Bylo to radostné překvapení, leč muselo se započítat do rozpočtu – asi tak by se dala nazvat zpráva o dalším miminku na cestě, kterou vzalo na vědomí zastupitelstvo na svém minulém jednání. Jsme velmi malá obec, tak máme z každého nového občánka radost. V rozpočtu to potom znamená položku „dar obce při narození dítěte“.
Mluvilo se o tom proto, že na stejném zasedání jsme už schválili další dva dary dalším dvěma narozeným dětem. Jak jsem procházela žádosti, tak jsem si všimla, že v obou případech má miminko jiné příjmení než jeho maminka.
Povzdychla jsem si. Nic mi do toho není, ale prostě jsem staromilec. Jako matku by mě bolelo, kdyby se moje děti jmenovaly jinak než já, a jako dítě by mě nikdy nenapadla možnost, že bych měla jiné příjmení než moje maminka!
Nemám problém uznat důvody, pro které se dospělí nevezmou a žijí spolu jen tak, bez svatby. Vím dobře, že nějaký papír štěstí nezajistí, stejně jako ho ostatně nezajistí takzvaná volnost v páru. O udržení vztahu se bojuje na jiném poli. A proč říkám takzvaná volnost?
Víte, já jsem prostě přesvědčená, že jakmile spolu mají dva lidi dítě, je volnost hodně iluzorní záležitost. Rozchod bude bolet a zasáhne dítě stejně, jako by se rodiče rozvedli. Povinnosti obou rodičů k dítěti by měly být stejné, jako po rozvodu, a pokud nejsou, dítě z volného vztahu tratí. Tak proč neudělat z již existující rodiny jednotku spojenou i tím stejným jménem?
V případě svateb nesvateb se stále mluví o právu rodičů se nevzít. Nikde jsem ale nečetla, jak se k tomu stavějí jejich děti – třeba právě k těm různým jménům. Jestli je to třeba někdy nemrzí. Nevím, možná mi něco uniká. Vím, že se mnoho vztahů prostě nevyvede. Někdy zasáhne osud, jindy osobní problémy, s tím je těžko něco dělat.
Ovšem žijí-li spolu máma, táta a děti, co je vlastně vede k tomu, aby se nestali rodinou i z toho právního hlediska? Neodsuzuju, jen nechápu.
Milá DEDE.
Už dávno som mala podozrenie, ale teraz som nadobudla istotu 🙂
Tvoj pán manžel, aj keď tu na nete nevystupuje, je určite Východniar ako repa 🙂
Ja som rodená stredoslovenka, takže spisovnú slovenčinu som sa nemusela učiť. Jednoducho som hovorila, “ jak mi huba narostla“.
Ale študovala som 4 roky v Košiciach. A keby som našim priateľom dala otázku, čo je to džveredlo, tak by zostali nemí 🙂 .
A Dede, mali ste typickú východniarsku svadbu s 150 hostí????
Ja viem, že je to nemiestna otázka (chuckle) .
Líbí se mi, jak se to tu nakonec vykrystalizovalo. Zcela přesně je vidět, kdo je vdaný/ženatý (a jestli šťastně nebo ne), kdo ve volném svazku a kdo sám. A taky jak je kdo starý. Dobrá sociologická sonda. 😉
Promiňte, že se vracím k již vyříkanému, ale třeba nejde o ten svazek, nejde o ty děti, třeba někdo jen nechce opustit své příjmení?
Neboť se s jiným necítí svůj.
Povinnost změnit příjmení během vdavek mi trochu připomíná povinnost ostříhat se nakrátko (70. a 80. léta a mé starší sestry) tak do dvou let po porodu (nebo sňatku) a nasadit si na hlavu tuhou trvalou. Jo a sundat mini a nasadit midi.
Zpětněji zahalit si po svatbě hlavu. To už jsme v minulých stoletích.
Nejsou to jen přežitky a nelze to pořídit jinak?
Lze.
Jen se na každou změnu musí pár desetiletí až století halt počkat, a pak že je genderová rovnost – dodnes není.
Někdo tady podotkl, že je to něco jako spor mezi věřícím a nevěřícím a možná má pravdu. Nedávno jsem viděl s Aniou tenhle film: http://en.wikipedia.org/wiki/The_Proposal_%28film%29 – The Proposal – a myslím, že hodně dobře ilustruje, oč tady jde. Sečteno podtrženo, on je z bohaté, tradiční a soudržné aljašské rodiny, ale chce si postavit živobytí sám bez ohledu na ně, tak jede do New Yorku a tam si najde práci jako redakční elév a snaží se si cestu probít sám. Jeho šéfová je tak trochu megera, ale protože je Kanaďanka a hrozí jí deportace, dá mu na výběr – buďto si ji vezme a pak se posléze rozvede, nebo ho vyhodí z práce a rozšíří šeptandu, která způsobí, že ho nikdo nezaměstná. On svolí, nicméně protože v USA, podobně jako v EU, bere-li si občan USA neobčana USA (v EU je to stejně vůči neobčanům EU), zajímá se policie velmi silně o to, zda manželství není fingované. No a aby vzbudila důvěru u úřadů, tak souhlasí s tím, aby se to udělalo „autenticky“ tak, jak to chápou v jeho rodině. A teď přichází děj většiny filmu, tedy to, jak ona nechápe jejich rodinné hodnoty a jak to, co chápe zcela účelově, má i přesah, který nevidí.
Argumenty, které ve filmu zazní, jsou – z obou stran – jak vystřižené z téhle diskuse. Kdo to neviděl, doporučuji se podívat.
pěkný film to je andy a sandru bullock mám ráda
1) Io to dole krásně shrnula.
2) LENKO, ČETLA JSEM, PROMYSLÍM, NECHCI TĚ ZATĚŽOVAT. DĚKUJI!
3) no jasně, chválím si chlapa, takže dneska je zjevně Den Blbec. No, v dobrým i zlým…
Jdu zmoknout psy (s pláštěnkama) a pak se hromadně vrhnem do postele. Dobrou.
ještě jsem chtěla dodat, že to není jenom moje subjectivní pocity, lidé co spolu jen tak žijí bez manželství se rozcházejí podstatně častěji ať už mají nebo nemají děti. výzkumy co jsem četla se týkaly velké británie.
i když s tím jménem až tak nesouhlasím, mě se nezdá špatné pokud si každý nechá svoje. já jsem to chvíli zvažovala, že zůstanu vendulka leskovjanová, v naší rodině leskovjani vymřou po přeslici když ségra ani já nemáme děti. ale přece jenom od roku 96 žiju v anglii a anglické jméno je praktičtější, tak jsem glover.
wendulko, den, kdy jsem se vdavala, tak najednou jsem se nechtela uplne vzdat sveho rodneho jmena. Vsak jsem ho taky nosila uz radu let. 🙂 Tak jsem ten papir podepsala jako Hana rodne jmeno-Williamson. Cimz me oficialni prijmeni sestava z 18 znaku. 😡 Kdybych tam neudelala tu pomlcku, tak to rodne jmeno bych mohla mit jako prostredni jmeno (middle name) a v beznem provozu bych si vystacila coby Williamson. Moje dlouhe prijmeni se obcas nevleze do kolonek na ruznych oficialnich papirech.
hanko, jsem si už plánovala, že kdyby přece jenom náhodou se zázrak a měla bych dítě, tak dám leskovjan jako jedno z middle names
Takže když to shrnu – pokud spolu chtějí dva lidé zůstat, tak zůstanou, pokud nechtějí, tak nezůstanou – a to bez ohledu na papír ze svatebního dortu.
Ale někdo ten papír potřebuje jako deklaraci pro ostatní, někdo jako dokument pro sebe a pro někoho má cenu svačinového papíru (nebo něčeho jiného).
Ovšem sezdaní versus psoknížkoví jsou k sobě ve stejném vztahu jako katolíci a protestanti v Severním Irsku. A přitom to, jestli někdo touží po prstýnku nebo ne o jednotlivých lidech vůbec nic nevypovídá – o nich vypovídá pouze to, jak se chovají k sobě navzájem, ke svým případným dětem, k členům své a partnerovi rodiny, k lidem všeobecně a ke zvířátkům.
Tak prosím, berte to tak, že svatba pro jednoho je nejkrásnější dnem a pro druhého nejstrašnějším snem – prostě, každý jsme jiný a každý svůj život jinak žijeme – jen se snažíme, abysme ho nějak přežili
S tím souhlasím a jak už jsem podotkl níže pod Marskou, pokud někdo má tak silnou potřebu oficiálně cosi deklarovat svému okolí, nechť deklaruje co hrdlo ráčí, ale nechť také respektuje to, že jiní tu potřebu deklarace nemají a nejsou to proto méně hodnotné vztahy/rodiny. 🙂
Co bych dělala něco pro okolí, mě na tom houby záleží. Ale prostě nám to oběma vyhovovalo. A pokud ti vyhovuje něco jiného je tvoje volba. Já jsem tam psala ze svého dlouholetého soužití. A docela mě to nařčení nadzvedlo.
Jestli se můžu vrátit k tématu diskuse, taky jsem tradicionalistka. Klukům R. to moc chválím. A mám pocit, že takových mladých je poslední dobou víc a víc, vypadá to, že módní vlna nesezdaných vztahů pomalu pomíjí, což je dobře.
dede ještě jsem neměla čas si přečíst komentáře, tak nevím jestli má někdo stejný názor ale rozhodně si nemyslím, že svatba a manželství je jenom „kousek papíru“. to říkají lidi, co v manželství nejsou. mě to připadá, že ze strany mužů je to prostě neochota mít vážný vztah a udělat slib, že jim na té ženě opravdu záleží, prostě si nechávají otevřené vrátka kdyby se naskytl někdo lepší. a myslím, že hodně žen by se i vdalo, ale když vidí, že to není na programu tak se prostě smíří s životem na hromádce.
a tak, můj svatební den byl nejlepší den mého života!
Přesně tak.
DEDE, dnes si myslím, že “ jsi píchla do vosího hnízda“.
