„Ahoj, tak už jsi na cestě? Kdy myslíš, že dorazíš? Fajn, těším se. A na co bys měl chuť, až přijedeš?“ Slýchala jsem to říkat babičku, maminku, tety a říkám to sama. Je to jeden ze způsobů, jak vyjádřit, jakou mám radost, že někdo zase jednou jede domů. Pravda, kapku archaický a genderově nevyvážený, ale u nás to funguje:))
Jídlo bylo a je nejen nutnost, nejen jedno z každodenních potěšení, ale též prostředek komunikace. Tím co a jak podáváme k jídlu lidem, kteří přijdou k nám domů, vyjadřujeme spoustu věcí. Míru formálnosti, úcty a potěšení na jedné straně, či nechuť a lhostejnost, na straně druhé.
Když nám stojí za to si pamatovat, co má kdo rád a jsme ochotni si přidat práci, abychom jídlem udělali radost, je to jeden z možných způsobů, jak říct mám tě rád a těším se na tebe. Na druhé straně existuje i něco, co bych nazvala tyranií jídlem. To se stává, když někdo formálně navaří, nejraději podle svého, a pak tvrdě dozoruje, aby chudák návštěva všechno, ale opravdu všechno snědla:))
Když mi někdo po nějaké cestě nebo odloučení přijíždí domů, tak obvykle vařím, nebo aspoň kupuju pochutiny, které má ten dotyčný rád. Někdy to odhaduju, jindy se ptám – a snažím se s tím nebýt otravná:))
A tak se dnes ptám: Vaříte „vítací“ jídla? Máte nějaké rodinné speciality, které navrátivší se členové rodiny nejčastěji vyžadují? Po čem obvykle toužíte vy, když se odněkud vracíte?
A pak ještě jednu na závěr: zažili jste někdy „tyranii jídlem“?:))
U nás je specialitou jídlo „na cestu“. Vždycky jsou to kuřecí řízečky. Odjezdy na lyžovačku v Itálii nebo na školní výlety či hokejové turnaje se odehrávají nad ránem nebo v časných ranních hodinách. A protože jsem noční zvíře, tak děti při odchodu popadnou krabici s ještě vlahými voňavými řízky. A nepředstavujte si tři-čtyři kousky. Na cestu do Itálie/Německa/Švédska/Karlových Varů/kamkoliv smažím cca 2 kg masa, naporcovaného na rautovou velikost – to je tak na tři kousnutí. Co se stane s tím přiloženým chlebem jsem nikdy nezkoumala, ale řízky nikdy nedojely do cílové destinace, obvykle došly těsně za hranicemi naší krásné vlasti 🙂
Zde je kratky seznam toho, co jsem chtela, aby mama koupila, nez prijedu dom. Velky kus veproveho sadla na skvareni, plnotucnou horcici, spravne zalezene tvaruzky, spek a hodne Vincentky. (chuckle) Svagrova dorucila domaci kysane zeli a zavarene houbicky na kyselo. ((cz) 😛 Doplneno pivem, muj ne vzdy dobre fungujici zazivaci system ani nemrknul okem. 🙂
Pokazde,kdyz sem jeli deti z CR, tak prvni uvitaci jidlo bylo velike mnozstvi krevet – tak, aby mohli rict: precpali jsme se u Hanky krevetama. Dalsi, co vzdy musi byt, je pecena sunka, velkej kus v jednom kusu (pulka cele), v pokojove teplote, podavana na velkem taliri s ruznyma omackama. Ostry nuz to jisti, jen at si deti zakroji. Jo, a dobry bourbon.
