„Neměli by vlastně tu Poledňákovou zavřít?“ blesklo mi hlavou před pár dny, kdy mě choroba na chvíli upoutala před televizi a já zjistila, že se vysílají filmy s Tomášem Holým – od Jezevčí skály, přes Velrybí stoličku až po Tatínka v polepšovně.
Dívala jsem se na ty filmy čerstvě proškolená o ideální výchově dětí praktikami norské Barnevernet, snahou zavírat do vězení rodiče free range kids* (na volno chovaných dětí – rozuměj dětí, které se občas vyskytnou třeba samotné v parku) v Americe, a hledáním pedofilů za každým rohem v Anglii – a nejen tam. A nestačila jsem zírat.
Pod Jezevčí skalou objímal malého chlapce cizí chlap – prý kamarád jeho otce. Ha! A kluk tam běžel samotný, bez dozoru. A děda ho koupal! Ve velrybí stoličce se tyto hříchy opakovaly – kluk byl občas sám, koupal ho cizí chlap a s kamarádem se vozil v náklaďáku jeho táty. Tatínek by v posledním dílu neměl být v polepšovně, ale rovnou v kriminálu. Když jsem si vzpomněla na film „S tebou mě baví svět“ a bandu nezvedených tatínků, udělalo se mi najednou tak nějak smutno.
Zbláznili jsme se všichni v té naší úžasné civilizaci? Kam se vlastně výchova dětí posunula? Samozřejmě, že jsem dělala všechno možné, abych svým dětem zajistila bezpečí, kdo by to neudělal, ale člověk prostě nemůže žít ve věčném strachu kombinovaném snahou eliminovat úplně všechna rizika! Navíc mám pořád pocit, že děti je třeba vést k tomu, aby se úměrně svému věku a schopnostem otužovaly a připravovaly na reálný svět. A to jak fyzicky, tak duševně. Co z nich jinak vyroste?
Popravdě, když se občas moji kluci coby dospělí s úsměvem rozpomínali na kraviny, jaké páchali a podařilo se jim je před námi v té době utajit, dodatečně mi vstávaly vlasy hrůzou. A byla jsem vděčná, že je naše výchova na tyto eskapády vybavila tak, že je dokázali přežít. A pak jsem si musela vzpomenout, že ač já sama se domnívám, že jsem byla v celku bezproblémové děvče se zálibou v knihách, mám těch blbin na kontě taky dost. A jak já, tak moje děti jsme se dali považovat za free range kids. Ostatně, taky jste chodili nějaký čas do školy s klíčem od bytu pověšeném na krku?
A také mi připadá šílené, aby se rodiče báli mazlit s dětmi, brát si je do postele nebo je koupat jen proto, aby nebyli nařčení z pohlavního zneužívání. Nijak nesnižuju závažnost zneužívání a týrání dětí, ale obrana proti zločinu by snad neměla ničit normální lidské láskyplné chování v rodině.
Tohle je moc velké téma na krátký článek, takže skončím takovým malým přáním. Ve zmíněných filmech (cca 35 let starých) auta nemají ani opěrky ani pásy, děti nejezdí v autosedačkách. Když to vidím, tak jsem vděčná za podstatně lepší úroveň bezpečnosti v dnešních autech – necítím potřebu vracet se zpátky a tvářit se, že fyzika dopravních nehod neexistuje. Připoutat se v autě pásem nepovažuju za omezení osobní svobody.
Nechci se však jednou na ty filmy dívat s bolestnou nostalgií, pokud jde o dětský svět, jeho volnost a přirozenost. Připadá mi, že by lidi měli nejen při výchově svých dětí víc věřit svému zdravému rozumu, svobodě a odpovědnosti.
* převzato z termínu „free range eggs“, což znamená vajíčka slepic chovaných na volno, ne v klecích:))
A tak se dnes ptám: Co si myslíte o dnešní výchově dětí vy? O způsobech, jak dnešní rodiče malých dětí reagují na změněný svět, na vyvažování kontroly a samostatnosti, poslušnosti a zodpovědnosti? Jak moc by měl stát podle vás zasahovat do výchovy dětí?