Za svobodna jsem měla takové celkem obyčejné jméno. A tak jsem si vždycky představovala, že si svatbou pomůžu k něčemu zajímavému. No… tak Novák.
Jinak na svatbu či nesvatbu nemám silný názor. Vdala jsem se, protože se to tak dělalo. Dneska bych se možná spíš nevdala, když tak možná kvůli dětem. nevím. Se vztahem dvou lidí to podle mne moc společného nemá. Možná nejsilnější argument jsou pro mne fotky a vzpomínky, prostě to byl okamžik k zapamatování. Rituál.
DEDE,PŘESNĚ TOHLE TÉMA SE TÝKÁ NAŠÍ RODINY A DOCELA HODNĚ. VĚRKA S PARTNEREM MAJÍ DNES UŽ VÍC JAK TŘÍLETOU DCERU, ALE STAJNÉ JMÉNO NEMAJÍ,PROTOŽE SVATBA SE NEKONALA. PRVOTNÍM DŮVODEM BYLO TO, ŽE BANKA BY MLADÝM RODIČŮM, KTEŘÍ BY SE VZALI, A PAK ZAŽÁDALI O HYPOTÉKU, ÚVĚR NEDALA. MAJÍ UŽ SVOE ZKUŠENOSTI, PROTOŽE JAKMILE PŘIJDOU DĚTI A ŽENA JE NA MATEŘSKÉ, KLESÁ PŘEVELICW ÚROVEŇ STÁLÝCH PŘÍJMŮ, TAKŽE HROZÍ NESPLÁCENÍ. O HYPOTÉKU SI TEDY PROTO ZAŽÁDLA VĚRA SAMA. A PAK SE NARODILA ADÉLKA, ALE JIM SE STÁLE DO TÉ SVATBY NĚJAK NECHCE A NECHCE. TAKY TO DOBŘE NECHÁPU, ALE MLUVIT MLADÝM DO NIČEHO NEMOHU, ANI JIM NAŘÍDIT NIC NEMŮŽU. MOH NA DOCELA NEPŘÍZNIVÝ OSUD. ADÉLCE DNES NA DĚTSKÉ PROHLÍDCE ZJISTILI, ŽE NA LEVÉ OČKO SKORO NEVIDÍ,BO JE HODNĚ TUPOZRAKÉ. NA PRAVÉ OČKO SICE VIDÍ, ALE I ONO MUSÍ MÍT B DIOPTRICKOU OPORU, TUDÍŽ TAM BUDE MÍT 2 DO IOPRTIE. ALE TO LEPŠÍ OČKO MUSÍ MÍT ZAKRYTÉ OKLUZOREM A MUSÍ OKLUZOR NOSIT NEUSTÁLE. NEDOVEDU SI DOST DOBŘE PŘEDSTAVIT, JAK TO NAŠE ATOMOVÉ PÉRO Z GAUČE BUDE PROVOZOVAT VEŠKERÉ SVÉ DIVOČINY S TÍM NEKOUKACÍM OČKEM. JE ALE DOCELA DOBRÉ, ŽE DŘI TUPOZRAKOST ZJISTILI JEŠTĚ VČAS, TUDÍŽ JE SNAD NADĚJE, ŽE SE VŠE UPRAVÍ ASPOŇ ZČÁSTI, NEŽLI PŮJDE MALÁ DO Č ŠKOLY. NEDOVEDU SI VŠAK DOBŘE PŘEDSTAVIT TAKTO OBRÝLENÉ DĚCKO, KTERAK VISÍ HLAVOU DOLŮ NA ÚPROLÉZAČKÁCH, LÍTÁ JAK ČERT A LEZEPO STROMECH. ZATÍM SE OČI S HENDIKEPEM SROVNÁVYALY, PROTOŽE TO NEKOUKACÍ OKO SE VROVNÁVALO TÍM LÉPE KOUKACÍM. AŽ MALÁ VYFASUJE TY BRÝLIČKY, ASI BUDE V ÚPLNĚ JINÉM ROZMĚROVÉM SVĚTĚ, VÍM, JAK TO VYPADÁ, KDYŽ JEDNA ZTRATILA VELKOU ČÁST ZRAKU. TO JSEM BYLA UŽ DÁVNO SO DOSPĚLÁ A MUSELA JSEM SE VELICE DLOUHO S TOU ZMĚNOU VYROVÁVAT. JE TO MALÉ DÍTĚ, SNAD TO PŮJDE LÉPE ZVLÁDNOUT. ALE PROBLÉMY S BRÝLEMI BUDOU JISTĚ. DOKÁŽU SI ŽIVĚ OPŘEDTAVIT, KOLIK BRÝLÍ TA NAŠE DIVOŠKA ZA DĚTSTVÍ ZNIČÍ.
lENKO, TOHLE JSEM V PřEDšKOLNÍM VĚKU ZAžILA- TAKY MÁM JENO OKO TUPOZRAKÉ, NA NĚM MI HROZILO 8 DIOPTRIÍ- A BYLA JSEM DO TÉ DOBY TAKY HOLČIČKA, CO VISÍ HLAVOU DOLŮ ZE STROMU. BUDE TY BRÝLE NENÁVIDĚT, ALE JE TO JEDINÝ ZPŮSOB, JAK JÍ POMOCT. POTŘEBUJE PROJÍT NEJHORŠÍM, NEŽ ZAČNE CHODIT DO ŠKOLY.
MATYLDO, TOHLE ZCELA JASNĚ CHÁPU, PROTOŽE O TUPOZRAKOSTI NĚCO I VÍM. STARŠÍ DCERKA TUPOZRAKÁ BYLA A BRÝLE I OKLUZOR FAKT ÚPŘÍMNĚ NENÁVIDĚLA, I KDYŽ TO BYLO DÍTĚ ZCELA KLIDNÉ A NEDIVOČILO. DNESKA BRÝLE NEPOTŘEBUJE, ALE TRVALO DOST DLOUHO, NEŽ JSME JI DOKÁZALI S JIŘÍM PŘESVĚDČIT , ŽE TUHLE ODLIŠNOST PŘIJALA A BYLO TO V JEJÍ PROSPĚCH.JEN MNE ZARAZILO, ŽE SE NEKONALO OHLEDNĚ ŠILHÁNÍ UŽN DŘÍV. PRVNÍ DĚTSKÁ LÉKAŘKA PROHLÁSILA ŠILHÁNÍ U PŮLROČNÍHO MIMI ZA NORMÁLNÍ A BĚŽNÉ A VÍC UŽ NEŘEŠILA. NAŠTĚTSÍ SE TO ŘEŠÍ VČAS A JE ŠANCE NA ZMĚNU K LEPŠÍMU.JEN ADÉLKU BUDEM MUSET STÁLE UJIŠŤOVAT O TOM, ŽE JÍ TY BRÝLIČKY MOC SLUŠÍ A JSOU MOC DOBRÉ PRO JEJÍOČKA.
No, já jsem nikdy nešilhala a tupozraká jsem taky. Bohužel na to v mém dětství nikdo nepřišel, takže už se to spravit nedá. Co bych za nějaké ty brýle s okluzorem dala, kdyby mi je někdo včas nasadil.
LENKO, mám synovce, který je taky strašné torpédo a do podobné situace se dostal jako pětiletý. Můžu říct, že brýle přijal jako naprostou samozřejmost, i když to přikrývání ho trochu štve. Ale akceptuje je, nerozbíjí je a poctivě nosí. Ale u něj je to i tím, že má obrýlené oba rodiče. A taky má to lepší oko přikryté jen na půl dne, ne na celý. Hlavně ji nelitujte, stavte se k tomu jako k uplně normální věci. Moje děti mají obrýlené kamarády ve školce (včetně toho okluzoru) a okomentovaly to jen jednou na uplném začátku, jako novinku a zvláštnost, ale víc to neřeší. Pokud nenarazí na nějakého troubu, mělo by to být v pohodě. Oni dneska umí ty dětské brýle udělat tak, že dobře drží a ani hlavou dolu je nesetřepe. A dětem se líbí. Držím oc palce, aby se to zlepšilo.
Lenko, proboha, brýle nosí tolik dětí předškolního věku a nikdo z toho tragédii nedělá. Tak se k tomu postavte realisticky a hlavně tu holku nahlas nelitujte, ona se s tím srovná.
Přesně tak, Ivo.
Navíc dneska se dělají dětské brýle krásné, barevné, veselé. I ty okluzory – jsou spíš jako ozdoba, plné obrázků, a ne ta šeredná hnědá (nebo černá?) věc jako kdysi.
LENKO, U NÁS VE DVOŘE KRÁLOVÉ EXISTUJE LÉČEBNA ZRAKOVÝCH VAD A TA JE PŘESNĚ NA TOHLE VELICE DOBRÁ – DĚTI MAJÍ SPECIÁLNÍ REHABILITACI NA LÉČENÍ SE TAK VÝZNAMNĚ URYCHLÍ. ŘEKNI VĚRCE, AŤ SE O TO ZAJÍMÁ – POJIŠŤOVNA TO LÉČENÍ PROPLÁCÍ.
DRŽÍM PALCE (inlove)
AIDO, IVANO A DALŠÍ, KDO SE OZVETE . MY ADÉLKU LITOVAT NAHLAS NEBUDEME NIKDY. MÁME DOST SVÉHO ROZUMU. MÁMA VĚRKA UŽ DNES MALOU NABÁDALA, ABY SE MNĚ-BABIČCE-POCHLUBILA, JAKOU NOVOU PARÁDU ZA CHVÍLI BUDE NOSTIT. Vím, jak pěkné brejličky se dnes vyrábějí, před těmi 32 lety, kdy je dostala petruška, nic podobného nebylo k dostání. brýle ale petra neměla nepěkné..JÁ ADÉLKU NELITUJI A LITOVAT NEBUDU, JELIKOŽ TU ZKUŠENOST UŽ MÁM. STARŠÍ OPETRUŠKA SE ROZKOUKALA DOBŘE, ALE TY BRÝLE S OKLUZOREM FAKT NENOSILA RÁDA. NAŠE STARŠÍ DCERA TUPOZRAKÁ BYLA TAKY, MLADŠÍ-DIVOCH-NAŠTĚSTÍ NIKOLI. A DEDEDE, DĚKUJU ZA TIP. MUSÍ BÝT NĚJAKÉ DOPORUČENÍ DO TÉ LÉČEBNY?
