pokud možno i bez stromů v těsné blízkosti), tak už nám tak často proud nevypínají. Výsledek – chcípla nám nevyužívaná UPS, já to nevěděla a byl problém s kamnama. No, jsme zvyklí, zvládlu jsme to 🙂
Topím hlavně dřívím, elektrický přímotop tu mám, ale to je jen nouzovka. Nedávná zraková rekognoskace stavu dřevěných zásob mně potěšila, spotřeboval jsem asi polovinu toho, co jsem na zimu měl.
Neznám o létající sekyře!!! Pojď na černou hodinku a povídej!!! (y)