Děkuju všem za bezvadné komentáře (inlove) Byla jsem celý den v Praze a vzhledem k tomu, že zítra ráno začínáme v obci s čištěním příkopů kolem všech našich cest, padám do pelechu 🙂
Jo a Alasdaire a AlenoŠ, měli jsi pravdu – téma zaměřené na jídlo jsem na dnes dala schválně (blush)
Nejsem Zvířetník, ale jen jedna osoba, tak nedokážu najít jídelní témata pro každý pátek, jak se kdysi zavedlo na Zvířetníku. Ale včera jsem si tu práci dala právě z důvodů, o kterých jste psali (wave)
Pokusim sa z tohto maleho tabletu sa pripojitdo diskusie.Mnohe prispevky akoby boli skopirovane z nasej rodiny.Poviem vam ale nieco ine.Rodicia pochadzali z rolnickych rodin,dostali vzdelanie,zacali zit na lepsej urovni a prisiel 48.rok ahrozne 50-te roky,vsetko co si spominame.Vtedy 5 manz.parov vytvorilo tradiciu,ze sa u kazdeho 2xdoroka stretavali na slavnostnej veceri.Damy v krasnych robach,pani v oblekoch,jedlo vynikajuce-niekolkochodove.Menu bolo tvorene tematicky/napr.klasicka slov.kuchyna,tradicna madarska,alsaska kuchyna,a pod. Znela hudba,prijemna konverzacia,kvalitne vinko.Vidim to ako dnes:vonku zuril socializmus,vnutri prva republika.A vzdy zaznela veta:Prepacte,musim do kuchyne Mariska si dnes vybrala volno.
Pěkné. A co jste si u toho pouštěli za muziku? Klasiku, nebo nějaká ta slovenská tanga?
Jeden z nich/ucitel hudby/hral na piane pesnicky ich mladosti.Co si spominam/my sosestrou sme len spoza dveri pozerali a pocuvali/boli to i slov.tanga,ale mne utkvela v pamati hlavne jedna polska-nieco akoze vyletel ptacek…bola tesknosmutna.A Hlavne pred polnocou sa hovorili protistatne vtipy
Verenko, jak moc ti rozumim. Mam pocit, ze jsme zhruba stejne generace. A tvoje veta „vonku zuril socializmus, vnutri prva republika“, je genialni. Ano, zazila jsem trochu podobne. Byla to takova obrana me rodiny proti zle dobe. Ze jsou veci, ktere nam nemuzou vzit.
Když jsme se chystali z Německa nebo Anglie do Prahy tak maminka už věděla, že nejraději bych si doma dala pečeného králíka. Dokonce jsem si pak „zamlouvala“ vylizování pekáče – kouskem chleba jsem vytřela každičký zbyteček připečených kousků, že se pekáč mohl rovnou uklidit 🙂 To jsme s bratrem milovali už od mala – nejen od králika, ale od všech pečení. To byla snad jediná mastnota „přímo do pusy“, kterou jsem jako dítě měla ráda.
Moje vítací jídlo bývá rizoto. Veškeré náše návštěvy k nám jezdí z dálky – buď přiletí přes velkou louži, nebo jedou z jiného státu. A pak se doba dojezdu do domu nedá přesně určit. U rizota to nevadí. mám předem udělanou rýže i náplň, pak stačí smíchat, posypat sýrem a prohřát. Je to hotové, než se hosté „rozkoukají“ po cestě. Když je už na velkou večeri pozdě, v lednici mám vždy sýry a šunka na menšé, studené zakousnu (stačí zaběhnout, nebo cestou z letiště se zastavit pro čerstvou bagetu, obchod má otevřeno nonstop). Když manžel ještě pracoval a býval občas na cestách, typickým vítacím jídlem byl „apple pie“ jablečný koláč. Jehož skořicovo-jablečná vůně se linula celým domem a po uvítací puse (někdy i před ní) byla jeho první věta..“I smell apple pie“. Jaké jídlo koláči předcházelo mu bylo dost jedno, hlavně, že následoval milovaný moučník.
Vaření podle chuti a přání jsem tu nabízela mamince, když k nám pravidelně létala. Sama si doma už moc nevařila, nebo jen málo a tak se těšila, co si tady užije za dobroty. Bývala tu šest týdnů a večeře jsem vařila já. My ale neobědváme, maminka ano, tak si odpolední jídlo vařila sama, podle svého gusta, na co právě měla chuť. Buď ze zásob v lednici, nebo jsme zajely koupit, co potřebovala. A já si většinou pak sedla k obědu s ní a maminka radostí jen zářila, jak té své holce zase vařila „po našem“.
Na týrání jídlem si nepamatuji, maminka nevařila nic, co věděla, že nemáme rádi. Jenže já byla jako málá děsná šťoura v jídle (asi jako Hanka) a jednou mi maminka pohrozila, že mi ty nudle hodí za krk. Pohrození nezabralo, tak maminka hodila. Tedy, když vám slizké nudle kloužou po zádech, to fakt není žádná slast. „Hodím ti to za krk“ se stalo rodinnou hláškou i když pak už byla myšlená jen v legraci – stal se ze mne jedlík až moc.
