Česko-Saské Švýcarsko je svými krásami známo jistě daleko za svými hranicemi. Pravčická brána je jistě jedním z divů Česka a patří mezi jedno z turisticky nejvyhledávanějších míst u nás. Přesto u nás panuje představa, že Česko-Saské Švýcarsko jsou jen skály a Labe.

Na celé česko-německé oblasti je nejzajímavější právě to, že nemáte žádnou šanci ji celou poznat. Těch různých zbytků hradů, jeskyní, vyhlídek, kopečků, proláklin, lesů, luk a údolí je tam tolik, že by na to běžný turista potřeboval roky. Už jsme tu popisovali skalní hrad Bastei, nyní se podívejme na další dvě „výjimečnosti“ kraje.

Začneme v Hřensku, nejníže položené obci České Republiky ležící pouhých 115 metrů nad mořem na hranici s Německem na soutoku Labe a Kamenice. Hřensko je jakýmsi centrem Českého Švýcarska, což se pozná podle množství hotelů a různých pohostinství. Do Hřenska se dá snadno dostat vlakem. Na druhém břehu Labe vede železniční trať z Prahy do Drážďan a zastávka Schöna leží přesně naproti obci. Od každého vlaku pluje přes řeku přívoz.

Hřensko jako obec je „jedna nudle“ táhnoucí se stísněným údolím Kamenice od soutoku s Labem k hotelu Klepáč. Po jedné straně Kamenice vede silnice, po druhé vede jakási pěší promenáda. Bohužel i na tomto místě se podepsal poválečný odsun. Místní jako by nevěděli jak s obcí v zaříznutém lehce temném a vlhkém údolí mezi skalami a řekami, ale s obrovským turistickým potenciálem, dělat. Promenáda je ve špatném stavu, na ní jsou buď penziony a hotely s restauracemi, nebo vietnamské stánky se vším od spodního prádla po rádia.

Kamenice kvůli nevyřešené kanalizaci často páchne a jen podkresluje celkový ráz obce. Snad jen velmi zajímavá architektura velkých hrázděných domů v německém stylu a oprýskaný kostelík jsou němou upomínkou zašlé slávy Hřenska neboli Herrnskretschen. Pokud Hřenskem po promenádě projdeme až na konec, na křižovatku za hotelem Klepáč, vstoupíme do krásné přírody Labských pískovců.

Pokud bychom šli dál po červené značce, dojdeme k oblíbené Pravčické bráně. Vydejme se vpravo po žluté značce do údolí teď už čisté Kamenice. Začíná tu Edmundova případně Tichá soutěska. Cesta soutěskou je skvěle zasazená do skal, takže je velmi pohodlná a zvládl by ji opravdu každý. Navíc se noříte do čím dál hlubšího údolí skal a řeky, cesta se sem tam provrtá nějakou skalou a tak vás čeká temný studený průchod nebo naopak půjdete po mostě zavěšeném z boku skály nad řekou. Takto jdete asi 2 kilometry, než dojdete k přístavišti.

Dál už to pěšky nejde, ani staří konstruktéři nebyli schopni vytvořit tady cestu, tak ji nahradili pramicemi. Museli lehce přehradit řeku, ale vznikl tak unikátní přírodně-technický výtvor: plavba soutěskami. Tyto plavby nás čekají celkem dvě, první je Edmundovou (Tichou) soutěskou a druhá je Divokou soutěskou. Díky přehrazení je však možné se plavit v obou směrech, takže názvy příliš neříkají. Provoz na soutěskách bude letos zahájen 3. 4. a končí 1. 11. (více na http://www.hrensko.cz/inpage/informace/ ).

Jen zakoupíte lístek, posadíte se do lodičky a pak si vychutnáváte plavbu i s dvoujazyčným a docela vtipným výkladem. Edmundova soutěska je skutečně velmi zaříznutá do skal a někdy se dost zužuje, ale jasně, že na podzemní plavby po Punkvě to mít nebude. Zajímavostí Edmundovy soutěsky je umělý vodopád, který vždy „gondoliér“ spustí pro diváky.

Po plavbě opět můžeme pokračovat po svých po žlutě značené stezce. Údolí se začne trochu otevírat a dorazíme k Meznímu můstku. Mezní proto, že se nacházíme poblíž obce Mezná, do které bychom došli přejitím můstku a asi půl kilometrem cesty. Můstek přecházet nebudeme a vstoupíme nyní do Divoké soutěsky. Ta je zajímavá z pěší cesty hlavně peřejemi a opravdu divočejší řekou. V létě může lákat ke koupání a slunění se (jakkoli to v hlubokém údolí je možné) na obřích kamenech.