Milá DEDE. Som veľmi rada, že sa Tvoj chcíp už vzdal (inlove). Ono človek sa väčšinou ocitne v nemocnici, pretože je silne dehydrovaný.Ale pár infúziíto bohuvďaka spraví (coffee) .
Čo sa výchovy týka, vlastné deti nemám, ale aj ja som bola dieťa 🙂 , ale to je už dávno.
Tento problém je naozaj mnohovrstvový:
– na jednej strane existuje viac nebezpečenstiev ako v minulosti (napr. podstatne viac áut) a preto treba deti viac chrániť
– na druhej strane mi pripadá prehnané vytvárať deťom „superbezpečné“ prostredie, aby ich ani vietor neovial
– a načisto mi lezú na nervy nevychovaní spratkovia, ktorí sú v stave v plnom supermarkete sa švacnúť s vreskom o zem, pretože im mama odmietla kúpiť už desiatu čokoládu (devil) .
Ja by som bola v takej situácii dostala na zadok a nikto by sa nepozastavoval na tom, že ma matka „týra“ .
Děkuju všem za názory (h) Je mi jasné, že tady nic nevyřešíme, ale přesto si myslím, že se má o těchto věcech mluvit. Už proto, aby si lidé na toto téma tříbili názory, aby o tom přemýšleli. Je to důležité, protože když pak třeba vláda přijde s nějakoým dalším omezením svobody ve výchově „ve jménu našich dětí“, tak by lidé měli mít jasno v tom, co ještě akceptují a co už nikoliv.
Narodila jsem se v šedesátých letech v Praze. Když mi bylo šest let, nastěhovali jsme se na jedno z nových pražských sídlišť. Tam jsem chodila do školy. V družině se mi nelíbilo, tak jsem ve třetí třídě dostala klasický klíč na krk a pak prožila typické dětství dítěte ze sídliště. Podotýkám, že naprosto šťastné dětství. Přišla jsem ze školy domů, taška letěla do kouta, převlékla jsem se, čapla kolo nebo kolečkové brusle nebo míč nebo švihadlo, v zimě brusle nebo sáňky a honem ven za ostatními dětmi. Některé dny jsem chodila do basketbalového nebo volejbalového oddílu nebo do pionýra, který býval některé roky nudný a jiné roky zábavný v závislosti na momentálním vedoucím. Jen když bylo venku ošklivě, bývaly jsme s holkama zalezlé v bytě některé z nás. Nevím, nakolik se rodiče o mě báli, myslím, že tak nějak průměrně, rozhodně ne přehnaně. Čas od času mi zdůraznili základní poučku, že nesmím s nikým neznámým nikam chodit, ale taky věděli, že se na mě mohou docela spolehnout. Běžná dětská zranění, jako odřená kolena a lokty, různé modřiny, výrony a naraženiny, se prostě ošetřila a nijak dramaticky neřešila.
Maminka byla docela přísná, vychovávala mě ke zodpovědnosti a ke slušnosti (snad se jí to celkem povedlo). Byla jsem celkem bezproblémové dítě, ale občas moje alotria přesáhla únosnou míru. Tehdy si mě táta přehnul přes koleno a dostala jsem na zadek. Když jsem byla starší, dostala jsem vynadáno a chvíli byla tichá domácnost. Když jsem přišla do věku, kdy jsem byla držkatá a drzá, tak jsem párkrát chytla od maminky bleskovou a pořádnou facku. Nic z toho na mně nezanechalo žádné negativní tělesné ani duševní následky, ani nijak nezkalilo můj vztah k rodičům. Na druhou stranu u nás nikdy nechybělo pohlazení, objetí, pusa a milé slovo. Nikoho by ani nenapadlo, že když mě rodiče objali a dali mi pusu, že by mě sexuálně zneužívali. Vyrostl ze mě docela samostatný, normální, přiměřeně sebevědomý člověk bez nějakých psychických potíží.