Ach ano, také vlastním příbuzenstvo, které dojíždí se zásobami od mekoša (aby nechybělo), nebo se pofrfňají v jídle a do fasfůdu odcházejí :/
Rezignovala jsem, připravím něco studeného, nevařím.
🙁
Naštěstí máme dětičky 😀 A maminku 😀
A pečeme mašoooo
Někdy je to ale adrenalin 😀
Před chvílí se mi ohlásili. Že večer přijedou. Mám na vítací večeři dvě hodiny.
Nejbližší obchod, vzdálený čtyři kilometry má do pěti.
Ale poradíme si.
Bramboráky má každý rád 😀
I já jsem babičce vždycky říkala, že má vařit bramboračku a bramboráky. Protože TAKOVOU bramboračku nikdo další na světě neuměl. (Ani já neumím). Chudák, vždycky upekla králíka, roštěnou, kachnu, svíčkovou … a my děti chtěly bramboráky.
Ale když skončil víkend a naši odjeli, babička nám je usmažila 😀
Ri, jak roste vnučka !!! Nemohli by pyšní rodičové dadat nějakou fotečku ???
Jeste by se dalo zminit trauma z vareni. V mem pripade pripravovat pohosteni pro Chetovu rodinu. Nevyhnutelne nekdy v prubehu pripravy statny junak jde do hysterie, ze jsem toho ZAS koupila malo. Vzdycky zbyde, coz mu ovsem nebrani v tom, aby se nevydal do nejakeho fast foodu koupit velke mnozstvi treba kurecich kridylek. …, kdyby jak… (shake). Trauma pokracuje,kdyz se rodina dostavi. Vetswinou pohodi na prostreny stul nejake dobroty z fast foodu, co si koupili a nedojedli cestou. Kdyz jim to dam na talirek, tak se divi proc spinit nadobi. Jednu dobu tchyne trvala na tom, ze u nas bude pit z plastovych poharku. Protoze to doma vetsinou nedrzim, tak privezla pro celou rodinu cely pytel polysterenovych poharku, ktere taky na stul pohodila, jeste tak v tom igelitaku, v kterem to koupila. No, to jen tak na ukazku. 😀
No nazdar.
Tyranie jidlem? Jakymkoliv! V jiste fazi meho detstvi. To bylo jako: Hanicko, obedvat! – Obedvala jsem vcera, a fcil nemam cas…. Toť toto nejim… Takova hodinka stourani se v obede. Jeste ze nasa mama pracovala, takze toto poteseni mne pozorovat stourat se v jidle vyslo casto na babicku a tetu.
Vítací jídla znám od babičky a dědečka, jezdívaly jsme k nim s máti o víkendech (zhruba tak 1-2x za měsíc) a vždycky jsme si dopředu řekly, co chceme. Moje neojoblíbenější byly domácí vinné klobásy a pak vlastně cokoli z masa (dědeček byl řezník, už jsem to sem mockrát psala), hlavně asi dědečkovy karbanátky nebo guláš, atd., atp. Bohužel jsem si nestačila říct o recepty, byla jsem ještě moc mladá, když dědeček zemřel. Dlouhá léta jsem se pak snažila vystihnout tu chuť a snad už to skoro mám, ale byla to fuška.
Babiččina parketa byly sladké recepty, takže jsem si na přivítanou většinou přála buchty „honzovky“. Máti pro změnu milovala „krémšnity“, mohla se po nich utlouct. Buchty bežně peču, na krémšnity zatím nějak nedošlo, obávám se, že by mi to doma nikdo nejedl.
Pokud jde o máti, její jídla byla spíš anti-vítací, bohužel se nikdy nenaučila vařit a nebyla si toho vědomá.
No a pokud jde o mě, taky dětem vařím na přání, doufám, že snad dobře, zatím si nikdo nestěžoval.
No a pokud jde o tu nejmladší generaci, dcera umí vařit dobře, její chlapec taky – je specialista na pizzu, umí moc dobrou, právě tu nám dělává jako vítací, klidně i z kila a víc mouky, jako třeba minulý pátek. A poslední dobou se do vaření celkem vložil i syn. Asi jsem to sem psala, ale o Vánocích se staral o vánočky (jak nás bylo doma hodně, nakonec jich upekl šest – a „ze šesti“, což neumím) a když je doma, každý víkend něco (většinou sladkého) zkouší – třeba různé záviny už má docela zmáknuté, i tažený už párkrát dělal. Hodně jezdí po světě, takže to tam využívá a prezentuje tak českou kuchyni, myslím, že ne špatně.
