Někdy minulý týden jsem dostala přes facebook odkaz na článek z anglických novin Huffington Post o těžko uvěřitelném příběhu neposkytnutí pomoci odůvodněném ještě hloupěji a arogantněji, než bývá obvyklé. Nějak mi to nejde z hlavy, tak jsem se rozhodla zjistit, co si o tom myslíte vy. Posuďte sami.
Stalo se to v Anglii, v Sheffieldu, v pátek 6. března 2015 při ranní dopravní špičce. Muž řídil auto, ve kterém kromě něho seděla žena a vzadu děti. Auto z nějakého důvodu srazilo sedmnáctiletého kluka, jedoucího po silnici na kole. Chlapec měl štěstí, měl přilbu, takže se nezranil vážně, ale přesto byl hodně potlučený a tedy i zkrvavený.
Auto zastavilo, vystoupila z něj ta žena, koukla na kluka, zjistila, že je více méně celý a sdělila mu, že mu nemůže poskytnout pomoc, protože jeho zkrvavený obličej děsí její děti, které by navíc byly nešťastné, že dorazí pozdě do školy. Nasedla zpátky k muži do auta a odjeli, aniž se dál starali, co se zraněným bude.
Naštěstí se nehoda stala kousek od místní právnické fakulty, jejíž zaměstnanci zavolali záchranku a o chlapce se postarali. Nehodu nahlásili na policii a ta nyní hledá řidiče onoho auta a jeho manželku.
Naskýtá se několik otázek. Ta první, základní: jak mohli neposkytnout pomoc? S ní souvisí ta druhá: mohla aspoň na okamžik ta žena myslet vážně, že pohled na to, jak matka ošetřuje zkrvaveného mládence, otřese jejími dětmi víc, než fakt, že matka nechá zkrvaveného mládence ležet bez pomoci na silnici? Otázka třetí: jaké poučení si z celé situace asi vzaly ty děti?
Moje odpovědi by vypadaly asi následovně. Dokážu pochopit, že někdo neumí nebo nechce poskytnout první pomoc, byť je to jeho povinnost. Ovšem vzít mobil a zavolat záchranku umějí už dobře vedené čtyřleté děti, ti ostatní jen o něco později. Takže tady omluva neexistuje.
Pokud jde o druhou otázku, tak sama jsem přesvědčená, že jediné, co ta matka chtěla, bylo dodržet časový rozvrh – hodit děti do školy, sebe do práce a nenechat si narušit den nějakým troubou, který se nechal srazit jejich autem. Těžko posoudím, zda jsou ona dáma i její manžel psychopati, nebo jen vytrénovaní snobi, pro které je obyčejný kluk na kole pod jejich rozlišovací schopností. Možná, že kdyby srazili nějakého lorda a poznali (!), že je to lord, tak by se starali. Ale jděme dál.
Prohlášení, že děti budou nešťastné z toho, že přijdou pozdě do školy, by mě rozesmálo, kdybych se v tomto případě něčemu smát vůbec chtěla.
Jen těžko posoudím, zda ta žena mohla opravdu myslet vážně námitku, že děti budou otřesené z krve na tváři toho chlapce. Sama za sebe si jsem jistá, že pro duši dětí je mnohem horší vidět rodiče neposkytnout pomoc, než pohled na krev. Ostatně, vždyť snad každé dítě školou povinné už má dostatek zkušeností s vlastními odřeninami, ne? A nešlo o těžkou nehodu s utrhanými končetinami, kde bych ohled na děti chápala.
Musím ale uznat, že někteří lidé dnes vychovávají děti těžko uvěřitelným způsobem a podle toho, co jsem slyšela, patří anglická sociálka mezi ty hodně šílené. Zkouším si představit, zda může existovat pravidlo, podle kterého mohou být rodiče trestaní za to, že umožnili dětem pohled na ošetření krvácejícího zranění.
Připadá mi to absurdní, ale poslední dobou jsem už slyšela o tolika absurdních pravidlech, podle kterých se dnes vychovávají děti, že tu ideu nedokážu okamžitě odmítnout, jak bych nejspíš ještě před takovými deseti lety zcela jistě učinila. Ale pořád mi nad tím tkví vyšší pravidlo: neposkytnutí pomoci je trestné. A nemorální – i když to asi některé lidi tak netrápí.
No a pak je tu poslední myšlenka, která s těmi předcházejícími úzce souvisí. Bude-li stále více dětí vychováváno bez mantinelů, s všezahrnujícími právy a minimem odpovědnosti, navíc ad absurdum chráněných před reálným světem, co z nich vyroste? A jak bude vypadat svět, až se tito dospělí za nějakých čtyřicet let ve společnosti ujmou vlády a budou prosazovat její pravidla podle toho, jak je sami znají a chápou?