Sama děti nemám, tak se k dnešní výchově nemohu podrobně vyjádřit. Je jasné, že doba pokročila a některým hrozbám je třeba věnovat větší pozornost než za mého dětství. Často se ale bohužel zabíhá do oboustranných extrémů.
Celkově vzato jsem ráda, že jsem své dětství prožila venku a na hřištích s kamarády, ne sama zavřená doma u počítače nebo s telefonem v ruce. A že mě rodiče milovali, ale nijak přehnaně mě nebránili a nechránili.
Ono je to mocsečné.
Nejde pustit volně do města nebo do přírody dítě, které žije ve světě typu „mám na to právo, protože to chci“.
Když jsme byli malí a lítali volně po světě, učili jsme se, co dělat a nedělat, taky tím, že jsme si nabili čumák nebo že nás někdo seřval.
Troufne si dnes dospělý venku seřvat dítě, které dělá něco potenciálně nebezpečného? Většinou ne. Nechce, aby na něj za jeho starost vyletěla hysterická matinka praktikující výchovu typu „vše pro dítě“.
Myslím, že to bude důsledek jiné věci. Ztratili jsme se. Už nevíme, podle jakých pravidel žijeme. „Žij si, jak chceš“ s sebou nese i „protože nevím, podle kterých pravidel žiješ, a protože nestojím o konflikt, budu tě a tvoje děti ignorovat, dokud nezasáhnete do něčeho, co je moje“. Když dítě přebíhá přes čtyřproudou silnici, nezasahuje to do ničeho, co je chodců po 20 metrů vzdáleném chodníku. Zasahuje to přímo do života řidičů, kteří budou brzdit. Ale ti to dítě uvidí pozdě – až tam vběhne. Chodci ho viděli dřív. Mohli ho zastavit snadno.
A většinou to neudělají.
Když jsem byla malá, udělali by to. „Nehraj si s tím míčem u silnice, běž někam jinam, třeba na dvůr!“ Člověk poslechnout mohl a nemusel, ale aspoň ta slova slyšel…
No, jednou jsem takhle seděla na lavičce a uviděla dívenku tak asi sedmiletou, jak vyběhla z boční ulice zpoza rohu rovnou do velmi rušné a nepřehledné křižovatky, která je navíc hned za prudkou zatáčkou a je místem velmi častých těžkých nehod a naprosto se nerozhlédla, protože spěchala ke stánku ze zmrzlinou přímo proti té křižovatce. Zatrnulo mi tak, že hned jak silnici přeběhla, jsem ji starostlivě upozornila, že přístě se musí hodně rozhlédnout. A víte, co následovalo? Toto sedmileté děvčátko se otočilo a usadilo mě rázně: “ A co je ti do toho!“ No když pominu to tykání…
Myslím, že příště budu rozhodně v podobné situaci mlčet…
Svět je dnes opravdu jiný, netroufám si říci, zda je tento přeopatrný způsob výchovy dětí dobrý nebo ne. Nemám právo hodnotit. Něco na tom dobrého určitě je, děti jsou v průměru ve větším bezpečí, ale za jakou cenu… Velmi souhlasím s FF, děti by neměly být brány jako malí dospělí a rovnocení partneři rodičů. Myslím, že by bylo dobré dětem nechat také jejich dětský svět a dospělé jim nechat jako autority. Jen je potřeba, aby to byly autority, ze kterých si budou moci brát příklad.