Souhlasím s Dede, Matyldou a dalšími staromilci. Dneska jen čtu a dlouho se rozmýšlím zda k dnešnímu tématu něco napsat. A myslím, že můžu protože jsem asi tady z vás možná nejdéle ve svazku manželském. teď v březnu uplynulo 51 let. Proto mohu být i staromilec. Moc bych nevěřila tomu člověku, který by chtěl se mnou sdílet život aby se mnou nevstoupil do svazku manželského. Proč? aby si nechal zadní vrátka? A pokud se řekne, že je to dneska drahá záležitost- tak nemusím mít sezváno 100 hostů, stejně vždycky někoho naštvu, že jsme na něho pozapomněli. Ale je to, podle mého určité převzetí vzájemné zodpovědnosti. Že to někdy nevyjde ? I to se může stát a stává se to. Člověk ale nemůže hned ze všeho utíkat. No a bez tzv. papírů se přece jen rychleji vycouvá a zaparkuje se jinde. Myslím, že přítel nedospěl do stadia manžel.
Přesně tak. Plus to, co píše Vendulka nahoře a Matylda (a mnozí jiní – Alex, ri, Jindřich, atd.) dole.
Vidíte, nic proti vám osobně, neznám vás, ale s člověkem,který by mně automaticky začal podezřívat z postranních úmyslů jen proto, že se nehrnu do sňatku, tak s takovým bych nebyl zase já. A musím se usmívat nad těmi dodatky v komentářích příznivců tradic (ve vašem je také), že se může stát, že to nevyjde (nejen že může, ale stává se to velmi často). Tím totiž sami popíráte nezbytnost manželství. Ano, přináší spoustu výhod, ale to je jen kvůli požadavkům systému, ve kterém žijeme. Nebude díky němu láska hlubší, děti šťastnější, nebe modřejší a tráva zelenější, to zde prostě nikdo neprokázal a život taktéž ukazuje, že to na tyto věci vliv nemá. A potřeba páně Jindřicha či Andyho deklarovat cosi směrem ven je jejich potřebou a měli by respektovat to, že jiní tu potřebu nemají a nejsou proto méně hodnotné rodiny.
tak nějak 🙂
AMEN
Já jsem čekala, že mně rozcupujete, proto jsem psala. Ale proč si myslíte, že máte větší pravdu ?
Nejde o větší pravdu, jde spíš o to, že se mi velmi příčí, když někdo někoho nálepkuje jako podezřelého/nezodpovědného/nedospělého/neochotného k závazkům, atd, vyberte si ze zdejších komentářů. A to aniž by ho znal a jen proto, že ten dotyčný nemá k určitým tradicím stejný přístup. Nejde o mně, já jsem zvyklý, že občas někoho dráždí můj způsob života i když jsem nikdy nepochopil proč vlastně. Ale je to velmi nefér k lidem ve skvělých nesezdaných rodinám, jejichž příklad mám o barák vedle a od kterých by se měli mnozí sezdaní hodně co učit.
Necítili jsme potřebu razítka, věděli jsme, že štěstí nám to nezaručí. Nakonec nás Jindrova a moje sestra donutily tím, že nám zajistily datum svatby. Byla to celé velká šaškárna a dodnes se musím strašně smát, když si na to vzpomenu.
Já v úpletových žlutohnědých pruhovaných všedních šatech a v šestém měsíci. Švagr a moje sestra jako svědci. Svatba se odehrávala v budově Žižkovského národního výboru, kde se divili, kde jsou nevěsta se ženichem, nevypadali jsme na ně. Ani kytice a ani prstýnky jsme neměli. Budoucí manžel musel hned potom do divadla na zkoušku. Povznesená nálada se sice dostavila, ale úplně jiná než svatební. Celou dobu jsme si totiž vyprávěli vtipy a děsně jsme se chechtali. A najednou to přišlo. Zazněl jakýsi svatební pochod a do místnosti vstoupil nás oddávající a jeho pomocnice či co. Pán spustil ty socialistické blafy a my se všichni zlomili v pase. Tomu pánovi totiž scházeli přední zuby a děsně šišlal. Ten socialistický text tím pádem zvláště vynikl. 😀 A my, jak už jsme byli rozchechtaní, jsme to prostě nezvládli.
Doma už tchyně a švagrová chystali sváteční oběd. Naplněné maso a velikánský dort. Ten den jsme dostali domů pračku a hned jsme zkoušeli jak pere. To nám nemohla švagrová, tedy Jindrova sestra, odpustit. Prát v den svatby, kdo to jakživ viděl. :O Ale to bylo pro nás ten den to nejdůležitější co se stalo. Teď už tchyně se svou sestrou nemusely tahat prádlo do sklepa k vyprání. Nastávající babičce bylo už 74 let a měla cukrovku. Však sem za námi hned přijela a byla dál se svým synem a vnoučkem. Umřela když bylo klukovi 10 let. My tři jsme byli jeho jediná rodina, Všechny ostatní příbuzné měl v Čechách a vlastně je neznal. A jestli někdo někomu pomáhal, tak jsme to byli my jim i když jsme nebyli bohatí a tak tak jsme přežívali. Nám nepomohl nikdo, nemohl.
A ještě zajímavost, když se v divadle dozvěděli, že jsme svoji měli plno řečí, že jsme to měli ohlásit, že to ovlivní můj plat a kdesi cosi. No ovlivnilo. Měla jsem o 5 (slovy PĚT) korun víc. (rofl) (rofl) (rofl)
Ještě jsem chtěla dodat, že jsme tedy byli oddaní, ale každý jsme měli jiné příjmení. Hrála jsem už pár let divadlo a nemínila jsem si příjmení měnit a nebo komplikovat zdvojením. Syn má tátovo příjmení. Je o moc hezčí než moje a já jsem ráda, že tu mám dál jednoho Jindřicha Duška, když mě ten starší tak brzy opustil. Asi aby si mohl povídat s panem Alfrédem Radokem tam za Duhovým mostem. 🙂
Kocko, to je fakt dobra story. 🙂
Milá Kočko.
Ja som tu už raz písala, ako som sa vydávala pri zvukoch “ Priamurského partizána“.
Pre tých, čo to nečítali:
Pri mojom svadobnom obrade mi hrala pani na varhany svadobnú pieseň. Slová boli svadobné: budem ťa ľúbiť večne a ty si moja láska a …
Lenže melódia bola zo sovietskej piesne Priamurskij partizan.
Keby to hrali novomanželom,kt. majú tak asi 20 rokov, tak tí by si toho nevšimli.
Ale čo ja, kt. som mala 39 rokov a zažila som reálny socializmus ???
Zaťala som žuby, a vrámci zachovania dôstojnosti obradu som nepovedala nič.
Ale tie ženské zo zboru pre občianske záležitosti si mali uvedomiť, koho sobášia.
Je tu už toľko vlákien, že radšej napíšem nový komentár 🙂 .
Kde bolo, tam bolo, na konci nášho činžiaka žili manželia v strednom veku. Po dvadsiatich rokoch manželstva chytil pána Jozefa rapel, rozviedol sa a vymenil manželku za mladšiu družku. S tou žili na divoko. Čo čert nechcel, Jozef dostal rakovinu. Keď bolo s ním zle, jeho mladá a krásna družka ho vyhodila na ulicu. Čo urobil Jozef ? Správne, vrátil sa k svojej pôvodnej manželke. Tá ho prijala a doopatrovala aj pochovala.
Ale ešte pred mužovou smrťou hovorí našej panej kamarátka:
– Ty, Eva, nebuď hlúpa. Ty sa o Joža staráš, a keď on zomrie, tebe nikto nedá ani korunu.
Kamarátka zorganizovala matrikárku,svedkov a oddávajúceho do nemocnice, a bývalí manželia SA ZNOVU ZOSOBÁŠILI. O niekoľko dní Jozef zomrel.
A pani Eva dostala vdovský dôchodok.
Čo mi manželstvo-skeptici ( ako euroskeptici ) napíšete teraz ?
Mozno napisu, ze peniaze neriesia, alebo ze v pripade tazkej nemoci by sa dali zosobasit, alebo ze by to riesili zavetom. Alebo …….. . ja niesom manzelstvoskeptik, som vydata, Ale Dede nechcela vyvolat medzi nami polemiky, ale chcela sa dozvedit preco ludia, ktori su spolu na rodnom liste nie su spolu i na tom sobasnom.
Tu nejde až toľko o peniaze. Ale ide o to, že tá pôvodná manželka sa o svojho muža postarala. Kým tá nová chcela od neho len benefity. Akonáhle bol neschopný jej ich poskytnúť, vykašlala sa na neho.
A preto si v súhlase s FF myslím, že to manželstvo nie je len nejaké klišé.
A co s tím má ne/manželství společného? Ta první jej měla ráda, ta druhá ne. Ta první si pak díky manželství trochu pomohla finančně – takže ve vztahu papírové posvěcení neznamenalo nic, hodilo se to pak na peníze.
No ľahšie sa uteká od niekoho ku komu nás neviaže zákon a papier.
Keď napr. okradnem druha a potom zmiznem v Austrálii tak ma nikto nechytí.
Ak okradnem MANžELA a zmiznem v Austrálii, tak aj tamojšia polícia sa bude viac snažiť.