Dneska budem dělat nudle (polévkové i přílohové, bude kuře na paprice), jsem zvědavá.
Jo, úplně jsem zapomněla na moje vítací jídla. Pro syna je to vždycky nějaký silný vývar, buď čistý, nebo s nudlemi a zeleninou. A pak ryba, ta musí být vždycky, když přijede. A nějaké dušené plátky, ty má moc rád. A ty zmiňované honzovky – největší úspěch mívají u jeho zahraničních přátel, které k nám občas vozí (nejlíp, když jsou makové, ty jsou velice vděčné). No a dceři se zavděčím čímkoli zeleninovým.
Howgh. 😉
aido tu babičku si pamatuju, to je ta co měla ráda sladké jídla a mohla je jíst jenom když byly děti na návštěvě?
Ne, to nebyla moje babička.
Moje maminka měla jako vítací jídlo bábovku. Když měl někdo přijet ( k ní nebo i k nám), vždycky byla na stole její bábovka. Mňam, ta byla!! Maminka vždycky říkala, že bude „skrz svou bábovku“ nesmrtelná. A taky jo, od té doby, co maminka není, jsem tak dobrou bábovku nejedla. Taky ji umím, ale nějak to není ono, chybí v ní ta maminčina láska (h)
Už víc jak třicet let mám kamarádku Francouzku, jezdívá ke mně několikrát do roka. A tato vyžaduje, opravdu VYŽADUJE vítací sekanou ve smetanové omáčce a s houskovejma knedlíkama. Kteroužto příšernost jsem kdysi nějak náhodou vyrobila a zdá se, že se jí hned tak nezbavím. 🙂
Jejda, tak to je opravdu legrace.
P.S. Nešlo by jí to nějak vysvětlit, nebo už se s tím nedá nic dělat?
Nedá, ono jí to chutná. 🙂
Aha. 🙂
Tzv. „sekaná svíčková“ se v naší rodině dělá odjakživa. Pamatuji ji z dětství od babičky, dělala ji i moje maminka a já ji dělám taky, ne jako vítací, ale jako běžné jídlo. Je to jedno z mých nejoblíbenějších jídel :-).
Chich, ale ona si Carol tu svíčkovou sekačku dá se šesti, omáčku si přilejvá sběračkou a pak jí hrozí, že vybuchne. Ňo a mě u ní doma zase očekávají krevetky, čerstvý z trhu, a já je jím, jím, jím s majonézou a pak vybuchuju zase já. 🙂
No budiž jí to přáno! Já si dávám jen běžnou porci.
A krevetkami s majonézou bych taky nepohrdla.
Ích, tak jsem na ni nějak dostala chuť, asi vyrobím jednu předvítací průběžnou. Příšernost této krmě tví pro mě v tom, že jest naprosto uzemňovací, ani nemusí být se šesti. 🙂
u nás je to tak zvláštně namícháno. Moje máma to dělá pro nás, z lásky – ale nezná míru a bohužel ani není nijak dobrá kuchařka. Takže to dopadne tak, že navaří 4 až 5 jídel, k tomu pořád nosí pochutiny, ovoce, sladkosti – dokud je místo na stole. A pak je zklamaná, že jsme to všechno nesnědli, a nechceme to sebou domů. Bohužel nějak nevím jak to řešit – vysvětlit se jí to nedá 🙁
Jéje, to znám, to dělala bývalá tchyně… Jezte, vy nic nejíte. Vemte si ještě. Kupované zákusky, na osobu pět deset kousků, ještě teď mi trnou zuby :-). Myslela to dobře, dodnes je ta věta okřídlené přísloví celé rodiny.
Krásné téma (clap) ! Vyloženě vítací jídla v naší rodině nikdy nebyla a ani já je nemám (protože my jsme všichni peciválové a nikam se na dlouho neštracháme). A navíc, moje mamka vždy vařila (a vaří) dobře a v 99 % jídla, která jsme jedli všichni – až na naši Danušku, která ovšem pro změnu nejedla nic – až na pěry. Takže když byla na intru, tak každý pátek se vařily ovocné knedlíky s makem.