Když Dede připomněla filmy paní Poledňákové s Tomášem Holým, možná bych mohla připomenout třeba seriál Kamarádi, kde Válečka hrál Marek Eben. Vždyť ti seriáloví rodiče byli vlastně kandidáti na odebrání dětí nebo rovnou na zavření, když ty děti nechali tak courat bezprizorně po městě a ani nevěděli, co dělají…
Asi jen málokteré dítě prožije ve velkém městě to, co jsem prožila já, jak jsem kdysi dávno napsala: http://www.dedenik.cz/2010/03/01/cloveciny-me-stare-mesto-prazske/
To už opravdu není pravda. Od osmi let jsem chodila po Starém Městě pražském sama bez jakéhokoli doprovodu a bez doprovodu dospělých jsem trefila na klavír, hudební nauku, balet, nenáviděný pionýr i jsem měla dost času to všechno skrz různé dvory proběhat s kamarádkami. I ve městě se dalo prožít docela pěkné dětství, ale to už odnesl čas.
Stačí si přečíst Rychlé Šípy. V USA by v té knize bylo celé město perzekuováno.
To sice ano, ale pozor, například Záhada hlavolamu (a další dva díly) rozhodně nemá nic moc společného s realitou ani u nás. Určité akce Vontů by dospělí netrpěli.
Apino tak jsem si přečetla článek o vašem dětství na starém městě pražském. No musela to být nádhera. Škoda jen, že dnes z těchto míst prakticky mizí normální život.
O loňských vánočních trzích jsme zašli na náměstíčko, kde bývalo léta železářství u Rotta. A s hrůzou zjistíme, že je tam Hard rock cafe. Rottovi se musejí v hrobě obracet.
Míša
Myslím si, že i když jsme se snažila, nepovedlo s emi, aby moje děti mohly ve městě lítat a hrát si jako já. Mimo jiné proto, že dětská hřiště byla často zrestituována a přeměněna ve výnosnější skladiště a parkoviště a jediné hřiště v okolí bylo na svahu získaném zrušením starého hřbitova- děsně špatně se tam hrál fotbal 🙂 Hraní ve starých dvorech ušlo, ale starší vážné dámy bojovnice na děti řvaly, aby si šly ječet mamince pod okno, leč to je klasika, že. Nicméně pořádně lítat mohly jen na chalupě…
Podle mě dochází k naprosto zbytečné sexualizaci situací, v nichž hrají nějakou roli děti. Hra s dětmi a různé škádlení je, přinejmenším u naprosté většiny lidí, zcela asexuální a nemá ten „náboj“, který způsobuje, že dělaly-li by se tytéž věci mezi dospělými, bylo by to hodně divné. Ostatně v Americe se poslední roky vede diskuse o přípustnosti kojení na veřejnosti a nemohl jsem si nevšimnout, že jedním z nejčastějších argumentů proti bylo přirovnávání kojení k sexuálním hrátkám či vylučování. Přitom je to prachobyčejné jídlo/pití! Prso podávající pokrm je prostě prsem podávajícím pokrm, ničím víc. Čím to je, že se to takhle děje? Mám pocit, nemám to ničím podložené, ale mám pocit, že je to tím, že se k tomu vyjadřují často buď lidé, kteří vlastní děti nemají/neměli, nebo lidé, kteří je sice mají, ale nestarali se moc o ně (typický případ – tatínkové ze „staré školy“). Mají potom naprosto špatně posunuté představy o tom, co je normální a co není. Další důvod, který za tím podle mě může být, je snaha vidět děti jako malé dospělé. To je podle mě po všech stránkách špatně, i po stránce disciplíny a rovnosti. Ano, dítě má právo na to, aby se s ním zacházelo s respektem a úctou, ale zároveň není hierarchicky na téže úrovni, jako rodiče. Rodič by měl být podle mě dítěti vzorem, laskavou, chápající autoritou, ne kamarádem sobě rovným.