Řekla bych, že když okradu člověka, který je právně braný jako „cizí“, budou mě naopak honit intenzivněji. Už od starých Římanů platí, že proti cizímu mě chrání stát, zatímco v rodině si to spráská manžel sám. 🙂
Když jsme bydleli v Přerově v paneláku, tak do 2+1 se nastěhovala taková sociálně slabá rodinka – chlap, ženská a čtyři děti. K těm posléze přibylo ještě jedno. A jaké bylo moje překvapení, když jsem se s tou famílíí setkala u dětského lékaře. Sestřička oslovila matku jménem a vytahovala karty dětí – každé se jmenovalo jinak než matinka 😉 . Takže asi matka samoživitelka s alimenty od pěti otců?
Čo nechápem ja je prečo u nás na Slovensku nechceme povoliť, takúto deklaráciu homosexualnym párom? Nedávne referendum mi pekne zdvíhalo mandle. prečo sa niktoré páry nevezmú. možno niekedy je to z trucu, keď do nich niekto hustí, aby sa vzali a potom jednoducho maju život zariadeny a tak prečo meniť niečo, čo funguje.
Alebo žena čaká, že ju muž požiada o ruku a ten, keďže už spolu žijú nevidí na to dovod. A našli by sme asi tisíc d´alších dovodov.
Žádost o ruku má můj muž zakázanou – protože přece bych mu nemohla říct ne! A shodujem se v tom, že fakt nechcem. Tak doufám, že nepodlehne některým přesvědčovatelům (zajímavé že jde vždycky o lidi, kteří nás moc neznají) že by měl, že na to čekám a určitě chci.
Ved hovorim, ze by sa naslo tisic inych dovodov preco. Ja na to nemam vyhraneny nazor, niekedy to z pravneho hladiska asi maju lahsie zosobasene pary, ale isto iste to neviem. Len ma teraz zaujala jedna vec. Vy rovnako branite zivot spolu „na divoko“ ako FF brani manzelstvo. A pritom obaja chcete to iste zit spolu az na veky vekov. nieje to zvlastne? trocha ako rozpor medzi veriacim a ateistom. jeden nedokaze pochopit preco ten druhy potrebuje alebo nepotrebuje boha.
PETRO, ČETLA JSEM TVOU ODPOVĚ´D U HŘENSKA, PÍSNI MI NA centrum LNEKA53, DOMLÍVÍME SE. ALE BYLO BY TO AŽ NĚKDY PO VELIKONOCÍCH. STAVÍME NOVÝ FOLIÁK A TEN MÁ FAKT PŘEDNOST.
Som za to, aby páry rovnakého pohlavia mohli uzavrieť registrované partnerstvo.
Bezva, dámy slovenské. Před tím referendem tam u vás muselo být pěkné tóčo, že? Já to zachytila jen tak letmo (občas mrknu na nějaké slovenské stránky), ale i to málo, co jsem našla, mě dost znechutilo.
Aby nedošlo k omylu: ja som staromilská a podľa mňa manželia sú muž a žena.
Ale ak spolu žijú žena+žena, alebo muž+muž, tak treba im dať právne výhody a rovnako záväzky, ktoré z takého vzťahu vyplývajú.
tak já jsem rozvedená, hned po rozvodu jsem se vrátila ke svému dívčímu jménu. A když jsem se rozhodla odejít bylo mi fuk jestli máme „papír“ na vztah nebo ne. A určitě jsem neodešla když se objevil první problém. Ale ex se zdálo, že je vše ok, mě ne, tak jsem odešla, po 7 letech. To jsem si vždy myslela, že když si někoho vezmu bude to nafurt.
Takže jsem tak nějak zklamaná svatbou a nevidím důvod proč se vdát znovu. Ano, syn se jmenuje po tatínkovi ale než půjde do školy si to třeba rozmyslím a svému muže ( souhlasím s Petrou s Barrym) si vezmu ale i tak si prostě svoje dívčí jméno nechám, jen bych si před něj vsunula Tomovo
určitě by babičky byly rády kdybychom se vzali ale zatím je toto poslední co mě trápí 🙂
jo a z mého nevydařeného manželství mi zůstaly dvě báječné bytosti – Terry a skvělý zubař 🙂 dřív jsem říkala 3 ale Frogášek už běhá za Duhou
Milá Pájo – kdybych to chtěla zlehčit, tak bych řekla, že jsi v podstatě na tom špatném manželství vydělala – protože Terrynek (i Frogášek) je jedinečný a dobrý zubař k nezaplacení.
jasnačka, když jsme sepisovali dělení majetku u rozvodu tak jsem se frajerka zeptala jestli chce nějakého psa, naštěstí nechtěl ale dušička byla ve mě malá….
ani za ně nic nechtěl a jeho blbost protože oba měli nějakou hodnotu 🙂
u právníka, u soudu jsme nebyli 🙂 rozvedli nás razdva
Zejména (ale nejen) z příspěvků FF cítím přesvědčení, že kdo nejde do svatby, nemyslí to vážně. Asi je pro vás uzavření manželství právě povýšením volného vztahu na něco víc. Pro mne, a jak jsem z diskuse pochopila tak i pro určitou jinou část diskutujících, je svatba právním krokem. Nic víc, papír. Jo, jeden z nás nejspíš změní příjmení, hmm.
Ten slib, který vy dáváte manželstvím, my jsme si dali bez něj, tím že jsme si řekli (nebo neřekli, ale berem to tak) že spolu chceme žít, nejlépe navždy. Pokud přijdou problémy (a ony přijdou), budou se muset řešit tak jako tak. Útěk je jedno z možných, byť posledních, řešení. Nechápu ty, kteří přehlíží násilí, alkoholismus apod. druhého jen proto, že „přece se nerozvedu“.
Chápu to ve vztahu k dětem a vážím si kamaráda, který svatbou změnil příjmení, tak aby se jmenoval stejně jako jeho nová žena a její syn. Tam chápu tu „soudržnost klanu“ i právní zajištění „mláďat“.
Jak říkám níže – nejde jen o ty dva snoubence. Sňatek je rituál, kterým se člověk (v nejlepším případě nenávratně) stává součástí širší rodiny. A rodina, aspoň v mém pojetí, je mimo jiné tou poslední jistotou, kterou člověk na světě má, protože státu se nedá věřit ani pozdrav a na cizí lidi se nelze vždy dobře spolehnout a asi by mi bylo i blbé to po nich požadovat. Rodině se pomáhá vždycky. Prostě vždycky. A jasně, dá se říct, že „přítel mojí dcery je pro nás rodina“, ale prostě… není.
Fakt jak pro koho. Rodina mého přítele nás prostě vzala jako pár. I bývalá tchýně. Rodina z mojí strany s tím taky nemá problém. Ani na jedné straně necítím že by byl rozdíl kdybychom se vzali. Opravdu si myslím, že ty to prostě vidíš jinak, pro tebe tam ten rozdíl je a tvoje žena a rodina to vidí stejně. Můj muž a naše rodiny to vidí stejně jako já.
V čem budou naše vztahy jiné když se vezmem?
jako rodina mého bývalého byla fakt k pohledání, jeden z důvodů proč jsem se vrátila ke svému dívčímu jménu a už před svatbou jsem si nebyla jistá jestli se chci jmenovat stejně jak moje tchýně – zadarmo drahá, naprosto zbytečná zlá osoba, alkoholička, zlodějka
Smutné OT – Umřela nám Lucky !!!
Včera, 25.3 kolem půl šesté odpoledne. Je to šok, nechápeme to, takové zakončení včerejšího dne nás ani ve snu nenapadlo. Lucky podlehla zcela navysvětlitelnému ale velmi silnému křečovitému záchvatu. Psala jsem, že v pondělí dostala astmatický záchvat. Léčbu jsme konzultovali s asist. veta Laurou (jak často sprej používat). Lék zabíral vždy jen krátkodobě, Lucky zůstávala pokleslá, ale jinak se zdála v pořádku. Včera přestala jíst a pít asi jí v tom bránilo stále těžké dýchání. Odpoledne pak volala Laura, ptala se na Lucky. Když jsem zmínila nechutenství, řekla, že se zeptá veta. Pak volala zpět, že máme Lucky dát prednison (co dostává Trixie). Ten jí vet dal už při úplně prvním záchvatu a Lucky se po něm okamžitě vzpružila, dostala chuť na jídlo. Prášek jsem jí dala a opravdu asi po dvou hodinách byla Lucky živější. Nevrhla se sice ani na jídlo, ani na pití, ale dýchala klidněji, ne celým tělem, jako předtím. Vypadala, že chce na zahradu, ale nakonec jen zůstala chvilku sedět u otevřených dveří, pak ve vrátila dovnitř. Začala jsem připravovat večeři, manžel se šel na chvilku natáhnout. Lucky si k němu vyskočila, stočila se mu u boku a hlasitě předla. Leželi tak spolu asi deset minut, pak manžel vstal, Lucky zůstala. A potom se to stalo !!! Kočka nečekaně vystřelila z ložnice a neuvěřitelným úprkem proletěla celým domem, zpět do ložnice. A my bláhově mysleli „je zase dobře, Lucky řádí po domě“. Jenže ona v ložnici padla na podlahu a v šílených křečích se začala cukat, cvakat zuby, kopat všemi čtyřmi, zadní packy roztažené a zkroucené jako pařáty orla, ocas zježený jako štětku. Prostě jako zvíře v posledním tažení, ve smrtelných křečích. Vůbec jsme nechápali co se jí stalo. Byl to šílený pohled. K tomu naše beznaděj (neznalost) co v takové situaci dělat, jak pomoci – hladit, snažit se ji uklidnit? Manžel okamžitě volal na veterinu, všeho jsme nechali a jeli. Jenže, jak jsem Lucky zvedla do náruče, měla už rozšířené, černé, netečné oči. Ty jsem už znala z konečné fáze od Dixie a Smoky. Na veterinu to máme jen pár minut, ale Lucky mi cestou v náručí umřela. Vet jí přesto poslechl srdce, jestli náhodou ještě nebije – marné. Ani on nedokázal přesně říci, co se stalo, nebyl si jistý, jestli by i při okamžitém zásahu dokázal Lucky pomoci. Léky, které brala měla už dříve, alergii na ně neměla. Venku nebyla tři dny, aby jí tam třeba uštknul had, nebo snědla něco otráveného. Způsobil její kašel nějakou embolii do mozku? Nečekaný epileptický záchvat? Prostě jeden z těch nevyzpytatelných, silných, úžasně rychlých a smrtících záchvatů. Proč ho dostala, to se nikdy nedozvíme – stejně nám „důvod“ Lucky nevrátí. Dala jsem téhle překrásné, miloučké kočičce jméno, ale moc „štěstí“ jí nepřineslo. Umřela příliš mladá, v červnu by jí byly teprve dva roky. My jsme si jí užili pouhých 14 měsíců.
