Sedím na zastupitelstvu, čaj z termosky už mám skoro vypitý a s úlevou sleduju, jak se pomalu blížíme k závěru. Najednou se otevřou dveře do zasedací místnosti, nakoukne starší paní, omluví se za vyrušení a náznakem zoufalství v hlase se ptá na mě. Když kývnu, že já jsem já, tak povídá: „Promiňte, ale mě k vám do zahrady vlezl pejsek a ta vaše bílá fenka ho nechce pustit zpátky!“

Odpověděla jsem, že přijdu hned, jak to bude možné, a v duchu tušila, o jakého pejska jde. Ale radši začnu ze začátku. Když jsem odpoledne jela na jednání zastupitelstva, viděla jsem na naší cestě, blízko u úřadu, pobíhat malého bílého pejska – vypadal jako maltézáček. Takže když jsem přišla do zasedačky, rovnou jsem se zeptala přítomných, jestli nevědí, co je ten malý tulák zač.

Nikdo se k němu neznal. Sousedka, která došla později, mi potvrdila, že psíka taky viděla, jak si zrovna přes plot štěká urážky s Bárnym, bernským salašnickým psem.  Bylo odpoledne, hezky, a psík nebyl na silnici, ale na vesnické cestě, kde není skoro žádný provoz. Lidé zrovna chodili z práce, a tak jsem celkem oprávněně doufala, že páneček je nedaleko. Tak či onak, odejít z úřadu jsem nemohla.

No a nyní, asi dvě a půl hodiny poté, jsem se měla dozvědět pokračování celé historky. Pejsek vlastně bydlí nedaleko, jen nechodí na vycházky naším směrem, takže ho neznám. Ten den využil toho, že panička nedávala pozor, a šel si proběhnout naši cestu. Když jsem ho viděla já, dělal nejspíš něco jako hrubý průzkum možností, které se mladému aktivnímu maltézáčkovi ve zvoleném regionu nabízejí.

Přitom zjistil, že v naší zahradě se nacházejí dvě oslnivé psí krasavice a pod bránou je zrovna tolik místa, aby se mládenec jeho vzrůstu protáhl. Bylo mi jasné, že Berry byl jedno. Ne, že by nebyla koketa, ale svádí pouze psy své velikostní kategorie. Konec konců co s nápadníkem, který jí sahá kousek nad kotníky?

Ovšem Ari musela být štěstím bez sebe. Malej pejsek! Miluje malé pejsky a skoro nikdo je k ní nepustí. A tenhle ji navíc necepuje jako taťkův Bertík. A má ho jen pro sebe! Tudíž si ho přisvojila a malej hrdina proti tomu zjevně nic neměl. Ten, kdo byl chudák, byla jeho panička.

Volala, lákala, pes nic, selektivně hluchej. Když se zkusila přiblížit k naší bráně, aby bílému Romeovi ukázala, kudy má vylézt, byla vždy zahnána Ari Lidožravou chránící svého Malého Pejska. Naštěstí paní dřív také mívala ovčandu, tak se nepokoušela o žádné nesmysly a zůstávala mimo dosah lidožravých, leč naštěstí ne psožravých zubů.

Potom se jí snažila pomoct naše mladá sousedka a volala mi na mobil. Leč signál mého operátora je v centru naší obce nepolapitelný, tak se nedovolala. Tak se nakonec chudák unavená a prochladlá paní, po skoro dvou hodinách čekání, lákání, přemítání a láteření vypravila na ten úřad za mnou.

Já ji vzala k nám domů autem – už byla tma. Stoupla jsem si proti bráně, zapnula dálková světla a ejhle, malej bílej pejsek vesele poskakuje mezi vítajícími holkami. Normálně otevřu vrata a vjedu dovnitř, ale to mi nepřišlo jako dobrý nápad – malej nezbeda by ještě mohl zdrhnout a kdo ví, co si Ari myslí o pejskově paničce.

Do zahrady jsem tedy vešla malými vrátky. Berry mě vítala normálně, Ari kolem mě skákala a kvílela nadšením: „Koukej paničko, co mám! Našla jsem si pejska! Opravdovýho pejska! Na hraní!“ a při každém přeletu se mi pokusila olíznout dosažitelný kus anatomie, obvykle ucho, nos nebo alespoň ty brýle.

Malej Romeo tam klidně stál a vypadal, že se taky přivítá – tedy až ta bílá vichřice přestane kvílet. Tak jsem ho oslovila, pohladila a pokusila se mu připnout vodítko na obojek. Vzhledem k Ariiným interferencím a mojí neschopností pracovat s mikroskopickou psí výstrojí jsem ho nakonec prostě vzala do náručí a odnesla paničce.

Psík vypadal celkem potěšeně, ale rozhodně se k paničce nehnal – nejspíš bystrým psím sluchem slyšel bublání vnitřní sopky, která nejspíš měla po dvou hodinách obléhání cizí zahrady tendenci najít vhodný sopouch a bouchnout. Paní to ale zvládla elegantně, případný vztek spolkla a odešla, aniž by malému tulákovi řekla ostřejší slovo.

Čekala jsem, jestli mi Ari nebude mít za zlé, že jsem jí pejska vzala, ale dopadlo to dobře – servírovala jsem večeři a kdo by se trápil, když se může dosyta najíst, zavraždit plyšovou kachnu a usnout pod paniččiným křeslem?

Takže dnes se jen směju a zvědavě se ptám: pamatujete se, kdy vás vaše zvěř opravdu překvapila, když se při normálním životě či lumpárnách zachovala tak, jak byste to nikdy nečekali?

Já bych třeba nevěřila, že holky jen tak snesou na zahradě cizího psa. Fenu by nepustily, to vím.

A pro bezzvířecí lidi a každého, kdo bude mít hezkou historku, rozšiřuju téma nečekaného chování i na děti či jiné příbuzné a známé. Pište, povídejte, bude legrace to číst:))