Dnes jsem položila plno otázek už samotném článku, takže se jen prostě ptám: co si o tom myslíte vy?
A dodám jednu navíc: učíte (učili jste) své děti první pomoc?
Citovaný článek najdete zde: http://www.huffingtonpost.co.uk/2015/03/12/sheffield-cyclist-taron-stead_n_6853772.html?1426160221
dneska jsme našla tento blog:
http://hofmanovajaroslava.blog.idnes.cz/c/454556/pekne-pozdravime-deti.html
a nějak mne napadlo,že to chování u nehody,začíná už v hodně ranném věku….třeba takovou maličkostí,jakou je právě to pozdravení….
a tenhle fenomén je už tady, šlo to rychle:
http://pardubice.idnes.cz/misto-pomoci-zena-volala-policistum-ze-pospicha-fuk-/pardubice-zpravy.aspx?c=A150317_142847_pardubice-zpravy_msv
Trošku OT, ale nie až tak celkom.
Dnes som sa zhovárala so susedkou a tá mi povedala – budem citovať.
– Včera sa ma vnúčence opýtali: Babka, a ako ste sa s dedkom zoznámili, keď ešte nebol Internet ani mobily?
(chuckle)
Mňa sa nedávno môj nevlastný syn pri diskusii, že prvý počítač som mala vo veku 16 rokov a mobil až na vysokej, opýtal, že čo sme celé dni robili. Na moju odpoveď „celé dni sme boli s kamarátmi vonku a po večeroch sme čítali knihy“ sa tváril úplne nechápavo. Mám pocit, že táto predstava sa ho vôbec nelákala.
K článku už tady toho bylo napsáno dost a asi se všichni shodneme na tom, že popsané chování matky je z mnoha důvodů přímo trestuhodné.
Ale ráda bych v této souvislosti upozornila ještě na jeden paradox, který vyznívá přinejmenším stejně prapodivně, jako zde popsaná situace, a ve svém důsledku může také vést ke stejnému lhostejnému chování.
Z vlastní zkušenosti jsem vícekrát zažila situaci, kdy bylo člověku ve zdravotní nouzi pomoženo. Když se dotyčný ze svého stavu vzpamatoval, vedla jeho cesta na soud, kde podal žalobu, že se mu dostalo pomoci, o kterou nežádal, která nebyla dostatečně odborná a mohla jej tudíž ohrozit na zdraví. A žalovaná strana měla zpravidla co dělat, aby své chvályhodné počínání obhájila. Bez výjimky se jednalo o příslušníky anglosaských kultur, tedy Američany a Brity, kteří jsou naučeni soudit se naprosto o cokoli. Celkem logicky to vede k postoji „příště se na to můžu vykašlat“, protože nikdo si nepřeje být potahován před soudem, nota bene ještě takhle blbě.
I tohle je podle mě nenormální a odráží jakési zvrácené směrování společnosti.
Presne na túto tému som mala nedávno diskusiu s lekárom, ktorý ma šokoval odporúčaním, že ak niekde uvidím niekoho zraného, mám utekať čo najrýchlejšie presne opačným smerom. Vraj sa takéto prípady stali aj u nás, pričom horšie to býva, ak pomoc poskytne okoloidúci lekár – z toho vraj ľudia dokážu vyťažiť ďaleko zaujímavejšie peniaze ako z akejkoľvek úrazovej poistky.
Až tihleti právisti (od vzoru „já mám právo na xxx“) dorostou, zjistí, že jsou v průšvihu, protože jim nikdo nepomůže, všichni budou stejně sobečtí jako oni. (A stát je v akutním případě na nic. Policajti dojedou, až je po akci, záchranka dojede rychleji, ale v některých případech i tak příliš pozdě. A nejde chtít, aby každýmu stál za zadkem jeden policajt a jeden zdravotník. Zkrátka – akutní průšvih řeší buď laici, nebo nikdo. To je ostatně důvod, proč se do hor a tak nechodí sám nebo jen ve dvou.)
No a potom jsou dvě možnosti.
Buď další generace znovuobjeví výhody lidský sounáležitosti, nebo to tu vymře.
Mohla by to popostrčit i nějaká válka. (Osobně si myslím, že bude. Z historickýho hlediska je válka jenom otázkou času.)
Dostali jsme se příliš daleko od té původně dobré myšlenky, že děti nemají být levnou pracovní silou… Staly se místo toho modlou – a teď se ve jménu té modly mlátíme.
Ale i tak. Kdyby to byl nějaký „normální“ bůh, jaký by to byl člověk, aby řekl – „nemůžu ti pomoct, můj bůh nesnáší stres a pohled na krev“?