Finrode, mas v mnohem recht. Co se USA tyce, bych to ponekud upresnila. Ta sexualizace vztahu k detem zde neni nejaka nova spolecenska konstrukce. To uz zde je dlouho, a nejen podle mne je primym dusledkem prevazujici puritanske kultury odvozene od prvnich kolonistu z Anglie u nichz radosti tela, zaludku i duse byly hrisne; kultury, ktera v mnohem dodnes udava spolecensky ton. Ono treba i excesy hippies sedesatych let anebo v Evrope casto zesmesnovany americky feminismus byly primou reakci na tohle ponekud dusici prostredi. Dodnes nikde na plazi nebo u bazenu neuvidite male decko nahate. Ty uplne male s plinkou, o neco malo vetsi (dva roky a min) zasadne v plavkach. Prave jsem se ptala Cheta, jestli jeho sestry v batolecim veku byly nekdy na plazi bez plavek. NIKDY! Nekdy priklad dobre osvetli situaci. Pred asi 30 lety, do Oakridge National Laboratory v Tennessee, coz je vrcholne pracoviste pro jaderny a podobny vyzkum, byl pozvan na praci profesor z Nemecka. Prijel s manzelkou a dvema malymi detmi. Najmuli si dum s bazenem. Kdyz se oteplilo, tak deti si hraly u bazenu – nahate. Stastna rodina u bazenu fotila. Film prinesli do drugstoru na vyvolani a kdyz si profesor sel fotky vyzvednout, tak s fotkama cekala policie. Detske porno. Bylo mu take receno, ze za nema prijde socialka. Po konzultaci s kolegy profesor jeste ten den zabalil rodinu, uz vecer odjeli z Oakridge a druhy den byli v letadle do Nemecka.
Milá Dede. Sám jsem v dětství chodil domů jen přespat, když to řeknu s malou nadsázkou. Ale například v létě jsem nosil jako osmiletý domů houby a rodiče nejednou zděšeně koukali na krásné křemeňáky, protože věděli, že ty v okruhu 10 kilometrů nikde nerostou. (chuckle) S výchovou dětí zkušenosti nemám, znám zblízka jen bratrovu rodinu a tam je to bezvadné, děti jsou vedené k samostatnosti, slušnosti a respektu. Jen se bojím, aby to pro ně nebyl v dnešní době spíše handicap. 🙁 Smutno mi bývá, když občas vidím například, jak děcka okopávají botama krásné dianthy (slzičky Panny Marie) za tupého přihlížení rodiče. Ony, pravda, nejsou nijak extra vzácné, ale to není důvod takovou krásu ničit. Kdekoliv a v chráněné zóně už vůbec ne. Pak rodiče zírají ještě tupěji, když jim se náhle vynoří za zády Alasdair, a suchým a nepříjemným hlasem jim sděluje, že se jejich ratolest chová jak hovádko a stěžují si na něj u nadřízených.
Alasdaire: Treba by te pobavilo decko provokujici aligatora. Situace: Kolem velikonoc, Huntington Beach State Park – jedno z mala neznicenych mist v okoli Myrtle Beach v J.Karoline. Muj manzel Chet,ja a navsteva z Michiganu. Od parkoviste az na plaz je dlouha cesta, protoze tam je velike slanisko (marsh). Vede tam zvyseny dreveny mostek a ve slaniskach je mozno videt aligatory. A taky neuveritelne mnozstvi ptactva. Prenadherne misto. Parkoviste je oddelene od slaniska vemi silnym zeleznym plotem. Prijeli jsme na parkoviste a na slaniskove strane plotu videli aligatora. Byl to macek; Chet, ktery tam vyrostl, rikal, ze vetsiho nevidel. Aligator po zime nabiral slunecni energii a vypadal, ze spal. I vylodila se na parkovisti rodinka s deckama – tak 5 az 8 let. Hele, aligator. A mami, ale on nic nedela. Tak decko sebere kaminek z parkoviste a mrsti ho po aligatorovi. Macek otevrel oko a lehce se pohnul. To podnitilo decko sebrat vetsi sutr. Tichy velky Chet rikal rodicum, at mu ten sutr seberou. Rodice se urazili. Decko hodilo sutr a pres Chetovy protest aligatora strefilo. Macek alligator se nas***l a neuveritelnou silou se vrhl na plot. I my jsme v respektu k tomu velkemu zvireti odstoupili az za auto. Rodina pistela, ze je to tam nebezpecny. Predstav si byt park ranger v teto situaci. I muj mirny manzel byl velmi vokalni.