Maričko!!! to je mi líto moc, držte se oba!!! ach jo
Maricko, to je mi tak moc lito. Co na to rict – proste se stane a urcite jste nic nezanedbali. (u) (rose2)
Maričko, to je šok. Takhle mlaďounká. Přeji hodně sil.
To je mi moc líto, Maričko. (rose2)
Milá Maričko, to bylo opravdu nečekané. Hned se mi vybavila chvíle, kdy jsem před rokem našla mrtvého a ještě teplého Garyka ležícího ve sklepě.
Přeji vám hodně síly. Je mi moc líto, že už nemáte Lucky. Věřím, že vás ostatní členové smečky budou utěšovat. (hug) pro tebe a (hug) pro tvého manžela. (u)
Maričko, je mi moc líto kočičky Lucky. Nemohli jste pro ni udělat víc, snažili jste se jí pomoci, jak to šlo nejvíc. Měla se u vás dobře a byla šťastná. A to ostatní zařídil osud. (u) Vzpomínej na ni a bude pořád s tebou.
Úprimnú sústrasť. (rose1)
Je to smutné a boľavé, ale kočičulka je už v mačacom nebíčku, kde ju nič nebolí.
Myslím, že Centrálna Distribúcia vám čoskoro pošle náhradu (h) .
Maričko, to je mi moc líto (h) Jako všechna tvá zvířata měla Lucky lásku a péči, udělali jste všechno, co jste mohli. Kdo ví, nejspíš tam někdy byl veliký problém, o kterém jste nevěděli. Ale byla jsi s ní do posledního okamžiku a to se taky počítá – pro blaho kočičky.
To vaše srdce teď trpí. Odchod milovaného zvířete bolí, ale nenech se trápit i výčitkami – nemohli jste udělat víc (hug) (h)
Maričko, tak to je moc smutná zpráva. Možná, že její srdce neuneslo tu zátěž astmatu a zkolabovalo. Dali jste jí nádherných 14 měsíců života, to měj na paměti!A ona zase obohatila váše životy krásnými čtrnácti měsíci. Vím tahle slova ji nevrátí, ale udělali jste pro ni mnoho nádherných a úžasných věcí, tak jako pro všechna zvířata, která prošla vaším životem.
Maričko, reagovala jsem již na Zvířetníku. Jen ti chci připomenout – téměř do poslední chvíle byla u milovaného a milujícího páníčka a většinu svého kraťoučkého života prožila ve vaší láskyplné péči – to je to, co je důležité. A její odchod byl rychlý, bez trápení a dlouhých bolestí. Takže ano, byla to krásná a šťastná kočička.
Objímám tě (h) (h)
maričko to je mi líto, to muselo být strašné trauma tohle vidět u tak mladé kočičky. já jsem myslela, že se jí to astma spravilo léky.
Maričko, je mi moc líto, že Lucky tak nenadále a tak brzičko odešla! Objímám tě! (hug)
Maričko, (u)
Maričko, to je mi moc líto. A nemohl ji kousnout nějaký pavouk například? Vy, tuším, žijete někde na jihu USA….
Maričko to je mi moc líto.
Ti kočičáci nám poslední dobou nějak moc umírají.
Ale už je jim všem dobře.
Míša
Dede, když jsem tak nad problematikou, kterou popisuješ v dnešním článku přemýšlela, ano, jsem staromilecká 😉 ! Vím, že je to dnes jaksi „in“ žít na psí knížku, ale uvědomuji si, že „svátost manželství“ je jakási stará kulturní věc u našich evropských národů, já v ní byla vychována (nejsem věřící). A to mi stačí k tomu, že jsem se vdala a navíc, že jsem automaticky přijala jméno muže, kterého do dnešního dne miluji a věřím mu. A nemám s tím žádný problém. Kdybychom měli děti, tak by automaticky nesly naše společné jméno. Navíc je to pro děti jakási velká jistota, když se s jedním z rodičů něco stane. Nemluvím o svazcích kombinovaných, kdy do manželství přichází partneři každý se svým dítětem. Tam ten „papír“ vidím jako nutnost na obranu dětí proti špatnému osudu.
Ve volném svazku vidím zbabělost před zodpovědností. Stačí hlouposti a lidé se lehce rozcházejí. V manželství přece jenom musí bojovat, poprat se s každým problémem, rozchod není jednoduchý.
Přesně tak, stejně to vidím i já.
Túto otázku už za seba asi ťažko budem musieť riešiť, ale myslím si, že mnohým tento model už proste pripadá zastaralý. Veľa ľudí okolo mňa žije rôznych „piškvorkových“ rodinách (z ang. patchwork families), vychovávajú spolu deti z predošlých partnerstiev a z rôznych dôvodov sa možno ešte chcú, ale možno už ani nechcú vziať (..“raz mi stačilo…“). Svadba je vlastne len jeden z našich zažitých rituálov, ktoré o obsahu vzťahu nič nevypovedajú a ako píše už Al dole, všetko ostatné sú administratívne dôvody, ktoré to uľahčujú skôr štátu a úradníkom, než tým dvom ľuďom. Tí pokiaľ chcú aby to fungovalo, musia na tom makať obaja, či už si k tomu dajú ten rituál a papiere alebo nie. Tí, čo to berú poctivo a zodpovedne, by tak určite fungovali aj bez toho papiera a tým nezodpovedným ani neviemaký papier nepomôže. Čo sa týka prístupu k informáciám o zdravotnom stave partnerov, môže každý podniknúť nejaké opatrenia aj mimo manželstva, napríklad uviesť druha/družku ako kontaktnú osobu do svojej zdravotnej dokumentácie a v takom prípade informácie poskytnú alebo zavolajú, keď sa niečo stane, aj keď nejde o manželov. A čo sa mena týka, nemyslím si, že by rozdielnosť mien bola pre deti väčšia trauma, než napríklad život v navonok usporiadanom manželstve, ktoré ale fakticky nefunguje. Kiež by nám to tu všetkým klapalo vo vzťahoch tak, ako si to sami predstavujeme! (inlove)
On nie je zastaralý, iba náročný, a mnohým to nestojí za tú námahu. Pretože inak sa vyjednáva ak viem, že sa sa na to môžem kedykoľvek vykašlať a inak, ak uznávam, že rodina, tá základná jednotka, je hodnotou samou o sebe. Ja to aspoň tak chápem a Ania takisto – sú záujmy moje, jej, synka, ale záujem rodiny je vyšší ako záujmy každého z nás zvlášť. Inak povedané – ak by sa môj záujem mal krížiť so záujmom zachovania rodiny, som to ja, kto automaticky ustupuje. A toto dnes málo ľudí chápe a podľa mňa je to škoda.
Andy, ale ty si práve ten prípad, ktorý by to tak automaticky chápal aj bez toho papiera 🙂 A často sa na to s ľahkosťou a pri prvom náznaku problémov vykašlú práve takí, ktorí všetky tie formality navonok splnili.
Lenže pre mňa ten „papier“ je 1) deklarácia rodine mojej aj Aninej, že to spolu myslíme vážne – a to považujem za extrémne dôležité; 2) fakt, že od svadby sme rodina, a to nielen my dvaja, ale že sme súčasťou širokej rodiny, že tam proste patríme, 3) že na našom dome je jedno priezvisko pre nás pre všetkých, že sme proste tá nedeliteľná jednotka, ktorá, aby som tak povedal, stojí na stráži rodinnej intimity proti supom typu štátu, 3) že sme pokračovatelia dvoch veľkých, pevných rodov s dlhou tradíciou a nežijeme iba v mene svojom, ale aj v mene všetkých našich predkov.
A ľudia bez papiera sú podľa mňa ľudia bez tohoto tu uvedeného. Žijú sami za seba, nič proti tomu, ale ja ak by som mal tak žiť, tak by som to pre seba považoval za podradné (tým hovorím, že nechcem do toho hovoriť ostatným, iba naznačujem, že pre mňa to sú dve naprosto odlišné veci).
Jinak je tady ještě jedna věc. Pokud má někdo dítě, začne s někým chodit a ten někdo není rodičem dítěte, tak nejsou děti automaticky předány do péče člověku, s kterým třeba žily mnoho let, a putují do dětského domova, pokud biologický rodič zemře. Taky situace, kdy se „ten papír“ docela hodí..
Je mi 25 a v tom to věku se budu i letos ženit. Když o tom řeknu spolužákům nebo obecně lidem tady ve Španělsku, tak nejdřív se ujišťují, jestli mi je skutečně jenom 25 a když jim řeknu, že všichni moji kamarádi jsou už ženatí (pár výjimek tu je a většina má kolem 30 let, to jim ale neříkám), tak se mě ptají, jestli je to nějaká kulturní věc. Jak bych parafrázoval Wericha, je to něco od kultůry. Ale řekl bych to takhle, nevidím důvod, proč se nevzít bez dětí a vidím mnoho důvodů se vzít, pokud mám děti.
nechci se vyjadřovat ke svatbám, ale se jménem mám vlastní osobní zkušenost
měli jsme dítě, rozvedli jsme se – a já si ponechala jméno z manželství, protože bych (citově) hodně těžce nesla, aby se moje dítě jmenovalo jinak než já… a vice versa – myslím že pro Kačenku by bylo těžké, aby se vlstní máma jmenovala jinak… i zůstalo to tak snad třicet let
když se Kačka vdala a získala nové příjmení, já jsem se vrátila ke svému dívčímu – z ryze praktických důvodů, nebyl za tím nějaký „nepřekonatelný odpor“, ale jméno bylo trochu složitější a hrozně mě štvalo, když jsem ho všude musela říkat několikrát a ještě pak hláskovat, grrrrr
prostě pominul důvod, proč jsem si ho ponechala, tak jsem ho změnila – a bylo jenom za kilo, chicht
Myslím, že už jsem to psala v jiných diskusích, ale vnímám to pořád stejně.