Kvalita civilizace se poznává i podle toho, jak se chová ke svým slabým. A to nejsou všechny děti pod 21, ale vdovy, sirotci, staří – a ZRANĚNÍ.
Konečně jsem schopná něco poznamenat, aniž by se to týkalo Pufa. 😉
Asi ten nedostatek empatie a schopnosti vidět také druhé lidi a ne jenom sebe a být s nimi solidární začal už dávno. A to teď nemluvím o dvou světových válkách minulého století a surových režimech. Obávám se, že to začíná drobnostmi. Když jsme sem přijeli v šedesátém osmém nechápala jsem proč se protijdoucí nesnaží mi vyhnout a jsou přímo na mne. Neviděli mne, nezaznamenali, byla jsem pro ně nic neznamenající vzduch. V každé zemi a na každém místě se ta nevšímavost začne projevovat jinak. Tenkrát byla ještě možnost „vidět a slyšet“. Dnes už není ani ta. Všichni zahledění na obrazovky mobilů a se sluchátky na uších jsou slepí a hluší.
Pracovala jsem tady v jeslích a školkách a nevěřila jsem svým očím. Děti mají být součást společenství a rodina je jejich první kolektiv, kde členové k sobě musí mít respekt. Bez respektu k druhým a bez empatie vyrostou v děsná monstra jako je ta matka v příběhu, který nám tady Dede převyprávěla. Je mi z toho moc smutno i když pro své stáří brzy nic z důsledků podivné dnešní výchovy neuvidím. Nevím jak jinak tomu zlu zabránit, k tomu se přece musí spojit všichni. Ale prohlédnou všichni??? A nezačíná být pozdě??? (devil)
Velká kočko, to „násilné“ chození po chodníku je prý oblíbená přesilovka – prý ten, kdo neuhne je dominantnější a tudíž lepší. Myslívala jsem si, že takové blbiny dělají jen dospívající kluci….
Zažila jsme to mockrát- tyhle hry tu s oblibou hraje nepřizpůsobivá komunita. Nasadila jsem hodně naštvaný výraz a prošla jsem já 🙂
Ri napsala, ze považuje pomoc v nouzi za morální povinnost ale nesouhlasí s trestností neposkytnutí pomoci. Podle mne to neni tak jednoduche. Soustredim se zde na trestnepravni odpovednost v automobilovych nehodach. Situace c. 1: Jedu autem kolem nehody, kterou jsem nezavinila. Moralni povinnost by mi velila zastavit a prinejmensim privolat pomoc. Ale kdyz z jakehokoliv duvodu jedu dal,nikdo mne nemuze trestne stihat. Situace c. 2: Zpusobim nehodu a odjedu. Tam je to uz o necem jinem. Mit opravneni ridit auto neni pravo od boha ci ustavy; je to privilegium. Abych dosahla toho privilegia a udrzela si ho, tak musim udelat zkousky, udrzovat auto v bezpecnem stavu a chovat se podle pravidel silnicniho provozu,ktera jsou pravnim predpisem. Jako napr. nejezdit opila nebo odjet z mista nehody. To uz neni o moralce, to je o vseobecne bezpecnosti nas, co se denne vydavame na silnice. Cili v pripade rodiny zminene v Dede clanku jsem pro pro trestni postih v plnem rozsahu prava, protoze dopravni predpisy nedelaji vyjimku pro situaci, ze by dite mohlo prijit pozde do skoly nebo ze decko neni zvykle na krev a mohlo by z toho mit ujmu.
(y)
Dle interpretace našeho školitele bezpečnosti práce a aktivního hasiče je možné, podle našich zákonů, stíhat tě i v situaci č.1, pokud nezastavíš a nezačneš poskytovat pomoc. S tím mám opravdu problém.
V bodu 2 nejsme ve sporu.
Pokud jsem při posledním školení byla uvedena v omyl, protože školící zaměnil své přání za skutečnost, opravte mne. V tom případě se omlouvám
Ri, mám dojem, že Hanka to má správně. Jak jsem dělala ten záchranářskej kurz, tak tam jsme se o tom bavili. Jinak ty máš povinnost poskytnout pomoc do té míry, jak jsi schopná a ochotná – na tom dost bazírovali. Protože spousta lidí prostě schopná není. Ale zavolat tu pomoc by měl být schopen každý – když náhodou nemáš mobil, tak zastavuješ jiné lidi, kteří ho mít mohou.