Ale pokud chci Terku nějakým jídlem potěšit, tak vím, že nikdy neprohloupím s bramborami na půlku (pečlivě omyté brambory rozkrojené na půlku a vložené řezem do vymazaného železného hrnce s pokličkou, dám na športhelt a za půl hodiny hotovo – a pak buď česnekové máslo nebo lučina a Terka jí jak nezavřená).
Týrání jídlem – tak jediné, co si vzpomínám, bylo „drobení do mlíka“ – nadrobený chleba do hrnku teplého mlíka – fůůůůj. Naštěstí se mamka zapomněla maximálně jednou za uherský rok, když mi to nutila na snídani (nepozřela jsem víc jak jednu žičku).
Vyloženě vítací jídla si nepamatuji a zatím ani nedělám. Možná, až budou děti větší. Moje maminka to asi měla s vařením jako já. Nijak zvlášť ji nebavilo a ani v tom nevynikala. Navíc sestra nejedla skoro nic nikdy a bratr a já jsme byli naopak popelnice a až na pár specialit jsme jedli všechno.Ale když přijedem, tak MUSÍ být maso a nikdo se moc neptá :). Nevadí nám to. Milovala jsem koprovku se svítkem. Myslím, že to pochází z nějakého „vaříme dětem“, nebo tak něčeho. Prostě jak zaplácnout žaludek hladovcům a nemuset shánět maso. Ale my to fakt milovali!
OT: Jdu shánět neurologa, to co předvádí moje páteř poslední dny, už překračuje všechny meze mé trpělivosti.
Mila Karakal, tak to te lituju. To bude asi tim stehovanim, ze? Venuju ti behem dneska tichou vzpominku, neb I ja jdu shanet nekoho na zada. Dolni hrbet je nestastny a pohybuju se v pravem uhlu. (devil)
Jejdamane, ženské, držte se.
Hanko, tak zle na tom nejsem, tady potřebuješ palce hlavně ty! Tak ať se rychle napravíš.
U mne je to spíš stěhováním rozbouřený dlouhodobý problém. Někde se mi něco skřípe, takže chvílema necítím některé části těla. A stěhuje se to. A občas i s poruchami vidění. Většinou to pak startuje tak jako do migrény, ale zatím se to obvykle urejdovalo. Naštěstí zatím akutní projevy vždy až doma. Ale od posledního včerejšího zážitku pořád vím, že mám páteř, odkud kam vede a že k ní mám připojené končetiny a hlavu. Teda to je normální, že je mám, ale není normální, že to pořád vím. Při psaní čehokoliv si musím dávat pauzy a rozcvičovat ruce, protože ztrácím cit. Objednali mě na čtvrtek, tak snad to zvládnu. Ještě frfňali, že si mám jít k obvoďákovi pro doporučení, ale vzali mě (mají na netu, že ho nevyžadují).
Držím pěsti, ať vše dobře dopadne.
Karakal, tys dlouhá (jak možno poznat z fotek), tak si na záda fakt dávej pozor a přeji, aby bolest nejen pominula, ale nevracela se.
Dede,i já a moje děti jsme to zažívali, když jsme jezdili k mojí mamince. Také s láskou připravovala naše zamilovaná jídla. A teď, když mi děti nahlásí, že přijedou, první otázka je – a na co byste měli chuť. A pak vařím a peču a pak jen šťastně koukám, jak jim chutná. A nikdy by mě nenapadlo, že by to mělo být jinak.
I u nás v rodině má každý oblíbené jídlo.
Ale protože náš synáčkové zatím na trvalo neopustili, tak vítací jídla nemáme.
Jiná kapitola je můj milovaný vnouček Samík. Vím, že má rád řízky s bramborovou kaší. Tak mu je ráda dělám. A tuhle mě odzbrojil, přišel a řekl mi s krásným úsměvem : “ babičko mám rád palačinky a jahůdkový puding „.
Měla jsem doma jen vanilkový, ale ten mu také chutnal. Příště mu udělám ty palačinky a jahůdkový puding už je koupený ve spíži. Co by pro ty vnoučata člověk neudělal.
Ještě si vzpomínám, že moje babička s mými syny, svými pravnuky, pekla vanilkové rohlíčky i během roku. Všechny 3 je to bavilo a kluci mají pěknou vzpomínku na prababičku Marii.