Velmi bych s kolegou soucítil. (devil)
Zajímavé je, že se zbláznily vlády, ale mnozí lidé jim tleskají a dochází to do extrémů jako v Norsku a USA, kde se prachsprostě udává. Zaujalo mne několik výzkumů a pozorování z různých článků, třeba učitelů nebo skautských vedoucích.
Z těch pozorování bylo zajímavé třeba to, že když se dítě ocitne pár set metrů mimo běžnou cestu kudy chodí, tak automaticky tahá mobil s GPS.
Pak, že dětem začíná chybět vitamín D často až do dospělosti, protože pro jeho správnou tvorbu je třeba strávit aspoň 2 hodiny děnně venku. Dřív se dával jen kojencům, protože byli v porodnici.
Pak samozřejmě to s tím blbnutím venku. Tohle blbnutí je nejpřirozenější forma pohybu, jaká existuje. Procvičuje se při tom celé tělo rovnoměrně, což se o organizovaném sportu úplně říct nedá. Krom toho ten pohyb je náhodný, častý a spojený s různou zručností, orientací a dalšími dovednostmi. Dokonce tento pohyb posiluje tělo víc než posilovna. Tělo se přizpůsobuje té nejčastější frekvenci, proto kdo prosedí celý den u počítače a 3x týdně 2h stráví v posilovně, tak mu to stejně moc nepomůže, ba si může ještě víc ublížit, protože na to tělo není zvyklé. Problém s chozením ven je v úbytku dětí a v komunikaci mezi nimi, Protože dřív se šlo ven a tam byly děti, tak jste si hráli. Dnes venku nikdo není a všichni čekají až se domluví po internetu, zazvonit u někoho doma už je skoro jak přepadení.
Velmi zajímavé závěry přináší někteří skautští vedoucí, že děti znaly les jen z obrázku nebo z okna dopravního prostředku a vůbec nevědí jak k té přírodě přistupovat.
Ono zas může jít o nepochopení rozdílu generací, jen ten rozdíl zatím působí jako, když jdeme proti přírodě.
Velmi se mě to týká a nevím, co s tím. Protože cituji:
Protože dřív se šlo ven a tam byly děti, tak jste si hráli. Dnes venku nikdo není a všichni čekají až se domluví po internetu, zazvonit u někoho doma už je skoro jak přepadení.
Jo, je to tak. Jak mám pustit své děti ven, když tam jiné děti nejsou? Nebo jsou, ale s maminkou a drží se u ní a ona se tváří, že cizí děti jsou spíš na obtíž, aby jejímu mazánkovi náhodou nechtěli ublížit. Uvidíme, jak to půjde na novém bydlišti. Bohužel zrovna hřiště pod oknem máme teď lepší, i když na ně vlastně nevidíme přes křoví. V novém bytě přehlédnu poměrně velký prostor, ale pro školáka je tam maximálně hřiště na míčové hry, jinak je to spíš pro prťata. Na pěkná hřiště nedohlédnu. Pustím je ven samotné, nebo ne? Já fakt nevím! Ale přece nebudu chodit školáky hlídat ven? A kdo mi poradí?
Dřív tvořily děti jakousi více či méně stálou skupinu a jak se pohybovali po světě, pořád na ně z okna viděl aspoň někdo, kdo mezi nimi měl to své. Tak nějak je hlídali všichni a nikdo, ale v případě maléru byl někdo, kdo mohl zasáhnout. Ale když pustim své děti samotné, tak vůbec netuším, s kým se potkají, jestli najdou nějaké kamarády. Viděla jsem včera osamělé školní holčičky, ale předpokládám, že maminky měly za nějakým z těch oken, co se točily přímo k hřišti. A od našeho domu to bylo daleko.