Hanko, vnímám to stejně. Ale popravdě, já bych zastavila vždycky – zavolat záchranku a zkusit aspoň základní pomoc by člověk zvládnout měl. Nebo aspoň zavolat ty záchranáře!
takhle to hustěj o nás na školení řidičů – zastavit a zavolat!!! POkud možno, podívat s kolik raněných a popsat stav, případně pomoci…
Pred asi troma rokmi bola u nás drobná aféra okolo toho, že v nejakej reštaurácii počas obeda začala matka priamo na stole prebaľovať svojmu dieťaťu pokadenú plienku, čo šokovaným okolosediacim odôvodnila argumentom „Tu na toalete nemajú prebaľovací pult.“.
Podobne ma prekvapilo, keď som bola svedkom situácie, ako 2,5 ročné dieťa mlátilo trojročné a matka mladšieho vysvetľovala tomu cudziemu, že nielenže to tomu jej nemôže vrátiť, ale navyše to musí strpieť, pretože „ten jej je ešte maličký a nerozumie tomu“…
Nie je to síce tak vážne, ako zrazenie človeka a následné neposkytnutie pomoci s argumentom, že by to rozrušilo deti, ale ukazuje to celkom jasne, že pre „výchovu bez mantinelov“ ani nemusíme chodiť „na západ“.:(
Víš Katko, to mi připomíná jednání žen, kterým v soukromí své hlavy říkám „profesionální matky“ aneb vše pro dítě. Na papíru to prohlášení nezní špatně, v praxi může vyústit v dost šílené situace – viz pokakané mimino na stole v restauraci.
Mimochodem mi to připomněla poznámku jednoho našeho souseda, který před pár dny dokončil v baráku výměnu oken. Pravil: Ty jo, víš kolik lidí mi řeklo, že to nic není, že se při tom skoro žádnej bordel nenadělá? A já bych jim dnes řek – v čem to asi žijete, že vám ten chlívek z vybouranejch oken připadá jako nic, co by stálo ze řeč?
A tak mě to srovnání přivědlo na myšlenku, jak to ta paní s tím miminem vede doma… 😛
K tomu se těžko něco říká, je to hyenismus. Pokud někdo odjede od nehody, kterou možná zavinil, je to na trestní stíhání. Doufám, že právníci dotyčnému klukovi pomohou nejen po zdravotní, ale i po právní stránce.
Ano, zhlediska vyššího principu mravního je to hyenismus, ale vidím v tom mnoho dalších problémů.
Naše euroatlantická civilizace si to způsobuje sama. Jestli se někomu nepomůže s výmluvou, že by se děti děsily jeho krve, za což možná může řidič dotyčného auta (a teď nevím, zda to byl tatínek nebo maminka dětí) a že proto přijdou pozdě do školy a kdo ví, zda by z toho rodiče neměli problémy se sociálkou (pozdní příchod do školy, nedovolené koukání na krev…), jestli jinde je možné odebrat z rodiny dítě, protože mu bylo sděleno, že má na smrt nemocnou babičku,a dítě je následně smutné, tak je něco špatně.
Nevolám po středověké brutalitě, ale po normálním přístupu.
Když mi zemřela prababička, nikdo to přede mnou netajil. Byli jsme ji navštívit nějakou chvíli před smrtí, už nevnímala. Z mnoha důvodů nešlo ji mít v posledních chvílích doma. Řádové sestry nám ukazovaly, jak ji přebalují. Prvně jsem viděla, že se něco takového dělá a že je to nutné. Také jsem prvně viděla řádové sestry, které za hluboké normalizace mohly dělat snad jen tyto práce. Před obřadem jsme se na ni šli podívat. Bylo mi 11 let. Zážitek je o sice nezapomenutelný, ale nemám dojem, že by to bylo něco, co má být před dětmi tajeno. Snad jen mě na to někdo mohl trochu připravit, ale o to nejde. Určitě mi to na škodu nebylo.
Možná je naše euroatlantická civilizace skutečně určena k úpadku tak jako se to stalo všem předchozím civilizacím. Bohužel po každém takovém úpadku následovala doba temna. Možná ji v lecčems vidíme už dnes. Zavírání očí před tím nám nepomůže a dětem už vůbec ne. Naopak mám dojem, že se budou muset připravit na horší věci než jaké jsme kdy zažili my. A možná jednou zjistí, že pomoc bližnímu je zárukou přežití všech. Jen aby nebylo pozdě.
Apino, to je přesné – voláme po NORMÁLNÍM přistupu. Co mě kapku děsí je posun významu slova NORMÁLNÍ… hlavně, pokud jde o ty děti.
Ani se moc nedivte, jestli jsou už i rodiče odchovaní akčními filmy a hrami na PC, tak jsou přesvědčeni, že jsou lidé nerozbitní. Co mají předávat další generaci? Ohleduplnost, soucit a takt? Ne, není to normální chování. Mají ty svoje mozky vybouchané. Smrt přece neexistuje, hlavně když se jich přímo netýká. Najede do herce /kaskadéra/ auto, vstane oklepe se a řádí dál. Že to v realitě takhle není, to už je jiná.