Co se týče jídlové tyranie, jak už jsem tu jednou psala. Michalka jedla ráda a všechno a nevyrostla z toho.
Míša
Milá Dede. Tyranii jídlem ani ne, snad jen ve školní jídelně, kdy musely být pečlivě dojedeny různé otřesné věci, jako plát tlustého masa, který mi kuchařky naaranžovaly na talíř s obzvláštním zadostiučiněním, protože věděly, že ho nesnáším a malý Alasdair už byl tehdy „huba nevymáchaná“ a říkal, co si myslí. Však za to měl jednou i dvojku z chování.
Ale dokud žili mí rodiče, a já jsem za nimi jezdil, moje maminka dělala přesně to samé, vyptala se předem na co bych měl chuť. Po jídle jsem ji pak vždycky nacpal do svého Jimníka a vzal ji na výlet. Tátu ne, jemu se nikdy nechtělo, s ním jsem pak při víně večer vedl debaty na téma možností postupu záchrany sumatránských tygrů, apod. Miloval jsem ty dny. Už jsou pryč. 🙁
Promiň Dede, ale neodolám. Musel jsem se smát, jak se po včerejším tématu dnes na uklidnění objevilo jídlo. 😀 Připomnělo mi to jakousi píseň od Waldemara Matušky, kterou jsem kdysi někde slyšel. Hudebně mně nenadchla, ale natolik mne zaujal text, že si ho pamatuji dodnes, zpíval cosi o tom, že když se lidé neshodnou, je nutno mezi ně položit mísy s pokrmy a uvidíte, jak se krásně na všem dohodnou. 😀
Kuchař je umělec a psycholog a stratég, když plné mísy občas vmísí do šarvátek,“ trefně zpívá Waldemar Matuška v úvodní písni k seriálu Rozpaky kuchaře Svatopluka.
No, já bych neřekla, že je dnešní jídlo téma na uklidnění. Vy jste tu nový, takže to nevíte, ale v pátek vždycky na Zvířetníku bývá Mlsotník, no, však se mrkněte na Zvířetník k Neffovi, tam se dnes taky vaří.
Na Zvířetníku nevím, ale tady na Dedeníku by výraz „vždycky“ byl poněkud přehnaný vzhledem k tomu, že poslední pátky byla témata šaty, pití (no, toto snad jedině), výluky na železnici, fotky koní. 😀
No, Dedeník se ještě nedávno jmenoval Náš Zvířetník a ty články, co zmiňujete, byly spíš výjimkou z pravidla. No, však si projděte archiv (i na NP), pokud neveříte.
Já vám to budu klidně věřit, mně to zase tolik netrápí. 🙂
Tak proč o tom teda píšete?
To, že něco neznáte, neznamená, že to neexistuje nebo neexistovalo.
Viz zde: http://www.dedenik.cz/category/o-lidech/mlsotnik/ (patrnější je to tak od druhé, třetí strany)
A viz zde: http://neviditelnypes.lidovky.cz/p_zviretnik.aspx?klic=88043
Já? Já přece vůbec nemám potřebu se s vámi o čemkoliv dohadovat a už vůbec ne o takové malichernosti. 🙂 Reagovat jste na mně začala vy. A opakuji podruhé, že vám to přece věřím. 🙂
Já se taky nechci dohadovat, jen jsem se vám snažila vysvětlit co a jak, abyste byl v obraze.
A já vám za to děkuji. 🙂 Ostatně vy to musíte vědět, všiml jsem si, že vaříte ráda. 🙂
No, já si myslím, že Dede je výborný diplomat a stratég, proto na čtvrtek dala výbušnější téma a na pátek tradiční jídlo, u kterého dojde ke zklidnění.
No já nevím, ale Zvířetníci se dokážou shádat i o jídle (chuckle) Lépe řečeno, jak se moc nehádáme, tak o jídle občas joooo. Ale tím nechci kritizovat, mně přijde, že si občas musíme ty názory vyměnit. Trvalé poplácávání po ramenou je podle mne krajně nezdravé.
tadýýý: https://www.youtube.com/watch?v=HtHdS-Mnj6I
Tyranie jídlem mě nebo Kačku čeká o víkendu. Musíme jet ke tchýni do Ostravy a ta určitě vyrobí řízky- ona je miluje a navíc je to jejich nejslavnostnější jídlo. Co záleží na tom, že mně moc nechutnají a Kačka je vyloženě nenávidí poté, co je jíst musela pod babiččiným dohledem a přejedla se… to je přece to nejlepší! A navíc můj muž to má rád! Vždyť je měli každou neděli!