Svatba není patent na lásku, ani záruka. Je to právní smlouva. Je to vsazení partnera a dětí do souvislostí, kterým rozumí značná část světa kolem dokola, bez dalších potvrzení a kliček. Pokud oba rodiče náhodou přejede parní válec, pravidla jsou jasná.
Chápu, že důvodů pro přátelské soužití může být mnoho, právní a finanční asi nejvíc, ale překvapuje mne, když lidi uzavírají pojištění skoro na každý krok svého drahouška a tohle tak volně pominou …
Není to jen o jméně, je to o souvislostech a přináležení do klanu 😉
Tak tak 🙂
Ono nejde až tak o meno. Ale dnešní mladí ľudia akoby si chceli nechať zadné vrátka. Pod heslom “ Ak nám to nebude fungovať, tak sa jednoducho odsťahujem“. A nebudeme mať žiadne problémy s rozvodom a delením majetku a detí. Alebo oveľa jednoduchšie vymením partnerku za novší model 🙁
Tak, presne tak. To je to, čo sa aj mne na tom nepáči. Podľa mňa ak majú spolu ľudia plánované deti, mali by sa zobrať. Chápem, že sa neberú tí, ktorým sa stala „nehoda“, chápem dôvody rozvodov. Ale nechápem, ako niekto môže plánovať spoločnú budúcnosť, mať plánované deti a ešte zostať „na hromádke“. Príde mi to strašne nezodpovedné a nedospelé.
Nepřijde mi dobré když dva žijí vedle sebe, v nesouladu, jen proto že rozvod je složitý a jak rozdělit byt a … Ono se to stejně neslepí.
Když to nebude fungovat, opravdu a nenávratně, odstěhuju se bez ohledu na papír. Stejně jako se bez ohledu na právní úpravu svého soužití budu snažit, aby to fungovalo. A nepotřebuji deklarovat okolí že to myslíme vážně.
O svatbě bych uvažovala kvůli dítěti, kvůli nějakým jeho právním jistotám.
A z druhého pohledu – přijde mi že svatbou pro někoho končí období „musíme se snažit“ a přechází na mód „máme na to papír, konec snažení“. A vynechá těch tisíc potřebných maličkostí, protože už „nemusí“. A pak se diví proč se to pokazilo…
To je podle mě tak individuální, že se z toho nedá udělat pravidlo. Naopak, my třeba se po svatbě snažíme ještě víc než před ní, protože se nám podařilo vybudovat něco, co považujeme za velmi cenné a chceme, aby to vydrželo navždy. Pro mě není svatba jenom „papír“, pro mě je svatba deklarace protějšku a okolí, že to spolu myslíme natolik vážně, že jsme ve jménu rodiny ochotni obětovat vlastní ego.
A Petra + Barry to cítí nejspíš stejně, jen necítí potřebu to svému okolí deklarovat. A vztah její a jejího partnera pro to není o nic méně hodnotný.
Když ona deklarace něčeho veřejně ten závazek podle mě udělá mnohem pevnější, a nejde jen o svatbu, jde o cokoliv jiného. Jinak se plní slib výstavby dálnice do pěti let, když se klepe na základový kámen před stovkou kamer a jinak, když se to vyhlásí v úředním věstníku, aniž by to kdokoliv moc viděl. A se svatbou se to má podobně.
Nedomnívám se že to tak je. Neznám přesné statistiky, ale rozpadů těch veřejně deklarovaných svazků je příliš mnoho na to aby tomu šlo přisuzovat nějaký vliv, vyjma administrativních výhod, ale o tom jsem již mluvil níže.
Tak to spíš svědčí o tom, kolik lidí to dělá proto, že „je to hezké“ a protože „se to tak dělá“ a ne proto, že si uvědomují, co říkají. Znám celkem dost lidí, co se vzali podobným stylem, jako kdyby místo sňatku brali hypotéku, tak by si ji vzali ve švýcarských francích proto, že „se sluší být ve ‚svém'“ a nečetli všechna ta drobná písmenka. To, že někdo neví, co to sňatek je a co obnáší – myšleno tím, jaké povinnosti na sebe bere – ještě neznamená, že tam nejsou.
Já vám rozumím, ale to jste mi vysvětlil, co to sňatek je. Ne, proč je lepší ho uzavřít.
Protože zakládá-li člověk rodinu, tak to tak trochu dluží svým dětem. Děti mají podle mě mít právo na kompletní, řádně sezdanou rodinu, kde je jasné, kdo je kým a kde se jim ukáže, že jejich rodiče spolu chtějí být napořád.
Domnívám se, že to je daleko, předaleko důležitější ukázat jiným způsobem, než úředním aktem. Ale mohu se mýlit, sám rodinu nemám, vy ano.
já jsem své ryze české příjmení ráda vyměnila za exotické srbské. Protože jsem svého muže milovala. Ono taky jmenovat se Nováková není žádné štěstí. Každý druhý vtip začíná slovy:“ To takhle paní Nováková….“ 😀
Ale problémy se jménem mám furt. Ono to „vlj“ uprostřed jména dělá lidem potíže! A taky syn by se asi nerad jmenoval Zoran Novák (rofl)
Tak Ania se taky jmenuje Anna Ruščák, což v Polsku občas vyvolává pochybnosti nad tím, jak to vlastně číst 🙂 O to větší sranda, když můj prapradědeček přišel na Slovensko z Polska, kde je v té oblasti (Województwo Podkarpackie) plno našich jmenovců dodnes, akorát že se píšou Ruszczak. Co je ještě větší sranda, je, že plno Ruszczaků žije dnes coby kamenem dohodil z Královédvorska – hned na druhé straně Krkonoš, protože tam byli násilně přesídleni Poláci z území, které je dnes Ukrajina mezi Przemyślem a Lwowem.
A aby to bylo ještě komplikovanější, tak Anina babička se za svobodna jmenovala Veseláková a pocházela z Moravské Ostravy 🙂
Pro mne to není otázka staromilectví, pro mne je to opravdu deklarace toho, že k sobě ti dva patří. Naši kamarádi spolu leta žili a vychovávali její děti. Byli ve věku, kdy spolu děti neplánovali a proto ani neviděli svatbu jako nutnost. Jenže ona onemocněla a to dost vážně a najednou pro systém byli cizí lidé, v nemocnici mu nedali žádné informace, byť jiný konec systému předpokládal, že o její děti se bude on starat dál. Proto se teda vzali aby se za pět let rozvedli, neb on nebyl tak silný aby unesl její roztroušenou sklerózu….
Bimbova dcera zůstala jeho dcerou , ale když šla do školy, měla příjmení po své znovu provdané mamince a stejné, jako měli její sourozenci. Bylo to pro ni dost důležité, takže i děti toto vnímají
taky jsem staromilec
ale treba u nas v belgii pouziva zena sve rodne prijmeni cely zivot… berou to jako znamku rovnopravnosti 😉 deti se vetsinou jmenuji po otci, ale nedavno byla schvalena moznost volby mezi obema prijmenimi, pripadne jejich kombinace. ma ucitelka nizozemstiny si delala legraci, jake jmeno tedy budou mit jeji deti – ona ma prijmeni de koe a jeji muz prijmeni de boel. de koe-de boel (vyslovi se [dekudebul]) ovsem francouzsky prepsano (des coups de boule) znamena cesky neco jako ‚berany berany duc‘ 😀
Tak jinak: co ti ten papír z úřadu zaručuje?
To co v ten svatební den čekáš asi ne..žádný patent na lásku,štěstí a spokojenej život s partnerem až do smrti…mnohdy se před tímto oddacím listem partneři k sobě chovají lépe..potom,jako by to měli na papíře, poleví…maj to jistý…
achjo..ten papír o tomhle přece není..
Já těm nesezdanejm fandím…
Ten „papír z úřadu“ je veřejná deklarace, že to ti dva spolu myslí vážně. Nevím, asi jsem staromilec, ale pro mě to je něco, co je velký závazek a co i když jde rozvést, tak to znamená, že ti dva říkají tím „papírem“, že udělají vše možné i nemožné proto, aby spolu zůstali. Proto si myslím, že kdo nechce takovou deklaraci dělat, by se neměl brát. Otázka, proč někteří lidé nechtějí takovou zodpovědnost, už je pak na jinou debatu…
FF: pro úřady je to důležité lejstro..ale když v tom někdo vidí nějakou jistotu do budoucnosti.. tak si nějak myslím, že ta tam není… přece můžu s někým být,můžu ho milovat a být mu věrná až za hrob..můžu s ním překonávat různá období…ale nemusím mít na něj papír…
To právě není jen papír. Je to závazek, je to symbol. To, že dnešní doba symbolům nepřeje považuji spíš za jeden z hlavních problémů dnešní doby, než za důkaz toho, že nemají smysl.
Přilípnu se sem, plně souhlasím s FF . Jen bych zdůraznil, že sňatek je především veřejná deklarace, že jsem si vědom závazků k partnerovi a deklaruji ochotu je přijmout. Jestli jsem toho i schopen, to ukáže čas.
Ta posedlost těmi deklaracemi směrem k okolí je mi záhadou.
Já myslím, že jako lidská společnost jsme na to nastavení, celé to společenství stojí na určitých deklaracích a rituálech. Křest, svatba, pohřeb, mezi to libovolně vložte svaté přijímání, hody (kdy se lidem předvádí čerstvě dospělí jedinci, to byl hlavní úkol hodů)… samozřejmě spousta toho existovala kvůli právu zejména majetkovému, ale ono se to za těch několik století prostě vžilo. Obvykle se tím něco deklaruje- narození zdravého jedince, dospělost, partnerský a tím i hospodářský svazek- ono se to těžko dá oddělit. A doposud to bylo tak, že se lidi v těch rituálech dobře orientovali a byla jim jasná situace.