Stát se může ledacos ale nechat člověka bez pomoci je hnus.
Ano Maruško, stát se může cokoliv – někdy něco prostě nevyměříš, jindy je proti tobě fyzika (led, kde ho nečekáš apod), někdy nevidíš… Člověk se snaží nedělat chyby, ale je jen člověk, ne? takže stát se může ledacos. Ale co máš udělat vždycky, je nést za své činy zodpovědnost – v tomto případě zavolat pomoc.
Promiňte že plevelím. Mám myšlenky jinde.
Tohle jsem psala na Hadopasi:
Podávám hlášení o zatím nepřítomném Pufovi (nemá ještě ani jiné jméno).
Harriet a Gert budou zpátky v Götebořicích po půlnoci a předají mi Pufa, pravděpodobně vyděšeného ze všeho nového kolem něho. Ani vlastně nevím jestli dají psům v Rumunsku něco uklidňujícího před letem.
Garyk byl aprílový žert (narozený 2.dubna), Puf bude půlnoční strašidýlko. Jeho den narození nikdo nezná jen rok 2008. A zároveň bude Puf jarní dar, dorazí ke mně v první jarní den vlastně první jarní noc. To tedy bude rande. (in_love) Musím sebrat všechno mé herecké umění, abych před ním zústala klidná a od samého začátku byla alfa. No nevím nevím. 😉
Na cestě ze Stockholmu bude v autě ležet na zadním sedadle už na svém novém pelíšku, takže přijde domů a bude mít něco „svého“. Všechny ostatní pelíšky a věci budou holt zděděné. Podle popisu by měl mít stejnou váhu jako Garyk, to je 18 kg, bude tedy asi stejně velký. Ještě jsem se nestačila začít radovat. Jsem stále v šoku, že se to všechno tak urychlilo. Ty dva týdny navíc, které jsem měla mít na přípravu mi opravdu chybí. zítra mám vodní gymnastiku, ve středu zubařku a ve čtvrtek horký parafin na bolavé prsty s následným cvičením. Tím ještě přijdu o drahocenný čas. Víte, ono jde babče všechno děsně pomalu. A ke všemu mě právě už týden bolí ukazováček na levé ruce, nemohu s ním ani pohnout. Pokusím se jej podložit dlahou a zafačovat. No bude v cestě tak jako tak, ale třeba nebude tak bolet při každém uchopení věcí.
…úterý, středa, čtvrtek, pátek…pátek půlnoc… a po půlnoci je už vlastně sobota. :doh: (inlove) (inlove) (inlove)
Pochopila som, že Puf je adoptovaný pesík z Rumunska. Keď som ešte za čias Čaušeskovho socializmu bola na dovolenke na Mamaji, bola tam celá svorka túlavých psov. Žobrali od turistov jedlo, ale ani jeden sa nesprával agresívne.
Tak vám budem držať pršteky a labky, aby ste si všetci vzájomne padli do oka (inlove) .
Velká kočko, držím palce, aby byl Puf milé a negresivní stvoření, které naplní tvoji touhu po psím kamarádovi (inlove)
Taková matka je na pár facek, fakt. Teda nejen matka, takovej kdokoli. Kdyby takhle někdo srazil její dítko, určitě by se rozčilovala, že mu nepomohl.
Já prostě nechápu, kam se podělo něco jako slušné chování a zodpovědnost za své jednání. To se snad učí v rodině, ne? Pak se to piluje ještě ve škole. Jenže ve škole se po dětech nesmí nic chtít, tak to po nich asi nikdo nechce ani doma a tohle je výsledek.
Přesně, Matyldo – rychle by změnila názor na pomoc, kdyby někdo srazil její dítě, řekla bych… Zajímavé, že takhle asi nemyslí.
Koupila jsem si nedávno knížku od Radkina Honzáka. Jmenuje se Všichni žijem v blázinci.
Doporučuji. Ale není to veselé čtení. Spíš k zamyšlení, kam tohle může dojít.
Víte, co je největší sranda? Že největší růst společnosti jako takové po všech stránkách, který kdy Evropa zaznamenala, byl v době, kdy děti, které vyrůstaly ve válečných troskách, hrály si s municí, dělaly si bunkry v opuštěných domech a podobně, přišly do produktivního věku. A jako na potvoru přišly různé problémy ve společnosti tehdy, když k moci přišla generace, která vyrůstala dobře zajištěná a oddělená od „drsné reality“.
Přirozený výběr. Chtě nechtě, tenhle mechanismus přírody jak chránit živočišný druh před vyhynutím se prostě nedá jen tak ošulit
Andy, a jak bys touto optikou vysvětlil velkou hospodářskou krizi? V té době dorostla generace dětí, které prožily první světovou válku….