Na vítací jídla se ptám zejména tehdy, když se dotyčný vrací z dlouhé cesty letadlem, autobusem… a má trochu rozštelovaný žaludek. To pak stojí za to se zeptat.
No jéje, já používám jídlo abych vyjádřila, jak jsem ráda, že ten či onen k nám zavítal. Navíc já vařím ráda a tak je to i pro mne jakási odměna.
Sednout si k dobrému jídlu s dobrými přáteli, co lepšího si přát. Snad aby opravdu všem chutnalo.
No, myslím, že týrání jídlem si nejvíce užila moje maminka se svou maminkou. Moje maminka třikrát týdně o polední pauze navštěvovala svoji maminku a ta měla pocit, že musí dceři uvařit. A aby to maminka nejedla dvakrát za sebou, pondělní oběd si zopakovala v pátek, takže měla permanentní zažívací problémy
Tyranie jídlem: ano..když mi byly předloženy plněné papriky v rajčatové omáčce a matčin pohled nevěstil nic dobrého..část ze mne vypadla ihned, jak se za námi zavřely dveře našich hostitelů, zbytek jsem vyhodila doma..
Ano podruhé.. vařila jsem to kvůli tobě, tak to sníš..nesnědla.. ( knedlíky nasáklé sádlem a do sucha vypečenej bůček a studený kysaný zelí )a od té doby jsme u mečové babičky dostala maximálně sklenici vody..
ano do třetice 😉 : školní jídelna, tam týrali nejen nás,ale i to jídlo….
To mi něco moc připomíná – byli jsme na kterési Vánoce pozvaní ke tchýni, vona to moc prožívá 😉 K obědu byla pečená kachna s knedlíkem a zelí. No větší hrůzu jsem nejedla, asi byly nějaké skvrny na Slunci nebo nevím…Kachna byla, mírně řečeno, gumovité konzistence, o křupavé vypečené kůžičce se jí mohlo jen zdát. Kysané zelí sice bylo zahuštěné, ale kromě kyselé chuti nemělo již žádnou jinou, jako by ho babča při vaření někam odběhla a pak ho zapomněla dochutit. Knedlíky se jí výjimečně nesrazily, ale úplně je zazdila politím sice mastným, ale hodně vodou naředěným výpekem. Brrr. Tak jsme se v tom porýpali, zbytky asi sežral pes.
Soucítím.
Vařené(údajně prý grilované) kuře mojí máti je v naší rodině pojem.
Vítací jídla? Jasně,že ano.
Když jsem se odněkud vracela jako dítě (prázdniny,škola v přírodě atd..), věděla jsem, že bude něco dobrého. To něco bylo:
1.králičí polívka
2.pečený králík na česneku a mrkvi s chlupatejma knedlíkama
3.meruňkový knedlíky s tvrdým tvarohem
4. smaženej kapr s brkaší
5. bramborový placky
6. chuchvalcová polívka
Záleželo,jak dlouho jsem byla pryč..
V dospělosti jsem si vybírala mezi Králičí polívkou a segedínem.
Ale všechna mnou vyjmenovaná jídla patří k mým stálicím. 😛
Článek jsem přečetla, budu přemýšlet nad odpovědí. Teď chci jen dát poděkování za včerejší komentáře.
Mockrát děkuji všem za projevy soustrasti s úmrtím Lucky. Proto jsem si troufla to na vás (na Zvířetníku, Dedeníku, Hadech) tak zdlouhavě „vychrlit“, vím že chápete, že zmínka o ztrátě milovaného zvířete není jen napsaná věta. Osud mě pilně „trénuje“. Naučil mě se (ač ne snadno) se vyrovnat s odchodem koček, které si už víc jak jeden křížek let „odžily“. Ale s odchodem takhle mladé kočičky se vyrovnává velice špatně, je to moje první lekce. Šok je to pro nás oba opravdu velký, nečekaný. Chci věřit, že v té smrtelné křeči bolest necítila, ale naše hlasy slyšela až do konce. Byla u nás krátce, chybět nám bude dlouho. Rusty a Woody byly naštěstí už delší dobu před tím venku, snad vůbec netušily, co se v domě dělo. Zůstaly venku i když jsme pádili na veterinu a vrátili se bez Lucky (zůstala u veta, ráno ji vyzvedl jeden pán, který provádí soukromé kremace – každé zvíře extra – už od něj máme doma popel Dixie i Smoky). Woody nevypadá, že ji Lucky chybí, Rusty se zdá trochu rozhozená, prochází chodí domem víc, než jindy, je mazlivější. Ale smutná není myslím ani jedna. To je dobře
Maričko, četl jsem, že neznáte příčinu. Pochopil jsem správně, že vy žijete na jihu USA? Nemohl ji kousnout nějaký pavouk?