Po cestě skalami nás čeká další „přepramicování“ Divoké soutěsky, která však v tomto místě nijak divoká není, protože je opět napuštěná, aby pramice mohly plout sem a tam. Plavba divokou soutěskou je zajímavá hlavně všemi možnými skalami různých tvarů a jmen, člověk se docela naotáčí a namáhá oči, aby skutečně viděl to, co viděl autor, který skálu pojmenoval.

Po plavbě nás cesta brzy vyvede ven z údolí na rozcestí značených cest. Vydáme se doleva po modré značce, až dojdeme na Mezní Louku, kde je hostinec a křižovatka silnic. Odtud můžeme autobusem sjet zpět do Hřenska nebo pokračovat pěšky k Pravčické bráně.

Bad Schandau

Pokud máme čas, tak nedaleko Hřenska je německé město Bad Schandau. Bad Schandau má nádraží, kde staví i vlaky EuroCity, takže je z Prahy velmi dobře dostupné. Pokud však jedete osobním vlakem, tak můžete vystoupit v zastávce Krippen a přeplout řeku přívozem do místní části Postelwitz. Postelwitz je zajímavé svou labskou promenádou s krásnými hrázděnými domy.

Kousek od Postelwitz je rozhledna s výtahem zvaná Ostrau turm, která je prý největší stavbou ve tvaru svíčky na světě. Z věže je pěkný výhled na údolí Labe. Dále v centru je nepřehlédnutelná věž kostela Johanniskirche z roku 1645 a vpravo začíná lázeňská promenáda. Ta se skládá z parků a zahrad, které utváří příjemná zákoutí především v letních dnech.

Nejzajímavější však je na konci parku konečná tramvaje. V těchto končinách jde o opravdu neočekávaný dopravní prostředek. Tramvajová trať vede lesy údolím Křinice až na konečnou u Lichtenheinskému vodopádu. Starobylé žluté vozy jsou ve velmi dobrém stavu a stále si zachovávají tradiční ráz. Zajímavostí je, že třetina proudu na provoz tramvají je vyráběna fotovoltaickými elektrárnami.

Cesta tramvají je rozhodně pozoruhodná. Tramvaj je hodně pomalá, takže jde opravdu spíš o možnost se pokochat údolím Křinice. Cestou upoutá pozornost tramvajové depo, kde řidič na nějakou dobu odběhne z tramvaje, a vy nevíte, kdy pojedete dál a pak kemp, který leží na ostrůvku obtékaném Křinicí. Ostrůvek je to hrozně úzký a vysoko položený. Je široký asi jako běžný stan a těch stanů je na něm vyskládaných několik, takže někteří musí mít dost velký problém dojít od stanu k mostu a nespadnout při tom do říčky.

Tramvajová trať je jednokolejná a vede z větší části po pravé straně silnice druhé třídy. Je to velmi kuriózní řešení, protože, když se tramvaj vrací do Bad Schandau, tak jede vlastně po silnici v protisměru a řidiči ji musí předvídat. Sice tam na tramvaj upozorňují značky, ale docela by mě zajímalo, kolik kolizí už tam kvůli tomu vzniklo. Silnice je přece jen celkem klikatá a i to vyhýbání se může být za silnějšího provozu trochu problém.

Lichtenhainský vodopád u konečné tramvaje se nachází za stejně pojmenovaným hostincem s ubytováním na Lichtenhainském potoce. Pro případ, že by bylo málo vody je nad vodopádem nádržka a vodopád je v pravidelných intervalech „pouštěn“. Od konečné tramvaje vedou značené cesty do blízkých skalních měst a lze tak dojít vlastně až do Hřenska. Další možností je kromě tramvaje jet zpět autobusem, který jede rychleji než tramvaj a končí až u vlakového nádraží.

Dede: Tak co, jak se vám líbí nápad jezdit mezi skalami na lodičkách? Kdo z vás tam už byl? Znáte nějakou podobnou atrakci jinde u nás nebo v cizině? A co takhle sjíždění řeky na raftech? My jsme jeli z Děčína do Němec a na Hřensko jsme koukali z vody… Pojďme se dnes bavit o vodě, skalách a cestování!:))

[slickr-flickr search=“sets“ set=“72157651064113497″ items=“32″ type=„gallery“ flickr_link=“on“]