Tam velkou roli hrála nezkušenost s tržním hospodářstvím
Vyšší princip mravní…asi to bude brzy luxusní a nedostatkové zboží ….
Sharko, to je věc rodičů, jak vychovávají své děti. Vždy budou tací, kdo ho budou ctít, jen jich asi bude stále méně, když se stanou rodiči lidé, kteří už byli bez principů vychováni.
No právě Dede, kde vezmou děti své vzory? Kdo z nich řekne, chci být jako táta, nebo hrdě sdělí, můj děda byl kamnář…eletrikář…vážila si ho celá vesnice..
Kde? No ja viem hneď niekoľko vzorov: Spiderman, Ironman, Batman…
A byť hrdý na to, že dedko bol kamnář, elektrikář…? Dnes to nie je česť, dnes je to HANBA !!!
Ak dedko nebol manažér, podnikateľ, alebo aspoň živnostník, tak niet sa čím hrdiť.
:S
Naše zděšení nad jednáním té matky není přiměřené. Ona už je produktem té zvláštní výchovy, jak říkáš, bez mantinelů. A jedná přesně v intencích své výchovy. Chceme, aby naše děti byly takové. Sebevědomé, suverénní, bezohledné, pokud jde o plnění vlastních představ …
A bohužel i bez pocitu odpovědnosti za své činy.
Já ji neobhajuju, jen se nedivím.
Považuju pomoc v nouzi za morální povinnost.
Nesouhlasím s trestností neposkytnutí pomoci!
Ti kteří chtějí, mohou a vědí jak na to, pomáhat budou. Ti kteří nechtějí, ani tak nebudou. A ti, kteří by chtěli, ale nejsou si jistí, přišli by s pomocí, kdyby jim někdo poradil nebo ukázal, ti jsou hrozbami sankcí zahnáni do úkrytu … před trestajícím ramenem zákona.
Lásku a ochotnou spolupráci se rákoskou ze psů nikdo vymlátit nepokouší. Proč to pořád zkoušíme na lidech ?
S posledným bodom nesúhlasím. Tej ženskej a jej podarenému manželíkovi by som dala takú pokutu, že by museli svoje auto predať a cestovať MHD.
Na snobov platí len to a ukázala by som ich v telke v hlavných správach s udaním celého mena a adresy. Nech majú hanbu (devil) .
Ano, cesta do pekel obvykle bývá dlážděna dobrými úmysly :/
Jak jsem psala výš, neobhajuju neschopnost zmíněné rodiny, postavit se čelem k maléru, do kterého se připletli (zavinění je jiná otázka).
…
Dalším krokem bude zákonem stanovená povinnost majitele obytné budovy zajistit první pomoc na přilehlých komunikacích až po bílou čáru a stanovení zastupujícího pomocníka v případě, že majitel nemovitosti je toho času mimo okna. Také v případě nehody, bude zjištěna totožnost všech pěších osob v okruhu tří ulic, aby proti nim mohlo být zahájeno trestní stíhání pro neposkytnutí první pomoci, kdyby se náhodou ukázalo, že viník nehody ujel a není z koho vysoudit plnění. Ostatně, nevinný kolemjdoucí je stejnak problematické slovní spojení :/
Podle mě, právě zákony, které se snaží vynutit si morální jednání, mají velký podíl na tom, že se lidi chovají tak divně 🙁
A čo navrhujete? Vyhľadať snobských manželov a urobiť im kázanie o milosrdnom samaritánovi?
Na hrubé vrece hrubá záplata (envy) .
A pre 814151. Milý priateľ, dnes predsa je IN byť mladý, krásny, zdravý a hlavne VÝKONNÝ.
Pre starých, chorých, slabých a NEUPOTREBITEĽNÝCH ľudí tu niet miesta. A ak takí existujú, treba ich niekam schovať, aby tí mladí nevideli, že aj oni tak skončia.
A prečo ľudia zomierajú v LDN, alebo v hospicoch, a nie doma? No predsa ich deti musia chodiť do práce a nemôžu doopatrovať rodičov :S .
Dohledat, a pokud je podezření, že jejich vinou nebo nečinností (jako účastníků nehody) vznikla újma, předložit soudu, zvážit VŠECHNA fakta, vyčíslit škody a předepsat k úhradě.
Tuto řádně vymoci.
Nedělat závěry z článku v novinách. Věci leckdy bývají jiné než se zdá.
A čo píšem vyššie? Len som sa trochu rozčúlila.
Aj keby to, čo dotyčná ženská povedala bola len novinárska kačica, neposkytnutie pomoci je fakt. Aspoň záchranku mu zavolať mohli.