Ach Maričko, tohle je smutná doba, ty dny po odchodu zvířátka, zvlášť tak nečekaně. My to zažili ne moc dávno dvakrát, když jsme přišli o Zorrinku a do měsíce o Jacka, kočky sice venkovní, ale milované. Čas to sice zahojí, ale ten pocit, že je to bylo nefér, mám pořád. Držte se.
Hladím po tlapkách, znám to, je to vždy velká bolest, zvláště, když je zvířátko mladé, ale udělali jste pro ni vše, co jste mohli, měla u vás šťastný život.
Já to zažila v roce 2012, a do dneška tu naši Káču všude vidím! Máme další kočičku – Tessynku, ta nás pěkně cepuje – jako kdyby říkala: no jo, posluha se snaží, ale dá mi to ještě móóóc práce!
Maričko, hledám, kam napsat soustrastné slůvko, abys je našla. Maličká Lucky, to je k nevíře – moc na Tebe myslím a kéž Tě ostatní Tvá zvířátka, která Tě nutně potřebují a rozhodně milují, utěší. Je mi to děsně líto. Pusu.
Alasdaire, ano máme tu v jižní Alabamě jedovaté pavouky a právě tohle nás také napadlo (když možnost hada pod peřinou jsme zamítli). No mě se ani ten pavouk nezdál, ale manžel pro jistotu před spaním přikrývky protřásl a pečklivě koukal, jestli „něco“ nevypadlo.
A všichni ostatní, jestě jednou děkuji. To víte, že tu Lucky stále vidíme kolem a probíráme, co se mohlo stát – ale to se nikdy nedozvíme. Možná ji praskla nějaká žilka v mozku tou námahou dýchání (opravdu bylo namáhavé). Nejvíce nás ale straší vědomí, že měla v sobě nadýchaného moc astmatického léku. Sice jsme se informovali na veterině, zda to není moc často, když lék dostávala ty tři dny každé 3-4 hod. Ale byli jsme ujištěni, že rozhodně ne, naopak, že v nutnosti se může krátkodobě podávat i každých 45 minut !!! Jenže tohle byla mladá kočička, ne dospělá kočka, a tak to na ni možná bylo moc. Ach jo, snažíme se tuhle černou myšlenku zapudit, protože představa, že jsme si sami předávkovali kočičku je děsná. Ale vet nás horem dolem uklidňoval, že to určitě tak není (když tam včera choť jel zaplatit tu kremaci, dozvěděl se, že asistentka s vetem po našem odchodu ještě dlouho „problém Lucky“ probírali, ale k žádnému pevnému výsledku se nedopracovali).Dívala jsem se na net a našla soustu odkazů, kdy lidem také úplně nečekaně na krátký, ale silný záchvat zemřela jinak úplně zdravá kočka (tedy neastmatická). Prostě jedna z těch záhadných tragedií. No ale to víte, červíček hlodá….já vím, ono to přejde.
A Míšo – ptala jsi se u mého článku na Zv. ohledně Kotěte, tak odpovím sem. Ne, ona nikdy kupodivu neprojevila zájem z terasy seskočit a to jsme ji měli opravdu velkou, podél dvou „stěn“ bytu. Bydleli jsme ve 4. patře, ale na té fotce se mnou je trochu vidět, že hned pod námi byla další terasa, menší. Tak kdyby Kotě přeci jen hupla, dopadala by na ni, ne úplně na zem. My ji ale nikdy nenechávali na terase bez dohledu.
dede, kdxž jedu domů do česka na dovolenou, první co se mamka ptá je „a co ti mám dobrého uvařit“, a to stejné když jedu do německa za sestrou. takže tradice nejenom u vás doma.