Tolik k těm deklaracím z mého hlediska.
Ale jistě, to je všechno pravda, já jen tvrdím, že tato deklarace vliv na kvalitu vztahu nemá a nikdo mi tady nevyargumentoval opak. Navíc zpochybňuji potřebu této deklarace s výjimkou účelů administrativních, ale to je požadavek systému, nikoliv nutnost pro to, aby se děti cítily lépe a láska byla hlubší.
Nic záhadného, jen dávám najevo, že to myslím tak vážně, že jsem schopen přijmout i veřejnou kontrolu, když už jsem to veřejně deklaroval.
Pokud to potřebujete…
Víte, tohle téma mi vrtá hlavou dlouho, i ten článek jsem měla napsaný týden, než jsem s ním vyšla ven. Možná jsem byla tak opatrná, až můj dotaz není jasný – nejde mi vlastně v první řadě o jméno, ale o to, proč se lidé, kteří spolu žijí, mají děti, nevezmou? S dětmi už volní nejsou, takže ten důvod odpadá, závazek na sebe už vzali (těmi dětmi), tak proč je svatba, tedy veřejné prohlášení „pokusíme se spolu žít jak nejlíp to jde“ nepřijatelná?
Já to opravdu nechápu. Minule jsem četla v Lidovkách článek o čemsi a tam zpovídali muže, který hovořil o své přítelkyni, s kterou má tři děti. Proč to ani v takhle nezávazném hovoru není „jeho žena“? S těmi všemi dětmi?
Mě přijde, že titul „můj muž“ a „moje žena“ jsou velmi krásné… ale asi jsem fakt staromilec. Prostě bych ráda přišla na to, proč se lidé neberou, když spolu žijí a mají děti…
Jedna věc mě napadá … finanční „výhodnost“. Svobodná žena s dětmi je matka-samoživitelka. Jsem přesvědčená, že u určitého procenta je motivací dosažitelnost sociálních dávek, zvýhodnění při přijímání dětí do MŠ apod. „výhody“.
Ale třeba se pletu. Třeba je to u většiny opravdu životní postoj, kdy jde o to nevázat se normami nebo si zachovat nezávislost.
Ještě poznámka, pokud vím, rozdílná příjmení mohou být i v manželství, my před svatbou vyplňovali formulář, kde se uvádělo, jaká příjmení budeme používat a pokud vím, nebylo tam určeno, že musí být stejná. Podobně je to s příjemním dětí. Uvádí se, na jakém příjmení dětí se manželé dohodli.
Takže komplikace s rozdílným příjmením může vzniknout i v rodině, kde jsou rodiče manželé 🙂
V tomto případě je, myslím, potřeba, aby měl otec jinou adresu trvalého pobytu. Protože pokud oficiálně bydlí v jedné domácnosti, tak to samoživitelství neprojde. A pak si taky můžou zažádat o příspěvek na bydlení a další dávky. Znala jsem pár, který opravdu uvedl tento důvod, proč se nebrat. Přitom mi nepřišli chudí! Normální střední třída. I na měsíční pobyt u moře jim tenkrát (s ročním dítětem) zbylo. Takže fakt žádný sociální případ.
Adresa trvalého pobytu je evidenční údaj, který nevypovídá nic o společné domácnosti. Ze sociálních dávek má jiný trvalý pobyt vliv jen na příspěvek na bydlení. A trvalý pobyt jiný než zbytek rodiny může mít i manžel…
Na slovensku pri socialnych davkach ak je otec uvedeny na rodnom liste, partneri a ich deti sa posudzuju spolu ako rodina.
V Česku taky.
Když mají dva děti, je to asi něco jiného. I když i tam je dobrý vztah nad všechny papíry.
My děti nemáme – tak proč se brát? Jediný rozumný důvod je právě okamžik kdy se něco stane – v tu chvíli má manžel/ka právo na informace, zatímco druh/žka má smůlu. A z nedostatku lepší terminologie stejně často titul „můj muž“ používám. Je to muž a je můj, ne manžel, ale muž teda je 😉 .
tak pokud v nemocnici nadiktuje,že informace tomu a tomu: tak je sdělej….
Pokud bude schopný něco sdělit…
No asi proto, že to ke štěstí nepotřebují. Přísně vzato, případné nevýhody či výhody plynou jen a jen z administrativy. Nikoliv z toho, že by jim oficiální svazek přinesl více štěstí či méně smůly. Jiná věc jsou samozřejmě věřící páry, tam je to chápáno skrze náboženství.
Alasdaire – řekl jsi to přesně tak, jak to vidím já.
Mám čtyři krásné neteře, žijících v páru (+ nějaké ty přívažky ve formě dětí (inlove) ) – dvě jsou vdané, třetí se bude vdávat v červnu a čtvrtá „někdy“ – a právě u té poslední tu lásku, soudržnost a pochopení mezi partnery cítím nejvíc. Tak nevím …
Na druhou stranu, svatbu jako akci mám ráda, když jsem pozvaná (chuckle) – zatím na všech svatbách, kterých jsem se zúčastnila, bylo moc hezky a vesele a o překvapení nebyla nouze (dokonce i na té mé (rofl) )
Já ti nevím, Dede – třeba to nepotřebujou prohlašovat veřejně, třeba jsou tak spolehliví, že jejich slovo platí, i když ho neslyšel žádný státní úředník.
Znám sezdané páry s dětmi, kde jeden z páru i přesto nepochopil, že má nějaký závazek, a povinnostem se zbaběle vyhýbá.
Která verze je lepší?
Já bych neodsuzovala řešení, který je jiný než „to moje“, ale který těm konkrétním lidem zjevně funguje. Víš – „nedělej druhým, co bys nechtěl, aby oni dělali tobě“. Líbilo by se ti, aby někdo odsoudil některý z tvých neobvyklejších rozhodnutí podle hesla „není dost staromilské“?
Někteří lidi ten obřad potřebují, aby se o něčem ujistili. Jiným se prostě líbí. A zase další si vzájemně věří natolik, že svatbu za potřebnou už nepovažují. Někteří se vezmou, aby je jako „svoje“ chápal systém. Někteří se z obdobného důvodu nevezmou. Někteří si myslí, že tak druhého donutí k zodpovědnosti, kterou na sebe dobrovolně vzít nechce. Někteří další chtějí ujistit sami sebe o své hodnotě – „vzal/-a si mě, mám cenu“. A určitě ještě spousta dalších variant. Některé důvody k tomu se brát jsou silnější, jiné slabší.
Beztak na tom nezáleží.
Stejně záleží hlavně na tom, jestli budou oba schopní a ochotní budovat svůj vztah, pracovat na něm, den za dnem.
Pokud k tomu potřebují papír, ať ho mají.
Pokud ho k tomu nepotřebují, ať ho nemají…
Jak můžeš vědět, že ti bez papíru neřekli „zůstaneme spolu a budeme spolu žít co nejlíp“ – kolikrát i věrněji a silněji než ti, kteří se brali „aby měli nějakou cenu“, „aby ukázali okolí, že jsou normální“, nebo „tak jsem si ji teda vzal a udělal jí dítě, když to chtěla (ale já to nechtěl, tak na svou rodinu prdím)“?
Io, já to neodsuzuju – ostatně to jsem napsala už v článku. Já pátrám po důvodech toho chování, když má pár společné děti. Což je – řekněme – přece jen rozdíl.
Možná je to i tím, že v celé naší široké rodině jsou v manželství všichni a kupodivu všichni v tom prvním. takže tam to nezjistím 🙂
Jistý si jeden nemůže být nikdy ničím, ani s papírem, slibem, přesvědčením
Ono to asi nezjistíš proto, že si to prostě neumíš představit.
Když s někým žiju pět a víc let, už máme společný majetek. Rozchod je téměř stejně komplikovaný jako rozvod, i finančně. Možná komplikovanější. Budeme se muset vypořádat a nenapadne nás automaticky, že s tím zajdeme za právníkem.
Takže to budeme muset zvládnout sami. I naštvaní tak strašně moc, že právě ničíme vztah, který existoval velmi dlouho.
Takže – na psí knížku se dlouhodobě žije zodpovědněji než v manželství. Právě proto, že tam nemůžeš počítat s pomocí státu při krizových věcech.
(Emočně je to jedno, jestli se rozpadá manželství, nebo dlouhodobý vztah. Emoční reakce je stejná, na emoce existence papíru nemá vliv žádný.)
Dtto je, když ten vztah funguje. Žádný vztah nebude fungovat sám od sebe, musí se denně posilovat, pracovat na něm. To jsou ty ústupky, co o nich píše FF: celek je důležitější než části.
Nesezdaní ten celek veřejně podporují častěji než sezdaní. Právě proto, že nemají společné jméno. A tak se musí k partnerovi mnohem častěji hlásit jako k partnerovi. Kolikrát týdně čteš ceduli na svém zvonku? Zvykneš si a prakticky ji nevnímáš.
Takže – někdo potřebuje tu deklaraci a papír a někdo to bere i jako berličku. Někdo jiný prostě nepotřebuje celou tu pompu kolem, je mu nepříjemná, a tentýž, možná ještě pevnější slib vyslovuje několikrát do týdne svým jednáním.
Nevidím až zas tak rozdíl.
Rozhodně nevidím důvod, proč nesezdané fungující páry odsuzovat, jak to dělají lidé sezdaní. Ten život je stejný, u fungujícího nesezdaného páru je vzájemná zodpovědnost snad ještě větší. To je to, co z nich pro mě dělá rodinu; ne papír. Denní obnovování té (třeba i nevyřčené) smlouvy.
Rychle a snadno se ze vztahu dá utéct, pokud nemáte nic společného. Tzn. pokud jste mladí, nic moc nevyděláváte a nebydlíte spolu dost dlouho na to, abyste začali, řekněme, shánět větší byt, rekonstruovat, kupovat pračky, ledničky atd. Pokud si vzájemně dáváte jenom kytky a hadry a cédéčka a jiné snadno sbalitelné věci, nemáte problém se sbalit a odejít (technický).