Na tohle je dobré žít v Norsku, protože se dá sednout do auta, vyjet na celý den někam do lesa, kde je takřka 100 % záruka, že tam nebude žádný rozohněný „znepokojený občan“, kterému se nebude líbit, že děti blbnou v lese. Nemluvě o tom, že dvacet minut jízdy od nás máme hluboký les, kde je pěkné jezero, skály i skalky na šplhání a plno dalších věcí a hlavně: není tam mobilní signál, ten sahá jen na parkoviště u toho lesa, ideálně na to, aby se dal případně zavolat doktor, kdyby se opravdu něco stalo, ale jinak aby člověk musel být opravdu jen s tou přírodou.
Ale to je něco jiného – to budete vy, vaše dítě, možná kamarád. Karakal mluví o tom, že děti nechodí ven, neboť…. Za mého dětství fakt stačilo vyběhnout z baráku a venku vždy někdo byl s kým se dalo kecat, skákat školku, panáka, střílet prakem do oken vybydlených baráků, co už byly na spadnutí, lítat na kole.
To má pravdu, s tím je dnes konec.
Co by asi dnešní „ochránci“ řekli na to, že i za války si děti hrály venku a běhaly v přírodě? Měly sice víc povinností, ale rozhodně nebyly 24/7 pod dozorem.
Milá karakal, opět mi mluvíš z duše, taky o tomhle hodně přemýšlím. Přestože na pouštění samotných mláďat ven mám ještě chvíli času. Místo, kde bydlíme, má spoustu výhod pro život, ale volné pobíhání dětí okolo baráku asi opravdu nehrozí 🙁
Doufám, že to jistí aspoň naše chalupa na samotě v lese a nějací ti bratranci, sestřenice a děti kamarádů. Že si ti moji taky volného lítání užijí. I když nás to bude stát víc organizace a úsilí, a možná i víc strachu, než to stálo naše rodiče.
Stejně to dětství budou mít jiné, než jsme měli my. Nakonec ale i naši rodiče vyrůstali výrazně jinak, než prarodiče. Zkrátka se s tím musíme poprat jak nejlíp budeme umět a doufat, že i pro naše mláďata bude jejich dětství zkrátka šťastné, ať už ho stráví jakkoli.
Jako dítě i pubescent jsem měla možnost si dětství užít a dala jsem tu možnost i svým dětem. Když kluci v patnácti jezdili po obrovské zahradě v Trabantu tatínka jednoho z nich a když už je to nebavilo vyjeli ven a jeden zemřel a dva byli hodně pomlácení, svěřil se Kuba, že tam jezdil s nima. V době, kdy se stalo to neštěstí byl s náma na vodě a tak nevím, jestli by tam třeba i on neseděl, nedejbože neřídil. Protože ten co řídil vyvázl jediný zdravý a skončil v pasťáku. To byla asi nejhorší situace, do které se naše děti dostaly, jinak ostatní adrenalinové aktivity dělali většinou s náma.
Když jsme byli na Hronu, bylo dost vody a jedna taková peřej vyhrála 6:5. Vůdce kluků tehdy stál na kameni a fotil a nejhezčí fotka – naše Kačenka mlácená o kameny – se dostala na hlavní stránku letáčku vodních skautů. Náležitě se tím pyšnila
Já mám stejný pocit DEDE.
Když jsem byla dítě, tak jsme lítali po sídlišti. Chodily jsme s holkama do třešňovky nebo až do Slovanského údolí. A stálo to za to. Mám na co vzpomínat.
Moje děti lítali venku o trochu méně, ale myslím, že si dětství užili také dobře. Objímala jsem je často a ráda.
A co teprve dětství mého muže narozeného v roce 1950. Lítali po skládkách a smetištích. Chodili do opuštěného kostela, kde lezli do varhan. Za trámem tam našli pistoli a stříleli s ní do dveří. Nebo jeli na kolech 50 km se podívat na cyklistický závod Míru a jeli kus za nimi.
A všichni přežili ve zdraví.
Můj vnuk vyrůstá na vsi, tak si také užívá řádění venku .
To co se děje v souvislosti s praktikami norského Barnevernetu, se mi nelíbí.