Dovolím si sem poslat odkaz na jeden zdánlivě nesouvisející článek:
http://zpravy.idnes.cz/umirani-v-cesku-0i0-/domaci.aspx?c=A140609_091133_domaci_zt
Zajímavé poznatky z tohoto článku jsou:
Tabuizace záležitostí spojených se smrtí však způsobuje, že namísto důstojného uzavření života se umírání často odehrává v nepříjemných stresujících podmínkách.
Podle výzkumu, který provedla loni agentura StemMark, si přitom téměř 80 procent lidí přeje zemřít v domácím prostředí s rodinou. Nakonec však umírají tam, kde nejsou na očích.
„Když chce někdo starý o smrti vážně mluvit, většinou ho mladší odbudou mávnutím ruky: Dej pokoj, ty tady budeš do sta. Místo rozhovoru o věcech, které se mu honí hlavou a o kterých se potřebuje starý člověk nějak rozpovídat, zalepí se mu pusa takovou banalitou,“
Kde je ta souvislost? Už nyní jsme ve fázi, kdy smrt je tabu, o čem se nemluví, přestože dřív to byla součást života a lidé ji viděli od dětství a uměli se s tím i lépe vyrovnat. Nyní tu máme článek o tom, jak matka nechce, aby její děti viděly zraněného člověka, který potřebuje pomoct. Ještě před tím v Norsku odebere sociálka dítě rodině, protože se nemělo dozvědět o tom, že má nemocnou babičku. Takže se tabu posouvá, velmi plíživě. Společnost buduje zlatou klícku, do které určité věci a určitá témata (a subjektivní vjemy a pocity) nesmí proniknout. Pokud děti nyní nesmí chodit samy, aby si neublížily, musí být ušetřeny špatných zpráv, musí být chráněni před vším možným a nemožným a zároveň jim nesmí téměř být vynadáno. Jakého tabu se dočkáme za takových 30-40 let až tito lidé budou určovat společenské normy? Co třeba zákaz vstupu dětí do nemocnice pro dospělé, aby nebyly traumatizované nemocnými lidmi? Co když se nebude smět mluvit na veřejnosti o dalších tématech, která nyní považujeme za normální? Vemte si takovou Českou Sodu, dnes by něco takového stěží vzniklo.
Ale třeba se snad mýlím 😐
a pokud se nemýlíš, jistě ty zákony brzy někdo dopiluje 🙁
Co se České sody týče, tak podobnému humoru holdují třeba dánští karikaturisté docela často, ale v Norsku si to neumím představit a, upřímně, v Česku už taky ne.
Jinak tahle tabuizace smrti a rizika (což je de facto důsledkem tabuizace smrti) je bohužel jednou z odvrácených stránek sekularizované společnosti. Svoboda (ne)vyznání je samozřejmě důležitá, ovšem vypadá to, že je to jako s vakcínou – pokud kritická masa společnosti přestane věřit v život věčný, tak i nevěřící přestanou být chráněni před stádností davu, který si místo horlivého uctívání nějakého božstva vybere horlivé uctívání třeba bezpečnosti a „zlaté klícky“. Zajímavý paradox.
Se smrtí jsme se odnaučili žít. Dodnes nechápu, že moje švagrová to má jako zakázané téma a její děti měly fóbii ze smrti, tudíž nesměly vidět ani kostru v dějepisu. Pak je vodila k nějakému „odborníkovi“ na jakési odblokování či co. No ale sama to v nich zasela. Třeba tím, že na videu přetáčela v pohádkách scény, které jí připadaly drastické.
Děláme si to sami.
Že by se děti dostaly do fáze, kdy skutečně budou ctít 18+ nálepky na filmech,hrách,časopisech a webových stránkách? 😀
Ne, ten zásah za ně dělal někdo jiný. Děti tohle nikdy ctít nebudou, protože zvědavost je silnější 🙂 Ale obvykle přijdou rychle na to, že na filmech s touto nálepkou až tolik zajímavého není.
A Toma a Jerryho detičky pozerať smeli?
Veď ak sa človek nad tou rozprávkou zamyslí, tak je plná násilia. Jerry odpáli Tomovi v puse dynamit, Tom opeká Jerryho na panvici. Potom obaja vyskočia, otrasú sa a ide sa ďalej. Vysvetlí niekto deťom, že v skutočnom živote to tak nefunguje?
😀 to si děláš srandu? To je fakt někdo takhle máklej???