Ale v téhle fázi se lidi ještě nežení, ne? Tohle je teprve chození.
Když spolu začnete vážně bydlet, začne to být materiálně komplikované, ať jste svoji, nebo ne.
Tzn. argument, že někdo žije na psí knížku, aby mohl snadno vycouvat, je dost nesmyslný.
Jak říká Al, když spolu nebudou chtít být (tzn. argument „on se nechce vázat“), tak spolu stejně nevydrží, papír nepapír.
Kdo je dost dospělý, plný člověk, ten umí dát svoje slovo. Bez ohledu na přítomnost nebo nepřítomnost úředníka a prstýnků. A umí to slovo dodržet, i když to začne být těžké. Kdo je nedospělý a nevyrovnaný, ten si stejně dobrý vztah nevybuduje (a partner, pokud není stejně nedospělý, od něj beztak uteče, protože s takovým se nedá žít). Papír nepapír.
Už je to srozumitelnější?
Máme staromilskou rodinu, široko daleko se všichni vzali a převzali příjmení manžela. S jedinou výjimkou a ti se rozešli a dítě je ve střídavé péči. Myslím, že oba tušili, že to nakonec neklapne.
Já jsem byla dlouho přesvědčená, že si nechám své exotické příjmení po tatínkovi :). Měla jsem ho moc ráda. Ale mám bratra (a synovce), kteří nesou příjmení dál a manžel by to moje nechtěl, je hrdý na své. Znám však všelijaké případy. Třeba ve vědecké sféře. Mladá vědkyně započne za svobodna slibnou kariéru, publikuje články v mezinárodních časopisech, a pak se vdá … Jsou způsoby, jak nějak zajistit, aby se dalo dohledat, co publikovala za svobodna, ale jednoduché to není. Nechat si příjmení je nejsnazší. Druhý způsob je používat obě příjmení, ale to už není tak spolehlivé. Přejmenovat se uplně je v tomto směru nejhorší varianta. Ale zase si říkám, že před ní je kariéra delší, než za ní, že si jméno udělá znova. Ale v tom okamžiku je to asi těžké rozhodování. Já nakonec od vědy utekla, takže jsem to řešit nemusela.
A děti asi soustu věcí moc neřeší. Aspoň předškolní, ve škole je to asi horší, tam se občas příjmení rodičů dostane na přetřes. Ale ono je dneska takových dětí tolik, že je to asi jedno.
A ještě trochu mimo, ale vlastně k tématu. Včera jsem si vyzvedla novou občanku (po změně bydliště) a ač jsem to věděla předem, stejně mě zamrzelo, že tam fakt nemám rodné příjmení. Jako by mě na té občance byla půlka.
I předškolní děti příjmení řeší 🙂
Máme kamarády, kteří se vzali po mnoha letech společného soužití, po narození dvou dětí. Příslovečnou poslední kapkou byla jejich dcera, když dorostla do věku předškolního, a přišla s otázkou, „tatínku, když má maminka jiné příjmení, můžeme ji vyměnit?“ Tatínek výměnu zamítl a s maminkou se vzali. 🙂
To dievčatko je 100 – bodové (y).
Akurát mi pripomenulo vtip:
Ľudožrút s malým synčekom sú na love a majú hlad. Zrazu zbadajú strašne podvyživenú ženu:
– Tato, poďme chytiť a zjesť túto tetu.
– Nie synček, táto je samá kosť, z tej by sme sa nenajedli.
Idú pralesom ďalej a stretnú strašne tlstú ženu.
– Tato, poďme zjesť túto tetu, tá má dosť mäsa.
– Nie, táto je pritučná, bolo by nám od nej zle.
Pokračujú v love a strtnú tretiu ženu, ktorá je krásna a má fantastickú postavu.
– No, tato, táto je akurát, poďme ju už konečne zjesť!
– Ja mám lepší nápad. Túto tetu si vezmeme domov a zjeme MAMIČKU. (rofl)
Ano je to teď trend se nebrat. Ale já jsem staromilec a z lásky k mému druhému manželovi jsem do svatby šla i podruhé. Vždy jsem si vzala jméno manžela.
K dotyčnému tématu mám poznatek od svého syna. Můj syn je zapsaný v rodném listě svého syna jako jeho otec, kterým opravdu je. Stará se a platí alimenty.
Ale jeho přítelkyně si v těhotenství prosadila, že se miminko bude jmenovat po ní. Takže vnuk má příjmení po matce. Pavlovi se to moc nelíbilo, ale nechtěl jí v těhotenství rozčilovat. Bohužel vztah nevydržel a po roce a půl od narození syna se rozešli. Po dalším roce se bývalá přítelkyně vdala. A teď tu máme toto :
otec má jiné příjmení
matka má jiné příjmení
a můj vnuk jejich společný syn se jmenuje jako jeho matka za svobodna.
Zmatek nad zmatek.
Ale je to jejich věc, já mlčím a vařím.
Míša
Víš Dede – ono na tom tak nezáleží, jestli jsou rodiče oficiálně sezdaní a jestli mají stejné jméno! Pokud spolu žijí, jsou si rovnocennými partnery, věnují se sobě i dítěti s láskou a pochopením, není ten papír tak důležitý – a jméno v podstatě taky ne. Přiznávám, já nejsem zarputilý příznivec ani stavu manželského, ani žití na psí knížku. Je hodně důvodů pro to či pro ono spolužití – hlavně, když to klape.
A s tím stejným jménem – bohužel jsem se vdávala v době, kdy by nikomu ani na mysl nepřišlo, že by žena nepřevzala jméno po muži – já bych si své příjmení určitě nechala, takové krásné, staročeské a v naší rodině se ztrácející (ještě ho nosí můj bratranec a jeho syn). Přitom na Vrbici bylo jedno z nejčastější – Michna. No jak to krásně zní (clap) … no, nechala jsem se přesvědčit konvencemi a tak místo libozvučně znějícího českého jména mám méně libozvučně znějící jméno chorvatské. Co už.
A perlička na konec: před časem se vdávala má neteř. Ona z jihu Moravy, on ostravsky chachar, našli se v Praze. Krásná svatba, důstojná, až na jeden veselý okamžik. To když paní matrikářka představovala slečnu nevěstu a pana ženicha. „Vážený pane oddávající, dovolte mi představit nevěstu slečnu Janu Švrčkovou a ženicha pana Filipa Švrčka, oba se dohodli užívat jméno Švrček – Švrčková!“ A zahučaly lesy a auditorium proneslo „To je překvapení!“ (chuckle)
Ygo, promiň, ale mám dojem, že nick YMA by ztratil ledacos ze své ygovské zvučnosti! (chuckle) (inlove)
Ale já bych mohla mít úplně jiný nick! MYA – skoro jak holyvůdská hvězda 😉
(rofl)
Víš co, já se s novým jménem taky hůř smiřovala, ale koukej, uplynulo 30 let a už mi to ani nepřijde! (wasntme)
Dede, důležité je,jaký z občánka vyroste člověk..na jméně a ani příjmení nezáleží….
Myslíš Sharko, že tohle nevím? 🙂 Vím, ale stejně mi vrtá hlavou, proč je pro jinak hezky společně žijící páry s dětmi svatba takový problém… (nemluvím o nefunkčních vztazích, samozřejmě) Je to odvržení konvence, obava z veřejného závazku, lhostejnost, nedostatek rozhodnosti či peněz? Nevím, a tak se ptám 🙂
Jenom tak rychle prolítám, mám dost fofry. 🙂
Jedni moji kamarádi jsou svoji, a stejně si nechali každý původní příjmení. Děti se budou jmenovat po matce.
Důvod?
Její příjmení je velmi vzácné a vymírá. Rodiny s tím příjmením jsou v republice tři, žádná z nich nemá v její generaci syna. Proti tomu on má tři bratry. Takže se rozhodli, že nedovolí vymřít jejímu příjmení.
On si nevzal její jméno proto, že by to jeho maminka nerozdýchala. (Původně to chtěli udělat takhle, ale pak došli k závěru, že nechtějí mít na svatbě scénu nebo infarkt. Takže současné řešení – každý svoje příjmení a děti ponesou to vzácnější z nich – je vlastně kompromis kvůli tchýni.)
Jak poznáš sezdaný pár, který se rozhodl pro něco tohoto druhu, od páru nesezdaného? Na první pohled?
Krom toho – jako dítě z opravdu široce rozvětvené a náležitě komplikované rodiny můžu prohlásit, že děti v tom nemají ani čurbes, ani je nijak extra nepoznamená, že se maminka a tatínek jmenují každý jinak. Pokud s těmi jinými jmény nejde nějaká stará a pěkně hnisající emoční rána. A naopak – pokud se jménem jde stará a pěkně hnisající emoční rána, třeba otec po rozvodu nedovolí změnu příjmení dítěte, které žije s matkou, tak může člověk svoje jméno strašně nenávidět, i když se tatínek, maminka i on sám jmenují stejně.
Prostě podle mě fakt, že se každý z rodičů jmenuje jinak, nemusí automaticky znamenat, že je něco špatně a že k sobě ti lidi nechtějí patřit. A fakt, že se všichni jmenují stejně, nemusí nutně znamenat, že k sobě v srdci patří.
Má-li dítě jiné příjmení než matka, znamená to obvykle, že má zodpovědného otce, který se k dítěti hlásí. Že oba rodiče necítí nutnost žít ve svazku manželském je jen jejich věc.
Já nevím, milá Dede. Proč je to pro tebe tak důležité? KaŽdý člověk se nějak jmenuje a i kdyby se nějaký Jumbo Picmaus jmenoval místo toho Mokele Mbembe, nebude to jiný člověk, domnívám se. O jménu rozhodují rodiče a je to věc konvence a ne přírodní nutnosti, či dokonce logiky. Na jméno si zvykneš.