Samozřejmě souhlasím s tím, že dětem se nesmí ubližovat. Ale nesmíme jít do extrému.
Míša
Pozor na jednu věc – BV trpí hysterií ne na téma „děti si nemají hrát nebezpečně“ (to je americká vymyšlenost), ale na téma „děti mají svá práva a nikdo by je neměl omezovat“. V Norsku jde tedy spíš o hysterii spojenou s tím, že je dítě viděno společností jako malý dospělý, což není, a co přináší mnohé problémy. Naopak, jsem docela rád, že když tady děti lezou na stromy a visí z větví hlavou dolů, tak to společnost považuje za normální a naopak se v novinách ukazují články ve stylu „jak dostat děti od iPadu na strom“.
No, já jsem Dede jen u dílu s Polepšovnou čekala, že ve scéně – Tomáš pod pumpou, mu rozostřej pindíka, ale nerozostřili,tak se mi ulevilo,že je ještě něco v pořádku…
Myslím, že současné děti by mohly těmto filmovým závidět…co prožijí ony? Nevylezou ani na strom, nespadnou do rybníka… proseděj dětství u kompu nebo jsou na nějakém kroužku..a pokud je to sportovní kroužek,tak zaplaťbůh za něj…
Spoustu věcí jsme nesměly, někdy touha po dobrodružství převážila rizika nejen zákazu,ale i pudu sebezáchovy..někdy to bylo o fous…jako když jsme si hrály na divochy a jako děti-lidojedi jsme se nabílily vápnem, když jsme lezly na třešeň a spadly dolů..když jsme přebíhaly koleje u pole, aby strojvůdce troubil….když jsme lezly pod splav, aby nás nikdo neviděl… nebezpečí číhalo,ale nějak jsme si ho neuvědomovaly..rodiče ano..
Pak v rámci dětsvtí,při hře na indiány,kamaráda přivázali kluci ke stromu a rozdělali oheň- zázrakem přežil i plastiku mu udělali, 40%% těla-obličej,ruce a nohy ohořelé… další se utopil právě pod splavem,kam jsme se schovávali a nějaká pomatená holka zabila prvňáčka v den,kdy bylo vysvědčení, nakecala mu,že má pro něj na půdě dárek, šel za ní,ona ho tam zabila,zneužila a uřízla mu přirození…to byly nejhorší prázdniny, všichni nás hlídali,nic jsme nesměli..ona skončila v ústavu. Jeho rodiče se odstěhovali..jeho maminka během 3 dnů,než ho našli,zešedivěla…
ale je to o jednom – na naše děti,bychom měli mít vždy čas, jsou přece naše..a měli bychom jim vštěpovat úctu k ostatním lidem,slušnost,odpovědnost,povinnosti,měli bychom je připravit na různé situace,alespoň tak,aby je částěčně zvládly a nebo vyhodnotily..a aby lásku,ktrou od nás dostanou uměly i dát..lidem, zvířatům…
Poledňákovou zavřìt a Ransoma vykopat a upálit!!! Dvě děti pod 10 let samy v noci v lodičce na jezeře. Škandál.
K výchově se vyjadřovat nemůžu, děti nemám, ale dítětem jsem byla. Mmch, velmi ochraňovaným pozdnìm dítětem, nadto jedináčkem, takže si dobře pamatuju důsledky tohoto přístupu. A dnes je to ještě vystupňovanější. Achjo.
Je o tom pohádka… teď mi její název nenaskakuje, ale je o holčičce, moc vytoužené, a starších rodičích. Chtěla skákat s ostatními dětmi přes oheň a nedoskočila…
Je to pohádka od Karla Jaromíra Erbena
O Sněhurce
http://www.pohadkar.cz/pohadka/snehurka-podle-pohadky/
Míšo, dík. Mě ta Sněhurka naskočila, ale kvůli té od Disneyho se mi zdálo, že si to pamatuji blbě…
Sněhurka ?
To je jiná, ne ta od Walta Disneyho. Tahle je od K.J.Erbena.