Mám podobný případ v širším příbuzenstvu. Dítě dostávalo v šesti letech hysterické záchvaty, když jeho tatínek koukal na zprávy (nikdo nenutil koukat to dítě, snažilo se chránit tatínka). Když si Rysík sebral klacík a tvářil se, že střílí (nijak ho v tom nepodporujeme, ale ani extra nezakazujeme), tak to byl námět na pětiminutový proslov a odebrání klacíku, protože si nepřejí, aby si tak hrál jejich synek. Pohádky byly pečlivě cenzurovány. Poněkud se to zlepšilo s nástupem do školy. I po dvou letech ve škole (v zahraničí), my to dítě přijde trošku mimo realitu.
Děkuju za velmi dobrý a podnětný komentář (h)
Smazala jsem tři různé komentáře, prostě nevím, co k tomu dodat.
Mé děti zatím pomoc poskytnout neumí a neučíme je ani zatelefonovat. Zatím. I když Rysík už nějaká čísla zná, nejspíš 112 a 150. Ale snažíme se je učit příkladem, mají na to téma doma nějaké hry, asi by si nějak poradily.
Karakal, neodolám a napíšu to… pro pomoc lidem učte děti hlavně číslo 155. To proto, že tam se s nimi případně budou bavit vyškolení lidé, kteří rovnou mohou poradit, co dělat. Na 112 je jen operátor, který přepojuje – to je vhodné při velkých malérech, kdy vidíš třeba velkou nehodu a předpokládáš, že tam jsou zranění. Pokud máš před sebou přímo zraněného nebo nemocného, je 155 rozhodně lepší. 🙂
Jednoduchá pomůcka pro děti.
150 má na konci rybník, takže hasiči.
155 je na konci pokroucená , je jí špatně, čili doktor.
158 má na konci pouta, čili policie.
to je výborná pomůcka
To je úúúúžasná pomůcka! 🙂
jako dítě jsem si vymyslela vlastní pomůcku :
150 – O jako oheň
155 – S jako sanitka
158 – tam podobné písmenko nebylo, tak oslí můstek: osmička vypadá jako panáček, a ten je policajt .)
Hasiče jsem si jako dítě pamatovala, ale pletla jsem si 155 a 158- nakonec jsem si to zapamatovala tak, že policajti všude přijedou poslední, tak jsou ta 158.
Milá Dede. No, zvedl se mi adrenalin, když jsem to četl. Mívám někdy zlé sny, vidím v nich, jak na mně ta koruna zase padá, jak to hrozně bolí, slyším se neartikulovaně chrčet a po zjištění, že ze sebe kloudný zvuk nevydám, lovím ze seznamu kontakt „S. v n.“, posílám prázdnou sms a v duchu doufám, že mně v tom nenechají. Kvůli pár hajzlům, já se k nim ženu, abych je varoval, když už tedy sami neumí číst, přestože povinná školní docházka je u nás od Habsburků, a oni by mně tam nechali dodělat. V podstatě tahle žena se od nich neliší, dokonce je to ještě horší bestie, protože tu svou zbabělost a necitelnost tomu chlapci s klidem vykrákala do obličeje. To, že na první pohled nevypadal, že mu je něco vážného, to neznamená, že nebylo. Kdybych takto nedejpámbu někoho srazil já, tak kromě ošetření krvavých ran bych trval na tom, že ho zavezu k lékaři a ošetření mu uhradím, bude li to nutné. A pokud by k srážce došlo mou vinou, tak samozřejmě i hmotnou škodu. Jaký příklad si z té matky vezmou děti? No asi takový, že až vyrostou, stanou se z nich necitelná monstra. Necitelná k utrpění druhých, zato hypercitlivá k vlastním bebíčkům. (devil)
Amen.
ony to ty děti matce vrátí…ta bude jednou koukat, jak je nezajímá,jak jim je jedno,co jí je….. ale je mi z toho ouzko!
Podepisuju se pod váš všechny… Alasdaire, taky jsem si na tebe vzpomněla. A mimochodem, to TO bys dát měl, si myslím.
Já bych řekla, že brzy přijde konečně nějaká moudrá hlava na to, že nejlépe se děti chrání před všemi bolestmi světa tím, že se vůbec nenarodí. A zakáže mít děti a Země si pak konečně oddechne :-).
To, na jaký piedestal dnes někteří rodiče, potažmo i státy, staví děti, se mi zdá zvrácený. Ale to už se tu probíralo xkrát…
Toro, to je skutečně zásadní řešení daného problému! A mám dojem, že něktěří lidé už tak uvažují (přece nechci dítě do tohohle světa).
Jo a já už dám s dětmi a výchovou na chvíli pokoj, to jen, že se mi to takhle za sebou sešlo (blush)
Niekedy si clovek jednuducho povie, kde je ta slubovana apokalypsa?
Vypadá to tak, že podle chování tý mrchy v článku je ta apokalypsa už velmi blízko!